Zmizelá Praha

Mnohdy si pozasteskneme, že ten čas letí, že jedna doba střídá druhou, snažíc se překrýt a přehlušit vše, co v lidech zůstalo, jen aby se nezatěžovali minulostí a mohli jet znovu na plný plyn. Jenže ty dojmy a vzpomínky zůstávají, jako svědkové dávných časů. Proto Praha a doba našeho mládí nezmizela - pouze byla zasuta do vzpomínek. Není proč se stydět, vždyť básník Novalis praví: "Vzpomínka je druhá přítomnost!"

Hrabalovy hospůdky na Letné

Královnou letenských hospod byla slavná Sojkova plzeňská restaurace na nároží ulice Kamenické a Milady Horákové, dříve Belcrediho, krátký čas Třídy krále Jiřího VI., pak Obránců míru. Legendární hostinský pan Josef Sojka začínal kdysi Na Pekařce v Podolí, pak vládl šenku U Šumavy ve Štěpánské; byl členem představenstva hostinských a členem časopisu Hostimil. Měl obchodní »čuch«. Když se dozvěděl, že na Letné vzniká malířská Akademie (1898-1903), zakoupil se sem a vybudoval si zde postupně oblíbený restaurant. Počítal s tím, že jak posluchači, tak i profesoři budou chodit někam na oběd. Majstři jedli, pili, dobrou vůli spolu měli, leč často byli na štíru s placením. Domlouvali se proto s restauratérem a zanechávali zde »na futro« svá mistrovská díla. Vznikla tak svérázná »Sojkovská galerie«, která se během času rozběhla neznámo kam. Stavební rekonstrukci Sojkovy restaurace prováděl jaksi soukromně »jako melouch« instalatér pan Hadáček. Protože mu vedoucí nemohl slíbenou odměnu proplatit - a dělalo to kolem pětadvaceti tisíc - navrhli panu Hadáčkovi, aby si to postupně »odpíjel«. A pan Hadáček pil, pil jako duha. Ruměnný, vždy s kupou spolustolovníků, kteří mu zdatně pomáhali. Zdvikaje sklenici s kvasnicovou dvanáctkou, vykřikoval chlubně: "To není pivo, to je lék! Mně to vyléčilo žulučník! Vidíte tamhle ty dva? To jsou doktoři z Bulovky, ti vědí, proč sem chodí!" - Žlučník si pan Hadáček snad vyléčil, ale za dva roky poté ho klepla »pepka«. A to měl »odpito« teprve jednavacet tisíc. Když on tehdy stál půllitr plzeňského dvě koruny dest haléřů!
    Mezi hosty populární »sojkárny« patřili i sportovci, včetně noblesního Kádi - Peška a věčně opáleného Josefa Bicana, někdejšího krále ligových střelců. V postranném šenku, zvaném kdysi »náš kouteček«, kde se čepovalo »přes ulici«, vznikla společnost štamgastů, kde se debatovalo o všem možném. A nehovořilo se jen o fotbale a o počasí. Cizí návštěvníci se tu cítili poněkud nesví, neboť sem chodila i jedna ošetřovatelka ze zoologické zahrady, která sem občas přinášela své svěřence - hady, aby si prý zvykli na hospodské prostředí.
    Svého času navštěvoval Sojkárnu pravidelně spisovatel Bohumil Hrabal. Později tu měl vyhražen stůl - dokonce i salonek, v němž s přáteli vytvářel z restaurace U Sojků svou »hospodskou Sorbonnu«.
    V letech sedmdesátých se tu uplatnilo učení Vladimíra Uljanova (Lenina) o dvou kulturách: panské a kmánské. Naproti, v nově zřízeném Plzeňském dvoře se totiž scházeli představitelé kultury »oficiální«, v čele s »Gubernátorem of Czech Culture« a jeho hostiteli. A v salonku U Sojků Hrabalova družina, včetně jeho přátel a skupiny kolem Vladimíra Boudníka. A to všechno na vzdálenosti zhruba 50 metrů!
    Když Hrabalovou družinou U Sojků prosákli až příliš nápadní slídiči, přesídlila se společnost přímo do jámy lvové, na zahrádku do Plzeňského dvora.
    Sojkův restaurant blahodárně působil na Letné téměř tři čtvrtě století! Přečkal pád republiky, okupaci, ba i komunistický režim. Vydržel i v době hospodářské krize v letech třicátých, kdy zanikl i přepychový Procházkův plzeňský restaurant vedle obchodního domu Brouk a Babka. Dnešní způsob podnikání tato proslulá restaurace nepřežila a musela ustoupit nejprve »ševcárně« a nyní bance.
    Po pravdě řečeno začal Bohumil Hrabal jezdit na Letnou už na počátku let šedesátých a chodil tehdy do tzv. Formanky, která byla zřízena v době rekonstrukce Sojkovy restaurace (1955) na třídě Milady Horákové. Tato hospůdka byla poněkud provizorní. Dřevěné WC bylo vestavěno přímo doprostřed místnosti a snad proto zde mělo pivo tak výtečný říz! Pozoruhodnou hospůdkou byla i »staronová« Formanka v bývalé restauraci U Sváčků ve Veletržní ulici. Tam zavítal pan Hrabal poté, když po roce 1968 opět nesměl publikovat. Na ministerstvu vnitra věnovali jeho tvorbě zvláštní pozornost. Jako slavný a známý spisovatel byl »ostře sledován« a on si toho byl vědom. Nemohl proto podepisovat protestní manifesty, jež mu byly předkládány. Volil spíše devízu: »lišky na vinici« a psal dále své samizdaty »proti srsti« Husákovu režimu. S nerozeznatelným sarkasmem vyznával: "Já mám všechny svý spisy poschovávaný v trezotu v »kachlíkárně«! A nemyslete si, že tam jsou jenom pitomci, tam jsou i doktoři filozofie!"
    Hrabalovy hospody! To nebylo je místo, kde se jí a pije, to bylo prostředí, kde se stále něco děje, kde nás každou chvilku někdo nebo něco překvapí; jakési improvizované divadlo »pro všední den«. A pití piva, to byl rituál, obřad, začasté tiše slavnostní. Hospoda mu byla »hlučnou samotou«, místem "kde se tvoří legendy, kde se tyto legendy vnitřně zaokrouhlují a scelují, kde jsou v rámci hry a chlapské euforie stupňovány a přehodnocovány, neboť vždy ten, kdo vypráví, musí být přetrumfnut tím, kdo vyprávět se chystá." Tento druh verbální aktivity najdeme v málokterém z měst evropských, má název »pražská ironie«. A u nás se pyšníme hned dvěma »věrozvěsty«: Bohumilem Hrabalem a Jaroslavem Haškem.

Byl kdysi v Troji přívoz

Ano byl tu, a ne zas tak dávno, než byl nahrazen můstkem pontonovým, a nyní definitivním mostem betonovým. Jako děti jsme na Trojském čili císařském ostrově vídali cvičit vojáky, byly tam (a dodnes jsou) stáje pro koně. (Sokol měl stáj ve Stromovce a na Císařském ostrově se usídlila tzv. Selská jízda). Závodiště, překážky a parkúr, to vše jsou atrakce, přitažlivé pro klukovské očumování.
    V čerstvé paměti si vybavujeme starý trojský přívoz, pramici či loďku a starého přívozníka, na kterého bylo nutno volat a čekat až vyleze ze své budky na druhém břehu. Pak převážel, pomalu popotahuje bidlem, jímž současně brzdil a současně loď stáčel, opatrně si proti proudu nadjížděje, protože je zde prudký tok a pokaždé bylo třeba nadjet trochu jinak.
    Nebyla ta plavba ledajaká: Vltava je řeka nezkrotná a zvláště zjara a na podzim zrádná; když vystoupila z břehů, nestačilo jenom nadjíždět si proti proudu, ale bylo třeba použít zavěsu na pevné napnuté lano a kladku, která kocábku, zmítající se ve vlnách, jistila a uchycovala. Jenže my nechceme mluvit o přívozu, ani o pontonové lávce, kterou pokaždé na jaře divoká voda strhnula, tím méně o prozatímním mostku, který byl neustále opravován, leč o něčem naprosto jiném.
    Byla tu klidná hospůdka U přívozu, dříve U Šoukalů, která se svou teráskou tyčila nad řekou, takže sedící měli pěkný výhled na řeku, na střechy trojského zámečku a na protější pokusnou vinici s drobným viničním domkem, vypadajícím z dáli jako kaplička. (Těch viničních domů je kolem Prahy jako naseto, některé dosud stojí, z jiných jsou jen zříceniny, jako na Babě. Všechny jsou památkou na zasloužilý počin císaře Karla IV. blahé paměti, jenž kázal osadit okolní kopce svého milovaného města révou, dovezenou z Burgundska.)
    U Šoukalů však pivo chutnalo, jedna báseň! Možná tím, že se nohy cestou poněkud unavily, možná to bylo proto, že ty sudy piva ve sklepě byly chlazeny tekoucí vodou, což je, jak vám každý řekne, ten nejlepší způsob chlazení. Ale snad to bylo i čarovnou krásou řeky a poklidem rajské přírody, protože bylo stále na co koukat a pořád se tu něco dělo.
    Tu na přívozní lano, jež se lehce zachvívalo, jak se po ní sunula pramice, převážející v létě hordy výletníků a návštěvníků do zoologické zahrady. Anebo - mimo sezónu - hosté pozorovali hejna divokých i cizích, severských kachen, potápek a racků. kteří sem zalétali si odpočinout od své »výkrmny« u Národního divadla. A když do Prahy zavítal cirkus, který nesměl přechovávat zvířata v centru města, proměnil se členitý a divoký trojský břeh v semeniště maringotek, kočárků a stájí. Z Troje vyjížděli i kočárky, tažené poníky, jejichž majitelé lákali na projíždku děti, skotačící ve Stromovce nebo nahoře v Letenských sadech. O nablyštěných a načabraných klusácích, kteří táhli naleštěné kočáry a bryčky, provážející cizince po Praze ani nemluvě. Troja byla jakýmsi zvířetníkem a stájovým skladištěm za řekou, jednou velikánskou a rozlehlou maštalí.
    Radost z bizarní podívané neměli jen pivaři, kteří seděli u zídky u stolů, hráli karty a otáčeli jednu sklenici za druhou. Neboť tito pivaři byli většinou také pejskaři, kteří chodili své svěřence »cvičit« na protější hřiště, patřící Svazarmu. (Dnes už to mnoho lidí nepochopí, co toto slovo zhnamená: původně Svaz pro spolupráci s armádou, v němž bylo členství »zpříjemněno« fušérskou prací, výhodnými prebendami a melouchy.) Předepsaný svazarmovský výcvik prodělávali i psí miláčci, hlavně proto, aby se snížila daň předepsaná z chovu »luxusních« domácích zvířat. Psi, uvázaní u nedalekého plotu, se nejprve všemožně očichávali, počurávali a sexuálně zneužívali, ale po chvíli, snad z dlouhé chvíle, se také pořádně servali. Vždyť nekonečná byla doba čekání, než se páníčkové dostatečně napijí a nasytí se nejen krásou kolem, ale i olomouckými syrečky, »utopenci« (tj. buřty s cibulí vymáčenými v octě), které nikde nedovedli tak připravit jako právě zde - U Šoukalů.
    Byl tedy v Troji přívoz ... Ovšemže i dnes je procházka do Troje pěkná, v zimě po Císařském ostrově (neplést s Císařskou loukou na Smíchově), při bruslení na zamrzlé Malé říčce, v létě při koupání, a na podzim při překážkovém závodu na místním parkúru. A rybáři, ti si tento koutek teprve užijí!
    Ale přesto se nám řeka neustále kamsi ztrácí, jako by už nebyla tak přívětivá a hebká, zdá se, že se jí už prostě vzdalujeme.
    Snad je to proto, že už tu není ta malá hospůdka U Šoukalů, útočiště a zdroj neskonalé pohody, jež podlehla, zdá se nenávratně, nemilosrdnému běhu času.
    A ztráta to je, protože toho klidu a pohody je čím dál méně. A když nás jednou mine, pak už se nikdy, nikdy nevrací.

Letenská kina

Nedávno jsem si připomněl v kinu Oko krásné okamžiky, strávené během mého mládí v kině čili jak jsme tehdy říkali v »bijáku«. Generace, jež maří svůj čas »virtuální realitou« počítačů nových a nejnovějších generací, popřípadě u televizorů, si asi už těžko představí, co bylo za rozkoš »dostat« lístek (lístek se samozřejmě kupoval, ale občas bylo vyprodáno a bylo nutno se obrátit na překupníka) a oddávat se sladkému, dvouhodinovému snění. A chroustání pražených mandlí anebo cucání mražené pochoutky. A později, kdy jsme nechodili do kina sami, nadešly chvíle prvních doteků a erotických her v teple a ve tmě kinosálu.
    Někdy se tato vedlejší činnost střetla s vlastním účelem návštěvy kina. V tomto ohledu byly proslulé zadní "lože" v kině Veletrhy, z nichž na plátno nebylo téměř vidět, zato se zde daly provádět milostné hrátky; museli jsme ovšem zakoupit celou loži, všech pět lístků, a sehraná dvojice se pak dvě hodiny mohla věnovat předmanželskému soubytí. Znal jsem dívku, která se líbala tak vášnivě, a nechala si osahávat i podvazky, že jsem z desetidílného amerického dokumentárního seriálu o druhé světové válce viděl sotva jeden díl, a to jen proto, že Lenička musela na návštěvu k tetě do Průhonic.
    Zasnít se, nechat se strhnout kmitavými obrázky, cucat si »ledo-fredo«, nebo později Polárku či Míšu, to byla slast, která se nezapomíná. Mnohý »studentík s rudýma ušima« se v kině poprvé zamiloval, já například do Natašky Tánské jako Barunky ve filmu Babička. (Později, kdy jsem jí o svých pocitech vyprávěl, reagovala na to ona skvělá, literárně nadaná herečka, poněkud cynicky: "Čert mi byl Barunku dlužen, lidé si mě v tom zařadili a já jsem, s výjimkou Předtuchy, už nikdy nedostala pořádnou ženskou roli.")
    Film je ovšem opium moderního doby, jak postřehl i Woody Allen, když natáčí své parodie na sexy-film a kovbojky. U nás se tomu nejvíce přiblížil Brdečkův Limonádový Joe. Jenže podlehnout opiovému snění alespoň zpočátku krásné a vzrušující.
    Filmy našeho mládí byly oklešťěny protektorátní cenzurou, přítomností policajta, jenž měl zabránit případným demonstracím. Leč nezabránil. Co měl také dělat, když po promítání filmu To byl český muzikant o kolínském sokolském kapelníkovi Kmochovi lidé na závěr vstávali a tleskali závěrečnému tklivému vyznění této oslavy nezlomné české povahy. Ve tmě vždy stoupá odvaha a osazenstvo biografu je spjato jakýmsi nevyslovitelným souručenstvím.
    Pak do nás berlínská UFA hustila své výpravné operetky (tato epidemie zanechala stopy i v nechvalně známém televizním seriálu NDR Kessel Buntes), v nichž ovšem zazářila svěží a ohebná Maďarka Rökková jako Tanečnice Janina, vždy elegantní Hans Albers s námořnickou čepicí, jenž uchvátil obecenstvo v pohádkovém filmu Münchhausen, což se někdo pokusil přeložit jako Baron Prášil. Ale čas od času sem pronikly i filmy vynikající, jako např. Poštmistr s výborným hercem Hansem Georgem, Odvážný pilot Quax s Hansem Riemannem, a konečně i Pabstův Paracelsus, kterého jsme ovšem viděli jako školní představení v kinu Veletrhy, a proto nás moc neuchvátil. Veletrhy, toto největší kino na Letné, jež bylo umístěno v suterénu paláce Pražských vzorkových veletrhů, nám k srdci nepřirostlo. Ze zadních řad tam nebylo dobře vidět a vpředu diváky ohlušoval zvuk z čelních megafonů. A hlavně bylo toto kino dějištěm povinných školních představení, poučných filmů »od hadru k papíru«, promísených s propagačními nacistickými agitkami. Měli jsme si na to zvyknout, protože později se to ještě mnohokrát opakovalo. Ale nezvykli jsme si.
    V zástupu lidí čekajících před pokladnou, která byla umístěna nahoře ve vestibulu, došlo k incidentu, na který málem doplatil jeden občan z Holešovic. Jakýsi německý voják v uniformě nechtěl čekat a předběhl celou řadu. To zmíněného občana dožralo a vykřikl na provinilce svou školní němčinou: "Gehen Sie in die Front!" Nedošlo mu, že pro vojína, ulejvajícího se v Praze, musí znít výzva, aby šel na frontu, vysloveně urážlivě.
    Na kino Belvedere, umístěné v přízemí Rážových zábavních podniků, si moc nepamatuji. (Majitel podniků pan Ráž prý začínal jako vrchní v dnešní Domažlické jizbě.) Celý komplex byl totiž neustále v přestavbě.- Zažili jsme toto kino až po otevření hotelu U Rážů, když se zde promítal plačtivý film Hoši z Pavelské ulice a když zde opakovali premiéru Disneyovy Sněhurky a sedm trpaslíků. Pravidelně jsme sem chodili v šedesátých letech, neboť se zde promítaly retrospektivní filmy a kino mělo název Ponrepo. Film Prázdniny v Římě s mladou Hepburnovou odhaloval krásy Itálie, zatímco film Velká země (Big Country) s Gregory Peckem pomáhal objevovat neznámou tvář amerického westernu. Občas zde rušilo hlasité klepání v tepelném potrubí; záhadou je, že se to ozývalo vždy v »třeskutém« tichu a ve vypjatých momentech děje. Jako by to potrubí prožívalo film společně s námi, diváky.
    Jako kluci jsme chodili do kina U Václava, jež bylo téměř tak dlouhé jako kino Veletrhy, jenže mnohem užší. Promítali zde výhradně westerny, podle tehdejšího názvosloví »kovbojky«. Na plátně vzhledem k zastaralým kopiím moc vidět nebylo, ale třesk pistolí se v této nudli rozléhal, až uši zaléhaly. Toto kino mělo pro nás, pubescenty, ještě jednu výhodu. Za okupace se kino U Václava (kdysi kino Grand Rudolfa Frieze) ocitlo v německých rukou; pouštěli tam, mladíky toužící po vzrušení, vcelku benevolentně, i na filmy »mládeži nepřístupné«.
    Jinde se to dost přísně střežilo; pokud jde o tzv. »sprostoty« byli biletáři neústupní. Jakmile spatřili bytost »pod zákon« ihned volali všudypřítomného strážníka. Ale ukažte občanský průkaz, když vám ještě není patnáct a o tak zvané »kenkartě« se vám jenom sní!
    Také v nejnovějším kině Oko, jež bylo otevřeno někdy v roce 1940, (bylo zde rafinovaně konstruované hlediště, odkud bylo vidět i ze zadních řad), byli dost přísní. Takže jsem zde jako filmový fanda spatřil bavorskou blbinku Lázeň na mlatě (přístupno od čtrnácti let), ale nedostal jsem se na Dům u jezera (v originále Immensee - Včelí jezero) podle německého básníka Theodora Storma.
    Dovedete si představit, jaké ponížení znamená pro dospívajícího jinocha, je-li vyváděn z rozsvíceného sálu jen proto, že ještě nedospěl ke kýžené hranici šesttnáctti let? Mne postihla tato nepříjemnost v předměstkém kinu Letná. Snažil jsem se tehdy proniknout na Čápův film Noční motýl. Prošel jsem tehdy - v bratrových pumpkách a s kloboukem staženým do čela - oběma biletářkami a v sále přežil celé Aktuality. Když se v přestávce před hlavním filmem rozsvítilo, počítal jsem s napětím vteřiny, až nadejde kýžený okamžik a opět zhasnou. Leč kde se vzal, tu se vzal, objevil se zde rozčilený vedoucí. Prodral do řady přede mnou a před všemi na mně žádal občanku. Vem čerte chlup z dlaně, když nic není! Zamumlal jsem, že ji mám doma - a už mne vedli. "Nenechám se kvůli tobě zavřít," volal ještě za mnou ten pitomec. Jak jsem ho tehdy nenáviděl! Když jsem se po létech setkal se Svatoplukem Benešem, jenž hrál v tomto filmu (s Gustavem Nezvalem) jednu z hlavních rolí, zeptal jsem se: "Proboha, co jste tam tehdy s tou Hanou Vítovou vyváděli, že mne na to nepustili?" A on, ten chlapecky unylý milovník českého filmu, s kouzelně cudným úsměvem sympatického dlouhána (ač ve svých dvadvaceti letech bydlel u jedné z našich nejproslulejších filmových kurtizán), prohlásil skromně: "Ale vůbec nic, jen jsem jí měl podle scénáře utrhnout ramínko od podprsenky!" A dodal: "Jenže to dalo moc práce, než jsme to natočili!"
    Hle, jak cudná byla ta doba našeho mládí!

Německý hoch z Letné

Na vnitřním nádvoří Černínského paláce, pod okny bytu bývalého ministra zahraničí Jana Masaryka, se konala vzpomínková slavnost. Na místech, kde v březnu 1948 leželo v krvi tělo našeho nejslavnějšího a nejlidovějšího ministra, byla vsazena pamětní deska. Poté byly předávány ceny Gratias agit, jako uznání krajanům a spřízněným duším, které v cizině podporovali a pomahali naši republice. Jménem vyznamenaných promluvil Mudr. Walter Kotrba, předseda Kruhu česko-německého porozumění z Erlangenu. Mluvil perfektní češtinou, kterou by mu mohl leckterý z našich politiků závidět.
    Mudr. Kotrba je sice Němec, ale jeden z našich letenských rodáků. Narodil se zde a až do konce války žil v Letohradské ulici č. 38. Tedy dokonce soused! Ihned po slavnosti s doktorem Kotrbou rozmlouvám, abychom si vzájemně »porovnali« své vzpomínky.
    Pamatuje si na památný kolotoč z Jubilejní výstavy roku 1891, který stojí poblíže Letenské restaurace, na jeho opelichané dřevěné koníky s kůží prožranou červotočem; na dřevěnou tribunu a letní hřiště Slavie, na hřiště DFC, na altán a promenádu před letenským zámečkem. Vzpomíná i na to, co my mladší už nepamatujeme. Na Letné stávala řada dřevěných budov s malými krámky, které pak nahradily moderní činžáky; později zde vyrostl Molochov. To vše si vybavuje přesně, jako by se to stalo včera.
    Která doba postavila mezi nás, rodáky, tak nebetyčné přehrady? Jako Němec musel Walter narukovat do armády, jenže měl štěstí a dostal se na italskou frontu jako překladatel. Po válce se chtěli Kotrbovi navrátit do Prahy, vždyť otec byl prokazatelně antifašista a byl osobním přítelem dr. Petra Zenkla. Jenže tehdy si s nimi nepěkně zahrál osud. Walter byl za války policejně »přihlášen« na rodinném statku v Křakově na Horšovotýnsku a zásluhou revoluční rolnické komise byla rodina ze statku odsunuta. Chlapec z Letné proto vystudoval v Německu medicínu, respektive mikrobiologii, a působil po celý život jako lékař v Erlangenu.
    Mudr. Kotrba nikdy nezatrpkl, necítí hněv vůči těm, kteří ho z Prahy vystěhovali. Již drahnou řadu let se snaží získat pozitivní vztah ke svým bývalým spoluobčanům, vztah, jenž není zatěžován minulostí. Po otevření hranic organizuje neformální kontakty mezi regiony a pokouší se překonávat nedůvěru na obou stranách. Jak? - Trpělivou prací a porozuměním. Tím se výrazně odlišuje od působení některých ostatních sudetských spolků.
    Jeho činnost přinesla viditelné výsledky. »Kruh přátelství« v čele s Mudr. Kotrbou našel prostředky k opravě kostela sv. Václava v Křakově; biskupské muzeum v Řezně uspořádalo z jeho iniciativy výstavu maleb na skle, pocházejících z českého pomezí. Sami jsme se mohli přesvědčit, že na podkladě jaké důvěry a pocitu rovnoprávnosti probíhá spolupráce mezi městským úřadem v Domažlicích a mezi německým městečkem Furth im Walde. Jejich aktivita směřuje v současné době k vytvoření regionu v rámci EU.
    Ne, není nic vzdálenějšího, než aby tato črta byla chápána jako propagační intráda. O to se zde vůbec nejedná. Ve hře jsou totiž lidské city, a ty jsou převelice křehké, leč na druhé straně i pevné a trvalé.
    Na závěr několik slov z posledního dopisu našeho letenského rodáka: "Snad nás pojí nějaká touha po lidskosti a porozumění mezi lidmi podobného mládí a původu. Promiňte prosím chyby a nezvyklé výrazy a hledejte to, co vlastně chci vyjádřit: nesplnitelnou touhu po ztraceném mládí. Je to všechno možné: domov, rodiče, přátelé, knihy, hračky, ale i naděje. Z toho opravdu necítím zlobu, jen smutek. A podíváte-li se z Letné z okna, pozdravte prosím ten pohled na Prahu a uvažte, jak často jsme se i my, Kotrbovi, těšili z tohoto pohledu. - Kde domov můj ..." Nu, pražští Němci s námi žili po celá staletí. I když třeštivá doba dvacátého století leccos pokazila, nezapomeňme, že mnohým z nich byla naše čtvrť domovem a některým přirostla k srdci. Právě takovým, jakým je Mudr. Walter Kotrba.
    Nikdy jsem v Erlangenu nebyl, ale slyšel jsem, že v jeho bytě vítá návštěvníky hned při vstupu panoráma Hradčan. Mějme úctu k lidem, kteří po celý život hledají své kořeny.

Ni zisk, ni slávu

Nuže, usmívejte se vy, kteří dřepíte večer co večer u televize, kteří luštíte hádanky internetů, dorozumíváte se ciframi a šiframi internetových jazyků. Vy, kteří svou energii věnujete směně peněz a výrobků, v jejichž hromadění nacházíte smysl své existence. Vysmívejte se i vy, nedoučení docenti světových univerzit, kteří se s pohrdáním vyjadřujete o národních ideálech a tradicích. Máme prý hledět jen do budoucnosti a nevracet se k minulosti, zvláště k té naivní, romantické, »obrozenecké« , která nás prý vzdaluje od budoucí Evropy.
    K ní patří i Tyršova snaha založit tělocvičnou organizaci, v níž oslovení »bratře« znamenalo nejen respekt a toleranci vůči různým názorům a přesvědčení, ale překračovalo i přehrady věku a generací. Ano, tato myšlenka pochází skutečně z věků dávno minulých, přesně řečeno z roku 1862. Ale přesto je v ní něco, co žije i dnes. Jde pouze o přehodnocení této ttradice. V dobách starého Rakouska stálo sokolstvo na stráži při manifestacích a demonstracích. V boji o samostatnosti nahrazovali sokolové dosud neexistující armádu.
    Někdy stmelovala tato organizace i to, co rozdělila politika. A sokolské slety, hromadná cvičení, která přilákala jednoty a župy z daleka i za hranicemi vlasti, svolávala i naše krajany, dychtící nasát atmosféru země, ze které vzešli a na kterou nebyli s to zapomenout. S Letnou a s Prahou 7 je Tělocvičná jednota Sokol spojena už svými počátky. První slet se konal ještě na Střeleckém ostrově, druhý v prostoru výstaviště na louce pana Bukovského, ale třetí až sedmý se odehrávaly na letenské pláni.- Při posledním sedmém sletu roku 1925 zde byla vybudována tribuna a na ploše letenského stadionu se vystřídalo na 16 tisíc cvičenců!
    Nezapomínáme na ony chvíle, které jsme zažili v Sokole jako žáci a potom, na posledním, desátém všesokolském sletu už jako muži! Vzpomeňme na obětavé cvičitele, na všechny ty laskavé bratry Štípky, Pitráky z bubenečské jednoty, na »starého« Paroubka v Holešovicích, který v sedmdesáti cvičil v jediném večeru družstvo mužů i dorostenců! A na bubenečského přeborníka Benetku, závodního gymnastu, jenž byl chloubou bubenečské jednoty, neboť se na bradlech a tuším i na koni na šíř probojoval až na mety evropské. Pro pobavení kamarádů prováděl pak Pavel Benetka, povoláním kominík, bravurní »stojku« na komíně činžáku, pochopitelně z místa, »tahem«! A kdo myslíte, že všechny tyhle obětavé »brášky« platil, jaké to »odstupné« a horentní honoráře za svou obětavou práci dostávali? Prozradím vám jedno tajemství: Nic. Nikdo je neplatil a od nikoho si nic nevzali. Jejich práce byla naprosto dobrovolná. Žádná reklama, žádný sponzoring, žádné uplácení za obecně prospěšnou činnost. Prostě radost a oddanost dobré věci. To všechno způsobila ona skromná, dávno zapadlá a chcete-li i »zastaralá« idea: potřeba sdružit se, mít pocit sounáležitosti, potřeba sloužit dobré věci, udělat něco dobrého ve prospěch druhých. Myšlenka Tyršova.
    Miroslav Tyrš, učitel dějin umění na pražské univerzitě, vyšel z antického ideálu harmonie a tělesné krásy. Vytvořil tělocvičnou soustavu a organizaci, pomocí které se kult krásy, síly a tělesné dokonalosti mohl stát záležitostí širokých vrstev.
    V průběhu let a zásluhou dobrovolných pracovníků se sokolská myšlenka rozšířila i na jiné druhy sportu a postupně zabírala i další obzory společenské a duševní: knihovny, divadlo apod. Sokolstvo nebylo jen národní milicí, která se osvědčila při prvních krůčcích státní samostatnosti (v čs. legiích např. zdomácněly české sokolské povely a vojenské názvosloví), ale mělo i své poslání mravní: vystupovalo proti nezdravému partajnictví, snažilo se čelit, byť ne zcela úspěšně, i systému totalitnímu.
    V době, v níž vládne »telekomunikace«, »produkce«, »globalizace«, na jejichž pozadí se odehrává tvrdý boj o život, o výdělek, o požitkářský blahobyt, zní ovšem heslo: »Ni zisk, ni slávu« zastarale, upjatě a romanticky. Pokusme se zkoumat, v čem jsou dnešní slabiny původní Tyršovy myšlenky!
    Zakladatelé Sokola spojovali svou činnost s hnutím za české (a slovenské) národní uvědomění. Dělali to v době habsburské nadvlády a jejich činnost měla proto nutně charakter obranný. Myšlenka národní bránila zájmy dosud nepevné a hospodářsky nezakotvené české menšiny. Na tom není nic špatného, protože v dané situaci to bylo jediné možné řešení. Leč postupem doby úzce nacionální vědomí nestačilo, stalo se samospasitelným a vhánělo ideu českého státu do izolace. To se týkalo Sokolstva. Příliš dlouho trucovalo a protestovalo proti útlaku zvenčí. Obranný reflex, pochopitelný u malého národa ve středu Evropy, zní dnes příliš archaicky. Jde o to prosadit se mezi ostatními, a to nejen snahou, ale i silou, prací, schopnostmi. Znamená to, že máme odhodit myšlenku národa jako starou a nepotřebnou veteš? Oddat se pomyslnému evropskému světoobčanství?
    Co může posloužit jedinci, nehodí se pro národ, jako duševně nestejnorodý a komplikovaný celek. Všichni nemůžeme být emigranty a hromadný exodus přesídlenecké Evropy by způsobil další, druhotné promlémy. A pak, jsou povahy, u kterých rozhodují jisté resentimenty, jako je domov a vlast, jež k sobě tuto tradiční komunitu pojily a pojí.
    Dnešní situace vybízí k otázce: je vůbec prostor pro tento »kolektivní« entusiasmus? Nejsme rozděleni na individuality, anebo partaje? Není národní pospolitost zastaralou legendou, čerpající z dávno minulých časů?
    K uplatnění zdravé národní ctižádosti v obrovské evropské a světové konkurenci nestačí ovšem výše zmíněný »obranný reflex« (formulovaný jako model:»Me jsme me a me se nedáme«, nebo jako resentiment: »zlaté české ručičky«). V současném kontextu ožívá myšlenka o »nesamozřejmosti« národa, kterou kdysi nastolil Milan Kundera. Má vůbec smysl trvat na existenci národního celku, nemáme-li současně na mysli dimenzi mravní a společenskou?
    Krátce řečeno: máme-li jako národ existovat, je třeba něco umět, něco znamenat, v něčem ukázat a osvědčit své prvenství, doma i ve světě. Pak teprve přijde na řadu národní svéráz. Tyršovy myšlenky a ideály neztrácejí svou platnost tehdy, budou-li nově obnovovány a naplňovány. Třeba tak, že si připomeneme jeho výzvu k »neustálému boji« a k »věčné nespokojenosti«, což není v rozporu, ale naopak v souladu s etickým kodexem národních ttradic. Ani demokracie není myslitelná bez schopných individualit, bez určitého nadšení, tj. i osobní statečnosti a mravnosti.
    Tyršovo heslo »Ni zisk, ni slávu« není záležitostí několika starochů a nepraktických blouznivců; může se stát i věcí mladých, všech, kteří touží po něčem hodnotném a čistém.

Život je krásný!

Výraznou osobností, která v pivnici U Sojků zpestřovala společnost kolem Bohumila Hrabala, byl herec pan Lužický. Představil se nám jako inzitní malíř. Přátelství ho svazovalo s Josefem Hlinomazem, jenž prý mu také věnoval i paletu a barvy. Jeho mecenáš také vymyslel zkrácené jméno, platící pro přátelský okruh - Luža.
    Pan Lužický bydlel ve starém domě v Ovenecké ulici. Měl pouze jeden pokoj v rozděleném bytě; v téže místnosti měl současně ložnici, salon i ateliér. (»Kuchyňku« tvořil koutek za zástěnou u dveří.)
    Jako inzitní čili »naivní« umělec byl pan Lužický inspirován zejména dvěma tématy: prvním byla Poslední večeře Páně, druhým dívčí poprsí čili ňadra.
    K oběma těmto »leitmotivům« (tak se říká v umělecké hantýrce motivům, k nimž se tvůrce neustále vrací) měl pan Lužický vřelý vztah; staly mu cílem takřka celoživotním. Při ztvárnění obou těchto témat však narážel na nepřekonatelné obtíže.
    U Poslední večeře nebyl s to »trefit« Kristovu ruku, zvedající hostii. Směřovala mu totiž dopředu a zachytit tvar ruky směřující dopředu bylo z hlediska perspektivy téměř neproveditelné. Nekonečný počet obrazů končil v jediném bodu: na rozmazané a mnohokrát přemalovávané ruce Ježíše Krista.
    Také u druhého »leitmotivu«, u ženských ňader, narážel umělec na nepřekonatelné překážky: osudnou hranicí se zde stával sám model, který nebylo možno udržet na místě. Zatímco Krista malíř maloval zpaměti, zde sáhl Mistr k hmotné předloze. Leč jakmile odběhl koupit lahev vína, aby model udržel na místě, dívka zmizela, usoudivši, že z toho asi stejně nic kloudného nebude. A také nebylo. Desítky odhalených ňader trčely ze zdí pokoje pana Lužického do prostoru jako skica, nedokončeny a nedomalovány. Mistr byl často nucen zchladit svůj umělecký žár v nejbližší hospodě.
    Možno se zmínit i o motivu třetím, nejdůležitějším. Pan Lužický byl postavou na tehdejší poměry neobyčejně složitou a zřídkavou: duchovním založením byl totiž přívržencem ezoterických nauk a mystikem. V noci se mu zjevovali oživlí duchové, mající tvář různých příšer, které Mistr hned druhý den výrazným způsobem zachycoval na plátno. Nelámal si hlavu s kompozicí - po způsobu Lukáše Cranacha st. je prostě řadil vedle sebe, jak mu přicházely v mysl a jak ho v noci děsily. Kéž by se též podařilo tento obraz - svědectví snových bakchanálií pana Lužického získat... Herec Lužický byl ovšem též sugestivním vypravěčem. Vedle jeho bytu - ateliéru - bydlela dívka lehčích mravů; nikdy jsme ji neviděli, neboť byla buď zavřena nebo »na rekreaci« v Kosmonosích. Sousedem z druhé strany Lužického pokoje byl nám známý letenský povaleč: mladý, asi pětadvacetiletý muž, ubožák, s pravou ruku zcela zakrnělou. Na první pohled »drogista«, dnes by se řeklo »závislák«. Svůj invalidní důchod obvykle týž den propil a živil se tím, co Bůh a dobří lidé dají: masem od kostí (které za dveřmi příšerně páchly), k tomu od babek zelinářek na tržišti nějakou zeleninu či pár brambor.
    Nutno dodat, že v domě, v němž herec bydlel, bylo kulaté schodiště, uprostřed něhož zela hrozivá šachta, jež ze čtvrtého poschodí dosahovala až propastné hloubky.
    Jednou pan Lužický vyprávěl: "Tak se vám vracím jednou z divadla, byla už noc, když tu spatřím cosi strašlivého. Ze zábradlí čtvrtého patra visí nohama dolů do šachty můj soused; jednou rukou, tou zdravou, se drží za zábradlí a zoufale skučí:»Pomoc, pomoc.» Co dělat? Já už tu sílu nemám, ale mám silný hlas, však jsem byl třicet let u divadla. Zařvu z plných plic pomoc, kde jste kdo! Chlapi z třetího a ze čtvrtého patra se seběhli, kluka chytli pevně za tu ruku, kterou se držel, druzí mu zezdola rozhoupali nohy a přehoupli ho tak zpátky přes zábradlí. Helejte se, v tom baráku byl v noci šero a zima, ale v nás se rozlilo takové teplo, jako na Štědrý den. Zachránili jsme přece člověka! - Jenže víte, co ten mizera udělal? Nikomu nepoděkoval, jen tak stál u toho zábradlí, jednou rukou, tou zchromlou, se drbal po žebrech a mumlal: Život je krásný, život je krásný ... Jako by si z nás dělal legraci. Či to myslel doopravdy?"
    Dnes už pan Lužický po Letné nechodí, nevybírá lahve z popelnic, aby za stržené peníze jezdit do sauny v Podolí. Také ten chlapec kamsi zmizel. Ale život je přece stále krásný ... Nebo snad ne?

Captatio benevolentiae

Kdysi se dávaly omluvy na začátek, říkalo se tomu Captatio benevolentiae - čili žádost o dobromyslné poshovění. Zde se autor s touto prosbou připojuje nakonec. Osobní hledisko "letenského rodáka" nedovolilo zachytit všechny důležité události, které se této čtvrti dotkly, tím méně všechny významné osobnosti, jež se zde narodily nebo čtvrtí procházeli. Mělo by se jistě napsat o spisovatelích Karafiátovi, Řezáčovi, Vaculíkovi, Prouzovi, o básnících Šiktanzovi, Koryčanovi, Čejkovi, o malířích Nechlebovi, Zahelovi, Lachutovi, Šámalovi, Komárkovi, o sochařích Makovském, Čermákovi, o graficích Hamplovi a Skalníkovi, o zpěvačkách paní Čeřovské, Simonové, Kohoutové, o hlasatelce paní Vostřákové, o R. A. Dvorském, o Jiřím Jelínkovi, o hercích Mrkvičkovi, Kočím, o mimu Ladislavu Fialkovi, o Karlu Velebném, o zpěvácích Vladimíru Mišíkovi, o Michalu Tučném a Ivanu Hlasovi, o lékařích Mudr.Komrsovi a Moučkovi, primáři Riedlovi, o architektech Gočárovi, Havlíčkovi, Korečkovi atd. Ale čím více jmen uvádíme, tím větší množství jich chybí.
    Proto odpusťte, vy všichni, kteří jste "pomluveni" dosud nebyli, protože vás to čeká někdy příště. Závěrem chci vřele poděkovat rodině Šmilauerově a Růžičkově, jakož i Odboru kultury Prahy 7 za vzácné porozumění a pochopení pro tuto knihu. - rp