Železná Sparta vznikla na Letné

Kdykoli můj otec, náruživý fanda a pamětník, uslyšel výraz »železná Sparta«, zasnil se a nábožně celebroval sestavu: Fivébr, Pilát, Janda, Kolenatý, Pospíšil, Vaník ... U Antonína Jandy, zvaného »očko« (měl totiž lysou hlavu a levé obočí poněkud zdvižené), přidával táta navíc tuto historku:
    "Sparta hostila na Letné Barcelonu; kapitáni se na zahájení sešli k pozdravu. To byl Janda na vrcholu a ještě nezapomněl na vítězství tažení po Španělsku, kdy celý stadion skandoval: »Chanda, Chanda ...« V domnění, že mu španělský kapitán nebude rozumět, povídá z legrace: "Tak co, kluci začmoudlí, kolik si odtud povezete banánů?" K jeho velkému překvapení odvětil španělský kapitán česky: "Depa, táto, ani vopo ... my vám je tu ubalíme!" Patrně pocházel odněkud ze Žižkova.-
    Ať už tato historika pravdivá, nebo ne, sportovní rubriky psaly o Jandovi v superlativech: "Dobíhal a dorážel míče - ale to nebyla jen náhoda, to nebyla jen předvídavost, ale množství nastřádaných zkušeností. Dovedl oblafnout brankáře, jeho předností byl bleskový postřeh, psychologie a cílevědomá taktika."
    Vypráví se i další historka. Hrálo se na Letné se Švédskem a cizí brankář zachytil míč přesně na brankové čáře. Diváci vykřikli gól - ale soudce nepískl. Šel se totiž podívat na sporný míč zblízka, aby zjistil, jak je tomu ve skutečnosti. Tu přiskočil Janda a vykopl míč z pod ruky brankáře do sítě. Byla to drzost, nebo imtenzívní touha hrát a vyhrávat?
    To všechno jsou historky z »dřevních« dob letenského fotbalu, kdy se Spartě říkalo »železná«. Jak už bylo řečeno střídala Sparta na počátku hřiště. První utkání na smíchovské Císařské louce patřily do prehistorie. V Holešovicích »válčila« nejprve na hřišťátku u pivovaru, krátký čas potom trénovala na závodišti v Bubnech; tam byla i atletická dráha. Na Letnou se přistěhovala Sparta později. Trénovalo se zprvu na malém hřišti u Hanavského pavilonu, kde byl správcem pan Koželuh a kde s fotbalem začínal i jeho nadějný syn Karel, pozdější slavný hokejista a náš první tenisový profesionál.
    Všestrannost byla vůbec hlavním trumfem AC Sparty. Na rozdíl od vyspělejší Slavie a bohatšího DFC (to byla zkratka pro Deutscher Fußball-Club) kladlo vedení Sparty důraz na atletickou průpravu. Záhy se však rychle vyšvihli i na přední místo mistrovských fotbalových soutěží! Jenže co by to bylo všechno platné, kdyby nebylo prozíravosti předsedy stavitele Schindlera a tajemníka redaktora Scheinosta a kdyby klub nezískal vlastní hřiště na plácku za Letenskou restaurací, v sousedství zde již dříve usedlé Slavie a DFC. Tam se zrodila ona první skvělá a zasloužená vítězství!
    Významnou roli v životě klubu hrála stará sparťanská kantýna, která stále o něco níže, nad školou a nad kostelem sv. Klimenta. Tam se scházeli skalní příznivci Sparty i funkcionáři klubu. Bramboračku a chlupaté knedlíky tam vařila paní Pešková, která také prala a věšela rudé dresy, jež koupil předseda pan Petřík v Anglii po příkladu londýnského Arsenálu.
    Syn paní Peškové Karel, zvaný Káďa, nebo také »zlatovlasá primadona«, obhajoval tradici »železné Sparty« v národním mužstvu ještě v letech třicátých! Byl to sportovec - džentlmen, jak tvrdili všichni tehdejší fandové. (V kopané se všechno řídilo podle anglickém vzoru; slovo »fanda« vzniklo z anglického fancy = mít oblibu.)
    Káďa-Pešek bydlel dlouho v Korunovační, ale později se přestěhoval do Malířské ulice č. 14. V Plzeňském dvoře si vyměňovali názory na fotbal s Bohumilem Hrabalem, spisovatelem, hrajícím kdysi za dorost slavného Polabanu Nymburk.

Flyntíky, flyntíky

Do sparťanské kantýny na Letné chodil i vytáhlý mladík s odstálýma ušima, který tu pro pobavení spoluhráčů předváděl různé mimické skeče. Napodoboval krejčího Nitku, uměl různé zvířecí zvuky a imitoval skvěle »italskou operu.« Tehdy se ovšem nevědělo, že tento náhradní brankář Sparty vystupuje i v Hašlerově Lucerně a že bude jednou »králem komiků«. Byl to Vlastimil Burian. Vlasta byl všestranný sportovec. Hrál výborně tenis, golf i ping-pong, miloval box a bylo-li třeba, dovedl šlápnout i do pedálů kola. Později patřila k jeho popularitě i bravurní jízda na koni, skok přes překážky a pochopitelně i záliba v automobilech. Když ho v roce 1914 přijal kapitán Sparty Vaník jako náhradního brankáře, osvědčil se skvěle. Nikoliv náhodou chytal dlouho za první mužstvo a nakonec dělal ve Spartě i pomocného trenéra.
    Burian také vymyslel pro mužstvo vítězný pokřik, který působil na spoluhráče přímo sugestivně: "Flyntíky, flyntíky!"
    Všechno, co dělal, dělal Vlasta náruživě. Bez ohledu na okolnosti a protivenství. Ze svých spoluhráčů si snad nejvíce oblíbil již zmíněného Káďu-Peška. To byl u něj idol sportovce: inteligentní, přemýšlivý, obětavý. "Hrát s Káďou, Koželuhem, Pilátem, Jandou a Špindlerem, to byl můj celý svět," přiznával později: "Stát v brance Sparty, slyšet potlesk bariér, to bylo pro mne větším požitkem, než kdyby mne každé nedělní odpoledne zanesli v Aréně vavřínovými věnci." Kvůli fotbalu přišel dvakrát o angažmá: ve Varieté i později v Rokoku. Při zápasu s Unionem Žižkov došlo totiž vzhledem k nerozhodnému výsledku k prodloužení a Vlasta, který nechtěl opustit svou svatyni, »prošvihl« nedělní představení. Podruhé odcestoval se Spartou na utkání do Budapešti, navzdory výslovnému zákazu ředitele divadla!
    V mistrovském sportu, stejně jako v každé vrcholné dovednosti, nebývají jen slunné dny. Ve Spartě přišlo období krize. Neúspěchy se většinou dávaly za vinu trenérovi, částečně padly na hlavu manažera klubu, jímž byl v roce 193O Ferdinand Scheinost. Není to jednoduchá záležitost a nechceme ji po létech hodnotit.
    Faktem zůstává, že zároveň s odvoláním Jiřího Stříbrného, jako předsedy klubu, šel i Scheinost. Jako sportovní novinář začal na veřejnosti vynášet i věci z klubového zákulisí a byl ze Sparty vyloučen. S oběma funkcionáři sympatizoval a společně s nimi odchází i Vlasta Burian. Kam jinam - než do Slavie.
    Aby se vyhnul vleklým třenicím - o rivalitě obou letenských leaderů by se daly vyprávět zkazky, založil slavný komik z bývalých internacionálů vlastní mužstvo: Jedenáctku Vlasty Buriana. Zanedlouho »stavěl« do svého mužstva, kde samozřejmě sám chytal, i takové internacionály, jako byl Jaroslav Puč a Franta Ženíšek. Burian už tehdy vydělal dost peněz a na sportu nikterak nešetřil. Už dříve dotoval Spartu štědrými příspěvky. Jednou, když hráli s Amrosianou, zavolal si mužstvo a promluvil k hráčům: "Kolik dáte gólů, tolik stokorun každý dostane !" Muselo ho to stát dost peněz, neboť tehdejší výsledek byl: 6:l!
    Jedenáctka Vlasty Buriana šla od úspěchu k úspěchu. Porážela i domácí a zahraniční kluby, na které si tradiční a v lize řádně zapsané kluby netroufaly. Často se o ní psalo a lidé o populárním mužstvu Vlasty Buriana zpívali: "Ta naše jedenáctka válí, ať je to doma, nebo v dáli ..."
    Sem přenesl Burian i svůj vítězný pokřik: "Flyntíky, flyntíky!"Jenže nic netrvá věčně. Došlo k návratu do rodného klubu. Burian později prohlásil: "Dva roky jsem nosil v kapse slavistickou legitimaci, ale v srdci jsem měl - stále Spartu!"
    Netrvalo dlouho a došlo k usmíření. Na nové sparťanské tribuně vznikl v roce l934 požár a ten, kdo podstatně přispěl na její obnovení, byl - Vlasta Burian, nyní už »král komiků« a bývalý hráč, funkcionář a vytrvalý »fanda« klubu.
    Nechť je tato věrnost a příchylnost ke klubu příkladem i dnešnímu fotbalovému obecenstvu, které dovede tleskat a projevovat nadšení, když se vyhrává, ale je krutě nespravedlivé, když to nejde. Na to si povzdechl bývalý hráč Sparty a internacionál František Cejnar: "Pražské obecenstvo výborně povzbuzuje, když se hra daří. V opačném případě zná jen pohrdání a nadávky." Tak co na to říkáte, letenští fandové: Flyntíky, flyntíky?

Sparta verzus Slavia

Podobný nápis na tabulích hřišť letenských leaderů znamenal vždy nabité tribuny a plné bariéry. Už oznámení v tisku, že se letenští rivalové setkají ve fotbalovém klání, dovedl uvést do varu tisíce fotbalových fanoušků. Jako kluci jsme byli ve třídě rozděleni na slávisty a sparťany a oba tábory se spolu přeli, hádali, někdy se rvali a zápasili, podle toho, který klub měl v té které chvíli zrovna navrch.
    V lize existovaly dokonce jakési sportovní váhy: jestliže šla nahoru Sparta, klesala Slavia na spodní část tabulky. A naopak. Prosadila-li se Slavia, musela o první místo zápasit se Spartou. Leč tato rivalita a někdy i zášť panovaly pouze uvnitř hranic letenské oblasti. Když za války hrozil Spartě sestup do divize, posílila své řady z Pardubic a získala dokonce i bývalé Slavisty, například Tondu Bradáče, protože letenské derby - to byl kasovní trhák a nejlepší reklama pro oba kluby.
    Počátky této sportovní rivality však sahají daleko do historie.
    K vůbec prvnímu střetnutí Sparta-Slavia došlo 29. 3. 1896 na Císařské louce. Sparta, která ještě neměla vlastní hřiště, zvítězila jen těsně: 1:0. Utkání řídil nestor našeho sportu Josef Rössler-Ořechovský.
    Slavia měla na počátku velikou výhodu ve vlastním hřišti na Letné, čímž opanovala toto sportovní pole. To Spartě chybělo a až do roku 1905 putovala po různých štacích. Nakonec se dostala do sousedství Slavie na Letnou, a tak vznikla rivalita mezi oběma kluby. Je to zajímavé, že Slavia ve chvíli, kdy dovedla porazit sebesilnějšího soupeře, se Spartou většinou prohrávala. Právě z těchto důvodů s ní dokonce odmítala hrát.
    Přitom byla ovšem Slavia jako klub solidnější a finančně zazobanější; Sparťané byli proti ní »ludráci«. Slavia byla na Letné starousedlíkem a dovedla toho jaksepatří využít. Sparťané byli tudíž ubozí přistěhovalci. Teprve jakmile se Sparta přestěhovala do Bubenče, karta se obrátila. Měla svůj vlastní stadion a tribunu, které se ta slavistická provizorní na Letné nemohl rovnat. Slavia byla dlouho považována za klub »inteligence«, neboť soustřeďovala příznivce z tzv.lepších vrstev. Už v počátcích za ni hráli většinou studenti, na levém křídle zálohy například i pozdější prezident Dr. Eduard Beneš. Sparta měla naproti tomu ve svých řadách také tovaryše a řemeslníky. (Dlouholetý hráč a kapitán Sparty, »táta« Burger, nosil v civilu na zádech čtvrtky hovězího v holešovických jatkách.) Sparta však dbala na atletickou průpravu a zdůrazňovala razanci a tvrdost ve hře. Snad odtud vznikla fáma o jakési »lidovosti« a demokratičnosti Sparty. Vzájemná rivalita obou letenský »es« se mnohdy projevoval v tom, že si někdy zákeřně přetahovali hráče. Stávalo se nezřídka, že Slavia »ukradla« sparťanského odchovance a Sparta jí to vzápětí vydatně oplácela.
    Případem za všechny byl famózní kanonýr Jenda Košek, hráč se »střeleckým dynamitem« na kopačkách; nejprve ho »vyfoukla« Sparta Slavii, ale potom totéž oplatila Slavia Spartě. Také legendární Vaník přešel ze Sparty do Slavie. I v dobách »čistého« amatérismu záleželo na tom, jaké klub hráči nabídl podmínky.
    V příslušnosti k tomu či onomu klubu hrála někdy roli i náhoda. Do kantýny Sparty se jednou dostavil jakýsi světlovlasý mládenec; nebyl velkého vzrůstu a nabízel své služby jako brankář. Starosta Sparty, jenž si potrpěl v brance na dlouhány, jako byl Peyr nebo později »Bunzo« Klenovec, odvětil: "Běž si, chlapče, vedle, taková malá piva my tu nevedeme." Mládenec tak učinil. Slavia, za kterou tehdy chytal brankář ještě menší postavy - Miloslav Jeník, takto pěvec Národního divadla, ho přijala s otevřenou náručí. A neprohloupila. Ten mladík se totiž jmenoval František Plánička.
    Předností Slavie bylo, že působila v duchu národních tradic a porážela přední evropská mužstva, dokonce i anglická. Tím rozšířila slávu české kopané po celém světě. Však si také na svůj »sešívaný« dres, složený s červených a bílých čtverců, s rudou slovanskou hvězdou na hrudi, potrpěla. Vedle sportovců měla Slavia i výborné manažery, kteří se starali o její slávu u nás i za hranicemi. Kdysi byl jejím náhončím redaktor Ruda Jurist, vytrvalým příznivcem však i legendární rozhlasový reportér Josef Laufer. Ostatně si přečtěte Poláčkovy Muže v ofsajdu, tam to všechno je. Včetně nadšeného příznivce Slavie pana Načeradce a »objektivního« hlasatele pana vrchního, který byl rovněž slávista, protože je »vědecky dokázáno«, že každý vrchní je slávista. Slavia se stala mezinárodní extratřídou a rivalita obou letenských leaderů se přenesla na půdu fotbalového svazu, ale to již jde za rámec letenské tématiky.
    Vrcholná éra Slavie, pokud ovšem sídlila ještě na letenské pláni (její tribunu zapálily v roce 1945 ustupující nacistické oddíly a Slavia se přestěhovala do vršovického Edenu), je spojena s příchodem sportovce atletické postavy, kterého funkcionáři Slavie vyhmátli v dorostu vídeňského Rapidu. Byl to Josef Bican, budoucí legenda naší i světové kopané.

Bican bydlí v naší ulici!

"Pánové, v našem baráku bydlí Bican," hlásil ve škole žák III.b Rathauský z Malířské č. 3. Spolužáci - fandové Slavie či Sparty - všichni jsme mu záviděli. Takové štěstí, bydlet v jednom domě jako Bican. Mnozí možná ještě nevěděli, kdo to ten Bican vlastně je, ale tušili, že jde o něco velkolepého. Nevěděli jsme, že Pépi Bican bude jednou legendrární hvězdou letenského fotbalu.
    Jako věhlasný fotbalista byl Bican znám už předtím, než do Prahy doputoval. V devatenácti letech dirigoval útok Rapidu Vídeň, pak přestoupil do Admiry. Pražská Slavia o něj projevila zájem už v roce 1935. Možná, že na to nepřímo zapůsobila i rivalita obou letenských klubů. Sparta, která se octla v krizi, zalovila v belgických vodách a podařilo se jí získat střelce v útočníkovi Brainovi z Antverp. Slavia si toto »loviště« dovolit nemohla. Byla totiž podle klubových zásad omezena pouze na příslušníky slovanských národů: »lovila« proto zejména v Jugoslávii a ve »slovanské« Vídni.
    Jakýsi »lanař« (jak se říkalo manažerům, kteří přetahovali, čili »lanařili« hráče) Slavie si všiml, že ve vídeňském Rapidu mají mladičkého útočníka, jenž budí všeobecnou pozornost. Mluví výborně česky a je »slovanského« původu. Pocházel ze Sedlice od Blatné a jezdil rok co rok k babičce na chalupu, aby chytal ryby. Ten »kluk Bicanů« byl prý výborným rybářským »pytlákem«! Došlo k tiché dohodě a funkcionáři Slavie si s Pépim plácli už v Sedlici. Jenže pak nastala tahačka, o které se nikomu ani nesnilo. Vždyť projednání přestupu trvalo téměř dva roky! Rapid ani Admira ho nechtěly uvolnit. A pak tu bylo to cizí státní občanství. Ještě v roce 1935 hrál Bican na turnaji sice v Praze - ale za Rakousko a v jejich národním dresu! Poprvé za Slavii hrál potom na Kladně na podzim l937. Ale i když si konečně vybojoval klubovou pozici, nesměl hrát za národní mužstvo, neboť stále ještě neměl čsl. státní občanství! To získal až v roce 1939, v té době, kdy už byly mezinárodní zápasy stornovány. Také na kariéře našeho nejlepšího fotbalisty a »krále střelců« se podepsala svízelná historicko - politická situace. Jenže co jsme o těchto lapáliích věděli my, mladí adepti fotbalu, v nichž bleskurychlé Bicanovy průniky, dotvrzené jeho robustní postavou a zakončené přesnou střelou, budily neskrývaný obdiv. Ano, na něco takového se hned nezapomíná!
    Jen v domácí lize, kterou hrál do svých dvaačtyřiceti let, nastřílel Bican 447 gólů. Od roku l937, kdy přišel do Prahy, byl Bican deset let králem ligových střelců, a pak ještě na podzim 1948, a v roce 1950!
    Je také rekordmenem v tabulce střelců, neboť jen v Rakousku byl králem vyhlášen třikrát, doma devětkrát. Letos v lednu byl vyhlášen králem ligových střelců Mezinárodní federací fotbalových historiků a statistiků, když za sebou nechal i brazilské hvězdy Pelého a Romária!
    Po pravdě nutno říci, že dnešnímu herním stylu, kdy se hraje na obranu a většina útočných hráčů poletuje od brány k bráně, aby pak, ke konci s dechem, zakopli míč do autu, nebo dva metry nad bránu, tak tomuhle stylu Bican nerozuměl. Hrál účelně a produktivně. Říkalo se o něm, že »číhá za bukem«, že se jen nerad vrací do vlastně poloviny hřiště. Tvrdilo se, určitě neprávem, že je to »fotbalová primadona«.
    Měl ovšem skvělého spoluhráče v technicky perfektně vybaveném Vlastovi Kopeckém. Sledovat jejich spolupráci: kombinaci, chytře zvolené situace a načechrané nahrávky Kopeckého, pak dynamicky pevné a razantní zakončení Bicanovo, to bylo pro diváka požitkem. Kopecký sám o tom říkal: "Chci-li střílet, mám padesátiprocentní jistotu, že bude gól. Ale když to přihraju Josefovi, tak je výsledek stoprocentní!"-
    Co dovedl jako fotbalový dribler vykouzlit s míčem, to byly pravé divy, hodné Brazilce Pelého! Jako atlet a rychlý běžec prokličkoval mnohdy zálohou soupeře třeba od středové čáry, oklamal obrannou dvojici, aby si v klidu »položil« brankáře a zasunul míč přesně na místo, které si předem vyhlédl!
    Bican ovládal mistrně kličku a »klamání tělem«, vystihl přesně směr, kam soupeř půjde. A střelba? Tuto dovednost nezískal jen přirozeným talentem, ale i úmorným tréninkem: vždyť v dorostu v Rapidu nacvičovali střelbu na dřevěnou plochu s vymalovanými terči. Snad tam mladý Bican leccos odkoukal od svého vzoru - fotbalového kanonýra Bimbo Bindera.
    Ale nemluvme o tomto letenském »králi střelců« nostalgicky. Vždyť letos sedmaosmdesátiletý Josef Bican byl zvolen světovým fotbalistou na rok 2001!

Jak se rodí internacionálové

Jak se rodí internacionálové dnes - to vám asi těžko vypovím; představuji si, že k tomu funguje celá mašinérie činovníků, trenérů klubových i národních, svazových funkcionářů a agentů, majitelů klubů a firem je propagujících a financujících. Nás však zajímá, jak se zrodil fotbalový internacionál Josef Ludl, dlouholetý hráč Sparty a jeden čas i její kapitán. Fotbalovou kariéru začal v Aston Ville v Mladé Boleslavi a pokračoval ve Viktorce Žižkov. Už tam projevil své přednosti: mimořádnou techniku, hbitost a vytrvalost, kterou předčil všechny ostatní.
    Viktorka byla jak známo zásobárnou obou letenských »S«. Bylo jen otázkou času, kdy si na Ludla některý funkcionář vzpomene. Došlo k tomu v roce 1939, kdy se mužstvo Sparty ocitlo v generační krizi. Ludl zde zažil boj o záchranu v lize; za dva roky poté vyhráli mistrovský titul, a to bez jediné porážky! Tehdy se Sparta vyzbrojila spolehlivou obranou ve složení: Horák, Zástěra, Senecký - a Josef Ludl pendloval mezi místem na levé spojce a v levém kraji zálohy vedle Kolského a Šmejkala. (Na pravém křídle tehdy exceloval se svou brilantní technikou a načechranými centry bývalý Písečák Říha.)
    Ludl byl všestranným fotbalistou, s neobyčejným citem pro hru a pro psychologii spoluhráčů. A co hlavní, měl bojovné srdce a nikdy neztrácel chuť k vítězství. Snad proto ho měl ve Spartě tak rád i »táta« Burgr, kapitán mužstva, jenž jestliže se někdo jen »plácal« a markýroval hru, křikl a zjednal nápravu. Ludl si vedl výborně pozičně i takticky, sledoval hru a rozděloval míče, nezřídka však střílel sám a dával góly. Jen v lize nastřílel 128 branek!
    Noviny užívaly příměr »český Leonidas«, podle vzoru známého brazilského útočníka a střelce! Když pak Sparta ve vzájemném střetnutí uštědřila Slavii porážku 3:1, dočetli se čtenáři sportovních deníků: "Excelující Ludl byl hrdinou letenského derby! Strhl spoluhráče k vítězství. Tento virtuozní hráč byl tvůrcem úspěchu. První dvě branky vstřelil jedinečným způsobem. Třetí dosáhl Preis, ale z trestného kopu za sražení Ludla, který měl vyloženou brankovou příležitost. I Bican hrál v Ludlově stínu..."
    Hráč nevelký postavou, ale úhořovitý, hbitý technik. Uplatnil se na spojce i ve středu útoku. Pomohl Spartě ve slavném tažení Středoevropským pohárem a stal se platným členem reprezentačního týmu. V roce 1947 byl dokonce zařazen do mužstva Evropy pro utkání s Anglií, jenže to už mu bylo přes třicet a zenit jeho fotbalové kariéry uplynul v trapných letech válečných. V Ludlovi měla Sparta všestranného fotbalistu s vytříbeným citem pro hru, který po boku Burgra, Koštálka, Boučka, Říhy, Seneckého, Kolského, Cejpa a Nejedlého, vytvořil první hráčskou garnituru Sparty i v letech poválečných.
    Také v reprezentaci startoval Ludl ve třinácti utkáních; nejraději však vzpomínal na utkání s Jugoslávií, v němž jsme vyhráli 3:1: "Bican hrál centrforvarda, Vlasta Kopecký levou a já pravou spojku. Tenkrát nám to šlo výborně, kopali jsme jako z partesu."
    Josef Ludl byl zapřisáhlý Leteňák (odešel navždy v srpnu 1998) a jeho rodina tu bydlí dodnes. Možná, že by svým způsobem měli být vřazeni do seriálu »potomci slavných«.