Divadlo z periferie

Dostat se do popředí s přízviskem »periferie« neudělá žádnou reklamu. Myslí se tím něco okrajového, zábavného, méně hodnotného. (I když takový »Tyláček« v Nuslích byl kdysi oblíben právě proto, že poskytoval lidem oddech a zábavu a netvářil se jako »umění«.) Jenže Uránie byla čestnou výjimkou, i když byla vlastně na okraji města. Získala si pověst celopražskou a celonárodní.
    Přitom její budova zůstávala předměstsky milá a důvěrná. Už jen to entrée! Jeli jste dvanáctkou kolem Stromovky, projeli Holešovicemi a hned za náměstím jste se dostali - do zahrady! Uprostřed domů a továren, v sousedství obrovitého Měšťanského pivovaru. K němu kdysi zahrada patřila a pivovar byl tedy prvním provozovatelem divadla!
    Tenkrát, před sto lety, bylo možné všechno. Lidé si zachovali v paměti slavné Divadlo na Výstavě (Jubilejní), a pak dřevěnou budovu, která vznikla později, u příležitosti výstavy Spolku českých inženýrů roku 1898; ve všech případech poskytovalo toto divadlo lidem hodnotnou zábavu. Ředitel pivovaru Karel Vendulák byl nejen uvědomělý Čech, ale i vášnivý příznivec divadla, a proto prosadil, že dřevěná budova z výstaviště byla v roce 1902 přemístěna do zahrady pivovaru. Správní rada se najednou postavila proti tomu, aby byly tovární prostory »zneužity« pro kulturu. O tomto sporu, samozřejmě i o podivném názvu divadla, vtipkovali tehdejší kupletisté :
    Z rudy uran vyrábí se, skrývá ho prý Jáchymov;
    pak divadlo Uránie hojně v sobě má ten kov.
    Pivovar tam hrát víc nedá, tak zanikne Múzy dům;
    vedle piva bude vařit z Uránie - rádium!
    Přes námitky právovárečníků se však v Uránii hrát nepřestalo. Repertoár byl zprvu různorodý: vážné hry, komedie, loutky, převážně však opereta. Inu - periferie! Do roku 1903 zde byl šéfem Jakub Vojta-Slukov. Pak divadlo převzal zkušený brněnský režisér Bedřich Jeřábek. Po adaptaci v roce 1927 zde byla uvedena evropská premiéra Frimlova muzikálu Rose-Mary, která dosáhla 270 repríz!
    A jak jsme se my, děti, těšili do Uránie na odpolední pohádky usměvavého Kašpárka Vojty Mertena. Kašpárek chodil o přestávkách mezi nás, děti, a rozdával úsměvy a různé pamlsky, které dostal od Trojské mlékárny. Možná, že to byla jen hloupá reklama, ale náš Kašpárek - to byl prostě miláček!
    Vzpomínám na pohádkovou inscenaci Malý Muk tuším z Hoffmannových pohádek jako na jeden z prvních a nejčarovnějších divadelních zážitků, i když jsem mu tenkrát moc nerozuměl a hrozně jsem se bál.
    Také budova Uránie byla roztodivná. Spíše než »kamenné« divadlo připomínala dřevěnou předměstskou Arénu. Bylo zde slyšet hluk zvenčí, vrznutí sedadel, praskání střechy i trámů. Kdykoliv se někdo zavrtěl, sousedi a biletáři varovně syčeli. Aspoň jsme se tam naučili v klidu sedět!
    Tím ryzejší bylo zde herecké umění.- V době okupace, kdy většina českých divadel byla uzavřena a vyháněna ze středu města, kdy jakýsi nacistický pohlavár prohlásil slavnou větu: "Wenn ich etwas über die Kultur höre ..." a sahal přitom na revolver, získala Uránie značný umělecký věhlas. Tehdejší nájemce Bohumil Perlík se totiž dobře znal s režisérem Národního divadla Janem Borem a přetáhl sem herce a režiséry, kteří nesměli hrát: Vítězslava Vejražku, jenž v roli stavitele Petra Víta přeručkoval ve filmu Přehrada na laně přes řeku bez kaskadéra, Jaroslava Vojtu, Danu Medřickou, Rudolfa Deyla mladšího aj. Z rozpuštěného souboru Osvobozeného divadla sem přišli Miloš Nedbal, František Filipovský. Z režijního ansámblu vynikl pozdější šéfrežizér z Plzně Aleš Podhorský, začínal zde i proslulý režijní vynálezce Alfréd Radok aj.
    A my, mladí diváci, jsme byli v této dřevěné boudě strhováni skvělými hereckými výkony i elánem, s nímž čeští herci v době války hráli. Naše furianty od Ladislava Stroupežnického, v nichž vynikal Filipovský v roli krejčíka Habršperka, Marii Vášovou v roli Sofoklovy Elektry, v níž plně zazářil její dramatický talent, jsme viděli několikrát. Strhovalo nás nejen kouzlo veršů Karla Jaromíra Erbena ve scénické inscenaci Kytice, ale i krása češtiny, neboť každé slovo, pronesené tehdy na scéně, bylo prodchnuto vzdorem proti násilné germanizaci a proti tuhému dozoru ve veřejném životě i v kultuře. Protože naše řeč je tajemná hlubina, do které když se ponoříte, nikdo vás nemůže tak snadno přichytit anebo vám něco zakázat. To se osvědčilo v našem životě ještě mnohokrát.
    Ano, mnohokrát jsme byli uchváceni zážitkem, jež nám dřevěná bouda v pivovarské zahradě poskytovala, že jsme si připadali jako ve vidinách. Já sám jsem při představení Kytice v roztržitosti zapomněl, že mám oblek přešitý po bratrovi s ještě roztřepenými okraji rukávů a špacíroval jsem si to o přestávce jako na promenádě. Ale co tehdy záleželo na troše té parády! Doba nadšení však vyprchala a s ní odešlo i divadlo Uránie. Budova v roce 1946 vyhořela, a to za dosud nevyjasněných okolností. Odsouzen byl jakýsi nájemce, který ji snad sám zapálil. Jenže vzpomínky na prvotní divadelní dojmy a na krásu jevištní řeči tu zůstaly; a vzpomínka, praví Novalis, je jen druhá přítomnost!

Dům č. 9 v Dobrovského ulici

Kdykoliv jdu kolem domu č. 9 v Dobrovského ulici, zatrne a sevře se mi srdce. Drobná bysta a nápis pod ní oznamuje, že v tomto domě žil a tvořil český malíř Antonín Slavíček. Bohatýr Slavíček! Jak on miloval život a zhlížel se ve svém hrdinovi, kozáckém atamanu Tarasu Bulbovi; a pak odešel náhle a dobrovolně ve věku necelých čtyřiceti let!
    Povahově to byl bouřlivák. Na schůzi spolku Mánes kdosi ublížil jeho druhovi. Robustní malíř přistoupil k provinilci se slovy: "Marš ven, hnido!" - a vykázal ho z místnosti. Byl z toho soud a soudce vybídl obviněného ke smíru a žádal ho, aby se omluvil. Tu zvolal Slavíček: "Slavný soude, neprovokujte mě, nebo řeknu ještě něco horšího!" Takový rabiát byl náš přední malíř - impresionista, byl-li spravedlivě rozhorlen.
    Na své přátele byl však něžný, i když velice impulzivní.
    Jak vzniklo jeho slavné dílo U nás v Kameničkách? Pozvala ho tam rodina profesora Tilsche. Horské hnízdo se rázovitému malíři tak zalíbilo, že zde dokonce zakoupil chalupu. Pod širým nebem totiž příroda v kopcovité Vysočině září zvláštními odstíny a to on, nejnadanější žák Mařákovy krajinářské školy, to dovedl zvlášť ocenit. A to je zvláštní: Slavíček nebyl nikdy v Arles a francouzské impresionisty znal jen z doslechu. Přesto postřehl a dovedl ztvárnit onu »průhlednou viditelnost«, vizi krajiny ne v obrysech, ale ve vzduchu a prostoru, což tvoří základ moderních impresionistických obrazů. Jeho břízy, topoly a jeřáby, otužilé bojem s větry a mrazy, nejsou jen mrtvou dekorací, ale živou součástí barevně prosvětleného plenéru.
    Snad proto byl Antonín Slavíček přesvědčen, že plenér se musí malovat na plátno »natvrdo«, bez studií, přímo v terénu. Domníval se, že v přírodě není nikdy tatáž nálada.
    Podobně nespoutaně žil a tvořil v Praze. Díky své ženě Míle, rozené Drynychové, jež pocházela ze starého zemanského rodu, si koupil domek se zahradou v ulici Na Hliništi (od roku 1900 je to ulice Dobrovského). Chodil pak často se stojanem na různá místa v Letenských sadech a snažil se z návrší zachytit Prahu. Nebyly to však sluncem ozářené kopule chrámů a hýřivé pražské zahrady, obalené chuchvalci bělavých květů, jaké vidíme u malíře Jaroslava Šetelíka. Slavíček miloval zejména sychravý a blátivý podzim, cesty, zapadané listím, jarná tání se zbytky sněhu, stejně jako podmračné zimní dny, kdy jsou špičky věží zataženy kouřem či mlhou.
    Nejvíce ovšem miloval pohled na Prahu z Letné. Staré, tmavočervené prejzové střechy domů, s špičatými věžemi chrámů a kostelů, vzpínající se dým komínů, a uprostřed toho se valí zbahnělá, šedomodrá řeka. Na druhé straně secesní zeleň Stromovky, stromy, v nichž ještě cítíš proudící mízu, nebe, zakouřené dýmem továren, z něhož prosvítá zákmit slunečního svitu. To jsou náměty jeho obrazů; chcete-li názvy děl, pak: Pláň na Letné, Eliščin most, Deštivý večer pod Letnou, Praha z Letné, Nábřeží pod Letnou apod. Nikdo tehdy netušil, že monumentálním panoramatem Prahy z Letné se malíř vlastně loučil s tvorbou i se životem.
    Padl jako pevný, šlachovitý kmen, který nemůže stát nalomen. Už předtím marně sháněl podporu pro svou tvorbu, stále spláceje dluh na hypotéku. A pak záhy nato se nečekaně dostavil záchvat mrtvice. Ocitl se téměř bez pohybu.
    Stále nechtěl být nikomu na obtíž: "Jsem přišlápnutý červ, který se musí dorazit," stěžoval si Josefu Mařatkovi i Herbertu Masarykovi, kteří ho občas doprovázeli na vycházkách Letenskými sady.
    Jednou u něj rodina objevila revolver, který mu včas vyrvali a zakopali na zahradě. Ale Slavíček měl ukrytu i starou pistoli, o níž nikdo nevěděl. Tu dal zřejmě tajně opravit.
    V domě č. 9 v Dobrovského ulici na Letné se dne 1. 2. 1912 ozval suchý výstřel.
    A lidé dnes chodí lhostejně kolem.

Kavárna Belvedér

Zdá se, že se s těmi Belvedéry se na Letné roztrhl pytel. Někteří obyvatelé Bubenče si vzpomenou, že v dobách první republiky se Belvedér jmenoval hotel na rohu ulice Na výšinách (dnes Jana Zajíce) a Korunovační (čp. 903). Byl to prý podnik pověsti nechvalné, tak říkajíc »hodinový« hotýlek. (Dnes je zde studentská kolej Akademie výtvarných umění.) Doputovalo tedy jméno zničeného letenského letohrádku až na štít hodinového hanbince?
    Někteří pamětníci vzpomínají na kino Belvedér, jenž vzniklo jako součást tzv. Rážových zábavních podniků v ulici Františka Křížka. Místní hotel Belvedér (píše se Belvedere) byl v roce 1936 přebudován a přejmenován (zřejmě kvůli zmíněné tautologii) na hotel U Rážů. (Pan Ráž byl vrchním a spolumajitelem vinárny Domažlická jizba.) Název Belvedér zůstal pouze pro nevelké kino, v němž se promítaly pozoruhodné, později i retrospektivní filmy. V rámci generální rekonstrukce v letech osmdesátých byl hotel znovu přebudován a navrátil se k původnímu názvu Belvedere. K dovršení vší té »belvederské« horečky: také nárožní dům v Kamenické ulici č. 2/675 (holešovická část Kamenické ulice se dříve jmenovala Pekařská) se jmenoval Belvedér! Byl jedním z nejznámějších domů na Letné (vznikl v letech 1899-1900) a žáci architekta Ohmanna ho vyzdobili reliéfem sv. Jiří a slunečními hodinami. (Stejně získaly jméno Belvedér i jiné domy, stojící o výhled, např. honosná vila v Kunraticích, jež se nachází v ulici Pod Belvedérem.)
    Nám ovšem nejde jen o jména, ale o podchycení inspirativního ducha naší letenské lokality. A k tomu náleží dříve proslulá kavárna, která sídlila v patře secesně zkoseného domu na Letenském náměstí, na rozmezí ulic Korunovační a Čechovy. Kdysi tam bývala Městská záložna a dnes je zde pobočka České spořitelny.
    Kavárna Belvedér (psala se ovšem Belvedere) patrně přispěla k tomu, že byla Letná obrazně nazvána »výtvarnou republikou«.
    Důvodem k tomuto názvu byla pochopitelně budova Akademie výtvarných umění, která vznikla roku 1902 na okraji Stromovky podle návrhu architekta Václava Roštlapila. Je obklopena ulicemi, jež svými názvy výtvarnou činnost připomínají: Malířská, Sochařská, Kamenická, Keramická a vlastní ulice U Akademie (později i Umělecká). V roce 1925 se Akademie rozšířila o budovu architektury podle návrhu Jana Kotěry a Josefa Gočára. Samostatné oddělení, zvané také Moderní galerie, bylo od roku 1891 umístěno v prostoru Výstaviště, v levé boční budově vstupní plochy před Průmyslovým palácem. V pravé protilehlé budově je umístěno pražské lapidárium. Rozsáhlé sály Akademie, prosklené směrem severním (aby se zachovalo trvalé osvětlení a »nelítaly« zde stíny), umožnily vytvořit významné »školy«, z nich nejznámější byl malířský ateliér Hynaisův a sochařský Myslbekův. (Ten byl později přemístěn do vedlejší budovy ve Stromovce.) Občas se tu ovšem strhly revoluce mladých proti »akademikům«, jak už to v umění bývá; byly tu i třenice národnostní, na které doplatili zejména bouřliváci František Ženíšek a Mikuláš Aleš, kteří byli vyloučeni. Ale to všechno už odnesl čas.
    Během své existence vychovala Akademie celou řadu vynikajících sochařů i malířů, figurativních i krajinářů. Od patriarchy prof. Myslbeka přejímal pochodeň sochař Jan Štursa, menší, silný, černý muž s usměvavýma očima, jehož ženský akt, nazvaný Z lázně, nechal J. V. Myslbek umístit přímo v budově rektorátu. Také náhoda tvůrci pomohla. V nedaleké ulici U Průhonu byla kamenická ohrada firmy Gabriel a Kujal, Štursových spolužáků z Hořic, kteří sochaři přepustili polovinu své dřevěné boudy pro jeho monumentální díla, např. pro sousoší Práce a Humanity pro pylony Hlávkova mostu. Podstatnou část svého díla vytvořil zde medailér Otakar Španiel. Z Vídně dorazil na profesuru Max Pirner; později zde »řádil« se svou toulavou třídou krajinář Otakar Nejedlý, který svým žákům dokonce i vařil, zatímco mistr portrétu Vratislav Nechleba, přezdívaný od přátel Dorian Gray, se vyznačoval noblesně bohémským vystupováním. Výraznou osobností byl malíř Hanuš Schweiger, jenž sice nepříslušel k žádnému z moderních směrů, ale byl výborným pedagogem a dbal na profesionální zručnost a pečlivé vypracování díla. Z jeho školy vyšli umělci jako Adolf Kašpar (jenž se proslavil již jako student ilustracemi k Babičce Boženy Němcové), krajinář Oldřich Blažíček, František Kysela (autor scénických návrhů pro Národní divadlo), ale i pozdější "modernisté": Antonín Procházka, Rudolf Kremlička aj.
    Většina z umělců pokládala za prospěšné bydlet nebo mít ateliér v blízkosti školy, to jest na Letné a v Holešovicích.
    Sochař J. V. Myslbek se zabydlel přímo v Akademii; Max Švabinský se usídlil Na Zátorách v čp. 172, avšak dílnu na mozaiky a vitráž (byl autorem několika barevných oken v chrámu sv. Víta) měl v ulici Dobrovského. V téže ulici bydlel až do konce svého života malíř-impresionista Jan Slavíček.
    Pravým střediskem umělecké obce se stala ulice Na výšinách, obsazovaná vesměs lidmi výtvarného řemesla. Bydlel tam svého času nejvýznamnější malíř symbolismu - Jan Preisler, jenž svými malbami obohatil secesní krásu Obecního domu. Sochař Josef Mařatka sice učil na Umělecko-průmyslové škole, ale v ulici Na výšinách si držel ateliér, snad aby měl odtud blízko do kavárny. V domě Na Velehradě (čp. 749-VII) se usídlil malíř a ilustrátor Věnceslav Černý, zatímco vila v ulici Mánesově (dnes Slavíčkově), s freskou Jana Kouly, patřila sochaři Stanislavu Suchardovi. Ve Schnellově ulici č. 21 (dnes Šmeralova) bydlel architekt Josef Havlíček, jenž byl sousedem Bedřicha Feuersteina (Schnellova 1). Arnošt Hofbauer se usídlil v ulici Na baště sv. Jiří (čp.260 -VII); bohémský Vratislav Nechleba trávil drahný čas ve svém ateliéru v Akademii výtvarných umění.
    Ti všichni a ještě mnoho jiných byli skoro denními hosty v kavárně Belvedér. Ta se stala, obrazně řečeno, parlamentem »výtvarné republiky«. Místnosti v prvním patře a v létě i stolky, umístěné po pařížském vzoru na prostorném chodníku, sloužily k odpočinku i k výměně názorů, stávaly se dějištěm vzrušených debat. Chodívali sem téměř denně profesor Max Švabinský, výtečný kreslíř a rytec, jenž vedle mistrných portrétů »národních velikánů«: Masaryka, Riegra, zachytil skvělými skicami básníka Kaminského, kritika F. X. Šaldy a např. i Rudolfa Salise, zakladatele pařížského kabaretu Chat noir. Vedle vždy elegantního Švabinského, muže tmavých vlasů a s vousy mušketýrsky zastřiženými, sedával robustní a jadrně se vyjadřující sochař Mařatka, žák Myslbekův, jenž vzpomínal na svůj pobyt v pařížském ateliéru geniálního sochaře Auguste Rodina. Vratislav Nechleba obveseloval společnost historkami z bohémského okruhu Jaroslava Haška. Pražský reportér Eduard Škoda tvrdí, že v kavárně Belvedér panovala vesměs dobrá nálada a družná pohoda. Což teprve, když sem dorazili architekti, jejichž škola byla vysunuta poněkud níže u postranního vchodu do Stromovky. Energický Josef Gočár (sídlil v Čechově ulici č. 31) horlivě diskutoval s Josefem Havlíčkem o plánech na novodobou výstavbu města. Občas sem zabloudili i příslušníci avantgardy - sochař Otto Gutfreund, architekt a scénograf Bedřich Feuerstein, jenž však brzy ukončil svůj život tragicky - skokem z Trojského mostu do Vltavy. Ano, Letná byla výtvarnou doménou, střediskem lidí s tvůrčími zájmy a obrovskými zážitky, i když různých názorů a stanovisek. Pravá demokracie!
    My mladší známe kavárnu Belvedér pouze z doslechu. Po vzniku funkcionalistických novostaveb, zvaného Molochov (dle návrhu Josefa Havlíčka, 1936) vznikla příjemná kavárna Letná, která však nikdy původní »belvederku« nenahradila.
    Výtvarníci se v našich dobách scházeli v restauraci U Sojků, ve vinárně U Počtů a U koštýře, z části i v sousedské hospůdce U Grombíře na rohu Malířské a U Akademie. Někteří docházeli do jídelny nedalekého hotelu Splendid, kam chodil i spisovatel K. J. Beneš, básník František Hrubín (smutně upíjející ze sklenky minerálku nebo sodovku), herec »z Boží milosti« Karel Höger, malíř Vojtěch Tittelbach aj.
    Posledním z legendárních představitelů »výtvarné republiky«, s nímž jsme se seznámili, byl sochař Vincenc Makovský. Původně to byl bohém a tramp (jezdil na chatku Trnu v obci Luka pod Medníkem), ale pak našel uplatnění v Brně a ve Zlíně. Jako profesor Akademie nosil i kee stáru na zádech štafle ze své sochařské dílny na Výstavišti do hlavní budovy, kde měl provizorní ubytování. Ke stáru sedával v hotelu Splendid a vzpomínal na učednická léta v ateliéru pařížského sochaře E. A. Bourdella. "Zlatý řez, kluci, v tom je to všechno," vykládal tehdy nic netušícím estetickým tovaryšům. A vysmíval se těm, kteří si pletli Repina s Rembrandtem. Jako by to bylo dnes!
    Jenže v tom byl přece podstatný rozdíl. My mladí jsme si starších umělců vážili, lapali jsme každé jejich slovo, učili se i z nápovědí a náznaků. Neboť chytří učedníci nezatracují práci a znalosti mistrů. Neboť v umění rozhoduje následnost a posloupnost, byť kriticky pochopeená, více než schválnost a planá originalita. Možná, že ti chytřejší na to také přijdou.

Mistr slova - Karel Höger

Vídali jsme ho v tiché restauraci hotelu Splendid v Ovenecké ulici. Sedával tu s básníkem Františkem Hrubínem při sklence vína a hovořili ... Říkalo se, že vynucený abstinent Hrubín slíbil slavnému herci čtyři sklenky beaujolais, jestliže v jeho hře Srpnová neděle převezme roli zhrzeného redaktora Moráka. Na tuto úlohu byl totiž Karel Höger jako dělaný. Rozpolceného intelektuála nemohl podat nikdo lépe nežli on - mistr slova a postav jemného duševního rozpětí. Však jsme si na ty Morákovy »hradbičky«, v nichž se vzdělanec ukrývá před hrubou agresivitou a sprostotou doby, mnohokrát vzpomněli, i když poněkud jinak, než jak to tehdy Hrubín napsal! Od svých hereckých začátků (v reklamním šotu Zlínského filmového studia) byl Höger miláčkem filmového obecenstva, zvláště jeho dámské části. Žárlili jsme na něj, protože se do něj zamilovala Dana Frýbortová, hvězda tenisového letenského klubu, a partnerka Karla Högra ve filmu Třináctý u stolu. Ovšem marně.
    Zlom ve vývoji ze sladkého milovníka (Za tichých nocí, Modravé dálky aj.) nastal ve filmu Krakatit na námět románu Karla Čapka. Tam už nešlo o zamilované vzdechy a hezkou tvář, ale o dramatický herecký výkon. A ten Höger podal podivínského vynálezce ing. Prokopa vskutku mistrovsky! Za takový výkon dostávají herci v Americe Oscara. A u nás?
    Na nedostatek popularity si ovšem Karel Höger stěžovat nemohl. Hrál své intelektuály na divadle i ve filmu - titulní roli v Občanu Brychovi, roli učitele ze Školy otců - a jak se všechny ty skvělé filmové role jmenovaly. A to nemluvíme o Národním divadle, v němž zazářil jako Orlando v Shakespearově komedii Jak se vám líbí, jako smutný Trigorin v Čechovově Rackovi; v roli Cyrana z Bergeracu úspěšně alternoval dokonce s tragicky heroickým Zdeňkem Štěpánkem!
    Vrcholem jeho divadelních kreací v letech šedesátých byl nesporně Willy Loman z Millerovy hry Smrt obchodního cestujícího. Tehdy divák zapomněl na všechno, co bylo - na jeho milou, přemýšlivou tvář a hebký, vemlouvavý hlas - šlo o nový typ civilního herectví. Proto zůstává Karel Höger - kdysi idol dívčích srdcí - v naší mysli bez nadsázky jako velký herec. Mnozí skuhrají, že jim doba svazuje křídla a brání v lepším rozkvětu. Také Karel Höger bral někdy role, zvláště ve filmu, jež byly poplatny době. Věděl, že je to kýč, ale chtěl být »u toho«. Tlak doby nemusí znamenat jen minus, u silných jedinců se mění v plus. Geniální umělec v sobě nachází protilátky, neboť i v umění platí - po létech se vás nebudou ptát na na podmínky, za nichž jste žili, ale co jste z toho vytvořili! Ne náhodou považoval Karel Höger herectví za nejvyšší metu a za největší umění - zahrát člověka. Ze začátku se tomu učil od kolegů v Národním divadle, od příslušníků hilarovské generace: Eduarda Kohouta, Jiřího Steimara, Olgy Scheinpflugové aj. Sám byl přívržencem zvnitřnělého, intelektuálního projevu. Přitom si ale vážil i hlasového hereckého antipoda - Zdeňka Štěpánka, s jeho tklivou, lyrickou vibrací zastřeného mužného hlasu. Jsa původním povoláním učitel nikdy se Höger nepřestával učit a neustále přemýšlel o problémech divadelního a filmového herectví. Přitom ovládal svůj hlas jako hudební nástroj a vynikal proto i v rozhlasové a pódiové deklamaci. Vycházel z toho, že lidský hlas a slovo jsou svébytným materiálem, které nutno ovládnout mistrovsky jako housle anebo violu. V době dnešního rozvoje mediální techniky, kdy herci přelétávají z divadla do filmových ateliérů a do studií dabingu, nutno vzpomenout, že Karel Höger věnoval všechny chvíle volna - odpovědím na nesčetné dopisy diváků a posluchačů. Tak skromný a trpělivý člověk to byl! Pod vedením našeho profesora a nadšeného divadelníka Karla Vettra jsme nacvičili pásmo z J. Á. Komenského: Schola ludus, Truchlivého a Listy do nebe. Na pozvání prof. Vettra přišel za námi do šatny i Karel Höger a sděloval nám své postřehy. Kdo by si z předních herců dal dneska čas navštívit tak začátečnické studentské vystoupení! Ne tak Karel Höger. O všechno měl zájem a všemu chtěl porozumět. Jemu nebylo herectví jen řemeslem, ale posláním, vztahem člověka k člověku. Právě citlivost a vzdělání poznamenaly i jeho herecký projev zvláštní oduševnělostí. Naprosto fatální byl jeho vztah k Národnímu divadlu, jehož budova měla projít v letech sedmdesátých několikaletou rekonstrukcí. Téměř v okamžiku před uzavřením naší vrcholné scény odešel i on (7. 5. 1977), jeden z největších a charakterově nejčistších herců, které jsme kdy měli.
    A my můžeme být právem hrdi, že mezi námi Karel Höger drahnou dobu žil. Nastěhoval se na Letnou do Sládkovy ulice č. 5 po revoluci v roce 1945 a bydlel zde až do roku 1962. Právě zde vytvořil plejádu svých největších rolí.

Jiří Winter - rodák z Holešovic

Řekne-li se Jiří Winter, možná leckdo neví, o koho se vlastně jedná. Jenže stačí říci Neprakta, a každému se vybaví množství podivuhodných postaviček s bizarními tvary, kreslené výrazným rukopisem, jenž nás baví na plakátech, v kalendářích i v denním tisku. Neboť Neprakta je umělecký pseudonym holešovického rodáka, malíře Jiřího Wintra.
    Jeho otec pocházel z Holešovic, maminku prý našel v Bubnech. Jiří se narodil v Plynární ulici. Později bydleli poblíže starého bubenského pivovaru, v místech, kde jsou dnes Dopravní podniky. Jejich ulice se jmenovala Kloboučnická (dnešní Antonínská), podle bývalé továrny na plstěné zboží; byla rámována nízkými domky a obchůdky s nejrůznějším zbožím. (Nyní stojí na těchto místech moderní budova Ministerstva průmyslu a obchodu.) Do školy začal Jiří chodit do ulice Jablonského - do školy, která existuje dodnes.
    Hned po absolvování umělecko-průmyslové školy se Winter oddal karikatuře a humoru. Jeho kresba poněkud připomíná výrazné obrysy a bizarní tvary postaviček Josefa Lady. Při bližším pohlédnutí však vidíme rozdíl. U Wintra není tato kresebná technika reakcí na zjemnělou linii secesní, jako to bylo u rudimentálního kreslíře Josefa Lady, ale reaguje na potřeby moderní techniky - novinové rotačky. Nechcete-li, aby se vám ve výrobě jemné kontury kresby slévaly, nebo aby se »spláchly«, musíte vyjít tisku vstříc zvýrazněním panoramatických vrstev silnými obrysy. Možná se tu projevilo i Wintrovo grafické a malířské školení. Sám se domnívá, že na jeho techniku měl vliv i malíř Felix Jenewein, známý tvůrce návrhů na kostelní okna. Odkud se však vzal jeho zájem o nejrůznější historické reálie, které zvládá s jistotou znalce a sběratele nejrůznějších předmětů?
    S tím zdánlivě kontrastuje jeho záliba v pohádkových postavách, v bájích a v mytologii, jak o tom svědčí skvělé figurky rusalek, vodníků, plivníků a trpaslíků, jež, a to je příznačné, vystupují u Wintra »polidštěny«, jako figurky blízké nám současným lidem. Z těchto důvodů si Winter udržel tak dlouhodobě oblibu u českých diváků a čtenářů. V době, kdy upadá schopnost dívat se a pozorovat detaily, kdy vnímáme zběžně a získáváme své poznatky zprostředkovaně, přibližují nám jeho kresby předměty v jejich reálné, bizarní podobě.
    Wintrovy kresby jsou otevřeny především humoru a vtipu, anekdotické pointě. Námětem většiny jeho karikatur jsou burleskní komické situace. Winter jako kreslíř slouží humoristickým přílohám listů a tiskovinám, jež jsou po léta vděčně přijímány téměř všemi vrstvami čtenářů. To neznamená, že by nebyl přitom plnohodnotným, ba básnickým kreslířem. Sám Bohumil Hrabal byl jeho obdivovatelem, a ten výtvarnému kumštu rozuměl.
    Jedna věc je pro kresby Jiřího Wintra příznačná: bizarnost tvarů a reálií. Ocitnete-li se v jeho sídle v Cukrovarnické ulici, naleznete zde přímo muzeum různých kuriozit a zajímavostí, pocházejících z různých dob a světadílů. Od historických halaparten, štítů a přileb - až po indiánské totemy a masky. Kdo by se však chtěl do tohoto panoptika kuriozit vloupat, měl by do činění s dvěma mohutnými ovčáckými psy. Jiří Winter je důkazem toho, že ze starých Buben a továrních Holešovic vyrostli pozoruhodní umělci.

Živý hlas Jana Ámose

Hlas Jana Ámose Komenského, jednoho z největších synů našeho národa, zní dosud a propůjčuje mu hlas i talent náš blízký soused z Janovského ulice - herec Alfred Strejček.
    Narodil se jako mnozí z nás na Štvanici, ale po pouti různými hereckými štacemi ho v roce 1970 zavál vítr opět do Prahy, do rodné čtvrti. Té, až na zájezdy do různých končin naší vlasti, zůstává věren. Cítí se tu doma: občas si zaběhá ve Stromovce, na plavecký stadion v Podolí to také není daleko. Alfred Strejček absolvoval JAMU v Brně a zahrál si v různých divadlech, také u Krejči v Divadle Za branou a u E. F. Buriana. V roce 1987 ho však při zájezdu v Uherském Brodě upoutal odkaz Komenského a tomu zůstal věren po několik let.
    K tomuto tématu směřuje i valná část našich otázek:
    Kde jste se inspiroval k tak náročnému tématu?
    Snad u kamaráda Luboše Válka a v souboru Olšava, ale hlavně to byl román Františka Kožíka Světlo v temnotách, jenž zachycuje svit jasného myšlení a slova v době, která tomu naprosto neodpovídala. Komenského nebavilo naříkat nebo protestovat jen mlčením. Dojalo mne jeho poslední dílo - Obecná porada, která, ač doporučena Komenského synem Danielem a zetěm Nigrýnem, zůstala téměř 270 let v zapomnění. Napadlo mne, zda by nešlo udělat pořad, který by nebyl jen připomínkou české kulturní tradice, ale který by oslovoval i současníky.
    Recitace bývá obvykle spojena s přednesem veršů. Měl jste nějaké předpoklady k prezentaci Komenského prózy, dokonce i naučné?
    Mým vzorem byl Radovan Lukavský, svou dikcí zdůrazňující významovou stavbu věty. V divadle Na Vinohradech jsem se setkal s dnes již bohužel zemřelým Vlastimilem Fišarem, jenž přednesu slova odevzdal všechnu píli a sílu talentu. A pak - Holanova Noc s Hamletem v pojetí Radovana Lukavského - to bylo víc než báseň, to byla elegie zármutku a zkázy.
    Rád přednášíte i ruské autory, Vysockého a Bulata Okudžavu, někdy dokonce s vlastním doprovodem na kytaru. Vycházíte z kombinace hudby a textu?
    Je to jedna z nejstarších forem přednesu, viz středověké žakéře a minnesängry. Já sám hraju na kytaru a na zobcové flétny, píšťalu i basovou. V projektu Komenský jsem se spojil s kytarovým virtuózem Štěpánem Rakem a nelituji toho, naopak. Nalezli jsme v sobě zalíbení: nejen co do partnerství, ale i v přátelské souhře. Jestliže jste slyšeli jeho variace na Smetanovu Vltavu, jistě mi potvrdíte, že Štěpán něco opravdu »umí«.
    Jak se určitý patos z veřejného čtení prózy i veršů slučuje v všeobecně vyznávaným civilismem, obvyklým i na divadle?
    To je snad nedorozumění. Vždyť Máchu například jistě nelze pojednat ryze civilně, nebo lépe řečeno civilisticky, neboť je v něm skryt vnitřní patos a hloubka prožitku. A jak v něm zní opojná krása češtiny, řeči, která je v běžném životě, ale i v mediích, často urážena a pošlapávána!
    Nehrozí češtině kolaps z toho, že ztrácíme ze zřetele poezii, útvary v pravém slova smyslu básnické, jež jsou jakousi dílnou a pokladnicí řeči? Má vůbec poezie v současné kulturní praxi naději na přežití?
    Dosud to ještě není tak hrozné. Jak lidské tělo, tak i řeč řídkým užíváním pochopitelně vadne a upadá. Naše zkušenost však mluví o tom, že mladí lidé, dokonce i děti, mají zájem o poezii a chodí za námi po představení s různými dotazy.
    Jak přijali vašeho Komenského posluchači v Praze 7?
    Až na jedno představení pro důchodce v Dopravních podnicích jsme tu neměli možnost náš program předvést. Trochu se divím, že zůstaly hluché zejména školy. Já si například dodnes pamatuji na vystoupení Rudolfa Jančaříka, jenž v naší škole přednášel ukázky z Nikoly Šuhaje loupežníka. Dětský zážitek, to je něco, na co se po celý život nezapomíná.

komik Jiří Sovák

Všimli jsem si ho už před mnoha lety v Divadle E. F. Buriana v komedii Milana Páska 4:O pro ATK. Co na tomto malém jevišti v D47 Jiří Sovák dokázal! Rozestřel všechny rejstříky své komiky: upovídaný fotbalový fanda, klubový manažer, jenž všechen svůj čas i práci proměňuje ve fotbalový handl, ale přitom zůstává rázovitou figurou dneška. Už tehdy jsme si v duchu řekli: to je komik s velkým K!
    Komické herectví je zcela specifický druh umění - někdo tvrdí, že nejvzácnější. Komik či klaun musí umět to, co ostatní herci: postavit figuru, zvýraznit její rysy a vzbudit účast na jejich osudech. Přitom musí mít ještě něco navíc: zachovat si odstup od role, to znamená vyvolat smích. Na divadlech se střídají komedie a tragédie. U herce probíhá obé současně: převtělování, povýšené na druhou.
    Velký komik zůstává totiž sám sebou, neforsíruje a nepřehrává, nestylizuje se do role mimickou grimasou nebo gesty. Jakmile chce někdo humor pouze »dělat« - to jest pitvořit se, hrát pimprlové divadélko, vytvářet komediální frašku, divák to vycítí a znechuceně se odvrátí. Zvláště moderní humor musí být naprosto přirozený, někdy říkáme »civilní«. A to všechno Jiří Sovák uměl, nebo lépe vycítil, zkrátka »bylo to v něm jako v koze«. Měl od pánaboha komický naturel, sarkasmus, lidovou bodrost, humor, podbarvený ironií a odhalující suše a sarkasticky i tu nejnápadnější nadutost a pýchu.
    Snad proto byl nepřekonatelný v postavách dobromyslných sucharů, staromládeneckých morousů a manželských nešiků. Vidět ho s Miroslavem Horníčkem v televizní inscenaci Písaři (vznikla dramatizací knihy Gustava Flauberta Bouvard a Pécuchet), to byl duel dvou typů komiků, kteří se navzájem provokovali a doplňovali. Herecký koncert, na který se nezapomíná. Mnozí televizní diváci si povšimli, jak si Sovák v kouzelné hříčce Bret Harta Falešná bankovka okamžitě porozuměl s Janem Werichem. To nebyla náhoda, to vzájemné »nahrávání« a vyhrávání nejrůznějších komických špílců a gagů.
    Jan Werich si jak známo málokterého z mladších herců »pouštěl k tělu«, neměl rád, když se někdo chtěl »přimazat« nebo přitočit k jeho slavnému jménu. Ale u Sováka, ač o generaci mladšího, to bylo něco jiného. Jakoby samozřejmá souhra a v některých momentech dokonce souznění. Jako by oba vypadli z téhož hnízda, jako by spolu již dlouho srůstali.
    Přemýšlel jsem o tom mnohokrát a nic moudřejšího mě nenapadlo, než že oba pocházeli z hospody. Právě toto prostředí, jež sice miluje výstřednost a excentricitu, ale v naprosto přirozené, civilní formě, zařízení, v němž jde o uspokojení nejvšednějších materiálních požitků, tam byli oba dva doma.
    A ještě něco: zatímco v intelktuálním duelu s Jiřím Voskovcem se Werich musel vyrovnávat s uměleckými ambicemi tzv. moderních směrů, dadadismu a poetismu, nyní, jsa samorostlým filozofem, zůstával v poloze zcela přirozené: v poloze zemité, rudimentální a chcete-li »chlapské« grotesky. A v tom mu byl rovnocenným spoluhráčem Jiří Sovák.
    Využívaje zvláštního nosového zabarvení hlasu, jenž mu umožňoval nasadit si masku otrávenosti a dobráckého mrzoutství, dovedl Sovák »přehodit výhybku« a prohřát svůj úsměv žárem ryzí, srdečné sdělnosti. Každý hned vytušil, že za zdánlivě nehybnou tváří mrzouta se skrývá »dobrák od kosti a maso všecko«. Snad proto Jiří Sovák nepřehrával, nenutil se do gest, jež někdy působí chtěně a vynuceně. Neuchyloval se k »zaručeně« působícím trikům, jimiž si pomáhají někteří i slavní aktéři komerční zábavy, zůstával jakoby přirozený a všední.
    Byl prostě takovým, jakým skutečně byl. Nenabízel se laciným mimickým a pohybovým trikům, gestům a grimasám, vytaženým odněkud z vídeňské frašky nebo z operety. Prostě to byl vždy a všude onen Jiří Sovák, čerpající ze svého hlubokého lidského a humoristického potenciálu. (Komikem podobně »lidského« naturelu byl u nás svého času Jindřich Plachta.)
    Je tu i jiný moment. Divadelní a literární kritik Jindřich Vodák určil dva typy humoru: dobrácky sentimentální - a mužný, drzý, chlapský. V českém humoru převládá podle Vodáka typ první, humor, budící soucit s ublíženými a poníženými. Naproti tomu stojí humor klukovsky drzý, mužný, uličnický, jenž vychází z převahy lidského naturelu nad svízelemi života a nepřízní osudu. Tento typ shledal Vodák ve Vlastovi Burianovi.
    Domníváme se, že k téže větvi »mužného« humoru lze klidně přiřadit i Jiřího Sováka. Také on se nikdy nepoddává okolnostem, je vítězem a bláznivým fanfarónem bez ohledu na okolnosti. Ze všeho dovede bleskově vybruslit, z jakékoliv nepříjemné, ba hrozivé situace.
    Leč ...
    Když už se mu blížila osmdesátka, prohlásil Sovák sarkasticky: "Čím jsem starší, tím se mi na světě víc líbí. Když člověk umře v osmdesáti, není to tragédie, ale slušnost. Já ale koukám ještě po té devadesátce ..."
    Takto se vyjadřoval člověk, kterého před sedmnácti lety srazilo auto, jenž zůstal ležet na okraji silnice, než ho na primitivních nosítkách z ulámaných dopravních značek dopravili do nemocnice. Vyvázl »jen« se zlomenou stehenní a bércovou kostí, navíc měl naražený obratel. Navzdory tomu cvičil, neúmorně cvičil, jen aby mohl chodit, aby mohl hrát. A to se mu nakonec podařilo.
    Jenže přišla taková hloupost! Vyrazí si jen tak v ponožkách na terasu své chaty v Dolních Příměticích u Sázavy, šlápne si levou nohou na druhou »fusekli« - a je z toho pád a zlomenina kyčelního krčku na pravé noze. Úraz sice banální, leč v tomto věku už životu nebezpečný. Kýžené devadesátky se Jiří Sovák nedožil. Pooperační kolaps ho sklátil 6. 9. 2000, tedy v předvečer jeho osmdesátin. Nám nezbývá než připomenout, že dlouhá léta žil v Dobrovského ulici č.18, že chodil nakupovat zeleninu do dřevěné tržnice na Letenském náměstí, že to byl zkrátka »leteňák« každým coulem, a jestliže ne rodem, tak alespoň volbou.

Janáčkova Jelča

Když jsme jednou v zimě s maminkou vystupovali z tramvaje č. 11 (jedenáctka jezdila po »hlavní třídě«, tehdy Belcrediho), všiml jsem si šedovlasé paní výrazných rysů, zachumlané do černého perziánového kožíšku. "To je paní Horvátová, zpěvačka z Národního," podotkla maminka. Teprve dlouho, dlouho potom jsem se dozvěděl, že paní Horvátová byla oporou operního souboru, neboť sloužila Národnímu divadlu téměř třicet let! Ještě v sedmdesátce předvedla na benefičním koncertě svěžest, perfektní přednes a kultivovanost svého temného mezzosopránu v roli cizí kněžny v Dvořákově opeře Čert a Káča.
    Gabriela Horvátová příslušela k ansámblu slavné Kovařicovy a Ostrčilovy éry. Byla milována i proklínána, neboť dostávala velké role. Zazářila hned roku 1903 v Bizetově Carmen a získala si pozornost ještě na dlouhá léta. Prosazovala se zejména pílí, svědomitostí, ale, řekněme to ihned, i neselhávajícím, impulzivním jižním naturelem. Rodem ohnivá Jihoslovanka pochází z chorvatského Varaždína; do Prahy dospěla přes Štýrský Hradec a přes Německo. Představitele Národního divadla si hebkým, školeným hlasem nejen získala, ale i podmanila. Ale jakpak ne, ten její temperament!
    Divadlu však sloužila nejen věrně, ale i obětavě; díky hlasovému rozsahu a neskonalé houževnatosti ovládla obrovskou škálu repertoáru: od dramatického mezzosopránu až po vyšší alt. Jmenujme namátkou: Cherubín z Mozartovy Figarovy svatby, šest rolí z oper Verdiho, Straussova Salome, Smetanova Libuše, Fibichova Hedy i Šárka, postavy z děl Ostrčilových, Novákových, Foersterových aj. Zkrátka řečeno - paní Gábina byla v opeře něco jako »děvče pro všecko«. Zaskakovala obětavě i za náhle ochuravělé primadony.
    Kdo však ji oslovoval zdůvěrnělou přezdívkou - Jelčo? Nikdo jiný než brněnský varhaník a temperamentní komponista ze slezských Hukvald - Leoš Janáček. Právě on byl s její pěveckou kariérou spjat i svým komplikovaným uměleckým osudem.
    Psal se rok 1916. Koncertní pěvkyni Marii Calmě se tehdy podařilo přimět Karla Kovařovice, šéfdirigenta Národního divadla, aby v Praze uvedl operu dosud málo známého brněnského skladatele. Šlo o lidový námět na román Gabriely Preissové s názvem Její pastorkyňa.
   Spisovatelka zde vykreslila otřesnou tragédii vášnivé starší ženy, která chce vybojovat štěstí své dcery i za cenu sebeobětování. Pochopitelně si na roli energické kostelničky - Buryjovky, »dělala zuby« Marie Calma sama. Leč vše dopadlo jinak. Kovařovic svěřil hlavní roli tehdy mladé temperamentní Horvátové. Janáček se s tím smířil - co mohl komponista z »provincie« v Praze namítat - a po zhlédnutí zkoušek se do představitelky hlavní role zamiloval. A to vášnivě, neboť všechno, co dělal, dělal divoce a vášnivě. Od té doby měl potíže nejen s Marií Calmou, která na něj zanevřela, ale i se svou ženou Zdenkou. (Po pravdě řečeno to nebylo poprvé, ani naposled.) Ale Janáček a Horvátová se stali milenci. Říkal jí »Jelčo«, protože byla na roli kostelničky příliš mladá a připomínala mu spíše její dceru, Jenůfku. Do zkušebního partu, z něhož roli studovala, vepsal tato slova: "Kostelnička vše ovládající a spřádající v obci. Žena krásná, tak jak jsem si přál. Dnes ji před sebou vidím, slyším, dnes ji mám, je to - moje Kostelnička."
    Inu - Janáček byl citový člověk a Její pastorkyňa byla jeho nejmilejší opera, která konečně v Praze prolomila ledy opovržení a zneuznání. Svou lásku přenášel se stejnou vervou na osoby, jež byly s jeho hudbou spojeny.
    To je dávný příběh oné zamlklé elegantní dámy v perziánovém kožichu, která tehdy vystoupila z tramvaje v Kamenické ulici a kráčela, poklepávajíc hůlkou se stříbrnou rukojetí, do ulice Dobrovského. Paní Horvátová tam totiž dlouhá léta bydlela.

Žijí mezi námi

Čas od času potkáte na Letné zvláštního pána, jenž si pohrává v ruce s dřívkem nebo diriguje prstem, aby si pružil šlachy a uvolnil ruku. Prochází ulicemi, zdánlivě si ničeho nevšímaje. Jako by žil v nějakém snu, jako by se pohyboval v jiném světě. "Bůh je tady, je všude kolem nás, jenže my ho nevidíme," tvrdí, když na něj promluvíte. V blízké pivnici vzbuzuje úsměv štamgastů, neboť si objedná a hned vypije sklenku džusu. Podivín, řekne se na první pohled. Člověk Boží? Tento nepraktický, hluboce věřící člověk je náš spolužák z gymnázia Jaroslav Vodrážka. Emeritní profesor varhanní improvizace na pražské konzervatoři a v Akademii múzických umění.
    Je to už dávno, před mnoha lety, když nám v kvartě gymnázia zvěstoval »šermíř« Kamenický: "Kolega Vodrážka (učil nás kreslení) má neobyčejně nadaného syna; je v sekundě, představte si, dvanáct let, a už skládá a výborně hraje na harmonium ..." Často jsme malého komponistu slyšeli na školních koncertech. Improvizoval krásně, jakoby by mu ty harmonie přicházely odněkud z jiného světa...
    Náš spolužák ovšem nebyl žádný somnambul, ale chlapec jako jiní. Jednou odpoledne nám předváděl hru na varhanech - na tomto královském nástroji - v kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. Hrával zde při nedělní mši a měl proto klíče od kůru. A my šlapali měchy. Varhaník předvedl několik bachových preludií a pak zanotoval džezový rytmus. Chtěl nám ukázat, co všechno ty varhany dokážou. Babičky, sedící dole v lavicích a přeříkávající si růženec, zvedly udiveně hlavu ...
    Uplynulo několik desítiletí a ze »zázračného dítěte« se stal uznávaný virtuóz a profesor konzervatoře. Chodil jsem občas na jeho koncerty kůr u sv. Jakuba, kde vystupovali tehdy naši nejlepší varhaníci. Můj přítel tu exceloval zejména ve varhanních improvizacích. Později hostoval např. v Kolíně nad Rýnem i v jiných městech; v Lipsku koncertoval v Tomášském kostele na stejném nástroji, na němž kdysi hrál tehdejší regenschori Johann Sebastian Bach. Mnohokrát vystupoval i na koncertech svých žáků; teprve nyní, když v důchodu, jsem našel odvahu požádat ho o rozhovor:
    Co se skrývá pod pojmem varhanní improvizace?
    Rychlá orientace, ve všech složkách. To aby měl člověk v hlavě kyberneťák. Čím se liší improvizace od klasického přednesu?
    Na koncert se připravujeme, pilujeme takt po taktu, píšeme si prstoklady, studujeme harmonii skladeb. Na to všechno není při improvizaci čas. Při této příležitosti hudbu znovuvytváříte, hovoříte se svým nástrojem, kocháte se jeho zvukem, pohráváte si s barvou píšťal i rejstříků. Je tedy základem improvizace hravost, uvolněnost projevu?
    Ve vyšším smyslu snad ano, ale jde spíše o oduševnělé vnímání hudby a ukázku barvitosti nástroje; vychutnáváte jeho výrazové možnosti, zkoušíte různé rejstříky a manuály. Cítíte naprosté uvolnění.
    Nemáte někdy trému před vystoupením?
    Nikdy nepociťuji nervozitu. Pro mne je hudba rozpoložení duše. Ponořením do sebe. Někdy se mne zmocní nechuť a únava, když selže nástroj, když nefungují varhany.
    Koho jste si nejvíc vážíte ze svých předchůdců a učitelů?
    Nejvíc pochopitelně profesora B. A. Wiedermanna, i když mě vlastně neučil. Poslouchal jsem ho se zatajeným dechem na kůru u sv. Jakuba a byl jsem hrdý na to, že když dohrál, odstoupil od manuálů a ukázal na mne, tehdy čtrnáctiletého klučíka: »A teď hraj ty, malej!« A já to tehdy zkusil. - Ale jak on hrál variace na gregoriánský chorál v Emauzích, na to se nikdy nedá zapomenout.
    Gregoriánský chorál, to je i vaše specializace. Čím vás tento typ hudby fascinuje? Je to hudba pro věčnost, pro něco, co trvá, je to trvalá radost, je to přítomnost nebe v nás v daném okamžiku. -
    Pak profesor usedá ke klavíru a předvádí různé vyznění starých řeckých stupnic: iónské, aiolské, dorické, frygické atd. Jako by zapomněl, že má návštěvu.
    A já, vycházeje tiše ze ztmavělého přízemního bytu, kde žije profesor Vodrážka v naprostém osamění, jen se svou vizí gregoriánského chorálu, šeptám si v duchu: Galén! Doktor Galén z Čapkovy Bílé nemoci. Ano, takoví lidé žijí tu mezi námi. Kéž abychom jim lépe rozuměli!

Chudí hoši se živý nápady

Paní učitelka Soudná byla přísná paní. Reálná, dalo by se říci rigorózní. Jen jednou, když nám vyprávěla o T. G. Masarykovi, prohlásila zasněně: "Možná, že i tu mezi vámi je budoucí pan prezident!"
    V lavici přede mnou seděl tenkrát drobný chlapec. Přišel na Letnou po záboru pohraničí a po ztrátě Slovenska. Do školy chodil v krátkých kalhotkách, přešitých z vojenské uniformy. Jeho tatínek byl totiž podplukovníkem československé armády, v té době už demobilizovaný. Ve Skuherského ulici č. 3 (dnes ulice Podplukovníka Sochora) bydleli až do let padesátých, kdy je z Prahy vystěhovali.
    Ještě v kvartě chodil Rudolf Zahradník do reálného gymnázia na Strossmayerově náměstí, potom přešel na chemickou průmyslovku v Betlémské ulici.
    Náhoda slouží připraveným, prohlásil Blaise Pascal. Také Rudolfovi Zahradníkovi náhoda nečekaně pomohla. Na průmyslovce ho totiž učil pan profesor Tuzar, jenž byl nejen výborným matematikem, což se občas stává, ale též skvělým pedagogem, což bývá jen zřídka. Vštípil žákům základy tzv. lineární algebry. Je to odvětví matematiky, jež se zabývá řešením matic (soustava čísel, vyjádřená symbolem) a determinantů (soubor rovnic), jež umožňují užít výpočtových metod při zkoumání molekul a jejich očekávaných vlastností při chemických, ev. biologických reakcích. Zdá se vám to příliš složité? Nejsou tyto teoretické obory odtržené od života? Naopak! Právě matematické výpočty molekulárních vzdáleností mají neobyčejný význam v praxi!
    Budeme-li totiž přesně znát, a naučíme-li se vypočítat vlastnosti molekul, můžeme těmito poznatky usměrnit technologii (např. při výrobě barviv a léčiv) a volit ty nejdokonalejší a ekologicky nejúspornější metody. Ušetříme nejen námahu, ale i čas a energii.
    Matematické výpočty se stávají základem tzv. obecné chemie, oboru, jemuž se Zahradník věnoval hned po studiu na Technice. Pracoval v Ústavu hygieny práce, v roce 1961 přešel do Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie ČSAV, kde se stal vedoucím oddělení.
    Obor, v němž dochází k cílené syntezi experimentální a teoretické chemie, se stal v druhé polovině 20. století snad nejprogresivnějším odvětvím chemického výzkumu. Jeho výsledky mají totiž značný vliv na čistotu a charakter prostředí. Řečeno stručně a jasně: jde o to vyrábět nejen co do množství, ale též ekologicky čistě a prospěšně. To jsou základní problémy dneška; na jejich řešení závisí budoucnost nás všech.
    Než začnete jakoukoliv hru, musíte znát pravidla. Tak je tomu i ve vědě. Již na přelomu 19. a 20. století došlo ke sbratření chemie a fyziky. Chemie fyzikální (nebo také teoretická) pojednává o stavech hmoty, o povaze chemických reakcí a změnách energie, jimiž jsou tyto děje provázeny. Vedle atomové fyziky, jež se zabývá strukturou atomů a molekul, existuje od konce 19. století zvláštní odvětví: chemická termodynamika. Ta zkoumá přeměnu energie, spojenou s chemickou reakcí. Její výzkum může ovlivnit laboratorní a průmyslovou praxi pomocí matematiky, teoretické fyziky a chemie. Nezdá se vám to zvlášť aktuální a potřebné? Právě proto je o tyto teoretické obory ve světě pečováno a jsou téměř uctívány.
    Jenže my žijeme v Čechách a zde nejsou ani ty nejsamozřejmější věci dostatečně samozřejmé. Vyložené talenty musí o příležitost k práci a vyniknutí mnohdy těžce zápasit.
    Vzhledem k neblahému kádrovému profilu byl Zahradník v roce 1969 zbaven vedení oddělení a dostal zákaz přednášet na technice, aby se prý "nedostal do styku s posluchači". Kdo zná jeho výstižný a jasný způsob výkladu, doplněný skvělou dikcí, dovede si představit, jaké škody zde byly napáchány.
    A tak střídavě získával a opouštěl laboratoře a pracovny v ústavech i na fakultě, podle toho, našel-li se nějaký prozíravý vědec (jednou to byl dokonce i kádrovák), který mu práci umožnil. To byl už šťastně ženat a přestěhoval se s rodinou do Heřmanovy ulice, kde bydlí v prostém letenském činžáku dodnes.
    Nedosáhl-li uznání doma, došel ho ve světě. K tomu mu dopomohla perfektní znalost jazyků, angličtiny a němčiny. V letech 1965 -1997 přednášel jako hostující profesor na více než desíti univerzitách v Evropě, Japonsku i USA. Absolvoval bezpočet vědeckých setkání a kongresů. Všude se setkal s vřelým ohlasem, neboť jeho znalosti a úspěchy byly prostě neoddiskutovatelné. Rokem 1989 nastala ve vědecké kariéře prof. Zahradníka nová epocha. Stal se ředitelem Heyrovského ústavu fyzikální chemie a v roce 1993 by zvolen předsedou České akadamie věd. Sedíme v pracovně prezidenta Akademie na Národní třídě a mluvíme o všem možném. Napadá mne, zda už není té chemie v našem prostředí příliš, zda by se nemělo přibrzdit. Chtělo by to po vzoru Jeana Jacquea Rousseaua a některých náruživců z řad »zelených« hlásat návrat k přírodě. Jenže tímto naivním a do značné míry romantickým odvratem od moderního způsobu života se nic neřeší. Dobu nelze odvrátit od nastoupené cesty, alespoň rozumově nikoliv. Nezapomeňme, připomíná prof. Zahradník, že 95 % škod nesouvisí s faktorem chemizace, ale s tím, jakým způsobem je tento faktor uplatňován. Jde přece i o to, aby se směry výroby, ale i vědy a výzkumu, nepodřizovaly jen všežravému a bezohlednému konzumu, ale aby byly aplikovány racionálně, s vyloučením nadbytečných ztrát a poškození prostředí. A to všechno lze věrohodně argumentovat. Tím ovšem opouštíme hranice »čisté« vědy a dostáváme se do oblasti aplikace, neřku-li do politiky. Závěrem mne napadá: proč tato slova, která se tak podstatnou měrou dotýkají našeho života a existence naší planety, nemají slyšet ostatní? Proč nás media zahlcují frázemi a bludy lidí, kteří měli prostě tu smůlu, že se nevyučili žádnému pořádnému řemeslu? Proč nevyužíváme více vědecké mozky, jež dovedou i složité otázky lapidárně formulovat a fundamentálně objasnit? Nebo snad mají naše média z pojmové přesnosti a z exaktnosti myšlení strach?
    Dávné proroctví paní učitelky Soudné se tedy nakonec splnilo, i když jen částečně. Opravdu mezi námi seděl tehdy ve třídě budoucí prezident, i když »jen« České akademie věd. A co že je k tomu zapotřebí? Připomeňte si, co vzkazuje prof. Zahradník s úsměvem všem adeptům vědy: "Chudí chlapci ze živí nápady a pracovitostí."

Chudí hoši se živý nápady

Blonďák buší do piána ...
    Bydlet v jednom domě s muzikantem či hudebníkem skladatelem nebývá někdy příjemné. Zvláště, jde-li o džez nebo tzv. beat. Dříve, když si někdo pronajímal byt, poptával se domácího, zda není klavír v domě! Vždyť takový klavírní virtuos musí cvičit pět či šest hodin denně! - A co když pak »blonďák buší do piána«, jak se zpívá v jedné písni Suchého a Šlitra? U džezového pianisty a skladatele Emila Viklického, jenž bydlí v sousedství, jde o něco naprosto jiného. Ač svého času cvičil a hrál na klavír dlouhé hodiny, jeho hudba nikdy nepůsobila rušivě a nepříjemně. Naopak. - Jeho jemné a hravé klavírní improvizace spíše jakoby uklidňovaly, byly jakýmsi respiriem uprostřed rušeného všedního dne. I když hraje především džez (jen tu a tam si »uloupne« něco z klasiky), zní jeho přednes intonačně vznosně, příjemně a povzneseně. Dokonce i tehdy, jestliže je doprovázen menším orchestrem.
    Nyní klavír v domě občas utichá. Po uvolnění hranic předvádí Viklický svou brilantní džezovou improvizaci v Německu, v Japonsku, v USA či v jiných světadílech. Povězme alespoň něco z toho, co jsme zachytili při jeho občasných pobytech v Praze.
    Hraní na klavír začalo u něj v dětství, v rodné Olomouci. Dědeček zde byl vyšším úředníkem dráhy, psal se za Rakouska Wiclitzky. Otec působil na Palackého univerzitě v oboru dějin umění; byl přítelem profesora Markalouse (známého spíše pod literárním jménem Jaromír John) a jeden čas byl asistentem u Jana Zrzavého.
    Pro pětiletého Emila se stalo nejmilejším kusem rodinného příbytku maminčino krátké křídlo. K tomuto rozměrnému nástroji často sedával a vyťukával si na klávesách první písničky. Jako správný kluk se však zajímal především o sport, hrál hodně hokej a bavil ho, ještě po přestěhování do Prahy, nohejbal.
    Jenže pak osudově »zakopl« o muziku. Jeho talentu si všiml otcův žák Jiří Pravda, jenž mu dával hodiny na klavír. Etudy a stupnice však Emila dlouho nebavily, dával přednost vlastní improvizaci; ani později, když se cele věnoval hudbě, nestal se z něj »řadový« džezmen. Bavilo ho spíše volně improvizovat a vychutnávat vlastní hudební nápady, jež pramení z představivosti, než interpretovat cizí skladby. Snažil se proto vystihnout různé stylové finty a možnosti, jež jsou dány možnostmi nástroje. To platilo i potom, když se začal hudbě věnoval cele a studoval v Olomouci klavír u paní prof. Finšáškové.
    Pak přišla Praha. Seznámil se zde s kontrabasistou a džezmenem Luďkem Holanem a se skladatelem Karlem Velebným, kterého dodnes považuje za klíčovou postavu české džezové hudby. Ač promovaný matematik, rozhodl se Viklický, že se zcela oddá klavíru a kompozici.
    Vzpomíná přitom i na svůj moravský původ, na kouzelné Janáčkovy interpretace lidových písní. Tento svérázný moravský skladatel si vytvořil i zvláštní styl: jeho skladby vycházejí z intonačních a melodických postupů lidové písně. V tom tkví podstata Janáčkovy »teorie nápěvů«. Také Viklickému je hudba médiem, jímž lze vyjádřit i naši národní identitu a možná i něco víc, poměr dnešního člověka ke světu.
    Po úspěších na mezinárodních soutěžích vydal v roce 1977 svou první desku. Má název poněkud folklórní: »V Holomóci městě.« Dostal stipendium do slavné Berkeley College a navazuje kontakty s řadou amerických džezmenů; s nimi spolupracuje i v dalších létech. S Jurou Pavlicou a se souborem Hradišťan vytváří zvláštní typ spolupráce: moderní džezovou hudbu, promísenou folklorními prvky.-
    V posledním čase Viklického klavír neočekávaně umlkl. Co to znamená? Opět nějaké dlouhodobé turné v Japonsku nebo v USA? Po několika měsících přišlo vysvětlení: Národní divadlo uvedlo jeho operu Faidra, která získává cenu Praha 2000.
    Skladatel o tom vypráví: "Psát operu je především velký fyzický výkon, který vyžaduje naprosté soustředění. Po čtyři měsíce jsem nedělal nic jiného, než seděl doma, psal, spal a zase psal. Omezil jsem všechny ostatní činnosti a psal jsem i dvanáct hodin denně. Psal jsem rovnou celou partituru, bez klavírního výtahu. Nakonec jsem odevzdal 350 stránek díla, které vybrala porota z 19 soutěžících, před Američanem a Italem."
    V tom byla příčina, proč se klavír Emila Viklického na tak dlouho odmlčel.
    Ani v opeře Faidra se skladatel neprojevuje jako typický džezmen. Při instrumentaci nepoužívá rytmus džezu a techniku dobových muzikálů; až na jedinou výjimku vypustil zcela elektrické nástroje a syntezátory. Na rozdíl od černošských rytmů klade důraz na melodičnost hudby, jež vychází z podmanivé melodičnosti moravských písní. Tím opět upomíná na Janáčka, na cestu, kterou už předtím nastoupil v albech typu Ad lib. Moravia.
    Celkový dojem opery je zvýrazněn dramatickou zápletkou, v níž se prolíná aktuální děj s antickou bájí. Podnětem byla aktuální zpráva, že český voják AFOR v Bosně byl americkou seržantkou falešně obviněn ze znásilnění. Paralelou k tomuto vyhrocenému konfliktu mezi mužem a ženou byla antická báje o Faidře, manželce athénského krále Thésea. Ta nařkla svého nevlastního syna Hippolyta, kterého dosud marně milovala, z toho, že ji chtěl znásilnit. Opera Faidra je tedy pokusem o aktualizaci antického mýtu.
    Nyní se však Viklického klavír opět neozývá. Že by po Fraidře měla následovat další opera?