Písně otroka

Ke konci devatenáctého věku vládne v Čechách tísnivá nálada. Po velkém nadšení v letech šedesátých nastalo vystřízlivění. Habsburská vláda se dohodla s Maďary na dualismu, Čechům byla zacpána ústa. Nadešla doba krizí, výčitek a zklamaných iluzí.
    Ve tvrdé hospodářské konkurenci se ukazují nejen přednosti, ale i kazy české povahy:
    nedůslednost, netrpělivost, sklon k panikaření. Tísnivá situace se pochopitelně promítla i do oblasti duchovní.
    Všeobecně se mělo za to, že okolní země jsou na tom lépe. Jen Češi zůstali osamoceni, jsou zatrpklí, ublížení. Už nestačí jen vzpomínat na slavnou husitskou minulost a oslavovat mučedníky z roku osmačtyřicátého. Trvalými neúspěchy naší politiky se prohlubuje krize národa a českého charakteru.
    Politické spektrum se dělí na vzájemně se potírající skupiny a strany. Líté boje svádějí mezi sebou staročeši a mladočeši. Nešlo o programy, ale o lidi. Rozdíl mezi nimi vystihl skvěle herec Prozatímního divadla František Ferdinand Šamberk: "Kohopak mám volit? Mladočechy volit nemůžu, protože jsem staročech. A staročechy taky volit nebudu, protože jsou to pitomci." Dusná, tísnivá byla ta doba koncem let osmdesátých. Z vězení nebo z emigrace se vraceli revolucionáři z roku 1848, lidé zatrpklí, znechucení, nedůvěřiví, do sebe obrácení. Žádný div, že někteří z nich v této atmosféře zradili a podlehli návnadám policie. Takové byly konce halasného vlastenčení!
    Maďaři si vynutili autonomii; Češi vyšli naprázdno. Bez přátel, bez spojenců, bez mocenské opory. Co nyní, odkud čerpat posilu? Z tradice, z vlastních iluzí, z minulosti? V osudné chvíli zastoupila politiku literatura. Obrovskou pozornost vzbudila sbírka básníka Svatopluka Čecha s podivným názvem: Písně otroka. Mírný, tichý, jakoby zakřiknutý člověk, jemuž se mezi přáteli důvěrně říkalo Sváťa Dobrák, projevil se zde jako národní bard, věštec. Básníkovo pero dovedlo získat nadhled nad hanebnou přítomností i nad stereotypními oslavami minulosti. Načrtl dokonce satirický typ - domácího pana Broučka. Vytvářel poemy a dramata, v nichž křísí v lidech víru v duchovní hodnoty, poněvadž národu v této situaci už nic jiného nezbývá. Překonat dobový marasmus neznamená vždy pouze kritizovat minulost či neblahou přítomnost: znamená to dát lidem víru v budoucnost. Naznačit, že jsme schopni obstát v zápasech doby a Evropy. - "Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele v něm." A tichý, osamělý člověk sedá k pracovnímu stolu a píše básnickou epopej, výkřik zraněného a mnohokrát oklamaného srdce.
    "Vidím snahy roztříštěné
    slyším hesel pustou směs,
    duchů proud se různě žene,
    smetá dnes, co včera vnes.
    Každý hlásá nové zvěsti
    každý jiné dráhy klestí,
    každým jitrem nový vůdce
    vstává s rušnou družinou -
    kéž by raděj všechny ruce
    v houšť se shlukly družně spjatou,
    za velikou, za všem svatou
    za myšlenkou jedinou!"

    Otrok, spoutaný řetězy a toužící po svobodě, stává se symbolem národního osudu. Od chvíle, kdy tato básnická sbírka vznikla, bylo to roku 1894, získala obrovský ohlas. Vyšla v několika vydáních. Na dnešní vkus jsou tyto verše poněkud rozvláčné, zatížené dobovou rétorikou a těžkopádnými, dekorativními metaforami.
    Ale mířily přece k naprosto jiné době! A měly jasné poslání: nezabývat se malichernými spory a hádkami politických samozvanců. Nepodléhat rezignaci a naklesnout ke lstivé poníženosti otroků. Nepodlehnout falešným slibům a nástrahám. Probouzet ducha naděje i vzpoury. Nevyhýbat se ani kruté sebekritice, nebát se sáhnout i ke sžíravé sarkastické perzifláži.
    Neboť nikdy, od žádného okamžiku a odnikud není návratu. Opěvovat a vzpomínat na to, co bylo, co současný život zavrhl a překryl, je naprosto bezúčelné. Slepovat rozbitou amforu národní jednoty a síly ve jménu znovuvzkříšení slavné minulosti? Marná snaha. Jedno je však jisté: i v srdci otroka dříme víra v budoucnost a v rovnoprávné postavení.
    Jen věštba, nikoliv politika, přispěla k tomu, že se obecná mysl roztříštila na drobné osobní zájmy a nerozbila o ostré úskalí dějin. I v dobách evropské koexistence a plurality je třeba hrdých a sebevědomých občanů. Skončit s mentalitou otroků. Jen jako rovný s rovnými lze žít - neboť lokajství a slepá poslušnost každého časem znechutí. Ať tak či onak, doba je vždycky nějaká. Hlavní věcí je člověk, jeho tvůrčí elán a duševní síla.
    Na rohovém domě v Ovenecké ulici č. 2, tam kde je dnes divadlo U panáků (čp. 557), všimněme si zašlé a černající tabulky. Je na ní napsáno, že zde v letech 1890 - 1895 bydlel básník Svatopluk Čech. Ano, v totmo tichém letenském zákoutí vznikaly Písně otroka.

Hašek - zachránce

»Tragedie u Šlechtovy restaurace!«
    »Humorista Hašek - jeden ze zachránců herečky Slavínské!«
    Tak by asi nadepsali své lokálky reportéři bulvárních listů. Jenže lze se na onu tragickou událost podívat i jinak, z hlediska životopisu spisovatele Jaroslava Haška.
    Zmínili jsme se o tom, že v dolejší restauraci ve Stromovce se střídali nájemci jako jarní počasí; nakonec zde vydržel jen jeden, pan Václav Šlechta ze Lstiboře u Terezína. Ten si zde zařídil výletní hostinec a hudební pavilon. Pohostinskou živnost vykonával až do své smrti v roce 1909, kdy převzal vedení restaurace jeho syn Antonín. Konaly se tu v létě nedělní promenády a koncerty vojenské hudby pluku č. 28, na které pamatoval z mládí ještě Jiří Voskovec. Společenský život Pražanů se tehdy odehrával na promenádách: oba národy měly rozděleny svá teritoria. Němci si to hrdě špacírovali Na Příkopě (obdoba vídeňských Graben), kde měli svůj Deutsches Haus; Češi naproti tomu debatovali na nárožích Ferdinandky (dnes Národní).
    V neděli oba národy mířily svorně na promenádu do Stromovky. Německý průvodce z roku 1786 ji vřele doporučuje: "Dolní alej vede zároveň do přilehlé císařské Stromovky, jež je osázena jen ovocnými stromy a poskytuje příjemnou procházku. Sem se Pražané v létě celými zástupy dostavují se svými krasotinkami, dílem pěšky, dílem koňmo i v kočárech, aby zde pod stromy popíjeli kávu. Tato Stromovka vede pak k jinému zábavnému místu, na Císařský ostrov, kde se zejména v neděli ve svátek nejen jí a pije, ale v prostorné síni také tančí tak dlouho, až se brána zavře."
    Promenáda před dolním "lusthauzem" se tak stávala přehlídkou nejnovější módy, což bylo rovněž cílem těchto nedělních vycházek. Po silnici přijížděly fiakry a kočáry, aby dopravily panstvo na nedělní »landpartii«. Jejich "štafl", neboli stanoviště, byl u domku hlídače Rudolfovy štoly. Podél silnice vedla jezdecká dráha, na níž šlechtici a bohatí průmyslníci předváděli své plnokrevníky. Patrně už tehdy byla promenáda lemována narůžovělými květy sakur, japonských třešní, tvořících hranici mezi silnicí a jezdeckou drahou.
    Při slavnostních příležitostech, jakou byla např. Jubilejní výstava Obchodní a živnostenské komory (1908), se konalo tzv. »květinové korzo«. Povozy, kočáry, ale i lidé přijeli ozdobeni záplavou květů, kterými hýřilo celé toto půvabné okolí.
    O tuto krásu nechtěla přijít bývalá herečka Národního divadla Jindřiška Slavínská. (Pocházela ze staré šlechtické rodiny a užívala predikát »z Rittersbergu«.) Přítelkyně jí to sice rozmlouvaly a navrhovaly jí, aby jela raději někam k moři, ale síla osudu bývá neúprosná.
    Ve stanovený den spěchala stará paní k výstavišti a postavila se na okraji promenádní silnice. Uprostřed zástupu, který volal »slávu« na zdobený kočár českého ministra krajana dr. Kaizla, se tato tato dáma prodrala kupředu, aby vhodila do kočáru vhodila květů: tu se náruční kůň lekl, vzepjal se proti davu - a okovaným kopytem udeřil umělkyni do hlavy. Zranění bylo tak nešťastné, že klesla na místě mrtva.
    Zpráva o této tragedii proběhla novinami. Jaroslav Hašek se o neštastné události zmínil v dopise milované Jarmilce, jež dlela na prázdninách u švagra v Libáni. Stržen poutavým vylíčením této příhody nezapomněl Jaroslav zdůraznit svůj osobní podíl:
    "Víš, já byl také na květinovém korzu a ještě s několika pány chytal jsem toho splašeného koně; mne odhodil stranou a já si vymkl palec. Sotva držím dnes ještě péro v ruce, ale palec zas je na svém místě, ale ještě několik neděl bude oteklý. Také jsem se uhodil do zad, že jsem nemohl hned popadnout dech. Vlastně ani záda to nebyla..."
    Tragedie před Šlechtovou restaurací se odehrála v sobotu 11.7.1908. Dopis však byl odeslán teprve ve čtvrtek, 16.července, tedy po pěti dnech. Napadá nás: nevymlouval se Hašek, který jindy psal téměř denně, že se tentokrát omeškal, neboť "sotva ještě drží pero v ruce"? V témže týdnu totiž napsal a otiskl několik humoresek.
    Možná, že se nechtěl na zranění vymluvit, že si chtěl prostě zahrát na skromného hrdinu. Těžko říci. Faktem je, že svou výmluvností získal srdce milované dívky.
    Ještě po létech, po rozchodu a po trpkých zkušenostech z manželství o něm napsala Jarmila Hašková své přítelkyni:
    "Nemůžete si představit, jak krásně vypadá mladý člověk, který má odvahu dělat vždy jen to, co chce. On měl tu odvahu po celý život - i pak, když už měl okolo úst trpký tah, ve vlasech stříbrné nitky..."
    Možná, že k této představě přispěla i zmínka o roli "zachránce" při tragedii ve Stromovce.

Nic než národ!

"Znáti své bílé a podržeti své černé, takový jest v podnebesí vzor." Tato slova vyřkl kdysi čínský mudrc Lao - c a byla zapsána v knize Tao - te - ťing 500 let před Kristem. A hle, ono to platí to dodnes! O lidech i o národech.
    Znáti svou slávu a podržeti svou hanu, to se týká i obyvatel naší čtvrti, pokud jsou ovšem »našinci« a ne jenom »vašinci«. Jak rozmanití lidé a osobnosti tu v našem sousedství žili? Tyto myšlenky procházejí hlavou, když kráčíme kolem tichého domu v Čechově ulici č. 34. Jistý čas tu bydlel se svou ženou Jekatrinou Nikolajevnou tehdejší náčelník štábu čsl. armády, generál Radola Gajda.
    Měl už za sebou závratnou vojenskou kariéru.
    Jako drogistický praktikant (vl. jménem Rudolf Geidl) se přihlásil dobrovolně do rakouské armády a byl poslán na srbskou frontu. Válka poskytla dobrodružným povahám bezpočet příležitostí. Na bojišti si »saniťák« Geidl přisvojil lékařský diplom a prováděl i lehčí operace, dokonce úspěšně. Pod jménem Radola Gajda přechází na ruskou frontu a jako důstojník a velitel roty se zúčastnil bitvy u Zborova.
    Poté stoupá jeho kariéra krkolomně vzhůru. Zprvu velitel praporu stává se Gajda během tzv. anabáze náčelníkem východního úseku magistrály. Své »hrdinství« ostatně vylíčil v knize, nazvané skromně Moje paměti. O to však nejde.
    Nás zajímá, co se událo v onom tichém domě v Čechově ulici č. 34. Po návratu ze Sibiře a po absolvování vojenské školy v Paříži se Gajda stává náčelníkem generálního štábu čs. armády. Ve svém bytě tehdy poskytl rozhovor dopisovateli italského listu Il Secolo, v němž rezolutně prohlásil: "Demokracie hrozí zničit zemi. Nedovolíme to. Pohneme se dříve."
    Bylo to v létě roku 1926, kdy došlo k první krizi mladého státu. Korupce, podvody, sociální nedostatky. V pohraničí se bouřili Němci a Maďaři. Doba byla vzrušená, konaly se přípravy k všesokolskému sletu. Obrovské množství lidí, shromážděných v Praze, signalizuje vždy zvláštní nebezpečí. Radikálové, kteří milují vždy jednoduché, přímočaré fráze, našli v tom svou příležitost. Vykřikovali: "Pryč s korupcí! Konec politiky Hradu! Nic než národ!"
    Sliby a fráze padaly mnohdy na úrodnou půdu; nacházely ohlas u lidí zoufalých, hladových, nezaměstnaných. Zdálo se, že se legendární »zborovský hrdina« a vysoký funkcionář armády postaví do čela národní očisty. Šeptalo se, že s několika jinými generály chystají vojenský puč. Logika dějin bývá nejen neodvratná, ale někdy i pořádně bláznivá.
    Proč k tomuto kroku nedošlo? Na tom má zásluhu právě onen výřečný reportér z italského listu Il Secolo. V zápalu nadšení připojil ke svému interview s Gajdou vlastní dovětek: "Nevím proč mi právě zde (v domě č. 34) přišlo na mysli ,doupě° v ulici Paolo da Cannobie. A Duce, připravený ke skoku, jako malý tygr za svým pracovním stolem." (Duce = Vůdce byl oficiální název pro tehdejšího fašistického předáka Itálie Benita Mussoliniho.) Překlad článku byl otištěn v Národním osvobození 1. 8. 1926.
    Na takové vzory jsme v Čechách ovšem citliví. Článek, oslavující evropské fašisty a Gajdu jako jejich následovníka, vzbudil pozornost šestasedmdesátiletého starce, dlícího tehdy na zámku v Topolčiankách. Filozofa, jenž svůj život i práci zasvětil boji proti tmářství, absolutismu a pseudoradikalismu. Muže, kterého jsme při státních oslavách sice vzývali, ale z jehož kritického způsobu myšlení jsme se poměrně málo naučili: Tomáše Garrigua Masaryka.
    Prezident mladé republiky, která vznikla nikoliv darem velmocí, ale ozbrojenou silou, tento »filozof na trůně«, vycítil, že nesmí zůstat stranou, že republika je ohrožena. Vyžádal si dotyčné materiály a podrobil Gajdovo vystoupení i jeho lživou kariéru kritické analýze. Quousque tandem abutere, Catilina ... Jak dlouho ještě budeš zneužívat, Katilino ...
    Podrobný rozbor uzavřel Masaryk slovy: "Gajda, jak teď širší veřejnost musí vidět, zabývá se plány politickými a vnáší politiku do armády: jeho politika je sprostým fašismem a je protistátní. Proto na základě materiálu proti Gajdovi nevidím pro něho místa v armádě." (Z Archivu Kanceláře prezidenta republiky.)
    Generál Gajda, byv později čestným vojenským soudem degradován, pochodoval na fašistických srazech pouze s tuhými epoletami »kolčakovského« generála. (Po určitý čas totiž Gajda sloužil v armádě »sibiřského cara« admirála Kolčaka, jehož schovanku si vzal za ženu.)
    Nejde však o Gajdu, kterého se dnes někteří nezasvěcení "historikové" pokoušejí obhajovat. Ani o jeho dost zapeklitý spor s Masarykem. Ostatně chybí-li moudrost nahoře ...
    Jde o něco jiného. Kdykoliv uslyšíme křičet: "Nic než národ!", vzpomeňme na onen tichý, zapadlý dům v Čechově ulici č. 34.

Kaštánky

Dnes už se kaštany v parcích nesbírají, ve věku digitální techniky pohrdáme věcmi, jež jsou prosté a jednoduché. Za našeho mládí byly kaštany velmi oblíbenou hračkou.
    Co všechno se dalo z tvárných plodů jírovce čili kaštanu vyrobit! Dvůr habešského krále i s jeho princeznami, koně, oslíci, lodičky (které ovšem byly vratké a brzy se potápěly) auta, motorky, mnoho věcí, po nichž dětská mysl ve své nebetyčné představivosti touží.
    Jakmile začaly opadávat první tobolky a z nich se vylupovaly hnědavé bobule se světlými »bříšky«, trčícími udiveně kolem (říkali jsme tak kruhovitým skvrnám v podnoží plodu), vydávali jsme se do Stromovky s pytlíky a ruksáčky na lov dužinatých krasavců.
    Jednoho zářijového dne jsme domluvili, že jakmile skončí vyučování, dáme si ke kamarádovi tašky a vyrazíme do Stromovky - na kaštánky. A skutečně! Tašky jsme odhodili a spěchali jsme, aby nás nikdo nepředběhl a plody nám v kaštanových alejích nevysbíral, do »stromajdy«. - "Pánové, jde se do kolečka, tam je jich jako naseto," hlásil Vondrejc, jehož starší sestra ve Stromovce randila. Že to bylo za tmy a že se při líbačkách člověk příliš po kaštanech nedívá, to ovšem neprozradila. Jenže dětská mysl je nebetyčně naivní a důvěřivá.
    Zlé tušení nás nezklamalo. Prohledali jsme v »kolečku« každý koutek, přehrabávali listy v okolí, zaběhli i pod kaštany při cestě do zoo, ale nikde nic. V hromadách listí zbylo jen pár naprasklých, tmavohnědých suchotin. Někdo nás předešel a kaštánky prostě vysbíral.
    Málem jsem zapomněl říci, že se během oněch zářijových dnů třída zvětšila o několik příchozích. Po okleštění republiky a po znejistění Slovenska sem putovali různí běženci z východu. Jak přišli, tak odešli. Přicházeli odněkud, kde už bylo hůř, a běželi na západ, kde tušili záchranu. Zvláště židé z Podkarpatské Rusi utíkali před hrozícími událostmi. Netušili, že jdou z bláta do louže, že také Prahu zakrátko zaplaví mor šedých německých uniforem. Uvěřili tomu, co vykřikovali čeští finančníci a četníci, když se opili kořalkou v rusínských krčmách:»V Praze je blaze!«
    Tehdy se stal naším spolužákem David Kopelent. Na první pohled Žid z východu. Přicházeli odkudsi z Podkarpatské Rusi, z malého městečka blízko Mukačeva. Protáhlý obličej, úzkolebá hlava, poněkud silnější spodní ret. Byl neobyčejně obchodně zdatný, činorodý. Rozený makléř; neznal ostychu, ani únavy. Směňoval a obchodoval se vším, co nám chlapcům přišlo na mysl: tužky, známky, peníze. Protože sám neměl co nabídnout, musel si »zboží« nejprve vyžebrat, získat darem. Byl přitom poníženě drzý a neodbytný. Vtíral se každému a neustále vymýšlel možnosti pro výměny a kšefty. Prodal vojenské knoflíky a získal staré známky; prodal známky a měl za to starý penál s obrázkem Hradčan.
    Aby získal prostředky na tyto tretky, musel se před zámožnějšími spolužáky ponižovat. Jako by neměl hrdost, neustále o něco žadonil. Žebral, to se říci nedá, ale úpěnlivě žádal o jakékoliv dárečky. Někdy i o drobné peníze. Stačil mu desetník, dvacetník, u zámožnějších vyžužlal i padesátník. Jindy vyprosil svačinu. Vše, co takto získal, ať už darem nebo »za pět prstů a vteřinu hrůzy«, to hned dával dále. Neustále něco schraňoval, kramařil a kupčil.
    Spolužáci se mu pro jeho úlisné žadonění vyhýbali, neměli trpělivost naslouchat jeho neustálému přemlouvání. Někteří ho hrubě odbyli posměchem. Nejvíce si proto Kopelent »zasedl« na jelimánky, kteří nebyli schopni mu odporovat. Vycítil, že ho litují a dovedl toho využívat. Bůh ví, kde se to v těch »uražených a ponížených« bere!
    Nejdéle zůstával Kopelent na krku mně, který byl trpným a mlčenlivým posluchačem jeho nekonečných návrhů. Vlekl jsem ho s sebou po cestě domů jako obtížné, nepohodlné břemeno. Těžko jsem jeho řeči snášel, ale nepociťoval jsem nenávist. Až jednou...
    Bylo to v ten den, kdy jsme se dohodli, že vyrazíme na kaštánky. Kopelent se na mne úporně lepil, jakoby něco tušil. Dotíral dotazoval se kam jdeme, že jsem dostal strach, aby se k nám nepřidal. "Dnes jdu sám, musím se učit," odbyl jsem ho zhurta.
    To by tak ještě scházelo. Přilepit si na lovu kaštánků takovou veš! Jak žalostně sběr dopadl, to už víme.
    Na druhý čekal na Davida před školou jeho dědeček. Starý, drobný Žid, s brýlemi. Vypadal jako drobný úředník, anebo učitel. Ve svátečních šatech. Nebudil soucit, ale závist. V náručí držel nejméně pětikilový bílý sáček, který hrdě předával svému vnukovi. Na vrchu samé čerstvé, leskle hnědavé kaštánky! Právě ty, o které jsme včera nemohli ani zavadit.
    Tak »dědek« Kopelentů si chodí po ránu do Stromovky, nemá školu, nemusí do práce, může si dělat co chce! Špacíruje si tu po »našich« místečkách a vysbírá vše, co tu v noci napadalo. A myslíte, že ten jeho »kluk« něco z toho bohatství rozdal? Hned pytlík schoval a asi přemýšlel, po čem je bude prodávat. Jenže my, starousedlíci, nebudeme přece kupovat kaštánky od přistěhovalců!
    V srdce se usadila závist. A od závisti je jen krůček k nenávisti. Jak se mi od těch dob David Kopelent zprotivil! Nemohl jsem ho ani vidět a zdaleka jsem se mu vyhýbal. Na jeho nadbíhání jsem odpovídal stejně hrubě, jako moji kamarádi. Konečně jsem se to naučil! Čert aby všechny ty přistěhovalce vzal!
    Po několika dnech Kopelent do školy nepřišel. Chyběl den, dva, týden, pak už jsme ho ani nesměli hlásit. Putovali asi kamsi dále, na západ. Kde asi teď žadoní se svou hranatou, kopulovitou hlavou a klátivým krokem, kde dobývá úspěch s úlisným úsměvem poníženosti? Snad v nějaké jiné škole? Či v jiném městě? Nikdo se o to nestaral. Spíše se každému ulevilo, že už nás neobtěžuje svými dotěrnými návrhy.
    Asi za dva roky se podél zdi Nového výstaviště řadili židovští občané, shromáždění zde před transportem. Nebyli smutní, ani zaražení, neboť netušili, co je čeká. Pokřikovali jeden na druhého, vyměňovali si místa. Německý voják chodil netečně kolem.
    Já jsem jejich smích vnímal s ulehčením. Třeba to nebude tak zlé! Ostatně je válka a kdo ví, co nás samé čeká. Přesto jsem úkradkem hleděl na vlnící se zástup, mizící ve vratech sběrného shromaždiště. Napadlo mne, zda mezi nimi nespatřím protáhlý, úzkolebý obličej našeho bývalého spolužáka - Davida. Nebyl tam. Naštěstí.
    Tehdy jsme ovšem nikdo netušili, že Kopelent i jeho dědeček už jsou daleko jinde; možná, že vyletěli pekelnou pecí kamsi nahoru, do nebe. Tam, kde není a nemůže být závist, ani nenávist - ale ani kaštánky.

Jak jsme s j.Krejčíkem filmovali

Je mylnou domněnkou, že smutná doba rodí jen smutné chvíle. Není tomu tak. V lidském individuu jsou totiž protilátky, jež dovedou i nejapné a truchlivé události paralyzovat. Někdy dokonce parádně. Jednou z nich je navodit zvláštní způsob výstředních žertů, jež měly v naší generaci název »recese«. Jak už slovo samo napoví, recese není a nemůže být konstruktivní. Přesto však pomáhá najít smysl v nesmyslech - a vzdaluje se obecné stupiditě a každodennímu plahočení. Ke světlým okamžikům z dob, kdy na Prahu padaly bomby a na ulicích se rojily šedozelené uniformy wehrmachtu, patří to, jak jsme s Jiřím Krejčíkem filmovali.
    Začalo to nenápadně. Do třídy gymnázia v Praze 7 (tzv. Hainerium) vešel mladík, bývalý absolvent ústavu. Navenek lhostejně mrzutá tvář, v očích ohníčky recesisty. Člověka, jenž se dívá na svět jakoby "obráceně", to jest s humorem.
    Vybíral si statisty pro jakýsi krátký film o hornických učních.
    Samozřejmě jsme se hlásili všichni; kdo by se nechtěl ulejt z vyučování! Po několika dnech jsme v šatně tělocvičny vyfasovali hornické uniformy, jež se podobaly černým uniformám válečných zajatců, a natřeni filmovou »tělovkou« jsme jeli po skupinkách na Strahov, kde mělo dojít k natáčení. Poprvé na filmařském »place«!
    Ráno svítilo jasné jarní slunce, ale během dopoledne,kdy jsme se připravovali a maskovali, se obloha zatáhla. Proto nás shromáždili v jídelně hotelu Savoy a čekalo se na slunce. Samozřejmě jme byli o hladu, protože vše bylo na potravinové lístky; hráli jsme karty a cucali sacharinem přislazenou limonádu. Pivo nám nalít odmítli. Ale co študák nezkusí, může-li se zbavit školní nudy.
    Odpoledne nám pan režisér, tehdy mladík snad sedmadvacetiletý, sdělil, že ten den se točit nebude a že se máme vrátit zpátky do školy k odlíčení. Ovšem »organizovaně«!
    Seřadili nás k zpátečnímu pochodu do trojstupů a vykročili jsme.
    Toho dne se obyvatelé Hradčan stali svědky zajímavé podívané. Z hotelu Savoy se vyrojil zástup žlutohnědě natřených mladíků v černých vatovaných oblecích, kteří se za zpěvu slovanských písní hrnuli přes Strahovské náměstí, ulicí Loretánskou až na náměstí Hradčanskému; tam jsme zamířili kolem Matyášovy brány (dovnitř nás nevpustili) k Prašnému mostu. Skoro se zdálo, že horda ruských válečných zajatců, za které nás kolemjdoucí považovali, se rozhodla dobýt Hrad, tehdy sídlo pana zastupujícího říšského protektora.
    Nálada obyvatelstva se ukázala jako 1/1, přesně podle hlášení strážmistra Flanderky ze Švejka. Co chvíli k nám přiběhla tu hospodyně, tu starostlivá babička, a podávali nám chleba či housku; kterási dobrá duše nabídla i hlt teplé polévky. Vše jsme vyhladovělí rádi přijali a dárce odměnili hlasitým slovanským hlaholem.
    Tehdy jsme ovšem netušili, že pan režisér Jiří Krejčík, původce a inspirátor tohoto happeningu, je členem Sdružení letenských recesistů. Jak vypráví Vladimír Bor, zapletli letenští recesisté do svých tenat i dnes váženého humoristu Miroslava Horníčka.
    Jednoho nedělního odpoledne, kdy si rodinky pokojně vykračovaly na procházku do Stromovky, zastavili je na rohu u Veletržního paláce dva fotografové, kteří nabízeli snímky jednotlivců i skupinek. Po stisknutí spouště aparátu dostal každý lístek s textem:
    Právě jste byl(a) fotografován(a)!
    Obrázek můžete si prohlédnout za pouhých 35 minut u Táty amatérů M. Horníčka, Praha VII. Veletržní 3.
    Zanedlouho museli fotografové prchat, neboť sídlo Táty amatérů bylo příliš blízko a v jejich aparátech pochopitelně chyběly filmy.
    Dnes by se řeklo výstřední žert, recese, anebo happening. Jenže ona ta výstřednost a snaha odlišit se od průměru tak trochu k mládí patří. Ne všechno se recesistům povedlo, akce nebyly většinou zapsány a mnohdy dovedeny do konce. Prostě se jen »blblo«, což je podstatou recese. Jen jedna věc nám recesistům chyběla: nesprejovali jsme fasády domů, neničili lavičky v parku a neházeli jsme vypité láhve do trávy. To totiž není študácká »recese«, ale naprostá hloupost a bezradnost.

Podržeti své černé

Platí-li »znáti své bílé«, nutno přidat dovětek »podržeti si své černé«. V tom tkví hluboký smysl starobylé věty filozofa Lao-c. Neboť každá věc a událost má dvě strany. To se potvrzuje i v našich příbězích o obyvatelích této čtvrti.
    Musíme se však vrátit do dob nacistické okupace. Začíná to přejmenováním ulic, což vždy znamená určitý pohyb dějin či přesun ve společnosti.
    Jednoho dne zmizela v naší ulici tabulka s nápisem U studánky a objevilo se na ní cize znějící jméno: Senefelderova ulice.
    Kdo to vlastně Senefelder byl? Nějaký Němec, funkcionář SA, nebo pruský válečník? Teprve Ottův slovník naučný nás poučil: Alois Senefelder (1771-1834) se narodil na Starém Městě. Byl malířem a vynálezcem litografie.
    "Musel to být nějaký inteligent, když takové pojmenování vymyslel," podotkl tehdy otec uznale. Jak se později ukázalo, byl to tehdejší náměstek starosty, univerzitní profesor Dr. Josef Pfitzner. Autor spisů Tisíciletá Praha, Dějiny Zuckmantlu (obce Zlaté Hory) a mnoha článků či studií z etnických dějin sudetský Němců. Právě on hodlal za války hromadným přejmenováním ulic a náměstí doložit svou ideu o prapůvodním německém rázu Prahy.
    Během první republiky chodil Dr. Pfitzner každé ráno do historického semináře německé univerzity, na níž se také habilitoval. Vnějškem i vystupováním se snažil být vždy slušný a nenápadný. Německé spoluobčany zdravil německy, české obyvatele česky. Každému, což jeho jest. I v proklaté kleci masarykovské demokracie je třeba být loajální!
    Byl by z něj možná docela neškodný blouznivý historik, kdyby se nepřihodily dvě události, jež radikálně změnily jeho osud.
    Ta první se odehrála v roce 1933. Rektor Karel Domin odebral německé univerzitě starobylé insignie, symboly a výsostné znaky, jež pochopitelně přináležely české univerzitě Karlově. To pana docenta dopálilo. Žil totiž dlouho v blahém vědomí, že Praha je tisícileté německé město a že právě ony univerzitní znaky jsou důkazem kulturní vyspělosti pražských Němců. Od té doby zatrpkl vůči republice, která ho vcelku slušně a spořádaně živila. Přičítal jí pochopitelně i hlavní vinu za nouzi a bídu dvou obcí svého rodného slezského kraje, Petrovic a Krnova. V hospodářském propadu sudetského území spatřoval ne působení světové krize, ale zákeřné důsledky benešovské politiky.
    Nadešlo osudové dilema: 15. březen 1939. Pan prof. Dr.Josef Pfitzner, už v uniformě SA (Sturmabteilung - úderný oddíl), osobně uvítal na pražském Hradě Adolfa Hitlera. Stává se čelným funkcionářem nacistické strany. Vědeckou kariéru zcela opustil a vstoupil rovnýma nohama do vysoké politiky.
    Přitom však neodešel jako významný sudetský funkcionář s Kondrádem Henleinem do jeho vlády v Liberce (tehdy pouze Reichenberg), ale zůstává věren »své« Praze. Stává se náměstkem primátora a »treuhändlerem«, to jest stranickým důvěrníkem na magistrátu. Uzavření českých vysokých škol dne 17. listopadu 1939 přivítal s pocitem zadostiučinění. Konečně bude v Praze pouze jedna, německá univerzita a staré insignie jí byly s omluvami navráceny. Kdo se chce stát inteligentem, musí mluvit německy!
    Učení o etnickém prapůvodu a nadřazenosti germánského kmene v Čechách mělo být doloženo nejen historicky, ale i mocensky: botou a bajonetem německého vojáka. K tomu se všemu se mírný dr. Pfitzner osobně propůjčil.
    Jenže tím jeho trápení, pokud jde o osobní kariéru, neskončilo. Za všechno to »utrpení« a ponížení, jehož se mu dříve v republice dostalo, není místo náměstka primátora dostatečnou odměnou! Chce se stát opravdovým primátorem. Vytrvale upozorňuje na pochybné a kolísavé názory dosavadního primátora Otakara Klapky, tak vytrvale, že je v roce 1940 Klapka zatčen a za rok poté popraven.
    Jenže ani tím si nepomohl. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich prostě neměl rád sudeťáky a nedomníval se, že by primátorem Prahy musel být Němec. Dr. Pfitzner marně hledá oporu u svého soukmenovce Karl Hermanna Franka, leč marně. Primátorem se nikdy nestal. Političtí a partajní štrébři v něm totiž spatřovali pouze vědátora, který nerozumí machinacím a tajům komunální politiky. Zůstával stále jen prvním náměstkem! Čilý a horlivý náměstek Dr. Pfitzner se nedal. Organizoval sbírku Zimní pomoci, staral se o vymazání Masarykova jména ze škol a památníků, připravil »vědecký« návrh na přejmenování pražských ulic.
    Jako znalec východní problematiky navrhl ještě koncem války agitační výstavu Bolševický ráj. Jako stoupenec pangermánské tradice Prahy a Třetí říše vydržel s touto ideou až do »hořkého konce«. Jenže ani potom se primátorem »tisícileté germánské Prahy« nestal. Možná, že si důsledky svého chování plně neuvědomoval. Ještě v dubnu 1945 píše v dopise své milované ženě Alžbětě, že přece "žádnému Čechovi nikdy vědomě neublížil!" Snad měl tento dopis působit jako alibi.
    Jenže Dr. Pfitzner udělal jednu chybu, a to chybu kardinální: jako solidní a svědomitý vědec si totiž psal vlastní deník, kam zapsal i svá udání a horlivé nacistické názory. Tento dokument se v roce 1945 stal součástí usvědčujícího spisu. Na základě soudního procesu byl prof. dr. Pfitzner, bývalý etnograf Sudet, obhajující starobylost a prioritu německého obyvatelstva v Čechách, horlivý propagátor Třetí říše a nové Evropy, odsouzen k trestu smrti. Což nechápal, že před ním a také jeho zásluhou byly odpraveny tisíce a desetitisíce českých lidí a židů, bez jakékoliv viny a bez důkazů, prostě jen proto, že se v této zemi narodili a že česky cítili? Snad o tom něco tušil, ale nechtěl nic vědět: ona svinstva přece dělá gestapo, on sám je přece ten »slušný« Němec! Sancta simplicitas - svatá prostota - tak vyzněla i poslední obhajoba univerzitního profesora Pfitznera.
    Nutno dodat, že tento pán bydlel původně v Praze 7, v ulici U vozovky (nyní U smaltovny) č.6., v tzv. Malém Berlíně.

Třeštivý sen

Vše se to odehrávalo jako v třeštivém snu. V pondělí ráno jsme z barikády »opěrný bod Antonín« vyhnali libeňského Krále, který pažbou rozbil hlavu starší Němce, která v sousední škole myla schody. Její tělo zatáhli do kostela sv. Antonína, v němž leželo už pětasedmdesát mrtvol. Češi, Němci, vojáci i civilisté. První mrtvola byl tramvaják, jenž odmítl vjet do demonstrujícího davu. Německý voják, stojící za řidičem, šílený strachem, mu prostřelil páteř. Nyní ležel v špinavé nazelenavé uniformě vedle své oběti. Namísto kadidla páchl kostel vápnem a lyzolem. V úterý dopoledne dva výrostci s nasazenými bodly vyslýchali u dveří Vaňhovy rybárny na Bělského třídě poručíka Herzoga z naší barikády. Prý zde okouněl a dával znamení do oken Veletržního paláce. Vyzvědač? V bývalé Vaňhově rybárně bylo "velitelství", kde jsme fasovali zabavené doutníky a cigarety. A ve středu ...
    Ve středu ráno zahřměly ulicemi obrovité ruské tanky. Nejistota skončila, zavládlo opojné nadšení. Pan továrník K. přiběhl na barikádu U Zajíců s čepicí, obtočenou rudými fábory. Po dobu války dodával ubrusy a utěrky pro wehrmacht, nyní »dělal« odboj. V pažích třímal loveckou pušku, zřejmě zákonně povolenou. Před restaurací zvědavě pozorujeme k smrti unavené ruské vojáčky, spící a ležící na zablácených džípech. Připadají nám jako zjevení ...
    Sedím na velitelství barikády (opěrný bod Antonín) a prohlížím dokumenty devatenáctiletého nacisty, jenž byl brzy ráno, ještě za kuropění, likvidován. Střílel prý z okna postranní ulice směrem k velitelství.»Čistícím« oddílem četaře Macháčka byl přistižen a vyhozen u okna. Tenhle oddíl byl rizikový a nikoho cizího tam nepřibírali. Co dělali v bytech a jak zacházeli s oněmělými svědky, se nikdo nikdy nedoví. Také se o to raději nikdo nestaral.
    Pod záštitou vítězných armád nastalo »odvšivování« naší čtvrti od Němců. Muži, ženy i dívky, civilové i v uniformách, stařeny v narychlo navlečených kožiších, všichni byli vyháněni z bytů a shromažďováni uprostřed Strossmayerova náměstí. Doprava nefungovala, tramvaje pochopitelně nejezdily.
    Tu se kolem davu sedících Němců ochomýtá asi patnáctiletý kluk. Prohledali ho, v kapse našli ruční granát. Chtěl prý ho vhodit do davu, aby pomstil příbuzné, kteří skončili v koncentračním táboře. Je to pravda, anebo si chtěl »bouchnout« jen pro legraci?
    Poručík Syrovátka je rozezlen. "Blázen, víte, k čemu by došlo?" dodává rozčileně.
    Nic se nevyšetřilo, ani to tehdy nešlo. Vše se odehrálo jakoby v třeštivém snu. Vteřiny měly váhu hodin a hodiny platily jako celé týdny a měsíce. Čas ubíhal zrychleně, jako na filmovém pásu.
    Přehouplo se poledne. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se na náměstí jakýsi Kalmyk, běženec, ve vlasovské modré uniformě. Začal vehementně »organizovat« shromážděné Němce k odklízení barikád. Neúprosně trval na tom, že si zajatci musí předem sejmout »časy«. Potom je zato třískal nahajkou.
    Čeští čumilové stáli zaraženi divokostí Východu. To ještě netušili, co je čeká. Upocení Němci lítali s těžkými kostkami jako čamrdy. Každému se chce přežít okamžik hrůzy. Za každou ranou Kalmyka se z davu přihlížejících ozývá souhlasné mručení. Ti »nejodvážnější« si do běhajících ještě kopli.
    Vojáci, klimbající na džípech, hleděli na toto bestiální řádění s tupou odevzdaností.
    Náhle se mi udělalo ze všeho zle. Tak teď už to pro mne tady místo není. Objevuji v davu známou holku a odcházím, abych si po překonaném napětí užil trochu oné »neuvěřitelné lehkosti bytí«. Jsem přece v jejích očích »hrdina«!
    Poručík Syrovátka je rovněž znechucen. Už se těší, až bude s koníkem objíždět na vozíčku svá široká pole. Býval adjunktem na velkostatku kdesi u Pardubic.
    Hlásím mu, že se zítra budu zase zde na velitelství hlásit, ale cítím, že s »revolucemi« je u mne konec. Ostatně nikdo mne stejně neposlouchá... Po mnoha letech jsem poznal paní Elišku. Původem Němka z Losin, se stala manželkou mého přítele, spisovatele Bohumila Hrabala. Všechny samizdaty, tehdy těžko dosažitelné, mi donášela do účtárny Sběrných surovin u nádraží Holešovice-Bubny, kde byla zaměstnána. S německou přesností a důkladností donášela mi »tajnou« poštu. Co spisovatel v rozjařené náladě v hospodě přislíbil, to ona spolehlivě a taktně vykonala. Beze stopy zaváhání. Byl jsem jí za to nesmírně zavázán. Jenže ...
    V Hrabalově románu Vita nuova, psaném jako bezprostřední proud obraznosti, obrážející se v nitru člověka jako v třeštivém snu, objevuji pozoruhodný detail. Eliška Plevová, Hrabalova manželka, byla v květnových dnech zadržena v Praze 7, zavlečena na shromaždiště a v noci uzavřena v kině Oko. V onu horečnatou středu, dne 9. května, se zvláštní souhrou náhod ocitla v davu, shromážděném na Strossmayerově náměstí.
    Sladký film vzpomínek se přetrhl. Vzpomínka na onoho blonďatého patnáctiletého kluka s ručním granátem v kapse mne zamrazila. Co kdyby se mu podařilo odjistit a vhodit trhavinu do davu? Nemohla by náhodná střepina zasáhnout tehdy osmnáctileté děvče z Losin, pozdější ženu přítele a tak převzácnou pomocnici? Co je to za démona v nás, jež nás nutí mstít se za utrpěné příkoří i na nevinných? Směňovat svůj lidský úděl za pár tupých frází, anebo za živočišné »já« - ve strašném cyklu žití a přežití?
    Na tyto otázky nemám odpověď. Nebo jsme se dosud neprobrali z onoho třeštivého snu?

Šílený šermíř Marian

Dosud ho vidím jak kráčí, co říkám kráčí, poletuje po chodbě gymnázia na Strossmayerově náměstí: štíhlý, vzpřímený, mrštný, ohebný. V těsném, přiléhavém sněhobílém pulovru, lehce zdraví hlavou a pohazuje klíči. Ano, je to on: Marian Kamenický, náš vtipný a temperamentní kantor, miláček třídy. Velice pohotový dirigent a učitel zpěvu. Se zálibou ve sportu a vášní k šermu. Černé kučery, tvář filmového herce: kdyby ve třídě chlapecké reálky byla tehdy děvčata, určitě by se do něho zbláznila. Byl to náš klukovský idol, hrdina snů, příklad, něco, co mladá duše potřebuje.
    Šermíř Marian, jak jsme mu důvěrně říkali, dovedl totiž poutavě vyprávět. Více než zpívat nás učil naslouchat. Nebylo hodiny, aby nepověděl něco zajímavého. Ve stísněné době měl ještě něco navíc: odvahu. Na rozdíl od profesorů, kteří se politice většinou opatrně vyhýbali, nebo se spokojili s pouhými narážkami, hovořil Marian nebojácně a otevřeně. Vyprávěl i politické anekdoty, dělal si legraci z Němců. I proto jsme ho tolik obdivovali.
    Jako dirigent měl elegantní, rozevlátá gesta, jako při chůzi. Při nácviku chorálu z českobratrského kancionálu zvládl těleso o stopadesáti lidech - co pravím, lidech: stopadesáti rozverných klucích, většinou v pubertě. Ať to někdo dokáže! A na harmonium ho doprovázela růžolící mladá žena, kyprá krasavice, blondýnka, jako kontrast k jeho italskému temperamentu. Jak jsme mu tehdy záviděli!
    Nejvíce však mluvil Marian o šermu, předváděl útočné i obranné pozice; dozvěděli jsme se, co je to »zdravení« na planši, k čemu a jak se užívá kukla, krunýř, rukavice, jakou techniku má fleret - končíř, jaké figury lze provádět kordem a šavlí. Marian však o šermu nejen mluvil: jednou pozval celou třídu na Vinohrady do cvičného sálu šermířského spolku Rieger - a my jsme poulili oči na kord pana Sokola, bleskurychlé výpady fleretem pana Rybičky a ostatních závodníků. Marianovi, kdysi prý mistrovi a přeborníkovi ve fleretu, jsme začali říkat »šílený šermíř«. Byl zkrátka »jednička«. Tím tísnivěji zapůsobilo, když nám jednoho dne zmizel z očí. Dozvěděli jsme se záhy proč. Učil souběžně na gymnáziu v Dušní a tam prý ho někdo udal při nácviku nastické kultovní písně. Měl prohlásit, že Horst Wessel nebyl žádný hrdina, ale pouliční rváč. Našeho »šíleného šermíře« odvezlo gestapo přímo od katedry do »Pečkárny«. Měl být odsouzen, stejně jako tisíce a desetitisíce jemu podobných.
    Jenže se stal zázrak. Marian uvězněn ani popraven nebyl. Působil jako výpomocná síla na Barrandově a spatřili jsme ho několikrát jako statistu v českých filmech. Jak se mu podařilo dostat se ze spárů gestapa?
    Proslechlo se, že Marian byl z tzv.lepší rodiny. Jeho matka měla generální zastoupení americké firmy Singer - šicí stroje. A strýc Jindřich, tehdy už starší pán, byl sekčním šéfem na ministerstvu železnic; v protektorátní vládě byl jmenován ministrem dopravy. Proč se tento na slovo vzatý odborník podjal tak ponižující úlohy?
    Inu, protože život v této zemi má svá neobyčejně temná úskalí. Při studentských demonstracích dne 15. listopadu l939 byl zatčen i Kamenického syn Jan. Měl být spolu s ostatními odvlečen do koncentračního tábora Sachsenhausen. A otec, jak jinak, se v zoufalství obrátil na svého bývalého podřízeného ing. Emmricha, jenž se stal nyní nacistickým »treuhändlerem« - to jest pověřencem přes dopravu; a ten u gestapa zaintervenoval. Kamenického syn byl omilostněn, leč otec uvízl v pastech kolaborace. Podobným způsobem zřejmě vyprostil i svého synovce Mariana. Dějinná odplata dopadá obvykle nejtvrději na lidi nevinné a nešťastné. Temperamentní šermíř a obdivovaný učitel se stal obětí poválečné »očisty«. Plivance a ústrky, které ho jako obviněného z kolaborantství po osvobození čekaly, rozbití manželství a ztráta zaměstnání, to vše nabízely jediné řešení: odchod ze života. Odchod temperamentní a neurotický, jakým byl celý jeho kratičký život.
    Pronásledován zběsilými výhrůžkami a možná i skrytými výčitkami svědomí, vystoupil profesor hudby Marian Kamenický na zábradlí vinohradského viaduktu a vrhl se dolů, na kolejiště Hlavního nádraží.
    Vzniká otázka: byl skutečně šílený ten šermíř Marian, anebo byla šílená doba, ve které jsme žili?

Co Letenské náměstí pamatuje?

Nejen náměstí, ale také my si leccos pamatujeme. Vzrušené okamžiky, kdy při květnové mobilizaci 1938 svištěla kolem budovy pošty nákladní auta, na nichž sváželi civilisty do kasáren. Ano, ti muži planuli nadšením - chtěli bojovat, bránit republiku. Někteří tiskli k tělu pušky, jiní stáli jen tak na korbě auta ve větru v pršipláštích a v kloboucích, zpívali jakousi píseň, jejichž melodii jim vítr rval od od úst, a my jsme jim mávali na pozdrav. Nastupovali ochotně, dobrovolně, se na obranu našich hranic. Byli nadšeni a my jsme jim to nadšení opláceli, křičeli jsme s nimi a zuřivě jsme zpívali. Smějte se, pánové, jestliže to dovedete! Za několik měsíců se titíž muži vraceli znechuceni z vrat kasáren, odhazovali své zbraně a mundúry, byli schlíplí jako slepice, zrazeni, opuštěni, obětováni. Totéž se opakovalo na konci září.
    Od těch dob se v tomto národě bleskově mění nadšení ve skleslost, iluzívní víra v propad, znechucení, nedůvěru. Trvalá improvizace. Na ničem trvalém a definitivním nelze v této nepatrné zemičce uprostřed Evropy, kde nutno zápasit i o samo právo na život a na existenci, stavět. O nás a bez nás - stalo se od těch dob heslem české republiky.
    A kdo by se divil spodním vodám nedůvěry a beznaděje, ze které se rodí i potměšilé chytráctví a mazaná přikrčenost. V některých případech i hanebné lokajství a kolaborantství. A ten, kdo zažil hluboký pád nadějí a ztrátu důvěry, ten se už ničemu nediví. Jenže kdo to nezažil, nemá právo národ soudit.
    Co všechno si Letenské náměstí pamatuje - jenže to byl pouhý začátek. Pak se dlouhý čas ani nesmělo jmenovat Letenské, ale Ziethenovo. (Bylo to v letech 1940-45.) Všechny názvy ulic a náměstí byly díky německé důkladnosti takové popletené: Fošovka čili Vinohradská se jmenovala Schwerinova, Dejvické náměstí mělo »hrdý« název Branné moci (pochopitelně říšské), Šimáčkova ulice se jmenovala Herderova a pod. Všechno však je dávno, dávno zapomenuto. Jen hrst vzpomínek, jež kolují v našich žilách jako tříšť rozdrcených skleněných střepin, zůstala zasuta ve vědomí. Nuže: kdo to byl onen Hans Joachim von Ziethen, žijící v letech 1699-1786? Odpověď je snadná: pruský generál jízdy, pocházející ze starého bavorského rodu. To samo o sobě by k přejmenování Letenského náměstí nestačilo. Von Ziethen se proslavil v bitvě u Štěrbohol roku 1757, při pruském vpádu do Čech ve »válce o dědictví Rakouské«. O co že tehdy šlo? O samu existenci monarchie. Okolní mocnosti totiž nechtěly uznat tzv.pragmatickou sankci, jež opravňovala Marii Terezii, jakožto ženskou dědičku habsburského rodu, aby převzala otěže vlády dle dynastického nástupnického práva. A národy kvůli tomu musely bojovat.
    Pokud jde o Prušáky, nebyli v Praze poprvé, ale ani naposled. Jejich vpád se opakoval o více než sto let později. Ke vpádu do Čech tehdy posloužila záminka, že Rakousko porušilo tzv. gastýnskou smlouvu o správě Šlesvicka a Holštýnska. Pravé důvody tkvěly v něčem jiném. Za vlády Fridricha II. vzniklo v Prusku přání, aby se váhavé a konzervativní Rakousko vzdalo vůdčí role ve Spolku německých států. To se stalo hlavní linií pruské zahraniční politiky, jež byla byla dovršena kancléřem Bismarckem a jeho sjednocením Německa. V té době se Biskarck rozhodl vynutit si své požadavky silou. Pruská armáda porazila v rozhodující bitvě u Hradce Králové (3. 7. 1866) vojska rakouského generála Benedeka 8.července pak obsadili Prusové Prahu. A nacističtí pohlaváři měli za sto let poté další sadu jmen pro přejmenování ulic a náměstí.
    Proč si museli obyvatelé Letné připomínat jméno starého generála pruských rejtarů? Nacisté si totiž pruské válečné tradice vážili, což je zřejmé i z toho, že například Zelenou ulici v Bubenči přejmenovali jménem jiného generála jízdy, Fridricha Wilhelma Seydlitze, bývalé náměstí Svobody nazvali podle Gerharda J. D. von Scharnhorsta, rovněž pruského generála, který po porážce od Napoleona reorganizoval armádu a prosadil zavedení všeobecné branné povinnosti. Zkrátka s pruskými generály se roztrhl pytel.
    Kdo asi studoval pruskou válečnou tradici tak dokonale, že si vzpomněl i na von Ziethena? Inu nikdo jiný, než historik dr. Josef Pfitzner, původce mnoha pražských přejmenovávání. - Pruská vojenská strategie však totálně zklamala v bitvě, která se na Letenském náměstí odehrála potom v květnu 1945. Situace byla velice komplikovaná. V zadních částech letenské pláně, poblíže bývalé studentské kolonie, byly zakopány německé »flaky«, tj. děla a těžké kulomety protiletadlového dělostřelectva. V duchu totálního vedení války zmobilizoval Hitler vše, co mohlo chodit: ženy, starce i děti. V posledních fázích obsluhovaly děla většinou ženy: německá děvčata, navlečená do šedokmodrých uniforem. Jedním z prvních vojenských činů Pražského povstání bylo odvézt zásobu munice z bubenského nákladového nádraží; bedny se střelivem byly, dost neprozřetelně, uloženy v místnostech bývalé úřadovny Kuratoria na Strossmayerově náměstí. (Dnes je zde banka Union.)
    Jenže letenské »flaky« měly zřejmě železnou zásobu. Doplatili na to dva stateční čeští lidé: četaři Václav Přibáň a Karel Herma, kteří na protiletadlová postavení začali pálit z kulometu, umístěného za balustrádou ministerstva vnitra. Stačilo několik ran na zastřelení a smetlo to oba výtečné střelce, spolu s vytrhanými kusy zdiva. K tomu došlo ještě před vznikem barikád na Letenském náměstí v sobotu 5. května.
    Pak se zde ruch na několik dní zastavil. Ale ne nadlouho. Krutá řež nastala, jakmile velitelé odříznutých jednotek a posádky »flaků« zjistili, že jsou obklíčeni a že jejich situace je beznadějná. Na děvčata, zakopaná na letenské pláni, vojenské velitelství ve zmatku zapomnělo. Posádky se v zoufalství chtěly probít samy, ovšem vydaly se nesprávným směrem. Na Letenském náměstí se transportéry octly se v ohnisku palby hned z několika barikád, jimiž byl prostor uzavřen. Na pásových vozech seděly většinou ženy. Netrvalo dlouho a staly se obětí smrště střel z ukořistěných »pancéřových pěstí«. (Ironií osudu bylo, že nedaleko odtud, ve Stromovce, se po sjednaném příměří sunula celá Schwerinova armáda na západ, do Dejvic a směrem na Plzeň.) - To je ta krutá část historie Letenského náměstí, chcete-li »von Ziethenova«. Dnes je to vše dávno zapomenutou minulostí a to je dobře. Naštěstí. Jenže Letenské náměstí na svou minulost nezapomíná, i když byla někdy drsná a nemilosrdná.

Vrabci a politika

Vládnout ve střední Evropě není lehké, neboť se čas od času naši vládci ocitají v područí mezinárodních mocenských zájmů. Ale někdy mají tyto dějinné kolize i svou humornou stránku. Jakékoliv svrchu vymyšlené opatření se pak zvrtá v pravý opak a mění se v absurdní grotesku. Někdy zasáhne do rozhodnutí těch »moudrých« svou nevypočitatelností sama příroda. Poslyšme vyprávění o tom, jak se proti Husákově politické »normalizaci« postavili - ušmouraní letenští vrabci.
    Dějištěm lítého souboje mezi úslužným »konsolidačním« režimem a bezelstnými přírodními tvory se stal tzv. Sjezdový palác, respektive jeho zasklené podstřeší. Budova bývalého Průmyslového paláce, jenž byl v roce 1891 centrem tzv. Jubilejní výstavy, byla v padesátých letech nákladně zrekonstruována. V dějinách »vítězné« dělnické třídy totiž sehrála vynikající úlohu. V únoru 1948 se zde konal sjezd závodních rad a od té doby hezká řádka sjezdů a setkání vrcholných stranických kormidelníků. Výjimkou nebyl ani normalizační XIV. sjezd Gustáva Husáka. (Hlučně oslavované vítězství nad pravicovým oportunismem bylo uvítáno závazky pracujících. Pod propagační heslo »Plníme usnesení XIV. sjezdu!«, vyvěšené na bráně Radlické mlékárny, připsal jakýsi vtipálek: »I do přinesených nádob!«)
    Sám generální tajemník dr. Gustáv Husák, kdysi mazaný a obratný bratislavský advokát, pozval na svůj »normalizační« sjezd svého nejvyššího »bosse« z Moskvy. Pozvání bylo přijato a kladná odpověď byla zakončena žertovným dovětkem: "Doufám, že nám při referátech nebudou křičet u střechy vašeho Sjezdového paláce vrabci, jako posledně."
    Architekti Prášil a Münzberger, tvůrci původního paláce, použili k zastřešení stavby kombinace skla a železa. Tato zasklená klenba se během času stala oblíbeným hnízdištěm drobného letenského ptactva.-
    Jenže ani žertovnou poznámku, pochází-li od Nejvyššího šéfa, nelze brát na lehkou váhu. Což když byla míněna vážně? To by se nám nemuselo setsakramentsky vyplatit. Nevrhne to špatné světlo na náš »normalizační proces«?
    Generální tajemník svolal poradu o strategii, jak zbavit Sjezdový palác štěbetajících podnájemníků. Zasedla odborná komise, za účasti zoologů a ornitologů, jež měla »zabezpečit« vyhnání vrabců z klenby paláce.
    Komise bedlivě uvážila různé možnosti: zaplynovat to nešlo, protože skleněná střecha by plyn propouštěla to éteru a zamořilo by to stejně již narušené prostředí. Otrávené zrní by se mohlo roznést a ublížit i ostatnímu ptactvu Stromovky. Nasadit do paláce kočky, to nepřicházelo v úvahu; kočka se drží u stavení a kde není člověk, odchází lovit do okolí.
    Naštěstí tu byla Státní bezpečnost, úderná pěst strany. Byla sem odvelena četa pohotovostního praporu, která tu strávila celý den. Vybraní střelci vyměnili služební zbraně za vzduchovky a rozsadili se kruhově na balkonech. S chladnou myslí zkušených "bezpečáků" pálili po čiřikajícím protivníkovi, seč paže a broky stačily. Namísto na rozvracečů socialismu zamířili tentokrát na umoulaná ptáčata. Podařilo se! Zanedlouho zvládlo pod klenbou mrtvé ticho.
    Leč páni z ÚV míní, ale ptactvo mění! Dostavila se sem komise, tentokráte přímo z ústředního výboru. Soudruh »generální« chtěl být osobně informován jak je dílo »očisty« od vrabců plněno. Šestsettrojky přistály před postranním vchodem do paláce. Hlouček »tučňáků« (v černých kabátcích a v bílých košilích) se valil ke splnění svého úkolu. Leč - poručte neuvědomělému tvorovi! Jakmile totiž osobní strážci otevřeli postranní dveře, vyrazily sem houfy vrabců, sedících na okolních stromech, a vedeni pudem rozmnožování druhu zaujali dříve opuštěná hnízdiště. Za okamžik bylo v zasklené kopuli křiku a čiřikání jako dříve. Politbyro to tentokrát vzdalo: v té době už bylo totiž jasné, co je to pud sebezáchovy. Strana se rozhodla dát výhost starému Výstavišti a vybudovala si palác nový, lepší, na Pankráckém vršíčku. Političtí »normalizátoři« zřejmě doufali, že tak daleko letenští vrabci nedoletí.

Stalinův popmník

Čas od času, ve všední den i o svátcích, klape na Letné obrovitý metronom. Tento podivuhodný památník zašlé slávy byl instalován u příležitosti Jubilejní výstavy v roce l991, jež měla připomenout staletou slávu českého a slovenského průmyslu a očekávaný vstup do Evropy. Jenže vem chlup na dlani, když tam nic není ... A tak prý vylítlo do vzduchu jeden a půl miliardy. On ten letenský pahorek a za ním se rozkládající park odedávna dráždil architekty a plánovače, aby popustili uzdu své fantazii. Architekt Koula a jeho projekční kancelář se už před první světovou válkou zabývali adaptací letenského areálu. Proponovali průkop, který by navázal na most Svatopluka Čecha a spojil Staroměstské náměstí se severozápadní magistrálou. Jenže... na průkop nebyly peníze a opuka není nejvhodnějším podkladem pro budování tunelu. Most Svatopluka Čecha proto dodnes ústí do skály.
    Ale ani jiným nedala plocha letenské pláně pokoje. Měla tu být výtvarná galerie, pak budova Národního shromáždění; ale naštěstí z toho všeho sešlo a peníze se utratily jinak. Leč přišla doba, která se rozhodla poručit i »větru a dešti«. Pod tímto zorným úhlem ustupovaly námitky geologů do pozadí. V padesátých letech rozhodlo politbyro komunistické strany, že uctí památku zemřelého vůdce národů Josefa Džugašviliho alias Stalina grandiózním pomníkem. Byla vypsána soutěž, jak vyjádřit osobnost velkého generalissima a jeho role pro Prahu; v návrhu Karla Pokorného a Josefa Malejovského (třetí cena) rozpřahoval vůdce ruce nad městem jako bájný Ikaros nebo moderní Kristus, jenž hodlá vzlétnout do nebes. Tento projekt byl v duchu doby zamítnut. Stalin už dávno nebyl Ikarem, ani spasitelem. Druhá cena nebyla udělena.
    První cenu pak získal sochař Otakar Švec. Žák Štursův a přítel Guttfreundův, sochař Devětsilu, jenž vynikajícím způsobem portrétoval Nezvala i Voskovce a Wericha. Vůbec nepočítal s tím, že vyhraje, doufal pouze, že něco z odměn zůstane i na propadlé návrhy. V duchu avantgardních koncepcí navrhl tohoto »panáka« (to je termín sochařské hantýrky), jak stojí v řadě s ostatními figurami. Právě tento nápad, ukazující kýžené spojení Vůdce s lidem, se ukázal v dané chvíli jako nejschůdnější.
    Mezitím docházelo v SSSR k podstatným změnám: kult osobnosti Josefa Vissarionoviče začal povážlivě praskat a hledalo se alibi.
    Vyskytly se i technické problémy: sokl na břidličnaté stráni bylo nutno zpevnit do hloubky obrovskými kvádry žuly (šoféři ČSAD, odvážející kameny na zvolené místo, dostávali za odměnu zlaté hodinky).
    Jenže když je sokl, musí být i socha ... Zde končí historická »legrace« - a začíná lidská a umělecká tragédie. Avantgardisté měli z dob první republiky jeden umělecký »mindrák«: sen o monumentalitě. Velké zakázky, sochy a památníky, dostávali tehdy jen uznávaní umělci a staří »akademici«. Moderní experimenty se realizovaly pouze v drobném, intimním prostředí. Konečně nadešla doba na velké projekty! Proč nezkusit něco podobného, co provedli sovětští kubofuturisté a suprematisté v prvním období revoluce?
    Melancholický sochař Švec s pohrdlivým úměvem přihlížel k tomu, jak horlivý »svazák« z Akademie »mastí« na Letné před l. májem sádrové dělníky a vojáky jako zahradní trpaslíky. Jenže postavit pořádného »panáka« ve vytříbeném stylu, to by bylo něco! Monumentální socha, po které toužil každý avantgardní umělec.
    Modernista a tvůrce známého »motocyklisty«, spojujícího člověka se strojem, začlenil za siluetu Vůdce celou plejádu postav: dělníka, vojáka, rolnickou ženu s děckem. Z jedné strany šlo o představitele československého lidu, z druhé strany sovětského. Spojení bylo docíleno žulovým monolitem.
    Jenže něco jiného je model a jiná věc je ve skutečnosti. Nejen obrovitý Josif, ale i kamenný kvádr, stojící mezi oběma řadami, působily odpudivě. Vypadalo to skoro jako katafalk. Sochař Švec se pokusil zakrýt zástup rozvinutým praporem, ale i tak to byl kamenný kvádr, kus skály. Také umístění bylo nešťastné, megalomanské. Sousoší působilo monumentálně pouze z jediného z pohledu, od Staroměstského náměstí. Odzadu a ze strany vypadal tento kamenný moloch neohrabaně a lidé mu říkali »fronta na maso«.
    Ještě horší však byla rychlá proměna doby. Než došlo 1. května 1955 k slavnostnímu odhalení, prosakovala už kritika Stalinovy éry.
    Sochař Otakar Švec však tehdy už tři neděle nežil. K nejistotě o uměleckém výsledku se družily i pochybnosti o morálním významu díla. Avantgardního sochaře postihla těžká deprese, do níž se promítla i sebevražda jeho manželky. Štvanice, která se vůči němu rozpoutala, připomínala pověstný »hon na čarodějnice«. Snad si umělec vzpomněl i na svého učitele Jana Štursu, který se roku 1925 postřelil ve svém ateliéru v Akademii výtvarných umění.- Před slavnostním odhalením Stalinova pomníku našli v bytě ve Veverkově ulici č. 1 už pouze mrtvé tělo.
    Politbyro se z tohoto debaklu snadno vykroutilo: po odsouzení Stalinova kultu dalo monstrózní symbol své vlastní servility a podlézavosti v roce 1962 západoněmeckou firmou rozstřílet. Obrovský kamenný sokl pod bývalým Stalinovým pomníkem budí dodnes rozpaky. Jeden čas byl využíván jako skladiště brambor. Usídlila se zde »revoluční« rozhlasová stanice. Nikdo neví, co s ním.
    Utkvělý sen avantgardy o monumentální soše se tentokráte nekonal.