Dvojí "klání" ve Stromovce

Ne, nemáme na mysli »klání« dnešní, totiž běžecké či jezdecké závody ve Stromovce, ani dávné soupeření jelenů a daňků, kteří byli kdysi nasazeni do Královské obory. Míníme tím turnajové souboje, jež nalezly útočiště na lukách v západní části Obory. Tuto středověkou zábavu sem zavedl, kdo jiný, než romantický dobrodruh a cizinec na českém trůně, král Jan Lucemburský. Za tímto panovníkem, praví kronikář Petr Žitavský, přišlo několik mladých šlechticů se žádostí, aby v duchu bájného spolku krále Artuše přispěl k obnovení starých ctností. K tomu pochopitelně patří i rytířské turnaje s dřevci, po staru řečeno »klání«. Oborníci a tesaři, vypráví historik, postavili na dolní louce pod zámečkem »hortus ferarum«, dřevěnou arénu, v níž se měla konat tato vzpomínková slavnost. Jenže doba statečných »klání« už pominula. Podle toho to také dopadlo. Rytíři do připravených »šraňků« vůbec nevjeli, natož aby v nich proti sobě harcovali. Zbraslavský kronikář o tom konstatuje: "Hora tu porodila myš." Alespoň nebyla louka příliš podupána a urodila se tráva, jež usušena v seno stačila uživit v zimě zdejší stádo jelenů a daňků.
    Klid zvěře tudíž nebyl narušován třeskotem zlámaných dřevců a ržáním koní; to však neznamená, že se obora vzhnula řádění a plenění ze strany různých vojsk, jež tudy procházela. Za Václava IV. se sem nahrnuly voje falckého kurfiřta Ruprechta, jenž hodlal ve spojení s odbojnými pány svrhnout krále. Poté obsadila Oboru vojska markrabat Bedřicha Bojovného a Viléma (roku 1401), přičemž si prý Míšňané na zdejší zvěři tolik pochutnávali, že vyhubili do posledního kusu celá stáda.
    Pravou zkázu však způsobily oddíly křižácké, které obsadily Oboru v období husitských válek. Vojsko Žižkovo, chtějíc křižáky odtud vyhnat, pobořilo ochranné zdi, takže se poslední zbylá zvěř rozutíkala do okolí. Sršatí táboři pak zapálili ovenecký dvůr. Ten ovšem už nepatřil jeptiškám chotěšovským, jak se snad mylně domnívali, ale vdově po Jakubovi z Ovence, která jej od nich předtím zakoupila, a vůbec za nic nemohla. Na takové detaily se ovšem v revoluci nehledí.
    Leč vraťme se k našemu rytířskému klání. Vášnivým lovcem byl habsburský panovník Ferdinand I., který nejen že zabral všechny pozemky k oboře přináležící, ale založil si dokonce Novou oboru v Břevnově, zvanou Hvězda. (Název byl vzat podle tvaru letohrádku, který založil místodržitel Ferdinand Tyrolský roku 1555 a císař jej poté věnoval své manželce Anně Jagellovně.) V roce 1548 však bylo, podle univerzitního rektora Jana Zahrádky, na louce ve Staré oboře slavně turnajováno. Všichni účastníci se osvědčili jak v užití dřevců a meče, tak v ovládání těžkých, pancéřovými pásy obložených koní.
    Na témže místě (někteří ovšem tvrdí, že prý to bylo na Hradě) byl prý za Maxmiliána II. konán slavný rytířský turnaj, a to na počest jeho choti Marie Španělské (1562). »Klání« či rytířské »sedání«, bylo tu připravováno s velkou slávou; dokonce na něj vznikla oslavná báseň z pera Jiříka Trnického z Trnic.
    Leč ani tento turnaj, zdá se, nebyl poslední. Univerzitní knihovna uchovává spis s titulem: "Rozepsání dvojího turnaje, kterýž při Maxmiliána II. korunování držán býti má." K druhému klání prý došlo na poli, řečeném Martys, čili Martovo pole, a to byla s určitostí louka pod loveckým letohrádkem v Královské oboře. Bylo to v létech největšího rozkvětu oborního parku - díky péči místodržitele Ferdinanda Tyrolského. Tehdy na loukách obory, spolu s houfem vysoké zvěře, dupaly i krávy severských zubrů.
    Za vlády Rudolfa II. bylo místo, vyhrazené pro klání, značně omezeno. Větší část louky před dolním »lusthauzem« byla totiž zaplavena vodou z obrovského rybníka.
    Po velké slávě obvykle přichází pád. Zmínili jsme se o újmě, které došla obora v průběhu války třicetileté. V době, kdy se v Čechách střídaly různé armády, těžko rozlišíme, kdo způsobil Praze větší škodu, zda přátelé, či nepřátelé. Na obou stranách byli žoldáci, kteří nikoho nešanovali, tím méně zvěř, chovanou v oboře. Vždyť si žold a potravu museli vydobýt sami, pleněním území, na které doléhali jako kobylky.
    Vojenskými vpády nejvíce trpěla bažantnice a Stromovka. Švédští i sasští vojáci zničili všechno, co jim přišlo pod ruku, tedy i štěpnici. Bez ohledu na to, že jsou zde vzácné a z ciziny dovezené stromy: káceli a pálili vše napořád. Obornímu správci nezbylo než si rvát vlasy.
    Sotva byla ukončena válka s Turky, nám naštěstí odlehlá, přišly pohromy další, jež se mnohdy krutě dotkly české země. Pražské obyvatelstvo se sotva vzpamatovalo, a bylo svědkem dalšího utrpení, jež způsobily vpády Bavorů, Francouzů a Sasů. Kdekdo v Evropě si chtěl utrhnout z tučného sousta, jež představovalo výnosné české království.
    Tato pohroma čekala Prahu ve válkách o dědictví rakouské (1740-57). Po nastoupení Marie Terezie se přihlásil se svými nároky vévoda Karel Albert Bavorský. V téže době podnikl útok ze severu pruský král Fridrich II., dožadující se vlády nad Slezskem. V září 1741 vtrhli do Čech vojáci francouzského krále Ludvíka XIV. Ti tu řádili snad nejvíce: pobořili zeď obory a zvěř, rozbíhající se po celém okolí, bez milosti postříleli. Aby se v chladném listopadu poněkud ohřáli, spálili u svých ohňů nejen dříví ze vzácných stromů ze štěpnice, ale vykáceli i lipovou alej, lemující tzv. Královskou cestu, vedoucí od hořejšího letohrádku k Prašnému mostu. Nakonec použili k topení i dřevěné části oken, vylámané z horního loveckého zámečku.
    Ani novodobé způsoby »klání« - totiž šavlování a střelecké souboje - nebraly ohled na úpravu zahrad a parku ve Stromovce. Na rozlehlé dolní louce v Bubenči se odehrávaly mnohdy tajné a tehdy přísně zakázané souboje. Šlo o tradiční, jedině »čestný« způsob vyrovnávání sporů a urážek mezi šlechtici, za pomoci kordů či fleretů, později i střelných zbraní. Příčiny mohly být rozličné, nejčastěji však prohry v kartách nebo nevěra.
    František hrabě Nostic našel například zalíbení v manželce rytíře Karla Felixe Vřesovce Sekerky ze Sedčic. Ač oba byli apelačními rady, tedy úředníky zběhlými v právech a v soudních důsledcích, rozhodli se vyřešit svůj spor pistolemi. Zvolili si k tomu rozlehlou louku ve Stromovce! Přišli hned za ranní mlhy a svědkové jim odpočítali patřičný počet kroků. Při střelbě měl větší štěstí Nostic: Vřesovec padl těžce raněn kulí do břicha. Přichystaný kočár ho rychle odvezl do Hartvigovského domu na Menším Městě pražském, ale nepomohl ani rychle přivolaný felčar. Nešťastník záhy nato zemřel.
    Z mladého Nostice se rázem stává psanec. Panovnice Marie Terezie totiž nemilosrdně pronásledovala duelanty, snad ze strachu, aby se jí šlechta nevystřílela. Nešťastně »šťastný« střelec se ukrýval nejprve u kapucínů na Hradčanech, ale byl prozrazen a uvržen do šlechtického vězení v Bílé věži. Tam však dlouho nesetrval.
    Neboť spravedlnost, je-li v rukou mocných, bývá často vědomě slepá. Namísto vězení byl hrabě Nostic potrestán pouze doživotním pobytem na rodinném panství v Trmicích u Ústí nad Labem. Co se stalo s vdovou po panu Vřesovci, o tom historie nic nepraví. (Srv. A. Novotný: Královská obora.)
    Toto bylo snad poslední "klání" na louce ve Stromovce, nikoliv ovšem poslední souboj v Praze. V květnu 1876 vyzval hrabě Kolovrat »na pistole« knížete Auersperga, jenž prý ho, ze žárlivosti, neprávem nařkl z krádeže svěřených peněz. Střetnutí, okořeněné soupeřením obou duelantů o krásnou komtesu Annu, se událo na Klamovce, tedy mimo okruh našeho zájmu. Šlechtické duely v moderní době ztrácely charakter rytířských klání a stávaly se z nich - šermířské šarvátky. V nich prosluli zejména pražští němečtí studenti, tzv. buršáci. Vedle pití piva měli zvláštní zálibu v krutém šavlování, v tzv. menzurách. Dostávali se do křížku příslušníci různých »kulérových« spolků, jejichž členové nosili čepičky rozličných barev. Kulérové souboje se konaly většinou v údolí Šárky, neboť zde měli »buršáci« svou lékařskou ošetřovnu - a hospodu. Neboť vedle vlasti milovali němečtí studenti zvláště pití piva. Studentské souboje a »zkoušky cti« se odehrávaly v blízkosti pivnic: byla to buď slavná Amerika na Novém Městě, anebo hospoda Na Šipce v Šárce čp. 56. Podrobné vylíčení těchto šarvátek nalezneme v románu Průsmyk Šipka od Hanse Strobla.
    Kdepak dnešní Stromovka! Tam se s výjimkou ojedinělých přepadení a šmíráckých fíglů už se žádným »kláním« nesetkáte.

Sláva a pád císařského mlýna

V nejodlehlejší části Stromovky, poblíže »malé říčky« a železničního viaduktu, kam Leteňák jen málokdy zabloudí, uvidíme pozoruhodnou ruinu, jež je obklopena komplexem ubytoven a sportovních zařízení. Císařský mlýn - kdysi továrna Raimunda Kubíka a slavný hostinec Gustava Lumba; předtím, od roku 1828, zde byla první papírna v Praze, o čemž svědčí ještě dnes název přilehlé ulice: Papírenská. Vyráběl se zde jemný hedvábný a cigaretový papír, jehož reklamní značku, dívčí akt stojící na hlemýždi, vytvořil malíř Josef Mánes. Mlýn i s továrnou bratří Šalovců získala později rodina Bellmannova, která rozvážela papírenské výrobky po celém Rakousku. Tato ruina měla kdysi slavnou minulost. Jedná se o prastarý mlýn, patřící jeptiškám jiřského kláštera, který v roce 1584 koupili čeští stavové, aby ho věnovali císaři Rudolfovi II. jako dík za to, že se s celým císařským dvorem, s mnoha sbírkami i se svými oblíbenými astrology, přestěhoval z Vídně do Prahy. (Pravý důvod byl ovšem jiný; panovník se totiž bál moru, který tehdy ve Vídni vypukl a pražský hrad se mu zdál značně oddělený od hromadné obce.) Darovací smlouvou se tak i tato část Bubenče stala osobním vlastnictvím českých králů, k němuž už od dob přemyslovských náležela celá rozlehlá Obora. Dočasně spravoval mlýn pražský purkrabí a přilehlý vltavský ostrov se proto nazýval Purkrabský.
    Císař ke mlýnu neobvykle přilnul. Přikoupil proto i sousední dvorec, zvaný Ovenec, a rozlehlou louku, patřící Vítu Flavínovi z Rotenfeldu; taktéž podjal štěpnici a chmelnici Jana Trnovského. Jeho cílem bylo zřejmě vytvořit ucelený prostor, sloužící k honitbě. Sám zde však nelovil, raději se procházel, pozoroval pstruhy a nanejvýš chytal ryby v obrovském oborním rybníce. V západní části obory nechal panovník zřídit bažantnici.
    Historik o tom píše: "Jeho Milost často bez všech průvodčích docházela z obory do štěpnice bavit se chytáním sýkor, a jindy zas pěšky se procházeje, ježto místo jest na jedné straně obklopeno zdí, na druhé vodou; až do mlýna zavítal, a tam u rybníčku vyzděného, kdež v čisté pramenité vodě byli chováni pstruzi a jiné vzácné ryby, svou kratochvíli měl." (Schottky, II. 1832).
    Zádumčivý a podivínský vladař byl v mládí nadmíru podnikavý: přikázal vylámat skálu, která původně dosahovala až k Vltavě, a zřídit zde pohodlnou cestu. Roku 1589 vyzval stavitele O. Aostalise a dvorního kameníka G. A. Brocca, aby obnovili zchátralou stavbu: na výslovné přání císaře odstranili hlučný hamr a arkádovou chodbou spojili budovu s grottou, vytesanou ve skále. Roku 1594 zavedl stavitel Antonio Poncellae do grotty vodu, takže zde vznikl »zelený« rybníček se zlatými rybkami, tzv. Rudolfova lázeň. Leč císař v té době už zcela ztratil zájem o vycházky a o rozkoše toho druhu.
    Ve mlýně byla umístěna brusírnu drahých kovů, v níž působili dva mistři svého oboru: Němec Peter Hübel a Ital Oktavian Miseroni. - V rodině Miseroniů zůstalo brusičské řemeslo po několik generací, vládli mu ještě syn Dionýsos a vnuk Eusebio. Poslední z Miseroniů vykonával správu nad bubenečským statkem i nad Oborou ještě za Ferdinanda II. (1619-37).
    V pozdější době přičlenili potomci k objektu slavnostní vstupní bránu, snad dle projektu G. M. Filippiho. Byla vyzdobena emblémem R v kruhu - obdobně jako na Španělském sále na Hradčanech - a vybavena letopočtem 1616. (Byla-li to pocta panovníkovi Rudolfovi II., přišla ex post, neboť ten zemřel roku 1612.)
    Jak už řečeno, této usedlosti císař příliš neužil. V mládí sice miloval honitbu, ale k tomu účelu lépe posloužily husté lesy v Brandýse nad Labem. Jak překonat dravý proud Vltavy od přívozu, mířícího k severní cestě? K tomu účelu byl zbudován a každoročně přistavován obrovský »šíf«, jímž se císař a jeho suita přepravovali do tzv. Malé Libně, později zvané Troja. Posléze byla těžká loď nahrazena provizorním můstkem, jenž musel být každoročně obnovován; dělo se tak až do roku 1732, tedy více než sto let po Rudolfově smrti! Takovou váhu měla císařská ustanovení.
    Nikdo nechápal, proč panovník věnoval bubenečskému mlýnu takovou pozornost, když tam nedocházel a po léta se nehnul ze své hradní »šackomory«? Ale přece jen byl mlýn k užitku. V závěru svého panování pozval Rudolf II. do Prahy významné hosty, aby mu pomohli ve vleklém sporu s bratrem Matyášem, který se zmocnil Moravy a žádal i nástupnictví.(Rudolf II. jak známo neměl legální dynastické potomky a v tom byl tedy zranitelný.) Do Prahy se sjížděli kurfiřti a arcibiskupové z celého Německa, jak jinak, než ze severu.
    Ve skvělém císařském mlýně byli slavnostně uvítáni a po ranním lovu v Královské oboře vydatně pohoštěni. Však se o tom přílišném »panketování« zmiňuje i kutnohorský mravokárce a dřívější milovník »fraucimoru« Mikuláš Dačický z Heslova: "A tu o potřeby křesťanské se radíce, slavně se ctili, hodovali a pangetovali, skrze což velká drahota v potravách vznikla...Co pak od drahého, nádherného šatstva a nákladných, světských šperkův, zvláště při fraucimoru, a to při tom. Někteří páni čeští svými pangety knížata převyšovali. Vanitas vanitatum! A na to lidem poddaným šacuňky, chudým pak bída a nouze!" (Paměti, vyd. 1878, str. 626) Ano, i dnes se najdou závistivci, kteří přílišnému »pangetování« nepřejí!
    Po smrti Rudolfa II. císařský mlýn zpustl a roku 1679 zcela vyhořel. O pár let později jej chtěl koupit Václav Vojtěch ze Šternberka - pán na Zadním Ovenci (dnešní Troja), ale nekoupil. Zřejmě mu do toho něco přišlo.
    Později byla usedlost využívána ryze prakticky: brusírna, vinopalna, papírna. Ale to všechno smetl čas. Jediné, co zůstalo nejdéle, byl hostinec. Ten překonal nepřízeň doby a lákal Pražany na selský chléb s máslem a se syrečky, zapíjené dobrým pivem.
    Vedlejší přívoz mířil na Císařský ostrov, oddělený od pevniny ramenem Vltavy. Po levém břehu řeky vedla cesta pro koňskou přípřež, jež táhla lodě zčeřeným kamenitým řečištěm až do Podbaby. Pod tím vším byl vyhlouben přes dva kilometry dlouhý podzemní kanál; teprve mohutná zdymadla a soustava propustí uvolnily dráhu pro říční plavbu a zpřístupnily hlavní tok Vltavy.
    Najdete-li odvahu a vstoupíte bez bázně do trosek císařského mlýna, upoutají vás zbytky barokní vstupní brány. Kdo ji stavěl, není dodnes jasné. Byl to G. M. Filippi, anebo neznámý Ital, jak se domníval Václav Černý? Ale stopa po autorovi tu přece existuje. Profil je rozčleněn do tří vertikálních úseků, stejně jako Matyášova brána na Hradě; a hradní bránu - to víme určitě - navrhoval stavitel Vincenzo Scamozzi (1552-1616), žák Palladiův. Ať už byl stavitelem císařského mlýna kdokoliv, je dílem téže školy, z níž vyšel slavný Scamozzi - to jest školy Palladiovy.
    Císařský mlýn je vzácnou památkou rudolfínského manýrismu, jež obdařil Prahu nejskvělejšími výtvory a stavbami. Během posledních let se tato nádherná usedlost změnila v žalnou zříceninu. Prý úmyslně, měl se tu stavět moderní hotel.
    Bývalá grotta a později i tovární komín trčí ze skály jako živá výčitka. Také emblém R v kruhu se z brány pochopitelně vytratil. Na odranou stříšku přibil kdosi milosrdný kus plechu, aby uchránil tento stavební klenot alespoň před sněhem. Snad se někdo alespoň zastydí?

Hodinářské dílo 40 m pod zemí

Zdržel jsem se jednou v Archivu Národního muzea, který se nalézá v bývalém místodržitelském zámečku ve Stromovce. Unaven prohlížením zažloutlých foliantů vycházím ven, abych se prošel a osvěžil si zrak pohledem na zeleň přírody. Bylo však dusno, jak to v parném létě bývá. Tu a tam nějaká panička s pejskem, dole u rybníčku štěbetají dětské hlasy. Vydávám se dolů po staré Meczérově silnici, míjím poničenou restauraci U Šlechtů. Kolikrát byla opravována a vždy zase upadla do rozvalin! A kdysi tu vyhrávala neděli co neděli kapela 28. pluku na koncertech, na které vzpomíná s nostalgií Jiří Voskovec. Únavný, umrtvující klid parku, jenž se v parném létě podobá poušti!
    Tu mne upoutá okrově žlutý domek skrčený při svahu příkré stráně. Kdysi jsme tam jako kluci lezli a zvědavě nahlíželi zašpiněnými okny dovnitř. Nic zvláštního. Sklad jakéhosi haraburdí a nářadí. Nedaleko odtud zával, kryjící vchod do sluje, které se kdysi říkalo Rudolfova štola. Také tam jsme se pokoušeli vniknout. Nacisté se této temné jeskyně báli a nechali ji zavalenu, raději kopali a budovali protiletecké kryty a úkryty před bombardováním jinde.
    Rudolfova štola! Tato nejdelší pražská podzemní štola pod Letnou vznikla koncem 16. století. Melancholický habsburský císař rád lovil ryby a hodlal je chovat v prostorném rybníku, jenž tehdy zaplavil celou střední část Obory. Jeho konstruktéři si všimli, že Vltava obeplouvá holešovický ostroh až ke vsi Dolní (Zadní) Ovenec, nyní zvaný Troja. Z císařova okolí vzešel nápad využít rozdílné výše hladiny: mezi jezem a zákrutem Vltavy pod Letnou - a mezi loukami v Královské oboře, založené už v dobách lucemburských. Vznikl plán přetnout skálu podzemní štolou - a vytvořit tak stoku dlouhou téměř půl kilometru. Tím lze získat přítok vody pro obrovský rybník v Oboře, jenž byl proponován na téměř dvaceti hektarech!
    Jako ve všem všem, co se týkalo jeho libosti, postupoval císař i nyní velice promyšleně. Pro uskutečnění tohoto plánu si vybral báňského inženýra Eckera ze Streitenfelsu, architektonického génia, jenž ve spolupráci s koncipistou Fendlerem předložili nákresy. Na kutací práce povolal do Prahy osvědčené mistry podzemních řemesel - kutnohorské havíře.
    S těmi se tedy císař rozhodl vyřešit všechny technické otázky. A nebylo jich málo. Měla-li voda téci stokou v tak pozvolném spádu, bylo nutno udržet zcela nepatrné převýšení - jeden milimetr na jediný metr délky! Bylo obtížné udržet tyto »hodinářské« rozměry v kutacím díle 40 metrů pod zemí - a ve skále, která se zdála neprostupná, dojít k druhému východu!
    V průběhu stavby nastaly další problémy: od městského smetiště na Svatojánském plácku, na němž se vyráběl sanytr, sem řeka vháněla všelijaký neřád. Závany smradu a pachu bylo třeba odvětrávat. K tomu účelu vybudovali zkušení kutnohorští horníci větrací šachty, v nichž vznikl tah, který se udržoval kouřem z improvizovaných ohnišť, zakládaných v průběhu stavebních prací. Důmysl českých hlav a rukou se spojil s architektonickou přesností v díle, které nám tedy opravdu mohla závidět Evropa!
    Spornou otázkou bylo udržet čistotu spodního průtoku. Měšťané Starého i Nového Města byli zvyklí odhazovat do vody všelijakou havěť i harampádí, pochopitelně i kanalizační odpad. Na vinici pana Hada z Proseče pod Letnou byl zřízen domek hlídače (čili štolenštajgra), zvaný Stará havírna, a při něm stavidlo.
    Truchlomyslný Habsburk se i tentokrát ukázal jako praktický a prozíravý hospodář; celé toto nákladné dílo neplatil z císařské pokladnice, ostatně neustále děravé, ale nechal je darovat jako »příspěvek« od bohatých českých stavů. Na úspornost stavby dohlížel pak pražský mincmistr Lazar Ercker z Erckenfelsu.
    Do dnešních dnů se zachoval portál při ústí Rudolfovy štoly s iniciálou R a s letopočtem 1593. Renezanční a barokní stavební génius nezanechal tedy v Praze nejen poklady a stavební památky viditelné na povrchu, ale i ty neviditelné, skryté hluboko pod zemí!
    Chcete-li se v létě trochu ochladit a uvidět něco zajímavého, vejděte do dnes přístupné Rudolfovy štoly ve Stromovce. Můžete si pohladit chladné vlhnoucí stěny a žilky prostoupené vápencem, z nichž voda vytváří jemné krápníkové útvary, jež bezohlední turisté někdy »na památku« ulamují. Pod improvizovanou lávkou pro chodce proudí studená voda přímo z Vltavy. Hodinářské dílo čtyřicet metrů pod zemí! A budete-li mít štěstí a provede-li vás informovaný průvodce, dozvíte se o tom ještě mnohem a mnohem více.

Valdštejnova "zrada" na Letné

Postava Albrechta z Valdštejna patří dosud k neuzavřeným otázkám české historie. Někteří se zamýšlejí nad tím, co by se stalo, kdyby se Valdštejn stal českým králem a vyhnal Habsburky z Evropy. Jaké však v historii »kdyby«?
    Ještě problematičtější je úkladná vražda na vážně nemocném generalissimovi, k níž došlo v Chebu dne 25. února 1634.- I kdyby byl Valdštejn skutečně tak nebezpečným spiklencem, že ohrozil císařský trůn, musel být zabit takto zákeřně a bez soudu? Někteří historici naznačují, že jezuité, kteří vévodovi dříve pomáhali k moci, žádali nyní jeho odstranění. (Josef Janáček: Valdštejn a jeho doba.) Šlo tedy výlučně o intriku vídeňské dvorní kamarily, jež vehnala Valdštejna do úzkých a pak se rychle zbavovala nepříjemného souputníka? Jiní badatelé (např. Josef Polišenský) však vehementně pochybují o svědectví Jaroslava Sezimy Rašína z Ryzmburka, jež mělo vévodu usvědčit ze zrady. Především - tento »důkaz« byl proveden až dodatečně, když byl ortel vykonán. Za druhé šlo o člověka, jenž měl dvě želízka v ohni. Za proradnou službu císaři byl Rašín bohatě odměněn: získal milost a byl dokonce obdarován statkem Chotěboř, dědičně postoupeným, a 10 tisíci kop grošů v hotovosti.
    Na tyto otázky musí historie hledat konečnou odpověď.
    Nás zajímá pouze jediná okolnost: kde došlo k Valdštejnově odklonu od císaře, na kterém místě poprvé odkryl své tajné plány? Uveďme nejprve historická fakta.
    V průběhu třicetileté války se stal Valdštejn vrchním velitelem císařských vojsk a získal obrovskou moc. Najímal početnou armádu a dovedl využít drobných taktických vítězství k rozšíření svého vlivu. Stal se tak zcela nepostradatelným. Císař Ferdinand II. nabyl přesvědčení, že se na něj může ve všem spolehnout: vévoda měl jeho plnou důvěru, císař ho zahrnoval tituly a pozornostmi.
    Nadměrná moc, kterou si »tenhle Čech« přivlastnil, začala překážet vlivným německým kurfiřstům. Na setkání v Řezně (1630) císaři pohrozili, že nebude-li Valdštejn zbaven velení, nezvolí oni císařova syna Ferdinanda III. »čekancem«, tj. následníkem trůnu. (Tzv. řezenský »afront«.) Pod vlivem svých vídeňských rádců panovník tomuto ultimativnímu požadavku podvolil a s těžkým srdcem Valdštejna propustil.
    To se vznětlivého a ctižádostivého vévody hluboce dotklo. Připomínal si své zásluhy: zúčastnil se tažení proti Turkům a s pokladnou moravských stavů utekl za císařem do Vídně; v roce 1617 se vyznamenal v tažení proti Benátkám; v době českého povstání pacifikoval celé západní Čechy, čímž nepřímo přispěl k porážce vojska krále Fridricha. Při staroměstské exekuci roku 1621 a po násilných konfiskacích udržoval v Praze i v zemi pořádek. A co nejhlavněji: odvrátil nebezpečí, jež Habsburkům hrozilo ze spojení Anglie a Francie, a zamezil vpádu dánského krále na Balt a odtud do Evropy. (Za vítězství ve válce dánské byl jmenován správcem Meklenburska a dostalo se mu titulu: vévoda frýdlantský.)
    Nesporným organizačním talentem a hospodářskými úspěchy se stal vévoda nejmocnějším mužem v zemi. Byl mnohem bohatší než sám císař.
    Vedle toho držel v ruce ještě další trumf: jako generalissimus shromáždil dosud největší a nejlépe vyživované vojsko. Lze snadno uhodnout, v čem asi tkvěla příčina Valdštejnovy geniality: nenajímal pouze věčně hladové žoldnéře, kteří se těšili na kořist z dobytých území. Vydržoval si vojsko z vlastních prostředků. Vytvořil tak novodobou, vojensky a hospodářsky organizovanou armádu.
    Sám sice nebyl vynikajícím vojevůdcem, ale vítězil početní převahou svých vojů; před jejich mohutností se hroutily nahodile sehnané a příležitostně najaté hordy žoldnéřů, najímané čas od času zemskými panovníky a králi. Proto tvrdě neúprosně vymáhal daně a kontribuce na obsazených územích. A právě to vyvolalo pozdější pobouření německých kurfirstů.
    Díky svému bohatství a důvěře císaře Valdštejn dlouho dvorským intrikám odolával. Obklopil se nádherou, jež byla na úrovni panovníkova dvora. Císařský rada Heřman z Questenberka si stěžuje: "Dvůr zahrnuje ho poctami jako nějaké císařské božstvo. Každý, kdo se jen domnívá, že o pohled jeho nebo o stín zavadil, pokládá si to za štěstí. Množství lidí se s ohnutými hřbety tlačí v jeho předpokojích a mohli by si paty ušoupat, aby získali u něho jen slyšení." (15. 1. 1628) Všemocný vojevůdce cítil své sesazení jako hrubý nevděk. V jeho nitru žhnula nenávist a touha po odplatě. Čekal jen na vhodnou příležitost. Ta se naskytla při křtinách v příbuzné rodině Trčků v Opočně počátkem roku 1630, kde se, jakoby náhodou, setkal s emisarem generála Thurna, stojícího ve švédských službách - Jaroslavem Sezimou Rašínem.
    Už tehdy snad zhrzeného jičínského velmože napadlo, že vypálí císaři rybník. Díky své vlivné švagrové Marii Magdaléně Trčkové získal možnost navázat kontakt s pobělohorskými exulanty. Česká šlechta, ať katolická či protestantská, byla navzájem spjata příbuzenskými pouty. Později snad došlo k jednání ve valdštejnské zahradě na Letné. Malý viniční dům se zřejmě stal dějištěm historické události.
    Dne 17. září 1631 se v něm setkali tito spiklenci: vévoda frýdlantský Albrecht Eusebius z Valdštejna, jeho švagr Adam Erdman Trčka a - již zmíněný Sezima Rašín z Ryzmburka. Ten zde byl jako vyjednavač generála Joachima Matese Thurna, jemuž sloužil ve vojsku švédského krále Gustava Adolfa. Spiklenci hovoří tlumeně, neboť všude kolem se potloukají jezuitští zvědové. Vévoda neprodleně nastínil svůj plán: zmocní se Čech i Rakous a zažene císaře do Španěl. Ukáže té »bestii« zač je toho loket! Zároveň se pomstí na dvorních »hundsfutech« (mrchožroutech), kteří ho, tak zkušeného válečníka, tak hanebně zneuctili. Od švédského krále požaduje jediné: 12 tisíc žoldáků a 18 děl.
    Rašín odpovídá opatrně a diplomaticky: švédský král prý může nabídnout Valdštejnovi jen hodnost místokrále, neboť za českého krále uznává stále Fridricha Falckého. Ale na tom Valdštejnovi nezáleží: chce vojsko. Ostatní se ukáže. V případě vítězství může počítat s podporou českých exulantů, tlumočenou při jiné příležitosti pánem z Bubna a z Litic. Ti se zapřísahají, že dojde-li k návratu, zvolí Valdštejna českým králem.
    Při každé úvaze myslí rudolfínský kondotiér i na svůj vlastní prospěch. Získá v říši území za ztracené Meklenbursko. Řídí se také úradkem hvězd (starší Keplerův horoskop mu obnovil astrolog Senni), neboť věří, že jejich dráhy určují každý lidský osud. Leč hvězdy, jak se zdá, nevěští zatím nic dobrého. Proto vévoda stále váhá a oddaluje své rozhodnutí. Zapomíná při svých úvahách pouze na jedinou věc, na skryté nepřátelství svých bývalých spojenců - jezuitů. Mezitím se radikálně mění válečná situace. Švédský král hladce vítězí a jeho moc stoupá. Gustavu Adolfovi se ve spojení se Saskem a Braniborskem podařilo ovládnout značnou část Německa. Bude-li on tím nejvyšším vládcem v Evropě? Ve Francii intrikuje kardinál Richelieu a pokouší se vytvořit s Anglií další protihabsburskou alianci.
    Po porážce vojsk Katolické ligy u Lipska (1631) vypadá situace Habsburků hrozivě. Do Čech vtrhli Sasové, vedení bývalým valdštejnským generálem Arnimem, a obsadili Prahu. Valdštejn však zůstává v klidu, čeká, co bude. Císařovi nyní teče do bot a nezbývá, než aby se obrátit na bývalého generalissima s prosíkem. Nabízí mu znovu vrchní velení všech vojsk. Valdštejn je nyní na koni a licituje, za jakých podmínek by byl ochoten se vrátit. Nakonec je mu vše pochopitelně odpuštěno. Hra sil se obrací na jeho stranu. Jsa jmenován vrchním velitelem, obsazuje Valdštejn Prahu a vyhání odtud nepřátele i exulanty, kteří se navrátili se saským vojskem. Zázračně lehce vytlačuje Arnima a Sasy z Čech; přitom ovšem nepřerušil svá tajná jednání se Švédy. Leč požadované vojsko nepřichází.
    I nejmazanější chytrák se jednou spálí. Při velkolepé a riskantní hře na obě strany zapomíná Valdštejn na jednu, zdánlivě nepatrnou maličkost: na ztrátu důvěry. Bývalý vliv u vídeňského dvora už nikdy nezískal: oblibu na straně exulantů ztratil. Nakonec mu nezbývá než docílit spojení se Švédy za každou cenu. Zcela opuštěn a zrazen, zavržen i svými vlastními generály, je na prahu roku 1634 proradnou skotskou cháskou v Chebu zavražděn.
    Co se stalo s opuštěným viničním domkem na Letné?
    Po vévodově smrti se stal majitelem bubenského panství Adam z Martinic, který po vzoru rokoka dal vyhloubit umělou jeskyni, čili grottu. Odtud prý vedla podzemní chodba až do Valdštejnského paláce, jehož majitelem se stal vévodův o patnáct let mladší bratranec Maxmilián. Z různých důvodů mu Albrecht Eusebius už dříve prodal zahradu a vinici v Předním Ovenci, jak se tehdy říkalo Bubenči. Maxmilián se totiž staral o dokončení jeho honosného malostranského paláce. Postava Albrechta z Valdštejna zůstane asi ještě dlouho záhadou. Faktem však je, že k jeho problematické schůzce s exulanty došlo v malém viničním domku na Letné.

Zbabraná restituce

Zbabraná restituce
    aneb
    Jak David Černous o sedm dvorců v Holejšovicích přišel?
    Bílá hora notně zamíchala statky duchovními i pozemskými. Konfiskace stavovského majetku, před nimiž blednou i dnešní vleklé spory »restituční«, se dotkly i Holešovic a Buben. Rozplést všechny právní spory, přesuny a kličky, které byly s kořistným zabavením protestantského majetku spojeny, vyžaduje však postup přímo detektivní.
    Karel Čapek, rozplétaje záhadu Vyvraždění rodu Votických, přizval si na pomoc kriminalistu doktora Mejzlíka. (Srv. Povídky z první kapsy). Nám nezbývá než přivolat archiváře Divíška z téže povídky, aby shromáždil všechny indicie a fakta. Jeho výklad začíná poněkud obšírněji. Na vyvlastnění a přerozdělení dobyté kořisti se po bělohorské katastrofě zúčastnily čtyři komise:
    l. Komise Executionis (hrdelní) a confiskationis, která působila v letech 1621-24. Tato komise, zvaná »lichtenštejnská« (podle knížete Karla z Lichtensteinu, jenž byl jejím předsedou a českým místodržitelem), trestala velice přísně. 27 českých pánů propadlo hrdlem (tři obdrželi milost), a většina protestantského majetku byla zabavena.
    2. Komise Transactionis de pia opera (1628-30) pečovala o nápravu a nebývalý rozkvět majetku církevního.
    3.Komise frýdlantská (podle Albrechta z Valdštejna, vévody z Frýdlantu), zabavovala statky emigrantům, kteří se vrátili do vlasti při vpádu saském (1631), eventuelně sasko-švédském (1634). (Poslední fázi těchto konfiskací sám Valdštejn nezažil, byv 24. února 1634 ubit v Chebu.)
    4. Komissí executionis, ustanovená patentem z 22. 2. 1634 (tedy dva dny před smrtí Valdštejna!) jímž byl vévoda prohlášen za psance a jeho vlastní jmění mělo být sepsáno a zkonfiskováno. - A co s tím však mají společného Holešovice? Velice mnoho. V usnesení »lichtenštejnské« komise z roku 1624 totiž čteme:"Jmění Davida Jindřicha Černouse (také z Černhausu), jenž byl obviněn z účasti na vzpouře proti císaři Ferdinandovi II. v letech 1618-20, propadlo konfiskaci." Jenže teď přijde to hlavní: Na základě recesse královského místodržícího knížete z Lichtensteinu ze dne 1. 10. 1624 byl tento majetek od pokuty osvobozen!
    Jak si toto nečekané a naprosto neobvyklé omilostnění vysvětlit? Vždyť se trestalo nejen za účast v povstání, ale i za nedostatečně projevený odpor vůči vzbouřencům.
    Vysvětlení nám podá náš smyšlený archivář Divíšek: "Zdá se, že tento majetek byl možná připsán na Davidova nezletilého synovce Jiřího, jenž byl vyznání katolického! Tím se ovšem právní situace sporu neoobyčejně zkomplikovala."
    Přitom nešlo o majetek nicotný. Vedle statku Grabštejn na Boleslavsku a dvou domů na Koňském trhu v Praze to byla: tvrz Libeň s pivovarem a mlýnem, s říčním právem na Vltavě i se »spravedlností« na přívoz v Holejšovicích; s třemi ostrovy, štěpnicemi a »sedmi dvorci v Holejšovicích Velkých«. Dále celá ves Holejšovice Malé (dnešní Holešovičky) atd. Čím to, že i takoví »žrouti« majetků, lovící v kalných vodách pobělohorských, jakými byli např. pan Michna z Vacínova, císařský rada Dr. Kapr z Kaprštejnu, a konečně i sám Albrecht z Valdštejna, z tohoto právního sporu ustoupili a nechali si ujít tak tučné sousto? Důvody jsou nasnadě: světská spravedlnost je jen nevlastní dcerou všemocné matky protekce. Ptejme se však nejprve, jak poměrně neznámý zemanský rod k tak obrovskému majetku v okolí Prahy přišel? Statky Libeň a Holejšovice získal starý Bedřich Černous (psal se ovšem německy Fridrich Tschernhaus) jako věno o od své manželky, paní Elišky Hoffmannové z Donína! Tato paní »purkrabínka« (manželka purkrabího) se vdávala podruhé jako velice zámožná dáma. Vždyť jen za Libeň vydala 52 tisíc kop míšenských! Na troskách staré tvrze nechala vystavět mohutný zámek, v němž zanedlouho, v roce 1608, byl podepsán mír mezi oběma znešvařenými Habsburky: mezi císařem Rudolfem II. a jeho ctižádostivým bratrem Matyášem.
    Pochopitelně měla paní purkrabínka - nebo její potomci - dosud značný vliv i a známosti. Rod z Donína (německy Dohna, na řece Mohelnici v kraji pirnském) je jedním z nejstarších rodů saských, jehož původ sahá až do 9. století! Také v Čechách měl mocné zástupce: Ferdinand z Donína, prezident nad apelacemi, byl v roce 1610 nejvyšším hofmistrem a přestoupil včas od náboženství evangelického k jediné správné a prospěšné víře katolické.
    Nu, a nyní by musel policejní komisař Mejzlík vystopovat, kudy asi stezky této silné přímluvy. Intervenovali pánové či paní z Donína přímo u saského kurfiřta Johanna Jiřího, jenž, ač luterán, byl v té době nejmocnějším císařovým spojencem? Takovému mocnému přímluvci prostě odmítnout nelze! Na základě nového úradku v roce 1624 byla majetek nezletilého Jiřího omilostněn a před konfiskací uchráněn.
    Leč co se nestalo! David Černous z Mittelwaldu a Schönfeldu nejen že odmítal přestoupit k náboženství katolickému, ale odešel roku 1628 ze země. Kam jinam než k příbuzným do Pirny? Sirotka, jehož byl poručníkem, vzal pochopitelně s sebou.
    Tím se situace značně komplikovala. Leč Černous se dopustil dalšího, naprosto neodpustitelného skutku: navrátil se v roce 1631 se saským vojskem do Čech, aby se ujal rodového majetku. Tím měla další kofiskační komise, tzv. frýdlantská (1633), naprosto volné ruce: obvinění z vlastizrady a konfiskace následovaly. Statky, včetně oněch sedmi dvorců v Holejšovicích, byly »ujaty k ruce« samotného generalissima Albrechta z Valdštejna.
    Jenže náš šlechetný conquistador byl nejen obratným kořistníkem, ale i obezřetným politikem. Černouský statek Grabštejn a zmíněných sedm dvorců v Holejšovicích postoupil ihned generálovi Maximiliánovi hraběti z Trauttmannsdorffu, jako kompenzaci jeho pohledávek vůči císaři. Leeč člověk míní - a legislativa mění. Zvláště, když už zainteresované osoby nemohly působit svým vlivem. V roce 1637, tři roky po smrti Albrechta z Valdštejna, byl Černousův statek restituován! Nezletilý jinoch přece nemohl za provinění svého poručníka. Libeňský statek spolu s jádrem Holešovic se navrací ke svému původnímu majiteli. (Trauttmannsdorff dostal náhradu z jiného konfiskátu.)
    Mezitím byly letenské vinice i holešovické dvorce švédskými vojsky zpustošeny a mladému Černousovi nezbylo než zplundrovaný majetek (i s libeňským zámečkem) přenechat shánčlivému Janu Hartvíku Nosticovi; ten prodal Libeň (Velkou i Malou) i část Holešovic Starému městu. (Silnice Pod Letnou je starých mapách zakreslena jako část Starého Města!)
    Folianty archiváře Divíška můžeme klidně uzavřít. Stejně nám nic zvláštního v této »restituční záhadě« neobjevil. Nic nového pod sluncem. Nakonec je všechno už dávno, hodně dávno zapomenuto! Až na jedinou maličkost: domek Černohouska (čp. 67), jenž se nachází v areálu trojské zoologické zahrady.

Slavnost ve vypuštěném rybníce

Píše se červenec roku 1792. Před třemi lety ve Francii rebelovala chátra, dobila Bastilu a vzbouřila se proti panovníkovi, darovanému od Boha. V Rakousku sice vládne habsbursko-lotrinský rod poměrně klidně dále (po Bílé Hoře se podařilo udusit českou vzpouru), ale i zde nastává doba nejistot. Císař Leopold II. se sice nechal korunovat s neslýchanou nádherou (popisuje to barvitě Al. Jirásek v F. L. Věkovi), ale záhy skonal. Jeho dědicem se stal František II., panovník chabý, slabý a nadmíru šetrný. Vědělo se hned od počátku, že na korunovaci nechce obětovat ani zlatku. Jestliže má být sláva, pak ať jde na účet stavů.
    Nejprve se dal František korunovat v Budapešti, pak zamířil do Prahy. 31. 7. 1792 zahřměly salvy z vyšehradské baterie, vylétla sem tam i raketa na uvítanou, ale pak zavládlo ticho. Na hranicích Prahy uvítala dvůr i císařský pár četa poštmistrů, v čele s hlavním poštmistrem hrabětem Paarem, objevilo se několik kočárů s dvorními dámami, ale to bylo asi všechno. Císařský pár dává najevo svou nelibost.
    Starost s příjezdem a korunovaci nového panovníka dolehla na bedra stavovské pokladny. Nikomu se do toho moc nechce. Každá paráda stojí peníze a je hned fuč, nic po ní nezbyde. Jenže hold je hold, ten se zapřít nedá. Vždyť konečně nyní došlo k usmíření mezi panovníkem a českými stavy, k ukončení vleklého sporu, jenž trval už od nebožtíka Rudolfa císaře a vlastně už od Ferdinanda I., tedy dvě stě padesát let!
    Zasedala komise, samá zvučná jména: Kinský, Gallas, Bolza, policejní prezident La Mothe. Po vyslyšení všech pro a proti dostal nejvyšší hofmistr konečně skvostný nápad: slavnost nechť je v polovině srpna, tedy v době, kdy se slaví dožínky. Uspořádáme hold císaři tak, jako by vycházel přímo z vůle a přání selského lidu, od vrstev, jež jsou zdrojem zemského blahobytu! Pochopitelně se takový shluk lidu nemůže konat na hradním nádvoří, ale někde pod širým nebem; kde jinde než v Královské oboře! Nechť panstvo i lid uctí císaře v dolejším pavilonu a na hrázi vypuštěného rybníka, spolu s představiteli selského stavu. Hlavně, aby to moc nestálo! Stavební ředitel Herget s inženýry Bretschneidrem a Luzem rozšířili dolní »lusthauz«, aby byl vhodný pro pohoštění dvora. Vedle se postaví asi dvacet bufetů pro vznešené panstvo. Přitom se postupuje úsporně: sedačky v pavilonech jsou vycpány slamou, potaženou nikoliv brokátem, ale režným plátnem!
    Po celé délce bývalé hráze budou postaveny stoly s pohoštěním pro návštěvníky, samozřejmě něco i pro tu selskou chátru. (Je lépe mít ty chomouty na očích, aby neprovedli podobnou hloupost jako ti ztřeštění sedláci ve Francii!)
    Také na policejním ředitelství si lámali hlavu, jak zvládnout tak značný nával obecenstva. Průjezd od Hradu byl zajištěn Bruskou branou, ovšem jen pro panské kočáry. Pro obyvatele Menšího Města a Hradčan bude v hradbách vyklenuta zvláštní branka. Jak však sem dopravit příchozí z druhého břehu Vltavy?
    I na to starostliví radové pomysleli. Armáda vybudovala přes Velký ostrov pontonový most, což se ovšem nelíbilo panu Vojtěchu Fričovi, jenž zde měl pronajat přívoz. Přijde o výdělek. Jenže když se kácí les, lítají třísky!
    Zanedlouho přiváželi císařští a panští služebníci do Obory hory masa, zvěřiny i drůbeže; cukrář František Prunner vyzdobil obrovský dort, kupci Schicht, Kehrn a Lehnbratl nashromáždili zásoby mělnického, wertheimského i selských vín, jen aby sláva neutrpěla. Výlohy, pravda, byly nemalé, ale co je to proti tomu, podaří-li se rozehnat chmury z panovníkova čela. Však bude slavnostní hold Františkovi II. pádnou odpovědí loajálního selského lidu na nepokoje ve Francii! Zdá se, že páni stavové mysleli opravdu na všechno. Z Francie byl objednán vzduchoplavec Blanchard, aby předvedl na dolení louce první vzlet balonem v Praze!
    Leč nakonec to vše dopadlo jinak.
    Vznešené panstvo totiž přijelo do Stromovky až navečer, zdrželo se lovem a pohoštěním na Hradě. Nastal obrovský zmatek. Davy lidí, jež do Královské obory proudily už od časného rána, trpěly horkem a prachem. Což teprve když se začaly sjíždět šlechtické kočáry, koně ržáli a vířili svými kopyty prach! Není divu, že si mnozí návštěvníci u stánků s pivem a vínem notně přiťukávali.
    Náhle vše ztichlo. Císařský Majestát s chotí vystoupili z kočáru a v doprovodu dvora, arciknížat Josefa a Leopolda, se odebrali k improvizovanému trůnu před dolním »lusthauzem «. Náhle málem došlo k neštěstí. Neopatrností jednoho z pomocníků chytla brána nalevo od pavilonu. Sotva se požár uhasil, hrnul se od Holešovic selský průvod v čele s obžínkovým, červeně natřeným vozem, taženým čtyřspřežím volů. Ještě že se klidná zvířata nesplašila z toho mumraje kolem!
    Milčický rychtář Vavák si jako věrný poddaný připravil uvítací řeč, ale jeho hlas zanikl ve všeobecném rámusu. Navíc se překřikovali s rychtářem Janem Pličkou, který si nenechal vzít slovo. Pak předstoupilo před vznešenou dvojici šestnáct ženichů a šestnáct nevěst (jedné holce museli narychlo v Litoměřicích vnutit ženicha, aby to šlo do počtu), a prosili o poženání. Snaživí čeští básníci (mezi nimi značně podnapilý Václav Thám) se snažili zarecitovat své vinše; kapelník Vincenc Mašek dirigoval vřískavé trumpety, krajský hejtman baron Damnic, konající službu tlumočníka, si velkým modrým šátkem utíral čelo, a do toho jakési selské děvče kníkavým hláskem přednášelo starý uvítací projev ještě z dob Marie Terezie:
    "Letos, Bohu budiž chvála, přehojná žen byla ...
    radostí plesáme, že práce se skončila ... " atd.

    Lid se bavil po svém, tancoval a pil, jak se jen lid bavit, tancovat a pít dovede. Sudy se pomalu prázdnily, husy, kachny a kuřata byly zbavovány křehkých kůrek a ohlodány až na kostry, na které se ihned vrhali potulní psi. Však se spotřebovalo: 883 liber masa, 1235 uzenek, 2332 liber skopového, 900 liber šunky, jen piva na 200 sudů a pod. O nic nepřišli ani hráči loterie, která se hrála v boudách na hrázi; vždyť losů bylo vydáno na tisíce! Našli se ovšem zlolajní satirici, kteří tuto krásnou slavnost pomluvili. Např.:
    Zpěv sedláků v Bubenči r. 1792:
    Poslechněte, mládenci, co se stalo v Bubenči.
    Byli jsme tam pozváni,ze všech krajů svoláni,
   v ale to byla legrace, malovaná trachtace:
    malované šunky - k jídlu ani bžunky,
    malované pečeně - pivo, víno červené,
    ale prázdné sklenice, větru, prachu - a nic více.

    Milčický rychtář Vavák se ovšem zmásti nedal. Jako věrný katolický poddaný do svých Pamětí zapsal, že s ním Veličenstvo pohovořilo asi čtvrt hodiny v jeho rodném jazyce! V jakém asi, když rakouský potentát neuměl česky ani slovo?
    Podle Vaváka se slavnost vydařila výtečně ... Horší to už bylo s vyúčtováním. Výlohy objednaných stavebních prací byly mnohokráte překročeny. František Hähnl jako jmenovaný revident strhl stavebníkům hodnou částku, zatímco zedničtí mistři čekali na vyplacení účtů málem rok. Také ouřad si při takové příležitosti musí přijít na své! Podle konečného součtu stál císařský hold stavovskou pokladnu 58 854 zlaté! To všechno však nevylétlo do vzduchu. Po slavnosti ve vypuštěném rybníce však přece něco v Bubenči zůstalo: silnice (později ulice) kudy se dvorní průvod do Stromovky ubíral, se dodnes nazývá Korunovační. Tak alespoň něco! Zažehnat revoluci ve Francii se ovšem nezdařilo. Když se příští rok 1793 konal slavnostní ples šlechty v sále U Vusínů, zanamenal Vavák do svých Pamětí: "Letos dvacátého ledna v Praze byla pánů stavů radost. Však v druhý den v Paříži draze placena vzřela se žalost." Tento den padla do koše gilotiny pomazaná hlava Ludvíka XVI.

Stromovka z ptačí perspektivy

Každý, kdo jednou vzlétl do nebes balonem, dosvědčí, jaký je to skvělý pocit. Svět ticha, vzdálený hluku a prachu pozemskosti, »třeskuté« ticho, přerušované tu a tam típnutím ptáka nebo dutým, zezdola doznívajícím křikem racků. A pokud se nebudete chvět zimou a překonáte strach z přistání, můžete se oddat přemýšlení a nekonečnosti kosmického prostoru, který sice je hmotou, ale zároveň hmotou není, jenž lidské výtvory a dopravní prostředky pohlcuje s éterickou noblesou a samozřejmostí.
    Ne náhodou si let vzdušným balonem vzal za námět svého fantasticko-dobrodružného vyprávění spisovatel Jules Verne, byť pobyt svých hrdinů ve vzdušném plavidle omezil na pouhých pět týdnů. Jenže pět týdnů na tehdejší dobu - to bylo víc než dost!
    V poslední době doznalo balonové létání značných úspěchů, ba veleúspěchů. Aeronautům se podařilo přeletět mrazivým vzduchem Atlantický oceán, padl i rekord obeplout bez přerušení celou zeměkouli!
    Pokusy vzlétnout do nebes vzdušným balonem byly však mnohem a mnohem starší. Václav Rypl registruje v dějinách naší vzduchoplavby pokusy, realizované buď odvážlivci, nebo i podvodníky a dobrodruhy v Praze už před dvěma sty lety! Vyberme alespoň několik ukázek, jež se odehrály v bezprostředním okolí.
    Průkopníkem vzdušných letů ve Stromovce byl měšťan z Calais a »povětrní plavec« Francouz Jean Pierre Blanchard.
    Navázal na první veřejnou produkci bratří Montgolfiérů na Moravě a koncem října 1790 se připravil na let balonem, poprvé obsazeným živými bytostmi! Dějištěm byla - jak jinak - prostorná a příhodná Královská obora. Celé město se tehdy běželo podívat na tuto pamětihodnou událost, neboť to byla jedna z nejatraktivnějších podívaných po celé osmnácté století. Balon se zprvu nesl klidně a důstojně; přírodozpytec hrabě Jáchym Šternberk si připravil své teploměry a tlakoměry, aby z visuté galerie pro cestující konal svá pozorování. Leč vtom zadul mohutně vítr, balon se prudce naklonil a přístroje, včetně kusů rozbité galerie, spadaly dolů. Blanchardovi i hraběti nezbylo než se křečovitě zachytit ochranné sítě a doufat, že vše dobře skončí. A opravdu! Vzduchoplavcům se konečně podařilo protrhnout obal balonu, jenž se stal neřiditelný a byl pouze nebezpečnou hříčkou větru, a přistát na zoraném poli u Bubenče. Nezmar Blanchard opakoval tento pokus hned příštího roku, při slavné korunovaci Leopolda II. Za východisko zvolil opět Stromovku. Jeho balon si však mohli Pražané prohlédnout už předem ve zrušeném staroměstském kostele sv. Mikuláše. Vzletu tohoto tělesa hruškovitého tvaru přihlížel celý císařský dvůr a četné obecenstvo, prý se tu shromáždilo na 15 000 diváků! Také tentokrát se vzlet podařil a neúnavný aeronaut přistál hladce blízko Kněževsi.
    Také temperamentní pražský zlatník Josef Langmayer se snažil o let balonem. Po prvním neúspěšném pokusu v nuselské zahradě oznámil, že odškodní zklamané obecenstvo podívanou na nový let v Královské oboře. Diváci tentokrát mohli být spokojeni, neboť balon s odvážným zlatníkem skutečně vzlétl a zmizel kdesi v oblacích. Tehdy, v roce 1810, se vybralo ve prospěch chudobince téměř 320 zlatých! Z opakování této domácí produkce však sešlo, neboť správa parku, tj. zemský výbor, projevila obavu, že by byly příliš pošlapány okrasné záhony.
    Pražské obecenstvo podvakráte zklamal pařížský profesor Robertson, takto majitel »divadla přeludů«, prvé dva »létací« pokusy nakonec odřekl. Prý kvůli špatnému počasí. Vystavoval pouze své přístroje v malostranském hotelu V lázních. Třetí pokus, konaný v Královské oboře v roce 1810, se mu však podařil. Rozměrný balon modré barvy, vyzdobený monogramem císaře Františka I., se vznesl do výše. Aeronaut živě pozdravoval diváky, ale při náhlém závanu větru jim náhle zmizel z očí. Podařilo se mu však přistát bez nehody někde v polích u Měšic, a to tak šťastně, že ještě týž večer zasedal u hraběcí tabule v místním zámku Nosticů, kam byl živě pozván. Jiný dobyvatel vesmírného prostoru, drážďanský chemik G. Reichardt, využil ke vzletu svého balonu v květnu 1820 opět Královskou oboru. Těšil se té poctě, že se na něj z oken zdejšího místodržitelského zámečku dívalo Jeho císařské Veličenstvo František I. Vzlet se vyznačoval atraktivní novinkou - s odvážným vzduchoplavcem vystoupila do mraků i jeho žena Vilemína Reichardtová. Odvážný let obou manželů skončil šťastně přistáním u Českého Brodu.
    Ne vždycky byly úmysly aeronautů upřímné. Mnozí dobrodruzi hřešili na zájem obecenstva o vzdušnou atrakci a využívali vzduchoplaveckou produkci pouze k obohacení. Vybrali předem peníze - a pak náhle zmizeli. Tím byla aeronautika málem zprofanována.
    Také aviatik Lehman si zvolil jako základnu Královskou oboru. S plavidlem, měřícím dvacet stop, jež spotřebovalo téměř 6000 kubických stop vodíku, hodlal vzlétnout dne 1. 6. 1846. Na pláních Stromovky a na cestách sem vedoucích se tehdy tísnilo přes osm tisíc zvědavců! Dolení restaurace v Oboře byla zcela nacpána a vyprodána - leč produkce se nekonala. Plyn, vpouštěný do balonu z několika sudů, spojených cínovými trubicemi, prý nestačil zformovat plavidlo do potřebného kulatého tvaru. Diváci se vraceli k městu nespokojeni a rozezleni, lamentovali silně na všechny podobné »vynálezy«.
    Průkopníci létání se však odradit nenechali. Vzdušný prostor byl příliš lákavý - a proto musel být dobyt!
    Fyzik světové pověsti Arago uskutečnil v Paříži let společně s odvážným Karlem Kirschem; ten se rozhodl opakovat svou aeronautickou produkci v Praze. Při prvním pokusu, konaném na Štvanici, prý balon nevzlétl. Teprve při druhém pokusu, tenkrát ve Stromovce, se balon odrazil od země a stoupal do výše. Pohotový Kirsch shazoval dolů letáčky s českou i německou oslavnou básní. Vzduchoplavec pak odlétl východním směrem, ale podařilo se mu šťastně přistát u vsi Škvorce na Českobrodsku.
    Další pokus tohoto neúnavného vzduchoplavce se odehrával rovněž v Oboře. Kirsch volil pro jistotu mezipřistání v Chuchli, ale balon dolétl až na Zbraslav. Vzduchoplavec musel být tentokrát zvlášť opatrný, neboť s ním v koši pobývala i slečna Magdalena Aichhornová, první pražská aeronautka.
    V průběhu 19. století šel vývoj rychle kupředu. Na Jubilejní výstavě roku 1891 byla dokonce otevřena Pražská vzduchoplavební škola, která slibovala i laickému obecenstvu bezpečný vzlet i sestup uprostřed ohražené arény. Balon jim ovšem záhy splaskl a dlouho slibovaná atrakce odpadla.
    Ano, předchůdci a průkopníci létání byli převelice skromní, někdy až poněkud naivní. Jenže bez jejich odvahy a houževnatosti, bez schopnosti člověka riskovat, si dnešní rozvoj letectví a vzdušné dopravy asi nepředstavíme.

Omšelý sloupek v Královské oboře

V ohybu cesty, která spojuje Šlechtovu restauraci s bývalým místodržitelským zámečkem v Královské oboře stojí zašlý sloupek, skrytý ve křoví. Jako by se sám styděl za nápis, dnes již těžko čitelný: Mecserova silnice. A pod tím datum: 1861. Dnes už asi málokdo ví, co ten nápis znamená a přiznám se, i já dlouho chodil okolo aniž jsem cokoliv tušil. Začneme-li však pátrat, odhalíme nejen původ sloupku, ale i kus dějin Prahy a české politiky.
    Karel sv. pán Mecséry byl zemským správcem Čech v dobách nejhoršího útlaku, od roku 1849 do roku 1860.
    Mnohému už to asi moc nepoví, zažili jsme od těch časů podobných perzekucí více. Jen ve zkratce: byla to doba vládu tuhého absolutismu a perzekuce národa po revoluci v roce 1848, vláda policejního režimu, reprezentovaného tehdejším ministrem vnitra Alexandrem Bachem. (Byl to mimochodem bývalý vídeňský revolucionář, podle pravidla, že ti, kdož mají máslo na hlavě, bývají nejspolehlivějšími sloupy režimů.)
    Co všechno se tehdy událo: Karel Sabina byl uvězněn v olomouckých kasematech, historik František Palacký, zvaný »otec národa«, byl hlídán a proskribován; novinář Karel Havlíček byl policií unesen do tyrolského Brixenu. Ano, v této hanebné době byl zemským správcem, čili místodržitelem, Karel svobodný pán Mecséry de Tsór!
    Mecséry nebyl sice žádný cizák, jsa rodem z Tábora, leč mnohdy bývá poturčenec horší Turka. Jako místodržitel byl režimu zcela oddán. Podle oktrojované ústavy (tzv. oktrojírky) už nemuseli být v čele zemské správy (jako purkrabí, hofmistr, sudí) příslušníci předních šlechtických rodů, ale stačili kožení byrokraté, schopní vykonávat příkazy za všech okolností. A baron Mecséry byl pro tento úkol jakoby stvořen.
    Hned od počátku si vedl nadmíru čile. Podařil se mu přímo husarský kousek: v rámci omezení stavovských práv (měšťané přišli o práva už po Bílé hoře) zabránil v lednu 1850, aby byla podána petice k císaři, žádající zrušení stavu obležení a svolání zemského sněmu. (Tzv. výjimečný stav byl zrušen o tři léta později. Mezitím byli uvězněni či vypovězeni Karel Sabina, Karel Sladkovský, Emanuel Arnold a pochopitelně i Karel Havlíček.) Doplňujícím nařízením byla Praha podřízena krajskému úřadu a od roku 1854 spadala přímo pod zemské místodržitelství. Nové členy samosprávy jmenovalo vídeňské ministerstvo vnitra, ovšem na návrh místodržitele. Díky obratné činnosti Karla Mecséryho došlo k degradaci statutu hlavního města Prahy.
    Za záhadným sloupkem na začátku cesty, jež spojuje bývalý hořejší lovecký zámeček s dolejším »lusthauzem«, nynější Šlechtovou restaurací, se skrývá kus české historie. Královský hrádek založil kdysi Jan Lucemburský, který chtěl v oboře lovit a inscenovat rytířské turnaje. V době jagellonské vyzdobil zámeček jakýsi Roman z Florencie (1502) plastikou lva s vladislavskými insigniemi na schodišti. Císař Rudolf II. tento zdejší hrádek přestavěl (1584-93), neboť hodlal ve Staré oboře více pobývat. Z té doby pochází patrně terasa, v níž je na barokním podstavci umístěna koule z červeného mramoru s astronomickými značkami a latinskými nápisy.
    Od hradčanského Prašného mostu vedla k hornímu letohrádku tzv. Královská cesta, kudy od pradávna jezdili do Stromovky dvořané i panovníci. (Byla vroubena starou lipovou alejí; když ji později v roce 1741 vykáceli Francouzi, byly zde vysázeny moderní kaštany, jež daly podnět k dnešnímu názvu této ulice - Pod kaštany.)
    Bubenečský letohrádek byl ve velmi chatrném stavu, a proto ho čeští stavové nabídli tehdejšímu místodržiteli Janu Rudolfovi Chotkovi z Chotkova a Vojnína. Ten jej dal roku 1805 přestavět v tehdy módním stylu novogotickém. Stavbu navrhl profesor Jiří Fischer (1768-1828) a práce řídil Alois Palliardi. Malířskou výzdobu provedli Matěj Lumenda a Václav Scharschan. Od té doby se začalo této stavbě říkat - místodržitelský letohrádek a sloužil k letnímu pobytu zemského správce. (Za první republiky zde bylo umístěno ředitelství schwarzenbergských lesů a statků, po roce 1945 zde byl umístěn archiv časopisů knihovny Národního muzea v Praze.)
    Další z místodržitelů, Chotkův synovec Karel (1783-1868) obohatil město několika významnými úpravami. Spojil sadovým pásmem Stromovku (Královskou oboru) se zahradami královského hradu. Z bývalého skladu dříví nechal zřídit vyhlídkové místo a park, dnešní Chotkovy sady. Menší Město propojil s Hradem pozoruhodnou komunikací, tzv. Chotkovou silnicí. Dřívější příkrý průkop, který dal ve svahu prorazit Albrecht z Valdštejna (dnešní ulice Pod Bruskou, lidově zvaná Myší díra), byl nahrazen pohodlnou serpentinou. (Již předtím však byl průkop od Písecké brány překlenut dřevěným můstkem.)Rodina místodržitele bydlela tehdy v rodném domě U Melounu na Starém Městě, ale na léto se stěhovala do Bubenče, do místodržitelského zámečku. V srpnu 1836, kdy v Praze řádila cholera, zde onemocněly Chotkovy děti, naštěstí pouze slabší cholerinou. Královská obora se tak pomalu proměňovala v upravený městský park. Pro veřejnost bylo třeba zřídit cesty a obnovit dolní »lusthauz« (bývalý lovecký pavilon) v hudebně-restaurační zařízení.
    Dolní letohrádek byl postaven v letech 1688-91 na hrázi bývalého rybníka. Říká se, že prý tu císař Leopold I. jednou při lovu hrozně promokl a naříkal, že nikde není stavení, v němž by se Jeho císařský Majestát ukryl. Tu napadlo prezidenta komory, že by se na ostrůvku uprostřed rybníka mohla postavit besídka a na hrázi rybníka lovecký pavilon, neboli »lusthauz«. Myšlenka byla realizována až později, leč velkolepě. Letohrádek stavěl dle návrhu J. B. Matheye hradní mistr Jakub Canevale, výzdoby stropu se vedle štukátora van Santena zúčastnil proslulý malostranský malíř Jan Jakub Steinfels.
    Když starý hrabě Chotek roku 1804 zpřístupnil Stromovku pražskému obyvatelstvu, byl dřívější »lusthauz proměněn v pohostinnou restauraci. V roce 1806 požádal malostranský kavárník, čili »kafésídr« Václav Steinitz (majitel známého pivovaru a hostince U Steiniců na Menším Městě) o pronájem dolního letohrádku, aby zde zařídil »etablissement« (pohostinské zařízení). Nový nájemce zde spokojen nebyl. Neustále se handrkoval s guberniem o pronájem, hlavní sál sloužil oborníkovi za sýpku a "pod stropem Heliovým se proháněly myši". (Jak píše Antonín Novotný). Traktér nakonec zahájil roku 1810 provoz a chtěl zde vybudovat několik kuželníků. Věděl, že udržet tuto typicky sezónní restauraci v provozu nebude snadné. To již byla budova obnovena arch. Bernardem Grueberem, profesofem na České polytechnice.
    Pak se nájemci »lusthauzu« různě střídali; za Václava Fanty se zde konala velká hostina a připíjelo se "na bratrství" Čechů a Němců. Bylo to totiž v rušném roce 1848 a pilo se a jedlo ve jménu společného odporu vůči císařství. Leč hospodské nadšení jak známo dlouho nevydrží. Pražské povstání rozstřílely Windischgrätzovy kanony a nastalo mrtvé ticho. Tím spolehlivěji se postaral o pacifikaci bývalých revolucionářů - náš Karel sv. pán Mecséry de Tsór. Také tento místodržící užíval se svou rodinou horní zámeček k letnímu pobytu. V policejních aktech čteme např. raport: "Jeho Excelence pan místodržitel baron M.(Mecséry) přibyl dnes s rodinou k pobytu v letohrádku ve Stromovce." - Při té příležitosti vyjádřil pan zemský správce nespokojenost se stavem komunikace, zvláště cesty do dolejšího pohostinného »lusthauzu«. Po příkré a rozježděné silnici se totiž nedalo sjíždět kočárem na hrázní promenádu. V žádosti o státní dotaci připomíná Mecséry, že "samo vídeňské ministerstvo hodlá ve Stromovce uskutečnit Sjezd německých hospodářů a lesníků (1856) . Je proto nanejvýš nutné obnovit přístupové cesty i zevnějšek budov v parku". Součástí tohoto záměru mohly být i vyšší zájmy, dokonce i ty »nejvyšší«. Po své abdikaci dlel totiž na Pražském hradě "na odpočinek" sám excísař Ferdinand V. Tento slabý a nerozhodný vládce musel hned po vypuknutí vídeňské revoluce utéci do Olomouce. Tam předával dne 1. 12. 1848 vládu do rukou svého mladého a energického synovce Františka Josefa. Na jeho vřelé díky odpovídal jen dobromyslně: "Rádo se stalo." Od těch dob se mu oficiálně říkalo »Ferdinand Dobrotivý« a neoficiálně »Ferdáček«.
    Císařského výminkáře přijali Pražané velice vlídně, byl to konec konců poslední korunovaný český král! Hned v dubnu 1849 mu připravili na Hradě slavnostní uvítání. Dobrácký excísař se občanům odvděčoval tím, že na svých procházkách či projíždkách Prahou každého slušně zdravil smeknutím cylindru, dokonce i tehdy, nebyl-li sám pozdravován.
    Konečně se dostáváme k skrytému tajemství onoho nenápadného sloupku v Královské oboře. Císař Ferdinand totiž velice rád chodil na procházky do Stromovky: zprvu pěšky, v doprovodu komořího, později už jen na projíždky kočárem. Cesta končila obvykle u místodržitelského zámečku. Příkrým svahem dolů by se kočí s císařským potentátem neodvážil, výmoly a kameny by ohrozily jeho drobnou a rachitickou postavičku.
    Nyní se konečně mohla projížďka excísaře Ferdinanda Prahou uzavřít v kruh. Pomalu sjížděl bachratý kočár po rampě dolů ulicí Ostruhovou (nyní Nerudovou), pak přes Karlův most po Františkově nábřeží do Nových alejí, pozdější Ferdinandovou třídou (nyní Národní), přes Příkopy třídou Eliščinou (dnes Revoluční) až k novému mostu Františka Josefa I. Pak silnicí Pod Letnou (pozdější Bělského třídou) k dolní části Stromovky. Odtud se vůz se starým, do sebe schouleným hodnostářem kolébal kroucenou serpentinou nahoru až k místodržitelskému zámečku a dlouhatánskou Královskou třídou (dnes Pod kaštany) k Písecké bráně (nyní Bruska). Potom se vůz šinul podél Císařské zahrady (později kadetka) až k Prašnému mostu. Však už se císařský dětina nemohl dočkat, až vstoupí do útulných a vytopených komnat Pražského hradu, aby se mohl věnovat své nejmilejší zábavě - hracím strojkům. Nic jiného ho už nebavilo.
    Hle, toto bylo asi oním »vyšším« důvodem, proč se horlivý místodržitel snažil, aby k dolní promenádě byla zbudována pevná, kamenitá a pískem vysypaná silnice!
    Na snaživého barona Karla Mescéryho se ve Vídni nezapomnělo. Po pádu Bachova režimu sice z Prahy rychle zmizel, aby se předešlo hrozícím protestům, ale vzápětí byl jmenován - ministrem policie!
    Dne 27. 10. 1860 došlo před místodržitelským zámečkem k památné události. Místopředseda gubernia hrabě Lev Thun nejprve požádal pana policejního ministra o souhlas, zda smí být nová silnice nazvána jeho jménem. Vznešený pán, doprovázený svou chotí hraběnkou Johankou Pachtovou z Rájova, pochopitelně svolil. Díky jeho blahosklonnosti mohl být i dolejší úsek cesty věnován slečně dceři s poetickým názvem »Johannaruhe«.
    Hle, jakou státnickou komedii odkrývá omšelý sloupek ve Stromovce! Je v něm vryt letopočet 1861, kdy Mecséry už v Praze nebyl. Leč věrnost českých poddaných je neutuchající! Škoda, že podobné sloupky nemohly být věnovány těm, kteří o sto deset let později zlikvidovali nově přebudované zahradnictví v horní části Stromovky, aby uvolnili prostor pro betonovou pevnost jisté nejmenované velmoci.
    Památníčků české devótnosti by ovšem musely vyrůst celé lesy!

Případ Bělský

Silnice Pod Letnou, později Belcrediho, se od roku 1881 jmenovala Bělského silnice. V roce 1894 byla přezvána na Bělského třídu. Vydrželo to kupodivu až do roku 1950, kdy získala dnešní název Dukelských hrdinů. Nic proti tomu, hrdinové dukelské operace si to jistě zaslouží, i když jejich nadměrné oběti způsobilo do značné míry Stalinovo velikášství. Je ovšem chyba, jestliže přejmenování znamená tlustou čáru za jednou etapou české historie, jež by mohla být poučná i pro budoucnost.
    Advokát dr. Václav Bělský (1818-1878) vstoupil do politiky v pohnutých letech šedesátých 19. století. Vídeň byla tehdy donucena připustit volby do tzv. zemského sněmu koruny České. Maršálkem zemským se stal hrabě Rotkirch a Dr. Bělský jeho náměstkem. Volbám sněmovním však předcházely volby do pražského zastupitelstva. Z nich vyšel roku 1863 vítězně předseda obchodní a živnostenské komory, koželuh František Pštross mladší; jeho náměstkem a později pražským primátorem se stal dr. Václav Bělský.
    Začal působit ve prospěch města v době, která byla spojena s velkými nadějemi: pražským místodržícím byl hrabě Richard Belcredi, který se stal později ministerským předsedou a klonil se k autonomii rakouských národů. Z nově zvoleného sněmu byla proto vyslána deputace do Vídně se žádostí, aby se císař František Josef I. nechal korunovat za českého krále. Šlo sice o akt formální, jenž však měl přesto značný význam: znamenal totiž státoprávní uznání nedělitelnosti korunních zemí: Čech, Moravy a Slezska. V tísnivé situaci císař korunovaci přislíbil. Leč sliby jsou chyby - o císařích a vládcích vůbec to platí stonásobně. Ze všech vídeňských slibů zbyl pouze paskvil: po létech urputného snažení získala obec souhlas, aby nově přičleněnou čtvrť - Vinohrady - přejmenovala na Královské Vinohrady!
    Národní život se mezitím mohl pochlubit množstvím kulturních a organizačních úspěchů. Byl založen Sokol, v Praze byl zřízen zpěvácký spolek Hlahol. V redakci dr. Ladislava Riegra začal vycházet Slovník naučný, dávná tužba historiografa národa Františka Palackého. (Větší část jeho Dějin národa českého, původně sepsaných německy, začala vycházet česky.) Na obecných školách a na některých gymnáziích se vyučovalo i v mateřském jazyce. Vznikaly a rostly sbírky na Národní divadlo, byla založena Umělecká beseda a spolek spisovatelů Svatobor. Také kultura ožila, všichni jako by se náhle obrodili a chtěli smazat skvrnu porážky a ponížení z roku 1848. I Praha se činila: Primátor Bělský prosadil plynové osvětlení v ulicích, zřízení plynárny na Žižkově (1866) a později i v Holešovicích. Došlo k založení Městské spořitelny. Karlovo náměstí, dříve svahovitý Dobytčí trh, bylo za jeho působení vyrovnáno a proměněno v městský park. Byla započata stavba mostu, spojujícího vnitřní Prahu s Letnou.
    Leč, jako obvykle, zaspala politická reprezentace. Ačkoliv Čechy i Morava představovaly průmyslovou základnu rakouské říše, neměly dosud odpovídající zastoupení v říšské radě. Politická sféra se rozdělila na dvě vzájemně se potírající křídla: jedni chtěli obeslat volby ve Vídni, jiní navrhovali tam nejezdit a zahájit pasivní rezistenci.
    Po období žabomyších válek nadešel čas zkoušek: roku 1866 vypukl spor mezi Rakouskem a Pruskem, jenž přerostl ve »válku Němců s Němci«. To naši politiku dokonale zaskočilo: bližší košile než kabát! Ve snaze prospět Vídni vzdali se Češi dobrovolně požadavků na vlastní, byť relativní autonomii. Z obav před pruskou nadvládou začli hájit svou »širší« vlast - habsburské mocnářství!
    V bitvě u Sadové u Hradce Králové utrpěla dne 3. 7. 1866 rakouská vojska zdrcující porážku. Pruský podplukovník Ranisch obsadil za několik dní Prahu. Okupační správce hrabě Vogel von Falkenstein nasliboval Čechům hory doly, jestliže projeví protirakouský postoj. Pokusil se dokonce získávat vnitřní opozici, mladočeského politika Josefa Baráka ustanovil dokonce hlavním cenzorem. Nabízí se dojem, že Prusko chce Čechy osvobodit z rakouského jha a že poskytne kýženou autonomii. Z deště pod okap, to je tradiční dilema české politiky!
    Když pak notou vyslance Benedettiho zahrozil Prusku francouzský císař Napoleon III., přijal kancléř Bismarck podmínky míru a vyhlásil je 23. 8. 1866 z balkonu hotelu Modrá hvězda Na příkopě. Za tři neděle nato pruská vojska opustila Prahu. Kdo vsadil na tuto kartu, spálil se. Primátor dr. Václav Bělský však projevil během pruské okupace vzornou loajalitu. Nehledě na přítomnost cizích vojsk dal na radnici vyvěsit červenobílý prapor, hned vedle černožlutého, rakouského. Když pak byl zatčen Emanuel Kittl, šenkýř od Štajgrů a otec Emy Destinnové, neváhal za něj na pruském velitelství intervenovat. Po odchodu Prusů byl dr. Bělský oslavován a u kostela sv. Klimenta v Bubenči mu dokonce postavili k jmenování čestným občanem Prahy slavobránu. Bylo konečně po nebezpečí. Císař František Josef I. přijel 24. 10. 1866 do Prahy, aby vyjádřil vděčnost a uznání "svým věrným Čechům jakožto jedné z nemohutnějších podpor moci své". Dr. Bělský je jmenován »rytířem« a bylo mu dokonce nabízeno křeslo ministra krajana. Slibovaná korunovace a státoprávní ustanovení však byly odklizeny do říše nadějí. Rčení o tom, že panské "sliby jsou chyby", projevilo se v plné míře.
    Záhy nadešel čas na lámání chleba. Českou veřejnost čekalo hořké rozčarování. Po celou dobu pruské okupace se politici předháněli v projevech loajality vůči habsburskému domu. Ve chvíli, kdy úřady hromadně opouštěly Prahu, jeli do Vídně holdovat císaři. Maďaři naproti tomu vycítili slabost mocnářství a zřetelně dávali najevo své odstředivé tendence; pomalu však získávali pozice pro autonomii. Nová Beustova vláda se proto rozhodla vyhovět jejich požadavkům a navrhla rozdělení říše na část předlitavskou (Rakousko) a zalitavskou (Uhry). Česká politika ostrouhala mrkvičku.
    Česká reprezentace se vzmohla pouze na manifestační pouť k báťuškovi carovi, samozřejmě naprosto bezúčelnou.
    Čas od času se pak konaly protestní demonstrace a hlučné tábory lidu, leč i ty zanedlouho utichly. Mladočeský vůdce Eduard Grégr prohlásil rezignovaně: "Budeme dělat politiku, jak dá Bůh a štěstí junácké."
    Císař při své návštěvě však učinil přece jen jedno velkorysé gesto: věnoval městu opevnění, čili fortifikace, jež se v předchozí válce, kdy byla Praha prohlášena za otevřené město, ukázaly jako naprosto zbytečné. Magistrát získal naději na obrovský pás půdy a zeleně. Opět tisíceré díky a nadšení. Leč hradební pozemky, jež měly být náhradou za utrpěné oběti a příkoří ve válce, musely být od eráru vykoupeny, a to za částku nemalou. Město potřebovalo rychle sehnat přes 700 tisíc zlatých! Za těchto okolností se obec do bourání nikterak nehnala a stavební rozvoj města se opozdil.
    Nezdar dolehl i na primátora Dr. Bělského. Přišel opět výjimečný stav a nový úder. Jako velitel tzv. quasimilitér, tj. občanských sborů: granátníků, pěchoty, ostrostřelců a švadrony kavalerie, dostal rozkaz, že se velení těchto sborů musí dít výhradně v němčině. To se ho jako uvědomělého Čecha dotklo, a proto se svého úřadu vzdal. (V roce 1873 však byl znovu zvolen a vystřídal tak primátory dr. K. L. Klaudu a Františka Ditricha. - Na rozdíl od oficiálních historických pramenů jsme to zachytili v Pamětech historika W. W. Tomka.)
    Přitom byly zásluhy Dr. Bělského o město neopominutelné. Pozdější garnitury se mu pochopitelně chtěly nějak odvděčit: pojmenovaly po něm prašnou silnici Letenskou, později Belcrediho, pyšně Bělského třídou.

Bastion č.XIX

Letná, neboli Leteň, je jedním z pahorků, jež tvoří dynamický půdorys Prahy. Není divu, že náhorní plochy bylo využíváno ke královským hostinám a slavnostem. Roku 1261 zde Pražané a vzácní hosté, knížata a preláti, slavili příjezd nové manželky Přemysla Otakara II., ohnivé Kunhuty, dcery bulharského knížete Rostislava a vnučky uherského krále Bély IV. Po dva dny se tu mocně hodovalo ve staveních k tomu připravených, kde se muselo topit, aby se panstvo zahřálo, neboť hostina začínala v den po narození Páně, tj. 25. prosince, a trvala po tři dny, majíce všech věcí bez nedostatku!
    Rozsáhlé plochy Letné bylo mnohdy využito i vojensky. Podle Vavřince z Březové se zde roku 1420, před bitvou na Vítkově, shromáždilo vojsko krále Zikmunda. Křižáci, vévodové rakouští a pánové z Holandu a ze Švýcar, zde měli rozlehlá ležení, sahající od Brusky po Ovenec; jejich stany se však táhly až do Královské obory a do Holešovic. Na ně odvážně zaútočil odvážným výpadem táborský hejtman Jan Žižka, který tehdy uzmul 19 vozů i se spíží a s nákladem vzácných látek. V neděli 14. července se odtud zachmuřeně díval král Zikmund na zkázu svých vojsk, zmateně prchajících od protější hory Vítkova.
    V květnu 1757 byla Praha obklíčena obrovskou armádou pruského krále Friedricha II.; rakouské oddíly se však udržely pouze na vrchu Letné. Dlouho potom, až do konce devatenáctého století, sloužila letenská pláň, zvaná Letní pole, jako vojenské cvičiště pražské posádky. Během staletí neustálých válek a ohrožení, zejména v době třicetileté války, kdy Praha přecházela z jedněch rukou do druhých, bylo rozhodnuto bránit Prahu jako pevnost. Na stavbu hradeb a fortifikací vypsali zubožení čeští stavové zvláštní daň z piva, vína a kořalky. Se stavbou se začínalo od Vltavy ve čtvrti sv. Petra a odtud přes Bulhara, Vrchlického sady až k Žitné (Slepé bráně), dále okolo Nového Města až na Vyšehrad. Na druhé straně řeky byla hradbami obkroužena nejprve Malá Strana a okolí Hradčan. Opevnění stavěli italští stavitelé Carlo Lurago a Santino Bossi, ale účastnil se i pověstný barokní stavitel Kilián I. Dienzenhofer. Spojení s okolím bylo umožněno branami, jež se střežily a na noc se uzavíraly. Průchod k nádraží Bruska a na Letnou byl umožněn branou Píseckou. (V místech bývalé hradní pískovny a vápenky.)
    Ještě v 19. století zasahoval výběžek hradebního opevnění, vystužený vyzděnými hranatými baštami - neboli bastiony, do okolních ulic. Bašty měly své svaté patrony: tak např. bastiony č. XVIII., XVII. a XVI., točící se nad Novým Světem a okolo hradního opevnění se jmenovaly: u sv. Tomáše, u sv. Ludmily a u sv.Jiří. (Dodnes zůstala tato jména ulic.)
    Celá tato část opevnění tvořila součástí Mariánských hradeb, jimž Pražáci neřekli jinak než »mariašanc«. Název pocházel podle zrušeného kostela Panny Marie Pomocné, jenž byl postaven Ignácem Palliardim poblíže fortny (brány) na Pohořelci. (Původní opevnění z dob Přemysla Otakara II. bylo před Jelením příkopem; v těchto místech byla císařská zahrada a vinice.) Z pozdějšího opevění, zvaného »mariašanc«, nás nejvíce zajímá cíp, zasahující okraj Letenských sadů, čili bastion č. XIX. Jeho patronkou byla sv. Maří Magdalena, která měla svou kapli dole u dnešního mostu Sv. Čecha. Tato bašta měla významné strategické postavení. Roku 1741 zde vybudovali Francouzi, vedeni generálem Chevertem, obranný příkop, táhnoucí se k letohrádku Belvedér a odtud dolů, až do Buben. Ten využil v roce 1820 setník Jakub Wimmer k hospodářským účelům. Ale o tom již zde byla řeč.
    Mariánské hradby byly po roce 1878 zbourány. Za zdí bývalé Císařské zahrady a před hradbami vznikla roku 1900 rakouská kadetní škola, jejíž budova byla po roce 1918 přiřčena ministerstvu spravedlnosti. Nyní je sídlem Ministerstva obrany.
    Vyzděný bastion č. XIX zůstal dlouhý čas trčet jako památka na dobu, kdy Praha byla ještě opevněnou pevností. Na jejím vrcholu stálo kdysi dělo, mířící výhrůžně na občas nepokojné a vzpurné obyvatelstvo. Leč nešlo o střelbu náboji ostrými, ale slepými. Od poloviny 19. století měl zdejší »feuerverker«, čili ohnětvůrce, zvláštní poslání. Čekal na znamení červeným praporkem z věže Klementina, jež mu přikazovalo vypálit ránu, oznamující poledne. Podle toho si Pražáci upravovali hodinky i čas k obědu.
    Z poněkud drastického způsobu časomíry si tropí žert kuplet Aloise Tichého, nazvaný Poledne. Za skupinou plnou vozů, každý křičí ze všech sil,
    strašně zvoní elektrika a ječí automobil;
    ulice už je zacpaná, kam to, bože, povede?
    Strážník volá po pořádku, chudák - sám nic nesvede...
    Vtom »bum!« zazní nad Vltavou, k hodinkám každý pohlédne.
    Všechno rozbíhá se domů. Jdeme jíst! - Je poledne!

    Kromě povinnosti hlídat čas opatroval velitel na Bastionu č. XIX. žerď ovinutou koudelí, která byvše zapálena měla být výstrahou, kdyby, nedejbože, přitáhl ku Praze nepřítel. Po odchodu pruských vojsk však to nebylo zapotřebí. Vojákům, kteří tvořili posádku dříve mohutného opevnění, nastaly nyní zlaté časy; jejich velitel mohl zcela mírumilovně pěstovat zeleninu a chovat slepice, jak o tom píše letopisec staré Prahy Ignát Herrmann.
    Mnohem rušněji než na opuštěné baště bylo v restauraci zvané Panoráma, která se nalézala v místech, kde je dnes zadní část vily sochaře Bílka. Sem směřovaly proudy výletníků, táhnoucí se v neděli přes Rudolfovu železnou lávku na Klárov, pak průrvou v ohybu nové Chotkovy silnice směrem na Hrad. Otcové rodin prý dále nešli a počkali na návrat rodinky u piva v kaštany stíněné zahradě.
    V neděli večer se Panoráma proměnila v tančírnu, kde se o srdce pražských švadlenek ucházeli mnozí služebníci »ode dvora«, různí ti lokajové a kočové. Leč osazenstvo Panorámy dávno zmizelo a zaměstnanci prezidentské kanceláře vyhledávají dnes patrně jiná pohostinná zákoutí. Na opačné straně bastionu č. XIX směrem k Letné byl v roce 1898 umístěn tzv. Hanavský pavilón, ulitý v Komárovských železárnách dle návrhu architekta Otto Hiesnera. Umnou kombinací secesních výtvarných prvků (modelovaných sochařem Natterem) s litinovým stavebním materiálem vzbudil značnou pozornost na Jubilejní výstavě v roce 1891. Potíže nastaly teprve tehdy, když jej kníže Vilém z Hanavy velkoryse »věnoval« pražské obci. Co s ním? Nějaký čas stál pavilon na louce ve Stromovce, pak ho rozebrali a umístili na vhodném místě na letenském vrchu. Město tak rozhodlo proto,"aby se v době náhlé nepohody mohlo obecenstvo do něj uchýlit, neboť v sadech těch podobného útulku velmi často citělně postrádalo." Nu, tento záměr se příliš nepovedl. Dát si zde kávu znamená nahlédnout až na dno peněženky. Dříve byl pavilon něco jako vládní »abštajg«, nebo jako cizinecký noční klub. Ale i dnes slouží restaurační zařízení s překrásnou vyhlídkou na paláce Menšího Města vlivnějším a zámožnějším návštěvníkům.
    V proměnách věků byl osídlen i původní bastion č. XIX. V jeho bezprostřední blízkosti si v letech 1909-11 nechal postavit velkolepé sídlo továrník Dr. Karel Kramář (čp. 212-I.). Monumentální vila dle návrhu prof. J. Beneše a vídeňského architekta Bedřicha Ohmanna má několik salonů s překrásnou vyhlídkou na Prahu. Sám majitel, označovný tiskem jako »nekorunovaný český král«, chtěl zde vytvořit jakýsi pandán vůči cizáckému »habsburskému« Hradu. Jako konzervativní politik, za první světové války žalářovaný, stal se Dr. Kramář v letech 1918-19 prvním předsedou vlády Československé republiky. Později sloužila tato »státní vila« k přijímání zahraničních návštěv a byla tudíž po většinu času prázdná; nyní je sídlem ministerského předsedy.
    Ono se řekne »kus zdi«: ale za ní se skrývá historie národa a barvitá epizoda z dějin Prahy.

Učme se jazyky, ale ne zlozvyky

My Češi jsme zvláštní národ: neustále se učíme. Hlavně jazyky. Byla doba, říkali jsme národní obrození, kdy se naši lidé hromadně učili česky. Aby získali univerzitu a mohli mít vlastní literaturu. Pak jsme si zřídili samostatný stát, ale zase jsme se museli učit. Kdo chtěl něco znamenat, musel alespoň trochu šplechit francouzsky. A kdo jezdil do Paříže, tvářil se jako světoběžník. Jenže pak nás znovu skřípli a nutili nás učit se němčinu, protože pan zastupující říšský protektor a jeho úřad nechtěli česky říci ani slovo! Němčina se stala jazykem vládců a jejich přisluhovačů. Pak nadešlo radostné »osvobození« a národ se hromadně vrhl na ruštinu. Nejen školáci, ale i staří tatíci tenkrát louskali azbuku. Kdo nelouskal, nemohl dělat kariéru. Rusky se šeptalo i ve skrytých kabinetech strany a vlády. Jen občas se ozval povzdech, anebo arménská anekdota.
    Ale »čas oponou trhnul« a dnes přímo hltáme angličtinu. A to tvrdě, nikoliv sametově. I nepatrná prodavačka je bez angličtiny nemožná, vždyť by si nepřečetla ani nápis na krámu, v němž prodává.
    Maně se ptáme: vystačí nám to na celé století? Neměli bychom se pomalu učit nějaký jiný jazyk, třeba indicky, anebo čínsky? Ti pohotovjší s tím už začali.
    Tuhle »jazykovou« úvahu jsem někde četl a docela se mi hodí k výkladu o ulici Badeniho, jež tvoří západní hranici naší čtvrti.
    Hrabě Kazimierz Badeni jsa původem Polák byl jeden čas rakouským ministerským předsedou; ne sice nadlouho, jen v letech 1895-97. Přesto bylo jeho působení pro náš národ svrchovaně důležité. Vrcholí v něm totiž boj za práva českého jazyka, jenž vrcholí v bouřlivých letech devadesátých na konci 19. století.
    Čechy se staly jedním z technicky a průmyslově nejvyspělejších částí Rakouska; to donutilo politiky skoncovat s dosavadní taktikou »smiřovaček« a punktací a začít klást reálné požadavky. Projevilo se to masovými demonstracemi v roce 1893, které se podařilo potlačit jen vojenskou intervencí a utlumit později inscenovaným procesem s Omladinou.
    V téže době vstupuje do veřejného života T. G. Masaryk s realistickým programem politickým. Spisem Česká otázka a Naše nynější krize se bránil tomu, aby se český politický zápas omezoval výlučně na otázky jazykové. Marně. Čeština, kdysi trpěná řeč řemeslníků a podruhů, měla se stát v nejdůležitějších průmyslových oblastech Rakouska jazykem převládajícím!
    To ve Vídni nemohli spolknout, chápali to jako útok na své vládnoucí postavení. Leč císař ani vláda neměli po tolika prohraných bitvách dostatek sil, aby odolali sílícímu tlaku národního odporu: v Čechách, v Uhrách, v Haliči a koneckonců i v samotném Rakousku.
    Pod tímto tlakem navrhuje předseda ministerstva hrabě Badeni říšské radě zákon o nové volební reformě. To mu ještě jakž takž prošlo. Jenže Badeni se rozhodl, že usmíří i slovanské obyvatelstvo, nejvíce rozhněvané násilnou germanizací. Vydává proto jazyková nařízení, jež v určitých případech zavádějí češtinu jako vnitřní úřední jazyk. (Nikoliv jako úřední řeč!) Šlo pouze o to, že by se jednání, např. soudní, měla vést v jazyce prvního podání, tedy v jazyce místním, domácím.
    Něco takového způsobilo ovšem bouřlivou reakci ze strany německých radikálů; oni že by se měli učit česky, nebo dokonce polsky a chorvatsky, rusínsky? Tato hrůzná představa je pro byrokrata naprosto nepřijatelná. Dochází k parlamentní obstrukci a k pádu Badeniho ministerstva. To však znamená konec nadějí, že dojde k urovnání v rámci Rakouska-Uherska. Nastává nová vlna bouří, která však zhasne stejně rychle, jako vypukla.
    Tuto kapitolu jsme ovšem neotevřeli jen kvůli Badeniho ulici. Osvojení si cizích jazyků se stalo, jak je každému zřejmé, dnes nejen módou, ale i nutností. Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem, nám říkali. A správně. Nemůžeme přece žádat od příslušníků velkých národů, aby se hromadně učili česky. Proto mluvme, čtěme, informujme se v jazycích, které jsme schopni zvládnout. Jenom si nedopřávejme ten zlozvyk, abychom se po cizích zvycích a návycích opičili. Vždyť každé napodobení vede k povrchnosti! Tuto větu napsal člověk, jenž více než třetinu svého života strávil v cizině, ale přitom nepřestával nikdy myslet česky. Jmenoval se Ferdinand Peroutka.