Jubilejní výstava

Jubilejní výstava
    Pod dojmem úspěchu Světové výstavy v Paříži (1889) a po nezdaru výstavy vídeňské rozhodla se také naše veřejnost předvést úspěchy průmyslového rozvoje v českých zemích pomocí výstavy, tzv. Jubilejní. Záminkou se stalo dvousté výročí první pražské výstavy v roce 1791, jež se konala v komorním prostředí Klementina při slavné korunovaci císaře Leopolda II. Už v roce 1883 mělo být něco podobného v Rudolfinu, které se právě dostavovalo. Jenže pak padla volba na Královskou oboru. S tímto nápadem prý přišel sochař Václav Vítězslav Chytrý, jenž měl ateliér v ulici Nad Královskou oborou čp. 242, a podařilo se mu získat pro tuto myšlenku výstavní komisi.
Výstava ovšem zabrala téměř pětinu Stromovky, konkrétně území o rozloze asi 300 tisíc metrů čtverečních. Areál navrhl a o úpravu se postaral pochopitelně zahradní architekt František Thomayer (1856-1938). Staromilci sice hudrali, že výstavě padne za oběť kus nejoblíbenějšího pražského parku, ale odkdy průmysl dbal na životní prostředí!
Němečtí průmyslníci, kteří si zprvu vynucovali značná privilegia, posléze z přípravného komitétu odešli. Jubilejní výstava se tak stala prestižní českou záležitostí! Vedle příslušníků šlechty (Schwarzenberg, Zedwitz, Kinský), zde zasedali průmyslníci a bankéři (továrníci Křižík a John, továrník a bankéř Bondy) a kulturní činitelé (nakladatel Otto).
Výstava se od počátku setkávala s obtížemi. Nejprve zatopila prostor výstaviště rozvodněná Vltava. (Regulace tehdy neexistovala.) Těsně před otevřením vznikla stávka tesařů, která málem zbrzdila datum zahájení.
Navzdory tomu však byla dne 15. května 1891 Jubilejní výstava slavnostně zahájena. Zazněly slavnostní fanfáry skladatele Antonína Dvořáka a začaly nekonečné projevy. Slavnostní hosty uvítala též monumentální vstupní slavobrána dle návrhu architekta Antonína Wiehla (1846-1910); tato stavba prošla mnoha rekonstrukcemi, než byla konečně v roce 1952 z bezpečnostních důvodů definitivně stržena.
Budiž dovoleno učinit pro pamětníky malou odbočku. Tato brána hrála totiž značnou roli v našem klukovském životě: řeklo-li se ve škole, "odpoledne se jde na výstaviště", znamenalo to obsadit včas prostranství před vstupní branou. Pak nastal složitý proces získání průvodců: děti totiž směly dovnitř jen v doprovodu rodičů. Bylo nezbytné si nějaké rodiče za každou cenu opatřit. Obvykle to byl nějaký dobrácky vyhlížející muž (ženy mají k cizím dětem odvěkou nedůvěru), k němuž bylo nutno se přitočit se slovy: "Pane, vemte mě na výstavu! - a vetřít se dovnitř. Řekne se to snadno, ale jak se asi cítil dotyčný pán, když se za ním táhl hlouček pěti nebo i šesti »adoptivních« kluků!
Na Jubilejní výstavě se podařilo shromáždit výsledky nejrůznějších oborů průmyslu a řemesel: hlavní stavbou byl Průmyslový palác dle návrhu Bedřicha Münzbergra (1846-1928), který objevným způsobem realizoval novinku - kombinaci montované a železné konstrukce se skleněnou a cihlovou výplní. Ocelovou konstrukci vyrobila První českomoravská továrna na stroje v Praze. Výstavní list, pohotově vydaný nakladatelem Josefem R. Vilímkem dokonce tvrdil, že tato stavba náleží k trojici monumentálních staveb, na které Praha bude pyšná: vedle Národního divadla a Národního muzea to měl být právě Průmyslový palác.
Vůbec se celá výstava děla ve znamení moderních železných konstrukcí. Vedle již zmíněných monumentálních staveb to byly drobnější pavilony Salamona Bondyho a Hanavský pavilon z hořovických železáren knížete Viléma z Hanavy, jenž se po skončení výstavy octl na překrásném místě v západní části letenských sadů. Na Petříně vznikla souběžně s výstavou železná rozhledna,jež měla být volnou kopií slavné Eiffelovy věže v Paříži.
    Pro návštěvníky výstavy se otevřely nejrůznější atrakce, např. první pražský American Bar, a různé gastronomické »novinky«, včetně pivnice Plzeňského měšťanského pivovaru, jež byla řízena majitelem Šlechtického kasina v Celetné ulici, restauratérem Petzoldem.
Vzduchoplavecká aréna měla uprostřed cirkusovou manéž, na niž čas od času přistával do výše upoutaný balon. Horší to bylo s pokusy vypustit vzdušné těleso volně. Vzducholoď Kysibelka, naplněná svítiplynem, splaskla však hned nad sousedním hřbitovem a přistála na střeše bývalé Wendler-Reisenzahnovy továrny, v místech, kde je dnes Veletržní palác. Poněkud větší štěstí měl francouzský vzduchoplavec Godard, jehož fantastický let skončil až daleko na severu, na baltické Rujaně.
    Všechny barvité a pitoreskní stavby i atrakce Jubilejní výstavy kontrastovaly s poněkud zklidňujícím historizujícím stylem hlavního architekta Antonína Wiehla a jeho staveb, jež pouze večer, při umělém osvětlení, nabývaly fantaskních rysů.
    O hlavní překvapení se v tomto směru postaral továrník František Křižík. Uvedl totiž na výstavě světový vynález: hlavní výstavní fontánu prosvítil obloukovými elektrickými lampami, jež opatřil barevnými filtry. Tento způsob viděl kdysi v Paříži, lampy sestrojil na Žižkově a v roce 1888 jimi osvítil Žofín. Na výstavě se však vynález dočkal světové premiéry. (Ještě dnes lze tento zázrak, ovšem patřičně zdokonalený, zhlédnout na Starém výstavišti.) O výtvarnou stránku Jubilejní výstavy se postarala malířská škola Vojtěcha Hynaise, jenž prý kvůli tomu přijel zvlášť z Paříže do Prahy.
    Zemská jubilejní výstava odhalila zkrátka půvab naší čtvrti nejen před řadovými Pražany, kteří tradičně chodili »na špacír« do Stromovky, ale zavedla sem i Prahu literární a intelektuální - která se doposud scházela v okolí Ferdinandky, pozdější Národní třídy. Jubilejní výstava byla významným a samostatným projevem kulturním; hostila totiž množství spisovatelů, herců, komiků, kteří ocenili půvab jednotlivých pavilonů, ale zejména národopisný skanzen České chalupy. Její úspěch se stal základem další výstavy, Národopisné.
    S Jubilejní výstavou k nám zavanul i jiný vzduch mezinárodní. Praha se cítí být městem evropským, ba světovým. Duch provincialismu, záměrně z Vídně udržovaný, ustupuje před viditelným obchodním a průmyslovým rozmachem zemí českého království. Kolo Polskie sem přijelo přímo ze zasedání vídeňské říšské rady, byli tu pochopitelně zastoupeni i krajané, hlavně Čechoameričané.
    Jubilejní výstava potrvala plných pět měsíců a navštívilo ji téměř dva a půl milionu návštěvníků. Díky čilému ruchu výstavnímu ubylo v pražské společnosti hodně biedermeyerovské šosáckosti. V pospolité zábavě mizely společenské rozdíly, také stavovské výsady ustupovaly do pozadí. Výstava se stala zamilovaným místem tehdejšího místodržitele hraběte Františka Thuna (jemuž se pro vysoký vzrůst říkalo »dlouhý Franta«), jenž expozici nejen zahájil, ale mnohokrát a rád ji navštěvoval. Ohlas Jubilejní sem přilákal, byť opožděně, císaře Františka Josefa I., který přijel s četným doprovodem zvláštním vlakem z Vídně. (Tím porušil zásadu, že prý se v Čechách specializoval »výhradně na mosty«. O jeho zálibě svědčí, že císař křtil osobní účastí závěsný most císaře Františka I., železný most z Eliščiny třídy na Letnou, nazvaný jeho jménem, později i kamenný most Svatopluka Čecha, otevřený 6.6.1908.)
    Na Výstaviště se ovšem dalo jít i horem, přes letenský vrch. K tomu účelu vybudovala obec od restaurace Pod Letnou při ústí nového mostu až k hornímu letenskému zámečku lanovou dráhu. Po lanovce jezdily střídavě dva vozy na vodní pohon. Posuvná lanovka však brzy zestarala a její vozy nestačily návalu obecenstva. Od roku 1926 ji proto vystřídaly pohyblivé schody, osvědčující se zejména při fotbalových zápasech. Také jejich provoz se však roku 1937 definitivně zastavil.
    Továrník František Křižík již dříve předvedl své obloukové lampy a vozy v Karlíně a na Žofíně; nyní zpřístupnil i Letnou výstavbou elektrické dráhy, která vedla od letenského zámečku až ke vchodu do Stromovky. Při té příležitosti byla v restauraci instalována tzv. zvukomalba - obrázky z nedávné bitvy u Custozzy (1866), kterou doprovázel vojenská kapela, řízená kapelníkem Juliem Fučíkem (1872-1916), skladatelem dodnes známých svižných pochodů. Obecenstvo, zdá se, se dobře bavilo.
    Vedle Křižíkovy světelné fontány se na výstavě představila řada vynálezů, např. Edisonův fonograf aj. Nejvýraznější atrakcí, na rozdíl od těchto technických vymožeností, se však stala Česká chalupa, modelovaná jako ukázka české lidové architektury. Kaleidoskop pestré podívané doplnila hospůdka U Nesmysla - a Divadlo na výstavě, jež vedle osvědčené veselohry Václava Štolby Na letním bytě přineslo tehdy aktuální kus Karla Šípka, Václava Štecha a Bohdana Kaminského Náš dům v asanaci. Pro zdejší divadlo napsal aktuální frašku i pohotový F. F. Šamberk a básník Sv. Čech se dal dokonce strhnout k pokračování svých »broučkiád« v próze Pan Brouček na výstavě. (Výstavní divadlo zapůsobilo na naši divadelní scénu pod názvem Divadlo Uránie, které se ovšem trvale usídlilo až na výstavě Obchodní a živnostenské komory v roce 1898 a bylo později instalováno v pivovarské zahradě roku 1902.)
    Nejznámější melodií Jubilejní výstavy však zůstal lidový popěvek Jaroslava Prágra Vždyť jsme jen jednou na světě.
    Vždyť jsme jen jednou na světě,
mládí jak poupě odkvete,
stáří přichází kvapem vstříc,
tak mladí se nesejdem víc!
Proti tomu se dá jen těžko něco namítat.

Smyčka tramvaje v Královské oboře

Spisovatel Bohumil Hrabal vypráví o smyčce tramvaje v Královské oboře jakoby v podání řidiče pražských tramvají pana Konopáska:
    "Jezdíval jsem šestkou a tam někdy na konečný ve Stromovce jsem dal kontrolér na dvojku, vyskočil z tramvaje a tramvaj si to sama objela. A mezitím co si dal řidič s průvodčím v restauraci kafe, za dvě minuty vyšel, a tramvaj si to pomalu pentlovala mezi stromy, počkal si na ni, vyskočil a zatáhl kontroléry ... "
    Jenže jednou svěřil pan Konopásek tuto profesionální operaci mladé nezkušené kolegyni průvodčí; vypil si kávu a kde nic tu nic, tramvaj zmizela. Ve zlé předtuše kluše řidič k Veletržnímu paláci, tam sedí nšťastná kolegyně s hlavou v klíně, že prý jí tramvaj ujela! Vypadla kladka, chtěla ji nasadit, vystoupila - a zapomněla zatáhnout kontroléry!
Běží tedy oba za bludnou tramvají. Na Strossmajeráku se vykloní výhybkář z budky a volá: "Konopásku, kde máš šestku!" Naštěstí seděl v budce pan vozový dozorce, u Domažlické jizby si vzali taxíka a hurá za onou šestkou! Pan vozový dozorce na ni naskočil na mostě ze stupátka automobilu a naštěstí se mu podařilo slepé vozy zastavit. - Tím Hrabalův »pábitelský« příběh končí.
    Sám jsem tu smyčku na konečné »šestky« (nyní »trojky« či »pětky«) několikrát prošel a moc věcí mi »neštimuje«. Především je zřjmě nemožné, než tramvaj objede smyčku, vypít si v restauraci černou kávu, když hospoda je až za rohem. A za druhé: Tramvaj č.6 zahýbala za našich časů před Veletržním palácem dolů do Bubenské ulice; na Strossmayerovo náměstí by se patrně vůbec nedostala. Jenže jádrem Hrabalova »pábitelského« podání je nadsázka, a proto je tak vtipné a dobře se poslouchá.
    Kde se ta smyčka tramvaje v Královské oboře vůbec vzala?
    Musíme se vrátit znovu k Jubilejní výstavě z roku 1891. Vedle proslulé fontány, prosvětlené obloukovými lampami vlastní konstrukce, předvedl zde továrník Křižík technickou novinku: vozy, poháněné elektrickou energií. Ty měly nahradit koněspřežné omnibusy, jejichž jízdu líčí Svatopluk Čech, autor novely Matěj Brouček na výstavě, hrůzostrašnými barvami: "Závistivě pohlíželi jste na sudy slanečků před kupeckými krámy, kolem nichž nás unášel dopravní lis nesoucí na sedadlech, mezi nimi, vpředu, vzadu, na stupátkách, na každém řemenu a na každé skobě divoce pomíchanou směs mužů, žen a dětí ve všech možných a nemožných pozicích ..." Zdálo by se, že nové elektrické tramvaje povýší úroveň hromadné dopravy na vyšší úroveň, leč... Nahoře u letenské restaurace byla první »konečná« Křižíkovy elektrické dráhy. Její trať šla ulicí Oveneckou až ke vchodu do Stromovky. Nebyla dlouhá, měřila sotva 800 metrů, ale jízda působila ohromujícím dojmem. Svatopluk Čech popisuje své pocity z projíždky elektrickou drahou přímo básnicky: "Letíš jako pod čistým, éterickým křídlem neviditelné nadzemské bytosti..." My mladší, kteří jsme potom značnou část svého života prohrkotali ve vozech elektrické dráhy, jsme byli pochopitelně o mnoho skeptičtější. Nevím, nakolik zde působilo překvapení z nového vynálezu, nebo básnická licence.
    Křižíkovy vozy poháněné elektrickou energií získaly ovšem v době své premiéry nesmírou popularitu. A každá novinka, je-li úspěšná, vítězí ne na sto, ale na sto deset procent. Leč každý vynález nese s sebou určité riziko. Elektrické vlaky se pohybovaly z tehdejšího hlediska »neslyšně«. Snad proto došlo na Letné k dopravnímu neštěstí, když se před domem čp.308 střetl motorový vůz elektrické dráhy s pekařskou bryčkou. Kůň se zalekl za ním jedoucí tramvaje a odskočil stranou, přičemž strhl vůz zpět na koleje. Pan Křižík raději zaplatil odškodné, než aby se věc dostala k soudu a dělala tak tramvaji nechvalnou reklamu. (Národní listy, 1891) O dva roky později (1893) získal František Křižík povolení prodloužit trať o dalších 600 m od místodržitelského zámečku až ke vstupní bráně na výstaviště. Tím nastal průlom v dosavadní dopravě.
    Zavedením elektrické dopravy si vyžádalo zřízení samostatné Ústřední elektrické stanice (1900). Pomocí 16 kotlů se v holešovické elektrárně vyráběl třífázový elektrický proud, rozváděný sítí, pomocí které se mohly rozjet pražské tramvaje i do vzdálenějších předměstí. Jenže každý krajíc chleba má dvě kůrky. Technické vynálezy znamenají obvykle újmu na životním prostředí. V daném případě na to doplatila východní část Stromovky, jež podlehla nejen stále se rozrůstajícímu výstavišti, ale i konečné stanici tramvaje. Už sama ohrazená plocha výstaviště ubrala téměř pětinu plochy Královské obory! Dřívější pýcha královské Prahy, kus netknuté přírody v blízkosti Hradčan, byla tím značně ochuzena. Vždyť ještě v Řivnáčově Průvodci Prahou z roku 1882 je Stromovka přdstavena jako nejkrásnější pražský sad!
    Rozvoj elektřiny jako energie pohánějící pouliční dopravu však byl nezadržitelný. Roku 1895 získal ing. Křižík koncesi na tramvajový provoz z Karlína do Libně a Vysočan. Podařilo se spojit elektrickou drahou především »dělnická« předměstí: Vysočany, Libeň a západním směrem na Smíchov a Klamovku. Zavést trať elektrické dráhy od Národního divadla do Stromovky od středu města, tj. z Josefského náměstí (dnešní náměstí Republiky) bylo možné až po opravě mostu Františka Josefa I., to jest v roce 1898; od té doby se také datuje premiéra pravidelného elektrického spojení do Prahy 7.
    Pokrok, jak známo, se nevyvíjí přímočaře, ale nejrůznějšími klikatinami. Zpočátku využívala Křižíkova tramvaj kolejí bývalé »koňky«, které vedly podél nábřeží až k Bělského třídě (dnes Dukelských hrdinů). Roku 1898 však koupila všechny tratě »koňky« pražská obec a začala ropzšiřovat sítě dráhy elektrické. (Problémy, zvláště se svrchním přívodem proudu, vznikly na Karlově mostě. Doprava musela být řešena spodní transmisí, což vzbudilo námitky památkářů.)) Stále se však jezdilo v otevřených vozech, v nichž nebylo ochrany před nepřízní počasí. Teprve v roce 1904 byl vyroben zasklený salonní vůz se sedadly, který podle návrhu arch. Kotěry vyrobil továrník Ringhoffer.
    Postupně se však elektrické tramvaje stávají hlavním městským dopravním prostředkem. Jednotlivé tratě si razí cestu z Eliščiny třídy (dnes Revoluční) přes most císaře Františka Josefa I. (dnes Štefánikův), do Stromovky; nebo s lanovkou do Letenských sadů a odtud do horních částí Bubenče. Ke spojení Holešovic s Malou Stranou a Smíchovem musela být s velkým nákladem vybudována silnice Pod Letnou.
    Postupně se daří »usadit« traťové koleje i na tzv. Královskou cestu. Tramvaj č.1 jela pak od Prašné brány Celetnou ulicí, přes Staroměstské náměstí a Malý ryneček na Karlův most a Malostranské náměstí. Konečnou měla na Klárově. V roce 1905 měla elektrická tramvaj již deset stálých a pravidelných linek! Od těch dob existovala v Praze pouze elektrická dráha, čili po pražsku tramvaj - a »koňka« se dostává do říše vzpomínek.
    Každý nový vynález bývá přijímán s kritickým posměchem; stejně tak i tramvaj, jak svědčí i tento kuplet:
    Já mám tramvaj novou, elektrikou hnanou!
(Na notu lidového popěvku Já mám trakař novej..)
Já mám tramvaj novou, elektrikou hnanou;
jezdí na ní všici - civil i šorfšici (ostrotřelci),
ať se jak chtěj zovou.
Však kdo na ni sedne, strachem brzy zbledne,
neboť - můj ty světe! -
Ona všechno smete večer nebo ve dne.

Tehdy vznikla smyčka kolejí v Královské oboře. Od stanice Výstaviště vyjížděla kdysi tramvaj č. 3, jejíž trať spojovala Holešovice s Pankrácí. Časem zde zakotvila i tramvaj č. 17, mířící do Braníka. Kdysi jezdila do Stromovky i tramvaj č. 18, která spojovala Výstaviště s Radlicemi, později trať č. 14, nyní trať č.5. K tomu připočtěme již zmíněnou tramvaj č. 6, spojující Holešovice se Smíchovem, která sem jezdila ještě za Hrabalových časů.
Vytvořil se zde poměrně frekventovaný dopravní uzel, přetížený zejména v době, kdy se na Výstavišti konaly hospodářské výstavy či různé sportovní akce; tehdy bylo nutno řadu vlaků odstavit, jiné pak připravit pro zvýšený nával pasažérů. K tomu sloužila a dodnes slouží smyčka v této tiché části Stromovky.

Ať žije Baj-Kaj-Laj

Ať žije Baj-Kaj-Laj
Rokokový folklor, lidová architektura, ale i romantický vlastenecký entuziazmus, to vše mělo úspěch na výstavišti ve Stromovce i při tzv. Národopisné výstavě roku 1895. Navázala na neobyčejný úspěch etnografické expozice Česká chalupa na výstavě Jubilejní a stala se důkazem vzrůstajícího národního a slovanského uvědomění. Výstavní skanzen se opíral nejen o půvab lidového umění, ale o nové pojetí velkoměstského vědomí a zábavy, jež absorbuje rozvoj moderní techniky v souznění s okrasnou zahradou.
    To všechno se ovšm v plném rozsahu zobrazit nepodařilo, a ani se to podařit nemohlo. Luxus a pohodlí se nezískávají zadarmo: za technický rozvoj platíme ztrátou bezprostředního vztahu k věcem a k přírodě.
    Na proměnu lidských vztahů reaguje i umělecká tvorba. V duchu moderních směrů stavebních i uměleckých se představila Výstava architektury a inženýrství, konaná na témž místě v roce 1898. Většina exponátů se obracela k inženýrské základně průmyslu i zemědělství, což vedlo ke zmapování utajených rysů skutečnosti pomocí fotografických přístrojů a modelů. I tato výstava chtěla naznačit soulad mezi moderní architekturou a uměním - v rámci tehdy moderního směru, zvaného secese. Ukázala však spíše rozpory. Statičnost dosavadní stavební tradice (novoklasicismus) byla v naprostém protikladu s exponáty rychle se rozvíjejícího průmyslu. Zábavně zde působily zjména vtipné záběry Kříženeckého kinematografu, zachycující hromadné cvičení na Žofínské plovárně a film Svatojánská pouť v Československu. Společně s inženýrem Janem Kříženeckým natočil později Josef Šváb Malostranský první hraný český film s názvem Pražský párkař a lepič plakátů. Šváb si na výstavě pronajal boudu, kde sám předváděl různé žánrové převleky a výstupy.
    Největší pozornost vzbudil film. Přdstavil s zde jako moderní vynález, jenž demonstruje zrychlený běh času v konfrontaci s tradicí, a - při zpětném zrychleném promítání - i dynamiku »zvrácené« moderní doby. Na téže výstavě byl zbudován dřevěný pavilon pro stálé výstavní divadlo (podle návrhu arch. O.Polívky), jež později dostalo jméno Uránie.
To není vše, čím výstava architektury zaujala kulturní veřejnost. Hlavní atrakcí se stalo nově instalované Maroldovo panorama Bitvy u Lipan. Bratrovražednou bitvu, kterou skončila revoluční fáze husitství, načrtl v Paříži oslavovaný Luděk Marold (1865-1898). Maroldovi pomáhali při realizaci přátlé. Kolega z pařížského pobytu Karel Rašek, krajinné pozadí maloval Václav Jansa a bitevní záběry koní Ludvík Vacátko. Obrovité plátno (900 m ) bylo navinuto na dřevěný válec a instalováno v okružní ploše, znázorňující terén s reálnými předměty, tj. s částmi zbroje a vozových hradeb. Nově zbudovaný pavilon s touto výtvarnou raritou se stal vyhledávanou pražskou atrakcí. Vcelku je ovšem expozice pouze pokusem o plastické zvýraznění fotografických záznamů, nikoliv projevem nových uměleckých výbojů.
    Po Dělnické výstavě z roku 1902, jež měla ukázat »dělníka« jako elementárního tvůrce hospodářských úspěchů (zde vynikla expozice sociálně kritických děl Františka Kupky) uskutečnila se před první světovou válkou druhá jubilejní výstava, pořádaná Zemskou obchodní a živnostenskou komorou. Byla otevřena 14.5.1908 u příležitosti 60. výročí panování Františka Josefa I.
Celkový ráz byl pochopitelně opět demonstrativně český a právem, neboť český průmysl tehdy představoval jádro průmyslového potenciálu celé rakouské monarchie a byl součástí nově se vytvářejícího pojmu střední Evropy. Výstava však zachytila i důležitý přelom ve vývoji umění. Představil ji nástup tzv. architektonické moderny, což signalizoval Kotěrův pavilon Obchodu a průmyslu, ozdobený u vchodu vynikající plastikou Jana Štursy. Ironií osudu však měla největší ohlas jiná atrakce. Byl to burleskní pavilon ve formě obrovitého indického slona, uvnitř kterého byla vbudována hospoda, jež stala shromáždištěm veselých lidí a pijáků z celé Prahy. "Kde je Slon - tam je bon!" ozývalo se z pijáckých hrdel. A v hospodské společnosti U Slona zahlaholil popěvek populárního skladatele sokolských pochodů Karla Pospíšila:
    "My jsme obec světoznámá Baj-Kaj-Laj;
tam kde Šiva, Višnu, Bráhma - náš je kraj!
Nás jako veselou chásku všude znaj:
k pivečku má velkou lásku Baj -Kaj- Laj.
Po pražsku si tady zazpívejme,
sem každý ku švandě zaměř krok;
pražské děvy vždycky v lásce mějme
a popřejme si pražský mok!
Vždyť: Praha vždy je Čechů ráj, ať žije Baj-Kaj-Laj!"

Tyto slavné okamžiky ovšem už ani ti »dříve narození« nepamatují. Naše otce však možná přilákala První kuchařská a číšnická výstava, která se konala v Průmyslovém paláci v roce 1922. Podávaly se zde vzorky kulinářské výroby z Francie, Maďarska, Německa i z domova. Plzeňský Prazdroj zde byl za sníženou cenu (jinde patřil k nejdražším), ochutnávka Meinlovy i Kulíkovy černé kávy byla zdarma.
    O rok později vystřídala výstavu kuchařských výrobků expozice automobilů. Hlavní výhrou této výstavy, konané pod patronátem prezidenta T. G. Masaryka, byl automobil zn. Laurin a Klement. Z rodinné kroniky se dozvídám, že si zde strýc koupil světlezelený polozávodní vůz zn. Bugatti, s nímž později závodil po boku slavného matadora Zdeňka Pohla.
    Jako děti nás lákaly na Staré výstaviště (na konci Bělského třídy totiž vzniklo před výstavní branou výstaviště Nové, v místech nynějšího Parkhotelu) bohatě dotované a pestré výstavy zemědělské. Agrární velmoži a velkostatky se zde chlubili s plemennými kusy ovcí a dobytka (poprvé jsem se tu setkal s výrazem »skot žírný«), dále i lákavé zemědělské plodiny a stroje, zejména traktory a mlátičky. To nás jako kluky ovšem nezajímalo. Jakmile jsme překročili bránu výstaviště utíkali jsme k závodišti (v sousedství dnešního Sportovního paláce), na němž předváděli ukázky parkúru přední jezdci. V parádní dragounské uniformě (červené rajtky a blůza se žlutými výložkami) obvykle vítězil náš hrdina - kapitán Bejček. Však se mu dostávalo - i jeho koni - při každém parádním přeskoku - zaslouženého potlesku.
    Ale ještě v jednom druhu výstavního »sportu« jsme soutěžili: byl to prestižní sběr reklamních letáčků. Tehdy to nebylo jako dnes, tisk i papír byl drahý a obchodníci je šetřili pro vážné zájemce. Ve škole jsme porovnávali, komu se podařilo získat větší balík. Největším úspěchem bylo ovšem ochutnat trofejní polévku od fy.Zátka, anebo - a to jen výjimečně - papírový šáleček černé kávy od firmy Kulík anebo Meinl. Vařili ji tehdy v komediantské maringotce, v níž byl pultík tak vysoko, že jsme na něj sotva dosáhli.
    Nadešla válka a výstaviště osiřelo. Zemědělské výstavy se pochopitelně při »dodávkovém« způsobu hospodaření už nekonaly.
    Byli jsme na výstaviště nahnáni pouze jednou povinně, na výstavu Bolševický ráj. Připadlo nám to pitomé, hloupé a nevzdělané, jako celá tato nová masová propaganda.
Ale nic nemohlo vymazat ony nádherné dětské vzpomínky na Staré výstaviště. Což potvrzuje slova, jež pronesl jeden slavný básník: "Poslední lidé na světě jsou děti."

Na Belvedéru

Na Belvedéru, tam k podvečeru
lavička v houští ukrytá;
ta říci může, jak tě, má růže,
já často líbal dosyta.
To neví ale, co bylo dále,
když k nám se měsíc podíval,
ač ten vše ví, to nepoví,
nadarmo by se červenal!

    Kuplet Otto Fastra z frašky Pražské švadlenky byl oblíben u našich dědečků a babiček a dost možná, že si tuto melodii pobrukovali při svých jistě horoucích a tklivých dostaveníčkách. Také ji proto oprášil a parodoval Eduard Bass i jeho předchůdce Josef Šváb Malostranský. Jenže málokdo se zamyslel nad tím, o který Belvedér se tu jedná a kde se nalézají ty houštím zakryté lavičky. Belvedérem (podle italského belvedére - krásná vyhlídka) se dnes obvykle myslí Královský letohrádek, který vybudoval Ferdinand I. v letech 1538-52 pro svou choť, královnu Annu Jagellovnu. Každý »průvodce« přitom podtrhne, že jde o čistou renezanční architekturu, nejdokonalejší v Evropě - mimo italskou půdu. Vzápětí se dozvíme, že název Belvedér byl pro tento klenot vzat omylem, pouhou záměnou či tautologií.
    Hradní Belvedér měl zřejmě svého předchůdce či dvojníka na jiném místě. Proto tu také chybí houštiny a v nich ukryté lavičky, o nichž mluví ona Fastrova píseň.
    V památkách na starou Prahu se zachovala mědirytina F.B. Wernera, na níž se kdesi nad ulicí Trubní, později Eliščiny (dnes Revoluční), na letenském břehu řeky Vltavy, vznáší bělostný letohrádek - Belvedér. Byl umístěn poněkud napravo od dnešní Ullmannovy restaurace.
Nejde o to, že Letná či Leteň byla často spojována s oslavami a s pohostinstvím. Korunované hlavy i pražští purkrabí toužili mít někde rozhlednu či pevnůstku (citadelu), z níž by byl dobrý rozhled a jež by mohla někdy posloužit i k účelům vojenským. Proto jejich zraky zálibně pohlížely na pásmo pahorků a vyvýšenin, jdoucí od Petřína, čili Nebozízku, po Hradčany a Letnou!
    Jaký div, že hrabě František Josef Valdštejn, zámožný majitel Mnichova Hradiště, jehož rod vlastnil značnou část vinic nad řekou Vltavou, si pohled na Prahu si tak zamiloval, že zde roku 1715, na místě bývalého viničného domu, dal postavit skvostný letohrádek, zvaný podle tehdjšího zvyku Belvedérem. Jenže nic netrvá věčně. V roce 1741 obsadili Francouzi Prahu a v letenské stráni vybudovali dvě reduty, tj. obranné valy; v horním zámečku se usadil jejich velitel, maršál Victor FranÇois duc de Broglie.
    O rok později však obklíčila Prahu rakouská armáda, která zvolila taktiku obléhání. Ve městě nastal hlad, Francouzi poráželi a jedli vlastní koně, došlo prý dokonce i na psy a kočky. Začala se šířit úplavice a tyfus. Části vojsk, jež držely holešovický poloostrov proti Libni, byly masakrovány rakouskou dělostřelbou ze Žižkova a z Velkého ostrova - ze Štvanice. Král Ludvík XV. dal proto rozkaz ustoupit a zachránit alespoň armádu.
    V prosinci roku 1743 tedy okupační velitel Chevert kapituloval a Francouzi ve zmatku opouštěli Prahu; nebyl čas zachraňovat vojenský archiv. Proto dal velitel dělostřelců vyhodit zámeček Belvedér do povětří. Z překrásné stavby prý nezbyl kámen na kameni. Inu, krása je vždy určena k tomu, aby byla poničena, takové jsou zákony lidstva a dějin. (Žertovně se tvrdilo, že prý francouzský velitel nechtěl, aby se »nepříteli« dostaly do rukou jeho bohaté zásoby vína.) To už byli majiteli Letné a pahorku Černínové. Za jejich vlády vznikla jakási jiná stavba s názvem Belvedér, jak vidno z tušové kresby Josefa Daniela Hubera z r. 1769. Jenže to byla patrně hospodářská budova, buď viniční dům či hostinec.
    Leč něco po onom zničeném valdštejnském Belvedéru přece zůstalo, totiž jeho jméno. A překrásné okolí a letenské stráně porostlé keři, mezi nimiž se ukrývaly pohostinné lavičky. Ty se stávaly eldorádem milenců koncem 19.století, jimž Petr Fastr věnoval výše citovanou píseň. Neboť kam se měly, proboha, ty pražské švadlenky se svou láskou uchýlit, než na Nebozízek nebo na Letnou? Jenže jména obvykle nemizí, pouze se přenášejí a různě putují. Název Belvedér se od původního místa odpoutával a stěhoval se dála dál, například na letohrádek královny Anny. (Na mapách z roku 1805 je však jako Belvedér označena louka u tzv. Obecních pastvišťat, v místech, kam byly později umístěny jatky, dnes Pražská tržnice. Odtud byl výhled pranepatrný, jaképak tady »belvedére«! Leč s takovými důvody si lidová etymologie hlavu nelámala a neláme.

Troja

Nejkrásnější pohled na Troju prý je od bývalého místodržitelského zámečku v Královské oboře. O tom praví roku 1786 Názorný průvodce Prahou:
    "Též sem spadá pro krásnou vyhlídku, tak i pro příjemnou procházku stará budova zvaná Bubeneč, jež je půl hodiny za malostranskou Písečnou branou. U budovy je myslivna, kde lze dostat malé občerstvení. Od budovy je pak malebná vyhlídka, nejdřív s vršku dolů, kde je kolem prohlubně jindy naplněné vodou, nyní však zelení zarostlé, krásná alej dokola; tam se někdy konají dostihy koňské a kočárové. Pak pohled na Vltavu, jež se zde dělí ve tři ramena, a přes ni na protější starý letohrádek, zvaný Troja."
    Trojský letohrádek má pozoruhodnou historii. Vystavěl ho v letech 1679-85 stavitel Domenico Orsi podle návrhu architekta Jeana Baptisty Matheye jako letní sídlo hraběte Václava Vojtěcha ze Šternberka, jenž rovněž postavil skostný palác na Hradčanech. Měl to být zde jakýsi pandán ke skvostnému císařskému mlýnu. Stavba a výzdoba letohrádku probíhala v letech 1685 - 1703. Oblíbená renezanční »villa suburbana« byla obohacena barokní nádherou a stala se jedním z nejcennějších skvostů z okolí Prahy. Proto lákala a láká do Troje mnohé obdivovatele a návštěvníky. Několikrát zde byl na návštěvě rakouský panovník Leopold I.; pověst o kráse zámku sem přivedla i saského kurfiřta Augusta, zvaného Silný, jenž byl známým milovníkem umění. Na první pohled diváka zaujme monumentální rizalitovité schodiště, zdobené sochami, jež předvádějí zápas olympských bohů s Titány. Na vstupním pilíři stojí Kronos a Dionýsos, na dolejších pilířích leží sochy bohyní Artemis a Déméter. Balkón je podpírán dvojicí gigantů. Pracovali na nich dva příbuzní, sochaři Jiří a Pavel Herrmannové z Drážďan. Protože byli luteráni, nedostali povolení k pobytu a museli se odstěhovat do Drážďan. Ve vnitřní výstavbě jedné z nejkrásnějších staveb českého baroka jsou nástěnné malby malíře Abrahama Godyna z Antverp (s freskami apoteózy vítězství rodu Habsburků nad Turky) a Italů Giovanni a G. Francesca Marchettiho v bočních síních. V kapli vedle maleb staršího Marchettiho najdeme zdobné výtvory truhláře Marka Nonnenmachera.
    Zámek je obkroužen terasami s cennými barokními vázami a bystami, jež tvoří vstupní část do zámeckého parku. Bysty patrně náležejí staroměstským Brokofům. Jak daleko na sever se dostala tato typická ukázka ryzí italské villeguatury z období raného baroka!
    1776 koupil zámek Jan Václav Asterle z Astfeldu a Vydří, dědičný korouhevník českého království. V té době sem docházel konat svá studia historik František Palacký. Po smrti Asterlových dědiců připadl zámeček klášterům, od nichž jej koupil kníže Windischgrätz, od něj pak rodina Židlických.
    Ale to není všechno: během druhé světové války se zde ukrývaly sbírky sochařského umění, jež byly součástí Národní galerie.
    Jako vždy se protivy přitahují: za zámkem, jenž je památníkem baroka z doby pobělohorské, byl umístěn pomníček mistra Jana z Husi, který vytvořil sochař Vilém Amort. Podle zámku, jenž svou sochařkou výzdobou upomíná na bájnou helénskou Troju, převzala jméno i sousední osada, která se původně nazývala Zadní, někdy také Horní Ovenec. Brankou mezi hospodářskými budovami se stoupalo do proslulých trojských vinic, sahajících až ke kapli sv. Kláry. Ta byla patronkou Šternberkovy manželky, paní Kláry Bernardini z Malzanu.
    Leč Troja má ještě jiné zvláštnosti. Je to starý viničný dům se sklepem, jenž nese rovněž jméno sv. Kláry. Z podnětu hraběte Verlanda Windischgrätze byly svahy a stráně v polovině 19. století znovu osazeny vinnou révou. Statek Troja zahrnoval nejen pivovar a zemědělskou usedlost, ale též viničný vrch, na jehož stráních dodnes zraje víno vynikajících kvalit.
Snad proto zde vznikla Botanická zahrada a školní Pomologický (ovocnářský) ústav, na jehož záhonech se kdysi činil černovlasý mladík, později světově proslulý německo-židovský spisovatel: Franz Kafka. Zdravým povětřím a zahradnickou prací si chtěl vyléčit těžkou nemoc - zrádné krční souchotiny.
    Troja-Podbaba byly připojeny ku Praze v roce 1922.
    Hlavní atrakcí, kterou Troja stále láká malé i velké Pražany, je ovšem Zoologická zahrada. Kdysi jsme s otcem doprovázeli už stařičkého prof. Jiřího Jandu, jenž zahradu probojoval a založil, k jeho domovu v ulici U akademie. (Služební byt v Troji v té době patřil jeho nástupci - mistrnému fotografovi zvěře Dr. V. J. Staňkovi.) Profesor Janda, ornitolog a autor encyklopedického spisu Naše zpěvné ptactvo (1923), nám cestou vyprávěl, kolik úsilí ho stálo probojovat zoologickou zahradu v Troji.
    Zpočátku se zdálo, že tento nápad bude přijat s nadšením. Vždyť něco podobného nadhodil ve své pražské přednášce proslulý zoolog Alfred Brehm už v polovině minulého století. Leč po převratě v roce 1919 nastalo rozčarování - nebyly peníze a tak první zoologickou zahradu v Československu získal Liberec.
    Praha jako vždy váhala až prováhala. Některým radním se zdálo příliš nákladné a nedůstojné chovat zde cizokrajná divoká zvířata v přírodním prostředí. Jednalo se o nejapnou výmluvu, neboť Praha už ve středověku proslula chovem různých cizokrajných exotů.
    Vzpomeňme jen na Lví dvůr Rudolfa II. v místech dnešní Míčovny. Pro zálibu v chovu lvů měl císař dokonce astrologické zdůvodnění: lev Mohamed prý vstoupil do pozemského bytí pod stejným znamením zvěrokruhu, snad proto jej hradní »lvířka« Laurenciana Pylmannova musela zvlášť starostlivě opečovávat. Tento lev však císaře přežil.- V tzv. Židovské zahradě (dnešní Vladislavova ulice) měl dům sám »leopartwarter« Jan Aunitz. (První zmínka o »hlídači lvů« na Pražském hradě se však objevuje mnohem dříve, už v roce 1388!) Jako děti jsme se těšili z podívané na dva medvídky, které přivezli legionáři T. G. Masarykovi darem ze Sibiře. Pro rozsáhlou zoologickou rezervaci se dlouho hledalo příhodné místo. Návrh Dr. Emila Holuba a hraběte Adolfa Schwarzenberga, aby bylo Zoo umístěno na Štvanici nebo ve Stromovce, nebyl naštěstí přijat. Navrhovala se nejnemožnější místa a prostory. Nakonec však prosadil prof. Janda myšlenku, že nejvhodnější bude členitý trojský pahorek, jenž nabízí vhodné prostředí pro ptactvo a skalní tvory, ale poskytuje i patřičný klid v rovinném amfiteátru pro cizokrajná, např. africká zvířata a ptáky.
    Darem statkáře Aloise Svobody získala obec rozsáhlé okolní pozemky a dobrá věc se podařila! Na tom nic nemění skutečnost, že byl prof. Janda ke konci svého života poněkud zatrpklý a zahořklý, ostatně jako všichni průkopníci a zakladatelé.
    Co jsme my, děti, věděli o zápasech a starostech rodičů? O takové věci jsme se nestaraly. Dítě dostává svět předem hotový a daný, vnímá především překvapivé jevy stránky života a nezajímají ho příčiny a životní obtíže. Jen občas bylo možno vycítit záblesky lsti i nudy v klecích dravých koček v pavilonu šelem, nebo pozorovat s odporem jak supi uškubávají šlachy z koňských kostí v kleci cizokrajných ptáků. Později jsme sedávali s děvčaty na lavičkách na horní planině poblíže výběhu statných zubrů či stáda žemlovitých koní Převalského, z chovu prof. Františka Bílka. Tento vynikající zoolog zachránil poslední páry tohoto divokého koně a založil v Troji chov, jenž umožňuje vyvážet vyšlechtěné exempláře zpět do jejich rodných stepí: do Číny a do Mongolska.
    Popularitu, jakou měl hravý slon Bimbo, mu mohla závidět leckterá dnešní hvězda pop-muzik. Stříkal na lidi vodu, »smál« se a dostával za to různé pamlsky. (Na svou žravost trpce doplatil, spolykal totiž vše, co mu zvědavci a škodolibé děti nabízeli: zrcátka, hřebínky apod. Po jeho vynucené porážce se mohla udělat výstava z předmětů, nalezených v jeho žaludku. O Troji, jako o každé odlehlé čtvrti, se šíří různé pověsti. Náhorní kaplička zasvěcená sv. Kláře byla dlouhá léta uzavřena. Tu se z ní najednou ozvalo zazvonění - ale nikde kolem ani živáčka. Vznikl dojem, že prý tam straší. Vysvětlení však bylo prosté. Ukrývala se tam malá opička, která uprchla ze sousední klece opic. Vyděšena pověsila se na provaz, připevněný ke zvonci.
    Ještě jedna historka pochází z oblasti Troje, i když je poněkud drsnější. Ve svahu pod kopcem, v usedlosti zvané Havránka, přebýval od roku 1903 ve vile čp. 134/15 až do svého skonu (1908) básník Svatopluk Čech. Odlehlý tichý kout hověl jeho tiché, samotářské povaze. »Zuřivý reportér« Egon E. Kisch vypráví historku z doby, kdy se v časopisech tiskly aktuální zprávy o význačných osobnostech. Na to doplatil jeho poněkud pohodlný a tlustý kolega z německého listu Bohemia. Dostal za úkol připravit nekrolog o Svatopluku Čechovi. Dříve většinou kupoval své informace na »novinářské burze« v restauraci U Brejšků, kde byl častým hostem, ale nyní musel docházet k úmrtnímu loži básníka, aby získal zprávy o jeho aktuálním stavu. Zazvonil prý u vily Havránka v den, který měl být, podle doslechu, v životě »pěvce« Písní otroka, poslední. Básníkova sestra mu však otevřela s radostným výrazem v tváři: "Bratrovi se naštěstí poněkud ulevilo!" - "A sakra," ulevil si novinář. - "To abych sem běžel ještě jednou!" Svatopluk Čech ve skutečnosti nezemřel Na Havránce v Troji, kde měl pouze letní byt, ale v Šimáčkově ulici č. 17, kde má též bystu a pamětní desku. Ale to na věci nic nemění.

Zakázaný vchod do Stromovky

Gerstnerova ulice, Gerstnerka! Záhadná ulička, sousedící se Stromovkou, stala se nám tajemným vstupem do eldoráda klukovských her a válek mezi »holešováky« a »bubeňáky«, válek, které se předlouho vyhlašovaly a připravovaly, aby se pak, nesešel - li se dostatečný počet bojovníků, klidně rozešly. Bojovníci z obou táborů se svorně oddávali zakládání tajných ohníčků na okraji náspu trati a jiným lumpárničkám. My, kluci, jsme ovšem nevěděli, že sousední viadukt a podjezd tratě do Kladna se nazývá Buštěhradská dráha a že byl kdzsi důležitou tepnou kladenských hutí a dolů.
    Leč přesto, nebo snad právě proto nás zapadlá Gerstnerova ulička tak přitahovala: čišelo z ní jakési nebezpečí a kouzlo tajemství. Do Stromovky jsme zásadně pronikali »přes trať«, nejen proto, že to byla cesta daleko kratší a přímější, ale i proto, že s sebou nesla kouzlo zakázaného. Bylo třeba se neustále rozhlížet, zda se neblíží supějící lokomotiva, nebo zda není v dohledu traťmistr, utahující dvouhými kleštěmi šrouby u pražců.
    Tajemná Gerstnerova ulička! Od náspu tratě byla oddělena kovovou mříží, která v dobách našeho mládí ještě neměla průlomy a vývraty, jako v době pozdější, a proto bylo nutno namáhavě zdolávat vysoké špice kovového plotu a mnohdy i přes náplet ostnatého drátu. Proč jsme tam lezli, když vedle byl řádný vchod do Stromovky a vyzděný můstek, to vám už dneska asi těžko vypovím. Snad proto, že mládí miluje romantiku a hlavně proto, že tam dole, mezi tratí a okrajovou zdí, bylo možno najít netušené poklady. Jednou odtud náš kamarád přitáhl dřevěný vojenský kufřík a šli jsme nález oznámit na policejní strážnici, která byla ve stísněném baráčku na Novém výstavišti. Cestou jsme se domlouvali, jak si rozdělíme případné »nálezné«. Jaké nás čekalo zklamání, když policajt kufřík vypáčil. Bylo tam jen několik dopisů a pár vojenských knoflíků. V okolí Gerstnerky se však vyskytly i zážitky hrůznější! Prostor před a za železničním podjezdem v přední části Stromovky byl totiž »oblíbeným« místem sebevrahů, právě před podjezdem u Gerstnerovy ulice. Ve vedlejším březovém háječku se prý sebevrazi s oblibou věšeli. Už E. E. Kisch objevil v policejních análech údaj, že na jediném stromě v této části Stromovky se za krátký čas oběsily tři osoby. Co s takovým stromem? Vykácet?
    Jednoho rána jsme jdouce do školy s taškami na zádech, spatřili těsně před tunelem špinavé zaolejované montérky, z nichž trčela v trávě zkrvavená hnědá hlava a směrem ke koleji čouhaly vysoké šněrovcí boty. Hrůza z doteku smrti nás doslova obešla. Vypadl tu z lokomotivy pomocník topiče, nebo šlo o tělo sebevraha, zřejmě ještě mladého člověka? Šlo o vraždu, nebo nešťastnou náhodu? O tom vrušeně debatovaly sousedky a domovnice z Gerstnerovy ulice, jenže my museli do školy a z řečí jsme nic nepochopili. Když nás v poledne zvonek pustil ze školy, bylo už po všem. Zbylo jen několik tmavohnědých skvrn na rezatých kamenech štěrkového násypu.
Gerstnerova ulice na Letné! Proč se s jménem patrona této »tajemné uličky« seznamujeme pouze ve vzpomínce? František Josef Gerstner (1756-1832) byl kdzsi prvním profesorem na pražské polytechnice v Husově ulici na Starém Městě; jako průkopník průmyslového rozvoje Čech a Prahy byl svým způsobem i vynálezce. Zabýval se nejprve řešením pražské kanalizace, navrhl zřídit Staroměstskou vodárnu, jejíž čerpadla provedl jeho mechanik Josef Božek. Největší zásluhy získal prof. Gerstner tím, že projektoval první trať České Budějovice - Linec, měřící plných 114 kilometrů. Byla to první dráha toho druhu v kontinentální Evropě!
    Od roku 1825 prováděl tuto stavbu jeho syn ing. František Antonín (1795-1840). Oba počítali, že v budoucnosti povede po trati parní železnice a proto projektovali důkladně. 7. září 1825 uděluje císař František I. licenci na stavbu a provoz »koněspřežné« linky Praha-Kladno, která přiváží dřevo z lesů Clam-Martinice, Fürstenberka a Metternicha. Z ní se vytvořila pozdější Buštěhradská dráha. Nádraží U brány Bruska se stalo dějištěm nebývalého rozvoje dopravy a průmyslu.
    Jméno Josefa Božka nepadlo v této souvilosti nadarmo. Právě v jeho osobě se uplatnilo rčení o »zlatých českých rukou«.
    Hrabě Jiří Buquoy získal v Anglii první nákresy parního stroje. Přivezl odtud i jednotlivé součásti, které věnoval Královskému českému stavovskému učilišti v Praze; mechanik Josef Božek z nich upravil odlitky (samozřejmě dle návrhu prof. Gerstnera) a sestrojil posléze vlastní parní stroj. Když užitím parního válce převedl pohyb na kola vzniklo jakési kočárové samopohybovadlo.
    Prostor Královské obory se přímo nabízel k předvedení těchto technických atrakcí. Na promenádě k letní restauraci došlo roku 1815 ke zkoušce prvního »parovozu«, který řídil mechanik Vysokého učení technického Josef Božek. Mezi odvážlivce, kteří se nakrátko »svezli«, patřili hrabata Kaunicové, Nosticové a Kolovratové. Božek byl tak jat tímto úspěchem, že se chtěl vydat na cestu do Vídně, leč ředitel Gerstner mu to zakázal.
    O dva roky později (1817) mechanik Josef Božek předvedl pokus další: plavbu na »paroloďi« čili na kolesovém parníčku. Zkusil to zprvu ve Valdštejnské zahradě, později na velkém rybníce ve Stromovce.
    Božkova atrakce byla v nedávné době opakována. Jeho parní stroj, sestavený jako replika originálu, supěl alejí ve Stromovce 23. a 24. září roku 2000 jako před téměř dvěma sty lety. Do pokusu s vodním kolem do plavby po rybníce se zatím nikdo nepustil. Že by se »vynálezcům« nechtělo máchat v bahnité vodě?
    Tohle všechno jsme ovšem my, letenští kluci, nevěděli. Měli jsme čas jen na hlouposti a lumpárny. Ale snad proto nám zbylo v duši místo na záhady a tajemství, jímž působila tichá a mírná ulička Gerstnerova.

Spory kolem "štrosmajeráku"

    Žáci, kteří navštěvovali bývalou reálku a později gymnázium na Strossmayerově náměstí (dnes základní školu), užívají název »štrosmajrák«. Je to slovo studentské, slangové, kterým si důvěrně přisvojují, či chlapecky znevažují kdysi váženou osobnost biskupa a chorvatského národního činitele, podle něhož je naše náměstí od roku 1925 pojmenováno.
Dříve se jmenovalo prostě Bubenské náměstí a ještě předtím se tomuto prostoru říkalo lidově Před kostelem. (Pseudogotický kostel sv. Antonína z Padovy byl ovšem vybudován teprve v letech 1908-11 podle projektu arch. Mikše.) Lehkovážné mládence a studenty z bývalé reálky, a potom z místního gymnázia (dnes základní školy), ovšem nenapadlo pátrat, kdo to ten biskup Strossmayer byl a co v životě obou národů, českého a chorvatského, znamenal. Musela to však být osobnost nad jiné pamětihodná, neboť si na něj dvacet let po jeho smrti (zemřel v roce 1905 jako stařec devadesátiletý) na pražské radnici vzpomněli.
    Biskup Josip Juraj Strossmayer působil v Djakově ve východním Chrovatsku. Byl jistě dost zámožným mecenášem, vždyť věnoval z vlastních peněz 50 tisíc zlatých na založení Jihoslovanské akademie v Záhřebu a roku 1876 dal značnou částku na podporu chorvatské univerzity. V Djakovu proto dodnes ukazují vznosnou Strossmayerovu katedrálu.
    Ale kvůli tomu bychom ho v Praze tolik neuctívali. Strossmayer byl též vynikajícím chorvatským národovcem, přítelem Jana Kollára a Františka Palackého. Jako stoupenec obnovy illyrské kultury (zahrnující západní část balkánského poloostrova) usiloval o sjednocení slovanských kultur a literatur, zejména slovinské a chorvatské, samozřejmě ve spolupráci se srbskou. Politicky byl odpůrcem násilné maďarizace Slovenska, která nastala po tzv. rakouském »vyrovnání« v roce 1867; kritizoval rovněž dogma o neomylnosti papeže. Byl to zkrátka bouřlivák; nepoddajný kněz a chorvatský vlastenec. Jenže ani to všechno nestačilo k tomu, aby získal v Praze tak významné náměstí.
    Jako významný politik a jeden z vůdců Národní liberální strany byl Strossmayer členem rakouské říšské rady ve Vídni. Prosazoval zde tzv. jižní austroslavismus, to jest sjednocení Dalmácie a Chorvatska, samozřejmě v dorozumění se Srby. Jenže to se ve Vídni ani v Pešti nelíbilo; protože na starého pána nijak nemohli, pronásledovali a vypovídali alespoň jeho žáky. A ti museli z domova utíkat - nu kam jinam než do Prahy, kde se jejich patronem stal podobný bouřlivák, leč mnohem mladší a energičtější - prof. Tomáš G. Masaryk.
    A nyní máte jako na dlani, proč si za první republiky djakovského biskupa tolik vážili a nazvali po něm čelné holešovické náměstí - a řekněme hned, že plným právem. Strossmayerovo jméno vydrželo a přestálo, snad s ohledem na německy znějící jméno, i dobu okupace, ale i léta poválečná.
    Až na jedinou výjimku. Na počátku šedesátých let zemřel jeden bývalý komunistický novinář, potom čelný funkcionář a obratný politický dribler. Takže: vezmeme to biskupovi a dáme to našemu zasloužilému soudruhovi. Průvodčí v pražských tramvajích tehdy sarkasticky vyvolávali: "Náměstí Kopeckého, dříve štrosmajrák!" A lidé se potutelně usmívali.
Jenže ani to dlouho nevydrželo. Roku 1968 se nám Strossmayerovo náměstí opět vrátilo, neboť komu čest, tomu čest. Vzpurný djakovský biskup si to zasloužil. Kdyby se opět někdo pokusil náměstí přejmenovat podle toho či onoho dobového miláčka, dovoluji si upozornit, že pražská lidová ironie je mstivá a nezapomíná. Tak pozor, páni konšelé!

Kde se pivo vaří

    Sotva stačil hlavní holešovický pivovar oslavit sto let od svého založení, a netrvalo ani dva roky a byl zrušen. Jak to u nás bývá, právě když byl na vrcholu své výroby a dosahoval nejlepší kvality piva! Jenže tak velí železný zákon financí a trhu. Jen holešovičtí pivaři si občas zastesknou: tenhle »trh« by mohl čert vzít! Léta dvacátá minulého století zastihla První měšťanský pivovar v Holešovicích v největším rozkvětu. Byl založen v roce 1897 a pod vedením vynikajícího direktora, znalce oboru a milovníka umění Karla Venduláka, se vypracoval tak, že mohl konkurovat s tehdejšími velikány: s Akcionářským pivovarem na Smíchově i s »černým Kozlem«, vyráběným v Ringhofferově pivovaru ve Velkých Popovicích.
    Hned v roce 1897 dala správní rada prozíravě vybudovat ležácké sklepy a rozšířila i druhou varnu. Už v prvním roce svého trvání dosáhl pivovar výstav 105 tisíc hektolitrů a jeho specialita, patnáctistupňový holešovický Primátor, putoval i do Vídně a do Chicaga! Holešovický pivovar měl totiž velkou výhodu - byl v blízkosti řeky. Jakmile Vltava zamrzla, hrkotaly odtud k pivovaru korby »ledařů«, tažené vždy párem těžkých belgických chladnokrevníků, většinou světle hnědých s plavou hřívou a čelenkou, aby se odlišili od tmavohnědých a černých valachů, zapřežených za korbami uhlířů a popelářů. A chlazení, to vám řekne každý, je základ pro chuť a kvalitu piva!
    Holešovický nápoj nebyl sice tak hořký, jako pivo plzeňské, ale jeden čas předčil i poněkud »nakyslé« smíchovské nebo trochu nasládlé pivo branické. Přitom byl Pražan pivo cenově dostupné, tudíž lidové, a proto bylo k dostání ve všech holešovických a letenských hospůdkách. Pod značkou Měšťan chytil pak První pražský měšťanský pivovar v Holešovicích druhý dech. S výstavem asi 307 tisíc hektolitrů za rok se v devadesátých letech řadil na přední místo v republice! Procházel-li někdo ulicemi v blízkosti Měšťanského pivovaru, ovanula ho omamná vůně sladu, která každému pivaři obvykle vzbudí chuť na pořádný doušek. Byl jednou v Holešovicích pivovar ...
Teď už není. Když holešovický pivovar dosahoval vrcholné kvality a ve své cenové skupině patřil k nejlepším, byl novým majitelem, mezinárodní společností Bass, zlikvidován. Stalo se to v lednu 1998. Nyní je budova využívána ke kulturním podnikům a má být postupně proměněna - v pivovarnické muzeum. Zlaté oči! Však se nejapnosti a nedostatku úcty k tradicím ve třetím tisíciletí nikoliv nadarmo říká vznešeně: globalizace.
    Kde jsou ty časy, když se slaďáci ve starých pivovarech chopili kolem ramen a zpívali: Hola, braši, kamarádi,tamhle se kouří.
    Je to jistě pivovar a pivo se vaří!
    Ale co, možná že za pár let po slavném holešovickém pivovaru nikdo ani nehlesne ... Jenže První měšťanský pivovar v Holešovicích nebyl v naší čtvrti ani jediný, dokonce ani ten nejstarší. Pivovárek, patřící ke dvorci Bubny, byl zaznamenán už ve středověku. Udržel si však dobrou pověst až do 19. století, kdy se jeho majitelem stala rodina Richterova a Kejřova. V sousedství pivovarské hospody vznikla taneční síň, na kterou pak navázalo Dělnické divadlo. V létě se zábava rozproudila a popíjelo se i v přilehlé zahradě, vybavené sálovým kulečníkem. V roce 1881 se prý v bubenském pivovaru vystavovalo ročně na 8200 hektolitrů, což na tehdejší poměry nebylo nikterak málo!
    Po první světové válce a v republice se pivovaru U Kejřů příliš nedařilo; proto zde byla v roce 1926 výroba ukončena.
    Podobně tiše zhasla a utichla i jiná varna piva v okolí, totiž starý pivovárek v Troji (čp. 4). Na ten už nepamatují ani ti nejstarší pamětníci. Původně byl pivovar součástí hospodářských budov, umístěných na nádvoří šternbernského zámečku. Pivo se tu vařilo od konce 17. století! Jenže jak praví básník: kdo chvíli stál stranou, už stojí opodál. Příliš dlouho se zde udržovala zastaralá technologie. Teprve koncem 19. století byla zavedena moderní pára a převládl pohon parními stroji - leč bylo už pozdě. Výstav v Troji neustále klesal. Tento pivovar, jenž v roce 1885 patřil k nejslavnějším v Čechách, ukončil svou činnost a předal slávu holešovického piva mladším a schopnějším. Jeho budovy sloužily pak dlouhá léta jako likérka v rámci Rolnické družstevní výroby. Na hvozdech, kde se původně přehazovalo naklíčené zrno a sušil se máčený slad, zrály později jogurty a syrečky trojské mlékárny. Inu nic proti gustu, sýry jsou zdravé, jenže bez piva?
    Teprve nová doba vynesla První měšťanský pivovar v Holešovicích do popředí. Pivovary, které vznikaly na přelomu století, akceptovaly totiž moderní výrobní techniku, kterou u nás prosadil Ondřej Poupě, bývalý sládek na panství hraběte Clam-Martinice. Dříve se totiž pivo vyrábělo více méně po domácku; sladina se povařovala s chmelem v kotlích a poté se dávala do kádí, kde se přidávaly tzv. »svrchní« kvasnice. Pivo bylo občas kalné, proto se stáčelo do lahví z tmavě zeleného nebo hnědého skla.
    Sládek František Ondřej Poupě (1753-1805) zavedl novodobou technologii, měření varu a ledování kvality nálevu. (Má pamětní desku v domě s pivovarskou tradicí, čp. 360-II Na Perštýně. Dům U tří zlatých koulí vlastnil v 17. století geometr Rafael Globic z Bučiny; v duchu rodové tradice - jeho předkem byl sládek a primas malostranský Baltazar Globic z Bučiny - zde založil pivovar, jehož prostranné sklepy byly koncem 19. století proměněny v populární »zpěvní síň«, zdatně konkurující protějším »zpěváčkům« U medvídků.)
    Zdá se, že tehdejší radní z Holešovic byli velkorysí a věděli, co dělají; přiřkli totiž pivovaru velkoryse celou ulici v sousedství, takže se zde výroba mohla rovinout v plné šíři. Bylo pamatováno i na kulturu, neboť v pivovarské zahradě se roku 1902 usadilo Divadlo Uránie. Dlouholetý ředitel holešovického pivovaru Karel Vendulák investoval i do zřízení Poupětovy odborné laboratoře, jež v Prvním pražském měšťanském pivovaru sledovala kvalitu várky od roku 1908 až do svého zrušení. K popularitě pivovaru přispěl jak patnácti stupňový ležák, zvaný Primátor, tak »dámská« černá Pražanka. S výstavem 307 tisíc hektolitrů se pivovar zařadil na 15. místo v České republice!
A právě v této situaci byl likvidován. Leč na co lamentovat a naříkat? Horší je, že se starými pivovary odchází i ono pověstné: "Kde se pivo vaří, tam se dobře daří!"
Proto je pro nás, holešovické rodáky, vzpomínka na perlivou sklenici světlého či tmavého Měšťana (l0 a 11 ) milá a posilující.

Náměstí Jiřího Ortena

    Málokdy se podaří pojmenovat rušné a světlé náměstí v Holešovicích tak šťastně, jako je náměstí Ortenovo. V době svého založení se jmenovalo U Uránie (1903), pak dlouhá léta (1925-40) náměstí Holešovické, za války bylo přejmenováno na Myslbekovo, po válce dostalo opět územní název: Holešovické; po únoru 1948 bylo však přejmenováno na Dimitrovovo, a teprve po roce 1991 podle básníka Jiřího Ortena.
    Namísto bulharského revolucionáře a předáka Kominterny (Komunistické internacionály), jenž se kdysi statečně postavil tváří v tvář říšskému soudu a samotnému Göringovi (byv neprávem obviněn ze zapálení Říšského sněmu), dostalo se této cti tichému a skromnému židovskému chlapci, pocházejícímu z Kutné Hory. (Vlastním jménem se Orten nazýval Ohrenstein.) Jeho jméno se octlo na tabulce tohoto náměstí právem. Protože navzdory svému mládí byl Orten velkým básníkem, nadějí české literatury.
    Jeho lidský i tvůrčí úděl byl poznamenán nacistickou okupací.
    Orten přišel do Prahy studovat jazykovou školu a dramatickou konzervatoř. (Jeho bratr Ota Ornest se stal později režisérem Městských divadel pražských.) Jsa z rasových důvodů vyloučen ze školy, prošel Jiří řadou zaměstnání. Po určitý čas působil v Židovské náboženské obci. Přitom stále psal verše, básně hluboké, zádumčivé, přemýšlivé, přesně odrážející stísněnou a truchlivou náladu doby.
    Patřil k tzv. protektorátní generaci, kterou poznamenala úzkost a ztráta životních jistot. Přátelil se s Františkem Halasem, který první vyhmátl jeho talent, inspiroval se i německými básníky Prahy R. M. Rilkem, filozofy Kierkegaardem a Ladislavem Klímou. O charakteru jeho tvorby svědčí už názvy jednotlivých sbírek: po Čítance jara přicházejí názvy: Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč a Ohnice. Všechny tyto sbírky musel vydávat pod pseudonymy: Karel Jílek a Jiří Jakub.
Nakonec, když už nesměl uveřejňovat své verše ani pod cizími jmény, psal si své důvěrné deníky: obsahují hluboké postřehy, črty, jež jsou průzkumem lidského nitra. Vyšly posmrtně pod názvem Deníky Jiřího Ortena a Elegie. Orten zde vyjádřil pocity smutku a odcizení, jež platily i pro další generace, a možná že platí i dodnes.
    Osudová náhoda si však s Jiřím Ortenem škaredě zahrála: 30. srpna 1941 přecházel ulici u Hlavního nádraží, aby si naproti v trafice koupil noviny. Přitom byl sražen německou vojenskou sanitkou. Jako občan Protektorátu Čechy a Morava si zřejmě ještě zcela nezvykl na způsob jízdy po pravé straně, který ze dne na den zavedli Němci. Za dva dny na následky tragického úrazu zemřel: bylo mu - dvaadvacet let.
    Holešovické náměstí, jemuž trůní vznosná budova Masarykovy školy, může být na básníka Jiřího Ortena právem hrdé.

Na letenské pláni

    Za našeho mládí to byla volná sportovní plocha, s nespočetným druhem fotbalových plácků. Získat angažmá zde bylo nesmírně snadné - stačilo postavit se u improvizované lajny nebo u příležitostné brány, sestavené většinou ze školních brašen nebo s kusů oděvu, ve vhodné chvíli podat zaběhnutý míč, a přitom prohodit: "Můžu si s vámi zakopat?"
    Stačilo počkat na souhlasné kývnutí a zaujmout příslušné místo. Kdo se osvědčil, byl pozván i napodruhé.
    Vzadu za sportovními hřišti byl dolík, kde se »mastili« karty. Hry povolené i nepovolené. V dolíku totiž nefoukalo, a také před policajty přišlo včas varování. Proto se hrály zejména zakázané hry: Makao, Gotes, Moje teta, tvoje teta, Jednadvacet aj. Možná, že se zde dělaly i jiné věci, protože sem policie málokdy zabrousila, pokud nedošlo ke rvačce nebo k nějakému vážnějšímu incidentu.
    Za tímto terénním spádem bylo navýšené návrší, na němž byla v letech dvacátých vybudována studentská kolonie. Měla to být jakási záplata za zrušenou studentskou kolej v »kapucíňáku« na Hradčanech, v sousedství vězeňské donucovací pracovny. Studenti odtud odešli, ale vzali s sebou památku - satirický časopis Trn, jehož první, ještě hektografované číslo vzniklo na Hradčanech. V letenské kolonce se nežilo nijak špatně. Její obyvatelé měli svou samosprávu, dokonce i mravnostní výbor, který dovedl zamhouřit oči, kdykoliv bylo třeba. A ono bylo, někdy i mnohokrát.
    Stavebně ovšem nebyly dřevěné baráky nic zvláštního: do některých místností zatékalo, v barácích byla mnohdy zima. Jenže pobyt měl několik výhod. Zaprvé se zde příliš neplatilo a správa byla shovívavá. Další výhodou bylo, že se zde sdružovala různá »řemesla«, technická i umělecká: literáti, sochaři, malíři, a třeba i architekti a stavební inženýři. A přátelství, stvrzená v »kolonce« veselými večírky a pitkami, trvala mnohdy po celý život. O solidnosti výstavby svědčí i skutečnost, že poslední dřevěné baráky byly demontovány až v roce 1979. V minulosti sloužila letenská pláň především jako vojenské cvičiště. Od hradčanských kasáren sem docházela vojska na pořadová i taktická cvičení. Do kasáren se však roty vracely za doprovodu vojenské kutálky, aby rytmus hudby vlil do unavených údů novou energii a c. a k. militérka aby neutrpěla ostuda. Později byly armádní sbory posunuty dále do Dejvic a letenská pláň byla v péči Spolku pro pěstování her české mládeže. (Vojsku zůstalo ještě dlouho dělostřelecké cvičiště Na Maninách a kanonýři /dříve se říkalo ohněstrůjci - Feuerwerker/ se zde zastřelovali do obrovitých terčů, umístěných ve skalním lomu pod Bulovkou. Proto se zde někdy říká Na bateriích.)
    Po odchodu vojenských čet zavládlo na Letné sportovní zápolení. Usídlily se zde rozličné sportovní kluby: vedle známých letenských lídrů Slavie a Sparta zde sídlil kdysi slavný DFC (Deustcher Fotball club), tenisový oddíl LTC aj. Ale zůstal ještě dostatečný prostor pro motocyklovou plochou dráhu. Tuto dráhu využila k reklamním účelům americká firma Harley Davidson, která uspořádala soutěž: kdo nejdál dojede s pouhým jedním litrem benzínu v nádržce! Vyhrál to pochopitelně humorista Zdena Ančík, který seděl na motocyklu poprvé v životě! Za reklamu v časopise Trn mu zřejmě mechanici přidali k soutěžnímu »litru« i notných pár decilitrů navíc.
    Také vzadu poblíže Hanavského pavilonu byly kdysi tenisové kurty; jejich správce, pan Koželuh, měl dva syny. Jeden z nich, jménem Karel (1897-1954), jenž původně sbíral »lepším« hráčům míčky, se stal později slavným tenistou a profesionálním mistrem světa. Na Štvanici vyrůstal jiný nadaný potomek správce kurtů, později náš jediný vítěz Wimbledonu Jaroslav Drobný. K tenisu, což byl dříve typický sport letních, antukových kurtů, patřil v zimě hokej, popřípadě fotbal. Zábranský, Maleček, ale i Drobný byli špičkovými představiteli obou sportů. To všechno ovšem víme jen z vyprávění. Od pamětníků jsme se dozvěděli, že na letenské pláni prováděl exhibici průkopník našeho letectví, ing. Jan Kašpar, který v roce 1911 přeletěl na jednoplošníku typu Blériot z Pardubic do Chuchle. O dva roky později na témže místě předváděl leteckou akrobacii francouzský letec Adolphe Pégoud.
    Letenská pláň hostila také slavné Všesokolské slety, a to počínaje třetím roku 1895 až sedným 1925. První, roku 1882, ještě velice skromný, se konal na Střeleckém ostrově, druhý hostila louka pana Josefa Bukovského u příležitosti Jubilejní výstavy roku 1891. Poté, když se Sokolstvu zdála i letenská pláň malá, přestěhovali své slety na Strahov. V roce 1949 však bagry a brigádníci letenskou pláň zplanýrovali a vytvořili tak pískem pokrytou plochu pro konání vojenských přehlídek. Zůstala jen obrovská, nečleněná plocha, která se, vysušena větrem, podobala písečné poušti. Legrace a sport se však z letenské pláně vypudit nepodařilo. Po světových ženských hrách v roce 1930 si najala letenskou plochu Ústřední komise pro chov klusáků a vybudovala zde závodní dráhu. Jen jedna matná vzpomínka na starou letenskou pláň mi do paměti zapadla. V přední části byl jeden čas stanový hipodrom. Na mé žadonění mne jednou vzal otec dovnitř a vysadil mne, když mi byly tak tři, čtyři roky, na jednoho vyššího nohatého hnědáka. Mohl jsem si něco užít, »zarajtovat« si na živém zvířeti, nikoliv pouze na tom dřevěném s potrhanou kůží, který se dodnes otáčí v památném letenském karuselu z dob Jubilejní výstavy 1891. Jenže já jsem o tento lákavý zážitek díky své bázlivosti připravil, ač to stálo rodiče celých pět korun! Řval jsem totiž tak mohutně, než mne s klidného zvířete sundali. A tak to se mnou dopadalo vždycky.