Praha z Letné

    Každý den ráno hledím na panoráma Prahy a znovu a znovu se obdivuji jejím proměnám. Za rozbřesku dne je silueta města temná, prosvítá jen světlými body, jež vystupují z nočních mlh. Teprve když se nad Vysočanami proderou první paprsky a rozlijí se v růžové červánky, rozzáří se špice věží a kopule měděných bání. A když se slunce vyloupne plněji, zaplanou zasklené budovy na pankráckém horizontu jako hořící pochodně. Dopravnímu ruchu v ulicí kyne televizní věž, jejíž špice mizí v oblacích jako symbol technického pokroku. Pod ní se rýsuje reliéf minulosti: Vítkov se sochou husitského vojevůdce a Památník osvobození. Je to slavnost díkůvzdání, obřad nejsvětější. - Město se probouzí.
    A jdete-li po svahu k západu, zjeví se vám ten nejkrásnější koutek světa, měděné barokní kopule Mikulášského chrámu a silueta Menšího Města, stuleného pod ochrannými křídly Hradčan. Jindy, za deštivého počasí nebo severských mlh, později navečer, obalí se silueta věží a kaskády mostů do bílé tmy jako do hustých pláství vaty, z nichž jako bludičky vystupují tu a tam světélka, červená z rozhledny na Petříně a z hory Vítkova, bílá zablikají odkudsi z Vinohrad či Pankráce, jakoby hvězdy na vánočním stromečku. Přichází noc, temná a tajuplná, s odlesky světel na ebenové hladině řeky. - Město usíná.
    Magická Praha! V zimě, přikryta sněhovým polštářem, je chráněna před zraky zvědavých turistů, kteří v létě bloudí, nahlížejíce do bedekrů, ač to nejdůležitější jim právě uniká. Neboť Praha je tajemná, zakryta hávem své tragické minulosti. Jak navenek velkolepá, avšak vnitřně prázdná jsou města jihu a západu, jež nepoznala kruté záchvěvy dějin!
    Jaká změť lidských osudů je skryta v tomto nepatrném kousku země, v jemně vykrojeném meandru řeky Vltavy? Ten pohled z Letné nám Prahu oddaluje, činí ji přehlednou a srozumitelnou. Vracel jsem se kdysi po letenské stráni domů; bylo to 14. února 1944, v den náletu na Prahu. Slunce vysílalo první jarní paprsky a já nestačil obdivovat stříbrná těla bombardérů, jejichž svazy se od západu blížily ku Praze. Měl jsem pocit, že se nic nemůže stát, vždyť my Češi stojíme na straně Spojenců. Jak hluboce jsem se mýlil!
    Již týž den odpoledne se ukázalo, jak krutá a nemilosrdná je hra mezinárodních sil: nárožní hodiny, jejichž ručičky se zastavily přesně na 12.25 jako němí svědkové. Rozvaliny domů, transporty mrtvých a raněných. Požár kulisárny Národního divadla. Krása a hrůza, spečená do jediného okamžiku. Třaskavá esence zážitku, na jehož pozadí prožíváme onu »neuvěřitelnou lehkost bytí«.
    "Kdo nezná Prahu ze sadů belvederských, tomu její krása a poezie zůstane tajemstvím," napsal Ferdinand Schulz. Také výtvarní umělci tento pohled obdivovali. Antonín Slavíček napsal:"Sedl jsem si na chvíli v letenské restauraci a koukal jsem se na tu záplavu světel a střech. Vrátil jsem se domů, vzal štafle a barvy a namaloval jednu, pak druhou velkou důkladnou studii." Obraz Prahy z Letné patří k vrcholným dílům našeho předního impresionisty.
    Hledím na Prahu z návrší, jemuž se kdysi říkalo Slunečné, a sražen vlastní nicotností kořím se pokorně před zázračnou podívanou. Oči tiše a obdivně hladí ušlechtilé tvary měděných kopulí a štíhlých, zašpičatělých věží, oceňují architektonické zvláštnosti a malebnosti, nastřádané prací a úsilím generací. Zalévá mne pocit vděčnosti, že jsem mohl žít právě zde, v tomto kouzelném koutku světa.
    Vždyť: Praha je jediná - a jediný jen pro mne v ní je život.

O původu sedmé čtvrti

Jsme rodilí Benátčané?
    Sejdou-li se dva dříve narození obyvatelé naší čtvrti, shodnou se na tom, že jsou vlastně »rodilí« Benátčané. Přišli totiž na svět v bývalé holešovické porodnici, jež stála na ostrově, zvaném kdysi Velké Benátky. (Malými Benátkami byl nazýván Střelecký ostrov.) Na počátku osmdesátých let ustoupila tato budova výstavbě tenisového areálu, ale na protější straně zůstala naštěstí zachována novoklasická lázeňská budova s přízemními dórskými sloupy (čp.858). Říkají tedy místní zrozenci právem, že jsou »rodilými« Benátčany?
    Je tu i jiný důvod. Velké Benátky prosluly odedávna rušným společenským životem. Po lávce či přes přívoz se sem dostávali Pražané za zábavou, neboť právě zde byly ty nejlepší a nejnavštěvovanější tančírny. Na prahu devatenáctého století zde jakýsi podnikatel postavil restaurační budovu s tanečním sálem ve stylu Ludvíka XVI. (Budova byla žel zbořena v roce 1909.) O zvláštní chuti Pražanů k zábavě vypráví pamětník: "Tanec by se v té chvíli hodil spíš ke králi Šalamounovi; z valčíku se tam stává učiněný fandango (lidový tanec andaluzský) a tanečnice se mění v bajadéry - slyší hudbu sfér a tančí na mléčné dráze." (Průvodce městem z roku 1835).
Znavené taneční dvojice se uchylovaly do ochranné tmy křoví a stromů; není divu, že se mnohý Pražan mohl po právu honosit tím, že je »rodilý Benátčan« - byv hříšně počat na tomto ostrově. Největší holešovický ostrov má však starší, velice dávnou minulost. Nacházel se ve směru prastaré severní cesty a brodu, jenž byl podporován mělkým tokem řeky a skupinou malých ostrůvků. Podle Hájkových pověsti byl brod využíván již za knížete Křesomysla, to jest kolem roku 857. Přebrodil se tu však i král Jindřich III., který pak obléhal na hradě knížete Břetislava I.; procházel tudy i moravský Svatopluk, dál se tu přeplavili Václav I., Ruprecht Falcký aj.
    V roce 1420 na ostrově rozbil tábor slavný husitský válečník Jan Žižka, aby odtud odvážnými výpady škodil vojskům Zikmundovým, rozloženým v Oboře a v Bubnech. Poté přesunul Žižka své vojsko i s vozy na horu Vítkov, čímž získal výhodnou polohu pro nadcházející bitvu. V roce 1611 se na ostrov uchýlili Pražané, kteří se odtud bránili děly proti vpádu Pasovských. Přes Velký ostrov táhli roku 1741 Sasové, ale i jiná vojska. Brod sloužil do té doby, než došlo v těchto místech k přemostění Vltavy.
    Velké Benátky však nezažily pouze války a vojenská tažení. 1754 koupil ostrov Kryštof Faber s právem přívozu, rybaření, hospody et cetera; z hruba za dvacet let jej vystřídal Filip Steinberger. Pak měli ostrov v nájmu různí měšťané: Vojtěch Frič, Josef Boskovic, Barbora Dlouhá aj.
    Velký ostrov nebyl ovšem tenkrát tak osamocen jako je tomu dnes; byl obklopen několika malými písčitými ostrůvky jako kvočna kuřaty. Vltava si zde zřejmě hledala svou cestu a vytvářela neustále nová a nová řečiště. Řeka byla mělká a proud pomalý, takže se tok rozléval do šíře a tvořil množství neustále se měnících výstupů a plošin.
    Jednotlivé ostrůvky, jmenované dle majitelů, se neustále měnily. K Novým mlýnům v blízkosti sv. Klimenta přiléhal ostrov Primátorský (Novoměstský), zatímco k Helmovským mlýnům se družil ostrov Korunní, jenž byl lávkou spojen s mlýny Dolnoloděckými. Největší ostrov byl Jerusalémský, nazvaný podle továrníka na kartouny Leopolda Jerusaléma (1789-1842), který byl známým lidumilem a založil v Karlíně opatrovnu pro lidi ohrožené cholerou. (Jeho kartounka byla v Růžodole a na ostrově měl bělidlo; říkalo se zde také Růžodolský ostrov. Výroba tkanin z bavlněné příze totiž vyžadovala značné množství vody. Podle jiné výrobny barevných plátěných látek čili kartounů se jmenovaly i jiné ostrovy - např. ostrov Barvířský, dnešní Žofín.) Menší ostrůvky v části karlínské - tj. Köpplův, Kindlův a Kamenský neboli Šaškovský (podle mlynáře Martina Šaška), splynuly časem s dnešním poloostrovem Rohanským (nazvaném po tesařském mistrovi Josefu Rohanovi).
    Roku 1898 se Velké Benátky dostaly pod správu Starého Města. Ve starých konskripčních listinách se o tom praví: "Ostrov a k němu patřící část ostrova Jerusalémského se vším příslušenstvím, s přívozem a požitky říčními koupilo město Praha za 880 tisíc zlatých od bratrů Židlických. Tímto aktem se dostaly se do držení obce veškery říční požitky - od Vyšehradu až do Troje. Ostrov měl tehdy 33 299 čtv.sáhů rozlohy. Už za statkáře Židlického osázel Velký ostrov zahradník Pavel Nápravník stromovím, které však záhy spláchla ničivá povodeň.
    Řekli jsme na začátku, že přes Velké Benátky vedla obchodní cesta od severu (Drážďany, Vratislav) ke staroměstskému tržišti, tj. k Ungeltu. Přepravu přes řeku obstarávaly vedle brodu i přívozy. Holešovičtí rybáři kotvili v Bubnech s velikánským prámem, jímž se čas od času na Velký ostrov převáželo. Drobné ostrůvky byly pak mezi sebou propojeny dřevěnými lávkami. Pomalé a zdlouhavé převážení bylo později nahrazováno mosty. V době napoleonských válek, v roce 1813, byl sestaven pontonový most z Buben na Velké Benátky, aby bylo možno rozmístit zde dělostřelecké baterie. Teprve v polovině devatenáctého stolení se nad Velkými Benátkami rozklenul kamenný oblouk železničního viaduktu, jenž umožnil spojení se světem na solidní bázi. Také pro říční dopravu byla roztříštěnost ostrovů a ostrůvků kolem Velkých Benátek neblahá. Proto dochází v letech 1907-12 k regulaci břehů a k vybudování vodního díla na Vltavě, včetně nového jezu a propustí.
    Přírodní ráz této partie se ovšem nenávratně ztratil. Řeka, rozlévající se široce do okolí a vytvářející nesčetné bažiny a tůně, byla sevřena propustmi a nabyla podobu vyzděného kanálu. Součástí vodního díla byla malá hydrocentrála na špici ostrova, napájející malou elektrárničku. Budovu navrhl architekt Alois Dlabač, který si nárys přivezl z Francie. O této stavbě se říkalo, že asi nikdy nebude dokončena. V čem byla obtíž? Při rekonstrukci se ukázalo, že stavba stála původně na roštu z dubových trámů, pod nimiž proud řeky vymlel základy, takže se celý objekt takřka vznášel na vodě. Ale hydroelektrárna už dnes stojí a z jejích ochozů se nabízí neobvyklý pohled na malostranské chrámy a paláce.

Proč právě sedmá čtvrť Prahy

Úsloví »chodit s bubny na zajíce« znamená počínat si ukvapeně, hýřit silou tam, kde toho není zapořebí. S názvem Bubny to však nemá pranic společného.
    Někteří odvozují název obce od cestovatele Heřmana z Bubna (+1602), který měl kdysi tento statek v držení. Podle Macháčkovy básně si dobrodružný rek přivezl ze svých cest mezi mouřeníny lva, kterého zachránil před záhubou. Lev prý mu zůstal věrný až do smrti. Jde ovšem o mylnou etymologii; panský rod z Bubna a Litic pochází z Plzeňska a domy Bubnovské byly vesměs na Starém Městě (např. Celetná 14 a 30). Naše Bubny proto nemohly být původní tvrzí rodu. Památku po dobrodružném cestovateli a jednom z majitelů bubenského dvorce zachovalo jméno Heřmanovy ulice, založená však až roku 1888. (Horní část, jdoucí od Kamenické k Bělského silnici - dnes Dukelských hrdinů - se předtím jmenovala Na čertoušku, podle Čertovy rokle, jež byla teprve dodatečně zasypána. V č. 629 byla hospoda Na Čertoušku, v č.834 zájezdní hostinec Hotel Bivoj a v č.404 stará továrna Ant. Reissenzahna. V horní části byla i bývala holešovická synagoga. Dům U Heřmana z Bubna (čp.562) přenesený dnes nápisem - zřejmě omylem - na rohový dům čp.563), s dosud patrnou lunetou pochází z osmdesátých let 19. století.
    Obec Bubny byla nejstarší obydlenou částí celého vltavského meandru a nacházela se v blízkosti starobylého brodu. Skupina ostrovů v jeho blízkosti navazovala na obchodní cestu ze severu ke staroměstskému tržišti, zvanému Ungelt; zmíněný brod umožňoval přístup vojsk k oběma hradištím: hradčanskému i vyšehradskému.
    O tomto brodu se proto zmiňuje Kosmas v roce 1105, neboť prý tudy procházela vojska olomouckého knížete Svatopluka, jenž se chtěl zmocnit Prahy i stolce knížete Bořivoje II. Průběh celého tažení vylíčil kronikář velice dramaticky:
    "Svatopluk se objevil na poli se šesti pluky pěkně v pořádku seřaděnými, a poněvadž mu nikdo nevyšel naproti od hradu (Vyšehradu?), jsa bez rady a na pochybách, na chvíli se zastavil; potom přebrodivše se přes řeku Vltavu pod vesnicí, jež slove Bubny, přiblížili se k pražskému hradu, ale našli brány zavřené a na zdech bojovníky připravené k ráznému odporu. Byvše tam od jedné služky na hradbách stojící hanebně potupeni, vrátili se touž cestou a vztyčili stany mezi oběma hrady na místě, kde se v sobotu konají obchody (Ungelt), domnívajíce se, že se jejich spiklenci z obojího hradu té noci k nim sběhnou."
    Jenže spiklenci se neseběhli a Svatoplukovi nezbylo, než se vrátit s nepořízenou zpátky. Zda při návratu užil téže »mokré« cesty, kterou sem přišel, těžko říci.
    Už Přemyslovci si byli dobře vědomi strategického významu bubenského brodu; z těchto důvodů učinili obec majetkem královským. Tento fakt se připomíná roku 1088 v darovací listině, v níž král Vratislav uděluje šest usedlostí a hlídače kostela v léno vyšehradské kapitule; tento údaj platí, i když zmíněná listina je patrně pozdějším falzem. Roku 1311 prý dva Ursové, či Medvědi, poddaní královny Elišky, darovali pozemek v Bubnech ke zřízení nového kostela, ale ten vystavěn nebyl. Zůstal jen kostelík starý.
    Při řece, v tzv. Malých Bubech, bydlilo hodně rybářů, kteří platili z rybolovu daň majiteli ostrova Velké Benátky. Postupně byly Bubny zastavovány a najímány různými šlechtici a měšťany. Roku 1172 náležela podstatná část jakémusi Gumpoldovi z Buben. Roku 1228 zde hospodařil královský sedlák Bohumil z Holešovic; král Václav III. věnoval zdejší statek purkrabímu Hynkovi z Dubé. Roku 1353 měl tento majetek jakýsi Frána ze staroměstských měšťanů Rokycanských. V roce 1407 byl statek v držení rytíře Heřmana z Jestřan, seděním na Bubnech. 1419 zde podle udání sídlil měšťan Francin z Buben.
    Bubny nezůstly ušetřeny ani vřavy válečné: v roce 142O se po celém okolí rozložili Zikmundovi křižáci, čímž vesnice (ale i sousední Obora) neuvěřitelně trpěly. V samé obci zůstaly pouze asi dvě desítky stavení.
    27. srpna 1513 Slezané přepadli zemi a východočeští páni pospíchali Praze na pomoc. Protože se neodvažovali jet přes město, přebrodili se u Buben přes Vltavu, a pak pokračovali směrem na Brusku. (Převzato ze Starých letopisů českých.) Při vnitřních rozbrojích mezi císařem a stavy roku 1547 vypálili Bubny roku 1547 vojáci Ferdinanda I. Zachoval se pouze čelní portál dvora, jenž kupodivu vydržel až do nedávných časů. Koncem 16. století byl majitelem dvorce již zmíněný pan Heřman z Bubna a Litic.
    Statek Bubny nese a starých mapách název Malé Bubny; ke dvoru náležely i rozlehlé zahrady (např. Siernbergova, Kunerlova) a vinice, jež se táhly k letenskému návrší. Zde byl postaven viniční dům a skupina vinných lisů.
    Největší zkázu přinesla dvorci třicetiletá válka. Berní bula z roku 1654 uvádí zde pouze jediného hospodáře. Na okolních loukách se dlouho potom pásly pouze ovce, o čemž svědčí i dnešní ulice Na Ovčinách. V té době patřil poplužní dvůr Malé Bubny i s vinicemi Albrechtovi z Valdštejna, o němž ještě uslyšíme.
    Jenže nic na světě není jen černé, anebo bílé: doba pobělohorská znamenala nebývalé nahromadění majetku v jedněch rukou, a tudíž i rozkvět barokního stavitelství. Projevilo se to i v přestavbě nejdůležitější církevní památky Buben, kostelíku sv. Klimenta, jenž byl od pradávna středem duchovního života celého okrsku.
    Kostel sv. Klimenta vznikl patrně v raném období románském. Památkáři tvrdí, že se tato stavba řadí k nejstarším církevním památkám Prahy. Svědčí o tom i jméno světce, sv. Klimenta, jemuž je zasvěcen např. kostelík na Levém Hradci, založený knížetem Bořivojem už koncem 9. století, i jedna z nejstarších částí Starého Města, čtvrť svatoklimentská. Je ovšem otázka, proč kostel stojí zdánlivě opodál a v dříve pustém prostředí. Na takových místech vznikaly obvykle kláštery.
    Vladyka Zdislav přiřkl péči o duchovní správu řádu křižovníků z kláštera na Zderaze. O něco později však král Vratislav I. odevzdal kostel vyšehradské kapitule. V husitské době byla budova pobořena, neboť v těchto místech tábořili křižáci. Poté byl kostel přestavěn ve stylu gotickém. Během doby musela být stavba několikrát opravována, neboť ji roku 1639 vypálili Švédové.
    Osud kostela sv. Klimenta byl pochopitelně spjat s osudem patronátních pánů, jimiž byli většinou majitelé dvorce Bubny. Po smrti Václava Michny z Vacínova, syna pověstného pobělohorského kořistníka Pavla Michny z Vacínova, koupil bubenský dvůr Maximilián Valentin z Martinic. Ten zde provedl rozsáhlé stavební práce a uvedl kostel do podoby barokní (v letech 1659-1677); na přestavbu prý pečlivě dohlížela Martinicova choť paní Anna Kateřina z Bukovky. Jejich syn Jiří Adam, svého času místokrál neapolský, propůjčil patronát nad kostelem sv. Klimenta křižovníkům (1680). Roku 1714 zemřel, ale stačil ještě zřídit v Bubnech roztomilý letohrádek, zvaný Rudolfův, zřídit okrasnou zahradu, raně barokní »salla terrenu« a umělou jeskyni, čili grottu. Ta stála vedle zahrady Václava Kerfurta, obrácena čelem k řece, ještě v polovině 19. století.
    Barokní socha sv. Jana Nepomuckého a starobylá Boží muka z roku 1680, jež byla kdysi umístěna na okraji Stromovky, stojí dnes před kostelíkem na paměť mnoha mecenášů a »vlastenců«, kteří se o kostel postarali. Od roku 1801 měl kostelu sv. Klimenta vypomoci obnovený kostel sv. Gotharda v Bubenči, jenž stál na místě starého románského kostela z první poloviny 13. století. Ale holešovičtí prý do Bubenče nechodili a raději zůstávali doma.
    Při kostele sv. Klimenta byl už koncem 13. století založen hřbitov, kde se pohřbívalo až do roku 1886. (Od roku 1873 se pohřbívá na novém holešovickém hřbitově ve Strojnické ulici.) Podél hřitovní zdi vedla cesta ke skupině vinných lisů, kde je dnes škola, a pokračovala k nevelkému stavení, označenému na rytině J. D. Hubera z roku 1769 jako Belvedere. (Byla to patrně náhrada za skvostný valdštejnský pavilon, zničený roku 1743.)
    Osiřelý dvorec Bubny i přilehlé pozemky koupila v roce 1859 pražská obec; sousední Holešovice, jež byly od roku 1850 spojeny s Bubny katastrálně, jsou s nimi od roku 1869 i politicky. Usnesením zemského sněmu ze dne 18.11.1884 byla konečně celá čtvrť Holešovice - Bubny připojena k Praze. Přičlenění následovalo v tomto pořadí: I. Staré Město, II. Nové Město, III. Malá Strana, IV. Hradčany, V. Josefov, VI. Vyšehrad. Holešovice - Bubny byly proto přičleněny jako čtvrť sedmá.

Můj táta byl frajer

"Frajer až na půdu, já tam za ním nepudu,
    frajer až na pavlač, holešovickej flákač ..."

    V tom smyslu, v jakém mluví tato lidová píseň, můj otec bohužel žádným »frajerem« nebyl. Nebyl také »holešovickým flákačem«, nýbrž státním úředníkem. Na území Holešovic a Letné ho zahnala bytová nouze. Je-li ovšem náhoda pouze »dcerou Ducha Svatého«, jak prohlásil francouzský spisovatel Léon Bloy, pak tato náhoda rozhodla, že jsem se zde nejen narodil, ale že jsem tu po celý dlouhý věk žil; není divu, že jsem se do této čtvrti dokonce zamiloval.
    V dávné minulosti byla na tomto území, nacházejícím se v severovýchodním výběžku vltavského okruhu, zalesněná pustina; vyrostla zde chudá rybářská osada, jejíž odvěkou sudičkou a zároveň i živitelkou byla řeka, která obtáčí celé území jako stříbřitá šňůrka. Čas od času ovšem potrápila řeka místní obyvatele mohutnými záplavami, jež jejich ubohoučké pole proměnily v močálovitou bažinu. Západní cíp poloostrova byl pak téměř celý zakryt lesním porostem a neprostupnými křovinami; snad proto se tomuto nehostinnému koutu říkalo Peklo.
    Jméno Holešovice, Holejšovice či Holýšovice je odvozeno patrně od slova »holý«, nebo »holec« bezvousý, mladý hoch; v přeneseném smyslu to mohlo znamenat též neplodnou část země, pískovým nánosem pokrývaný ostroh. Už jméno naznačuje, že co do úrody a výnosu nebyla v Holešovicích žádná sláva.
    Přesto bylo toto území prohlášeno už roku 1228 za majetek královský. Důvodem bylo patrně jeho strategické postavení. Odtud se lze dostat přímo na Pražský hrad, ať už použijeme bubenský brod anebo severní holešovický přívoz. (Na rozdíl od známého a často užívaného brodu bubenského však měl holešovický přívoz význam ryze hospodářský. Sloužil ke svážení vína z úrodných protilehlých vinic, nacházejících se na stráních Troje a v Malé Libni čili v dnešních Holešovičkách.) Hlavní živitelem obyvatel byla řeka; o její důležitosti svědčí dodnes názvy ulic a veřejných prostranství, které pocházejí zřejmě z pradávných dob. Jsou to např. Maniny (kde se řeka rozlévá »maně«, to jest korytem nekalým), Zátory (vlastně »zátvory«, značí nízký břeh, zadíraný při povodních ledovými krami nebo strženými vory), ulice Přívozní (v místech, kde byl přívoz, odkud se převáželo víno z protějších vinic), plovárna a ulice U plovárny aj. I další jména upamatovávají na sousedství vodního toku: ulice U vody, bývalá Vltavská (vedoucí Bubenským nábřežím až k ulici Bělského, dnes Dukelských hrdinů), Přístavní, jež navazovala na později zbudovaný holešovický přístav, silnice U Vltavy apod. Také na pravém břehu se setkáme s podobnými jmény: ulice Povltavská, U Vltavy, Sádky, bývalá ulice Haltýř (dnes Pod Havránkou) aj.
    V polovici 14. století byly Holešovice zastaveny pražskému purkrabímu Hynkovi Berkovi z Dubé. Část pozemků patřila kostelu sv. Ducha na Starém Městě, část různým pražským měšťanům. Na části majetku byl např. zapsán Johánek z Koloděj, syn staroměstského a jílovského podnikatele Martina Rotleva. V době, kdy byli majiteli Bryknarové z Brykštějnu, byly Holešovice připojeny k statku libeňskému. Tím se octly Libeň, Malé Holejšovice (dnešní Holešovičky), ale i Velké Holejšovice v držení Davida Jindřicha Černouse. (O historii tohoto rodu se dočteme v jiné kapitole.) Ke švédskému vpádu roku 1648 se víže tato historka: švédské vojsko prý páslo mohutné stádo dobytka na pastvinách nedaleko Holešovic a Buben. Odvážní měšťané staroměstští se sem v noci vypravili na lodích a pomoci telete, za jehož bučením běžela kráva a strhla tak celé stádo, Švédům cenný »proviant« odvedli. Zda je to pravda, těžko říci.
    V druhé polovině 17.století koupilo Holešovice Staré Město - a tak to již zůstalo. Osou původní osady byla úhlopříčná ulice Staroholešovická (dnešní Partyzánská), dále pak silnice, vedoucí až k Pelci (k usedlosti Pelc - Tyrolka), později zvaná Trojská nebo také Palackého. (K nejstarším stavením v Palackého ulici patřil statek č.1, zachycený na snímku Fr. Fridricha. V čp. 24 byl statek rodu Bukovských, jejichž potomek Josef se stal nájemcem známé zahradní restaurace ve Stromovce.)
    V druhé polovině 19. století se vztah mezi Bubny a Holešovicemi radikálně proměnil. Zatímco pobřežní a rybářské Bubny se pomalu proměnilyy v rybářský skanzen, nastal v dříve nuzných a záplavami trpících Holešovicích prudký průmyslový rozvoj. V sousedství původního dvorce byla založena továrna na plstěné klobouky, válcovna a továrna na kávovou náhražku, čili cichorii. Ve dvoře se rozšířil pivovar se sladovnou, později zvaný Kejřův, v jehož sousedství vzniklo »Dělnické divadlo«. Na ploše bývalé zahrady za dvorem bylo umístěno hřiště a cyklistická závodní dráha; krátký čas zde hrál klub A. C. Sparta. (Později byla plocha zastavěna pseudogotickým kostelem sv. Antonína z Padovy /1908-11/, novoklasicistní budovou c.a k.státní reálky (1908; předtím byla reálka ve škole U Studánky) a konečně funkcionalistickým komplexem Elektrických podniků /1927-35/).
    Praha a Čechy se koncem 19. století stávají nejprůmyslovější částí celé rakouské říše. Ďábel výroby a technického »pokroku« však spolyká hodně prostoru. Vyžaduje totiž nejen další a další továrny a mlýny, železniční tratě a dílny, točny a výtopny, ale také úložné sklady pro rezervní materiál. Vedle starších továrních čtvrtí Žižkova a Karlína, popřípadě Smíchova, se k tomu výborně hodily dosud volné a nezastavěné Holešovice.
    V roce 1881 už působí v Holešovicích 32 továren a průmyslových podniků! Po první kartounce Maxe Dormitzera (1823) a pozdější vagonky Strousbergrovy, přibude časem obecní plynárna (1887), obecní dvůr a Ústřední městská elektrická stanice (1900); přílivem obyvatel se stala nutností výstavba moderního Měšťanského pivovaru (1897).
    Rozhodující zlom ve vývoji Holešovic nastal vznikem tzv. drážďanské železniční dráhy, jež znamenal spojení dříve provinciální Prahy se světem. Trať této dráhy byla vedena po kamenném viaduktu z novoměstského Státního nádraží (dnes Praha - Střed), jenž se vyhnul středu města a odvážným obloukem překlenul ostrov Štvanici i obě ramena Vltavy.
    Tento viadukt (dle návrhu Jana Pernera a Aloise Negrelliho) byl pro Holešovice pravým požehnáním. Jsa vybudován firmou Lanna v letech 1846-50 stal se vlastně třetím nejstarším přemostěním Vltavy, počítáme-li v to kamenný most Karlův a závěsný železný most císaře Františka I. (z roku 1839), jenž ovšem nevyhovoval dopravnímu provozu. I z dnešního hlediska je tento projekt přímo geniální, o čemž svědčí i skutečnost, že slouží dodnes.
    Inženýr Alois Negrelli (1789-1858), původem z Tyrol, získal slávu již dříve. Osvědčil se při výstavbě železnice na trati Curych - Baden. Karlínský viadukt (měřící 1130 metrů o 85 obloucích) byl vyprojektován v roce 1843 a už za sedm let poté sloužil železniční dopravě. Není divu, že byl Negrelli později vyzván, aby vedl práce pro Suezský průplav.
    Spolu s nádražím Holešovice vzniklo i bubenské nákladové nádraží (1868-72), které bylo zásobárnou a překladištěm dovezeného zboží. K rozvoji nákladové dopravy přispěla i bezprostřední blízkostí řeky. Na severním vltavském ostrově dochází ke zřízením moderního lodního přístavu, čímž se vytvořila vazba na labskou paroplavbu, vedoucí až do Hamburku (1892).
    Železniční uzel v Holešovicích byl dále obohacen návazností na severozápadní, neboli tzv. Buštěhradskou dráhu. Tato trať mohla využít kolejí tzv. »koňky«, to jest koněspřežné dráhy, vedoucí na panství knížete Fürstenberka v Lánech, jež končila v nádraží Bruska; aby bylo možno navázat na železniční trať vedoucí až do překladového nádraží Bubny (1873), musel být ve Stromovce vybudován tunel, jenž byl na svou dobu vynikajícím stavebním dílem: měřil 104 metrů a je nejstarším železničním tunelem v Praze!
    Železniční doprava trvale otevřela cestu k průmyslovému rozvoji Holešovic. Byly zřízeny moderní městské jatky (1895), vznikla samostatná obecní plynárna (roku 1888 - v místech dnešního hřiště TJ Lokomotiva), vlečky a výtopny.
    Holešovice se však stávají nejen zásobárnou a skladištěm městského centra, ale i jeho odpadištěm. Sem, do nejnižší části města, jsou sváděny podzemní stoky, nesoucí kal a nečistoty i z ostatních pražských čtvrtí.
    S odpadem, tekoucím v odkrytých stružkách mezi domy pražských ulic, se naši předkové trápili už od poloviny 14. století. Jakýsi Jindřich Nidhard například měšťanům slibuje, že "nejdéle do svátků svatodušních vyčistí Staré Město pražské od všeho smradu a neřádu." Jako bychom to slyšeli dneska!
    Na přelomu století byla zbudována první moderní kanalizační čistírna v Bubenči (čp.199), v dnešní ulici Papírenské. Došlo k tomu podle projektu anglického inženýra Williama H. Lindleye v letech 1900 - 1906. Předtím ovšem bylo nutno vybudovat celý systém stok a odpadních kanálků. Stará městská čistírna však brzy nedostačovala, a proto bylo nutno zřídit v roce 1966 na Císařském ostrově v Troji aktivační stanici novou, prý největší ve střední Evropě! Problémy našich předků nás ovšem nudí, máme svých vlastních starostí nad hlavu. Ostatně jsou v životě i příjemnější stránky.
    V současné době se vztah obyvatel k řece a k rybářské tradici Holešovic vytrácí. Je to pochopitelné. Vltava dnes existuje jen jako cizí, vzdálený symbol, nikoliv jako dopravní tepna a zdroj obživy. Odcizení způsobila i regulační úprava, jež dříve barvité a rozmanité řečiště proměnila ve strohý velkoměstský kanál. Nic na světě a v životě totiž není zadarmo; pohodlí, jež přinášejí technické vynálezy, je vykoupeno ztrátou kontaktu s přírodou.
    Postavy trpělivých, většinou zklamaných rybářů, choulících se v mlze na svých loďkách pod klenbami holešovických mostů mohou působit nostalgicky, jako upomínka starých, zašlých časů. - Avšak pozor! Ve Vltavě se prý jednou koupala česká královna. Když se již málem utopila, snesla se s nebes Panna Maria a zachránila ji. Bohužel se přitom paní králové smekl diamantový prsten a královská korunka, jež spadly do vody. Naleznou-li je dva mládenci, pak se jeden z nich se stane králem, druhý papežem. To přece už stojí za to!

Osudy viničné Letné

Ptám se známých vinařů po této značce, ale žádný se s ní dosud nesetkal. A jsou mezi nimi znalci přímo světoví! A přece »letenské víno« existovalo, leč v dobách dávno, dávno minulých. Ve středověku byla Praha obkroužena vinicemi a potok Botič byl prý tak prosycen šťávami, tekoucími z nuselských strání, že stačilo se z něj napít a člověk byl namol. Však se na to Nuseláci dlouho vymlouvali.
    Jenže nám jde o víno letenské!
    Jako kluci jsme prolézali starý vinný sklep pod dnešní Bruselskou restaurací, aniž jsme tušili, o jakou vzácnou památku se jedná. Klenby, postrádající hřebínků, mají totiž raně barokní charakter! Podle historika Prahy A. Líbala patřil sklep ke starému vinnému lisu, který zde založil Jan Kulhánek roku 1540.
    Koncem třicátých let 20. století si sklípek pronajal pan Počta, vlastnící vinárnu na třídě Milady Horákové. (Dnes znovu vinárna U Počtů). Znalci tak mohli zhodnotit, co dělá pro uskladnění vína kvalitní starý sklep. - I když to slavné »belvederské« jsme tu neochutnali - a už asi nikdy neochutnáme.
    Zahloubáme-li se do pramenů, najdeme první zmínku o Letním poli, zvaném též Leteň, už v roce 1088, kdy je král Vladislav daroval vyšehradskému proboštství. Páni preláti, kdykoliv a odkudkoliv, potrpěli si na doušek dobrého vína. Letenská plošina i svahy pod ní se nacházející, byly v době Karla IV. vesměs osazeny vinicemi.
    Tento osvícený panovník (sám milovník révy burgundské) zavedl do vinařského řemesla pořádek a vydal dokonce »viničná práva«. Za jeho doby se pěstování révy rozvinulo na všech pražských pahorcích. A nebylo jich málo, vždyť Praha se může pochlubit jako Řím sedmi vrcholy! Patrně se na nich révě dařilo, neboť zde v 16. a 17. století napočítali přes dva tisíce vinic, na kterých hospodařilo na 700 vinařů!
    Značný rozruch způsobily časté změny majitelů. V práci Tomáše V. Bílka o konfiskacích v Čechách se dočteme, že "Gabriel Kryštof Želínský ze Sebuzína byl trestní komisí zprvu odsouzen ke zrátě všeho jmění, které mimo jiné obsahovalo též vinici za vsí Holešovicemi na vrchu ležící, kterou koupila jeho matka za 2000 kop míšenských. Jeho statky byly uvedeny v manství, to znamená zbaveny práva dědičného a propadly po smrti majitele ve prospěch stolice královské. "Vinice svrchu jmenovaná," praví se v zápise, "byla 19. ledna 1628 dědičně postoupena císařskému radovi Bedřichovi Ramingovi z Löwenastu". Ale ani císařský rada Raming tento majetek dlouho neudržel. V témže roce totiž prodává Marie Skalská z Dubé vinici na Letních Felixi z Proseně a Jan a Pavel Wittmannové přenechávají část vinic »na Letních« Rafaelu Mnišovskému.
    Pokus obnovit viničné hory na Letné učinil i podnikavý Albrecht z Valdštejna. Vévoda rád sceloval majetky v soběstačné hospodářské celky. Již v roce 1623 koupil od hraběnky Anny z Fürstenberku, roz. z Lobkovic, poplužní dvůr Bubny s vinicemi a zahradami, od Václava Magerle ze Solopisk pak mlýn v Ovenci Zadním (dnešní Troja). Většinu majetku prodal však svému bratranci Maxmiliánovi, který se postaral o dostavění jeho malostranského paláce.(Tento nadějný, o patnáct let mladší bratranec byl synem vlivného císařského rady a místodržitele Adama z Valdštejna.) Po Valdštejnově "zradě" propadly vinice pochopitelně konfiskaci.
    Menší díly na letenském svahu skupovali "bezúhonní" měšťané. Staroměstský měšťan Fuelin zde založil vinice a zahrady, prohloubil prý i sklep pod terasem. Jižní strana návrší patřila roku 1667 Danielovi Voříkovskému, vedlejší část císařskému radovi rytíři Františku Šejdlerovi. Ten si roku 1679 přikoupil i vinici Voříkovskou. Po Šejdlerovi převzal pozemek Jeroným Colloredo z Wallsee, po něm hrabě František Josef z Valdštejna. (Srv. F. Ruth: Kronika královské Prahy) Ale přišla válka třicetiletá a pražské vinařství zpustlo, podobně jako celá česká země. Nebylo rozdílu, jestli tu řádili vojáci cizí - Sasíci, Bavoráci, Švédové - nebo »naši«, císařští. Co nezničila soldateska, která Prahou procházela, to padlo vniveč později, při dalších válkách a budování pražského opevnění.
    Po létech pustošení nadešla etapa obnovy. Většina vinic v letenském areálu patřila tehdy Janu Václavu Alsterlemu z Asfeldu a Vydří; jeho syn František je postoupil svobodnému pánu Jakubovi Wimmerovi, setníku pluku hraběte Kinského. Za tohoto pěstitele došlo k zušlechtění vinorodé révy a k nebývalému rozkvětu letenského a vůbec pražského vinařství.
    Jakub Wimmer (1754-1822) zbohatl na vojenských dodávkách, zejména při stavbě Terezína; stal se generálním dodavatelem c. a k. armády. Zakoupil si staroměstský hotel Platýz, o kterém se říkalo, že svému majiteli vynáší každou hodinu jeden dukát. Skoupil také pozemky a vinice na Vinohradech. (O tom svědčí jména ulic: Viničná, Viničné hory, stráň Podviní, Podvinný mlýn a pod.) Za dva roky nato koupil Wimmer bubenský dvůr. Přitom si vedl neobyčejně obratně: dal osázet stráň burgundskou révou, z níž po létech vytěžil až 300 věder vína.
    Letenské stráně si setník Wimmer tak zamiloval, že si přál, aby byl pohřben v nedalekém kostelíku sv. Klimenta. (Zemřel roku 1822, ve věku 68 let.)
    Jeho úspěch zřejmě podnítil zemského radu barona Karla Richtera, který roku 1838 koupil od Wimmerových dědiců bubenský dvůr i s vinicemi, leč s výtěžkem již neuspěl. (Bubenský dvůr držela rodina Richterova až do roku 1926.)
    Kdysi byla v těch místech zahrada a vinice Jaroše od Mouřenínů. Také Albrecht z Loskovic zde založil vinici.
    Na úpatí letenské stráně, při viničném lisu Felixa Hada z Proseče, stojí od roku 1635 kaple sv. Maří Magdaleny. Vinici získal probošt kláštera cyriaků u sv. Kříže Chrysostom Trembský a zřídil zde barokní elipsovitou stavbu, vystavěnou Janem D. de Barisis. Tato drobná kaplička měla pozoruhodné osudy. V roce 1648 ji při obléhání Prahy využívali Švédové jako skryté střelecké postavení. Odvážní pražští studenti se loďkou v noci dostali přes Vltavu a švédskou pozici zneškodnili.
    Barokní kaple se skromnou štukovou výzdobou stála dlouho v bývalé jezuitské zahradě a sloužila k bohoslužbám pečovatelského řádu cyriaků a křižovníkům s červeným srdcem, jejichž chrám byl na protějším břehu řeky. Nejvíce se zde modlili vinaři z letenských vinic a voraři, kteří přicházeli poděkovat za šťastné proplutí svatojánskými proudy. Roku 1784 se octla v rukou soukromníka a byla proměněna v ovčín, stáj, sklad dřeva a uhlí, posléze ve vojenské skladiště. Po obnovení stavby se ujala správy a bohoslužeb v kapli církev starokatolická.
    Během let letenské vinice zpustly a stráň byla posázena křovinami. Už Wimmerův syn hodlal otevřít zdejší stráň pro veřejnost, leč k tomu došlo až roku 1858, kdy Letná připadla pražské obci.
    Ta v duchu doby přejmenovala sady podle následníka trůnu, jenž byl tehdy »nadějí« Čechů, na Sady korunního prince Rudolfa. Na druhém konci parku byla umístěna jeho socha. V zadní části, na místě s překrásným výhledem na údolí Vltavy, byl v roce 1898 přemístěn zasklený litinový pavilon, dar knížete z Hanavy, vystavený na Jubilejní výstavě roku 1891.
    Namísto skromného hostince a vinařského domku zřídila obec honosnou restauraci, dle návrhu arch. Ignáce Ullmanna (1863). K restauraci přibyl železný altán, dar knížete Maxe z Fürstenberka, v němž se v létě konaly každou neděli koncerty vojenské hudby. Letenská restaurace měla nejen hudební, ale i taneční minulost. Svého času zde byla taneční škola, v níž usilovali o přízeň dam dva později slavní vědátoři: náš přední internista prof. Josef Charvát (1897-1984) a radiolog prof. František Běhounek, účastník polární výpravy Amundsen-Ellswarth-Nobilovy v roce 1928.
    Parkovou úpravu, včetně tehdy módních kaštanových alejí, navrhl hlavní zahradník královského města Prahy František Thomayer. Konstatujme, že to udělal mistrovsky. Zdejší kaštany sice zásluhou klíněnky jírovcové bojují o přežití, ale pověstná platanová alej, linoucí se až k tzv. Bruselské restauraci, patří k chloubám Prahy. Na hořejším okraji aleje stála donedávna socha Diany od Františka Rouse.
    V místech bývalých viničních lisů, nad kostelem sv. Klimenta, byla roku 1886 vystavěna v klasicistním stylu obecná škola. Stojí na počátku ulice Vinařické (později Vinařské), založené teprve v roce 1925. (Je to nynější ulice Františka Křížka).
    Dole pod strání hned na konci mostu zřídila obec restauraci Pod Letnou. Naproti dnešnímu Dvořákovu nábřeží byly kdysi lomy a skály z »kamene černého«. Později zde vznikl 2700 metrů dlouhý tunel pod celou Letnou až k nádraží Bubeneč, jenž sloužil pražské kanalizaci. Na řece pod kaplí zbudoval roku 1809 milovník koupání setník Arnošt z Pfuolu vojenskou plovárnu, tehdy nejstarší v Rakousku. Vedle podél toku řeky vznikla roku 1840 Občanská plovárna, která funguje dodnes. V sousedství tzv. Schönových domů (podle podnikatele Schöna) byly v roce 1912 zbudovány »Lidové vanové lázně«, dnes léčebný ústav. Tak vznikla dnešní podoba Letné a Letenských sadů.

Štvanice na osly a pro osly

Od kdy se ostrovu Velké Benátky začalo říkat Štvanice? Odpověď znají pouze hodnověrní Pražané. Už koncem 16. století se zde konaly závody ve střelbě a »ku ptáku«, tj. na sádrové holuby. Nedlouho nato zde byla vystavěna dřevěná aréna, v níž se na sv. Josefa, při oslavách jara, konaly divoké hrátky. (Levá strana amfiteátru byla vyhrazena pro drobný lid, vpravo sedávali měšťané, lóže uprostřed byly vyhrazeny šlechtě.) Do arény byla vpouštěna různá zvěř: vlci, býci a jeleni, aby pak byli »od psů uštváni«. Proto se ujal název Štvanice, německy Hetz-Insel. Jak že to tu vypadalo? Do arény byl nejprve vpuštěn rozzuřený býk, na kterého se vrhla smečka psů. Byl-li udolán, přišel na řadu jelen, kanec, medvěd a konečně i osel. Ten se ukázal být nejchytřejší: postavil se hlavou k rohu a vyhazoval zadníma nohama, tříště špičatými kopýtky hlavy zdivočelých psů.
    Krutou zábavu Pražanů popisuje cizí cestovatel v roce 1785: "Dnes jsem tu viděl štvanici. Po hudbě, jíž se říká turecká, dal hecmajstr znamení, načež vpustili zvířata; byl to vůl a dva psi. Po jedné straně amfiteátru stála slaměná loutka, dole připevněná olovem; na tu se vůl obořil a propíchl ji svými rohy. Psi však nebohému zvířeti rozervali uši, přičemž vůl hrozně řval. Při této strašné podívané jsem slyšel, jak diváci spustili obecný jásot. Po odklizení vola či býka se v ohradě ještě objevil divoký vepř, tur a osel, ti však byli rovněž postupně usmýkáni. Také děvčata se tomu ze srdce smála."
    Lidová zábava bývá mnohdy značně »nenucená«. Leč všechno má svůj konec. Když se jednou při povodni utopili v hrazení dva medvědi a jelen, přikázal císař Josef II. pódium odstranit. (Prachárnu a sklad střeliva z ostrova nařídil tento osvícený panovník přenést do letohrádku Hvězda.) Roku 1802 pak císař František I. tuto pochybnou »zábavu« se štvaním zvěře zcela zakázal. Jméno Štvanice však zůstalo ostrovu navždy.
    Ale i potom patřila plocha ostrova nejrůznějším atrakcím: vystupovali zde vzduchoplavci se svými balony, umně slepenými z papíru; byla tu napodobena cizokrajná »africká« vesnice; producírovali se tu odvážní chodci po provaze; hostovalo tu i pověstné italské Teatro Averino s varietním programem. V roce 1901 se na Štvanici konala proslulá ševcovská pouť - Fidlovačka, přeložená sem z nuselského údolí.
    Bylo ovšem nutno zpřístupnit ostrov širšímu publiku; proto byl na místě bývalého přívozu od Helmovských mlýnů zbudován prozatímní dřevěný most, dokončený roku 1900. Šlo vlastně o mosty dva: jeden šel ze Státního nádraží (dnes Praha - Střed) na Štvanici, druhý vedl z ostrova do Buben. Přívoz tu však zůstával ještě dlouho jako věrná stráž - salva gvardia - starých časů. V našem mládí znamenala Štvanice především »zimák«, což je zkratka pro Zimní stadion. První kluziště s umělým ledem v Praze!
    Jakmile se ukázaly první mrazíky, pokukovali jsme po vývěsní tabuli, kdy už se začne bruslit. Zamrzlá Vltava, a tudíž i přírodní kluziště, se od zbudování přehradní kaskády staly záležitostí minulosti.
    Zato na Štvanici se neustále něco dělo. Renomovaní pražští frajeři zde předváděli své roláky a v koutech začínající krasobruslařky zkoušely kroužky a piruety. A my ostatní jsme bruslili, škádlili děvčata, navazovali studentské známosti. Z dlouhé chvíle jsme dráždili místní dozorce (většinou bývalé hokejisty), neboť držíce se v pasu za sebou vytvářeli jsme mnohastupňové »hady« a smetali v záhybech všechno kolem.
    V roce l934 tu vznikla moderní kavárna a restaurace dle projektu Josefa Fuchse a Bohumila Steigenhofera; té jsme však moc neužili, napájeli jsme se limonádou dole v kiosku. Jenže to všechno už jen bylo, bylo a bylo ...
    Mezinárodní hokejové zápasy byly na Zimním stadionu zahájeny v roce 1932 zápasem Československo - Francie. Pak jsme někdy s trpkostí přihlíželi tomu, jak náš nadšený amatérský tým LTC či IČLTK odcházel rozdrcen hostující Švýcary či Kanaďany někdy až i s dvojciferným skóre! Jenže zanedlouho jsme se naučili oplácet. Při mistrovství světa v roce 1949 (při neúčasti kanadských profesionálů) porazili dosud vítězné Švédy Rakušané a náš tým získal postupovou násobilkou mistrovský titul. To bylo jásotu a slávy! (Tehdy přijel do Vídně celý vlak plný salámů a potravin, věnovaný našimi hokejovými fanoušky.)
    Teprve dodatečně byl stadion zastřešen. V halovém prostoru se konaly boxerské soutěže i krasobruslařské závody, excelovaly tu hvězdy z Vídeňské lední revue. Prostrannému hledišti se nevyhýbala ani kultura. V roce 1949 tu byl např. koncert slavného černošského zpěváka Paula Robesona, vystupovali zde komici Jan Werich, Jaroslav Štercl aj.
    Dnes se sportovní Štvanice může pochlubit novým tenisovým dvorcem, na němž ve Fed Cupu 1986 zvítězila za USA Martina Navrátilová, tehdy ještě jako nevítaná a ostře sledovaná emigrantka. Zimní stadion prošel dlouhodobou rekonstrukcí a ke své dávné slávě se už nevrátil. Využívá se hlavně pro výcvik hokejového dorostu.
    K rekreaci Pražanů proto zůstává otevřen pouze severovýchodní kout (vedle bývalého hřiště DTJ - Dělnické tělocvičné jednoty - a Slavoje Praha), jehož travnatá část slouží jako letní plovárna. Kdysi jsme tu bývali rušeni houkáním lokomotiv a megafonem posunovačů z nedalekého překladového nádraží. Pravá »lhotákovská scenérie«! (Podle malíře Kamila Lhotáka, jenž periférii vnímal jako typický střet přírody s technickou civilizací a dovedl ji poeticky ztvárnit.)

O původu Bubenče a Stromovky

Letná i Bubeneč, popřípadě i hořejší část Holešovic, jsou považovány co do bydlení za jednu z nejlepších částí Prahy. Jako bychom se zde náhle vybabrali ze zmatků a nepohodlí velkoměsta a ocitli se v klidu vilové osady, klidu a pohody. To co platí o středu velkoměsta, o jeho shonu, hluku, špatném ovzduší, to neplatilo donedávna pro naši čtvrť. Však jsme si jako kluci říkali hrdě »letenská šlechta«!
    V dávné minulosti tomu bylo ovšem jinak. Celé území bylo původně majetkem královským, který byl ovšem různě pronajímán a zastavován. Dědina, patřící vladykovi Hroznatovi, byla před jeho odchodem do Svaté země věnována v roce 1197 premonstrátskému klášteru v Teplé. Poněkud později (1313) připomíná se zde románský kostelík sv. Gotharda, jenž byl po čase zbořen a roku 1801 přestavěn do dnešník podoby.
    Už ve 13. století vznikly na těchto místech dva dvory, jež sloužily řeholnicím svatojiřským. Jeden z těchto dvorů se nazýval Osada, ale říkalo se tu Na Ovenci, protože se zde, v západní části území, chovaly především ovce. Knížecímu ovčinci se říkalo Ovenec přední, zatímco Zadní Ovenec byl v místech dnešní Troje, to jest za řekou.
    Název Bubeneč se vysvětluje různě: patrně jde o lidovou zkomoleninu slova Ovenec, přesunem na Vovenč, Bobenč - Bubeneč. Možná že šlo o bezděčné spojení názvů dvou obcí: Ovence a Buben. Faktem zůstává, že Ovenec se psalo ještě v roce 1880.
    V době husitské propadl klášterní majetek konfiskaci a přecházel do správy různých měšťanů a členů představenstva pražské obce, např. měšťanovi Jakubovi z Ovence. Z poslední doby byl nejznámějším majitelem dvorce profesor práv Josef I. Buček (1741-1858), majitel statků v Ovenci, jenž sám založil drobný sad u Podbabské silnice.
    Převážnou část bažinatého pahorku obkrouženého Vltavou zaujímal ovšem hustý les, rozkládající se v sousedství malých poříčních osad; tento les byl za doby Přemyslovců proměněn v ohrazenou honební oboru. Lucemburk Jan zde hodlal provozovat tehdy oblíbené rytířské turnaje. Nedošlo k tomu pro jeho velké zaneprázdnění. Obora si však jako majetek královský dlouho uchovávala samostatnost; spravoval ji většinou pražský purkrabí.
    V údobí poraženého stavovského povstání roku 1547 sice propadl konfiskaci i dvůr pražských purkrabí, ale už za Rudolfa II. patřil znovu královské komoře. (Říkalo se zde Stará obora, na rozdíl od Nové obory, kterou založil Ferdinand I. kolem roku 1530 v lese Malejově v Břevnově. Tato novější obora dostala později - od roku 1555 - jméno podle zdejšího letohrádku: Hvězda.) Od roku 1600 byl součástí Obory i přilehlý vltavský ostrov, jenž měl být od doby Rudolfa II. nazýván ostrovem Císařským. O tehdejším stavu Obory píše Balbín: "V Praze za hradem nebyla sice obora největší, ale Rudolfovi byla nejmilejší pro řeku Vltavu, ostrovy a stromy a jiné pohodlí, jež zvěř miluje. Zde choval plachou zvěř všeho druhu, jako jeleny, daňky, pak cizí, jako buvoly, asijské ovce a jiné vzácnosti a divy zvěři." Dokonce se tu prý objevili velbloudi, ale nedařilo se jim a byli transportováni na Dobříš.
    V části, ležící mezi ramenem Vltavy a vsí Bubenčem, byla za Rudolfa II. zřízena bažantnice, věnovaná speciálně chovu českého bažanta, jehož kráse se císař obdivoval. Po smrti podivínského panovníka však byla bažantnice zrušena a vznikla tu lesní školka, německy Baumgarten - naše Stromovka. Její osudy popsal historik Antonín Novotný tak podrobně, že k tomu není třeba nic dodávat. Snad jen to, že Stromovka, čili štěpnice, byla později purkrabím hrabětem Rottenhahnem upravena a dříve než Obora otevřena obecenstvu. (S Královskou oborou splynula definitivně v jeden sad roku 1845.)
    Dvůr Ovenec (Bubeneč) byl roku 1785, v rámci jozefínských reforem, přičleněn k osadě Bubny. Dříve odlehlé zákoutí, jež sloužilo pouze jako oblíbené výletní místo, se tak postupně zalidňovalo. Do Obory však veřejnost nesměla, aby se neplašila zvěř. Jeho císařská Milost Ferdinand I. roku 1531 výslovně přikázal, aby oborník, jehož hájovna byla poblíže kostela sv. Gotharda, uzavíral bránu a nikdo aby vpuštěn nebyl! Dokonce ani v úterý velikonoční nikoliv, ač to byl jediný den, kdy měly pražské cechy vstup do obory povolen. Po léta se totiž pražští řemeslníci a tovaryši, sládci pivovarští, ale ponejvíce lidé cechu krejčovského, chystali na společný výlet do Obory, aby zde oslavili cechovní svátek.
    Když pršelo, končila slavnost pohromou. Na to si postěžoval jeden krejčovský chasník v dochovaném popěvku: "Vloni se to zkazilo, celé dva dny pršelo." Obvykle však skončily tyto výlety pořádnou pijatikou. Rozjaření měšťané bývali pak ze Stromovky oborníkem vyhnáni, aby prý neplašili zvěř. Na chudý lid přece musí být přísnost! Postižení skončili obvykle v hostinci č. 12 v Bubenči.
    Tímto způsobem se zřejmě vyvinula slavná krejčovská pouť, která nabyla stejné pověsti jako ševcovská Fidlovačka. Začalo se jí říkat Slamník, lidově řečeno »štrozok«, podle symbolického cechovního znamení. Mistři a tovaryši řemesla krejčovského nejprve nastříhali a sešili kusy bílého plátna, vycpali je slamou nebo senem, a vytvořili tak symbolické figury, s nimiž za doprovodu břeskné hudby docházeli do oblíbeného hostince. Každý mistr zavěsil svůj slamník, opentlený pestrými fábory, buď na rašící břízu, na bidélko či na hradbičku před hospodou. A slavnost mohla začít.
    Průvod s hudbou se pak ubíral směrem ke studánce Světičce pod návrším u kostela sv. Gotharda. Už v Bubenči ho uvítala chmelím obtočená slavnostní brána a kolem sloupu s naraženým slamníkem se tancovalo. Občas vystoupil na stůl »tlampač« a vedl žertovnou řeč, stejně jako o svatbách. Byla to zřejmě největší předjarní slavnost.
    Roku 1804 navrhl nejyšší purkrabí Jan Rudolf hrabě Chotek císaři Františkovi II., aby Královská obora, včetně části, zvané Stromovka, byly trvale otevřeny pro veřejnost. Přesvědčil totiž panovníka, že i obyvatelé Prahy by měli mít něco podobného, jako Vídeňáci mají Prátr: parkovou zahradu k procházce i k zábavě.
    Nápis na vstupní bráně z Gotthardské ulice proto dokládá, že od roku 1804 je vstup pro veřejnost povolen.
    Účastníci pověstného »slamníku« mohli po průvodu zabrousit i do Stromovky. Tehdejší noviny o tom psaly: "Lepší část obecenstva se prochází nebo projíždí po parku při zvuku hudebního sboru; nižší třídy hromadí se v okolí hospůdek, kde směšně vystrojený slamník na suché větvi stromu zavěšený jako heslo slavnosti se stkví a humoristickými českými nápisy se oznamuje, ža na návsi provozuje starý bajazzo se svou rodinou krkolomné kousky na provaze i na pevné zemi. Hluk všelijakých hudebních nástrojů a pokřikování rozveseleného ctihodnéího obecenstva naplňuje povětří a celou krajinu až pozdě do noci."
    Co dodat? Snad to, že si tehdejší veřejnost měla těch posledních kousků přírody, která jí ještě zbyly, více vážit. Ale dnes? Přestaňme kázat a konstatujme: v roce 1904 byl Bubeneč povýšen na město a v roce 1922 se stal čtvrtí Velké Prahy s číslem XIX.

Pražská předměstí

Na konci devatenáctého století nebyla Praha tím velkoměstem, jak ji známe dnes. Bránila tomu vždy žárlivá a nepřející Vídeň, obávající se o svou evropskou prestiž: vždyť Praha leží o několik poledníků západněji než ona! Praha byla uměle držena pod pukličkou a dlouho měla charakter provinciální. (Velká Praha vznikla teprve v Československé republice, zákonem přijatým dne 6.2. 1920.)
    Už předtím však docházelo k propojení okrajových osad a předměstí, jejichž růstu se zásluhou prudkého hospodářského rozvoje a masového přílivu obyvatel nedalo zabránit; střed města byl čím dál tím víc chápán historicky, nabýval význam obchodní a reprezentativní. Rozvoj předměstí uspíšilo postupné zastavování volných ploch, které vznikly bouráním »hradeb«, čili bývalého opevnění; zvláštní roli pro rozvoj městské konglomerace měly louky před hradbami, tzv. glacis. Koncem století nastává překotný rozvoj téměř všech bývalých osad a okrajových měst. Vnitřní Praha ovšem nikdy noblesní a starostlivou matičkou nebyla. Jelikož se městská konglomerace překotně rozrůstala, znamenalo to nejen zvyšovat luxusní úroveň centra a sledovat zde soustřeďování kapitálu, ale obstarávat výrovní a odkladový prostor pro rozvíjející se průmysl a dopravu, ale i ubytování pro venkovské přistěhovalce. (Typickým příkladem je vznik laciných dělnických kolonií, o které se postarala »Společnost pro stavbu dělnických domkův« v Holešovicích a Na Maninách.)
    Přeměnit přírodní vesnické prostředí v organickou městskou část není mnohdy snadné, ani jednoduché: vezměme jen např. vodu. Dříve stačily v Holešovicích na pitnou vodu venkovské studně, měkká voda se nabírala do džberů z nedaleké a snadno přístupné řeky. Ani s kanalizací si nikdo hlavu nelámal. Vedle nízkých domků se klikatily otevřené stružky, jimiž vytékaly splašky a močůvka rovnou do Vltavy. - Nyní však bylo nutno vybudovat složitou síť kanalizací a přečerpávající stanici s vodárnou. Ta byla umístěna roku 1885 na rozhraní Korunovační ulice a Letenského náměstí. Celková kanalizační síť však byla dokončena až kolem roku 1895! To však je pouze jediný bod, jenž souvisí se zapojením předměstí do městské konglomerace. Už císař Karel IV. prý měl s tehdejším Ovencem dalekosáhlé plány. Máme-li věřit údajům z Hájkovy kroniky, zamýšlel prý v těchto místech "druhé Nové město učiniti", podobně jako na západní straně "od Hradčan až do Ovenče a od Ovenče do Holešovic a do Buben jakousi zeď hnáti". Provést tuto myšlenku mu prý zabránila jen zlá věštba jeho osobního hvězdáře Mistra Havla. Jakoby hvězdy tenkrát promluvil ve prospěch nás, pozdějších obyvatel Letné. Dík svérázným přírodním podmínkám odolávala tato jihozápadní část města dlouho dopravní a průmyslové expanzi, která postihla oblasti východní a severní.
    Nedařilo se například prosadit projektované dopravní spojení od tehdejší »asanace«, tj. od přestavby starého Židovského města, na druhou stranu řeky vyhloubením příkopu nebo tunelu v letenské stráni, jenž by navázal na nový most Svatopluka Čecha a propojil tak historický střed města se severozápadní komunikací. Neuskutečnil se též záměr umístit na Letenské pláni Moderní galerii či Parlament, jak o tom snili architekti Koula a Polívka. Také současný nápad postavit zde věžovitou stavbu na parkování aut ustoupil zdá se do pozadí. Socha Stalina, znásilňující něžné krajkové panoráma města svou obří kamennou nestvůrností, byla naštěstí odstraněna. A hle, lidská podnikavost snuje plány nové: v dosud neosazeném soklu »pod Stalinem« má být zřízen vyhlídkový hotel, mořské akvárium, rekreační zařízení, samozřejmě s garážemi a odstavnými parkovišti. Tím by ovšem byla Letná a její překrásný zahradní park zbaveny svého půvabu. Ale ani pro obyvatele bývalých předměstí nebylo připojení ku Praze vždycky výhodou. Platil zde např. zákaz chovu domácích užitkových zvířat, a to nejen dobytka a prasat, ale i hus, slepic a kachen, čehož mnohé hospodyně trpce želely. Pravou pohromou však byla potravní daň, tzv. akcíz, která sloužila eráru a jen z malé části novým městským oblastem. Mýtné, rozšířené i na dovoz sena, slámy, vosku a jiných náležitostí patřilo totiž státu (eráru), zatímco obec směla vybírat pouze nepatrné »dlažebné«.
    Druhým zhoršujícím činitelem byla překotnost rozvoje bývalých předměstí. Všechny tyto okolní části, jež byly v devatenáctém století původně »za branou«, to jest Vinohrady, Vršovice, Karlín, Žižkov, ale i Holešovice, rozrostly se po zbourání hradeb tak překotně, že to u »staropražanů« vzbuzovalo nelibost. Ignát Herrmann ve fejetonu V domě za branou charakterizuje nový stavební rozvoj kriticky:
    "V překotném ruchu, jakým vyrůstalo z půdy, i ve zdánlivé a namnoze skutečné nesoustavnosti jejího vývoje bylo cosi amerikánského ... Hle, tu se donedávna vlnilo pole žitné...Obilná pole, kam oko pohlédlo ... Zašli jste po několika nedělích anebo jenom dnech v ta místa, a tu z čerstvého strniště, kde vítr ještě nedávno zmítal mořem vyzrálých klasů, trčelo rudé zdivo ... vyhnané již do druhého a třetího patra. Dům! Dům bez ulice, bez chodníku, dům jako hřib vyrostlý po dešti, dům, k němuž se kráčelo po mezi a který za deštivého počasí vůbec nebyl přístupný. Pak po nedělích zdvihl se kdesi na opačné straně dům druhý, hodně vzdálený prvého, a zas po nedělích vyskočil daleko jinde třetí - čtvrtý ..."
    Spisovatel zde měl pochopitelně na mysli jinou lokalitu, ale jeho postřeh platí i pro Holešovice. Nedivme se, že mnohým současníkům připadal růst nové čtvrti příliš chaotický, architektonicky nesoustavný a jakoby »rozhozený« - ani ryba, ani rak. V. V. Štech o tom píše: "Volná prostranství a ohrady, trochu město, trochu vesnice, příliš urychlená výstavba. Nová náměstí vypadala zde neúplná, samý vyčnělý roh; teprve na počátku 20. věku se zde ulice osazují secesními domy a obchody s velkolepými výkladními skříněmi."
    Mocný impulz k rozkvětu pražských předměstí znamenalo zavedení hromadné dopravy. Dopravní spojení okrajových částí města s centrem nebylo nikterak valné. Po době kočárů, fiakrů a drožky (odlišovaly se druhu potahu: v drožce byl zapřažen jeden kůň, ve fiakru dva a kočár mohl mít i dvoj či trojspřeží) vznikla naléhavá potřeba hromadné dopravy lidí. Dlouho byla i u nás provozována pouze »koňka«, to jest kolejová dráha s koňským potahem, která byla uvedena do Prahy od roku 1873. Držitelem dopravní koncese byl belgický průmyslník Eduard Ottlet, který v naší části provozoval trať z Malé Strany po nábřeží k tzv. Havírně, tj. ústí Rudolfovy štoly. Později, roku 1884, prodloužil dráhu »koňky« z Josefského náměstí (dnes náměstí Republiky) přes nový most Františka Josefa I. (dnes Štefánikův) až na hranice Buben a silnicí Belcrediho až k jižním vratům do Stromovky. Poslední jízda populární »koňky«, přes Karlův most na Křižovnické náměstí, se konala 12. května 1905.
    První pokus o hromadné »omnibusy«, tažené ovšem koňským spřežením, byl učiněn už roku 1821, leč zkrachoval. Nedozrál ještě čas, kdy se hromadná doprava stala nutností. Ale ještě na Jubilejní výstavu (1891) byli dopravováni návštěvníci »koněspřežným« způsobem, t.j. pomocí omnibusů, tažených dvěma páry koní. Ale pozor! Už 7. března 1908 vyjely do pražských ulic první čtyři vlaky elektrické dráhy.
    Rozvinutím dopravy zlepšil se přístup ke středu města. Průlomem byl v tomto smyslu holešovický závěsný most Františka Josefa I. (1867) a v době konání Jubilejní výstavy, kdy byl železný most v opravě, prozatímní dřevěný most, vystavěný firmou Lanna a spol. Na přelomu století dochází k dopravnímu propojení vnitřní Prahy s předměstími. Leč ani toto spojení nebylo aktem velkomyslnosti či stavební předvídavosti. Šlo o aktuální potřebu, vynucenou rozvojem průmyslu a přílivem nových technických možností; z nichž nejdůležitější je využití parního stroje k výrobě elektřiny. Elektřina se stala nevídaným zdrojem energie a technickým zázrakem z konce 19. a počátku 20.století!
    V elektrifikaci stála Praha, kde založil svou továrnu Emil Kolben, žák a vyučenec Edisonův, na předním místě v Evropě. Její zásluhou zvítězila v celém Rakousku Edisonova myšlenka, že Wattův parní stroj není určen pouze pro přímé pohánění tramsmisí, nýbrž že může sloužit i k výrobě elektrického proudu. (Na tom nic nemění skutečnost, že v Americe o Praze nic nevěděli. Když byl Thomas Alva Edison v roce 1912 poprvé a naposled v Praze, ujistili ho k jeho velkému překvapení, že se Praha nenalézá v Polsku, ale ve střední Evropě!)
    Všestranné zavedení elektrického proudu např. v osvětlení se nevyhnulo satirickým narážkám, jak vidno z kupletu, který uvedl »První český tingltangl, který řídí J. Bachmann a F. J. Frankl!« Elektřina
    Elektrickým světlem prý i poměry se zlepší,
    čerstvého vzduchu bude dost a voda zdravější,
    pro pohodlí obecenstva i rovné dláždění -
    a především už žádné víc egyptské zatmění.
    Až zázračné to svícení začne v Praze všude,
    budou jím osvětleny též ústavy pro chudé:
    obecní kuchyň, útulna a jiná místa snad ...
    Elektrickým si světlem pak chudí zaženou hlad!

   

Vltavo, Vltavo, voděnko hluboká

Tak si zanotoval pražský písničkář Karel Hašler, když ze břehů Zlíchova, kde měl jeho otec rukavičkářskou dílnu, hleděl přes Vltavu na mohutný štít Vyšehradu. Ale stejně to možná pociťovali i holešovičtí rybáři a převozníci, když viděli, jak jim horečný průmyslový rozvoj ubírá práci a obživu, jak zotročil řeku a poničil i poslední kousek přírody.
    Obrovité shromaždiště lidí, jež představuje moderní velkoměsto, má značné potřeby, pokud jde o pohodlí a luxus, vytváří si odlišný životní styl i způsob existence.
    Rodí se i problémy další, například sociální. Ani toho nezůstal růst průmyslu ušetřen. Z dobových novin se například dočteme, že na bubenskou vagonku byl v roce 1875 uvalen konkurz a o práci přišlo 765 dělníků! Patrně to způsobil růst konkurenčních Ringhofferových závodů na Smíchově.
    Spojení Holešovic, rozložených na levém břehu Vltavy, s pravobřežním Starým Městem však bránila nejen jejich rozlehlost, ale především způsob, jakým překročit řeku Vltavu. Spoléhat na starý úzký kamenný most z doby Karlovy v době průmyslového rozmachu pochopitelně nebylo možno. Ignát Herrmann vtipně popisuje, jak obtížné bylo v sedmdesátých letech 19. století převážet železniční vagóny, vyrobené na Smíchově, přes zastaralý kamenný most a úzkými uličkami Starého Města na Státní nádraží. Karlínský Negrelliho viadukt byl určen výlučně pro železniční dopravu. Plánem dalšího přemostění řeky se zabývali pražští otcové odedávna. Už purkrabí hrabě Jan Rudolf Chotek v letech 1803-4 hledal nejpříhodnější místo. Nebyly však na to peníze. V době napoleonských válek se Rakousko zadlužilo to způsobilo roku 1811 totální finanční krach. Plánu na přemostění Vltavy se ujal až osvícený synovec hraběte, místodržitel Karel Chotek (1783-1868).
    O něm se ještě mnohokráte zmíníme.
    Tehdy dostalo přednost místo, spojující nově vybudované nábřeží Františka I. (se soškou panovníkovou, zabudovanou do věžovitého sanktusníku) k bývalé Chotkově silnici (dnešní Vítězná ulice), vedoucí na Újezd. Nový řetězový most přes Vltavu byl otevřen 4.1.1841 a přičinil se o něj stavitel Vojtěch Lanna, jenž současně prováděl stavbu Františkova nábřeží (dnešního Smetanova). Podnikatel Lanna zde měl technické i materiální zázemí, jeho pila byla umístěna na nedalekém Rejdišti (dnes náměstí Jana Palacha). Šlo o člena významné pražské průmyslové dynastie.
    Její zakladatelem byl budějovický dřevař a průmyslník Tadeáš Lanna (1735-1828). Postavil první koněspřežnou trať z Budějovic do Lince (podle projektu prof. Františka Gerstnera), jež začala provoz roku 1828. Námi zmíněný syn Vojtěch (1805-1866) měl pozoruhodný podnikatelský elán. Jako mladík si složil tzv. vrátenskou zkoušku, aby mohl plout s vory do Prahy nebo i dále. Od Schwarzenberků se mu podařilo koupit právo na říční plavbu po Vltavě a začal po vorech dopravovat kvalitní tvrdé šumavské dříví na parkety a dovážet jihočeský grafit. Získal také titul c. a k. loďmistr. Byl členem Pražské železářské společnosti a zasloužil se o vybudování »koněspřežné« trati do kladenských hutí a dolů. Ta se stala předchůdcem pozdější Buštěhradské dráhy. (Vyměřování této tratě se zúčastnil inženýr František Joachim Barrande, objevitel českého siluru, jenž přišel do Prahy v roce 1831 jako vychovatel francouzského dauphina, syna svrženého císaře Karla X.)
    Vojtěch Lanna byl podnikatelem obrovského rozmachu. Většinu svých staveb zásoboval z vlastních zdrojů. Měl obrovský sklad dříví v Podolí a dovážel materiál z vlastního kamenolomu u Orlíka. Od roku 1865 rozvinul na Vltavě osobní dopravu pomocí malých kolesových parníčků. Říkalo se mu žertem »pražský admirál«.(O něco později je nahradily šroubové parníčky belgické firmy Parrau a syn. Přechodně provozoval paroplavbu též Max Goldmann, od něhož v roce 1889 koupila koncesi Pražská paroplavební společnost.)
    Lannův syn - rovněž Vojtěch (1836-1909) pokračoval v průmyslové aktivitě předchůdců. Byl členem a mecenášem české Krasoumné jednoty. Jeho životním dílem byl skvělý novorenezanční palác čp. 1030 na rohu Hybernské a Havlíčkovy (1875) a tehdy moderní novorenezanční »villa suburbana«, tj. předměstské letní sídlo v Dejvicích č. 1. Působil též jako významný sběratel uměleckých děl a jako dobrodinec nemajetných: založil v Praze chudobinec a svůj sklad dřeva v Podolí odkázal pražské obci. Za své zásluhy získal titul »rytíř«.
    Ale vraťme se k dalšímu osudu mostu Františka I.(dnešní most Legií), při jehož stavbě byla Lannova firma hybnou silou. Železné závěsy, vyrobené karlínsko-libeňskou strojírnou ve Švábkách, tzv. Rustonkou, brzy rezly a chátraly. Těžké vagóny ze smíchovské Ringhofferovy továrny se musely obtížně transportovat přes Karlův most. Problémy byly i s hromadnou dopravou. V roce 1875 se most pod tíhou koňské dráhy tak rozhoupal, že byl vydán zákaz a »koňka« sem už nesměla.
    Hledalo se, jak mostu odlehčit. Proto vznikla nedaleko železná lávka Rudolfova (1868-70), která vedla od Nábřeží korunního prince Rudolfa (dnes Alšovo) na Klárov; můstek vystavila firma Ruston a byl přístupný pouze pro pěší.
    Konečně se došlo k rozhodnutí propojit Holešovice a střed města novým závěsným řetězovým mostem, vystavěným dle projektu anglických inženýrů M. Rowlanda, Ordishe a Le Feuvra. Stavbu prováděla rovněž osvědčená firma Lanna a byla ukončena roku 1868. Most dostal jméno po tehdejším rakouském panovníkovi Františku Josefovi I.; jenže Pražáci, kteří císaře neměli v lásce, říkali mostu Eliščin, podle Eliščiny třídy, jež tvořila předmostí (dnešní Revoluční třída). Při novoměstském břehu byly ttotiž od roku 1870 tzv. Eliščiny lázně, v místech, kde byla kdysi lázeň lazebníka Jakuba Holby v dobách Václava IV.
    21. 6. 1868 byl František Josef I. osobně přítomen v Praze, aby slavnostní »procházkou« zasvětil nový most a smířil tak roztrpčenou »Čechii« s právě uzavřenou rakousko - uherskou dohodou. Na ulicích ho však vítaly jen nepatrné hloučky náhodně sehnaných diváků. Císař se náhle zeptal svého doprovodu: "A kdepak jsou ti červenokošiláči?" Mínil tím členy Sokolstva v krojích. - "Ti jsou dneska na výletě, Vaše Veličenstvo," vykoktal zdrcený místodržitel. Ale i železný most Františka Josefa I. podléhal zkáze a musel být dlouho v opravě. U příležitosti Jubilejní výstavy (1891) byl proto zřízen prozatímní dřevěný most soustavy Howeovy, jenž zdatně zvládal návalu chodců. Šel z Františku přes malý ostrůvek Korunní ke staré Havírně, poblíže ústí tzv. Rudolfovy štoly, a stavěla ho pochopitelně rovněž firma A. Lanna. Sloužil obětavě až do roku 1898, kdy byl opravený most Františka Josefa I. znovu předán dopravě. Už 29. září téhož roku došlo k slavnostní události: po zpevněném mostě projela poprvé pražská elektrická tramvaj!
    Když jsme u přemostění Vltavy, zmiňme se i o mostech mladších. Po povodni 1890 se přistoupilo k regulaci řeky a byl vybudován překrásný secesní most Sv. Čecha (1905-8). Ten ústil do stráně, těsně v blízkosti barokní kaple sv. Maří Magdaleny. Počítalo se s průkopem v letenském pahorku, anebo s vybudováním tunelu. K oběma plánům naštěstí nedošlo. V roce 1955 bylo nutno kvůli úpravě předmostí tohoto mostu posunout starobylou rotundu sv. Maří Magdaleny o několik metrů na nynější místo.
    Jiný most, pojmenovaný po mecenáši staviteli Josefu Hlávkovi (1831-1908), nahradil dřívější dřevěnou lávku, určenou ke vhánění dobytka do holešovických jatek. Byl postaven v letech 1908-12 a zdobilo ho sousoší Práce a Humanity od Jana Štursy a reliéfy od Otto Gutfreunda. Složité dilema technické vyřešila radnice šalamounsky: jedna část, vedoucí k Holešovicím, byla pojata jako most železobetonový, druhá, karlínská, zůstala až do rekonstrukce železná.
    V létech 1902-3 byl prozatímní dřevěný most, jenž umožňoval výstavbu kamenného mostu Františka I. u Národního divadla (1901) přenesen na Maniny. Trvalo však téměř třicet roků, než byl postaven betonový most nový, tzv. Libeňský, jdoucí z Holešovic přes ochrannou hráz libeňského přístavu do staré Libně (1932).
    Posledním holešovickým přemostěním je most Trojský (nyní Barikádníků), na místě bývalého severního přívozu. Ten vznikal v letech 1925-28.
    Starý závěsný most Františka Josefa I. byl v roce 1919 přejmenován na most Štefánikův, během okupace v roce 1940-45 na most Leoše Janáčka. Sloužil dlouho, předlouho, neboť teprve v roce 1947 byl definitivně rozebrán. Namísto toho vznikl náhradní most dřevěný - rovněž s jménem Milana R. Štefánika (1949-51); teprve později byl na tomto místě vybudován dnešní most, nyní opět Štefánikův (dříve Švermův).
    Na starý, závěsný most, si pamatujeme z dětství: tento most se totiž houpal! Stačilo, jestliže projely rychleji tramvaj anebo naložený sentinel (nákladní auto poháněné parou), a most se rozkmital natolik, že jsme se my, děti, s úzkostí chytaly ocelových lan či zábradlí. Inu, každá vymoženost s sebou nese rizika! Tenkrát jsme ovšem netušili, že se jednou budou lidé obávat atomových elektráren či hlučících nadzvukových letounů. A že dříve poklidná letenská čtvrť se octne v samém ohnisku velkoměstské dopravy!