Pražské kuriozity, část 1

Procházejte Prahou se zanícením znalců! Prohlížejte si ji bedlivým zrakem náročných milovníků! Všímejte si pozoruhodností a zvláštností, kterých si tu všimli básníci a umělci! "Praha je město podivínů a vizionářů, ono neklidné srdce střední Evropy," napsal německý publicista Oskar Wiener, "a může být chápána rozličně, ba protikladně." Český básník Jiří Karásek ze Lvovic k tomu dodal: "Praha je jediné město, kde máte pocit, že byste se mohli setkat s někým tak podivným, tak osudným pro vás, že byste stáli pojednou bez pomoci před jeho silou, jeho vlivem."
    Jakoby básníci a cizinci zpozorovali v Praze něco, kolem čeho my chodíme jako slepí. Je to město podivuhodných kouzel a zvláštností, které tvoří Pražské kuriozity. V symbióze dějinné tvářnosti, v konturách vrásek, jež do tváře města vyryla minulost i přítomnost, vyrůstá magický obraz Prahy, plný chvějivé melancholie a podmanivé krásy. Chcete-li takto město poznat, musíte vědět o něco víc, než si lze přečíst na Internetu nebo z turistických příruček.
    Praha magická! Co to však dnes pro současného člověka znamená?
    V bájích a pověstech ze staré Prahy jsou evokovány fantastické bytosti, strašidla, vodníci, přebývajícími pod staroměstským jezem, zázračné loretánské zvonky. Mnohé ulice, šlechtické paláce, zvučící kašny, měšťanské domy s podloubími a tajuplnými chodbami, jsou obestřeny svéráznými historkami, v nichž i skutečné jevy a okolnosti nabyly časem fantazijního charakteru. K bájné mytologii o charismatické věštbě kněžny Libuše přistupují ve středověku pověsti o bezhlavých rytířích a prokletých mniších, bloudících ulicemi; v novověké etapě se tvoří shluk pověstí kolem šíleného císaře Rudolfa II. a s ním osudově spjatého rabi Löviho, který vytvořil zázračného homunkula - Golema.
    Spisovatel Jakub Arbes zachytil skrytou fantastiku Prahy ve svých romanetech s pomocí "vysvětlitelného nadpřirozena". Pražská tajemství jsou ovšem i prozaičtějšího rázu. Jsou ponořena v labyrintu ulic, prostranství a zákoutí, zakleta ve sklepním půdorysu staveb, jimž život a moderní doba vtiskly často nový účel a význam.
    Na prahu 20. století nabývá město charakter chaotického labyrintu. Dochází ke křížení stylů a forem minulosti (baroko, secese), slučuje se s šedí a bělobou funkcionalismu a konstruktivismu. V umění převládá tvarový princip koláže, asambláže. Kontrastnost a nesouměrnost stylů, jež je typická pro soudobou civilizaci, nachází v pražské lokalitě kupodivu harmonické vyústění. Inspirativní rysy pražského prostředí se staly součástí moderní poezie a umění; jejich tvářnost ovlivňuje novou poetiku. Už koncem minulého století nastává přechod od jednoduchých fantaskních vizí baroka k rafinovaným dekadentním náladám. Tento proces se uskutečňuje v Praze střetem a symbiózou několika prostředí sociálních a jazykových. V mesalianci jazykových vrstev a stylů klíčí velká literatura, která by se mohla stát vzorem i pro Evropu a svět příštího tisíciletí. Protikladnost postřehů a dojmů, o nichž lze podat svědectví, vyjadřuje francouzský básník Guillaume Apollinaire i domácí básníci a obdivovatelé Prahy: Vilém Mrštík, Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert. Bizarnost tvarů, středověkých uliček a moderních bulvárů vytvářejí zvláštní, romanticky působící obraz. Krása, jež je vroubena dějinnými peripetiemi, učinily z Prahy enklávu středoevropské kultury a výspu evropské civilizace.
    Fantaskní atmosféru města podtrhují i díla německých Pražanů Gustava Meyrinka a Franze Kafky, kteří postavy a hrdiny svých románů uvádějí do situace neřešitelných rozporů moderního věku. Pražské motivy se v tvorbě těchto básníků se staly symbolem odcizení, přehrad mezi lidmi, byrokratického útlaku a absurdity. Sílí pocit "neporazitelného tajemna uprostřed všedního, banálního prostředí." (A.M. Ripellino)
    V současné době se stává výrazem tohoto epického "genia loci" Haškův dobrý voják Švejk, anebo Hrabalovi "pábitelé". Jejich tvorba těží z bájivé atmosféry pražských hostinců a bohémských vináren a spolu s plebejským gestem humoru a všeobecného posměchu je součástí tzv."pražské ironie", v níž jsou skvělé a pronikavé intelektuální postřehy maskovány zemitou rovinou blábolu a žvástu.
    Pražské tajemství však není jen věcí minulosti. Oživlá krása, jež se vtiskla do kamene a do architektonické tvářnosti města, má svůj pendant v příbězích, jimž jsme dali název: Pražské kuriozity.
    Praha je od pradávna zdrojem naděje, víry i hrdosti národa. Hle, co o ní napsal její obyvatel a milovník, Ignát Herrmann: "Praha je jediná a jediný jen pro mne v ní je život."

Pražské kuriozity, část Vltava

Na vltavském dně se kameny valí,
je v Praze pohřben císař nejeden.
Nic netrvá věčně, ať velký, či malý.
Dvanáct hodin má noc a pak přijde den.
Časy se mění, zhola nic věčné není,
obrovské plány mocných nejsou bez hranic.
Ať jen chodí jak kohouti zkrvavení -
vše mění se, násilí nezmůže nic.
Na vltavském dně se kameny valí,
je v Praze pohřben císař nejeden.
Nic netrvá věčně, ať velký, či malý.
Dvanáct hodin má noc a pak přijde den.
Přeložil L. Kundera
    Tak pěje se značnou dávkou resentimentu Bertolt Brecht v Písni o Vltavě, kterou zařadil do své hry Švejk v druhé světové válce. Věkovitá substance pražské řeky připomnněla avantgardnímu divadelníkovi metafyzickou otázku času a jeho nezadržitelného plynutí.
    Mezi básní a pravdou je značný rozdíl. Vltava měla původně význam praktický, byla určujícím hlediskem prapůvodního osídlení. Většina středověkých měst totiž leží na řece: voda poskytovala nejen zásoby na závlahu polí a k pití, ale byla současně nejpřirozenější cestou dopravní. Praha (jméno bylo patrně odvozeno od "prahů", od proudu řeky zčeřené kameny) ležela na ose vodních cest od jihu k severu a vezmeme-li v úvahu i přítoky, pak i od východu na západ.
    Vltava měla ovšem i stinné stránky. Údolí, jímž se voda prorvala tvoříc několik malebných zákrutů, kterým vévodí sedm vyvýšenin a pahorků (snad proto bývá Praha srovnávána s Římem), tvoří poměrně úzké koryto. Na rozdíl od veletoku Rýna a Dunaje, jenž vybízely k bohatým lovům a obchodním cestám, proti klidnému Amstelu, jenž mohl v případě nutnosti zaplavit celý kraj, je Vltava značně klikatá a údolími sevřená.
    Do osad, zakládaných kolem řek, přicházeli během času noví a noví lidé, kteří zde zanechali stopy různých kultur. Vltava byla od pradávna také významnou linkou obchodní. O tom svědčí nejen zbylé stavební památky, ale zejména pohřebiště, jež jsou dokladem velikosti a vyspělosti předhistorického centra české země. Orientální obchodníci stanuli v údivu, když v těchto zalesněných končinách nalezli město kamenné!
    Ve slovanském období tvořila Vltava hranici mezi dvěma kmeny: Na jejím pravém břehu sídlili Zličané, zatímco na břehu levém, poněkud zvlněném, se usadili od severu přicházející Češi. Brzy však vtipní praotci pochopili výhody mírnějšího a úrodnějšího břehu pravého. Zmocnili se proto zličanského hradu Chrasten a na jeho místě vystavěli mocný Vyšehrad, u něhož zřídili přístaviště a celnici. (Celnice byly tehdy nejvlastnějším zdrojem příjmů z vodních a obchodních cest.) Vládnoucí rod Přemyslovců se pak z různých důvodů vrátil do starších sídlišť z doby kamenné, na pahorky Levý Hradec a Hradčany, kde vybudoval církevní apsidy a pevná hradební opevnění. V ohbí řeky, která je přirozenou hrází a opevněním proti případným útokům, vzniklo městské tržiště. To do sebe postupně zahrnulo i vlivnou německou a židovskou osadu, ležící při cestě, která spojovala úzkou písečnou plošinu pod Vyšehradem a široký plácek vedoucí k brodu, umožňujícímu přístup ke knížecímu stolci. (Dnešní Staroměstského náměstí.)
    Ale vraťme se k Vltavě. Největší hloubka byla pod dnešní Letnou. Mělčina se pak nalézala u dnešního Karlova Mostu, který byl nedaleko prastarého pražského brodu. (Ten byl v místech dnešního mostu Mánesova.)
    Řeka ovšem časem měnila svou tvář. Pod Hradčany býval kdysi ostrov (poblíž dnešní Strakovy akademie), na němž byla vesnička s kostelem sv. Petra. Rovněž pod Vyšehradem se vytvořil ostrůvek, před ústím potoka Botiče. Oba ostrůvky během času zmizely. Namísto nich vzniklo nánosem souostroví, dělící se dnes na ostrov Žofínský (dříve Barvířský) a Střelecký.
    Řeka byla kmotrou i sudičkou prudce se rozvíjejícího sídliště. (Ve starých rabínských listech mluví se o Praze jako o "mezigradě nad Vltavou a potokem Botickýn".(Srv. Benedikt Foges: Alterthümer der Prager Josefstadt, 1855) Sláva Vltavy souzní s chválou české země. Ital Dante se zmiňuje o českém království jako o zemi, v níž "je vodstva zrod, jichž příval Vltavy k Labi a Labe k moři odnáší". (La Divina Commedia, Purgatorio, 7, 97).
    Poměrně mohutný vodní tok nepůsobil jen při zakládání města, ale ovlivnil i další hospodářský rozvoj. V Podskalí, v jedné z jeho nejstarších částí, jehož půldorys se uchoval téměř až do konce minulého století, se vyvinul živý trh se dřevem, jež bylo materiálem k prvnímu pražskému mostu, a to v místech bývalého brodu. V letech 1153-1167 byl z podnětu královny Judity Duryňské - Babenberské, manželky Vladislava II., nahrazen dřevěný most mostem kamenným, jehož zbytky jsou dodnes patrny na základech, zasazených do terasu pod památným klášterem Křížovníků. Sem byl dodatečně zasazen kamenný relief vousatého muže, lidově zvaný Bradáč. Na něj hleděli obyvatelé Prahy při povodních s obavami: dotkla - li se voda Bradáčových vousů, vystěhovávali se lidé z pobřežních domů. Zatopila-li pak někdy Bradáčovu pleš, mohli se staroměstští plavit po rynku na loďkách.
    Původní most Juditin byl vedle kamenného mostu v Řezné nejstarším a nejvelkolepějším dílem tohoto druhu v Evropě. Když Karel IV. hodlal založit Nové Město pražské, ukázalo se nezbytné obnovit i starý románský most, pobořený jarní povodní roku 1342. Velkorysý stavebník dal však rozhodl vystavět most nový, se smělými oblouky.
    Řeka, jež byla životodárným činitelem pro rozvoj hospodářského ruchu, dovedla být v době povodní i ničivým živlem. Proto se množí pokusy o její ovládnutí a využití. Na pražském hradě byl zřízen vodovod, počítající s proudem potoka Brusky, jednoho z přítoků Vltavy. Vyměřil jej a vybudoval dánský hvězdář a matematik Tycho de Brahe, stojící ve službách Rudolfa II.
    Nejvážnějším činem podivínského císaře byl však pokus propojit tok Vltavy mezi úsekem novoměstským a Trojí (překlenout oblouk v Holešovicích). Plánoval mohutný průkop pod pahorkem letenským (tzv. Rudolfovou štolu). Pokus se zdařil pouze částečně, ale vedl alespoň k vytvoření malebných rybníčků v Královské oboře.
    Průmyslová a obchodní revoluce v 19.století si vynutila kamennou regulaci a splavnění řeky pomocí kaskády jezů, propustí a osobních i nákladních přístavů (Karlín, Libeňský ostrov aj.). Stříbropěnná Vltava, všudypřítomná dárkyně života, vepisuje se i nadále do srdce Pražanů i návštěvníků města. Svým démonicky stříbřitým povrchem inspiruje verše básníků a hudebníků, sebevědomým, klidným tokem se stává symbolem majestátu Prahy a výrazem české státnosti. Snad proto Českobratrští exulanti, kteří museli pro svou víru opustit zemi, oslovovali Vltavu tklivými, cituplnými slovy:
    "Krásná je ta řeka, řeka Vltava,
    kde jsou naše domy, i vlast laskava."

   

Pražské kuriozity, část Vyšehrad

"Ha, ty naše slunce, Vyšehrade tvrd"! Těmito slovy představuje skalnatou baštu Prahy Lumír, pěvec prastarých bájí; oslavuje tím zároveň hrdost a velebnost Českého království, jež bude "všem cudzím na postrach". Báje je to krásná, Bedřichem Smetanou výborně zhudebněná, leč všechno bylo jinak.
    Prastarý epos oslavující Prahu nebyl vůbec tak starý, vznikl teprve v devatenáctém století. A už koncem tohoto století byl odhalen jako zdařilá falzifikace. (Výroba "památek" se v období romantismu stala módou. Podobně byly "nalezny" v Anglii heroické zpěvy Ossianovy a mnohé jiné podvržené eposy bohatýrské a junácké.) Proč si však padělatelé a autoři nepravých, leč jímavých "prastarých" zpěvů vybrali jako výraz české státnosti právě Vyšehrad?
    Náznaky přímo čiší již z básně samé. V Písni o Vyšehradu, jež byla nejstarší částí rukopisu Zelenohorského (podle naleziště na Zelené Hoře), má skalnatý ostroh nad Vltavou grandiózní význam. Právě tam si totiž vyvolil své sídlo bájný vladyka Krok a po něm vládla i nejmoudřejší z jeho dcer, charismatická Libuše. Ta, která věštila zrod Prahy, města, jehož "sláva se hvězd dotýká". Moderní výzkumy však dokládají, že hradčanské hradiště, situované na levém břehu Vltavy, bylo minimálně o několik desetiletí starší a ve své době bylo dokonce rozlehlejší a mohutnější. Také cizí prameny považují Prahu a její hradiště za rezidenci a sídlo Přemyslovců. Widukind roku 924 zve např. Prahu "městem Boemů", Flodoard roku 950 "velikým městem Venedů": Hildesheimské anály ji dokonce nazývají "hlavním městem Slovanů".
    V rukopisech kronikáře Kosmy (Chronica Boemorum) ovšem čteme výpisek z roku 1088: "V hlavním městě Čech vystaven Vyšehrad, jenž všem městům této země je jakoby matka a vládkyně". Avšak nepochází tento přípisek až z doby pozdější? Kronikář Kosmas, jako děkan hradčanské kapituly sv. Víta, neměl totiž žádný důvod, aby ve své kronice vyzdvihoval právě Vyšehrad. Pozdní datum výpisku svědčí o tom, že Vyšehrad si svůj význam vydobyl teprve později, po založení vlastní církevní svatyně.
    V době romantismu ovládl pole Vyšehrad, jako zdroj mýtické oslavy města, jeho vážnosti a starobylosti. Silueta Vyšehradu, skála, čnící nad Vltavou, jeho rozsáhlé hradiště a pověstná věštírna, pohanské pohřebiště, jež se stalo dějištěm věšteckých extází Krokovy dcery Libuše, to vše mělo být důkazem starobylosti, pevnosti a síly českého kmene.
    Možná tu hrály roli i důvody politické. Vyšehrad nebyl vydán proměnám a střídám časů jako střed města: stál jaksi opodál a nemohl se stát svědkem svárů, krutostí a krvavých vražd u následovníků přemyslovského rodu. Jako sídlo kapituly byl vždy spojován spíše s hodnotami duchovními, opomíjejícími záležitosti světské.
    Oslavná fáma o prvenství Vyšehradu vznikla patrně z "umělých" důvodů. Hrad byl vestavěn na řekou obtékaném ostrohu, byl tedy ze tří stran nedobytný; stal se ideálem středověké tvrze. Hradčanské hradiště bylo naproti tomu zranitelnější, jsa ohrožováno z vrchu Petřína, z něhož byly metány střely a kameny až na nádvoří hradu. K tomu zřejmě přistoupil i motiv duchovní. Pohanské kultovní dějiště bylo jakoby předurčeno pro křesťanský věroučný symbol, sloužící ke vzývání slávy a nezdolnosti církve.
    Co vypovídá oslava starobylého Vyšehradu o Praze samé? V Písni o Vyšehradu vystupuje Praha jakoby z oparu mlh, sídlo pověstí a bájné mytologie. Její silueta je ve zmíněných apokryfech viděna jakoby od západu, ze stanoviště staršího a věštbou "posvěceného" Vyšehradu:
    Na vrše, kdě stáchu, pokraj lesa:
    aj vsja Praha mlčie v jutřniem spání,
    Vltava sě kúřie v raniej páře,
    za Prahú sě promodrujú vrsi,
    za vrchy vzchod šedý projasňuje ...
   
Píseň o Vyšehradu tedy v žádném případě nelze brát jako historický pramen: měla pouze potvrdit prvenství přemyslovské dynastie se jménem zakladatele, a hájí tuto verzi do nejmenších podrobností. Autor podvrženého "rukopisu" byl ve svém líčení důsledný: vždyť důslednost a důmyslnost je znakem každé zdařilé mystifikace.
    Historicky vzato není ani jméno Vyšehradu prosto dohadů a záhad: původně snad šlo o vůdčí hrad kmene Zličanů, nazývající se Chrasten; zprávy o tom jsou však z doby pozdější, až z poloviny 10.století. Tehdy Boleslav II. vystavěl na vyšehradské skále kamennou palácovou rotundu sv. Jana Evangelisty.
    Vyšehradu přikládali dějepisci i strategickou roli, vždyť stál nad řekou jako stráž a panovník mohl odtud "chránit" i kontrolovat lodě, připlouvající od jihu po Vltavě. Hospodářskou osou vznikajícího města se stala tzv. vyšehradská cesta, spojující citadelu a tržiště a s brodem, vedoucím na levý břeh Vltavy, tedy k Hradčanům. Manželka Konráda Brněnského .... píše ke králi: "Nikde se lépe neobohatíš a více se nezvelebíš než v podhradí pražském a v ulici vyšehradské. Tam jsou Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší. Kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam je tržiště, na němž se ... kořisti přehojně dostane tvým vojákům." Mýtická oslava Vyšehradu se tedy zpětně promítá do jeho historie. Za krále Vratislava I. byl dříve dřevěný hrádek přestavěn na kamenný. Tentýž panovník zde zřídil nejstarší církevní kapitulu, podřízenou přímo papeži v Římě (1070). Z toho důvodu přenesl jeho nástupce Vratislav II. svou rezidenci na Vyšehrad a dal se zde korunovat.
    Ale již v příštím století, v roce 1140, se český panovník (Soběslav I.) vrací na pražský hrad. Zda to souviselo s tzv. "východní" orientací přemyslovců, nebo zda zde hrál roli větší prostor k osídlení a k budování dalších církevních staveb, je těžko říci. (Jen pro srovnání: klášter benediktinek byl na pražském Hradě založen už roku 973 a románská bazilika Spytihněvova, zasvěcená sv. Vítu a nacházející se na místě starší rotundy sv. Václava, je z roku 1060-73; to rovněž stvrzuje prvenství hradčanského hradiště. I nejstarší klášter mužský, založený Benediktiny v Břevnově roku 993, nachází se na levém, tj. hradčanském břehu Vltavy. (Stejně jako praslovanské sídliště Levý Hradec.)
    Přesto je na Vyšehradě několik staveb, jež svědčí o starobylosti tohoto místa. Je to zejména románská rotunda sv. Martina, postavená Vratislavem II. v druhé polovině 11.století. Dále staré kapitulní děkanství, při němž byly za románským portálem vykopány základy románské baziliky sv. Vavřince, a ještě dále zbytky vyhořelé barokní zbrojnice, z níž se zachoval jen portál; to je asi místo, kde stával původní románský palác českých knížat. Pradávnou minulost zastínily pozdější mohutné fortny a pevnostní zdi. Pocházejí z doby, kdy byl Vyšehrad, a to přímo na rozkaz Karla IV. přeměněn na pevnost, jež měla chránit jeho "zlaté město" - Prahu. Na pevnostní lokalitě, v nejzápadnějším cípu starého opevnění (nyní sídlo Galerie Vyšehradu), jsou pozůstatky Karlova gotického paláce.
    Jako fortifikační bod se Vyšehrad příliš neosvědčil. Královská posádka v něm sice v různých dobách manévrovala, leč nikdy nebylo s to zabránit vpádu cizáků či vzbouřenců do Prahy. Na počátku husitských válek se např. postavila proti útoku táborských (1420), ale v obléhání nevytrvala; vzdala se předčasně, když se k husitům připojili novoměstští. Roku 1476 dostala osada, těžící z rozporu soupeřící královské a církevní moci, privilegia městská a nazývala se "městem hory Vyšehradu".
    V době baroka byl přestavěn kapitulní kostel sv. Petra a Pavla, založený už roku 1070 knížetem Vratislavem II., který dle kronikářského záznamu sám přinesl do základů stavby 12 nůší kamení. Dnešní podoba chrámu je dílem mnohonásobné přestavby. Podobně je tomu u kaple sv. Marie v hradbách, stojící v ohbí ulice Soběslavské, dříve Chotkovy silnice. Koncem 18. století byly pak vybudovány fortifikace, ústící největší branou, tzv. Leopoldovou, a vnější branou Cihelnou na pankrácký vršek. Z opevnění je nejzajímavější soustava podzemních chodeb a kasemat, jež v době obsazení Vyšehradu roku 1742 byly osídleny francouzskými vojsky. Od těch dob sloužily jako prachárna; nyní jsou oblíbeným místem vycházek Klubu českých turistů. Kdo má rád dějiny pražského kulturního života a společnosti, navštíví též památný Slavín, národní hřbitov, v němž se setkáme s hroby českých velikánů, většinou z konce 19. a z počátku 20. století. Romantik si na Vyšehradě nedá ujít překrásný pohled z okraje bašt na přítok Vltavy z jihu. Řeka se prodírá mezi podolskými a zlíchovskými skalami, chvílemi jak hbitá ještěrka a místy jako líný had.
    Znalec staropražských písní si možná zanotuje tklivý nápěv Karla Hašlera, jenž hledě z břehu rodného Zlíchova na mohutný tok Vltavy, třpytící se pod siluetou mohutné skály s velebným Vyšehradem, vešoval sentimentálně:
    Vltavo, Vltavo, voděnko hluboká,
    pověz mi, co bude od dneška do roka.
    pověz mi, co voda přinese,
    pověz mi, co zase odnese ...