Pražská dobrodružství

    Kisch se sám bránil tomu, aby byl označován za "zuřivého reportéra". Viděl v tom jisté podceňování a znevážení své práce. Vycházel z toho, že extrovertní literatura, která vychází přímo z životní empirie, z přesného a pečlivého pozorování okolí, která nahlíží i do skrytých zákoutí, není o nic méně hodnotná než ta, která se prosazuje programově, subjektivními gesty, "povzneseným" básnickým výrazem a stylotvorným úsilím.
    Ale tím otázky nad Kischem zdaleka nekončí. Bývá rovněž nazýván "klasickým žurnalistou", čímž se rozumí vyšší úroveň novinářské práce, anebo dokonce záměna žurnalistických forem s formami uměleckými. Ale nemá-li být výraz "klasický" pouze mrtvým stupněm dosažené dokonalosti, jak jej vlastně chápat? Chtěl Kisch naznačit, že je něco jiného než zpravodaj, než běžný, aktuální reportér? Že se jeho práce vymyká službě a potřebám denního tisku? Že dosahuje tradičních kvalit uměleckých? Zdá se, že pod tímto pojmem rozuměl Kisch něco naprosto jiného: ve své antologii Klasický žurnalismus (Klassischer Journalismus, Berlin 1923) chápe reportáž jako novou specifickou estetickou kvalitu, která hluboce ovlivní i dosavadní literární tvorbu. Proto vedle ryze novinářských forem: soudniček, pamfletu a fejetonu, čerpá "reportážní" prvky z oblasti literatury faktu: z politických článků, z dopisů, konfesí: uvádí i práce tradičních prozaických autorů: E. Zolly, E. T. A. Hoffmanna, F.M. Dostojevského. Jeho záměrem bylo ukázat význam novinářské práce v celém rozsahu z hlediska pravdivosti poznání. Nemá proto na mysli druhové rozhraničení, ale naopak vzájemné propojení, přesahy, digrese. Také označení Kische za "Klasického žuranlistu" je proto významově nepřesné a lze je chápat pouze metaforicky.
    V druhé polovině dvacátých 20. stol. let se probouzí teoretický zájem o reportáž, která je považována za jednu ze základních forem revolučního umění. V souhlase s dobovými názory o protikladnosti laboratorního umění a užitkové produkce je reportáž (stejně jako např. plakát, film, fotografie) stavěna do ostrého protikladu k tradičním formám uměleckým. Zdůrazňuje se její aktuálnost (zaměření na techniku, organizaci průmyslu, hospodářství apod.) avšak rezignuje se na dalsí možnosti umělecké typizace, vyjadřující základní pocit světa. Nutno podotknout, že nový vztah k faktu, projevující se zejména v reportáži, proniká i do ostatních druhů umění, dokonce i do románu. (Srov. Např. spisovatele Sinclaira Lewise, Johna dos Passose, Uptona Sinclaira aj.) Základem této literární vlny, obsahující rysy věcnosti a reportážní techniky je estetika detailu, která se ostře střetává s dosud panující estetikou psychologického symbolu. (V německu je toto střetnutí zvlášť silné, neboť zde expresivní pojetí člověka znamenalo obranu a protest vůči válce a ideologii, kupčící s lidskou duší.)