Trn v zrcadle doby

    Slávu studentského satirického časopisu Trn (1924-32) rozšířily vtipné reklamní slogany:
    Trn je správná knížka. Jan Žižka
    Hoďte nám Trn přes ohradu. Kanovníci z Vyšehradu
    Trn není pro každého vola. Emil Zola
    V Trnu má každý kretén parte. Napoleon Bonaparte.
    Trn je správnej plátek. Sluha Robinsonův Pátek.
    Trn vidím - jenž bodá do duše. (Z proroctví knežny Libuše)
   
    Největší popularitu však získalo toto parodické provolání:
    Trn má správnou flaksu! Za starostu Baxu - Titěra.
    (Judr. Titěra byl přednostou kanceláře primátora Judr. Baxy.)
   
    Od ostatních humoristických listů (Nebojsa, Dobrý den aj.) se Trn odlišoval nejen těmito profánními slogany, ale zejména politickou satirou a odvážnou erotikou. Nemajetní studenti, kteří Trn vydávali v hradčanské koleji, v tzv. "kapucíňáku", jež sousedila s trestnicí, hlásili se k bohémsko anarchistické tradici Franty Sauera a Jaroslava Haška; kameloti na pražských nárožích proto hlasitě vyvolávají heslo:
    Trn, psina, švejkovina!
    Na rozdíl od V + W, kteří zdůrazňovali svou "neutrálitu", hlásí se Trn k drsné sociální perzifláži:
    "Chudoba cti netratí; polibte nám prdel, bohatí!"
   
    Generační východisko bylo ovšem společné: také Trn si bere na mušku republikánskou elitu a pseudovlastenecká hesla. Ani politicky orientovaná satira a tzv. "humor z doby" se ovšem nevzdává slovní hříčky a "osvobozené" komiky.
    Ve fingovaném interview s Vestpocketkou ( podepsáno Jiřím Voskovcem a J. W. Richem, což byl pseudonym Jana Wericha), se autoři kloní k básnickému poetismu, v duchu vtipné parafráze Jaroslava Seiferta: "Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích". K tomu autoři Vestpocketky dodávají: "Není, proč bych měla radost ze života. Je však dovoleno tropiti si šprýmy." ( Dále připomínají, že prvotní inspirací byla láhev rumu, zakoupená od obchodníka pana Nepraše na Sázavě, z čehož odvozují původ hry: "Z rumu jsem vzešla a v "rum" se obrátím." Také Trn byl ovlivněn dadaistickou destrukcí, ovšem sociálně motivovanou. Zpočátku se zcela ztotožnil s hravým humorem Osvobozených (ve třetím ročníku /1927/ je otištěna ukázka z Vest pocket revue a úvaha V + W o současném humoru), ale pak se oba směry dělí. Zatímco V + W se od aktuální tématiky odklánějí směrem k zábavné revui (viz prohlášení: "Napsali jsme revue bez fórů, satiry a švejkoviny!") hromadí se v Trnu hořká skepse a mentalita "dětí krize". Od V + W se Trn liší také otevřeností erotickou; rozpustilý tón zaznívá např. z "literárních" parodií Karla Konráda:
    Viktor Dyk.(Psáno pro Trn)
    Ello, Ello, Ello,
    co do tebe vjelo?
    Lori,Lori,Lori,
    nedělej mi fóry.
    Anči, Anči, Anči,
    má touha je kančí...
   
    Časopis, jehož zakladateli byli Karel Konrád a Josef Dubský, navazuje na básnický směr, zvaný poetismus; hned z počátku si však vytváří ironický odstup. O tom svědčí Konrádova parodie na sdružení Devětsil:
    Moje první láska, četla spisy od Jiráska.
    Byla krásná jako kvítek - škoda je těch jejích lýtek.
    Moje druhá milá byla hysterická, četbou její: Kunětická.
    Moje milá třetí - štvaná všudy - četla básně Medka Rudy.
    Moje milá čtvrtá Humory jen četla.
    Moje milá pátá písmena si pletla.
    Moje šestá milá v Devětsilu byla ta desátá síla.
    "Opouštím tě, můj drahý hochu,
    pro devět palem, pro devět hrochů --"
   
    Společným rysem hravých a lehkovážných začátků bylo dadaistické veselí, jež míří proti pocitům únavy a znechucení z poválečné situace. Karel Teige jej charakterizuje jako recidivu dadaismu: "Dada je útok proti nudě. Dada jako výstřelek tísněné vitality. Dada jako důležité umění smíchu. - Dada si přeje, aby člověk, dobou zdrcený, dobyl zas trochu veselosti." Parodii na oficiální obřadnost (Werichovo "hovadno") označuje Teige pojmem "hyperdada": "Všechen snobismus a puritanismus je dada. Destinová, zpívající sokolíkům na vyšehradské skále. Architektura Riunióne Adriatika je dada. Katedrála Vasilije Splašeného v Moskvě je dada. Památník odboje je dada. Politika Viktora Dyka je dada. Dr. Karel Kramář je dada. Československý fašismus je dada. Peroutka literární kritik je dada. Vatikán je dada. Volná myšlenka je dada. Modernost Tvrdošíjných je dada. Mrakotínský monolit je dada atd. atd."
    Svět, který se směje
    Destrukci, v níž dochází k degradaci společenských hodnot, charakterizuje kritik avantgardy takto :
    "Zostřil se smysl pro skutečnost a nabyl obludných proporcí vševládnoucího NESMYSLU." Humor, komika a nonsens už nejsou pouze přílepkem, náhražkou, ale stěžejním výrazem doby. Padadoxně řečeno: nonsens, komické znevážení je ostrůvkem smyslu v moři panující nesmyslnosti. Uvolnění obraznost a setkání odlehlých významů je dědictvím básnického poetismu. To vše nahrává humornému ztvárnění: důraz na zvukovou stránku verše, jenž se stal výrazným rysem poezie, založené na slovní hříčce, je prokleslen lascivně erotickým podtextem:
    Slečno, jak to děláte, že hodiny neoněmí, když se doma svlékáte?
    Jaroslav Seifert
    Poetismus vnesl do literatury hru se slovy a smysl pro rytmickou ohebnost verše. A co víc: zbavil čtenáře přepjaté důvěry v platnost slov a v závažnost sdělení. Tím přispěl mimoděk k zlehčujícímu, humornému pojetí. Ty tam jsou učesané rýmy z konce století! Moderní básník se inspiruje uměním primitivů a divokými rytmy černošského džezu. Vůdčí lidé generace se hlásí k revoluci a za svou inspiraci vyhlašují "gaunerství senzibility, žonglérství cirkusových artistů a gaminský škleb periférie."
    My jsme ta garda uličníků
    atleti, básníci a kurvy v jednom šiku,
    chcem, až bude nejhůř doma za pecí
    do Austrálie rovnou utéci.
    (Vítězslav Nezval Pantonima)
   
    Básníkovou doménou se stává hedonismus životní, spíše vysněný než prožívaný, poezie dálek, exotických zemí a krajů:
    Mít šarlatánskou eleganci,
    ve varieté dovést změnit nudnou stanci
    a vést si s nedbalostí, srdečně,
    ostatní přijde samo konečně."
    (Tamtéž)
   
   
    Poetismus ovlivnil i humor Trnu. Nikoliv ovšem přímo, ale hravým a ironickým podtextem. Přitom zůstává list stroze nekonvenčním a "neliterárním". Hned v programovém čísle redakce vyhlašuje: "Kašleme na literární cancy. Pravíme: Je třeba mít zašité díry v kalhotách a měnit prádlo alespoň jednou za 14 dní.(To vše bylo dosud "Nad naši sílu", jak napsal Björnson.) Vše ostatní je humbuk, klam, mam a šálení."
    Terčem satirických útoků jsou oficiální projevy, obřadnost republikánské smetánky a rétorická fráze národní demokracie. Svět politiky viděný ve světle nezávazné "srandy"! Doménou "trnistů" (tak se přispěvatelé a příznivci časopisu nazývali) je humor, prosycený jízlivou ironií a perzifláží. Pod průhledným kryptogramem Máňa Sehnalová (typ národně demokratické "panny Orleánské") paroduje mladý satirik Václav Lacina stupidní citové výplody partajní "kariérní naivistky":
    "Láska - ta je jako nudle-
    hnedle je tam, hed zas tudle."
   
    Také ostatní přispěvatlé rozehrávají rysy satirické blasfémie: k tomu využívají citace z tisku a výňatky z rubrik Malý oznamovatel, Rady, pokyny a informace a Nabídnutí k sňatku, popřípadě Listárna redakce. Dobová banalita a perfidní slovesný šunt je "ozvláštněn" pomocí banálních floskulí a klišé, užitých formou intimních, "důvěrných" sdělení:
    "Dopisy":
    Kouzelný Svato, jsem zdrcená! Azor mi sežral tvou adresu, teď nevím, jak se sloveš. Napiš mi rychle do atm. t.l. a noc vlahá Ti bude odměnou. Tvá pusinka Jiřinka.
    - Fialinko něžná, budiž moje kněžna a budu tě milovati jak Marie Sněžná. Zda najde mnich nenáročnou dopisovatelku, která by ho navštěvovala z účelem zpovědního tajemství. Pod zn. "Ptáci Strahováci."
    "Malý Oznamovatel":
    Karle, vrať se! Vše zapomenuto! Potřebuji tvůj frak do plesu. Tvůj zarmoucený otec.
   
    Parodický osten se vtírá i tabuizovaných oblastí, jinak přísně střežených mravnostní cenzurou: Slečnu, která šla se mnou 2.t.m. k hotelu Meran prosím, aby se lask. dostavila k přátelské schůzce na kliniku prof. Šambergra, nebo psala pod zn. "Trvalá upomínka."
   
    Banalita, která obklopuje náš všední život, je ve své podstatě nerozlišitelná. Tváří se důležitě a vytváří dojem své nepostradatelnosti. Každodenní činnost, jež v moderní filozofii nahrazuje jednotu bytí a smyslu, se v běžné praxi rozmělňuje v záplavu všedních rituálů a zmarněné, bezúčelné aktivity. K rozeznání podstatných projevů života a k záchraně z moře nicotností je třeba "vyrazit" tyto banální detaily ze souvislosti, znejistit "jistotu praxe" a zahalit ji pláštěm komické nesmyslnosti. Pod tímto úhlem čteme z rubriky blasfémie v rubrice "Rady, pokyny a informace":
    Zubní technik 117: Iredentista nesmí spravovat zuby.
    Nezletilá 8125: Tak s tím počkejte.
    Co s nimi 1405: Nevíme skutečně, co byste mohl podniknout s nastřádanými tramvajovými lístky. Snad byste je mohl roztřídit podle tratí a pak zahodit.
   
    Blasfémie se zmocňuje nejrůznějších stránek intimního i veřejného života: posměch z řečnických obratů a frází denního tisku; vysmívá se prostoduchosti a naivitě reklam a komerčních nabídek. Mravní a duchovní idolenci doby odkrývá Trn nikoliv karatelstvím, ale autentickými, vyprázdněnými a bezobsažnými formami parodie. Někdy má formu slovní hříčky, jindy anekdoty:
    Chcete se uzdravit? Tak jděte po ministerstvech a zdravte každého blba, kterého potkáte.
    "Kolik je vám let, signorina?
    Šestnáct.
    Jo, ale ve stínu."
    Ramono, kde se furt couráš? Vše odpuštěno, ale domů mi nechoď. Chcíp nám kanár.- Betsy. Vyměním Majerové Panenství, brožované, nerozřezané, za Böhnelovo Mužství. Zn. Metamorfóza do atm. t.l.
   
    Humorná perzifláž se nevyhne ani rubrice Úmrtí a Ze soudní síně. I v oblasti lze fakta humorně ozvláštnit, zbavit je tragicko - mysteriózního nádechu a převést v rozvernou "srandu".
    Židovská: u lože umírajícího
    "Jsi hrdina, Davi, ještě dnes budeš večeřet s Abrahamem."
    "Mein Gott, radši bych nežral."
   
    "Každodenní" faktografie však musí být důkladně excerpována a perfektně napodobena, aby mohla být vtipně demaskována a převedena v nicotu. Prostředky hromadné komunikace, které se tváří, že "slouží" veřejnosti, slouží k rychlému opotřebování slov a tím napomáhají k degradaci duševního života. Díky výtečným parodiím a travestiím, čerpajícím zvláště z tzv. "ženských časopisů", dospívá Trn k humornému oživení zvetšelého a vyčerpaného slovesného materiálu, který má ráz komiky nonsensu. Tak je tomu v množství anekdot:
    Pane, my jsme se někde viděli, nebyl jste vloni v Alpách?
    Nebyl.
    Já totiž taky ne.
    Franto, nemáš ňáký starý krabičky od konzerv, já bych je potřeboval.
    Tak já ti přinesu. A co s nimi chceš?
    Já je totiž zahazuju.
    Mám tě vyřídit pozdrav.
    Od koho?
    Vode mně.
   
   
    Anekdota je krátký příběh, zaměřený k vtipnému rozuzlení. Jejím charakteristickým znakem je stručnost, překvapující konflikt a výrazná pointa. Právě tímto zaměřením k pointě se anekdota odlišuje od drobných forem epiky, např. od facetie, fablieux, rozprávky a pod. (Vtip a anekdota se příčí epické rozvleklosti; tím se liší od divadelní improvizace Voskovce a Wericha, kteří, jak známo, neměli rádi anekdoty.)
    Anekdoty Trnu jsou poměrně drastické. Těží obvykle z každodenní banality, z prostředí ulic a z běžných událostí na městské dlažbě, ale jejich vyznění bývá drsné, útočné. "Chlapečku, kampak jdeš?
    Pro pivo.
    A copak dělají tatínek a maminka?
    -Ále, hanba povídat."
   
    Na plese.
    "Nu, a co říkáš toaletě?
    Ještě jsem tam nebyla.
   
    Anekdota se ponejvíce vypráví. Psané a tištěné "fóry" musí být zvláštním způsobem ozvláštněny. Grafické značky totiž odosobňují a tlumí napětí, pointa kreslených vtipů musí být bezohledná a rasantní. Na rozdíl od Humoristických listů, které ve svých prostoduchých zápletkách vycházeli z tratičních postupů (záměna osob, podivínství vědátorů, zloba tchýně aj.), produkuje Trn anekdoty drsně otevřené, rašící mladistvou dychtivostí a zraňující syrovostí; to vše vyjadřuje zrychlený běh doby. V podobném duchu jsou psány "záznamy" z redakční listárny a inzeráty z Malého Oznamovatele:
    "Pepouši, vrať se k opuštěné Míle! Kafe máš v troubě."
    "Máňo, přijď na pr. na dr.(na fr.). Tvůj Br."
    "Karle, vrať se! Potřebuji tvůj frak do plesu. Zn. Zarmoucený otec."
    "Dáma, která si omylem oblékla 20.t.m. na Staré poště moje podvlékačky, se zdvořile žádá, aby se přihlásila do red. Več. listu. Pod zn.Číča je vůl." atd.
    V mnoha vtipech a anekdotách dominuje slovní hříčka a jazyková komika:
    V lékárně.
    "Pane lékárníku, máte potměchuť?
    Mám, slečno, a při světle taky."
    Učitel: Řekni mi, Vocásku, větu se slovem kamna.
    Vonásek: Kam na prázdniny pojedete, pane učiteli?
    "Pane, vy říkáte, že ženy nenávidíte a furt mě hladíte.
    Jo, víte, já chci ženy vyhladit."
    "Slečno, rád bych si s vám zatančil čtverylku.
    Proč čtverylku?
    Poněvadž jste čtveračka.
    Tak já bych si chtěla s vámi zatančit volenku."
    "Proč tamhleta paní pořád krká?
    Ona je krkavčí matka."
   
    Hlavním posláním Trnu byla politická satira a smích z doby. Sociální nerovnost lze vyjádřit jak přímo, tj. obžalobou či protestem, tak i nepřímo: pubertální otrlostí, vyzývavostí a neomaleností, zdánlivým cynismem. Pocit sociální nerovnosti je vyrovnáván anekdotou. Protiklady doby se jeví v charakteru "trnistických" vtipů a anekdot. Všechny inklinují k mluvené řeči a libují si "v přímém tahu na bránu", vybírajíce výrazné hrozinky argotu a slangu. Slang je jak známo sám o sobě nositelem exprese v řeči: je nalezištěm novotvarů, akcentů a výrazů, jež objevil plebejský humor periférie.
    Kazové prostředí velkoměsta, mentalita mnohaposchoďových činžáků, nevraživost a zpupnost obyvatel, to vše má výraz v brutalitě slov a kreseb na chodbách a naveřejných záchodcích. Ve většině případů jde o oblast tabuizovanou, o níž se ve "slušné" společnost nemluví. Toto "skrývané" zázemí města lze odkrýt jednoznačným gestem, morální anomálií, výstředností. Humor periférie je prostoupen rabiátskými gesty, jež jsou zdrojem mravní obrody, upřímnosti, otevřenosti i škodolibé kousavosti.
    Hrubou sociální ironii zjemňuje Trn slovní hříčkou a estetikou nonsensu:
    Viděl jste to zatmění slunce?
    Ne, já to poslouchal v radiu.
    Dneska jsem špatně spal. Ležel jsem na mrtvé bleše.
    To ti nemuselo vadit, když byla mrtvá..
    No jo, ale ty kondolenční návštěvy!
    Eman Trojan: Předsevzetí
    Budu šetřit, nebudu chlastat. Denně utratím za chlast 10 Kč. měsíčně je to 300 Kč. Ročně 3600 Kč. Za 10 let je to 36 000 Kč. Za 30 let je to moc. Pak si koupím hospodu a prochlastám to.
   
    V období hospodářské krize ztrácí poválečný Trn regenerační schopnost. Nemajetní studenti houfně usilují o to, aby získali nějaké zaměstnání; v té době se Trn sbližuje s hnutím "divokých" zálesáků a trampů. Nedávno jsem si to šinul s mojí squaw Mary Josefinou podle Hudsonu. Nadešlo poledne. Když jsme uvařili a spráskli oběd a zalili příslušnou dávkou grogu, oddali jsme se kuřbě, trávení a jiným libostem trampských existencí. Oheň zhasínal. V tom vidím, jak si to k nám štěrkuje zelený nebezpečí, čili dráb v podobě hajnýho. I rozdupal jsem ihned oheň, místo přikryl mechem, a sedl si na to, klidně pokuřuje Přišel biřic, srovnal před námi svoje v panských službách kulturně zakrnělé kosti a zařval hlasem, jenž měl budit hrůzu:
    "Vy jste tu měli oheň!"
    Jářku: "Ale kdepak!"
    "A co to kouřilo?"
    "Ale nic, chytly mi saze v mundštuku, ale už jsme to uhasili!"
    - Ale pak jsme musili utíkat sedum anglickejch mil.-
   
    Studentská "odvázanost" je tu rozhojněna o širší jazykovou paletu hovorů a "potlachů" u táborových ohňů ( čerpaných ze sešitých "Románů do kapsy", Westernů a Rozruchů); čtenářská základna se rozšiřuje o mládež dělnickou.
    Tramping znamaná hromadný útěk mladých lidí z velkoměsta do přírody; je reakcí na zrychlený průmyslový rozvoj, provázený krizí civilizace. Jako každé hromadné hnutí má tramping rysy dvojstranné.
    Člověk touží uniknout z šedi města, zbavit se příkazů a konvencí; potřebuje se uvolnit, setřást ze sebe vše, co ho váže k otroctví práce ve fabrikách a k poslušnosti vůči strážcům zákona. V přírodě a volnosti ze sebe shazuje tíhu všednosti, cítí se volným a svobodným. Nezvyk ho ovšem zmátne; hledá proto vzory v pionýrech Divokého západu, v otrlých stopařích a zálesácích, v drsných kovbojích a ostřílených pistolnících. Krajinu kolem Pikovic vnímá tramp jako by šlo o divokou prérii. Český tramping je naplněn kýčovitou selankou lásky a romantikou táborových ohňů.
    Tak vidí trampy a dějiny trampingu spisovatel Jaroslav Žák: - Jen kolem táboráku vzpomínají někdy trampové oněch mýtických dob a počátkové trampstva ožívají tak v bájích a pověstech. Poslyšte jednu z nich, již vyprávěl šerif Radion Sam Peresam hochům své osady: "Tak vy byste teda rádi věděli, jak přišli trampové na svět? To je, hošouni, stará zkazka.
    Na počátku byli jen paďouři a jim patřily všechny prérie, savany a prales... Masňáci se váleli po celý přírodě, háděli se v řekách a snivejch jezerech, dáchali spokojeně v kapradinách a mladý astracháni to žíhali ve svejch bourákách a motorkách po silnicích i po vodě. Když už pýcha paďourská se dotýkala oblohy a v každým bungalowu byly nejmíň tři klimprkastny a za každým stromem seděl vejr se svou kostí a hrál gramásek, ruše posvátnej klid divočiny, přivedl Manitou na svět trampa. Měl kedsky, sombrero a fajfku a jmenoval se Radion Mac Peresam. To byl, kluci, můj tatouš...
    Otecko žil originál životem, ale poněvadž byl sám, bylo mu skúčno a votravoval se. Vida to Veliký Duch Manitou, zašel k firmě Bílý a Weiss, velkoobchod s uhlím, pod záminkou, že jde objednat deset vagónů mouru. Uhlobaroni, toceví, byli celí šťastný; ančto eště mezi sebou Velikýho Ducha neměli, a Manitou si zatím vybral v kanclíku jednu prima fešuli, co psala na stroji, a řekl jí: Budeš ženou zálesákovou.
    I odešla fešule do divočiny. Jakmile jí otecko uzřel, zahalekal radostně:
    - Ahoj, fčeličko!
    - Ahoj! řekla první trampka, přisedla k táboráku a vypuknul první potlach...
    Tentýž autor kritizuje pokleslou úroveň trampské písně: A aby moc nezbujněli, seslal na ně Manitou Kohinnory, kerý maj samý nový nádobí vod Rotta eště s cedulkama, vyžehlený košile a pumpky, jezdějí v auťasech a zakládají Osady mladejch snů a votravujou národ trampskej písničkama, ve kterých se rýmuje ,Bessi a ,za těmi lesy` a ,lejdy` a ,naposledy`. Profesor češtiny nahlíží kriticky na slohově "pokleslé" projevy:
    Neboť tré jest věcí mezi nebem a zemí, jež jsou trampu osudem: Divočina, Paďour a Kanada. Divočina: představovaná pralesem, savanou nebo Čimickým hájem, toť trampovo prostředí; ryba bez vody jako tramp bez divočiny, praví prastaré přísloví.
    Paďour: pupkatý tvor, majitel přepychového osmiválce, jehož sídlištěm bývá obyčejně vila, vystavěná ve slohu barokním; toť nutný protiklad orlího plémě trampů, jejichž mužné ctnosti, drsný mrav a tvrdý způsob života tak výhodně kontrastují s otylostí paďourova břicha a se změkčilostí jeho života.
    Kanada: kdož by neocenil hutnou drsnost zálesáckého humoru, jenž se projevuje kanadským žertíkem!
    Žák však nebyl uznávánn za oficiálního historiografa, protože vnímal tramping z dálky a svou přehnanou fabulací prý poškodil trampskému hnutí. S humorem charakterizuje toto téma pravověrný "zálesák" Irčan:
    Tramping strhoval stále větší množství lidí. Na jejho vnější tvář měl vliv americký film, zvláště seriály typu Červené eso, Býčí oko, Zákon prérie a pod. Objevovaly se první kostkované košilo, sombrera, kalhoty pošité třásněmi a ideálem bylo mít po boku revolvere. Dokonce se objevil v Praze mladík, jezdící jako tramp na koni. Byl to syn koňského řezníka Havrdy. Kovbojštinu však brzy vystřídala romantika drsných lovců kožešin, zlatokopů a tuláků... Jezdilo se hlavně pod stany, ale brzy se začaly objevovat první chaty, jako třeba Mrtvý muž, Fox Hall, Eldorado, Zukon a pod. Chata Spálenka v rokli pod Oleškem byla pozoruhodná tím, že se nikdy nezamykala. Mohl tam přijít kdokoliv, nikdo mu nezakazoval vstup. Na stěně byl velký nápis:" Najez se,vyspi se, ale zbytečně nenič! Je to hloupost!"
    Podle Emana Trojana, jednoho ze Svazu nezávislých trampů (jeho předsedou byl Franta Sauer), pochází trampingu už z biblických dob: - Již před 1931 lety, tedy, abych tak řekl, před 5000 lety, tudíž před 6931 lety se trampovalo. První trampové snad vůbec byli Kain a Abel. Běhali po lesích a zapalovali si ohně, takzvané táboráky. Tehdy mohli mít oheň každý zvlášť. Protože bylo dosti dříví a nemuseli ho krást z metru. - I stalo se, že Abelovi lépe hořel táborák. To částečně rozčílilo Kaina, který byl zlý á sveřepý, a nejenom to, Kain vykládal anekdoty, protože tehdy žádné trampské písně nebyly. Vzhledem k své povaze vykládal anekdoty sprosté a oplzlé. - Abel, který byl hodný, vykládal anekdoty jemné a staršího rázu. To rozčílilo Kaina do té míry, že ačkoliv neměl zbrojního pasu, rozbil Abelovi hlavu šutrem. Už tehdy byla policie, takzvaná rajská... atd.
    Uvádíme tři prameny, každý nechť si udělá obrázek sám.
    Jaký je trampský smích? Trampové či trempíři, oblečení po vzoru "divokého Západu", se odlišili byli od "normální" společnosti. Proto byli v gestech i v hlučnosti značně nevázaní. Má však jejich humor protestní ráz jako v Trnu? Něco by tomu napovídalo. Hned od počátku se trmpové setkali s odporem a nevůlí "slušné" veřejnosti. Pohrdlivé narážky a denunciace, označující trampy za vyvrhele, prohlubovaly u mladých tuláků pocity vykořeněnosti. K nejčastějším urážkám patřily výrazy, převzaté z písně Wallyho-Tuláka: Vzhůru pražští trampové, rošťáci a sígři... Za prapředky trampů považuje autor "pražské pepíky, frajery, apače" aj. Tohoto nadneseného vyjádření bylo pak zneužito.
    Odpor veřejnosti vůči rozmáhajícímu se trampingu se pak přelil do nejrůznějších omezení: "Divokým" trampům nebyl například dovolen vstup do brdských lesů, pokud se nestanou členy Klubu českých turistů; ještě horší pohromou byl tzv. "Kubátův zákon" (dle policejního prezidenta), jímž se zakazoval společný pobyt v přírodě jedincům různého pohlaví, pakliže se nemohli vykázat oddacím listem.
    Nás však zajímá humor, nikoliv sociologie. Časopis Tramp navázal na Trn už místem redakce. Hned v prvním čísle čteme: "Trampská stránka nechť je fórem, kde se řídí vše jen fórem." Na rozdíl od poetického uvolnění Trnu vládne Tramp výrazem chudším, strohým, střízlivějším. Přejímá heslo "trnistů" "Psina musí bejt!", ale čím dál tím více se prosazuje romanticky "tulácký" vztah k přírodě a jistá apolitičnost.
    Koukej se Tommy, proč jsi včera tu blechu nezabil?
    Copak můžu zabít tvora, ve který koluje má krev?
    Co je to policejní hodina?
    To je když se hodinu nalejvá jen policajtům.
    Hleděl zadumaně tramp Korsár na svou squaw:
    -Prosím tě, nač vy ženský potřebujete tolik peněz? Nekouříte, nepijete, a ženský? To jste samy. Vyhodili trampa Grizzlyho z hospody, seví, pro neplacení.
    A povídá on pomstychtivě: "Tak, a teď vám tu, pacholci, zůstanu ležet, aby lidi věděli, co sem chodí za pakáž!"
    Vejrá Joe teskným pohledem do plamenů táboráku, na němž se opéká buřt.
    -Proč jsi tak smutnej, Joe?
    -Ale je mi líto toho vola, že ho zabili kvůli takovými kousínku masa.
    Jde zedník s kyprou milenkou do lesa. Byl krásný vonný večer a tlukot slavíků stoupal k srdci nyjící dívky, až padla do vonící trávy.
    "Padla," řekl zedník a odešel domů...atd.
    Představitelem trampského humoru je jistý druh anekdoty, zvaný kanadský žertík, nebo lidově "kanada"; odvolává se - ovšem žertovně - na tvrdý život kanadských dřevorubců. Komičnost nehorázných groteskních point koliduje zde s bohorovným klidem a nehnutým výrazem, jímž jsou podány. (V téže době stoupá obliba amerických grotesek a klauna s "nehybnou tváří" - Bustera Keatona.) Bezstarostné študácké "srandovno" je vystřídáno tvrdou "zálesáckou" skromnosti a blazeovaností.
    - Dva trampové spí v děsně malém stanu. Najednou v noci jeden z nich vstane a jde ven. Šramotem probuzený druhý povídá: "Haló, Dicku, co to děláš?" Nu a Dick: "Ale, šel jsem se jenom vobrátit."
    - Dobrý tramp Mrož se šel koupat. Jelikož však neuměl plavat, tak se samozřejmě topil. Kluci ho vytáhli. Otřepal se a ulehčil si rozhořčeně: "Hergot, dokud se nenaučím plavat, tak do vody nevlezu..."
    - Joe s Irčanem se chystají přebrodit řeku.
    Joe: "Ty máš ale špinavý nohy..."
    Irčan: "Dyť ty je máš ještě špinavější."
    Joe: "Však jsem taky vo dvacet let starší!"
    Také u "kanadských žertíků" rozhoduje ironie a sarkasmus. Skandalizace však má poněkud jiný odstín: není tu již odpor k "vlastenecké" frázi, pod jejíž záštitou se dobře bohatne, ale reakce na dějinné provizórium. Existence republiky, jejíž pozice se zdála dosud pevná a neotřesitelná, byla náhle znejistěna. V trampské ironii a v kanadském žertování cítíme obrannou reakci a snahu odvrátit snem a iluzí hrozící nebezpečí. Ve chvíli, kdy bezuzdná trnistická "sranda" pomalu zhasíná v dýmu klidných táborových ohňů, klube se prvek recese - jako výraz deziluze a trpkého rozčarování. (1984)