Karikatura jako experiment výtvarný

    Navštívíme-li ateliéry výtvarných umělců shledáváme s údivem, jak mnozí se stávají čas od času karikaturisty. Karikatura tudíž není jen ilustrací vtipu nebo humorné literatury, ale má vlastní výtvarné požadavky a zákonitosti. Svého času ovšem byla a je součástí žurnalistiky, ale u mnohých představitelů přerůstá v samostatné výtvarné dílo. Rada předních malířů byla alespoň po určitý čas karikaturisty: Josef Čapek, Rudolf Kremlička, Vlastimil Horman, Jan Konůpek, Alois Moravec, ale i takový František Kupka, Salvator Dali aj.
    Kreslený humor a karikatura však nikdy nespoléhají na nápodobou skutečnosti, nýbrž pracují se zvláštním druhem zvýraznění, s hyperbolickou konturou, která vystihuje zvláštní, vyhraněnou situací. Z tohoto hlediska lze nazvat karikaturu výtvarným experimentem. Namísto konkurence plochy a prostoru, která vzniká při kresbě, namísto problémů kompozice a barvy, jež patří k základním tvůrčím otázkám malířství, setkáváme se u karikaturisty něčím, co lze nazvat "rytmem invence a zjednodušení" (Gombrich)
    Zdá se vám to příliš nesrozumitelné?
    Pokusíme se tento výraz osvětlit. Karikatura se obvykle vyjadřuje nadsázkou, zveličením jistého rysu podoby nebo situace, což slouží k vyvolání směšného účinku. Z těchto důvodů karikaturu náleží do sféry komična, jehož základem je náhlý kontrast odlehlých významových oblastí. Jde o podobný druh srovnávání, jako v básnické metafoře, jenže namísto srovnání dvou celků jde zde o princip synekdochický, část za celek. Namísto nápodoby (která se mnohdy stává předmětem zdání, iluze), je karikatura zvýrazněním ve formě zvláštní zkratky: situační hyperboly nebo vyhrocením kontur. Základem karikatury je - podobně jako u anekdoty - vtipný nápad, překvapivý střet obrazů a situací, záměna souvislostí.
    Chci-li udělat něčí karikaturu, musím nejprve vypozorovat jeho znaky opravdu charakteristické a pak je přehnat do výstřednosti. Karikatura si žádá umění a vtipu.
    F.X.Šalda
    Možná namítnete, že toto určení se týká i jiných druhů a moderního umění vůbec. Zajisté. Jenže u karikatury jde o zvýraznění tak nápadné, že způsobuje proměnu estetických konstant: například ideálu krásy. Už v Aristotelově Poetice je komično umístěno do sousedství s "ošklivostí" a vývoj karikatury toto tvrzení podporuje. Znalci umění si všimli, že zvláště v počátcích, kdy byla karikatura vnímána jako typ kresby, projevuje se "rytmus invence a zjednodušení" zakřivenými liniemi, které, ač se zcela nevzdalují skutečnosti, blíží se k deformaci a znetvoření podob a tvarů.
    Kresebné a anatomické studie Leonarda da Vinci nemají daleko ke karikatuře. Karikaturně groteskními studiemi jsou mozaikovité obrazy Giuseppe Arcimbolda. Kresebnými a groteskními prvky se vyznačují i apokalyptické obrazy Hieronyma Bosche nebo Pietera Brueghela, které vzešly zse středověkých čarodějnických vizí. Za zakladatele karikatury jsou ovšem považováni bratři Carracciové ( druhá polovina 16. stol.), u nichž dochází k podstatnému zjednodušení a k uvolněnosti kresby; v 18. století ztělesňují pak tuto "předkarikaturní" tradici humorné "fyzignomie" Williama Hogartha.
    Jak docílit, aby toto zvýraznění odpovídalo komickému záměru, ale přitom nebylo pouze provokací nebo schválností? Karikaturní schema by mělo být podmíněno tím, čemu estetik říká "rytmus invence" a čemu my řekněme prostě: bystrý nápad, vtip. Ten čerpá většinou z bezprostřední reality a z všednosti životní. Nepřipoutává se karikaturní ztvárnění svou vnější, "mimouměleckou" motivací k publicistice či k žurnalistice, na úkor vlastních hodnot výtvarných? ( Vždyť staří čínští umělci prohlašovali: "Jsou-li přítomny myšlenky, můžeme se obejít bez štětce!")
    Dovedem si představit průzkumníka, který se ohybuje na pomězíí mezi dvěma liniemi: takovou roli má i karikatura. Na jedné straně vychází z každodenní žurnalistiky (dnes např. Vladimír Jiránek, dříve Liďák aj.), jindy se inspiruje prvky a experimenty výtvarnými (např. Adolf Born, dříve Adolf Hoffmeister, Jiří Trnka aj.) Typický přechodným výtvorem je třeba současná koláž, či montáž, někdy s pravky výtvarné parodie.(Např. obrazy Lieslerovy aj.) Proč si lámeme hlavu s těmi estetickými pojmy a žánrovými hranicemi? Protože chcem odlišit výtvarnou karikaturu od ostatních druhů komična v umění, např. v literatuře nebo v divadelní komedii. Výtvarné umění oslovuje diváka bezprostředně, emocionálními, vizuálními prostředky. Proto malířský rukopis karikaturisty trvá většinou na "stálých rysech", kreslí např. ustálené "panáky", označující lidské charaktery "permanentní" fyziognomií, aby dal volnost vtipu a aby vynikla komická pointa vykreslené situace. Už Jakobson prohlásil, že "čím více banálního a konzervativního umělecké dílo obsahuje, tím víc se dá proložit neznámým a odvážně novým". Hle, v takovém paradoxu je skryt půvab karikatury jako výtvarného experimentu. Ano, karikatura ovládá svébytnou obrazovou řeč, která nenapodobuje přírodu, nedokládá obrazkem literární text (jak činila někdy knižní ilustrace), ale obrací se k divákovi přímo; groteskně přehnané rysy nejen komicky zveličují, ale do jisté míry i "odlehčují" a parafrázují skutečnost.( Vrcholným pólem svébytných karikaturních prostředků forem je např. kreslený vtip "Beze slov".)
    Ostrý a pronikavý pohled karikatury umí znamenitě odhalovat současně protiklady vnitřku i povrchu.
    Maxim Gorkij
    Teoretici mluví o svébytné "obrazové" řeči karikatury, která se v mnohém ohledu odlišuje od mnohosti a mnohoznačnosti výtvarného ztvárnění. Není to na úkor věci, spíše naopak. Právě z těchto důvodů nabrala karikatura nový dech ve dvacátém století, díky dadaistické destrukci a surrealistické inspiraci "podvědomím". Základem karikaturní zkratky je podstatné zjednodušení, formace kresebných prvků do výrazného "modelu", značky, jež vychází z neobvyklé konfigurace obrazových prvků. Jenže to je věta pro katedru a nikoliv pro normálního čtenáře. proto jednodušeji: uvědomujeme si vůbec, že např. "znaky" písem vznikly podobně, radikálním zjednodušením schematických "obrázků"?
    Karikaturní "změny" a deformace se týkají někdy charakreru, jindy vnější fyziognomie postav. Např. u F. K. Kolára a K. V. Klíče byly v oblibě obří, detailně prokreslené hlavy nasazené na karikaturně zmenšené, trpasličí tílko. Jindy mohou být prvky karikaturnícho schematu rozloženy do sledu situačních momentek (např.v kreslených obrázkových seriálech, oblíbených v l9. století u Rodolpha Töpffera a Wilhelma Busche).
    O co jde v těchto případech? Nápadným zveličením určitých rysů (podoby, situace, děje), upozorňuje karikaturista na rozdíl mezi nápodobou a tvárným ekvivalentem, uvádí strnulou životní situaci do dynamického pohybu. Groteskní "zpřeházení" věcných detailů a znaků se někdy odpoutává od lidské fyziognomie a volí podoby zvířecí či rostlinné. Nesouměřitelnost podob a tvarů, uvedených do komické karikaturní souvislosti, se stává základem dnes oblíbené montáže, koláže, asambláže, která většinou působí bezděčně komicky.
    Právě na tom je vidět, jak právě karikatura snadno proniká do říše obecných vztahů, symbolů a šifer.
    Ale skončeme s šedivou teorií a uveďme příklady, kdy právě komika a karikaturní výraz nacházejí obdobu v moderní umělecké stylizaci. Lze připomenout drastické "zjednodušení" u expresionistických masek Jamese Ensora, nebo karikaturně zdůrazněné kontury u obrazů Otty Dixe. V tvorbě Georga Grosze splývá groteskní "průhlednost" figur s karikaturní formací zásad "nové věcnosti". To vše vychází z podnětů dadaismu a surrealismu, stejně jako groteskně obludné obrazy Salvatora Daliho pramení ze zvratu, způsobeného surrealismem. V tvorbě Andy Warhola lze někdy jen obtížně odlišit moderní destrukci reklamní banality od karikaturní rovnováhy mezi zveličením a nápodobou.) Ve svém celkovém vyznění se karikaturní umění zkratky od běžné výtvarné stylizace zásadně liší: má totiž tendenci neustále znovu a znovu obnovovat kontakt s každodenní skutečností.
    To pozorujeme nejlépe ve srovnání s asbtraktní obrazností symbolismu a doby secesní. Ta vedla ke zdůraznění kresebné linie a čár, jež se uplatňovaly, na rozdíl od figurativního malířství, dekorativněji a poetičtější než tahy štětcem. Leč secesní linie, řízená snahou o umělou stylizaci, brzy se proměňuje v ornament. Umělci té doby nacházejí svůj výraz v ornamentálním zpracování tvarů přírodních, zvláště rostlinných, nebo užívají zdánlivě čerstvých variant ornamentu foklorního; leč brzy se ukázala jejich tematická ohraničenost. Únikem do svébytné říše snů, symbolů a mýtů, svým oddálením od všedního světa a touhou po zduchovnělé kráse, zachycené v podobě alespoň dekorativní, se secesní stylizace od života oddaluje a příčí se bezprostřednímu životnímu zážitku. Umělci té doby provozují karikaturu a ilustraci jako vedlejší činnost, vedle exkluzívních děl malířských. Je např. známo, že Artuš Scheiner, jenž je znám svými pohádkovými knižními ilustracemi, byl dlouho výtvarným redaktorem humoristického časopisu Švanda dudák.
    Moderní karikatura na počátku dvacátého století se vyznačuje destrukcí symbolismu a jeho abstraktně dekorativní linie. Destrukce a odmítání secesní únavy jde za hranice umění, sahá k novým zdrojům inspirace v bezprostředním životním zážitku, uprostřed drsné, všední skutečnosti. V prvních řadách této nové "neliterární" a "nestylové" inspirace stojí karikaturisté: jim jde o oživení rozptýlených forem pokleslého umění zábavy v periferním prostředí zpěvních síní a šantánů, všimají si i dosud neztvárněných elementů všednosti, kterou vnímají nikoliv prismatem naturalistické burlesknosti, ale bezprostředně jako surovinu životní.
    V prvé fázi tohoto přelomu dochází ovšem ke stagnaci. Je až nápadné, že v době, kdy české výtvarné umění dobývá půdu evropskou ( Hynais, Brožík,) zůstává karikatura sedět za pecí a vyžívá se v přízemních vtipech a anekdotách Humoristických listů a Švandy dudáka, v nejlepší případě se uchyluje k proprcovanému vídeňskému žánru(Marold,Oliva). Výjimku snad tvoří pouze Emil Holárek, který svými monumentálními Reflexemi z katechismu(vydanými u Kočího 1901) překročil žanrový okruh sociálně podmíněnými výkřiky lidského utrpení a chudoby. V Paříži obhajuje čest moderního českého umění a karikatury František Kupka cyklem kreseb pro časopis L° Assiette au beurre, v nichž drastickými konturami odhaluje symbol moci, peněz a vykořisťování.(Nutno si připomenout, jak obrodnou roli hrál v české satirické kresbě mnichovský Simplicissimus a jeho čelný kreslíř Th.Th.Heine, jenž se stal inspirací jak pro autodidakta Josefa Ladu, tak pro mladého tehdy karikaturistu Zdenka Kratochvíla.
    Th.Th.Hewine je dítětem doby fin de sie°cle.Snad nikdy jindy by nebyla možná tak krvavě skeptická, těžkomyslná satira...Ptám se při pohledu na jeho kresby: je ten člověk cynik, nebo filozof, bolí ho to také, nebo chce jen nenávistně pozorovat?
    Miloš Jiránek
    Kdy nastává přelom a epocha moderní české karikatury. Vše nasvědčuje tomu, že u přichází impulz nikoliv z umění výtvarného, jež teprve "dohání" Evropu (viz Marold, Radimský aj.) ale z literutury, z proměny básnického výrazu.
    Dnes je bezvýhradně uznávána průkopnická úloha J. S. Machara, především pro jeho Confiteor (Vyznání), v níž dochází k upřímnému a na dané poměry odvážnému sebevyjádření subjektu a jeho pocitové sféry. K další básnické sbírce Macharově Golgata kreslí obálku jeho přítel František Kupka, odtud bere inspiraci nově založený satirický list Šibeničky, jehož mottem se stává jedna z nenávistných invektiv básníkových, sahající na hranice hořkého, cynicky ironického humoru:
    Půl milionu dobrých šibeniček
    do našich vísek, měst,
    půl miliónu dobrých pevných kliček
    a do nich půl milionu vlasteneckých hrdel -
    těch řvoucích vlasteneckých hrdel...
   
    Nový stupeň "šibeničního" humoru a nenávistných invektiv vůči měšťácké průměrnosti předsstavuje básník a karikaturista František Gellner. Anarchistická autostylizace tuláka a bohéma pomohla rozžehnat se rázně s dekorativní symbolistickou stylizací, čerpat inspirace v drsném ovzduší hospod, vináren a kaváren, čili v prostředí "všedního dne". Gellnerův výraz je zcela záměrně provokativní a nekultivovaný, připomíná v mnohém dětskou kresbu. Teprve později se v gestu "životní marnosti" a v pozici "zhýralého jinocha" naplnila moderní ironie, jako výraz zmarněné touhy, jako projev zraněné něhy.
    Chápeme vtip a satiru jako zbraň,, humor a smích jako projev hořkého a povzneseného poznání. Což, probůh, bylo někdy smyslem a účel karikatury a satiry něco jiného než zveličování chyb, zesměšňování ctností, stylizování přirozených linií v bizarní ornament, jenž vyvolává úsměv?
    St.K.Neumann
    Gellner volí silnou čáru tuší, která se místy rozlije do náhodné kaňky. její obrysy jsou vědomě nedotvořené, zdánlivě nepropracované, tvrdé. Silná čára zastupuje svět plochy, která už nemusí být vyznačena jako v kresbě obtahováním a šrafováním. Zdánlivě primitivní jednoduchost je urputnou snahou dospět k absolutní prostotě, je zárodkem nopvého výrazu. Jako osobnost zakladatelství vyznačuje se Gellner prolnutím karikatury a poezie, stejně tak jako spojením karikatury a žurnalismu.
    "Zážitky z vídeňských šantánů znamenaly pro mne víc než všechna poezie."
    František Gellner
    Gellnerovi stojí nejblíže jeho vrstevník V.H.Brunner, pravý všeuměl, který se dokonce pokusil zachytit karikaturně všední každodennost, ve formě kreseb v Knize dobré nálady v Unionce, kde byl denním i nočním hostem, a pokusil se dokonce sestavit vlastní životopis kresebnými a karikaturními náměty. Brunnerův nápad, zachytit chvějivou čarou kresby chvějivou atmosféru lidské existence, až po banální okamžiky, který sahá svou invencí až ke karikatuře dnešní, zůstal nedoceněn. Ne náhodou se v Šibeničkách objevil i kreslíř, který vyznačí svou pílí a pronikavostí poohledu celou epochu ve výoji české karikatury - Zdeněk Kratochvíl. Ten buď pod svým jménem, nebo pod různými pseudonymy (nejčastější byl T. R. Chvojka) navázal na tradici Simplicissima a jeho čelného kreslíře Th. Th. Heina.Zatímco u předchůdců byla hlavním efektem linie, její síla a rozvedení, Kratochvíl vychází z plochy, z odvážnéího řešení a z vyváženosti kompozice. Tím vlastně vychází vstříc přicházejícímu kubismu.
    V oblasti literatury řdíme do této souvisloti "černý humor" Haškův, jehož mentální a společenské kořeny v nechuti a nenávisti k měšťáckému průměr velmi pronikavě odhalil Jan Grossman. V této souvislosti nutno poznamenat, že ač Hašek nebyl příslušníkem žádného z literárních "směrů" a stýkal se pouze s druhořadými literáty, jeho okruh tvořili právě zmínění výtvarníci a karikaturisté.
    Než dojdeme k dalšímu stupni ve vývoji české karikatury a kresleného humoru nutno se zmínit o tom, co přináší na počátku 20.století prudký rozvoj tisku a vynález rotaček. Éra "zuřivých rotaček" (termín Ludwiga Windera, který se parafrází promítl do přízviska E.E.Kische "zuřivý reportér") znamená, že rotačky, pohlcující dnes a denně role papíru, jež bývá potištěn, způsobují nejen devalvaci slovního materiálu, ale vytvářejí tlak i na výtvarnou produkci. Nejadekvátnějším výrazem této obecné devalvace slov se stává žurnalistivká fráze, rozrůstající se do podoby obecného systému vyjadřování a myšlení.( Karl Kraus). V diskepanci se skutečností dochází v moderní komunikaci k hromadné záměně hodnot za pahodnoty, fakt a událostí za lživé výmysly a mystifikace. Jak se v této situaci zachová humor a karikatura?
    Hledá svou řeč, která by v reakci na oficiální lži a polopravdy odhalovala skutečnost jaká je. Technika hyperboly a zveličení ustupuje do pozadí, namísto toho nastupuje "komika nechtěného".
    Za jednoho z nejpilnějších a tudíž i nejvýraznější karikaturistů tohoto období je považován Josef Lada. Tento autodidakt přetavil ve svých "zlomených nohách" a geometricky formovaných tvarech pronikající prvky kubismu. Ale dal jim vlastní výraz a naplnil je poetikou české krajiny a žánrovými rysy vesnických a periferních postaviček. Fráze se obvykle definuje jako ustálené rčení: aby se ustálené rčení stalo frází, musí v něm být něco falešného, něco nepravdivého a přepjatého. Fráze totiž není ustálené rčení, ale ustálené lhaní. Fráze je habituálníá a zmechanizovaná neupřímnost.
    Karel Čapek
    Také ve dvacátých letech dochází k sepětí karikatury a výtvarné produkce. Vedle Josefa Čapka, který své karikaturní prvky vyjádřil zejména v humorných ilustracích ke společné nebo k bratrově tvorbě, zapisuje se do mapy karikaturistů Vlastimil Rada, jenž v ní uplatňuje svůj "střapatý, peřenitý rukopis" (podle slov A.Hoffmeistera) zejména v ilustracích k vlastní nebo společné tvorbě s humoristou Jaroslavem Žákem. Typickým karikaturtou přechodu mezi tradiční humoristickou kresnou a karikaturní zkratkou byl Hugo Boettinger, kreslící pod pseudonymem Dr. Desiderius. Diovedl zachytit postavy v akci, v pohybu,jakoby čočkou fotografického aparátu.
    O další generaci karikaturistou, kteří jsou spjati s časopisy Trn,Tramp, Sršatec se zmíníme na jiném místě. Patří sem velká jnéma české karikatury třicátých let, jakým byl Hosef Novák, Frantiušek Tröster, František Tichý, Franmtišek Muzika, Vojtech Tittelbach a především Franta Bidlo. Zejména poslední z výše jmenovaných se stal klasikem krikaturní tvorby, zaměřené satiricky a politicky: na tuto tradici navázali ve změněných podmínkách po válce Antonín Pelc, Haas a Josef Novák aj. S Bidlovou popularitou a pilností mohli soutěžit v letech čtyřicátých pouze Zdeněk Tůma, vytvářející v Ahoji typ pana Pindala a rodiny Človíčkovic, či Ondřej Sekora, jehož tvorba vrcholí v ilustraci vlastních knih pro děti a "zvířecích" typů, např. Ferdy mravence a Brouka Pytlíka.
    Mistrem karikaturního portrétu, inspirujícího se kulturním životem, je bezesporu Adolf Hoffmeister. V jeho tvrobě je uchována jakási "vtipná" encyklopedie představitelů naší i světové kultury za posledních půl století. Hoffmeister vychází vždy z charakreristické dominanty zobrazovaného portrétu, kterou uchopí svou rozevlátou linií a dovede k přesvědčivému zvýraznění. Jeho tvorba dokumentuje souvislost karikaturní názornosti a "básnické" asociace, známé z období poetismu a surrealismu; proto až zázračně snadno přechází z roviny reality do roviny symbolu. V Hoffmeistrově kresbě dochází nepostřehnutelně k "hmotné" realizaci představ, jako u básnické metafory.
    Portrét je ješitný, karikatura kreslí věci jak jsou."
    Adolf Hoffmeister
    Jaké jsou další osudy české karikatury, jež se inspiruje moderními výrazovými prostředky výtvarnými? Konstatujme, že i nadále karikatura sleduje dimenzi zjednodušení, ovšem v širokém rejstříku záběru i proměn stylových možností. Při tom všem většinou neopouští estetické hranice výtvarného umění.
    Základmím oborem, z něhož karikatura vychází, je kresba. Tužka, pero, ale i suchá jehla a štětec dovedou zachytit obrysy předmětu nejen rychle, ale i názorně. Ale kresba, není-li základem, je ropvněž průvodním projevem i vyspělého malířství a sochařství. Přesto kresba zaujímá i vlastní sféru mezi prostorem a plochou, snaží se vystihnout prostorové vidění stínováním a koloritem.
    Karikatura chce naproti tomu zachytit obrys jediným gestem, jediným pohybem, výrazovou reflexí. Je plošná a nesnaží se to zakrývat. Nevidí v tom ani omezení, ani nedostatek. Své omezení se snaží učinit výhodou. Sám výběr námětů a témat je v mnohých případech už vlastní tvorbou. Proto také renezanční kreslíře, kteří se ať vědomě či nevědomě přibližovali karikatuře, přitahovaly výrazné tváře s rysy, pitvořícími se do grimas, šklebů, rozjízveností.
    Moderní karikaturista musí postihnout svou představu nejen rychle, ale i bezprostředně. Lze ho přirovnat k autorovi bleskového reportážního snímku nebo k bodovému reflektoru. Jeho tužka a pero slouží okamžitým nápadům a kombinacím, jako by chtěly zachytit myšlenku v okamžiku zrodu, s vědomím, že okamžik je jedinou uchopitelnou stránkou věčnosti. Přitom se tvůrcův pohled vyznačuje obvykle zvláštní komplexností, snahou zachytit i při strojosti a přímočarosti záběru i širší vztahy a souvislosti.
    "Musíme v poznámce shrnout všechny věci najednou. Uzel čar slitý v neforemné bludiště kliček by byl výsledkem analýzy našich pohledů. Nestojíme dávno o tyto hříčky patlavých filozofů nad věcmi. Jsme mnohem prostší. Kreslíme naopak jen nejnutnější. Vycházírne z bodu. Bod je minimum a první zázrak. Z jediného pevného bodu Archimédes mohl vyvrátit svět."
    Adolf Hoffmeister
    Tajemství zkratky bývá v karikatuře spojeno s uvolněností od zvyklostí a konvencí výtvarných směrů a koncepcí. Kreslí pro potřebu dne, budují si svůj rukopis pod zákonem poptávky, která je nelítostná a krutá. Umělecká stylizace je obbvykle zastíněna bezprostředností. Karikaturní kresba se pohybuje na hranici záměrnosti a spontaneity. Zdánlivě náhodné oťukávání témat a tápání je ve skutečnosti hledáním typických rysů, je bezděčným "ohledáváním" skrytých možností komického výrazu. V tom se skrývá experimentální úloha karikatury, která se stává v pravém slova smyslu dobrodružstvím kreslícího pera.
    Rozhlédněme se po současné karikatuře světové. Nebudeme uvádět jména už slavná a známá, jako je George Grosz, Jean Effel, Saul Steinberg,J.J.Sempé, Bosc, Folon, M. Siné, Chaval aj. Každý z nich si hledá "svůj" způsob, svoji formaci, svůj komický typ a styl kresba. Všichni mají jedno sopolečné: podřizujíá se zákonitostem komiky, humorného ztvárnění. Tak je tomu i tehdy, jde-li o tzv."černý humor", nebo o groteskní výraz pocitu absurdity.
    "Absurdita komická je téže podstaty jako absurdita snová."
    Henri Bergson
    James Thurber, humorista, který proslul originálními, groteskně zjednodušenými kresbami a ilustracemi, popsal, jak vznikla kresba k textu Cos udělal s doktorem Millmossem? "Nakreslil jsem hrocha, abych pobavil svou dcerušku. Výraz zvířete mě přesvědčil, že nedávno sežralo člověka. Tak jsem přidal klobouk a dýmku a paní Millmossovou a titulek pak následoval zcela snadno."
    Nechceme na základě jednoho příkladu poměřovat poměr mezi náhodností a záměrem. Jsme si vědomi toho, že záměr se prosazuje též neuvědoměle, nejen prostřednictvím umělcova názoru, zkušenosti, ale často bezděčně, jako záblesk nápadu, pod vlivem událostí. Jde o něco jiného. Karikatura, jež vzešla z tradice výtvarného umění a je do jisté míry závislá na hodnoceni estetickém, vyrostla v samostatný způsob vyjádření; stala se žánrem, jenž podává univerzální obraz světa formou "invence a zjednodušení".
    Vedle elementů výtvarných obsahuje karikatura elementy slovesné, a to nejen tehdy, když je doprovázena slovním textem, nebo když jako ilustrace literární text doprovází; obvykle "mluví" i tehdy, je-li ztvárněna "beze slov" či bez titulku.
    Svým výrazem totiž karikatura "slova" implikuje; karikované figurky a postavičky jsou formovány s výraznou gestací, jež budí dojem, jako by chtěly promluvit. Kreslený humor tudíž zahrnuje podobné rysy náznaku a zkratky, jež je příznačná pro vyprávění vtipů nebo anekdot. To budiž důkazem, že karikatura není jen výtvarným experimentem, ale i svébytnou formou komiky.
    Dnešní karikaturisté se již zcela rozloučili s nápodobou i spouhým kolorováním: kreslí v náznacích, volnými, smělými a výraznými čarami, ve vlastní prostorovém řádu, určeným rozmezím černé a bílé. Také do karikatury se promítají principy moderního umění, dadaismu a a syurralismu, v posledním období jsou velmi produktivní principy koláže.(Zvláštním typem je humor fotografický, zachycující komiku nechtěného v "autentických" snímcích, doplněných kontrastními výňatky textovými. Ale tato tvorba už přesahuje rámec našeho tématu.