Tajemství mystifikace

    Schopnost uvádět někoho v omyl tak, aby dotyčný záměnu nezpozoroval, se nazývá mystifikace. Technika smělých omylů a podvrhů má staletou tradici; sloužila mnohdy k oklamání cenzury, pod záštitou anonymity a pseudonymity. (V Rusku získal popularitu kolektivní pseudonym Kuzma Prutkov, u nás psal Ignát Herrmann pod ps. Vavřinec Lebeda fonetickým pravopisem a pod.) Jenže pouhé záměny nelze už nazývat mystifikací: ta musí být vtipná a musí být proniknuta humorem.
    (Mystifikací nenazýváme např. romatické podvrhy starých rukopisů, ani žurnalistickou praxi v období "okurkových" sezón, kdy z nedostatku novinek dochází k vymýšlení novinářkých "kachen".) Za vynálezce mystifikace bývá označován vídeňský satirik Karl Kraus, jenž uveřejnil v roce 1913 senzační, hodnověrně se tvářící lokálku o tzv. Grubenhundovi, důlním psovi, jenž prý štěkáním zvěstuje očekávaný sesun půdy. Bylo to snad míněno "vážně", nikoliv jako výmysl. Veřejnost byla pobavena touto mystifikací, neboť hranice mezi zprávou a výmyslem je pranepatrná. Jenže mystifikace jako druh humoru byla objevena už dříve.
    Jejím objevitelem byl Pražan Jaroslav Hašek, který v časopise Svět zvířat uveřejňoval zprávy o nových druzích zvířat. Většinou si je ovšem vymýšlel. Později rozšířil své pole působnosti i na oblast politiky a vytvořil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, čímž naznačil, jak snadno lze podlehnout výmyslům a mystifikacím i v politice.
    Změnu úhlu pohledu zdůvodnil Hašek takto:
    Ze Světa zvířat sklouzl jsem klidně do Českého slova. Známí tvrdili, že jsem své politické smýšlení vůbec nezměnil. Buldoky zaměnil jsem prostě za novou stranu s tím rozdílem, že kuldoky a dogy jsem krmil já a nyní mne krmila nová strana.
    J.Hašek: Jak jsem vystoupil ze strany národně sociální
    Jenže Hašek nebyl v té době sám. K mystifikaci se hlásí už před první světovou válkou podivínský veršotepec vystupující pod jménem T.R. Field; jeho osobnost byla donedávna zahalena tajemstvím. Fieldův básnický výraz a vtip je spojen s podivuhodnými jazykovými kreacemi.
    Theodor Adalbert Rosenfeld (1891-1969) byl synem pražského židovského lékaře venerických chorob. Po celý život byl považován spíše za svérázného bohéma, než za literáta. Mystifikoval už různými občanskými jmény. V době okupace vystupoval v Praze pod jménem Bohdan Vojtěch Šumavanský (podle svého rodiště - Domažlic), své práce však podepisoval zkratkou T.R.Field. Jeho osud připomíná pozoruhodné literáty, objevené až posmrtně: Josefa Váchala, Vojtěcha Rakouse a ostatně i samotného Jaroslava Haška. Jako bohém a noční pták byl Field častým hostem pražských hospod a vináren; zachytil proto ještě atmosféru předválečné bohémy (Hašek, Longen), navštěvoval Waltnerův Montmartre v Řetězové ulici.
    Na veřejnost pronikl až ve studentském satirickém časopise Trn (viz!), kde uveřejňoval své vtipné literární přesmyčky a "zádrhele". Nejzdařilejší jsou parodie na soudobé autory:
    Rudolf Medek
    Pak se dejte poučiti Medkem
    čeho ve válce byl svědkem!
    Člověk sotva stačí stavět na police
    tlusté jeho spisy. A než do palice
    vměstná je, tak již se stane dědkem.
    Z. Matěj Kuděj
    (Štruplák psaný pražskou pařečí. Štruplák - to jest báseň pro lidi, kteří mají místo uší štruple -la Limerick.)
   
    Poslouchaj, Kuděj,
    voni nás nuděj!
    Až si přečtu jejich knížku,
    tak mě hned vzbuděj
    a víc už nepíšou ani béé,
    sic jich zbije Rvavý Holybee!
    /Kudějova kniha Rvavý Holybee a jiné povídky vyšla roku 1921/
   
    Josef Váchal, skřet vršovický a koruna bludařství olšanského
    Malíř čmertů Josef Váchal
    nekřesťanskou knihu spáchal.
    Texty a stvůry satanské
    načisto jsou křesťanské
    a tak nekřesťanská je na
    knize té jen její cena!
   
    Přátelským dloubnutím byla peprná "vizitka", věnovaná bývalému anarchistovi Michalu Marešovi, jenž se oženil s dcerou pražského velkouzenáře Satrapy. S ohledem na národnosti pobývající v Československé republice sestavil Field jeho "reklamní" vizitku v řeči české, židovsko - německé a maďarské:
    Michal Mareš, básník a klobásník.
    Michal Mareš, welcher Dichter ist und Selcher.
    Michal Mareš wohnt nur in e Pelech, ist aber Gänselebermelech.
    Mareš Mihály költö es kolbás király.
    A poněvadž i v novém stavu zůstával Michal Mareš často "švorc", říkával prý sám sobě:
    "Ich hab zwar Gelde wenig, bin aber der Gänseleberkönig.
   
    Oblíbeny byly polyglotické příspěvky Fieldovy v rubrice Učme se německy:
    Krokodýl = der Schrittlänger
    kýho výra = wesen Uhu!
    a-ne-kdo-ta = die Und- nicht- wer- die
    Zazpívejte nejprve česky, potom německy:
    Co ten ptáček, jarabáček, Vas der Vogel, jarabógl
    nad námi lítá: ober uns fliegt:
    co to nese v svém zobáčku, was das tregt er in dem Šnóbl
    že nic neříká? das er imr švígt?
   
    Hořkou ironií vyznívají verše připomínající vlastní genealogii (Field byl potomkem židovského rabína z Hlohovce na Slovensku):
    Šlachtic
    Naše slavná familie v Čechách od pradávna žije.
    Jako pes mám dlouhý rodokmen, víc mi nezáleží na ničem.
    K smíchu je mi věda, básnictví,
    není snad to moje dědictví?
    Umřela mi teta Líza, připadla mi paralýza ---
   
    Svými jurodivými verši a podivuhodnými novotvary nás Fieldův verš ihned zaujme; tvoří sled zvukových a rytmických zauzlin, hříček, obsahujících parafráze, parodie a travestie, to vše prosyceno hořkou sebeironií. Nevyčerpatelná rozkoš ze hry se slovy, sled zvukových a rytmický přesunů, ozvláštňují tuto umně "naivistickou" spleteninu, proniknutou mystifikací, dovoluje dopracovat se v masce zdánlivé "neumělosti" a neobratnosti k překvapivým odhalením. Field vytváří humor životní absurdity. O tom svědčí např. čtyřveší, zapsané během pobytu v psychiatrické léčebně v Bohnicích dne 29.4.1959:
    Blázinec(Orbis bis Pictus)
    Na kopečku blázinec,
    pod kopečkem hambinec
    a uprostřed na stráni
    zdravým hrana vyzvání!
   
    Groteskní mystifikace, jazykové novotaření, prostoupené archaismy, komické přesuny hlásek, hra s kmeny slov, to vše se objevuje už v první, tehdy v pouze rukopisné sbírce Prakršno (1914). Zde si Field vytvořil osobitý "zaumný jazyk", vycházeje z fonetickému základu slov (něco podobného učinil v téže době Vladimír Chlebnikov v Moskvě a James Joyce v Curichu). Jeho verš působí jako idiom, jehož odvážná konstrukce (odvážná kombinace zvukových kvalit a důraz na foném jako jednotku, která narušuje automatismus slovních znaků) naznačuje osamělost a výlučnost životního i básnického outsidera.
    "Narodí-li se krché dítě, tj. podivínské, je zpravidla geniální, a protože své okolí nenachází ideálním, snaží se vytvořit svět nový, plný kouzla a půvabu, v němž by se mu volněji dýchalo a vůbec přiměřeně žilo.- Vratiprst Choromysl Krombožinec vytvořil "prakršno", tj. nové náboženství, náboženství úsměvné pohody, zdravého humoru, nebo lstivého smíchu, plesné jásandy a tělesného i duševního zdraví."
    Více než k moderním básnickým směrům hlásí se Field k jazykovému novotaření profesora Jakuba Hrona Metánovského (1840-1921), jehož vynalézavost ve vytváření nových slov (např:"libomudrava", "něcát", "měravna") a etymologické gurmánství ho zřejmě inspirovaly. (Klobouku vlstního tvaru, snižujcímu atmosférický tlak na mozek, dal prof. Hron název "hronoid".) Jakoby v tomto podivínství znovu ožívala "jazykotvorná rozkoš" a potřeba, vyrůstající "z nespokojenosti se stavem jazyka a z nedůvěry v jeho omezené vyjadřovací schopnosti". (P.Kovařík v doslovu knihy Lomikel a jiné zádrhele,1990)
    Fieldova poezie se obohacuje o svéráznou poetiku "nonsensu", jejíž ohlas nacházíme i v poezii Christiana Morgensterna. Svůj vztah k tomutu předchůdci dadaismu vyjádřil Field ve verších, oděných do máchovských jambů:
    Sžíravých vtipů lesk,
    kouzelných hříček říš,
    náhlých nápadů blesk -
    kampak s tím na Dobříš!
    Jasné jitřenky svit -
    toť z Morgensterna zář,
    růžových polí třpyt -
    totiž Rosenfeldů tvář...
   
    Ve výrazné mystifikaci obměňuje básník zvukový základ verše, jenž s pomocí rytmických paralelismů naznačuje významovou souvislost v poetických asociacích. Některé výrazy jsou bez dodatečného vysvětlení nesrozumitelné:
    Žalobej
    Pajú kuhy žalobej, mřezom žguty padú,
    Baha ruk vod suda čol, kaži duša kadú!
    Kaži jej put z kimorín, z tratora son zbryjdi,
    da huhlavy mhlivý dvar zdaraváša dyjdi!
    Neoslyš ny Lomikel, daji žor i litva --
    Bjadoch! Achú! Úvy! Žel!
    Nastáše - ponikva.
    Ponikva - je konec, zánik, poniknutí toho, po čem člověk k svému hlubokému žalu žije dál.
    Ponikva je zráta všeho, po čem zbývá v duši beznadějná prázdnosta.Ve slově ponikva je i durdíkovské "nikání", jež je obsaženo ve slovech unikat,vznikat, znikat, vy-,pro-, za- nikat atd. Durdík byl jediný český myslitel,který se rozjel za Darwinem a také se s Charlesem Darwinem osobně seznámil a stýkal...Mně se podařilo vytvořit jediné a stejný smysl dávající slovo "vznikznik". Nejlépe to vysvětlí moje žalnička:
    V úniku vznikzniku nocí a dnů
    nikáme v zániku v mámějích snů.
   
    Z hlediska techniky se básnický jazyk Fieldův neliší od dadisticko - surrealistických vynálezů moderní poezie. Má však pozoruhodný humor, vyznačující se hořkou ironií a mystifikací. Typickým důkazem je sentimentální píseň Tichá putyka, která se stala hymnou bohémů a pijáků:
    Mým domovem tichá je putyka, mou ženou sklenice plná,
    mou vášní bývala gotika, teď baroka smetla mě vlna.
    Když nocí domů se potácím a hledím do oken spáčů,
    jen vlastní stín svůj provázím a sám nad sebou pláču.
    Pak v rezavém zámku klíč zachřestí, dům zeje jak hrobu jáma.
    Nám láska zvrhla se v neštěstí, já sám jsem, a ty sama.
    A proto mi ta tichá putyka dál musí domovem býti,
    než zároveň s ní v noci dobliká i kahan mého žití!
   
    Snaha odlišit se od avantgardních básnických směrů a potvrdit vlastní výlučnost umnými, někdy těžko rozluštitelnými "naivismy" či záměrnou "neobratností" vrcholí ve sbírce Lomikel na dlásnech aneb Rumplování v kumbále (1937):
    Není dobr ani zel, bůh kanálů Lomikel.
    Rourácení - bubly,klokty a všeliké škrky, které vycházejí z potrubí, koutů vedení, jímek a pod.
    Prakršno, čili nové náboženství úsměvné pohody, je vytvořeno zvláštním básnickým jazykem, jeho asémantické novotvary vyžadují bližší vysvětlení:
   
    Kustřav - kondorovitý pták, jenž vyhubil obyvatelstvo ostrovu Ozemila (na sever od výspy najdalší) a zahynul a s veškerým ostrovem do moře se pohroužil při výbuchu sopky Ohnivaru, jejíž temeno na půl sáhu hladině se zespodu přibližuje a korábům tuto putujícím záhubu strojí. Mechule - "Bloudil jsem Prahou za parného odpoledne. Bylo mrtvo a nikde nebylo živé duše. Tu jsem s hrůzou shledal, že na domech místo cedulí jsou nápisy náhrobní. Praha umřela
    Utekl jsem do Týnského chrámu - ale tam před oltářem visel ze stropu Číňan jakýsi na hrozitánském copu civě na mne škodolibě. Na jeho znamení vyskákali svatí z rámů a prali do mne, soptíce oheň. Tu jsem utekl ven a viděl,jak na Staroměstském náměstí popravují české pány, z nichž jeden, Kaplíř ze Sulevic, vzpíral židli v zubech..." Dlásno - místa propadlá a srovnaná, hlavně celé řady hrobů, tvořící samostatnou hřbitovní oblast. "Marně jsme hledali hrob Gustavův, až konečně, úplně zbloudivše, otměli jsme na dlásnech olšanských."
    Krhút - Půl strašidlo, půl člověk. Třeba i vraždí a čtvrtí ženy na dlásnech. V rodině a v zaměstnání je vzorný.
   
    Originální básnický jazyk Fieldův zůstal dlouho bez odezvy. Básník byl považován za zvláštní odstín na pestré paletě české poezie, nic víc. Teprve po létech byl akceptován pražskými recesisty (viz); v pražské hospodské společnosti zdomácněla některá jeho rčení (např.: není méci - není déci, přičemž tvar "méci" je zkratka pro "mecenáš"). V prozaické podobě ožili po létech Fieldovi Krhúti v adaptacích Ervína Hrycha, jenž je rozšířil v rozsáhlou Krhútskou kroniku. Ale zde už šlo spíše o satirickou alegorii na politickou garnitutu, než o básnickou mystifikaci v pravém slova smyslu.
    Fieldův sklon k "zaumným" jazykovým vynálezům zůstal blízký odkazu Christiana Morgensterna. Hořkou sebeironií vyznívá i jeho vlastní epitaf, otištěný až v posmrtně vydané sbírce Morodochium:
    Epitaf nad hrobem blázna
    Všechno, co kdy žilo,
    do země se skrylo
    a co z toho zbylo?
    Proto vůbec nezáleží na tom,
    právě zde kdo leží.
    Nakonec je země prázdná
    stejně jako hlava blázna!
   
    Smrt veselý je pouze kotrmelec
    v svět lepší, zkad se nikdo nenavrací.
    Kde dopěl já, syp drobty na krmelec,
    ať místo mne vám zpívají ptáci.
   
   
   
    imrmanologie
    Někdy v roce 1965 byli posluchači Čsl.rozhlasu stanice Praha několikrát upozorněni, že se bude vysílat senzační program z nově otevřené vinárny U Pavouka. Skupina rozhlasových pracovníků prosadila nápad vysílat seriál reportážních parodií z fiktivní pražské kavárny. (Původci nápadu: Jiří Šebánek, Miloň Čepelka, Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák a Karel Velebný - se dušují, že původně ani nevěděli, že zmíněná vinárna U Pavouka dříve existovala (a nyní opět existuje) - v průchodu Šrámkova domu v Celetné ulici. Duch mystifikace si tedy ve státním rozhlase zařádil zcela originálně a nespoutaně.
    Zmíněný pořad se skládal z "autentických" reportáží s přítomnými hosty (mezi něž patřil např. muzikolog doc. Hedvábný) a parodoval reportážní techniku a rozhlasové stereotypy. Parta rozhlasáků, unavených formálně stanovenými "úkoly", se rozhodla využít částečného uvolnění a v rámci daných možností si v rozhlase "pořádně zařádit".
    O dalším osudu tohoto pořadu rozhodla náhoda. V jednom z prvních rozhovorů z vinárny U Pavouka vystupoval na závěr řidič parního válce a umělecký sochař Jára Cimrman, jenž uváděl výstavku svých "naivistických" skulptur, umístěných v nafukovacím stanu. V druhém pokračování už vystupoval Cimrman jako aktivní sportovec, jenž má odvážným skokem proti prkenné překážce prokázat pravdivost rčení: "Hlavou zeď neprorazíš"! Reportér líčí jeho soustředění, rozběh, skok - a pád. Po třetím pokusu klesl náš sportovec omráčen k zemi. Pravdivost lidového mudrosloví však byla dokázána!
    Postava všeumělce Cimrmana se ukázala jako velice tvárná z hlediska parodie a mystifikace, pronikající do nejrůznějších oborů. Slavný vynálezce se stal ohniskem neskutečných výmyslů a mnoha pokračování. Ve fantazii aktérů se rozrostl Cimrman v osobnost zneuznaného polyglopta a polyhistora, jehož dílo zahrnuje nejrůznější oblasti vědy a technické civilizace:
    Cimrman a Einstein (Rozhovor s dr. Hedvábným ve vinárně U Pavouka:
    Reportér: Pane doktore, vy jste nám slíbil, že dnes promluvíte o významné korespondenci Járy Cimrmana s Albertem Einsteinem.
    Dr. Hedvábný: Ano. Tato korespondence se týkala hlavně vynálezu žárovky.
    Reportér: A proč se Cimrman v této záležitosti neobrátil přímo na Edisona?
    Dr. Hedvábný: To právě není zatím jasné. Ale brzy si na to posvítíme.
    Reportér: Jak se vůbec Cimrman seznámil s Albertem Einsteinem?
    Dr. Hedvábný: To bylo na jednom koncertě v Curichu. Einstein hrál na housle a Cimrman ho doprovázel na zobcovou flétnu. Složili spolu mnoho foxtrotů, které byly později omylem připisovány Johnu Gerschwinovi. Ale to oba fyzicky neodradilo a zůstali nerozlučnou dvojicí.
    Přátelé se smyslem pro humor jim říkali Zweistein.
    Reportér: Nějakou zmínku o teorii realitiviy jste v jejich korespondenci nenašel?
    Dr. Hedvábný: Ne. A hledal jsem dost dlouho.
    Reportér: Ani náznak tam nebyl?
    Dr. Hedvábný: Náznak jistě byl. Ale já jsem ho nenašel.
   
    Na vánoce 1966 hlásí hudebník Karel Velebný pozoruhodnou novinku, že v obci Liptákov byla nalezena truhla s pozůstalostí polyhistora a všeumělce Járy Cimrmana, jehož význam nemá ve světě obdoby. Tím se otevřelo další klubko námětů a "vynálezů". Serie mystifikací vyústila v grandiózní oslavu tohoto samorostlého vědce a vynálezce. Ukázalo se, že šíře oborů, v nichž si Cimrman získal věhlas, je vskutku neobvyklá. Na tomto základě vzniká celý vědecky mystifikující obor, tzv. cimrmanologie, z níž se rodí nový aktuální typ humoru. Svým elánem zachytila "cimrmanologie" tvořivou aktivitu šedesátých let a dala podnět k rozvinutí této mystifikace na evropském, respektive česko - rakouském historickém podkladě.
    V červnu 1967 představují autoři fiktivní osobnost Járy Cimrmana na scéně pražské Malostranské besedy. V úvodu byla provedena Cimrmanova hra Akt, v režijní a dramaturgické "úpravě" Zdeňka Svěráka. Dialogy a děj vycházely ze současnosti; později byla osobnost zapomenutého vynálezce a vědce "přesunuta" z opatrnosti do doby starého Rakouska. Vznikaly další hry a extempore: Vyšetřování ztráty třídní knihy, Domácí zabijačka, Hospoda na mýtince,Vražda v salonním kupé, Němý Bobeš, Cimrman v říši hudby, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Posel z Liptákova aj. Zásluhou obratného kryptogramu nyní již populárního jména Járy Cimrmana se po veleúspěšných premiérách a reprizách přiročilo dokonce k natočení celovečerního filmu. Parodická "cimrmanologie" se šířila lavinovitě u nás i ve světě.
    Základním rysem této mystifikace je rozpětí mezi absurdností nápadu a přesností a dokonalostí, s níž je "vědecky" dokumentován a zpracováván. Literárním "dědečkem" tohoto postupu byl patrně francouzský básník Alfred Jarry, zvláště postava doktora Faustrolla, k jehož vynálezu "patafyziky" se cimrmanovští badatelé otevřeně hlásí. Tato vtipná intelektuální parodie však připomíná i humornou vynalézavost dvou písařů Gustava Flauberta z románu Bouvard a Pécuchet, kteří reagují na vědecký pokrok ustrnulým rozoumkem maloměšťáka. Jiným předchůdcem Cimrmanovy absolutní "vynalézavosti" by mohl být i kapitán Kapp Alphonse Allaise, vynálezce neskonalých praktických "blbostí".
    Cimrmanologie však získala značnou oblibu ne kvůli těmto slavným předchůdcům, ale tím, že v realativním uvolnění duchovního života našli skulinku pro realizaci chytrého humoru. K jejich úspěchu přispělo i to, že mystifikující humor bývá pro dohlížitelské orgány těžko srozumitelný a někdy téměř nerozluštitelný. Řada groteskních námětů v sobě zahrnovala i satirické jádro. Postupně totiž autoři "zamontovávali" do Cimrmanových objevů i náměty dříve "nedotknutelné" a "ostře sledované", jako bylo např. tzv. "světové prvenství" sovětské vědy.
    Cimrman, tento podivuhodný básník, beletrista, dramatik. malíř, filozof, aviatik, pedagog a gynekolog samouk byl i prvním středoevropským patafyzikem. Nebude to ostatně prvně, co je Cimrman první. Byl to on, který přišel na myšlenku dobýt Severní pól a přenechal pak vlastní provedení jiným, byl to on, kdo pilotoval první stihací vzducholoď, kdo zavedl na českém psacím stroji samostatnou kapku "ř", kdo poprvé narýsoval ataxiálu, kdo založil na Bílé Rusi první sodovkárnu... Pro odpor carských úřadů, které označily Cimrmana jako "snílka prchavých nápadů", se projektu sodovkárny vzdal a uchýlil se do kláštera sv. Prochora - Zastánce. V kolektivu pravoslavnýuch popů byl velice oblíben. Stal se učitelem tance a zpěvu a při práci s obřím pěveckým sborem, čítajícím v létě 640, v zimě pak až 850 kněží, položil Cimrman základy k dnešní pop-music."
    In: Světová literatura 5-6, l969
    Ve veřejnosti vzniklo mínění, že snad Cimrman je skutečná osobnost a že jeho objevy a vynálezy nejsou fiktivní, ale opravdové. Také tento moment v sobě skrýval satirický osten. Snad proto se snažili autoři posunout dějiště Cimrmanovy osobnosti do dob starého Rakouska. Humorná mystifikace však zůstala hlavním rysem cimrmanovské stylizace, nikoliv jeho secesní kolorit. Postupně rozšířili svou parodii na další a další obory a snažili se zabrousit svými utajenými mystifikacemi i do "zakázaných" vod komunistického kultu. Původní rozsah rozhlasových parodií se rozšířil na oblast filozofie a pedagogiky, dále na výtvarné umění, hudbu, a konečně i na parodii literární.
    Cimrmanovo dílo pedagogické
    Co vedlo Cimrmana k zájmu o pedagogickou problematiku? K prvním jeho kontaktům s touto problematikou došlo na Ukrajině, a to záhy po ztroskotání smělého plánu vybudovat poblíže Lvova mamutí sodovkárnu... Sžíravá myšlenka na vybudování sodovkárny ho hnala na Bílou Rus. Na jaře roku 1903 ho však nalézáme v Petrohradě, kde v chladné Něvě pořádá potapěčské produkce, při nichž vypouští ze skafandrů bublinky, aby získal knížete Vanilkina - Krjabinského pro financování vysněného nápoje. Na podzim téhož roku je opět na Ukrajině, kde na pusté pláni za osadou Chutor blíže Děkaňky začíná sám, holýma rukama kopat základy závodu. Ale jak tomu v carskému Rusku ani jinak být nemohlo, je okamžitě v podezření z podzemní činnosti.
    Světová literatura 1969, č. 5-6
    "Nesmyslností" a uvolněností svých mystifikací se cimrmanovští "badatelé" vysvobozují z tehdejšího sevření kultury, nemuseli se už tolik pitvořit a přikrčovat; mystifikace jim dovolila produkovat humor na poměrně vysoké intelektuální úrovni. Nejdůmyslněji si vedli v oboru pedagogiky, neboť čelní autoři byli původně učitelé. Svědčí o tom Cimrmanův vynález "průtokových poznatků", který je aktuální i dnes, v době informační exploze:
    Dodnes nevyužit zůstává Cimrmanův způsob "separace průtokových poznatků". Ukázalo se totiž, že si žáci pamatují pouze jednu desetinu toho, čemu se ve škole učí. Devět desetin poznatků bylo průtokových - laicky řečeno šly jedním uchem tam a druhým ven. Tehdy se Cimrman rozhodl udělat v procesech pamatování a zapomínání jednou provždy pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají žáci zapamatovat a kterou zapomenout... Pro tyto dvě oblasti učiva razil Jára(da) Cimrman názvy Nězabudka a Zabudka. Žáci se učili obojímu, ale jen Nězabudku si směli pamatovat. Velice rafinovanými chytáky dovedl Cimrman odhalit, zda si žák nepamatujue i něco ze Zabudky. Při tomto obráceném způsobu zkoušení užíval pochopitelně i obráceného způsobu klasifikace a ten se na Rusi zachoval dodnes.
    Tamtéž
   
    V mnoha podnětech předstihli zakladatelé Divadla Járy Cimrmana svoji dobu. Souběžně s cimrmanovskými objevy však vzniká pokus reagovat na současnou dobu intelektuálně inspirovanými verši a písněmi, a "vědeckými" přednáškami, zarámovanými mystifikujícím "úsměvem idiota": učinila to dvojice Jan Vodňanský - Petr Skoumal. I zde jde rovněž o důmyslnou mystifikaci, ovšem v rovině hudebně parodické a intelektuální. Teprve po odhalení lehce ironických epigramů a písňových textů se objeví současné myšlení bez příkras a ideologických cingrlátek - ve své duchovní nicotě.
    Vodňanský píše též básnické parodie a písňové texty, protkané velmlouvavými rýmy a dětsky "naivním" viděním. (Na počátku to byly vtipné parodie na ruské "častušky", prostoduché dětské říkánky s tautologickými rýmy a s vědomě "neobratnými" přesahy.) Na veřejnost vystoupil ve šťastném spojení s hudebníkem Petrem Skoumalem (klavírním, virtuozem), jenž s neobyčejnou invencí rozvíjí brilantní parodii na sokolské i "budovatelské" pochody a šlágry.
    Pozoruhodným typem mystifikace jsou "filozofické" přednášky Jana Vodňanského. V scénických vystoupeních paroduje Vodňanský pseudovědeckou terminologii i stereotypní způsob myšlení. Vtipnou travestií je například "filozofická definice" neteře:
    "Jak tady tak sedíme, eventuelně stojíme, tak se nalézáme v trojrozměrném porostoru. Chápeme-li jej jako trojrozměrný, vektorový prostor, je zvláštním případem m - rozměrného vektorového prostoru. Čili svým způsobem jsme v m - rozměrném vektorovém prostoru pro m = 3... Naproti tomu neteř: živoucí, empiricky daná entita, a přitom nemá dodnes na rozdíl od m - rozměrného vektorového prostoru přesnou exaktní definici. Tedy neteř chápu jako složitý strukturovaný hmotný celek, který má zdroj pohybu sám v sobě. To je na ní zajímavé, ona se pohybuje, hned je zde, hned tam, těká doslova, a přitom zdroj pohybu je někde v ní, nevidíme žádné přídavné zařízení, žádnou vrtuli, žádné vysokotlaké potrubí, přívod elektrického proudu - nic."
    "Idiotský úsměv" Jana Vodňanského a cimrmanovská mystifikace přežily dokonce i zhoubné období "normalizace", která udusila duchovní elán Werichův a odsunula poetiku Semaforu do oblasti písňových koncertů. Přijít na kloub mystifikujícím narážkám znamená něco znát a umět, umět porozumět vtipu, jenž roste z nečekaných významových posunů a kombinací.