Třikrát o parodii

    Encyklopedické heslo: Parodie jako druh komického zobrazení má dvě části: napodobení dané předlohy, jež musí být důkladné a výstižné. Druhou stránkou je zesměšnění, výrazný posun ke komickému vyznění.
    Parodie má v českém písemnictví dlouhou tradici. Namátkou jmenujme její představitele:
    Jaroslav Langer - Bohdanecký rukopis, Jan Pravoslav Koubek - Básníkova cesta do pekel (považována též za travestii), František Táborský a jeho Velký sněm ptačí, Pravý výlet pana Broučka do měsíce od Svatopluka Čecha aj. V oboru literární parodie vynikli Václav Mašek (Fa Presto) svou sbírkou Utíkej Káčo! aj. Parodii ovládal i všestranný humorista Jaroslav Hašek (viz skvělé napodobení novinářské hantýrky v "hlasech tisku" a komické "soudničky") i Jiří Haussmann (Velkovýroba ctnosti) aj. V drobných prózách zaujali Václav Lacina, František Němec - a Karel Poláček.
    Je těžko říci, proč právě český člověk má pro parodii takové vlohy: snad je to nápadná schopnost napodobení, snad obranný reflex před cizími vlivy. Snad důsledek staleté izolace národa, který si svou existenci hájil právě jen zásluhou jazyka, jeho adaptability a ohebnosti, umožňující bezpočet fines a obratných proměn. Málokterý jazyk má tolik vrstev a hovorových ekvivalentů jako čeština. Tato měnlivost a napodobivá schopnost jazyka je záviděníhodná a patří přímo k mentalitě národa. Všimněme si jen tří typů moderní parodie: jazyka, slova a stylu.
   
    Poláčkův únik ze zajetí slov
    "Slova, slova, slova" - odpovídá nešťastný princ dánský na dotaz stařeckého žvanila Polonia. Naznačuje tím, že slova jsou vlastně indiferentní, prázdné znaky, a že záleží na nás, jaký význam jim vkládáme. Má Hamlet pravdu? "Vždyť šílenci," napovídá Shakespeare, "mnohdy odpovídají velmi trefně a čas od času se jim povede, nač by se zdravý rozum jakživ nezmohl". Slova znamenají mnohdy víc, než si uvědomujeme. Vyjadřují složité životní situace, kdy člověk stojí na hranicích rozumu a šílenství. Vyplňují však i denní praktickou sféru života, řeč školy i rodiny, onu nenápadnou a šedivou oblast, které říkáme s despektem "banalita" a která má filozofický název "každodennost".
    Vnímáme-li slova bez zájmu, neuvědoměle, necháme-li se ukolébat vyprázdněnými zvuky či písemnými znaky, stáváme se obětí omylů, záměn či mystifikací. Moderní život nedává ani čas, ani prostor, abychom běžnou konverzaci analyzovali, porozuměli slovům a abychom je korigovali. Vnímání slov a rčení je zakryt hradbou zvyků a návyků, které nás obklopují a svazují. Někdy tvoří dokonce překážku, abychom lépe cítili, více si uvědomovali a naplnili svůj čas intenzívními zážitky. Ocitáme se v "zajetí slov"!
    Ze všech stran přijímáme "informace", mnohdy pomocí slov prádných, vyčerpaných, opotřebovaných. Hromada slovního balastu, který si už ani neuvědomuje, jsou vlastně polopravdy, nedořečené náměty a myšlenky, fráze, které nás ohlupují a obelhávají. Hle, zajetí slov!
    Ve slovech je vždy cosi nezodpověděného, neznámého, pouhé nic, kolem kterého bloudíme slabí, bezvýznamní a mlčenliví, němí jako ryby. Všeobjímající banalita všednosti, bezobsažnosti a prázdnoty. Slova jsou nástrojem politické a ideologické manipulace. Běda, procitneme-li ze zajetí hluchých slov a frází!
    Prozkoumání fenomenu "zajetí slov" se stalo údělem spisovatele Karla Poláčka, osobního přítele bratří Čapků (ti ho také přivedli do redakce Lidových novin). Poláček zesměšnil novinářskou frázi, sestavil dokonce žertovný Žurnalistický slovník (s předmluvou Karla Čapka). Fráze je mu šifrou, jejíž hlavní "smysl" tkví v bezobsažnosti a lživosti. Ustálené rčení, které zdegenerovalo.
    "Mám za to, že náklonnost k frázím prozrazuje ducha šejdířského. Považuji frázistu za podvodného kridatáře v oblasti ducha."
    Karel Poláček Frazeologický slovník
    Jako mistr parodie měl Poláček zbystřený smysl pro jazyk všedního dne, pro úsloví, jejichž významy a smysl si už ani neuvědomujeme. Přesto nás obklopují a obepínají jako neprostupnmý skafandr. Tento slovní balast dovedl Poláček skvěle napodobuje a s jemnou ironií parodicky napodobit a zvýraznit, ačkoliv se ho většina lidí snaží obratným způsobem ukrývat. Neboť jazyk a způsob vyjadšování je zrcadlem duše a vnitřního života - a jeho prázdnota o něčem vypovídá.
    Svou kritiku vyprázdněných rčení a frází spojil Poláček s odkrytím mentálního a psychologického zázemí maloměstského prostředí. Pomocí jazyka se dostal ke svým postavám blíže a těsněji, než nejpodrobnějšími psychologickými průzkumy. Slovo je totiž neúplatné - odkrývá hlouběji a důsledněji, je zrádné a ošidné právě svou zdánlivou obvyklostí a samozřejmostí.
    Před soudem mravnosti se lidé obratně vykrucují: většinou jim nelze nic dokázat. Sami se očišťují, zalézají do niterných ulit, libují si v zakletí své nerozlišitelnosti a bezvýznamnosti. Slova jim slouží jako ochranný nátěr soukromí. Odhalit tajemství tohoto slovního krunýře je někdy kruté a nelítostné. Poláček to učinil mile a úsměvně, s humorem a s jemnou ironií, což svědčí o jeho laskavém, cituplném přístupu k lidem a k životu.
    Parodie nenadsazuje, ale popisuje a dokumentuje. Neodhaluje, leč usvědčuje a dokládá. Poláčkův humor je spíše jemný a melancholicky jímavý. Necenil si příliš Švejka; byl mu příliš brachiální a zraňující. Měl rád postavu nadporučíka Lukáše, postavu vzniklou z parodie. Sám se obešel bez vulgarismů a užíval-li slangu, tlumil nadávky a přezdívky. Přitom byl přesný a důsledně kompromitující.
    Redaktor v hostinci U Kamenného stolu mluví a píše ve frázích a klišé:
    "Lučiny v okolí kvetou, osení se zelená, prameny zurčí a ptáčkové zpívají."
    Rozvadění bratři Tomáš a Syptihněv se navzájem neoslovují, ale užívají neosobního tvaru sloves:
    "Půjde se dnes do bijáku?"
    "Copak o jití by nebylo, jenom že se nemá peníze..."
    Nebo:
    "Pozdravit by se mohlo, když se ráno vstane.." atd.
   
   
    Karel Poláček vytvořil "malého českého člověka" barvitou studií hovorové řeči a jazykových klišé. Začlenil se do oblasti drobných žánrů - humoresky a novely. Literárně však měl ambice "vyšší": napsal psychologický román s kriminalistickou zápletkou, na kterém mu velice záleželo (Hlavní přelíčení). Pokusil se též o román maloměstský, jenž se mu rozrostl ve válečnou tetralogii (Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno). Napsal i řadu novel a románových studií, v nichž vykreslil výrazné lidské typy: Michelup a motocykl, Dům na předměstí atd. Ve všech případech osvědčil až fanatickou úctu k faktům a detailům.
    Leč něco těmto "vážným" dílům chybí: napětí, které plyne z komického odhalení jazykových stereotypů, z parodické vykreslení každodenních slovních obratů, z humorného znevážení pokleslých žurnalistických frází a klišé. Tím se zaskvěl Poláček až ve svých vrcholných dílech: Muži v ofsajdu a Bylo nás pět.
    Poláčkův žertovný příběh o fotbalovém "fandovství" patří k nejlepším a nejoblíbenějším dílům naší sportovní humoristické literatury. Přitom nebyl Poláček příznivcem žádného fotbalového klubu - hrál rád karty a v redakci Lidových novin musel s nechutí poslouchat neustálé debaty přívrženců Slavie. Ale snad právě proto měl nastražené uši a otevřené oči pro všechny nuance řeči náruživých fanoušků. Totéž platí o mistrném zachycení hovorů a nápad židovského příbuzenstva pana Načeradce. (Pamětníci možná vzpomenou na skvělou filmovou kreaci Hugo Haase v roli Načeradce a na Jindřicha Plachtu v úloze staršího Habáska.)
    Jako svědomitý a posluchač a znalec hovorového jazyka se Poláček vyhýbá stylovým senzacím, neboť za největší úkol považuje podat přírodopis a mytologii maloměstského prostředí, psychologii středního stavu, tohoto kdysi typického a živelně se udržujícího společenského druhu. Své figury jen zřídka karikuje, většinou na ně láskyplně pohlíží. Souběžnost ironie a něhy, ostré karikatury a cituplného soucítění je zjevné zejména v postavách maloměstských obchodníčků a řemeslníků. Právě v těchto vrstvách kulminuje - což konstatuje na podkladě svých analýz Pavel Trost - Poláček jako génius jazykový.
    Zejména v kresbě postav, zvyků a nálad z židovského prostředí odhalil Poláček situaci, kdy člověk už nevládne jazykem jako prostředkem sdělení, ale stává se zajatce utkvělých představ a klišé. Čím více lidé hovoří, spíše poznáváme, že je skutečnost cizí, že jsou pouze megafony užitých frází. Jazyk, kdysi nástroj sdělení, se mění v soubor strnulých rčení a frází, jež vlastně už nic neříkají. Jsou nepřekročitelnou hradbou včerejška, ztrátou kontaktů s ostatními lidmi. V "náměsíční", odvrácené sféře jazyka ztrácejí slova smysl a stávají se prádznými články řeči, jež vyznačují banalitu a bezvýznamnost maloměšťáckého života. Slova a hovory jsou zkaměnělou šifrou, symbolem, jehož smysl je v nesmyslnosti, pokud někdo chce a má odvahu na tuto nesmyslnost ukázat.
    V nesčetných nuancích zobrazil Poláček tuto citovou a psychologickou vázanost těchto lidí a lidiček na řeči; dovedl je však nejen napodobit, ale i zvýraznit. V poloze jazkové parodie odhalil propast mezi lidským subjektem a ostatními lidmi, propast osamění, kterou nelze překlenout bez pocitu malosti a trapnosti. Jeho analýza vychází z jediné situace - ze situace řeči a z frazeologické zásoby hovoru.
    "Poláčkovo umění je jednostrunné, že si vybere jeden úsek skutečnosti, který popíse do nejvytší hloubky a s největší zevrubností, takže si čtenář může být jist, že se dověděl všechno, co se dovědět lze".
    Karel Poláček
    Satira obvykle zveličuje chyby odpůrců a dociluje toho nadhledem nebo odstupem od zobrazovaného předmětu. Jazyková parodie však nepotřebuje nadsázku. Je komická sama v sobě, v dokonalosti napodobení. Poláček však kreslí své figurky, jako by stál mezi nimi, jako by sdílel rysy banálního života svých postav. Schopnost vysmívat se a mít přitom rád, zesměšňovat a stát uprostřed zesměšňovaného se zemitě šaškovskou nebo jemně ironickou grimasou, patří k základním rysům českého, nebo lépe trpného slovanského humoru.
    Víc pozornosti k drobnému člověku než nenávisti k mocným - v tom je základ Poláčkovy poetiky. (1982)
   
    Možná, že si Poláček plně nerozuměl. Snad bylo na vině i jeho povolání - žurnalistika. Stále toužil po tom napsat velký, dějový román, ale nejsilnější byl právě tam, kde mohl uplatnit svůj osobitý, citlivý talent pro slovo a pro hovorovou polohu jazyka. Poláčkův humor zůstal omezen na oblast životní empirie a přízemnosti. Podobně jako v židovské anekdotě cítíme i v jeho prózách hořkost ironie a sebeironie, dychtění po jiném, rovnoprávnějším postavení. Tento zapřisáhlý realista a kronikář vlastně stále toužil po fantazii, po volnosti. Také on - spolu se svými hrdiny - zůstal v zajetí slov.
    Trpkost dějinné ironie dokresluje i jeho osud lidský a umělecký. Na prahu okupace, ve chvíli nejhlubší zrady a poníženi, píše jeden z nejúsměvnějších dětských příběhů - Bylo nás pět. Je to mistrovské dílko. Nesourodými jazykovými rovinami, v parodii školního, vědomě strojeného vyjadřování, ukázal kouzelný dětský svět bez chtěné naivity a poučování, v přirozeném humoru klukovských her, řečí a anekdot. Nikoliv náhodou působila jeho práce, vydaná ovšem až posmrtně, jako zjevení.
    Několik měsíců před transportem do koncentračního tábora si Poláček do svého deníku poznamenal: "Je nutno proměnit utrpení ve hru." V tom je pečeť i paradox Poláčkova osudu. On, který věřil vždy jen tomu, co viděl, který zobrazoval lidi pouze tak, jak je uviděl, tento nesmlouvavý pozorovatel a citlivě uhadující umělec, stal se obětí zběsile vířících frází, "zajetí slov", z něhož se chtěl konečně vymanit.
    (1962)
   
    František Němec - mistr hovorové češtiny
    Dnes už si málokdo dovede představit, co za války znamenaly soudničky Františka Němce. Byl to jediný zdroj humoru, který po zákazu Haška a zmizení Poláčka přežil. Jednotlivé výroky z Němcových prací se staly populární a mládež se je učila nazpamět. Stačilo říci: "Kos je vůl!", "Jdi - a kup si meloun", nebo "Ten blbec na tácku jsem já!" - a hned každý věděl, kde je pramen. Němcovy Soudničky patřily k nejpopulárnější četbě a připomínaly spolu s anglosasky laděným Saturninem Zdeňka Jirotky období předválečné recese.
    Perfektně zachycená hovorová řeč, humorné pointy, jež jsou odrazem extatických humorných situací, odrážely mentalitu středostavovských vrstev, jejichž psýchu odkrývá tento autor lépe, než kdybychom k tomu použili rozsáhlý aparát analytický a sociologický.
    Franta Němec začínal jako "proletářský" básník, ale vlivem okolností uspěl na drobné novinářské formě: soudničce. Na malé ploše, odolávající náporu hřmotné ideologie, rozvinul kouzlo lidového jazyka a slovní hříčky způsobem, jenž nemá obdoby. V loučení s Rokrštem naleznete výroky a obraty, z nichž zaznívala atmosféra ztracené volnosti, atmosféra trampských potlachů a študáckých "volovin". Popularitu humorných "soudniček" zvýšily ke konci války dramatické adaptace představitelů mladé divadelní generace, pod krycím názvem Sentimentální romance.
    Vycházeje z dosud neprobádané oblasti obecné řeči a mluvy velkoměstských (i maloměstských) pavlačí a činžáků (pomineme-li starší jazykové studie Čapka-Choda) ukázal se jako vynikající znalec hovorové češtiny. Napsal též kriminální román Alibi, který sám považoval za vrchol svého literárního díla: v příběhu velkoměstského zlodějíčka analyzoval maloměšťáckou vrstvu a pokusil se ji konfrontovat s mentalitou žižkovské periférie. Ale nakonec se jeho talentu ustálil na malé ploše soudničky, v níž plně vyznělo jeho umění zkratky, parodie hovorové mluvy a novinářské fráze.
    "Němec směle zatočil s těžkopádnou šedou sestrou novinářské prózy, nepokoušel se zlepšit, co tu už bylo, ale začal od začátku...
    Karel Poláček
    Soudnička a humor, to je spojení zdánlivě paradoxní. Lidé před soudem jsou obvykle vážní. Jsou stísněni trapností případu i nejistotou řešení; převádět tyto v podstatě tragické příběhy a události do oblasti grotesky vyžaduje značnou dávku otrlosti, což bylo Němcovi cizí. Postupoval jakoby "proti" tématu. Omezoval své náměty pouze na drobné kauzy a přestupky, kde je možno fabulovat a kde je dovoleno si jednotlivé "kauzy" vymýšlet.
    Jako útvar na pomezí literatury a žurnalistiky má soudnička vynikající představitele:
    Olbrachta, Těsnohlídka, Haška a koneckonců i Karla Čapka. Každy, kdo se otřel o tiskařskou čerň, dostal se do styku se zdánlivě všední "zprávou ze soudní síně". Ta si postupně proklestila cestu ze sféry zpráv a informací do oblasti výmyslu a fantazie. Mezní situace, v níž se lidé před soudem ocitají, dává možnost nahlédnout zkratkovitými záběry do jejich psychiky, osvětlit podstatu lidských povah i vztahů a zvýraznit je extatickými jazykovými výroky. Na malém prostoru črty rozvíjí autor svůj kombinační důmysl, vtipný nápad, v němž obvykle konfrontuje oblast všední každodennosti, jež se stává doménou těchto drobných soudních "případů" - s velkými, světodějnými událostmi.
    Němcův zájem o "malé", přízemní zájmy drobného člověka se většinou točí kolem dvou věcí - jídla a milování. A právě v těchto oblastech, to jest v tematice manželské a mimomanželské, a dále v oné mytologii "domácího krbu" osvědčil František Němec znalost přímo "vědeckou". Nikoliv náhodou nazýval své soudničky "studiemi" a konstatoval, že píše vlastně "přírodopis" malého českého človíčka.
    Tématicky krouží tyto soudničky kolem denních stereotypů: manželských vztahů a domácnosti. Ale Němec nenavázal na tradici žánristů-humoristů z přelomu minulého století, kteří se rozhodli zachytit "přírodopis velkoměsta" (Ignát Herrmann, Rudolf Těsnohlídek). Převatně užil hovorové zkratky, zhuštěné do lapidárních výroků, jež zazáří v groteskní podobě.
    Zkratkovitý průběh děje i poměrně stereotypní kresba postav (nevěrná manželka, žárlivý manžel, hráčský podivín) uvolňují energii k mistrovskému rozvinutí hovorového jazyka, jeho situačních konkluzí a lapidárního vyznění. Tím vytvořil zcela novou formu soudničky, v níž na rozvedení "případu" téměř nezáleží, neboť těžištěm je lapidární výrok a zároveň humorná pointa.
    Soudničky Františka Němce mají těžiště v akci verbální. Většina jeho zápletek je založena na "urážkách řečí", na výrazných rčeních a idiolektech, které vlastně obsahují samostatnou estetickou hodnotu. Jako by měl vtipný aforistický výrok, lapidární rčení, extatická nadávka vyvážit sílu banality a prostřednosti, kterými je náš život obklopen a zajat. Jako ten který políček nebo urážka na cti měl být náplastí za potlačenou touhu po svobodě, umrtvenou všedními, neúprosně "střízlivými" aktivitami.
    Nevybíral ze soudní síně látky hodné Shakespearových dramat, ale soustředil se k zpracování problematiky šedého, umolousaného života, jaký jednotvárně šumí po pavlačích."
    Fedor Soldan
    František Němec je mistrem hovorové češtiny a o jeho soudničkách by se daly psát studie. Podařilo se mu vytvořit hovorovou frazeologii, jež má obdobu ve vynikajících parodiích Poláčkových. Jako Poláček pronikl svými jazykovými postřehy do mentality židovských vrstev, odkrývaje to, co je jinak nezachytitelné, tak Němec zachytil hovorovou situaci velkoměstských dvorů a pavlačí, svět drobných pražských obyvatel a jejich svéráznou mytologii. (1987)
   
    Literární parodie Václava Laciny
    Václav Lacina dovedl skvěle vystihnout nuance básnického stylu. Svůj talent ukázal zejména v knize Čtení o psaní aneb Spisovatelem snadno a rychle, která vyšla v mnoha variantách v několika vydáních a stala se součástí zlatého fondu české literatury. Lacinovy parodie se vyznačují nápaditostí, vtipem a smyslem pro jazykové jemnosti. Stávají se žertovnou čítankou, "zakřiveným zrcadlem" české literatury: od dob Máchových a Klicperových, až po básníky a dramatiky doby současné. Drama meziválečné kultury, jejíž hodnoty přežily i tu nejtěžší dobu, a ne vždy bez poskvrny, je nemyslitelné bez jeho bystrého postřehu a jízlivé ironie.
    Doménou Lacinovy parodie je oblast stylu. Vystihuje jemné nuance a detaily jazyka, snaží se dosáhnout parodické "podobnosti" s předlohou pomocí slovesného "výraziva" (také toto slovo lze chápat parodicky). Ponechávaje stranou témata a žánrové rozlišení, píše své parodie píše pouze na námět lidové písně: "Dráteník šel po silnici, selka na něj volala...
    Stylové a jazykové zvyklostí parodovaného autora využívá k tomu, aby pronikl do jeho osobité poetiky. Dokonalost a přesnost v napodobení jde tak daleko, že by se jeho parodie mohly stát záležitostí školní výuky - tak jsou skvěle zachycené a napodobené.
    Rozlišujícím znakem je pouze ironický odstup, odstup znevažující a kritický; jedině ten vyjadřuje povznesené hledisko satirikovo. Tento odstup bývá u Laciny vyjádřen osobitou jízlivou ironií, která díky spolehlivé a výstižné invenci zachycuje slabiny a nedostatky českého kulturního a literárního života.
    Lacinovy glosy a komentáře překvapují ostrostí vtipu a břitkostí výrazu; nenapadají, neurážejí, ale baví svou nápaditostí a výstižností. Jejich autor se s chutí pouští do nejrůznějších forem a žánrů: zesměšňuje výlevy pubertální erotiky, vysmívá se literatuře zábavné i didaktické (paroduje kovbojky, detektivky, čtení pro ženy, školní četbu apod.), ale neuhýbá ani před uznávanými básníky a dramatiky, ať to byli Nezval, Biebl, Holan, Šrámek, Hilbert, Zavřel aj. Ačkoliv mířil ostře do černého a tepal nemilosrdně různé zpátečnické kulturní a literární tendence, nedostával se většinou do vážnějších sporů; ač soudce povoláním nebyl nikdy obžakován a předvolán k soudu. Neboť Lacina je původním povoláním soudce a odedávna platil co člověk dobrý a spravedlivý. Měl-li Haussmann kdysi heslo "padni komu padni", pak u Laciny platí též: "Každému, což jeho jest".
    Ani v literárních parodiích nejde o literaturu jako takovou, o její vnitřní zákonitosti a problémy, ale o ironické postřehy a glosy. Jak už jsme naznačili, míří jazyková a stylová parodie většinou ke společenskému ovzduší, k mentálnímu a kulturnímu zázemí, z něhož napodobený předmět vychází. Postihuje - někdy ve vlastním, jindy v přeneseném smyslu - veřejný život meziválečného období a po osvobození i v období tzv. "budování" socialismu. Neboť Lacina se nevyhnul ani těm nejožehavějším obdobím, i za cenu chyb a ústupků.
    Václav Lacina (nar. 1906) patřil ke generaci Trnu (viz!). V druhé polovině dvacátých let nastává únava z poetismu, jehož civilizační optimismus ztrácí dech. V předtuše hospodářské krize se setkáváme s náladami melancholie a skepse, zcela v duchu aforistického hesla:
    Poetismus, toť umění dneška
    a umění zítřka - Dada
    Tímto výrokem se ohlašuje druhá vlna dadaismu (vlna první se vynořila hned po první světové válce a byla zastíněna poetismem), která má kritičtější, negující ráz. Promítá se do existence divadélka Dada v Praze na Slupi, jehož režisérem a vedoucí silou byl Jiří Frejka. Ve čtvrtém ročníku Trnu se objevuje samostatná rubrika divadla Dada pod názvem Donquijotka, kterou vyplňují dva protagonisté: Václav Lacina a Eman Trojan. Obsahem jsou hlavně Lacinovy parodie, míchané podle japonského nápoje kombuči, v nichž autor vystihuje styl předních českých básníků: Kollára, Nerudy, Hlaváčka a Dyka. Zde je základ pozdější knihy Čtení o psaní.
    Satirické glosy obsahují též verše a epigramy, uveřejňované v časopisech Dobrý den, Čin aj. Smyslem pro verbální hru, spočívající v postupném "objevování významů", souvisí Lacinova parodie s humorem Osvobozeného divadla. Bodavé poznámky vůči tzv. avantgardě jsou převáženy hlavním směrem náporu: tím jsou projevy oficiálních představitelů, agrárních politiků a zástupců "vlastenecké" smetánky.
    Tvorbu satirického zaměření, i když jde o literární parodii, obsahují další tři Lacinovy knížky vydané mezi válkami: Zježení (1925), Krysa na hřídeli (1926), Ozubené okno (1930). Stojí za zmínku, že sbírku Zježení přivítal přísný kritik F. X. Šalda v Tvorbě velice kladně.
    Na další knížky si musel autor počkat po roce 1945. Už na na sklonku protektorátu připravil satirickou sbírku Plechový cirkus (1945) - jejíž název převzala dramatická skupina Divadla satiry. V nové situaci se jeho tvorba odklání se od stylové parodie a koncipuje rozsáhlou satirickou trilogii ze života maloměsta: Snobi táhnou (1945), Architekt Solness, mistr zednický (1947), Poruč psu (1959). V Dikobrazu našly odezvu Lacinovy satirické monology, jež měly "odhalit ledví typického českého maloměšťáka, bránícímu se přílivu nového života" (Měšťanské besedy 1953). Ve fejetonech a v rozhlase vytvořil také nejznámější satirický typ poválečné doby v seriálu Hovoří pan Jéminek.
    Poválečná tvorba Václava Laciny zachycuje všechny chyby a zkraty "teorie satiry".Jako mnozí jiní se Lacina snaží vyhovět dobovým požadavkům, přičemž si jako satirik podřezává větev, na které sedí; jeho postřehy ztrácejí objevné zaměření i očistnou, uvolňující katarzi. Ne všechno však bylo poznamenáno tímto "glajšaltujícím" metrem: zůstávají tu jeho literární parodie a glosy, vtipné epigramy, jimiž "častoval" své kolegy z literárních klubů a kuloárů. Proto neodsuzujme, aniž vězme: Václav Lacina je jedním z průkopníků moderní literární parodie. (1988)