Výprava Čechů v Jeruzalémě

    Na jaře 1912 se za okny Zvěřinova hostince na Újezdě objevil tento plakát:
    UMĚNÍ Z DIVADLA
    Strana mírného pokroku v mezích zákona, pozorujíc marné pokusy
    našich divadel něco kalého zahráti, rozhodla se sama podati ruku umění
    a přinésti obecenstvu tvorbu dramatickou směrů úplně nových.
    Strana mírného pokroku v mezích zákona učiniti to může tím spíše,
    že ve svém středu hostí vynikající dramaturgy i herce vysokých kvalit a vystoupí na veřejnost ve čtvrtek dne 27.3.
    v divadelním sále restaurace Zvěřinovy na Újezdě proti akcízu kusem
    HORA OLIVETSKÁ
    aneb
    Výprava Čechů v Jeruzalémě
    Veliká hra výpravná, místy též drama o třech aktech.
    Sepsali: Jaroslav Hašek, František Langer, Josef Mach.
    Autoři hrají.
    Osoby:
    Quido Maria Vyskočil - František Langer
    Zuzana - Jaroslav Hašek
    Ráchel - T.Dreuschuh
    Prorok - Adolf Gottwald
    Stará Blažková - dr. Novák
    Drtina prof. - Vilém Kún
    Sklepnice - V. Svárovský
    Žoldnéř - V. Foerster
    Žoldnéři a lid
    Děj v Jeruzalémě za doby současné.
    V sobotu 2. 4. v přestávkách vystoupí členové Montwaltner.
    - Jako pokračování lidových kursů vzdělávacích přednáší redaktor Světa zvířat p. Jaroslav Hašek: O svatých z hlediska národohospodářského.
    Dotazy, diskuse a slušná polemika obecenstva vítány.
    Po vyčerpání programu neděle.
    Hektografovaný plakát, který se podivnou náhodou zachoval, otevírá cestu k jedné z nejzajímavějších záhad českého divadla a kabaretu. Z textu vysvítá, šlo o divadelní pokračování Haškových "volebních" projevů a přednášek na schůzích strany mírného pokroku v mezích zákona.
    Tato pozoruhodná bohémská zábava vznikla vlastně náhodou. Na jaře 1911 byly vypsány doplňovací volby ve dvou vinohradských okresech. Ve starobylém hostinci Kravíně na Korunní třídě tehdy kraloval hostinský Zvěřina, starostlivý otec tří dorůstajících dcer. (Hospodě se z těchto důvodů říkalo žertovně U šesti stehen.) Před volbami se hostince na protějších nárožích proměnily ve volební kanceláře různých politických stran. Vyvařoval se guláš, popíjeli tu různí kortešové a agitátoři, obchod vzkvétal; sál páně Zvěřinův však zel prázdnotou. I v politice jde přece o obchod!
    Eduard Drobílek, "štamgast" a nápadník Zvěřinovy dcery Boženky, přišel na zajímavý nápad: založit novou stranu, která by halasnou reklamou a programem předčí všechny ostatní! Tato myšlenka se zalíbila bohémské společnosti a tak vznikla jedna z nejdůmyslnějších mystifikací předválečné doby: Strana mírného pokrobku v mezích zákona. Slova v názvu: "mírný", "pokrok", "mez" a "zákon", sjednocena ideově v jeden celek, se stala politickým programem této humorné mystifikace.
    Jaroslav Hašek, hlavní řečník a kandidát, zde promlouval na nejrůznější témata: v Manifestu strany m.p. podal vývoj fenomenu "mírného pokroku" od roku 1492, kdy Kolumbus vyplul z Janova, aby objevil Ameriku. V dalších projevech doporučoval zestátnění domovníků, jak je tomu v Rusku (carská tajná policie - "ochranka" využívala totiž domovníky - dvorniky jako donašeče); hovořil nadšeně o volebním právu žen a navrhoval, aby každá žena byla u volební urny obdarována sádrovou bystou Beethovena. Rozebíral i jiná aktuální témata, např. úplné zesplavnění Vltavy a pod.
    Program strany rozvedl pak v různých osvětových přednáškách: O protikandidátech, O rehabilitování zvířat, v níž protestoval proti tomu, že jsou jména zvířat užívána jako nadávky, o "volnomyšlenkáři" Dr. Záhořovi, jenž plaudoval pro pohřeb žehem aj. Ukázalo se, že nápad parodovat způsob volebního boje v typické pražské hospůdce byl velice šťastný. Hospody jsou v Čechách tradičně dějištěm politických klání a střediskem, kde se utváří a krystalizuje tzv. veřejné mínění. Jsou místem spolků, schůzí a různých shromáždění. Mohou být proto i dějištěm "ironického zvratu" mezi prostředím veřejné "oficiality" a mezi "přirozenými" projevy života, jako je jídlo, pití pivo, chůze na toaletu a pod.
    Kandidát Hašek projevil vynikající nadání pro řečnickou improvizaci: citoval výsměšně výroky a obraty svých protikandiátů, zesměšňoval fráze a floskule z dobového tisku. Napodoboval gesta a způsoby táborových řečníků, což vyznělo ovšem ironicky. Pověst o této švandě se rozkřikla a brzy se chodila dívat na tyto bohémské skopičiny i širší veřejnost:
    Celá umělecká a kavárenská Praha se tu vystřídala. Přicházel Bass, Lada, Brunner, přišli staří kamarádi anarchisti, ale také uznávaní politici: Viktor Dyk, bratři Šmeralové. Ti museli vyslechnout mnoho Haškových narážek a obvinění ze zpronevěr a z loupeží a před naším obecenstvem se museli hájit a očišťovat.
    František Langer
    Zprvu nevinná bohémská zábava se změnila v pozoruhodnou politickou mystifikaci. Haškův humor vyvěral z aktuální situace a a vzniká vtipnou záměnou a posunutím kontextu; vedl k odhalení volebních machinací a řečnických frází a návyků, a to vše bez patosu, pouze změnou kontextu.
   
    Na tuto vtipnou mystifikaci navázal pozdější kabaret. Hostinec pana Zvěřiny se mezitím přestěhoval z Vinohrad na Smíchov, k bývalému malostranskému hřbitovu, kde, mimochodem, existuje restaurace dones. Potom se Haškova družina usídlila ve Waltnerově Montmartru - šlo o bohémskou vinárnu v Řetězové ulici. (Také tato místnost dosud existuje, ovšem ve zploštělé, komerční podobě.) Konečně skončila v kabaretu Nirvána v staroměstské Kopmance, zvané též Na Balkáně.(V době tzv. balkánské války měl Hašek řadu projevů, v nichž napadal rakouskou mezinárodní politiku.)
    Haškův kabaret se původně jmenoval U bratří makabejských a hrály se tu různé hry a skeče, většinou dílem několika autorů: vedle Haška sem přispívali svými nápady František Langer, básník Josef Mach a pochopitelně i Eduard Drobílek. Hrála se také starší Haškova skica z kavárenského prostředí, nazvaná Sklenice černé kávy. Několik autorů vytvořilo pak rukou společnou a nerozdílnou celou dramatickou trilogii na "technická" témata (Drobílek byl totiž tajemníkem České techniky). Jednotlivé díly měly názvy Pevnost, Pružnost a Tažnost, ale i tyto názvy byly pouze zástěrkou: ve hře Pevnost nešlo o fyzikální jev, ale o rakouskou vojenskou pevnost Falcone na italském pomezí.
    Pozdější čerpaly hry náměty i z bible, např.: Hora Olivetská aneb Výprava Čechů v Jeruzalémě (k ní prý přispěl některými nápady i Jiří Mahen); poté následovaly hry s aktuálními téměty: Mona Lisa pojednávala o krádeži slavného obrazu Leonarda da Vinci, Agadir připomněl tzv. druhou marockou krizi, jež hrozila vypuknutím války a pod. Soubor textů zakončuje truchlokomedie Větrný mlynář a jeho dcera, vytvořená E. Drobílkem, J.Haškem a Fr. Langrem a režírovaná J. Svárovským.
    Ve hrách se vyskytovaly skutečné postavy tehdejšího veřejného života. Objevoval se tu např. filozof prof. František Drtina, předák strany realistické, jehož zásada:"pokrok se jen bez násilí děje", byla patrně předlohou téze "mírného pokroku". Vystupují zde i další osobnosti, např. módní secesní malíř Alfons Mucha a dekadentní básník Quido Maria Vyskočil, jenž byl hlavním terčem bohémských šprýmů. Humor zastupují lidové postavy: hubatá stará Blažková a dobrý voják Švejk, přenesený sem z Haškova aktuálního seriálu Dobrý voják Švejk táhne proti Itálii.
    (V jedné hře se autoři vysmívají tehdejší zálibě v šlechtických přídomcích a básnických pseudonymech. Antonín Vyskočil sr podepidovsl vznešeně Quido Maria.)
    Vyskočil: Jsem Quido, Maria i Vyskočil!!
    Blažková: A kdyby byli ještě Jan, Alžběta, Rudolf, Anna, Karel,
    pro český národ je to stejný malér.
    Hora Olivetská
   
    Kabaretní hry nevazovaly na Haškovy volební projevy a rozvinuly groteskní nápady v rámci divadelní improvizace. V "ludibriózní" náladě bohémy, stále připravené k humoru, se mísí dopové narážky s s intelektuálními postřehy a invektivami. Umělecká a myšlenková koncepce těchto her byla zesílena faktem, že "autoři sami hrají", někteří dokonce v převlecích: Hašek např. v roli biblické Zuzany a v převleku za "starou Blažkovou".
    Divadelní scéna podtrhla klaunskou "nezávaznost" těchto mystifikací (jež se v mnohém blíží fenomenu "metafyzického blbství" V + W) a dosáhla bezprostřední kontakt s publikem. Jinak se forma tohoto kabaretu podobá pozdějšímu "autorskému divadlu"a "inspirovanému herectví". Zmíněný plakát proto nelhal, jestliže mluvil o "tvorbě dramatické směrů úplně nových".
   
    Schůze Strany mírného pokroku v mezích zákona i pozdější kabaret měly charakter improvizace. Mystifikace byla dokonalá a řečník sklízel obdiv za bystrou pohotovost a vtip, s níž rozvíjel daný námět, reaguje i na výkřiky z publika.
    Téměř vše, co prožíval, zahrnoval Hašek do tohoto bohémského seskupení. Nevyčerpatelným zdrojem jeho nápadů byl noční život Prahy, ovzduší permanentní ludibriozity (hravosti), neustálá připravenost ke hře a k uplatnění vtipů a nápadů. Atmosféra nevázaného bláznovství, které nebere nic vážně a každou věc převádí v humor a legraci je trvalou vlastností pražské bohémy. K juxtapozici drobných a intimních detailů ze života bohémy a frazeologických symbolů politiky dochází už v projevech na schůzích Strany mírného pokroku v mezích zákona:
    "Tyhle Haškovy kandidátní řeči byly to nejvtipnější, co jsem od něho slyšel. Byly to vlastně znamenité karikatury tehdejší politické mentality, jak se jevila v řečech politických kortešů, ale i žurnalistů a parlamentních řečníků. Hašek dovedl užívat jejich frází, napodobit kdejaké jejich heslo, napodobil sloh novinových úvodníků a schůzových referátů, vytvářel si falešné citáty zcela podle znění řečnických výroků různých stran."
    František Langer
    Haškovy improvizace pochopitelně počítaly s ohlasem spřízněného publika, které znalo jeho způsob humoru a narážky chápalo. Na širší veřejnost působilo jeho chování rušivě, neboť si vedl naprosto nenuceně a někdy provokoval obecenstvo urážkami. (Po návratu z toulek si prý v Montmartru sedl na stupínek, sundal si boty a pomalu si rozvazoval hrozně zašpiněné onuce. Toto extempore se nelíbilo majiteli Josefu Waltnerovi, který mu napříště vstup do svých podniků zakázal.)
    Longen vypráví, že když se Hašek napil, spílal a urážel obecenstvo.
   
    Osvobodivá hra se slovy a polemika s pojmy "oficiálního" světa je výrazem recesistické spontánnosti, bezprostřednosti. V tom a v ničem jiném je obecný smysl těchto rozpustilých frašek a komických výstupů, jejichž jediným úkolem bylo získávat patřičný odstup, bez něhož se skutečnost rozdrobuje v řadu všedních zážitků a rozplývá v proudu každodenní banality.
    Typickým rysem komiky v dochovaných textech (jež jsou pouze torzem a nevystihují plně charaktrer představení) byl vtipný aforismus, humorný gag a slovní hříčka, která proniká i do uvolněného rytmu a techniky verše. Nejčastějším prostředkem je kalambur ukrytý v technice rýmu (jež byla z větší části dílem vynalézavosti Josefa Macha). Soubor komických prostředků vychází pochopitelně z odmítnutí lumírovské tradice, např. v parodii na archaický slovosled, např.:
    "Křesťanskou město přebrodil jsem krví".
    Kalambur spočívá i v homonymitě slov, zdůrazněné technikou rýmu:
    Vyskočil: Jest skutečnost to - či jest to omyl...
    Publikum: Dají mu vody, aby se trochu omyl.
    Do komické hry s technikou rýmu jsou zapojovány i osobní jména:
    Vyskočil: V Listech Kostnických je o mně zmínka
    to jistě napsal přítel Sekaninka. (Fr. Sekanina, lit. kritik Národních listů)
    Komika rýmu je podbarvována výrazy zvukomalebnými:
    - nedám za to ani kr
    ... jednu přes cvikr
    Nebo jde o záměrnou "neobratnost":
    dřu se jako mezek
    (obraz) přece není hezek
   
    Jindy se vtipně využívá rýmové asonance:
    - do bible
    - přiblble
   
    Nebo jde o zvykovou souhru dvou odlišných výrazů: A jiná znamení na nebi, na zemi
    Lidé se živit budou sazemi...
    Při tvorbě rýmu dochází k zvukové ekvilibristice:
    Náš další člen vší šabloně se vymyk -
    toť nejoriginálnější je světa mimik.
    (Ukázky z edice Vetrný mlynář a jeho dcera,1976)
    Některými rysy připomínají tyto verše hravou uvolněnost veršů Christiana Morgensterna, které rovněž vznikaly na triviální půdě kabaretu. Také František Langer považuje Haškův kabaret za předchůdce dadaistického cítění, jež se vyvíjí později za odlišných podmínek:
    "Aby se ocenila nadreálnost Haškova šklebivého typu, grotesek a perzifláží, vyvedených často až do vyzývavé nesmyslnosti, muselo uplynout desítiletí, musel přijít futurismus a dadaismus, zvláště ten, expresionismus a ještě všelijaké jiné, abstraktnější proudy..."
   
    Jak Langer naznačuje, měly Haškovy projevy i kabaret U bratří makabejských ráz hravé zábavy, vyrůstající ze spontánní bohémské aktivity. Strana mírného pokroku a Haškův kabaret tak vlastně předjímaly prvky evropského dadaismu, jenž se zformoval až v roce 1916 v kabaretu Voltaire v Curychu:
    "Curych. Kabaret Voltaire. 5.2.1916. Lokál byl přeplněný, mnozí nedostali místo. Kolem šesté večer, když se ještě pilně přitloukalo a vyvěšovaly se futuristické plakáty, objevila se jakási skoro orientální deputace čtyř mužíčků s deskami a obrazy pod paždí: vytrval a diskrétně se ukláněli. Představili se: Marcel Janco, malíř, Tristan Tzara, Georges Janco a jakýsi čtvrtý, jehož jméno jsem zapomněl. Za chvíli jsme rozvěsili Jancovy velkolepé "Archanděle" a mnoho jiných hezkých věcí a Tzara ještě téhož večera četl verše staršího stylu, které celkem sympaticky posbíral po kapsách kabátu."
    Das war Dada,Mnichov 1963
    Dada reaguje na ničivou absurditu doby osvobodivým gestem: všechno dění chápe jako hru nepředvídaných náhod. Vychází z přesvědčení, že člověk už není schopen orientovat se v nepřehledné složitosti věcí. Nešlo o revoluci ve společnosti, ale o revoluci v umění. Myšlenka o nutnosti sociálních zvratů krystalizovala až později a vyrostla z chaosu front v poválečném hladu a bídě.
    "To, čemu říkáme dada, je bláznivá hra z ničeho s příměsí všemožných vyšších otázek" gladiátorské gesto "hra s chatrnými zbytky" poprava fraškovité morálky a přežranosti. Dadaista miluje věci mimořádné, ba absurdní. Ví, že život je založen na kontradikci a že jeho doba jako žádná jiná usiluje o zničení ušlechtilosti. Vítá proto jakoukoliv masku. Každou hru na schovávanou, v níž je skryta ošidná síla. V obrovské záplavě nepřirozenosti se mu bezprostřednost jeví jako holá neuvěřitelnost. Protože bankrot idejí narušil obraz člověka do nejhlubších podstat, obnažují se patologickým způsobem pudy a nejskrytější motivy."
    Z manifestů dadaismu
    Švýcarské dada nezahrnovalo jen literaturu, tj. poezii, popřípadě divadlo, ale i malířství (výtvarné koláže) a fotografii. Bylo univerzální. Tento rozměr pochopitelně hry pražské bohémy nemají. Jsou tu i další rozdíly. Dada je hnutí internacionální. Jejich vystoupení nemělo ráz protestní, bylo výrazem radosti ze života. Na vývoj umění sice dada příliš nezapůsobilo, přišly směry další, plodnější: futurismus, expresionismus, kubismus, atd. Ale něco zůstalo: dada včlenilo do vývoje moderního umění smysl pro hru a pro svobodnou tvůrčí aktivitu. A to také něco znamená. "Naplnili jsme slovo silami a energiemi, které nám umožnily znovu objevit evangelické pojetí "slova"(logos) jako magického komplexního obrazu."
    Hugo Ball Dadaistický deník (přel.Ivo Preisner).
    Kabaret Strany mírného pokroku ovšem nezsahuje oblast umění v celé šíři, ba nemá na mysli vůbec umění. Ale ani v tom není podstatný rozdíl. Také negace dada nebyla omezena nějakou poetikou, byla totiž absolutní. Dadaisté hrdě prohlášují: "Pokrok je jen šedivý švindl". Namísto úporného "poznání", které je stejně vždycky pouze částečné a nepravé, dávají přednost hravé, spontánní akci, vznikající bezděčně a impulzívně. (Možná, že i nespoutané Haškovy toulky se Z.M. Kudějem lze z toho hlediska považovat za jakési "dadaistické výlety". Srvn. Z.M. Kuděj: Ve dvou se to lépe táhne, 1924.)
    Haškova bohéma se liší od dadaismu vyhraněnějším zaměřením sociálním. Tyto bohémské extravagance se odehrávaly ve stísněných podmínkách rakouského policejního režimu, v předvečer války, nikoliv v neutrálním Švýcarsku. Tlak a tíseň poměrů způsobily, že bohéma tíhla názorově k anarchismu. Předpoklady pro hlubší pochopení a docenění těchto tvůrčích impulzů u nás prostě neexistovaly. K Haškově ocenění došlo až po válce, kdy se jeho dadaistická družina rozpadla a on sám pod vlivem dějinných zkušeností vytvořil syntetický typu groteskně ironického idiota - dobrého vojáka Švejka.
   
    Haškův kabaret však vrhá světlo i na jeho činností literární. Vyprávění, improvizace, slovní ekvilibristika, uskutečňovaná v bohémských hospůdkách a na provizorních pódiích literárního kabaretu, to nebyla pouze přípravou či doplňkem tvorby, to byla již sama tvorba. Mezi oběma okruhy jeho činnosti, na jedné straně humorem kabaretním, zábavným, dadaisticky excentrickým - a na straně druhé humorem literárním, existuje volná výměna námětů a tvárných prvků. Haškovy prózy se proto tak snadno oprostily od tradičních schemat a navazovaly na jeho bezprostřední improvizaci.
    Dar spontánnosti je darem svobody, která má jediný "smysl": smysl v nesmyslnosti. Je nemyslitelná bez odvahy a temperamentu, bez neutuchající tvůrčí invence, zkrátka bez chytré a obratné intelektuální hry o lepší život a svobodnější přístup k němu. I hra má totiž svou závaznost, svou mravní potřebu a naléhavost, ovšem diametrálně odlišnou od systému společenských norem a konvencí. Jejím úkolem je balancovat na neklidné hranici mezi skutečností a fikcí, výmyslem a pravdou.
    Zdá se, že už kontury starého Rakouska byly určeny k parodii, neboť byly zjevně a fakticky absurdní; proto tak snadno dochází k jejich zesměšnění, neboť už v jejich banálitě a fakticitě jsou zárodky groteskních akcí. Všechno totiž směřovalo k tomu, aby stará monarchie byla z hlediska českého národa parodována a desauvována. Neklidná kulička Haškovy fantazie osciluje proto mezi pólem absurdity a pólem frašky. V žádné chvíli nevíme, ke kterému z nich se přikloní. Zda půjde o sžíravý sarkasmus a ironii (nezapomeňme, že uvolněná bohémská zábava byla provázena stínem nadcházející krvavé tragédie), nebo o šťastné, nevědomé, nebo snad "idiotsky" motivované veselí.
    Drobná fakta a události lze převádět do oblasti výmyslu a fantazie. V dadaistické atmésféře Strany mírného pokroku dochází k demystifikaci dobových symbolů a mýtů.V Dějinách strany mírného pokroku dochází poprvé k průniku životního momentu (bohémská mystifikace) do literární tvorby. Haškovo bohémství tak nabývá výraz literární. Jeho vyprávění činí dojmem, jako by autor své nápady a gagy vyjímal ze životního zázemí, právě jen pro daný okamžiku. Moment tvorby a stylizace je zcela zastíněn atmosférou dané situace. Ovzduší dadistické bohémské mystifikace se stává kvalitou stylu.
    V pozdějším Haškově pamětech, v Dějinách strany mírného pokroku, se poprvé setkáme s uvolněním, jež je později realizováno ve Švejkovi. Haškova tvorba má svou vnitřní logiku nejen v díle samém, tedy v tom, co bylo napsáno, ale i v předchozí bohémské improvizaci. Bohéma a její postoje hrají v Haškově tvorbě roli komického situačního kontextu. Teprve ve spojní těchto faktorů, literárního a situačního, mohl jeho humor vyznít v plném smyslu, to jest spontánně, nezávazně, enšpíglovsky.
    Ale nejen to. Uvolněná bohémská ironie se promítá i do verbální uvolněnosti a epické neukončenosti Švejkových "keců", projevuje se v epické uvolněnosti, v parataktické skladbě různých paralel a "příkladů" ze života. Zdánlivá "neumělost" a naivita vyprávění, jež pramení z hovorové improvizace, stává se výrazem umění nového typu. Otevřenost a mnohoznačnost Švejkových výpovědí lze chápat i jako protiklad "uzavřenosti" a omezenosti militarismu (B. Doležal) V Osudech dobrého vojáka Švejka je bohémská atmosféra proniknuta poválečnou ironií a skepsí, rozlévá se do nejširších poloh filozofických a historických, a slouží k pronikavé demystifikaci dějin.
   
    Na hrstku torzovitých záznamů kabaretních her a vystoupení Haškovy družiny, hledíme s dávkou nostalgie. Pro někoho jsou záznamem zmizelé bohémské zábavy, pro někoho směřují k budoucnosti. Jejich opravdovou podobu už nelze rekonstruovat. Nejplněji žily pouze jednou; v originálním provedení, v radostné a nezávazné atmosféře pražské bohémy, v okamžiku zrodu. (1970,1976,1990)