Recese

    Ve Slovníku českého jazyka je slovo recese označeno jako výstřední žert, často primitivní úrovně. Tuto definici nutno poopravit: výstřední snad, leč primitivní - nikoliv. Spíše jde o způsob uvolnění, daného živelným temperamentem, kus nespoutané legrace, vycházející bezprostředně ze situace.
    Recese nikdy není a nemůže být konstruktivní a státotvorná - je výrazem nálady, která se zdá být bezvýchodná. Přitom je většinou výplodem studentského temperamentu. V Almanachu Recese (psáno ještě po latinsku: Recesse) z roku 1936 se praví:
    "Vtip nás dělí od bezmocného vědomí.. od tragédie životní nuly."
    Nechuť k "bezduché stupiditě každodenního plahočení" inspirovala mládež k výstředním recesistickým kouskům. Šlo o to vrátit obecný "nesmysl" do jeho vlastního prostředí, vyhmátnout jej a preparovat nikoliv výzvou nebo protestem (což už je výchozím krokem k odporu), ale obveselující akcí, jež by naznačovala "uvědomělost v nesmyslech". V recesi dochází k absolutizaci "srandy", která, byť provázena humornými, bezúčelnými akcemi, ohromuje veřejnost svou šokující výstředností a bere jí možnost organizovat patřičná protiopatření. " Všechno je fór. Sranda musí být, poněvadž nic jiného nelze vážně dělat. Celý život nás, mladé lidi, vede do prdele.
    Bařtipáni, jeremiášové se na nás smějí ze všech koutů, bakuřové vládnou světem. Musíme vytáhnout ostrou osvědčenou zbraň proti nim - srandu."
    Almanach Recesse
    Smysl pro "srandu" a vtipný nápad odděluje recesisty od vědomí, že se "nic" neděje, že jsme životní nuly, aniž si to uvědomujeme;a to i tehdy, když si myslíme, že nás se to netýká. Banalita běžně poskytuje drobné rozkoše. Její duchovní prázdnota je zakryta shánčlivostí, hamižným pachtěním, což v praxi znamená sebezapomnění. Negativní aktivita mlčící většiny je odrazištěm pro akce a exhibice recesistů, jež mají pečeť bezděčného, skupinového, někdy těžko vysvětlitelného veselí. (Později se ujal název happening.)
    Jak vypadaly recesní exhibice? Na Václavském náměstí zastavil např. stěhovací vůz, otevřely se zadní dveře. K údivu hloučku Pražanů (kteří se zvědavostí sobě vlastní se shlukují při každé sebemenší příležitosti), vyšel místo těžkooděnců, vyzbrojených stěhovacími prostředky, tj., dekami a kurty, z paláce mladý muž v elegantním oblečení, jenž nesl na tácu v celofánu zabalený klobouk, tzv."buřinku". Tu slavnostně a velebně uložil do obrovitého prostoru a jelo se.
    Rituály, a to nejen ony slavnostní, ale zejména běžné, každodenní, jsou zdrojem obveselující zábavy. Osvobozujíc se od všední zátěže provádějí recesisté depatetizaci obřadnosti ve všech sférách společenského života. Po vzoru církevních a státních svátků organizují nejrůznější "sakrální" slavnosti, označené pádnými slovy: např. "sejma" (snímání vlastních i cizích klobouků a zpětné narážení na hlavy kolemjdoucích), či "lehna" - uléhání v šatech třeba i na chodníku, někdy se sepjatýma rukama po vzoru náhrobních skulptur, "vnikna" - označující metody, jak vniknout bez pozvání do "nepřátelského" prostředí, např. na uzavřené večírky, recepce, koktejly apod.
    Cílem těchto a podobných akcí byla destrukce pompézních slavností a společenských rituálů, počínaje slavnostními intrádami z Libuše, fanfárami pražských pozounérů, až po nejvšednější obřady lidského bytí i nebytí (odebrat se k "věčnému"odpočinku). Obecně jde o to zesměšnit falešnou mysteriozitu a pompéznost, uvést ji do všedních a banálních situací, pochopit dění jako nezávaznou hru, to jest činnost potěšující a oblažující.
    "Bipolarita aktivity a pasivity je v reecesistické akci uvedena do extrému. Triada konání, skýtání a kochání, aktivní zásah do každodenních ritualizovaných gest vyhlédnuté oběti s jejím pokořením a následným výsměchem si však nečiní nějaké umělecké aspirace. Avšak tento čistý humor jakožto sranda pro srandu představuje základní dynamiku a energetický náboj, který v euforii smíchu poskytuje recesistům to základní vyladění, jež pak přesahuje i do specifického uměleckého pohledu na svět a otevírá oči novým perspektivám.
    Vl.Borecký v Alm. Recesse
    Zvláštní sfébrou recesistické aktivity byly tzv. sankce, které vrcholily ve výstředních úkolech a sázkách, jež v mnohém pohoršovaly nic netušící veřejnost.
    "Stačilo říci v závěru sleziny zaklínadlo: "Sankce!" a sešlost se rázem změnila v nelítostnou smečku. Sankce rafinovaně prošprtané, s podrobným inscenačním plánem, který byl perfektně zajištěn, sankce živelné jako lavina, když se dostane samotíží do pohybu, sankce na způsob hry kočky s myší, sankce nevyhnutelné, osudové. V sankcích si byli všichni rovni, tady pagody neplatily, každý se musel mít na pozoru a každý se opravdu chvěl. Pro jednoho akt hrůzovlády, pro ostatní požitek."
    Alm. Recesse
    Proslulost si mezi sankcemi získala scénka "¸ la Brixen", nebo "Putování na hrad Točník", spojené s následnými popravami vůdců výpravy. Neprimitivnějším leč nejúčinnější ze sankcí byla "flusna", čímž se rozumělo plivání o závod, i když plivat obrazně na život a poplivat někomu kabát není vždy totéž. Cílem těchto trestných sankcí nebylo škodit lidem, ale uvést neznámé kolemjdoucí na vrchol situace, aby i oni došli k údivu a překvapení.
    LEHNA. Na ulici, v kavárně, kdekoli mezi lidmi ulehni na zem, nehýbej se a vydrž co nejdéle. Když reakce okolí vrcholí, vstaň, provolej slávu Kutné hoře a odejdi.
    Je mylnou domněnkou, že smutná doba rodí pouze smutné chvíle. Není tomu tak. V mladém organismu existují protilátky, jež dokáží i nejapnou současnost a trapné události paralyzovat salvami smíchu. Výsledkem takových akcí bývá humor, vznikající za nepředvídatelných okolností.
    Mezi světlé okamžiky z dob, kdy na Prahu padaly bomby a na ulicích se rojily šedozelené uniformy německé armády, patří vyprávění, jak jsme s režisérem Jiřím Krejčíkem "filmovali". Do školy v Praze 7 (tzv. Hainerium) přišel mladý muž, podle doslechu bývalý absolvent ústavu. Navenek všední zevnějšek, v očích záblesky recesismu. Typ člověka, jenž se dívá na svět s humorem, to jest jakoby "obráceně". Šlo o nábor na jakýsi "popularizující" film o hornických učních. Samozřejmě se hlásili všichni, kdo by se nechtěl "ulejt" z vyučování?
    Po několika dnech jsme vyfasovali "hornické" uniformy, jež se dojemně podobaly vatovaným oděvům tehdejších válečných zajatců. Natřeni hnědou "tělovkou", abychom vypadali zdravě opáleni, vyjeli jsme tramvají na Strahov, kde mělo dojít k filmování.
    Ráno slunce pálilo, ale během doby, kdy jsme se připravovali a "maskovali", se obloha zatáhla. Shromáždili nás v jídelně hotelu Savoy a čekalo se "na slunce". Samozřejmě o hladu, protože tenkrát byla i huspenina na potravinové lístky; hráli jsme karty, cucali sacharinem přislazenou limonádu. Pivo nám nalít odmítli. Pozdě odpoledne se "zjistilo", že se dnes točit nedá a pan režisér dal pokyn, aby se šlo zpět do školy k odmaskování. Leč organizovaně, v trojstupu! Obyvatelé Hradčan byli tehdy svědky dojemné podívané. Z hotelu Savoy se vyrojil roj žlutě zabarvených mladíků, mluvících evidentně slovanským nářečím; zástup se hrnul přes Strahovské náměstí Loretánskou ulicí na Hradčanské náměstí; pak zamířil kolem Matyášovy brány (sídlu říšského protektora jsme se obezřetně vyhnuli) k Prašnému mostu. Vypadalo to, že rota ruských válečných zajatců, za které nás kolemjdoucí považovali, jde dobýt pražský Hrad. Nálada českého obyvatelstva se však ukázala být římská I.- A podle sazebníku strážmistra Flanerky. Co chvíli přiběhla k nám nějaká hospodyně či starostlivá babička a podávaly tu housku, tu kousek chleba; kterás dobrá duše přenesla i hlt teplé polévky. Vše jsme přijali s poděkováním slovem "pasíbo" a dárce jsme odměnili hurónským řevem.
    Nikdo tehdy netušil, že režisér Jiří Krejčík, strůjce a inspirátor celé akce, je zakládajícím členem Klubu pražských recesistů.
   
    "Duch revolty, juvenilní protest proti autoritám a osvobozující, destruktivní agresivita je čímsi novým, co se objevuje v revolucích 18. a 19. století. Starověk a středověk tyto polohy absurdního humoru restualizoval v mysteriích, dramatických hrách, saturnáliích a karnevalech a masopustech, které měly spíš charakter ventilu a nečinily si nárok na definitivní řešení. Kubistické tendence recesistů kompenzovaly řády, kongregace a různé tajné spolky."
    Vl. Borecký Alm.Recesse
    Recese, jak slovo samo napovídá, pomáhá však najít smysl v nesmyslech. Svého času zatáhli recesisté do svých tenat i dnes váženého komika Miroslava Horníčka. Jedno nedělní odpoledne, kdy letenští občané s rodinkami mířili do Stromovky, zastavovali je na rohu Veletržního paláce dva fotografové, kteří pořizovali "snímky" jednotlivců i skupinek. Poté podali každému malý lístek z nápisem:
    Právě jste byl(a) fotografován(a)! Táta amatérů.
    Miroslav Horníček, Veletržní 4
   
    Zanedlouho však museli oba příležitostní fotografové prchat, neboť sídlo Táty amatérů bylo příliš blízko a v "leikách" fotoreportérů bohužel chyběl film.
   
    Recesistické výstřednosti nebyly vždy patřičně vnímány a oceňovány. Ne všechny akce se ovšem vydařily, některé podařené nebyly zachyceny, mnohé nebyly ani artikulovány. Někdy byly rozhořčenými diváky označovány za výtržnictví a narušení veřejného pořádku. Leč jistá dávka výstřednosti a snaha odlišit se od průměru tak trochu k mládí patří. Také náchylnost k nezávaznému "blbnutí" může být výrazem humorné nálady.
    K literárnímu ztvárnění recesistických akcí většinou nedocházelo. Chcyběly prostředky, nenašel se ani čas. Někdy dochází k literárnímu "umrtvení" vlastně nedorozuměním, neboť okamžiká akce vychází z nečekané, aktuální situace.- Recesisté se také obávali falešného patosu a pokrytectví, skrytých v literární formě, a pokoušejí se "realizovat" své akce jen jako bezprostřední improvizaci.
    Pokusy zafixovat recesistické události písmem objevují se až dodatečně a většinou nedosahují svěžesti a nepředvídatelnosti původního provedení. Letopisy a vzpomínky na jednotlivé akce najdeme v Almanachu Recesse a ve vzácném spisku Jedeme do Bodele, vydaném pod kolektivním pseudonymem Pankrác Perla. /Aby nedošlo k omylu: Bodelí je míněna "osamělá oáza v tichu Sahary"./ Recestisté těžili ponejvíce z "komiky nechtěného", kterou čerpali ze starých kalendářů, z živnostnických nabídek (dnes by se řeklo z reklamních inzerátů a šotů) a z projevů vůdčích představitelů národa. V průzračné "nedokonalosti" a naivitě těchto slovních rekvizit a omšelých literárních produktů zrají počátky senzačních objevů. (Teprve zásluhou literárních objevitelů /viz Umění mystifikace/ se tato naivisticko-patafyzická tradice stává součástí umělecké produkce.
    Rysy recesismu často v sobě skrývají anekdoty ze souboru Pavlačových anekdot, který sebral Bohumil Hrabal:
    Pan učitel už zase učí. Pan učitel je pašák, on nenadává Nohýlovi, ani mu nevyčítá. Pan učitel mlčí a nosí s sebou do školy pytlík a v něm nědo má. A když Nohýl řekne nějakou blbost, pan učitel nevyčíná, ani nebije. Pan učitel klidně vezme pytlík, vstrčí do něj pravici a hází hrách na stěnu. Nohýlovi se to moc líbí.
    V některých vtipech jsou zárodky recesistické aktivity:
    Josífek Nohejl byl poslán panem učitelem do fyzikálního kabinetu. Za chvíli se ozve děsná rána. Pan učitel tam vlítne a vidí Josefa s rozbitou Terriceliho trubičkou. "Jak jsi to, ty pitomče, mohl rozbít?"
    Josef vezme ze skříně láhev, ve které byl v lihu exemplář mladého žraloka, sekne s ní o zem a praví: "Takhle!"
    Literární aktivita recesistů se soustředila do tzv. "ferulí", čímž není míněno rychtářské právo, ale různé sborníčky a almanachy, vydávané "básníky absolutní stupidity". (V uvedeném přívlastku není nic peiorativního, ba naopak.) V inzitních básních kinooperatéra Pepy Pánka nenajdeme kostřičky literární směrů, které se v poezii rychle střídaly pod střechou tzv. literární avantgardy.
    Připomněli jsme mládí Miroslava Horníčka. Mladý herec několikrát pohotově zaskočil při čtení stěžejního díla Pepy Pánka, jímž byla epická báseň Marta Malostranská. Mnohdy odběhl o přestávce Tylova divadla, aby na schůzi recesistů zarecitoval zmíněnou báseň ještě v divadelním v kostýmu a s nalepenými vousy; poté spěchal zpátky do "socialistického realismu", neboť psobil ve hře Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci. Zmíněná naivistická epopej zněla takto:
    Marta malostranská.(Německy: Martha die Kleinseitige.)
    Já jako dítě skvělý
    rodiče mi o Martě vyprávěli
    o Martě a o honě
    vzali mě s sebou na koně.
    Na honě mně Martha vyprávěla
    kolik lásek prý už měla
    a tím víc a víc mě zraňovala.
    Nedotklo se mě to víc
    než puška moji líc. atd.
   
    Zmíněné dílko nebylo zvlášť vynikající literární úrovně, leč v letech socialistického budování (jež byla vysloveně "protirecesistická"), vzbudilo nepatřičný ohlas. Její přednes se málem změnil v "černou mši" za český recesismus. Na obětní oltář vystoupil herece Josef Chvalina, působící tehdy v Armádním divadle na Vinohradech. Byl povolán na "kádrový referát" a obviněn, že na jakémsi dekadentním večírku přednesl verše, v nichž byla napadána paní Marta Gottwaldová, choť prvního dělnického prezidenta. (Další obvinění, že se stýká s Francouzem jménem Felix le Breux, se mu podařilo hravě vyvrátit, neboť zmíněný "cizinec" byl ve skutečnosti kolegou, hercem Komorního divadla.) Nad případem Marty malostranské však školený kádrovák jen smutně zakroutil hlavou:" Z toho se, soudruhu, jen tak nevykroutíš..."
    Naštěstí se podařilo odkudsi sehnat sborník z roku 1936, v němž byl morytát Marta malostranská poprvé otištěn: v žádném případě tedy nemohlo jít o parodii na "první dámu" republiky. Po prožité extáze, objevily se nesnáze.
    Všechno zlé má v sobě něco dobrého. Autoři recesistických sborníků objevovali v soukromých archívech hovadské pohlednice, banální momentky z rodinného soukromí, dokonce i staré gramofonové desky s kuplety a operetními nahrávkami. Pronásledování přispělo k tomu, že archivář hnutí Myrtil Frída rozmnožil svou přehlídku blbostí doby o další výstřižky a pozoruhodnou Filmovou přehlídku blbostí rozšířit i na léta poválečná.
    Z pohádek naší vesnice
    V proroka řeči těžký žal,
    pochmurný led mu z hlasu vál,
    měl v očích smutek bezedný:
    "Zhyneme, než se rozední..."
    A dodnes všichni čekají
    a ostudu jen dělají,
    neb zhynout možno nebylo:
    "Ono se nerozednilo!"
    Václav Lacina
   
    Muzeum hovadin a blbostí pražských recesistů se bohužel nezachovalo. Edice Recese dává povědomost o dvou almanaších a tvorbě básníka Pepy a spol., které tvorbu recesistů dostatečně charakterizují. Dokladem této insitní tvorby je Balada na lesnika, jež zdařile napodobila strofu Erbenovy Kytice či Čelakovského Ohlasů.
    Na hřbitově u kostela
    stojí děva opřená,
    vedle vdova roztoužená,
    muž jí leží pod drnem.
    Kdysi dobrý básník byl,
    však se Bohu provinil.
    Za to Bůh ho odsoudil,
    trest pravdy stihl hříšníka.
    Vyslyš Múzo básníka,
    vyslyš srdce jeho,
    chtěl by dáti šosákům
    něco nebeského.
    "Statný lesníku," dí
    rychtář z podzámku,
    "slečna z Kopníku
    na hon si přeje jít..."
   
    V další části přeskočí jiskra lásky přeskočila mezi lesníkem, skromným to abstinentem a otcem rodiny, a hradní slečnou; oba nerovní milenci jsou nakonec zastřeleni na hřbitově pytláky. Proč právě na hřbitově, nevěděl patrně ani básnící středoškolák.
    Komické rysy těchto výtvorů vycházejí ze všech vrstev významové a slovní výstavby: převládá tu inspirace snová, freudovské podvědomí (ve snu střílí zajíc na myslivce), naivistická "primitivní" představivost, projevující se různými novotvary, a to jak zvukovými, typu "pasák Kidli-kidli", nebo parafráze vlastních jmen, např. Energie Kinetická.
    Jan: Proč se nazývá Adam Abdul?
    Eva: Že se ptáš! Chce být první v telefonním seznamu. Já jsem až na 315 místě. Ty jsi v květnovém dodatku desátý.( atd.
   
    Smysl pro latentní humor jazyka projevuje se i v rýmové shodě a prochází od banálních asonancí (ovšem - dostal jsem košem, lokaj - nalej mi tokaj, jedna kudna nezabudna, kdo nemá na lýže, ať nejí lanýže) až po rýmovou asonanci (kojenec je můj spojenec, ať jdu kam jdu, potkám trajdu, a pod.). Často dochází ke hře s hláskovým přeskupením slov, např.:"Opice a papoušek. Poupašek a pioce. Šekpapou a ceopi. Poušekpa a piceo. Šekpoupa a cepio. atd." Smyslem těchto recesistických hrátek je převést tradiční hru s významy na zábavu s nejjednoduššími zvukovými jednotkami, tj. s hláskami. Někdy dochází k epickým šarádám a nonsensům:
    Lesnická
    Karel od jisté doby onanoval zásadně levou rukou. Mezitím hrál jeho bratr Jiří se šafářem loto. Šafář byl muž vysoké postavy a přímého pohledu, šedivých skrání. Všichni se smáli a v pozadí se oběsil fořt.
    Pořekadla
    Antracitem top a na sojáka hop.
    Když vlak jede, dědek hude.
    Knězu, nikdy nedej k svátku bezu,
    nebo on naloká se a je mrtev hned.
    Almanach Recesse
   
    Komická destrukce plyne i z vpádu cizorodého textu; neologismy pak zasahují jak obecnou výslovnost (typ:sejma),tak gramatickou záměnu (vnikna, krachoň) i pouhým zpřeházením slabik a hlásek. Matoucí roli jazykové etymologie předvedli recesisté oficiálním dotazem do Jazykového zákampí Lidových novin na původ slova "piskoř", což odvozovali, ovšem mylně, od slova "pískati". K hrdosti tazatelů "nalítl" na tuto mystifikaci i věhlasný jazykověděc prof. František Trávníček. zde v rámečku Jazykové zákampí, heslo Piskoř
    Povzbuzeni tímto úspěchem pokoušeli se recesisté uplatnit i další vynálezy, jako slova: "kurťak", "kudna", "bakuř" a "krachoň"; poslední slovo mělo původně znamenat žernovem osudu zdrcnutou, tristní postavu. Recesisticky byla vykládána etymologie slova štukatér: šlo prý o kontaminaci jména automobilového závodníka Hanse von Stucka a básníka Otakara Theera. (Zde už jsme na prahu "vědecké demonstrace", objevující se v "přednáškách" Jana Vodňanského a rozvíjené při objevování mýtu "všeumělce" a "vynálezce" Járy Cimrmana.)
    Ukázkou z "prahorní" a neprávem zapomenuté či přervané linie "patafyziky" Alfréda Jarryho byla studentská perzifláž školní výuky dějepisu:
    Jan Žižka studoval finanční stránku zájezdu do Bodele. "Co děláš v neděli, Jene," vece jemu Boleslav Ryšavý. "Budu si pískat," odpoví mu rázně Žižka a svůj rozkaz dotvrdí máchnutím strašného palcátu. Vtom se stan zhroutí, celé vojště panicky prchá. Ryk a hluk zalétá v sluch. V čele všech se žene Žižka. Tak všichni páděj jako lavina do cintorína. V cestu se jim postaví náš tatíček prezident. "Kam tak zhurta na Jogurta?" "Ale ale, měli jsme namále."
    Almanach Recese
    Dominantou recesistického humoru jsou formy jazykově agresívní, jež přesahují hranici sdělnosti a sahají dokonce i za rámec obvyklé "komiky slov". Hnutí totiž vědomě vytvářelo jazykové novotvary, v jejichž zjevné "nesmyslnosti" se zrcadlí absurdita veřejného života. Nonsens, jenž se stal způsobem vládnutí, byl dováděn ad absurdum a demonstrován množstvím komických situací. Na druhé straně se hnutí dožadovalo spravedlnosti a žádalo uznání "nesmyslu" jako součásti životní reality, bez níž by naše existence nebyla úplná a naše bytí by ztratilo dimenzi pohody, radosti z překvapující změny. "Mít smysl pro nesmysl," říká Miroslav Horníček a charakterizuje tím zároveň význam recesistické aktivity.
    Nutno vzít ovšem v úvahu, že autoři těchto recesistických hříček se vůči literárnímu zpracování staví laxně a odmítavě, sázejíce spíše na moment překvapení a na životní náhodu;v tom je tajemství originality tohoto čistého a ryzího humoru, jehož úkolem je "prozkoumávání terénu". Záhady svého nitra odhalují bez ohledu na úspěch, varujíce předem: "Ztrácíme jakoukoliv odpovědnost. Odpovědnost? Ke komu? K tobě, ty blbej čtenáři!"
    Recesistický charakter měly v padedsátých a šedesátých letech hospodské společnosti a kluby, např. společnost excentriků v hospůdce U Malvaze (Vladimír Boudník a Egon Bondy), Křižovnická "škola čistého humoru" v knajpě U Křižovníků (Karel Nepraš), či spolek Pohodlí v hostinci U Napoleona; ten vydával dokonce sborníky svérázných aforismů, jejichž půvab dosud nevyvanul:
    "Když jsem šel do hospody, tak jsem si přál, aby ke mně to pivo bylo dneska milosrdný a odešlo ze mně jinou cestou, než ke mně přišlo.
    Hele, já vařím ekonomicky, mě sere, když mám vařit dýl, než to sežeru.
    Tělesné objímání je Boží blahopřání
    Pro chlanější dny mám teplý šle; ty jsou podložený filcem.
    Ty jseš jako já. Taky jsi to dokázal, bejt takovej vosamělej jako křižník Aurora.
    Brno je hrozně poetický město; tam když se vožereš, můžeš si bejt jistej, že nepadneš na zem, ale na nějakýho básníka.
    Dovolte, pánové, já vám něco řeknu: Zulukafři jsou proti nám inteligenti.
    Kuzmo, my máme takovej humor, že jsme ho sami ještě nepochopili, jsme sami v sobě napřed.
   
   
    Lze zakončit poukazem na pokračování recesistických "rabiátských" akcí a happeningů, inspirovaných jejich vytrvalým propagátorem Eugenem Brikciem? Ale to už není historie, to je živá současnost!