Pražská ironie

    Praha září jako briliant v diadému velkoměst Evropy. Avšak lidé, kteří zde žijí svůj skutečný, nikoliv příležitostný či náhradní život, nebývají s touto krásou vždy spojeni. Jejich život je závislý na každodenním shonu a obstarávání; křižovatka, kde se stále něco děje, která je střetem konfliktů, není vhodným prostředím pro pohodu, klid a odpočinek. Kdesi ve středu města i na předměstích kvete zvláštní "pavlačová" kultura činžáků a smutných dvorů, vyznačující se i zlobou, závistí a zvláštní zatrpklostí. Ale přitom je v Praze stále dost míst a energie k zapomnění, k popření a překonání "kazového" prostředí velkoměsta. K tomu se vyvinul zvláštní druh humoru, jenž má název pražská ironie.
    Ironie je výrazem zraněné něhy; někdy to bývá trauma malého, inteligentního národa, jenž je neustále někým napadán, přesvědčován, znejisťován ve své existenci. Musí se chovat tak, aby přežil, aby se uchránil, aby neztratil chuť k životu. V houbi ponížení nachází ozdravující výsměch a smích odporu. Strach o svébytnost vede ke snaze ohraničit se a uzavřít do sebe. Jindy se mění v křečovitou snahu rychle dohnat ty ostatní, šťastnější a úspěšnější. Provizórium, jež se stává osudem, přechází i do životního stylu. Pražský osud je totožný s osudem celé střední Evropy:
    Pan Roubíček vyplňuje dotazník. Nejvíc potíží mu činí rubrika: "Domovská příslušnost".
    "Nu, kde jste všude bydlel," pomáhá úředník.
    "Narodil jsem se v Bukovině, teda v Rakousku," vybavuje si pan Roubíček. "Pak jsem bydlel v Maďarsku, pak v Rumunsku a v Československu. Potom zase v Maďarsku, pak v Rusku a teďka jsme na Ukrajině."
    "Člověče, vy jste ale světoběžník!" "Kdepak, po celý život jsem se nehnul z Užhorodu!"
    Pokládáme se za národ malý, ohrožený. Jak se chovat v kolizích současnosti? Odkud čerpat posilu? Ve slavné minulosti?
    Ve vědomí národa se střídá "filozofie dubu", spíše vysněná a vybájená, s "filozofií rákosu", jež se stává životní nezbytností. Z nedostatku možností artikulovat a deklarovat své já, ze staletí prožitých v područí a pod tíhou despocie, vzniká pocit ublíženosti, služebnosti, lokajské potměšilosti. Také s tím se vyrovnává pražská ironie. V Praze občan obvykle ostře rozlišuje mezi " nahoře" - a "dole". Vzniká jakési anonymní veřejné mínění. Navíc má Praha možnost nahlížet "za kulisy" vládní moci; vzniká lidová, atavistická ironie vůči všemu obřadné a pompézní oficialitě. Trucovitost nabývá však někdy směšné rysy: Císař František Jobsef I. navštěvoval Prahu obvkle při otevírání nějakého mostu. Když se v roce 1901 procházel po nově opraveném mostě Františka I., zeptal se náhle doprovodu: "A kdepak jsou ti červenokošiláči?" (Mínil příslušníky telocvičné jednoty Sokol, kteří se ze vzdoru přivítání neúčastnili.) - "Ti mají dnes výlet, Vaše Veličenstvo," zakoktal zrudlý místodržící.
    Chaotický rozvoj civilizace způsobuje, že pro obyčejného člověka (uomo qualumque) se velkoměsto stalo bludištěm. Člověk přestává být jednotkou, existuje pouze v davu. Tomuto "náhradnímu" postavení se Pražené brání ironií; v hospodách a u pultů vznikají vtipy a anekdoty, jež jsou vlastně jakýmisi sarkastickými komentáři k politickým událostem a k jejich představitelům. Pražský ciotoyen si chrání svůj svět před zásahy zvnějška předstíraným či skutečným flegmatem. Kristus Pán byl taky nevinnej a taky ho ukřižovali. Nikdy nikdy nikomu na nějakým nevinným člověku nezáleželo. Maul halten und weiter dienen, jak nám to říkávali na vojně. To je nejlepší a nejkrásnější."
    Osudy dobrého vojáka Švejka
    Pražská ironie si libuje ve dvojsmyslech, je posedlá zálibou v míhání a kličkování; proto ji nelze chytit ani usvědčit. Svou svobodu si však chrání a nenechá ji zatlačit pod práh vědomí. Raději si nasazuje masku tuposti a nevědomosti. Ale i tato maska je plna ironie a je tudíž klamná. Zastupující říšský protektor Reihard Heydrich prohlásil: "Češi jsou smějící se bestie."
    Koncem války (1939 - 1945) měli Němci starost, co s nimi bude, prohraje -li Velkoněmecká říše válku. Zástupce primátora Pfitzner vymyslel odstrašující plakát, na němž byla temná silueta pražského Hradu a na ním krvavý pařát. Měl znázorňovat Rusy. Pod tím stál nápis: "Zachvátí-li tě, zahyneš!" Plakát byl vylepen ve všech tramvajích. Pražáci na něj připisovali: "My se nebojíme, my tam nebydlíme!"
   
    Stísněný prostor Evropy je náročný na adaptabilitu. Učme se řečem, ale ne nezpůsobům! Přizpůsobivost se nesmí přehánět, nemá-li sde stát bezpáteřností a bezcharakterností. A napodobení vede k povrchnosti.(F.Peroutka) Diletantismus a zlodějna se mnohdy považují za jakousi národní specialitu. (Kdo nekrade, šidí rodinu!) Také proti tomu míří chytrý humor a pražská ironie! Jan Werich kdysi prohlásil:
    "Každý národ má nějaký charakter. Jenom Češi ne. A já jsem taky Čech. Blbec jeden."
    Pražská anekdota vychází z polohy všednosti a banality. Zachycuje spíše tušené a neartikulované pocity obyvytelstva, jež žije v činžácích a panelácích, ale které rovněž touží po volnosti a po svobodě! Dopřává si ji alespoň po troškách, v občasných excesech a posezeních u piva či při kartách. V některém případě jde o odklad nepříjemných rozhodnutí. Vlivem "chlapské" euforie kráčí takový člověk světem jako Dionýsos, oživlý mýtus bujnosti a síly; utěšuje se přitom vnitřní radostí, že "zpříjemnil těm druhým volnej čas".
    "Pane vrchní, co jste to přinesl v půllitru za krásu! To pivo s nádhernou pěnou! To není pěna, to je šlehaná smetanma, to není smetana, to je chladivý puding, to není puding, to je sám parádní gól!
    Pane vrchní, ta vaše Formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je Betlémská kaple, ve který každý host hovorem stává se tím, kým býval, nebo chtěl by být, pane vrchní, ta vaše hospoda, to je hlučná a hlučící samota, ve které nejlíp se sní..."
    Bohumil Hrabal
    Anekdota je útěk z reálného světa nepříjemností a komplikací do světa básnické imaginace; někdy je tomu naopak. Vychází z komického nápadu, z burleskní fantazie, ale vrací se pointou do reality. Hospodská anekdota může být drsná a cynická, ale nesmí být rozvleklá a upovídaná. Obsahuje vyzrálou moudrost, ale i mazanost a drsnost; tento černý humor zrcadlí drzý škleb periférie.
    "Pan Pyšvejc hraje U námořníka v Holešovicích mariáš. V ruce má dvě sedmy a točí se výš. Tu se rozletí dveře a vyděšený hlas volá:"Pane Pyšvejc, stalo se hrozné neštěstí, vaše žena skočila z okna!"
    "Á sákra," povzdychne pan Pyšvejc. "Tak rychle eště jednou kolem a musím jít!"
   
    Na rozeklanost životního provizória reaguje obyvatel činžáku s klidem a nadhledem; pocit sociální nerovnosti si vyrovnává osobitou ironií, s níž bagatelizuje vše, co přichází odjinud. Rady a napomenutí, přicházející seshora, jsou mu platné "jako hluchému hudba anebo mrtvému zimník". Flegmatické "to chce klid" je opozitem k horlivé "kariérní naivitě" snaživých pitomců typu kadeta Bieglera:
    "Nějaký mladičký lékař, duše čistá doposud a nezkažená, mluvil o tom, že jest přesvědčen, že vojáci budou nepřemožitelnými válečníky... K čemuž dodal vrchní štábní lékař:
    "Pane kolego, mohu vás ubezpečit, že je to všechno marné... Z těch lumpů by ani Radecký, ani ten váš princ Eugen Savojský nevychovali vojáky. Mluvit k nim andělsky, nebo ďábelsky, to je všechno jedno. Je to banda."
    Osudy dobrého vojáka Švejka
    "Obyčejný" svět si prostý člověk mění v řadu každodenních rituálů, jejichž obřadnost (zabijačky, hra v karty a při biliáru, hovory při pití piva a vína), je vyrovnávkou pro nedostatek "velkých" událostí a činů. Únikový vět zábav, jídla a pití, sportovních či hudebních atrakcí, vnímá tento člověk emotivně a sakrálně; v drobných slavnostech a v příležitostných extázích nalézákonec konců ten svůj pravý, "skutečný" život.
    "Doma, když jsme zabíjeli, tak jsem napřed snědl pořádnej kus ovaru, celej rypák, srdce, ucho, kus jater, ledvinu, slezinu, kus boku, jazyk ... a potom přišly jitrnice, šest, deset kousků, a bachoratá jelita, kroupová a housková, že ani nevíš, do čeho dřív kousnout, do houskovýho nebo do kroupovýho. Všechno se rozplývá na jazyku, všechno voní - a člověk žere a žere..."
    Osudy dobrého vojáka Švejka
    Tvořivý rys pražské ironie vrcholí ve zvláštním, humorně laděném epickém útvaru, jenž dostal název hospodská historka. Zásluhou humoristy Jaroslava Haška a básníka Bohumila Hrabala vešel tento útvar do literatury, a to dokonce i do literatury světové.
   
    V Praze, jež byla odedávna křižovatkou evropských cest, směsí kultur, národů a jazyků, otevírají se mohutné zdroje umění a tvořivosti. Právě v místech, kde dochází k setkáním a střetům ras, národů a jazyků, vzniká velká literatura. (Praha, ale také Terst, Oděsa, Krakov aj.) Vzniká zvláštní, anarchisticko nihilistický despekt k událostem a dějinám. Pražský ironik dějiny zesměšňuje, mísí vážnost s nevážností, upřímnost s neupřímností, tragické s komickým; tím provádí jakousi podvědomou demystifikaci dějin.
    " Ty skvrny na slunci mají opravdu velkej význam, jednou se vobjevila taková skvrna a ještě ten samej den byl jsem bit U Banzenthuů v Nuslích. Vod tý doby, jak jsem šel někam, vždycky jsem v novinách hledal, jestli se zas neobjevila nějaká skvrna. A jakmile se vobjevila, sbohem, Máry, nešel jsem nikam, a jen tak jsem to přečkal.Když tenkrát ta sopka Mont - Pellé zničila celý ostrov Martinique, jeden profesor psal v Národní politice, že už dávno upozorňoval čtenáře na velkou skvrnu na slunci. A vona ta Národní politika včas nedošla na ten vostrov, a tak si to tam na tom vostrově vodskákali."
    Osudy dobrého vojáka Švejka
    Spektrum pražské ironie jde do šířky i do hloubky; vedle plebejského humoru Haškova zahrnuje v jistém smyslu i naprosto protichůdný introvertní výraz Franze Kafky, jenž zosobnil únik z martýria pražského židovstva. Zjitřenou vizí vyjádřil Kafka mýtus pronásledovaného kmene a monumentalizoval tak naprosto odlidštěnou podobu byrokratického aparátu. Vyjádřil i osudovou závislost jedince na absurdrních poměrech, jeho existenciální "odcizení". Kafkovy expresionistické vize předznamenaly pozdější tragedii celého dvacátého století.( Kafka byl jako světový autor "objeven" až ex post, po holokaustu a po druhé světové válce.) Ani ani tento výraz by nevznikl bez podhoubí, jímž je pražský humor a ironie.
    Max Brod uvádí, že když Kafka četl v spřáteleném kroužku některé kapitoly z Procesu, mnozí se zprvu smáli.
    Ač byli Kafka a Jaroslav Hašek vrstevníky, osobně se patrně nikdy nesetkali. Zatímco noblesní Franz Kafka pobýval v kavárnách (v Praze byly umístěny většinou v prvním poschodí), potloukal se nezaměstnaný novinář Hašek po bohémských putykách a výčepech, nacházejících se v přízemí s vchodem do ulice. Oba ztělesňují protilehlé póly pražské ironie: literárně jde o průsečík melancholie a grotesky.
    Melancholie je provázena ironickou směšností. Člověk, jemuž se labyrint města stal nezbytným přízrakem, jehož život je banalitou rozdroben do nepřehledných detailů, jež vnímá pouze fragmentálně, nechce se řídit abstraktními tézemi a ideály. Pražská ironie překračuje hranice filozofie a stává se součástí bytí, svéráznou homologií. Znovu platí: banalita a abstrakce jsou dvěma stránkami téže skutečnosti, téhož univerza.
   
    Na rozdíl od impulzívního humoristy Jaroslava Haška chápe Bohumil Hrabal pražskou ironii existenciálně a rituálně:
    "Aby lidský úděl těchto obyvatel činžáků nebyl jen cestou k smrti, aby dosáhl i ve svých vzpomínkách a podmínkách odsouzeníhodné vznešenosti, vytváří si tento člověk na svou obranu šibeniční, absurdní humor, ve kterém si uvědomuje svoje sociální postavení, vytváří si svou ironii, která okamžitě bagatelizuje všechno to, co v krásných slovech přichází, a je těmto lidem platná jako mrtvému hudba nebo zimník."
    Také Hrabal těží z lidového atavismu, z této tvořivé prasíly, která je současně živelnou, bezprostřední potencí, ale kterou lze uchytit a zobrazit též intelektuálně. V kontaku s libeňskou periferií odhodil Hrabala surrealistické manýry a začal psát prózy, jež jdou "přímo" ze skutečnosti. Jeho hrdinou se stal "pábitel", člověk, jenž navzdory mizerii kráčí životem jako "vítěz" a raduje se z přílivu neustále čerstvých zážitků, který absorbuje tyto podněty s tvořivou potencí, vybaven dostatkem nervů a chuti k životu. Z poetického úžasu a dojetí vzniká pak fenomen, jenž Hrabal nazval - perličkou na dně.
    "Budete se divit, že jsem svým psaním oslavil čtvrtý stav, všechny ty obyčejné zdánlivě prosté lidi, kteří mi jsou mírou všechn věcí a událostí, že jsem přivedl znovu do povědomí pábení a pábitele, všechny ty, kteří se ještě dovedou smát a zaplakat si nad smyslem světa, kteří svým životem docela ne lehkým ořivili literaturu svým barbarským vpádem, a tak naplnili slavné věty filozofů... Uměti neuměti... Docta ignorantia.
    Bohumil Hrabal (1889)
   
    xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Fenomenologie humoru mohla být doplněna a vydána jen v atmosféře svobody ducha a svobody svědomí. Jde o to, aby hlavní vynález dadaistů, smích jako výraz bezprostředního veselí, rozkoše a temperamentu, byl uveden v soulad s typicky českým vynálezem "chytrého humoru", jenž je výrazem evropského kritického cítění a myšlení. Snad i to je krůček k povzbuzení národního sebevědomí. (1999)