Bohové se smějí

    Bohové se smějí
    Čemu se smějí bohové?
    Komično jako integrální součást světa
    Je "hovadno" fenomenem i dnešní doby?
    Humor "bezpředmětný" a "předmětný"
    Absurdita - instinkt "nesmyslu" v nás
   
    Bohové sedí na Olympu v síni se zlatou podlahou, pijí sladký nektar, veselí se a hodují; poté, co se zbavili nadvlády Titánů ocitli se ve věčném blahu. Čas od času letmo pohlédnou dolů na nešťastné Trojánky, kteří se stále pachtí, vrtí se a hemží, čemuž se bohové občas chutě zasmějí. Tak je alespoň líčí slepý Homér.
    Čemu že se bohové smějí? V prvním případě šlo o běžnou manželskou rozepři. Žárlivá Héra vyčítá svému muži, hromovládnému Diovi, že v jakési soudní kauze protěžoval mořskou bohyni Thetidu. Syn Héfaistos, aby zahladil trapnost rodinné hádky, překotně nalévá rozmařilým bohům "sladkého nektaru mok". Když blažení bozi spatří, že kulhající sluha "supěje ztěžka" plíží po hodovní síni, propuknou v bouřlivý smích.
    Krutí a necitelní bohové, vysmívají se mrzákovi? Či si snad vzpomněli, jak tento pilný, leč nepříliš důvtipný synek ke svému úrazu přišel? Kdysi se totiž postavil neprozřetelně na stranu matičky a prchlivý otec a vládce bohů Zeus se rozzlobil, chytil nebožáka za nožku a srazil ho z Olympu dolů na ostrov Lemnos. Od té doby Hefaistos kulhá. Hloupost a neštěstí druhých může být záminkou k smíchu!
    Případ první: humor slouží k degradaci hodnot, k zesměšnění moci a autorit. Je však necitelný k lítosti a utrpení.
    "Nezkrotný posměch" božských zahalečů vzbudí i jiná patálie. Záletný Ares "uvízl" na loži s krásnou Afroditou v poloze velice delikátní, kterou právníci nazývají "in flagranti". Podváděný manžel - opět nešťastný Hefaistos - jsa dovedným kovářem, ba dokonce umělcem, opřede milostnou dvojici "umělými pouty". Trapný okamžik! Leč bohové, namísto aby se taktně odvrátili, propuknou v "nezkrotný smích"! A dovádivý Hermes přidá navíc rozpustilou poznámku, že on sám by hrdě snesl třikrát tolik pout (a ostudy), jen kdyby se octnoul v náruči krásné Afrodity! Případ druhý: Smích je určitý nadhled, jenž nás osvobozuje z trapných a malicherných situací; povzbuzuje totiž sevebědomí, vrací pocit síly a převahy.
    Smích je darem bohů; pokud jsme toto nepochopili, nic jsme nepochopili.
   
    Karel Čapek zdůraznil plebejskost humoru:
    "Humor je převážně lidový projev, tak jako hantýrka je lidová řeč; sým humor je tak trochu jako lidová hantýrka. Že špásování je v takové míře výsadou sociálně možších vrstev, je úkaz veliký a dávný...Pán může být toliko směšný, ale jeho sluha má humor. Enšpígl je muž z lidu. Švejk je kmán. Je to, jako by veliký, otřásající smích dějin stále zazníval zdola." Je třeba ovšem rozlišit smích a výsměch, i když oba druhy komična nerozlišitelně splývají. Smích je rozverný, optimisticky naladěný, smiřlivý a milosrdný. Výsměch bývá jízlivý, někdy i tvrdý a nelítostný. Přesto jsou oba druhy ne-li bratry, tedy alespoň sousedy. Dvě strany janusovské tváře humoru.
   
    Smíchem lze i filozofovat. Komičko je integrální součástí světa. Věčný protiklad ducha a hmoty, svár duše s tělem. Smích je pramenem nečistých sil v člověku (podle Aristotela je součástí "ošklivého"), a komika bývá spojena s fenomeny země, těla, předmětu; stává se přirozenou protiváhou ducha a duševních hodnot, tedy i víry v nadpřirozené bytosti či zjevy. Základnou smíchu je pozemskost.
    Rozverní a rozesmátí bohové! Věděli to, co my nevíme. Podstata smíchu je dodnes zahalena tajemstvím! Mudrc starověku Aristoteles vypracoval úctyhodnou Poetiku, která pojednává o tragedii jako druhu estetična: druhý díl, věnovaný komičnu, se nenávratně ztratil. Jedno je však jasné.
    Žádné gesto, žádné slovo není samo o sobě komické, vše plyne ze souvislostí. Proto hledejme smysl - i v absurditě světa. To je východiskem fenomenologie. Spojuje ideje - smysl věcí, s jejich znaky či zvuky. Smysl je ve svém úmyslu jednota, ve své realitě však vždycky roztříštěnost, pluralita, nesoulad.
   
   
    Jan Patočka
    Ve Starém i Novém zákoně, na rozdíl od Iliady, humor chybí. Věřit - znamená sklonit se před absolutnem v důvěře v transcendenci. Smích je světlem života pozemského, je výrazem přirozeného lidského sebevědomí. - Víra však mnohdy ulpívá na duševní strnulosti a bývá zakryta mravním pokrytectvím. Smích funguje proto jako faktor brozlišující a očišťující, prohlédající závojem slepoty. Fenomenologie humoru znamená hlubší poznání forem i nazření podstaty. Ano, smíchem se skutečně dá i filozofovat! Aliquanti preaterea rido, jocur, ludo - homo sum.
    Občas se také směji, žertuji, hraji si - jsem člověk.
    Plinius ml.
   
   
   
    Moderní člověk se stal pánem světa; co do spotřeby a zahálky je téměř na úrovni olymských bohů. Něco podstatného mu však schází; je to jejich smích, onen nadosobní, kosmický stín nesmrtelnosti!
    Jen hlupáci se chytrými rodí. Ostatní se to musí učit. Humor je součást kultury, a proto je třeba něco vědět i o jeho dějinách. Každá doba vyznává určitý druh komiky. V starověku to byl smích satyrů, v novověku zajaly grimasy šašků a klaunů. V devatenáctém století převládla ironie, na počátku dvacátého věku vykvetl osvobodivý smích; ppozději ho vystřídala komika absurdity. Co nás čeká v dalším tisíciletí? Božské veselí, anebo záhadný úsměv idiota?
    Ironie je jediným čestným kompromisem mezi hluboce raněnou duší a světem.
    Stendhal
   
    Nebazírujete-li na maličkostech, můžeme se dohodnout:
    Humor - je druh emocionality i způsobu vidění, část komična, ztělesňující radost a veselí. Je projevem mentality, výrazným rysem společenství: mluvíme např. o humoru národa, o humoru plebejců, různých povolání apod. Existují též odrůdy, které komiku postrádají, např."černý" humor, smích skrze slzy aj.
    Vtip - překvapivé zřetězení a střetnutí významových kontrastů.
    Smích - následný fyziologický afekt, k němuž někdy dochází, jindy nikoliv. (Usmíváme-li se např. "pod vousy", nebo "pro sebe" apod.)
    Satira - je kritika smíchem, většinou společensky angažovaná.
    Karikatura - kresba s výrazným zveličením detailu. Budí absolutní dojem směšnosti.
    Groteska - umělá strnulost, znecitlivění; její doménou je oblast fantazie, stejně jako v pohádce.
    Ironie - osobně zaměřený výsměch, výkřik zraněné něhy. Má různé odrůdy: parodii, travestii, blasfémii, perzifláž, apod.
    Komično - estetická kategorie, protikladná tragičnu; uplatňuje se v umění i v přírodě. V umění nabývá rozličných odstínů a forem: komedie, pantomima, alegorie, aforismus, epigram aj.
    Nesmějeme se: l.Příběhu vyprávěnému v nepříhodnou chvíli, nezapadajícímu do situace.
    2.Příběhu často opakovanému.
    3.Příběhu vyprávěnému příliš zdlouhavě. Podmínkou smíchu je vytvářet nepředvídané.
    Stendhal O smíchu
    Jsou tři zdroje a tři prameny smíchu:
    l. Kontrastnost věcí, významů nebo idejí, jež jsou uváděny v souvislost, ač představují hodnoty navzájem nesouměřitelné. (Např. rozpor mezi hmotným a duchovním, mezi plebejskostí a vznešeností, mezi přirozeností a strojeností (Bergson).
    2. Překvapivé odhalení těchto kontrastů, úleva a radost z ušetřené "námahy", kterou jsme kdysi předpokládali a kterou jsme bleskovým zásahem uspořili (Freud).
    3. Zveličení, čili hyperbolizace, nutná k odhalení a ke zviditelnění skrytých událostí, jež byly zašifrovány a zahrabány ve rmutu všednosti a banality (Pagnol).
    Kolem těchto tří zdrojů krouží všechny definice humoru.
   
    Často říkáme s pýchou, že jsme, my Češi, národem humoristů. Oháníme se jmény: Havlíček, Hašek, Poláček aj. Ale má tento zatrpklý a netrpělivý národ ještě smysl pro humor? Není to omyl nebo mystifikace? Vždyť Češi jsou vesměs váhaví, opatrničtí a ustaraní. Mluví se dokonce o lokajské povaze či "chalupnickém" rodu. Odkud se berou ty jiskřibvé vtipy a výborné anekdoty, jež zaslechneme na ulicích a jimž se obdivuje každý česky mluvící cizinec?
    Český humor vznikal i v situaci, kdy bylo zle, kdy šlo o krk. Proto se musel skrývat, ukládal svá zrna se ve spodních vrstvách jazyka, řeči, nehlasné gestace. Nositelem humoru se proto stal sám jazyk, čeština, tato sémanticky rozevlátá, neurčitá, neuchopitelná, ale skoro vždy k anekdotické pointě směřující řeč, z které se rodí bezpočet vtipů a množství bezejmenných vypravěčských talentů. Jazyk, jenž procházel staletím ponižování a měl být zcela vyhuben, vytvořil si množství přesmyček, zámlk a nápovědí, gejzíry neuchopitelných významů a náznaků, stal se ideálním materiálem pro nejrůznější parodie, travestie a mystifikace.
    "Já nevím, esli to je dobrý, anebo správný. Je to špatný!"
    "Takovej osud, to je k zbláznění. Eště že mám ten svůj turistickej talent, jinak bych to nevydržela."
    "Tak pojď, vožereme se a zblázníme se!"
   
   
    Z hovorů v hostinci a v autobuse
    Čestina je mateřštinou humoru a má bezpočet odstínů zesměšnění. Je základnou pro "chytrý humor" a zobecňující nápady a myšlenky, které lze dokládat a dokumentovat hned v praxi, to jest na příkladech.
   
    Komično je integrální součástí světa, stejně jako tragično; stojí však mimo morální konstanty.
    Komično není morální, ale také není nemorální: je amorální. V každém člověku co chvíli ožívá šašek, jež se směje sobě samému. To dovoluje lépe cítit a plněji žít; v kritických situacích dýcháme volněji. Nezřídka bývá humor cestou, jak dosáhnout vnitřní síly a převahy: je nejvyšší metou s v o b o d y.
    Smích, tento nestvůrný zjev, je jedním z nejzjevnějších znamení ďábla v člověku. Souvisí totiž s dříve zažitým pádem, s tělesným a duševním ponížením. Charles Baudelaire
   
    Smích mívá někdy podobnu masky. Pocit výlučnosti směřuje k transcendenci, vzbuzuje závist. Lidé vidoucí a smějící se bývají pronásledováni. Smích se proto objevuje v masce klauna, pierota nebo blázna. Jakmile masku sejmeme, objevuje se stopa ryzí lidskosti. Smějíce se, jako bychom byli herci poznání, někým nadskutečným, kdo stojí mimo vlastní proud života a neosobně jej hodnotí.
    Jiří Frejka
    Smích dodává náladu a chuť k životu. Optimisté žijí déle než ostatní; obnovují neustále energetickou zásobárnu své duše. Humor a smích léčí i občasnou depresi a melancholii. Švýcarský hudební klaun Grock, vlastním jménem Adrien Wettach, byl na zájezdu v Antverpách. Pohled na nekonečné roviny a lodě, plující nad úrovní silnic, v něm vzbudily závrať. Vyhledal známého antverpského psychiatra a žádal o pomoc. Lékař ho vyšetřil a nakonec mu poradil:" Máte štěstí, je tu ten skvělý klaun pan Grock, běžte se na něj podívat, to vás uklidní!" - "To nepůjde", odpoví klaun smutně,"ten pan Grock jsem totiž já." - Tato anekdota se vypráví o mnoha humoristech a umělcích.
   
    Idioti mají přednost! - Shakespearovi šašci byli vlastně truchlivci, kteří se "zbláznili" z pomyslné pseudovážnosti svého okolí! Zkusme se podívat na svět duhovým sklíčkem humoru! Je nutno se smát, už kvůli strachu, že zemřeme, aniž bychom se kdy zasmáli.
    La Brućre