Melancholie věčné stavby

    Projekce života, nikoliv už jen jednotlivých zážitků, ale uceleného, leč neuchopitelného lidského osudu do polohy mýtu, k tomu nestačí jen fantazijní umocnění detailů a zážitků. K tomu je třeba provést transcendenci podstat, převtělení a rozptýlení osobnosti v identitu bytí. Ztvárnit tuto metu se Hrabal pokusil v textu, jemuž dal název Hlučná samota.
    Jestliže se Hrabalovy konfrontace přesunují v letech sedmdesátých do zdánlivě klidnějších vod vzpomínky,může být považováno za ústup nebo únik od skutečnosti. Také na to se později upozorňovalo. Ale bdělost dohlížecích orgánů tím otupena nebyla.Zbystřila svůj zrak zejména po vydání vrcholné práce z tohoto období, jímž je Příliš hlučná samota(l976).I když Hrabal v různých prohlášeních do jisté míry žongloval ve vztahu k režimu, ze svých uměleckých kritérií neustoupil nikdy.
    Metoda "veřejné zpovědi" může mít totiž dvě varianty: buď jsou v popředí dějiny a konkrétní lidský osud je upozaděn. Nebo je tomu naopak. Dějiny mají roli symbolického pozadí a v popředí je úděl člověka. Výpověď, plná zámlk a nápovědí, má však přesto univerzální charakter: obsahuje tragiku osudu i zlověstná znamení.
    Složitá situace tvůrčího intelektuála v totalitním režimu se stala inspirací k monologickému vyprávění, v němž se autor dostává k podstatným otázkám života a smyslu lidské existence. Sám tvrdí,že se ho zmocnila touha "zkusit, co je to za cestu, zda je ještě čas dostat se myšlením k takovému klidu, který zabezpečí člověka před touhou utéci do samoty, utéci od nejpodstatnějších otázek, na které má člověk mít sílu a odvahu vyptávat se". Na prahu svého stáří se tedy rozhodl "vychutnat nesmyslnost té cesty, která stejně vždy končí předčasným odchodem".
    Tyto momenty se názorně vyjevují v práci, jež je páteří tvůrčího vzmachu v letech sedmdesátých a bývá označována za opus magnum celého jeho díla - Příliš hlučná samota (1976). Ve vrcholné fázi své tvorby pokouší se Hrabal zachytit identitu člověka meditací, zpovědí, monologem, formou přerývaného "proudu" řeči". Řídí se přitom svým svérázným stylem, obsahujícím směšnost, ironii a paradox, svou,jak sám říká - "transcendentální melancholií". Pojetí lidského života jako cesty, jejíž cíl je v nedohlednu, je promítnuto na plátno obecného zániku kultury a vzdělanosti.Děj této novely je výrazem pulzace dějin, jež nazírány z hlediska věčnosti a touhy po transcendenci se jeví jako zákmity záblesků a tmy, jako střídání zrodu a zániku.
    Základním rysem Přiliš hlučné samoty je symbol- starý lis na papír, v němž jsou slisovány i knihy a s nimi odcházejí i hodnoty. Obavy o osud kultury spojuje Hrabal s nejosobnějšími prožitky, aby došel k esenciální formě vyjádření.
    Příliš hlučná samota je práce náročná a dosti obtížné je jí porozumět.Setkáme se zde s citáty z Immanuela Kanta, z Lao-c' nebo Schopenhauera,s odvoláním i na myšlenky Friedricha Nietzscheho a Ladislava Klímy. Tyto signály jsou pouze výzvou k osobitému autokomentáři, jenž směřuje k vyslovení Hrabalova společenského a existenciálního zážitku.
    V době "normalizace" byla česká kultura pod tlakem, jenž se dotýkal samotné podstaty její existence. Hrabal si však klade otázku o potřebě krásy a kultury vůbec,tedy i v budoucnosti. Nejde o lamentaci nebo staromilství. Opírá se o citát z Hegela,jenž prohlásil: "Největší hrůzu mám z forem, které zvápenatěly."
    Mluvčím těchto filozofických podnětů je vypravěč a hrdina příběhu, balič papíru Haňta. S postavou jedné z pábitelských povídek má společné pouze jméno. Haňta z Příliš hlučné samoty je současně myslitelem a mistrem v kladení otázek, na něž nelze najít snadnou odpověď.
    Je zajímavé, že vyprávění, jež nás po celou dobu udržuje v napětí barvitostí obrazů i množstvím nadhozených otázek, nemá příliš rušný děj. Haňta obsluhuje starý, mechanický lis na papír, baví se tím, že vybírá cenné výtvarné reprodukce a obestírá jimi každý balík.Ve své touze po kráse nepopciťuje marnost svého počínání.Hrůza se ho zmocňuje teprve tehdy, když se setká s moderními automatizovanými lisy, jež jsou příznakem "nové doby". Vzhledem k jejich kapacitě je individuální hledání nejen marné, ale i zbytečné. Starý lis je symbolem doby, v níž dochází k zániku kultury. Vypravěče se zmocňuje melancholie z prázdnoty bytí, z nicotnosti lidské existence. Dějový nárys je pouze úvodem k napínavé reflexi myšlenkové a pocitové. Výměna starých a nových lisů je metaforou,hmotnou šifrou, jež naznačuje výměnu generací a proměnu techniky v souvislosti s vývojem civilizace.
    Vývoj jde cestou protikladů, znamená zánik a ničení. Nové generace si neuvědomují hodnoty " kultury", alespoň nikoliv s touto naléhavostí. Balič starého papíru Haňta(původně se měl jmenovat Adam) konfrontuje svou touhu po kráse se světem, jenž kulturu nejen nepotřebuje, ale který si ji ani nepřeje. S tím souvisí i proměna společenská.Haňtovi přátelé,lidé konkrétní a univerzitně vzdělaní,se octli ve sklepení, zatímco nahoře se pohybují lidé podobní andělům, čili abstrakce.Výměna kulturních vrstev, jež probíhá v souvislosti s vývojem společnosti, se podobá zápasu vzájemně se vyhlazující krysích klanů.V depresívní situaci jsou radostnou výjimkou kulturou "nezatížené" mladé cikánky, jež patří k nejhorlivějším sběračkám papíru.
    Děj není rozčleněn na jednotlivé kapitoly, jak tomu bylo v Anglickém králi, ani se nedělí na epizodické výjevy. Jde o variaci jedné a téže monologické výpovědi, plné vnitřní naléhavosti a dramatičnosti. Modelové vyjádření Haňťova osudového dramatu, viděného pod prizmatem "věčnosti", aktualizuje absurdně groteskní povahu dějin i jeho životní "cesty". Vypravěč je charismatická individualita(autobiograficky laděná), jež je mluvčím ostatních (alter ego). Cítí se vázán nejen na svět kultury a krásy, ale i na "světy" ostatních živých tvorů, např.zvířat. Výrazem jeho sounáležitosti s odcházející kulturou se tu stávají knihy, jejichž zánik v lisu se stává symbolem jeho osobního osudu.
    Forma "proudu řeči dovoluje dosáhnout až na samé dno artistní a duchovní vyprahlosti doby, jež nazírána jakoby zvnitřku. Formou litanie akcentuje Hrabal nejen vnitřní naléhavost výpovědi, ale i obecné filozofické myšlenky a symboly.
    Haňta chce "jít cestou svobody až do poslední chvíle", chce dokázat sám sobě, že člověk může zůstat "frajer", zbavit se strachu i ve vztahu k věčnosti, ale okolnosti tomu brání. Namísto toho se musí "vlicitovat" do nehorázných situací a ve snaze "zůstat vítězem" dochází k sebezničení.(Motiv sebevraždy byl v dalších zpracováních potlačen.) Vyprávění je v Příliš hlučné samotě spojeno s litanickým laděním výpovědi a je uvedeno Leibnitzovou větou o "melancholii věčné stavby".
    Do Příliš hlučné samoty proniká melancholie v duchu metafory o násilně "zastaveném času".(Měl autor na mysli vzmach české kultury v letech šedesátých, jenž byl násilně přerván sovětskou okupací?) Tento kontrastní rys dominuje i ve formaci vypravěče. Ten trpí pocitem vyvržení, neboť "svým způsobem života vždy pobuřoval a rozčiloval lidi, kteří ho vyhnali z ráje a odsoudili k tomu, aby ve sklepení balil potištěný papír". Přitom si tento osud nezvolil v touze po rozkoši a slasti, ale byl mu vlivem okolností vnucen. Vnucený osud je tedy bilancí Hrabalovy teorie "umělého osudu".
    Příliš hlučná samota je motivována dobou, v níž vysoce kulturní lidé žijí ve sklpeních, v níž "univerzitně vzdělaní" jedinci dělají topiče a skladníky. Na jiných místech jiní lidé touží po uskutečnění svého ideálu, své "rajské zahrádky". Pokřivený oblouk společnosti odráží nejen zánik kultury a hodnot vzdělanosti,ale i oblouk času v pomíjejícnosti věcí a lidí. Balič papíru Haňta je "proti své vůli vzdělán" a komentuje "svět z podzemí" velice konsekventně a s filozofickou průpravou.Svět "nahoře" se zjevuje jen v mysteriózním příšeří, které zamlžuje kontury postav a dává jim podobu přízraků.
    Svět nahoře je reprezentován hlasem horlivého šéfa, jenž svou touhou po kariéře reprezentuje současný stav společnosti. Existence zvratu hodnot je zdůvodněna tím, že ani "nebesa nejsou humánní", že se lze odvolat na obvyklý běh dějin. V tom tkví příčina vypravěčovy melancholie.-Jedinou devizou, která zbývá, že člověk nesmí odvolávat to, čím po celý život žil. V dané situaci chtěl Hrabal zachytit nejen svůj osobní, ale i hromadný osud. V pozdější reflexi se odvolává na teorii "mezních situací" Karla Jasperse: "V této ozvláštněné době se chovám jako depresívní maniak.
    Osciluju mezi hlubokou melancholií a zjasněnou euforií. A mezitím i přitom, rabínským posunutým okem tělesně zažívám všechny existenciální a mezní situace člověka a lidské společnosti, situace, které jsem pouze věděl, avšak kterými jsem nyní zasažen nejen já, ale i ta společnost, ve které žiji."
    Dramatičnost dějinné situace je o to hrůznější a zvrácenější, že čas se nezastaví, že jde dál, a svět je dále stejně krásný, ačkoliv jsou v něm lidé a hodnoty drceni pod koly dějin.Také tento moment si Hrabal uvědomuje.Příliš hlučná samota ztělesňuje mu oba póly, melancholii i radostné vzrušení. Jeho posláním není hodnotit,ale "vydat svědectví, poddat se oné zvláštní pošetilosti, že lze přenést mnohorozměrný svět na běžící řádky jednodimenzionálního textu." K tomu pak připsal: "I když možná budu zatracen, přece jen stálo za to okusit a zažít to hořké štěstí a způsobem svého psaní se dotknout paprsků skutečnosti."
    Je pozoruhodné, jak těžce Příliš hlučná samota vznikala a jakými prošla variantami. "První verzi jsem napsal v takovém apollinairovském verši, snad proto, abych se nemusel zlobit s rozdělovacími znaménky, ale možná i proto, že jsem celý ten příběh viděl jako jen a jen lyrický... Avšak když jsem přečetl ten text poprvé, zjistil jsem, že jsem psal pražskou češtinou, nikoliv slangem, ale hovorovou řečí. A pojednou mi došlo, že ten můj motiv obyčejného člověka, který je ale proti své vůli vzdělán, že postrádá ironii, že pražská ironie vypluje a bude víc zraňovat spisovnou češtinou, úzkostlivou řečí."
    Přidejme několik slov o charakteru textu:vypravěč a hrdina Haňťa byl kdysi osudově "vyvržen a vyhnán z ráje", odsouzen k pobytu ve sklepení, plném hnilobného pachu z tlejícího papíru. Tento svět je propojen s ostatními, kteří pracují v podzemí velkoměsta, což jsou mnohdy "univerzitně vzdělaní lidé". Představují duchovní kvalitu, jež se octla v nemilosti a je uvržena do zapomnění. Absurdnímu běhu dějin se příčí vyšší zákon "tao": co je nahoře, je i dole, a co je dole, je i nahoře.
    Svět sklepního podzemí je spojen s konkrétními zážitky z ulic velkoměsta, jež jsou podány jakoby v "opileckém" oparu, v němž se i banální skutečnost otevírá v nejpestřejším kaleidoskopu barev, světel i tvarů. Svět knih a vzdělanosti je kontrastem ke světu nadcházející generace, jež žije bezprostředními účely, generace, která nedošla k hlubšímu sebeuvědomění, a tím je vzdálena pocitu vlastního bytí.
    Snaha docílit sebeuvědomění i za cenu skepse a ironické rezignace pod drtivým "lisem" dějin je provázena vědomím ztráty a hodnot; je zdrojem Haňťova odhodlání zůstat za každých okolností svůj, být frajerem nekonečnosti, nepropadnout zmatku a zachránit se příležitostnými ludibriózními rituály. Jedním z nich je například estetické okrašlování balíků, jež jsou po stranách vyzdobeny reprodukcemi starých mistrů, rovněž předurčenými k zničení. Tyto rituály, navazující zřejmě na Klímův pocit ludibriozity jako odpověď na pocity nicoty a "odcizení", jsou symbolickým náznakem mýtu o Sisyfovi, jenž nehledě na marnost svého úsilí tlačí do kopce kámen, který se setrvačností řítí opět dolů.
    Hrabalovo vyprávění se nespokojuje jen s odvoláním na staré antické mýty, není pouhou alegorií na časnost lidských osudů. Snaží se o bezprostřední konfrontaci s marasmem tzv. normalizace. V okamžiku mystického splynutí, jehož jádrem, jak autor správně postihl, je odolávat nesmyslným proměnám, se odvolává na podstatu bytí, na jeho přirozenost a na kouzlo "věčných" symbolů a mýtů. Návraty k tělesné "zakostřenosti" těchto symbolů a šifer, jež provázejí vznik každého rituálu, zvláště ve stavu zrodu, jsou alegorií tvorby, jdoucí k podstatě. Vědomí, že se ze současného života tyto "tělesné" znaky vytrácejí, že život člověka nabývá mechanický, abstraktní charakter, je známkou rozkladu a nicoty.
    Jen oživením původních rituálů je možný návrat k zdravému sebevědomí obyčejného člověka, k jeho schopnosti odolávat pocitům odcizení. Přítomnost vitálně "tělesných" momentů nachází Hrabal u cikánských obyvatel, kteří jsou ještě schopni chápat všednost obřadně a projevovat i u každodenních úkonů sváteční nadšení. Sem patří barvité postavy cikánek, sběraček papíru, jejichž pudovou živelnost snad jen pokrytec může považovat za nevázanost, nebo za pornografii.
    Symbolika tělesných znaků nabývá v třetím zpracování ještě větší význam než v předcházejících verzích. Souvisí patrně se záměrem, aby osobité prožívání věcí, jež je pojítkem existenciální výpovědi, mělo rysy nadosobní, aby se stalo znamením absurdity společenského a lidského osudu. Zánik knižní vzdělanosti a hodnot, jež jsou s ní spjaty, je zdůrazněn vloženou zprávou o likvidaci vzácné pruské státní knihovny. Několika nadšenými mladíky byla zprvu zachráněna, ale pak byla prohlášena za válečnou kořist a naložena do otevřených vagónů, kde byla zcela zničena deštěm. Princip zániku a ničení však není typický jen pro dobu poválečnou, ale periodicky se opakuje i později.
    Základním motivem Hrabalovy práce je fenomén "hlučné samoty", jež nutí vypravěče neustále se vyptávat na otázky bytí, na smysl života a existence. Vypravěčova existenciální zkušenost je vyjádřena vnitřním monologem, v němž si vypravěč připomíná své mládí: na parodickém obraze "první lásky" se zjevuje kontura Haňtovy cikánky, jež mu vrátila sebevědomí a pak zmizela kdesi v koncentračním táboře. Právě její jméno Ilonka se objevuje v okamžiku smrti.Jiným motivem vyptávání se po smyslu života a smrti je mystický cit spoluúčasti se vším živým, tajemství, jež vysvítá ze zdánlivě netečných, leč vědoucích očí koček. Hlavním výrazem Hrabalova vyptávání však je melancholie, vedená snahou odhrnout oponu života i sounáležitosti se vším živým, proniknout záhadou kosmického dění.
    Myšlenková stavba Příliš hlučné samoty je založena na konfrontaci dvou dějinných principů - progressus in futuro a regressus ad originem: je zhmotněna konfrontací modelů vizuálních. Na jedné straně stojí postava mladíka (Ježíš), na druhé stařec (Lao-c'). Každá z těchto figurací je spojena s bohatým přílivem obrazů zasahujících do vzpomínek na dětství i do časů prchajícího mládí.
    Kontrastní prvky zpovědi se projevují nejen v antagonickém postavení filozofických typů a ideálů (Kristus - Lao-c'), ale i ve stavbě obrazů a slovních spojení, jejichž základem je obvykle oxymóron (něžný řezník, krásné neštěstí) apod. V tom smyslu nutno chápat vložený motiv vzpomínek na první lásku k Mančince, která představuje nejen paradoxní střetnutí krásy a ošklivosti (motiv pokálených a znečištěných tanečních šatů, což znovu evokuje motiv vyvrženosti, veřejné ostudy a osudového prokletí), ale i střetnutí knižního typu, který reprezentuje vypravěč, s typem konzumním a utilitárním. K těmto kontrastním motivům patří protiklad meditativního ducha sklepení, jenž těžce prožívá ztrátu hodnot, a bezduchého "povrchu", který je příznačný pro biologickou pulzaci života.
    Zánik světa knih a vzdělanosti je varovným signálem před ohrožením lidstva nekontrolovaným vývojem technické civilizace; mementem tohoto nebezpečí není jen návrat ke starým způsobům a rituálům, ani zánik jedince, vzdorujícího nesmyslným proměnám a chaosu, formou rituální sebevraždy. (V první verzi je Haňta slisován v obrovitém lisu spolu s haldami starého papíru.) Nestačí ani odvolání na symbol sisyfovského údělu, ani vědomí o střídě generací a vitálně mladších vrstev kmenů a národů. Jediným možným korektivem tohoto zběsilého vývoje je čas lidské mysli a lidského srdce.
    V tom směru mají pravdu ti, kteří tvrdí, že motiv času je dominantou celé skladby, neboť se projevuje nejen v rozestavění figur, ale v rytmizaci vypravěčova monologu, jenž určuje strukturu významovou. Lidský osud je zde pojat jako cesta a život jako trvání, jako úsek, jímž se otevíráme vůči světu a usilujeme o svobodu tvůrčí.
    Důležitým komplexem je i dobové společenské pozadí, bez něhož je Hrabalova próza nemyslitelná. Díky tomuto historickému aspektu je Příliš hlučná samota jedním z nejpřesvědčivějších vyjádření situace v době sovětské okupace a po ní následujících událostí. Z tohoto hlediska vzniká otázka, zda vnímat dějiny na podkladě lidských osudů, většinou hromadně pojatých, nebo zda je lépe soustředit se na příběh jediného člověka na pozadí doby. Zdá se, že Hrabal našel způsob jak sloučit oba přístupy. Vrcholem je jeho pojetí lidského života jako cesty, jež míří k bytostným otázkám lidské existence a jejího autentického naplnění.
    "Bude-li někdo chtít označit dobu po sovětské okupaci Československa, bude ji muset nazvat dobou Bohumila Hrabala", napsal po 3.únoru l997 spisovatel Milan Kundera.