Něžný barbar

    V polovině sedmdesátých let vystupuje Hrabal po letech odmlčení opět do literárního života.Nedostal-li se k tomu, aby proklamoval svůj odstup od normalizačního protikulturního režimu, nesnížil se ani k tomu, aby provedl"sebekritiku", aby odvolal ve veřejném "autodafé", jak učinili jiní spisovatelé.
    V roce 1975 se mu konečně podařilo vydat u nás po dlouhé době knihu Slavnosti sněženek, i když v dosti okleštěné podobě.(Většina jeho děl z této doby boudí po čtenářích v "samizdatech", anebo v cizojazyčných překladech.)Hrabalovo postavení je i nadále složité, dalo by se říci "na ostří nože".
    Jeho pularita mezi čtenáři je chápana jako "přitěžující okolnost, jako snaha zavděčit se obecenstvu.Pokusy reflektovat jeho tvorbu jsou záměrně omezovány. V této situaci nezbylo než pokračovat souběžně s vydáváním "samizdatů", strojopisných textů, v nichž realizuje svůj dřívější plán napsat "veřejnou zpověď",svou "sebeobžalobu", i když nyní v situaci nepoměrně složitější.
    V hospodských debatách Hrabal často srovnával dobu "normalizace" se středověkými církevními dogmaty,jež rovněž směřovala k absolutismu a k totalitnímu "zarovnávání" myšlenek a názorů. Obvykle končil podotnutím:" je třeba být chytrým, jak lišky na vinici."
    Základním rysem Hrbalovy "zpovědi" je osudový pocit viny, jež plyne z nedostatku bezprostředního citového kontaktu nejen s lidmi, ale i se vším živým, s přírodou i se zvířaty. To souvisí s jeho charismatickým posláním: vždyť jen ten, kdo nepatří nikomu, může patřit všem. S soudovým "proviněním" se Hrabal vyrovnává cestou sebeobžaloby, upřímné zpovědi,s gestem pokory a pokání, upřímností zpovědi, která míří "do samotné centrály ne smrti, ale pekla... do samého srdce nedozírných následků". Tímto citátem vystihuje Hrabal napětí posledního dvacetiletí, v němž vládla rezignace a útlum kultury, ale objevují se i signály nadcházejícího znovuzrození. Téměř souběžně s připraveným a mnohokrát přepracovaným veřejným vystoupením - Zpovědí pábitelského učně - vzniká nejvýznamnější dílo této etapy- Příliš hlučná samota.
    Předtím pociťuje touhu vrátit se k původním východiskům své tvorby a ověřit původní východiska. Zavrhuje "pábitelskou" formu, která mu získala nejvíce uznání. Prohlašuje, že se mu "zhnusila dvojakost vlastního počínání", je odhodlán "zradit své dryáky a rabiátské texty. Bolestná metamorfóza (jež nebyla konformismem, jak se domnívali horliví radikálové té doby) se obráží ve formě "soudu věčnosti", před nímž jako prokurátor sám na sebe podává žalobu, aby se potom mohl hájit, a tak "střídavě se dostával hovorem sám se sebou ke smyslu života". Zkouší, zda je ještě čas dostat se myšlením k takovému klidu, který "zabezpečí člověka před touhou utéci do samoty, utéci od nejpodstatnějších otázek, na které má člověk mít sílu a odvahu vyptávat se".
    Tato slova svědčí o hluboké duševní depresi. Jako přední český prozaik a básník se nemohl spokojit s tím, že bude oceňován později, nebo že je vydáván pouze v zahraničí. Chce působit teď, ihned, v daném okamžiku. Vždyť umělecké dílo má svou vlastní platnost,ale vše začíná až potom, až je někdo napíše. Proto Hrabal dále svádí denní a neúplatně čestný boj o literární výraz, o svou lásku k psaní.Protože o něm není dovoleno psát ani přemýšlet, podává svůj vlastní komentář ke své tvorbě, objasňuje způsob, který by snad napověděl i něco z jeho budoucích záměrů a cílů. V souborech Domácí úkoly z pilnosti (1982) a Život bez smokingu (1986), nastoluje řadu uměleckých problémů, přináší pozoruhodné postřehy a studie o dílech výtvarníků a autorů, názorově s ním spřízněných.
    Nejzávažnějším vyznáním a příspěvkem k poslání umělecké tvorby je však starší práce s názvem Něžný barbar (1973), která byla částečně vydána v knize Kluby poezie (1981), spolu s úryvky z Příliš hlučné samoty.
    Námětem této práce je smrt výtvarníka, jenž byl v počátcích Hrabalovým partnerem i antipodem, grafik, jenž od totálního realismu došel k svéráznému výrazu. Vladimír Boudník, grafik a průkopník tzv. explozionalismu, spáchal na konci let šedesátých sebevraždu. Neměl možnost se léčil a vyléčit se uměním, které zůstávalo bez ohlasu, příliš úzce spínal tvorbu s podstatou své existence. Hrabal srovnává jeho tvůrčí typ s tragickým osudem jiného umělce, s Jacksonem Pollockem: "Boudníkovy aktivní a strukturní grafiky mají stejný estetický a etický náboj jako action painting Jacksona Pollocka. Jak se vzájemně doplňují! Ddripping, lití emailových barev na veliká kaliková plátna v naprostém soustředění a explozívní zraňování měděných a duralových desek nástroji a kovovými odpady fabriky! Pollock aktivní malíř - Vladimír aktivní grafik. Oba když pracují, tak tvoří spontánně, bez jakýchkoliv estetických pravidel, neboť teprve jejich artefakty jsou schopny odvodit nová pravidla estetiky..."
    Společně s ním sdílí Hrabal stav "milostného očekávání velkých událostí." "Přitom ale sdílí osud Sisyfa, po každém pádu znovu valí svůj balvan vzhůru, směrem k obzoru, ke světlu, až na hranici lidských konvencí, na hranici dosažitelnosti, kde ještě o krok vzhůru, a je cesta dolů... Tak se neustále obnovuje hranice, za kterými je to nedosažitelné." Existují mezi nimi rozdíly: Hrabal, o více než o desítku let starší, byl představitelem protektorátní, "ztracené" generace, zatímco Boudník se považoval za příslušníka generace poválečné.V próze Něžný barbar staví vypravěč Boudníka do popředí. Pod dojmem "zdvojené" autostylizace chápe Hrabal "Vladimírka" jako typ proletáře, jenž učinil továrnu svou tvůrčí dílnou. Snad proto se mu říkalo "dandy v montérkách". Jsa naplněn intenzívními prožitky, učinil je nábojem budoucnosti. Progressus in futuro. Jejich hospodské happeningy byly oslavou nezměrné tvůrčí aktivity, temperamentu, jímž jsou nadáni jen opravdoví umělci. Vladimír je v Hrabalově podání demonstrací originálního talentu, vedeného k bezmezné tvořivosti, "ve stavu bdělosti vůči překvapivým zážitkům", ve stavu neutuchající schopnosti ztvárnění. Něžný barbar je fyzickou projekcí tvořivé posedlosti, jež vyrůstá z prostředí velkoměstské periférie.
    V Hrabalově vyprávění se jeví Vladimír jako nietzschovský "hrdina moderní doby", jako "barbar dvacátého století", který, má-li dosáhnout tvůrčí extáze, "musí bejt, sakra, psychopat". Přitom je nadán schopností rozehrávat a tvarovat nerozlišenou zkušenost, "hnát osud rovnou pod svíčky, bez rozptylování v karburátoru, surovou hmotu rovnou do oblasti transcendence". Vášnivé zaujetí mu dovoluje najít bleskové, zkratkovité spojení od nejnižšího k nejvyššímu, od tělesných, předmětných znaků a šifer až k hranici nejzákladnějších pojmů, od zbytků a odpadů hmoty k nejvyšším projevům ducha. Prizmatem zpřítomnění se stává Vladimírovi sama hmota, předmětný artefakt, který jediný oprávněně zastupuje svět věcí a jevů a zabraňuje tomu, aby se změnil v mrtvou šifru. Namísto citového dojetí, které vždy inklinuje k rozbředlému sentimentálnímu žánrismu, nastupuje moderní zkratka, podávající skutečnost vyhroceně. Něžný barbar se zde stává prorokem novodobého výrazu, drsně mužného, "rabiátského" vůči věcem i lidem. S tím se ztotožňuje Hrabalova poetika, v níž se tělesný podnět,hmotný předmět, detail, stávají šifrou nehmotného symbolu a mýtu.
    Výsledkem tohoto experimentování, překvapujícího a šokujícího výrazu liběňských tvůrců, jejichž gestace připomíná Jacksona Pollocka a spontaneita happeningy beatníků ( u nás by se řeklo undergrand) není pouhý nonkonformismus, ale nový scelující výraz.Co na tom, že život tvůrce přitom visí na vlásku. Něžný barbar se v Hrabalově podání jeví jako nešťastný a nepochopený "bůh" tvoření, jako génius moderní tvorby. Za jeho samovraždou už nestojí on sám,jako neurotik a snad i psychopat,ale tragická představa moderního tvůrčího osudu. Vladimírova posedlost byla konec konců zhoubná.
    On, jenž obnovil několik mýtů, mezi nimi i "mýtus Dionýsův, příběh opilého krasavce, který je zdrojem tvůrčího činu, a mýtus Antaiův, zážitek řeckého hrdiny, který, když nic neví a netuší, zeslábne, okřeje však jedině tím, že se dotkne země", tento Vladimír byl pohlcen a udolán extenzitou svého tvůrčího zápasu. Sebezničení bylo jediným možným východiskem k sebepřekonání. Vladimír ,jenž žije pouze jako legenda, jako báje o člověku, jenž miloval periférii a "dovedl hnát rytmus lásky a zloby až do krajnosti", přestal existovat, neboť nesnesl naléhavost a náročnost své vášně, svého temperamentu. Jak nečíst tato slova s údivem nad Hrabalovou jasnozřivostí po 3.únoru l997!
    V Klubech poezie končí Vladimír úvahu o místě současného umělce ve společnosti: ",Hele, tenhle osamělý strom je Goethe, měl podmínky, a tak se rozkošatil, nabral si helénského slunce ze všech světových stran, jeho kořeny si vzaly ze země dosyta všechno, co potřebovaly. Já ale jsem strom z tamhle toho lesíku, ramena mám odraný, protože já musím počítat pro svou štíhlou korunu jen tolik slunce, kolik ho na mě vyjde, protože jeden druhému v lese vadíme, jeden druhému zavazíme, avšak musíme jako stromy žít vedle sebe. Já, dík imaginaci a hmatovému prožitku, jsem zrovna tak košatý jako tenhle Goethe, avšak přitom žiju s masou lidí, nechci víc, než mají oni. Tak zrušil jsem rozdíl mezi silnou individualitou a společností.
    Pak se Vladimír otočil, znovu se dlouze díval na ten osamělý strom v krajině nad vinicí a něžně pravil: "Jako tenhle strom, já jsem zrovna tak dobře uzemněný... trošku představivosti, a všechno se stává jasnější, víte, doktore? Chápete? Doktore!"
    A já jsem si v té chvíli uvědomil, jak grafické listy Vladimírovy jsou krásně ukostřeny, uzemněny, jako každé dobré rádio, jak telefon, jako ty cisterny nákladních aut s benzínem, aby hořlavina nevyletěla při hřmění do povětří."
    Nejde tedy o postupné "rozjitřování smyslů", k nimž cílili představitelé"prokletých básníků". Současný tvůrce zdůrazňuje především "zakostření" a zakotvení tělesných šifer, jež se promítají do bájné a nostalgické atmosféry vzpomínky a "legendy". Touto úvahou si Hrabal vytváří předpoklad pohlédnout i na vlastní život z hlediska mýtu, prizmatem osobité automytologizace.