Vzpomínka je druhá skutečnost

    Závěrečná kapitola Obsluhoval jsem anglického krále,líčící život osamělého hrdiny v šumavské samotě, předjímá serii děl, v nichž se v kerském osamění inspiroval evokací vzpomínek na nymburské dětství a mládí. Jeho cílem je změnit "psaní hrou" na "diktát bytí", najít styl s naléhavostí, kterou obdivoval u svých "geniálních písařů". Šlo o to docílit dvojstrannosti obrazu, jak se jeví nyní ve skutečnosti a jak se vynořuje z hladiny vzpomínek. V Anglickém králi objevil rafinovanou masku vypravěče, jež v mnohém koresponduje s dvoustrannou janusovskou tváří humoru. Splývavá nostalgie vzpomínky má však zachytit tvářnost lidského času, jenž prchá dopředu, ale současně se navrací zpět.
    Lidský život se v dvojím zrcadlení jeví jako přesýpací hodiny; co je dole, je i nahoře, co je nahoře, to je i dole. Dvoustranná projekce je důkazem simultánnosti jevů, neoddělitelnosti kladu i záporu, sepětí krásy, která se obráží i v hrůze tragice dění. Tento postup náleží k vrcholům Hrabalova vypravěčského umění.
    Jednotícím prvkem této vzpomínky je lyrický monolog, litanie,souvislý proud řeči. Ten samozřejmě připomíná i linii pábitelů.Současně však navazuje na vznícenou obraznost lyrického "pásma", které je výrazem Hrabalova básnického cítění. Lyrický rodokmen prozrazuje próza Městečko, kde se zastavil čas (Vznikala v časové blízkosti románu Obsluhoval jsem anglického krále). Svůj "návrat" zdůvodňuje autor osamocením: "A v lese v Kersku jsem si teprve všechno tohle uvědomil, v kerském lese mi teprve došlo, kde tak asi jsem, odkud jsem přišel, kam se asi chystám, v Kersku jsem si teprve uvědomil, kde byly ty moje dva Ráje a Edeny, teprve z Kerska se rád vracím do Libně, abych tam nenašel nic jiného než prázdné ulity, zrovna tak jako v Nymburce... Ale já už teď vím, že skutečnost se marně přede mnou zastírá a zohavuje k nepoznání, stačí mi zavřít oči, a vlastně ani není třeba sledovat krásu minulosti pod zavřenými víčky, ta nebývalá skutečnost přichází teď ke mně sama, obrazy městečka, ve kterém se zastavil čas; obrazy Hráze věčnosti, ty přicházejí samy, nezvány, jako by ty obrazy dlouho bloudily světem, až našly zrcadlo, ve kterém jsou ty moje zlaté časy schopny se zhlédnout, a tak mými ústy a texty vyříkat všechno to, co bývalo, ale co už není..."
    Poetika "melancholie vzpomínky" je tedy přestupní stanicí mezi poetikou pábitelů a novým typem lyricko-dramatického melodramatu, jenž má výraz v "proudu řeči". Tento přechod má rodokmen epický, i když ne románový. Jeho ambivalentnost se autor snaží vyrovnávat ironií a sebeironií, situje vypravěče jako malé dítě, nebo se dokonce snaží vidět svůj život očima mladé ženy, nejprve "vysněné" matky, později "skutečné" manželky, pod jejímž zorným úhlem o sobě vypráví a své vyprávění hodnotí.
    Co je v pozadí Hrabalových návratů? Únik do nostalgie vzpomínky, vzdálit se přítomnosti, která je nepřátelská a nesnesitelná? Není to přizpůsobivost a zbabělost? Neměl Hrabal odvahu k prostestnímu gestu? Nikoliv. Jako je český spisovatel, který se rozhodl neemigrovat, choval se jak "lišky na vinici". Zůstává dále věren poetice konfrontací, své základní devíze.Zdůrazňuje i nadále právo spisovatele nazírat na události jako na fantasmagorické představení,bláznivé, monžná i zvrácené, bláznivé, ale vždycky přitažlivé.
    Stěžovatele, žalobce a naříkače odbýval Hrabal slovy:"Jděte si stěžovat na Hlavní nádraží, do umývárky k patému kohoutku!"
    Hrabalova próza sice nedává sice odpovědi, ale klade naléhavé otázky: Jak si má tvůrce v překotně měnlivé době počít, nechce-li se vzdát své tvorby a ztratit tak smysl pro hodnoty? Jakou se nadchnout morální a společenskou ideou, je-li její realizace v dané chvíli nemožná? Jak proniknout záplavou šifer a symbolů, jimiž je skutečnost zahalována? Nemá-li být poznání stálým rozčarováním a zklamáním,nesmí být spojeno se ztrátou víry v život a ve vlastní síly. Z čeho však pramení ona hrůza a nelidskost, ona stálá přítomnost zla v člověku i ve společnosti?
    Proto se snaží nemilosrdně zkoumat své nitro, vyptávat se sama sebe, s touhou dobrat se podstaty světa a věcí. Nevyhýbat se žádnému zážitku, nezastírat, nezamlčovat, ale nevyhledávat bitvu v beznadějné situaci. Neboť smyslem Hrabalova uměleckého cítění není soud nad dobou nebo nad nějakou ideologií, ale mystická transcendence, soud věčnosti. Vchází i vychází od člověka, od jeho nitra a "kategorického imperativu."
    V době, kdy se likvidoval dům v ulici Na Hrázi, aby zde mohla vzniknou betonová stanice Metra, spatřil libeňský Eden již rozvrácený, jako bouračku. Hrabal našel v sutinách porcelánovou "hrušku" od secesní lampy, která mu připomněla jeho zamilované téma-"jugentstil". Pak se zasmušil a prohodil:"Never moor!"(Nikdy víc!) V literárním kontextu let sedmdesátých, v němž převládal jednoznačně žánr historického románu s dobovými aktualizačními akcenty, působil Hrabalův směšnohrdinský pohled na dějinné události, i nedávno minulé, znepokojivě. Jeho snaha prolnout tvorbu nadosobní sférou vzpomínek byla považována za negaci "angažovanosti" a odmítání renovovaných ideologických kultů. Hrabalova díla byla po celých pět let zakázána a české veřejnosti utajena.
    Po uveřejnění více méně "vynuceného" článku v Tvorbě roku l975, v němž Hrabal přirovnal spisovatelskou práci k fotbalu, ke hře,v níž se nečeká a záleží na každém okamžiku, začali někteří lidé na protest "upalovat" Hrabalovy spisy. To ještě nevěděli, že bude napsán Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučná samota. Mnoho lidí mu vytýkalo, že nepodepsal Prohlášení Charty.Sluší se připomenout, že nepodepsal ani "antichartu", jako mnozí, přemnozí čelní umělci. Na přelomu let sedmdesátých prochází Hrabal i osobní a psychickou krizí. V roce 1967 mu zemřel strýc Pepin, legendární "pábitel" a zdroj jeho tvůrčího osudu; v roce 1970, po odchodu do "dobrovolného vyhnanství" v Kerském lese, ho čekala smrt matky. V následujících letech ho pronásleduje nemoc a hrozí mu operace.
    Ve osamocení prožívá mystické soucítění se zvířaty a vrací se k tomu, co je osou jeho vztahu k životu-ke psaní. Nachází se v situaci, kdy může hovořit sám se sebou, "nejdříve potichu, jen takový biograf si hrát, vzpomínkou nechat míjet obrazy z minula, ale pak začít sám sebe oslovovat, radit se, vyptávat se, sám sobě si dávat otázku, vyslýchat se a chtít sám na sebe dozvědět se to nejtajnější, podávat na sebe jako prokurátor obžalobu, a hájit se, a tak střídavě se dostávat hovorem se sebou ke smyslu života..."
    Na prahu šedesátky lze již vést tento hovor pod zorným úhlem věčnosti, vychutnávat nesmylnost životní cesty, která" vždy skončí předčasným odchodem", oddávat se rozmaru, že se už nemusí "převlékat" do podoby pábitelů, tentokrát chce vypovídat, tedy i "pábit", sám za sebe. Tento pocit vylíčil Hrabal v pozoruhodné próze z počátku sedmdesátých let, kterou nazval Peruť imbecility: "Povídám si, synáčku, už nepotřebuješ se vměšovat do lidských hovorů, už nepotřebuješ, aby ti někdo visel přes rameno a vyříkával ti a ty jemu svoje trápení, už nechci, povídám, aby ti někdo pofoukával bolístku a ty abys v očích těch druhých našel a nacházel obecnost svých ukvapených soudů...Raději obklopen přívalem řeči naslouchej vnitřnímu monologu mládí, raději naslouchej tajemství stejnosti a samota, do které vstupuješ, tě nebude děsit, mlčením se dostaneš za oponu lidského hovoru a staneš tak tváří v tvář ticha." V souvislosti s proměnou poetiky od experimentální montáže k souvislému proudu řeči zabývá se myšlenkou napsat "román pro velké děti". V komentáři ke knize Krasosmutnění (1979) Hrabal napsal: "Myslím, čím déle kráčí člověk životem, tím víc má potřebu navracet se do svého dětství, tím větší má touhu vracet se k představě chlapce a uskutečnit to, o čem jako dítě přemýšlel, o čem snil."
    Vzpomínkou se člověk posouvá do polohy mýtu, jenž se mu v dětství stal mírou věcí, záležitostí hodnot: později se stává bilancí životních zkušeností.
    Na počátku této etapy si Hrabal vytýčil velký úkol: Zachytit atmosféru svého rodného města neboli "městečka, kde se zastavil čas", a na tomto základě provést "veřejnou zpověď". Nejprve tedy podat obraz "zpřítomnělé minulosti", nostalgický návrat k dětství a chlapeckému snění, k "sladkému životu" v nymburském pivovaře a v romantickém Zálabí, a pak zpověd na prahu stáří a "věčnosti". První částí triptychu je novela Postřižiny. (Byla napsána v roce 1970, ale vydána až 1976.) Na rozdíl od složité automystifikační masky, která je typická pro téma "veřejné zpovědi", zavěšené na osnově dějinného fantazmatu ("měl jsem důvod říkat to svoje ponížení, ve kterém ale vždycky, když jsem dosáhl dna, prudce jsem vyletl vzhůru do naprostého pocitu uvolněnosti a svobody"), dostává se Hrabal v závanu "perutě stáří a imbecility" k průzračné, čisté vzpomínce na dětství, viděné prostřednictvím mýtu, jakoby svěžím zrakem mladé ženy, chlapcovy matky. Princip automystifikace přerůstá v princip automytologizace.
    Mění se i styl vyprávění. Namísto expresívně naléhavé promluvy jde zde o zklidnělou, lyrickoepickou výpověď, o proud řeči, ponořený v rituál. (Postřižiny byl starodávný obřad střihání vlasů, při němž se z pážete stal mladý rytíř.) Této šifry, u Hrabala vždy mnohovýznamné, je využito symbolicky. Slavnost zkracování vlasů je metaforicky aktualizována na dobu "zkracování vzdáleností" a moderních vynálezů (jako je např. scéna instalování rádiového přijímače), a přeneseně i na proměny dámské módy na malém městě v letech dvacátých, jež spočívaly ve zkracování sukní a účesů.
    Mytus a baladický průmět minulosti(děj se odehrává v době tzv.první republiky) nebrání tomu, aby téma Postřižin bylo vyjádřeno lehkce parodickým vypravěčským stylem. Extatické scény se střídají s líčením dětského, krutě melancholického zasnění. Navzdory odlišnosti obou okruhů mají Postřižiny jednotnou epickou osnovu.Je jím téma vzpomínky, evokace domácího prostředí a krajiny dětství. Objevuje-li se v románu Obsluhoval jsem anglického krále jako vedlejší motiv historie, v herodicko-komickém aspektu proměny protikladných období, pak je nyní inspiračním zdrojem sen, zdroje vnitřního života a lidské fantazie.Ale bájivá fabulace Hrabalova bere za svůj základ detail, "civilní" ráz skutečnosti, zasazený ovšem do imaginativní oblasti vzpomínky.Radostné vzrušení mladé ženy, přerušované hlučnými výkřiky strýce Pepina, jenž zde objevuje jako figura i jako "pábitel",ve světle evokace, vtiskuje se do tónu vyprávění. Vzpomínka a přítomnost jsou v něm kontrapunktem spojeny.
    Okamžik tichého a zádumčivého snění zpřítomňuje například scéna, v níž se mladá žena (v transformaci mýtu, který ve vyprávění zastupuje dětské, užaslé vidění) koupe v obrovském sudu pivovaru, v tmavé, prostorné hale, plné imaginárních přízraků. Okamžik osamění naplňuje subjekt pocitem rozkoše (inspirované tělesnou, fyziologickou slastí) a nechává ve vodě splývat své dlouhé světlé vlasy (současně symbolický motiv Postřižin). Tím evokuje vypravěč nejtajnější vjemy a pocity, zasuté hluboko v povědomí.
    Obraz bezbranného dětského snění v Postřižinách se odlišuje od šaškovské podoby vypravěč v Obsluhoval jsem anglického krále. Naléhavost vyprávění je v něčem jiném: v marnosti rozpomínání, v touze zastavit čas, jenž nenávratně prchá a mizí.
    Hrabalovo "hledání ztraceného času" (připomínající jemné psychologické vlákno Proustova stylu, stylizované v složitých větných konstrukcích), je naplněno radostným objevováním světa,dětskou svěžestí a neotřelostí prvotních dojmů. V této zjitřené představivosti se všedním a bezvýznamným jevům dostává mysteriózního zabarvení; mísí se sen a skutečnost, všední, každodenní zážitky ztrácejí konvenční podobu, vyprázděné významy slov se naplňují. Nejde jen o průlom do banality, ale o její poetické umocnění.
    "Umělá vzpomínka" nemá nahradit "umělý osud". Jde o jiný, mytologický přístup.Svět dětských představ, ukrývaný vidinou mateřského citu, je pln tajemství a přízraků.Symbol "matky" je zde vyjádřen i gramaticky, ženským rodem.Svět melancholického, zamindrákovaného chlapce je podán jakoby zraky krásné, všemi obdivované mladé ženy. "Dvojdomý" subjekt vypravěče bloudí po zšeřelých prostorách a chodbách pivovaru, opájí se sebemučivou rozkoší snění.Ze sladkobolné rozkoše snění přeskakuje groteskně do výstředních situací, jako je např. "výstup na pivovarský komín".) Každé takové rozhodnutí má povahu zkoušky: "Chtěla jsem vyzkoušet sama sebe, zda jsem ještě nezmalomyslněla, zda jsem ještě schopna udělat to, co mě prvně napadlo."
    Riziko činu, jenž je vnitřním vysvobozením,není odpovědné a jde až na samou hranici sebezničení.Právě melancholické a ostýchavé povahy vrhají se často do fanfarónských a bláznivých výstředností, ne pro obdiv z vnějšku, ale pro vlastní uspokojení,pro vnitřní pocit "vítěze". V Postřižinách je teskná nostalgie dětství spojena s čarovnou bizarností světa a věcí. Zázrak zde vychází ne z lyrického obdivu, ale z ironické grotesky. Vyprávění je zcela odpsychologizováno, což se projevuje ve zdánlivě banálních detailech, jež jsou komickou pointou příběhu. (V závěrečné scéně Francin "vyplácí" svou ženu za to, že si v duchu "všeobecného zkracování" dala ustřihnout své krásné dlouhé vlasy, hustilkou z jízdního kola; namísto pláče konstatuje oběť zcela nevzrušeně: "Tuhle pumpičku jsem koupila u firmy Runkas v Boleslavské ulici.")
    Elegičnost vzpomínky nebrání překvapivému rozvíjení děje a bizarnosti jevů a předmětů, zachycených s fenomenologickou přesností.Tyto motivy dominují v "domácích" slavnostech, jako jsou zabijačky, "koštování" piva ve správní radě pivovaru a pod. Groteskní hyperbolizace těchto rituálů zbavuje mýtický námět symboličnosti a přibližuje ho "každodenní" realitě. V evokaci tajemného šerosvitu a imaginárního osvětlení se autor zřejmě inspiroval povídkami Bruna Schulze, jednoho z největších básníků evropské prózy. Jeho Skořicové krámy (které byly v roce 1968 přeloženy do češtiny) ovlivnily celou tuto tvůrčí etapu. Pod dojmem Schulzova zšeřelého obrazu haličského městečka, zachyceného s přísvitem prchajícího času, začal Hrabal bystřeji vnímat i vzpomínat na městečko svého mládí a dětství - na Nymburk: "Doma jsem tam, kde jsem nikdy nebyl, kam mne zavedl Bruno Schulz ve svých Skořicových krámech.
    To je moje nejkrásnější město na světě, které už není, a tedy asi proto." Schulzův imaginativní obraz haličského městečka byl utajeným vzdorem proti nastupující totalitní nadvládě, vzdorem, který se v Haliči projevoval únikem do přítmí mýtů a chasídských legend. Hrabalova melancholie není rezignací, ani chmurnou evokací staré rakouské říše; na to je příliš český, a doménou jeho dětství byla tzv.první republika. Poetický svět vzpomínky je základem i druhé knihy triptychu, nazvané Krasosmutnění (vyšla 1979, napsána však mnohem dříve,v původní verzi měla název Městečko,kde se zastavil čas).Byl-li v Postřižinách těžištěm mýtus matky, promítající se pomocí slovesné masky do zjitřelého chlapeckého zraku, nyní se ve vyprávění chlapce akcentuje závratnost mizejícího času.
    Vyprávění má zachytit městečko a jeho obyvatele v emocionální atmosféře chvíle, která je nenavratitelná. Jemně ironické, pitoreskní situace a postavy maloměstského života se mísí se snivou náladou chlapeckého"lajdání", naplněného bezprostředními vjemy a postřehy. Ke střetnutí pocitového mikrosvěta s makrosvětem "událostí" dochází v krátkých, výrazně pointovaných scénách, zaznamenávajících osudy obyvatel za první republiky přes okupaci (Armagedon) až do příchodu Rudé armády (Kmotříček). Kontrastními rysy připomíná Hrabalův styl oděské povídky Isaaka Babela, který rovněž vnímal svět v děsivém kontrastu krutosti a něhy, drsnosti a lásky.
    Vyprávění se vyznačuje akcentem na "nadlehčený", groteskně melancholický obraz událostí, spatřený jakoby pod barevným sklíčkem kaleidoskopu. Tento postup připomíná "aviatický styl" Chagallovy malby, o němž jsme se zmínili již dříve. (Fantastické scény malíře Chagalla, v nichž lidé i zvířata splývají v "naivně pojatých hyperbolizovaných konturách, jsou provázeny postavami starých židů, poletujících nad střechami v dlouhých kaftanech jako zázračné komety nad jesličkami Betléma; tím se stávají předmětem svébytné realistické imaginace.)V Hrabalově pojetí je realita, jež tone v zajetí šifer a jeví se ztrnule předmětnými artefakty posunuta do roviny imaginace.Svůj epický prostor srovnává tehdy s epickou linií chasídských legend.
    Mytický základ a mlhavě zastřená imaginace stávají se základním rysem poetičnosti Hrabalových novel. Představový svět, daný vzpomínkou na dětství, na matku a na městečko, kde se zastavil čas,vytvářeje zrcadlový odraz na hladině vody, s výraznou symboličností a s mýtotvornou platností.
    V Krasosmutnění však nechybějí ani výrazné kontrasty, na nichž se zakládaly dřívější Hrabalovy konfrontace.Namísto "rabiátskosti a dryáckosti textů", s nimiž jsme se setkávali dříve, vládne zde křehkost, nostalgie a melancholie.Gotesknost je zde promísena s ironickou deziluzí.
    To je patrno hned v titulní povídce nazvané Krasosmutnění. Uprostřed slavnostní rituální nálady, vyvolané pocitem hojnosti a jídla (tentokrát to není zabijačka, ale podzimní pochoutka - do křupava vypečené koroptve), objeví se pohádkové zjevení: dvojice mladých lidí, kteří přijeli na bílých koních. (Je to matčin bratranec Vincek se svou snoubenkou, oblečeni v divadelních krojích.) Oslňují maloměstskou společnost vyprávěním o svých životních úspěších a o dalších výhodných nabídkách. Slavnostní okamžik vytrhuje rodinu z banality a každodennosti, je naplněn operetní iluzí za zpěvu líbivých melodií. Matka, nadšená divadelní ochotnice, pocítí lítost a zklamání. Záhy přichází vystřízlivění: dostaví se rozzuřený majitel vypůjčených krojů a koní a iluze je ztracena. Všechno se sice koneckonců nějak urovná, celá epizoda končí parodicky. Poctivý a nedůvěřivý Francin nakonec půjčuje nezdárnému bratranci šaty a musí vrátit oba bělouše původnímu majiteli.
    Nostalgické vyznění příběhu je přerváno tragickou zprávou dějinnou: zemřel pan prezident a osiřelou zemí vládne "krasosmutnění". Tato událost je předzvěstí hluboké krize národního osudu, jež zaplavuje městečko strachem a beznadějí.
    Pro dnešního čtenáře nutno uvést kuziózní detail. V roce l979 nařídil tiskový dohled, který už byl nahrazen mnohem horlivějšími "odpovědnými" redaktory (cenzura byla v té době oficiálně zrušena) že věta "v Praze umřel pan prezident" má být nahrazena větou "v Praze umřel pan starosta". Tento evidentní nesmysl (proč by starosta Nymburka zemřel zrovna v Praze?) už nikom nevadil.
    Imaginární realismus není jen snahou zpřítomnit vzpomínku, není veden nostalgickou touhou zachytit neopakovatelnou atmosféru dětství.Je schopen zachytit množství významových kontrastů a konfrontací, nejen v poloze vnitřního života, ale i ve sféře nadosobní, dějinné.Symbolickým protestem proti absurditě času je v Krasosmutnění např. próza Armagedon. Vypráví se zde o místním žebrákovi, vyhrávajícím po městě na gramofon. V době okupace se v záchvatu bezmocného zoufalství vschopí k protestnímu činu: přímo před esesáckými kasárnami zahraje dělnickou Internacionálu. Třetí část trilogie, nazvaná Harlekýnovy milióny (1981), vznikla z několika kapitol, převzatých ze staršího Hrabalova rukopisu (Městečko, kde se zastavil čas), jež byly doplněny kronikářskými záznamy tří pamětníků- Otakara Rykla, Karla Výborného a Václava Kořínka. Touto montáží prolíná teskná píseň z Hrabalova děství, melodie z operety Harlekýnovy milióny. Banální hudební motiv, připomínající kašírovanou papírovou růži na venkovském posvícení, měl dovést vzpomínku až k posledním okamžikům strýce Pepina, dožívajícího v domově důchodců.
    Harlekýnovy milióny jsou vyprávěny tak,jako by byly nazírány očima matky,tentokrát už stárnoucí ženy. V duchu automystifikace chtěl autor zachytit období života, v němž ho "ovanula peruť imbecility". Napojit suchý, didaktický pól kronikářského záznamu na poetické a barvité vyprávění se však ukázalo jako příliš těžký a náročný úkol. Vypravěč Harlekýnových miliónů si nepřivlastňuje svět v podobě vzrušivých, zážitkem oživených akcí, jak tomu bylo u Postřižin, ale formou zkoumavé, hloubavé meditace, jež svědčí o zralém a filozoficky poučeném, nikoliv však vyrovnaném vztahu ke světu.
    Jistou přestávkou a povzbuzením pro zachycení současnosti jsou povídky z kerského polesí, které vyšly pod názvem Slavnosti sněženek (1978). Jsou to imaginativní portréty obyvatel tohoto lesního městečka, s nimiž se autor setkal ve své zvláštní, měnlivě protichůdné symbióze. Ta se čas od času projeví v tvůrčím objevování lidí žijících ve zdánlivě banálním, klidném prostředí, v nalézání tvůrčích podnětů této znovu se rodivší životní energie a síly, klíčící pod povrchem rezignace. Na tomto základě se rodí nový styl výpovědi, jenž vychází z autentického autobiografického zážitku.
    V období, kdy na něj doléhá zákaz nebo značné omezení, si Hrabal, který vždy mohl publikovat jen "o přestávkách" zužuje prostor na obrázky-"kartinky" z kerské lokality. Zdůvodňuje to takto: "Do psacího stroje jsem nechal přehrčet výsečím konkrétního světa, který se může jevit jako matoucí až pomatený, současně ale i bezbranně lidský. Napsal jsem povídky lidí, kteří jsou zasaženi krásou i steskem zrovna tak, jako kdysi se zamilovali láskou na první pohled do mladé dívky. Tento pohled první lásky si uchovali mí lidé napořád, a já jsem se proto s nimi pobratřil a ztotožnil."
    V době, kdy je vytrvale sledován a obklopen zájmem ministerstva vnitra(ještě větší nebezpečí hrozí od "spiknutí netalentovaných" nebo méně talentovaných literátů), kdy ho opouštějí přátelé a cítí tíhu osamocení, nachází Hrabal znovu sám sebe, jistotu svého "psaní" - uprostřed nenápadného a zdánlivě banálního kerského polesí.
    Navozuje si znovu "zamilovaný pohled na svět", situaci , v níž vypráví krásné dívce, vypráví tak, jak jsme byli zvyklí u pábitelů nebo v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé. Zatímco dříve v těchto prózách byla znát montáž a střih hovorových fragmentů, nyní převažuje souvislý "proud" řeči, i když jde o kratší, vypointované příběhy. Hrabalovo je cestou k prostotě, jež ovšem neztrácí na intenzitě básnické.
    Barvitost a výraznost pábitelů je nahrazena výraznou kresbou lidských typů a charakterů. Příběhy z kerského polesí se odvíjejí ve svébytném vypravěčském ovzduší, připraveném evokovat nečekané události, nikoliv jen ty uvolněné a "nemotivované", ale i ty všední, reálné, a přece rovněž nezvyklé a překvapivé. Tím, že Hrabal nepropadl rezignaci, otevřel si zákonem kontrastu znovu přístup k současnému světu.Děj a postavy jsou sice exponovány zvnějšku, ale přístup k nim je subjektivní, niterný. Neboť v životě každého člověka dříme podobný niterný sen, i když němý, skrytý, nevyslovený.
    Platí-li téze, že kvalita člověka se pozná podle toho, jakým způsobem se vyjadřuje, pak se Hrabal ukázal i jako mistr psycholgických zvláštností a tajemství lidských povah.