... a neuvěřitelné se stalo skutkem

    Ze zajetí slov popularity hledá Hrabal východisko v sebeobžalobě, jež je formou mystifikace a automystifikace. (Odvolává se na tezi Karla Jasperse, - učinit sama sebe průhledným.) Jen zdůvěrněním a zpochybněním sebe sama může autor v době masových komunikací reagovat na čtenářský ohlas.
    Neustále přitom publikuje starší a starší texty, vybírá je z nejspodnějších vrstev spisovatelského "šuplíku". Žertem prohlašuje, že tím neustále "mládne". Krokem k pochopení tvůrčích východisek Hrabalovy tvorby byla retrospektivní kniha Poupata (1970), shrnující básnické počátky, i sbírka esejí a interviewů Domácí úkoly z pilnosti (1970). Mezitím však došlo k sovětské okupaci Československa a obě tyto knihy byly staženy z oběhu.
    V deformované "normalizaci",jež byla násilnou falzifikací dějin, byla pravda označována za skryté nepřátelství, Hrabalovo psaní, upřímně bezelstné a ideální bylo "ostře sledováno" a zakazováno. Naštěstí dohližitelé často ani netušili, co je to hra s utajeným smyslem. Po incidentu, o němž ještě bude řeč, je Hrabalovi prakticky zakázána publikační činnost. V dobrovolném kerském vyhnanství našel klid a soustředění k psaní větších epických celků, k rozsáhlým novelám a románu, v nichž ztvárnil úděl člověka 2O.století formou lidské komedie. Jeho "mlčení" trvalo pět let. Po vynucené odmlce musel sáhnout ke kompromisům.
    Mladí radikálové postrádali Hrabalův hlas a domnívali se, že se trpně a bez odporu podrobuje okolnostem.Netušili však, jak silnému tlaku byl vydán. Výslech následoval výslech. . Hrabal neměl rád demonstrativní protesu. Jeho vzdorná povaha a vzdorný temperament ho nakonec dovedou k tomu, že "čisté radosti" života hledá opět v sobě a v hloučku nejbližších.Ale i mezi přátele se vetřeli "zpravodajové".
    V té době vykřikuje Hrabal U Sojků:" Moje všechny spisy jsou na ministerstvu vnitra. Ale nemyslete si.Tam jsou i doktoři filozoie!" A po odmlce dodával tiše: " Jako lišky na vinici!" V skutečnosti prožívá hlubokou depresi, o níž jeho "soudci" neměli ani tušení. Nezvolil-li emigraci(vnější nebo vnitřní), pak je to proto, že věřil v sílu literárního talentu, který je spjat s českým jazykem a prostředím. Stará se o život svých "nenarozených dětí", jak nazýval sva dosud nevydaná díla..- Znovu se aktualizuje "umělý osud",tentokrát za změněných okolností.Mlčenlivá většina národa byla v opozici a to dává vždy spisovateli naději. Jak ostatně žít v zemičce uprostřed Evropy, kterou každou chvíli nějaká velmoc obsadí, znásilní a vnutí jí svůj režim a jazyk.
    Jako spisovatel hodlá i nadále "překvapovat českou veřejnost". V létě l971 získal náhodou osmnáct dní volna a samoty,kdy nikdo nepřijel na návštěvu. Tehdy se rozhodl napsat román, kapitoly však z opatrnosti označil jako povídky, i když na sebe navazují. Toto dílo bylo připraveno vzpomínkovými pracemi, jež zůstaly v rukopisech (Postřižiny,Městečko,kde se zastavil čas aj.) V té době byl uchvácen metodou "aktivní malby" Jacksona Pollocka, kterou poznal v USU a poučen vývody francouzského semiologa Rolanda Barthese o "nulovém stavu" rukopisu.Snaží se sám dostat se do ke stavu ZERO, k "nulové situaci", bez ohledu všechno, čeho již dosáhl. Vraceje se k podstatě své bytosti nachází odezvu ve stylu célinovského "proudu řeči".
    Svou situaci vystihuje v Dopise příteli: "Já teďka žiju v nulitní situaci, moje krédo je NULA, těší mne, že řecké ZERO je označením nejen pro nulku, ale i pro čistou vizi, tak jsem živ ze staženého knotu své lampy, zmladil jsem se nazpátek do tabuly rasy, jsem ve stadiu podprahové inspirace, od které se mi odvíjí nový pohled na kulovou plochu, do které zírají moje udivené oči, jak je ten svět krásný a nový a neopakovatelný. Nechci nic vědět, co bylo přede mnou, co si kdo myslel o tomto světě, v co doufal, po čem toužil, mně stačí, když dosáhnu čisté vize a první obraz, první věta, která mi vypluje, sdostatek mi s sebou z hlubiny nevědomí přitáhne asociace další a další věty, neubráním se jejich průtočnosti, nechám kráčet ty věty po prudce osvětleném prkně, abych je viděl, slyšel, abych se s nimi těšil. Tak krásný je ten stav ronící se z nulté situace, tak čisté jsou ty věty, které psacím strojem se vyťukají na papír, jako by po osvětleném mostě přejížděl vlak se spacími vagony, vlak, který mne odnáší do země, ve které jsem ještě nebyl, a když jsem byl, tak jedině v dětství nebo v snění..."
    Román o českém osudu v toku posledních desetiletí, postižený v toku času a řeči, melodickou burleskou, obráží dramatické proměny střední Evropy.To vše, navlečeno na barvitou nit burlekních příběhů, vidí Hrabal jako absurdní divadlo, jako pikareskní dobrodružství. Traumatizující historické situace jsou zastíněny radostí z vyprávění, aktivitou "proudu řeči,v němž se ostré vidění detailů střídá se záblesky fantazie a snění. Autor přeskakuje z přítomnosti do minulosti a naopak, z reálna do nadreálna, od detailu k symbolu.(Částečně volí "řeč esopskou", neboť symbol, pro značnou vzdálenost mezi znakem a významem, připouští obojí, kladné i záporné hodnocení.) Ve vyprávění se zrcadlí šaškovská, ironická maska autorova i tragikomický "duch" střední Evropy. "Stanul jsem tváří v tvář sám sobě, ale ne tak, že bych sám chtěl, ale událostmi jsem byl donucen vidět svůj život...
    Toto dílo, jež bývá nikoliv náhodou označováno za jedno z vrcholných děl Hrabalovy tvorby - nese zvláštní název: Obsluhoval jsem anglického krále. Próza byla napsána v letních měsících 1971, na jeden zátah, ve světelném opojení, automatickou metodou. Autor neměl odvahu přepracovávat text, neboť chtěl zachovat první dojem chvil a nemínil setřít spontánnost obrazů. (Bezprostředním podnětem bylo autentické vyprávění starého číšníka ze Sadské, jenž jako pikolík prodával párky na nádraží v Čáslavi.
    Hlavní osou pak Hrabalovy zkušenosti z hospod a známost s paní Eliškou, která byla jako provozní v hotelu Paříž, kde vládl pan Brandejs. Vrchní, který "obsluhoval anglického krále", se jmenoval Mašek a působil v hotelu Palace.K tomu připojil Hrabal několik v mysli již "hotových" epických celků, např.příběh o T.G.Masarykovi v hotelu Tichota, který mu vyprávěl Miloš Havel při setkání v Mnichově.)
    Ten letní měsíc, kdy text psal, žil Hrabal pod dojmem "umělé vzpomínky" Salvadora Daliho a Freudova "uskřinutého afektu, který nachází průchod v řeči". Z toho je patrné, že je Hrabal inspirován principem slasti, hry a touhy po kráse, jenž jsou křticím znakem jeho tvorby. To však je jen jedním rysem významově složitého textu: vyprávění je kořeněno "moudrým bláznovstvím" vypravěče, jenž komentuje pestré "divadlo světa".)Zrychlený a někdy nesmyslně komplikovaný běh dějin se rozvíjí v poloze tragikomické grotesky. Jen tak mohou burleskní postavy a detaily reagovat na ztřeštěný běh doby. Všechno se totiž zákonitě obrací proti člověku,proti jeho přirozené touze a jeho snahy se obrací proti němu. V tom je smysl významového zvratu, vyjádřeného slovy "neuvěřitelné se stalo skutkem".
    Jelikož jsou události neskutečné, jsou fantaskní i Hrabalovy postavy. Platí to o postavě vypravěče příběhu, který je současně spojovacím článkem a "hrdinou".Zdá se nám, že by mu lépe slušelo být "promítačem" filmové groetsky. Už jeho jméno Dítě (v německém přepisu Ditie) ztělesňuje nevinnost a naivitu jedince, jenž vnímá svět s údivem a překvapením. Toto symbolické vyjádření umožňuje licenci i při líčení konkrétních historických událostí, které se vymykají tradičnímu hodnocení.
    Fantaskní pojetí postavy (jež trochu připomíná Plechový bubínek Günthera Grasse) má zvláštní zacílení: vyjadřuje absurditu poměrů, frašku historie a paradoxní zvraty lidských osudů. V tomto paranoidním dění je všechno možné...neuvěřitelné se stává skutkem. Výtečně jsou uvedeny i eroticko-sexuální motivy, které vyúsťují v sakralizaci orálních rituálů, jež odkrývá tabuizovaný výraz rozkoše: tajemství sexu a krásu ženského těla. To souvisí u Hrabala i s návratem do lůna matky, což je i téma moderního románu. (Připomeňme jen závěr "zpovědi" paní Molby z Odyssea Jamese Joyce.)
    Jednotlivé kapitoly jsou uvedeny pábitelskými slovy:"Poslyšte, co vám teď řeknu..."Tentokrát jde pouze o slovní masku, jež naznačuje fantasknost příběhu. Všechno v něm může být pokřivené, zkreslující, vylhané. Má-li být vypravěč "hrdinou", pak je to zbabělec, trpící komplexem méněcennosti. Citlivě reaguje na vlastní osud( je trpasličí postavy), trpí lítostí, že je neprávem podezříván a osočován. Vyřazení jej zbavuje zábran, cítí se morálně imunním egodeistou. Touží po penězích, aby si mohl dopřát rozkoš s "krásnými slečnami", Peníze jsou smyslem života, vždyť podle jeho mínění jen bohatí lidé jsou šťastní. Jeho amorálnost je vyrovnávána bezohlednou upřímností.
    Nelítostným skalpelem svého zraku odkrývá Hrabal nejrůznější vrstvy společnosti, baví se pozorováním předmětů a dějů, jež líčí do bizarních podrobností.V plejádě bravurně rozehraných scén, z nichž některé připomínají překypující bohatství a mnohost v zátiší holandského malíře Jordainse, jiné rozehrávají obřad gastronomických rituálů (sem patří např. příprava nadívaného pečeného velblouda, prostíraného na zlatých příborech v hotelu Paříž při návštěvě habešského císaře), dostává vyprávění ráz burleskní podívané. (Přípravu pečeného velblouda autor vzal dle popisu hostiny z Abisiena, ve výkladní skříni obchodního domu na nábřeží jezera v Curychu. Autor se opájí nejen přirozenou expresivitou a barvitostí jazyka, ale i fantastickou inspirací výtvarnou, která díky jeho eidetické paměti dovoluje rozehrát rituály jídla a "divadlo světa" nejen co do podrobností, ale až do extatického prožitku.
    Rituálně vyznívají některé šokující erotické scény, např. orální sex či např. voyajérská extáze unavených starých burziánů při "vizitaci" nahých slečen v salónku hotelu Paříž. Smyslem těchto barvitých, rokokově stylizovaných erotických scén je zdůraznit, že v principu slastí se skrývá pramen svobody,a to i ve sférách dříve střežených a tabuizovaných. Tím vším znásobuje Hrabal intenzitu svého vidění a rozšiřuje oblast svého "úsilí o zakázané".
    Vyprávění samo je rozděleno do pěti kapitol,jejichž osou je kontrast mezi intimní a veřejnou sférou výpovědi. Vzpomínka na dětství a intimní zpovědí je přerývána událostmi, jež působí jako zásah neznámé, absurdní síly. Tomuto kontrastu odpovídá napětí mezi spontánním aktem řeči, jež zachycuje básnické vidění subjektu, a mezi líčením událostí, jež jsou stylizovány formou vzpomínky. Ale tyto pasáže zůstávají zde v náznaku.(Stávají se tématem v Příliš hlučné samotě.) Kompozice,vycházející z volné lyrické asociace, nahrazuje obvyklou románovou konstrukci uvolněným spontánním podáním, zdánlivě bezbřehým a strhujícím proudem řeči. Hrdina se stává též svědkem nečekaných dějinných paradoxů a zvratů. Svou "amorálnosti" se dostává do izolace; ožení se s prominentní nacistkou (která mu jediná byla schopna poskytnout rozkoš), a stává se zaměstnancem hotýlku pro válečné rekonvalescenty. Vrcholem absurdního svazku číšníka Dítěte(nebo Diete) s prominantní nacistkou je jejich vlastní dítě, "blbý" synáček Siegfried, jenž neuvěřitelně silnou rukou zabíjí hřebíky do dřeva.
    Neuvěřitelným "zázrakem" je Dítě přiveden k účasti na odboji. Stejně náhodně se zmocní majetku a jako "milionář" se spolu s ostatními "vykořisťovateli" octl v internačním táboře.Nepravá touha po rozkoši, štěstí a bohatství ho zklamala. Odchází na brigádu do Kraslic a později se uzavírá do dobrovolné samoty uprostřed lesů na Šumavě, kde opět neuvěřitelným zvratem dojde k prozření a odhalení dřívějších iluzívních cílů.
    (Zde se poprvé slyšíme výraz, že lidstvo je "potomstvo zlé, blbé a zločinné".-Těmito slovy častoval studenty snad žertem nymburský profesor Novák,milovník Wagnera a pověstí Niebelungů.) V šaškovském,paradoxním typu chtěl Hrabal zachytit, jak jedinec, zraňovaný a postižený svou vlastní nedostatečností, trpí paradoxními převraty dějin. "Mravní" rozeklanost vypravěče, jež může působit i jako lživost a proradnost, je motivována "průhledností" a upřímností jeho svědecké výpovědi.Sebeironií a mystifikací zdůraznuje autor smutek a beznaděj svého postavení i mravní rozjitřenost doby. V Sešitku nerozlišených podrobností, který toto období provází, čteme: "Ozdobou mých šedin je zlodějna a bláznovstí... Děsně jsem zestárl a lžu, kudy chodím, pravdu nevidím ani skrz brlinky, ani skrz laťový plot nepravd a polopravd, kterými jsem se oplotil. Ale lotr a podlec, který říká svoji lotrovskou a podlou skutečnost, blíží se víc pravdě než pokrytecký moralista."
    Zde je náznak wildeovské "moral insanity", jež byla odpovědí na mravní prohnilost zuřivé "normalizace". Později Hrabal své postavení "vysvětlil"(v autobiografické knize Vita nuova) a charakterizoval se jako "spisovatel v likvidaci".Hrabalova politická "nevinnost" dovedla být lstivá, ale nikdy obmyslná. Jako čistá touha po kráse je vždy navýsost čestná a ideální, je jí i Hrabalova tehdejší donquijotská maska. Sám sebe totiž vyhlašuje za šaška a zbabělce, jemuž však nezůstene nic utajeno. Přitom dovede být politicky chytrým, ludibriózním. Patosem své trýznivé sebeobžaloby připomíná někdy Dostojevského, který se rovněž chtěl "prolhat až k pravdě". Smyslem amorality v morálně zkažené společnosti je schopnost setrvat ve sféře tvůrčí svobody a slasti. Když v roce l981 přeložili a vydali román v Paříži, byl autor volán do Ruzýně k výslechům, aby objasnil, jak se text do ciziny dostal. Napětí pochopitelně nesmírně zatěžovalo jeho už tak dost citlivou a nerotickou povahu a je skutečně zázrakem, že tento tlak vydržel. Nátlak pominul jakoby zázrakem roku l982, když Hrabalův stěžejní román vyšel v edici Jazz petit a vydavatelé převzali jaksi "zodpovědnost" na sebe.
    Šlo-li Hrabalovi o to ukázat absurditu dějinných zvratů, jež mají za následek radikální proměny hodnot, takové, že je člověk za jeden život není schopen pochopit, pak se mu to podařilo.Hrdina je přitom neustále ponižován, ničen a zaskakován, odváděn od svých přirozených sklonů a čistých pocitů, je nucen zírat v údivu,co všechno je možné.
    Jako svědek se zrakem čisté a výrazné citovosti se Dítě stává žalobcem režimů, jež se řídí obludnou ideologií a obrací mravní hodnoty naruby. Dějiny se jeví mu jako soubor událostí, které rozvracejí lidské osudy, jako horor, v němž dění nabývá nelidskou, absurdní podobu. Patina fantasmagorie však nenáleží pouze historii. V "uvolněné" vazbě jednotlivých kapitol, které připomínají "šibalský",čili pikareskní román, rozvíjí autor panoramatický obraz skutečnosti jako velkolepé podívané, jež budí obdiv, úžas a překvapení.
    Mravní čistota a bezelstná upřímnost Hrabalova vidění byla trnem v oku "normalizačnímu" režimu. Vzubudilo-li nějaké dílo v hlavách kulturních dohližitelů zmatek, pak to byl právě román Obsluhoval jsem anglického krále. Zůstal pěknou řádku let před veřejností utajen a nabízeli ho k přečtení pouze číšníci v pražských restauracích a vinárnách.Hostinští k němu pocítili "profesionální" solidaritu.
    Po přečtení románu Obsluhoval jsem anglického krále uvěříme, že i nejfantasknější výmysl se může stát realitou,že "neuvěřitelné se mnohdy stává skutkem".