Vědomí souvislosti

    Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet nebyl jen trpkou vzpomínkou na dobu strávenou v kladenských hutích, na dobu opuštěnosti, promísenou nostalgií "ztraceného času" a odezvou jeho "umělého osudu". Máme-li uvěřit jedné z postav, pak nutno připomenout: "Jak je to krásné, že jsem zalicitován do situace, ve které právě jsem... sám bych k tomu neměl odvahu..."
    V šedesátých letech dochází k zásadní proměně. Hrabal byl přijat mezi literáty, stal čelným, doma i ve světě uznávaným spisovatelem. Na studijních cestách se seznamuje s krajinami střední a východní Evropy, které dříve znal jen z podání druhých. Fascinuje ho šíře a rozsah staré rakouské monarchie, jejíž znaky a šifry nachází v obrovské rozloze od Dunaje až po stará haličská nádraží. Během studijního zájezdu navštěvuje poprvé Paříž, město, které znal pouze z děl "prokletých" básníků. Imponuje mu gallská duchaplnost, volnost a ohleduplnost, kterou projevují Francouzi ke svým společníkům, ale i tolerance vůči zvířatům, zejména k tvorům Hrabalovi nejmilejším - kočkám. S cestovním zájezdem se dostává až do New Yorku, kde ho ohromila netečnost, s níž se Američané chovají k lidem bídným a vyvrženým, kteří nestačí prudkému životnímu tempu. Při návštěvě Ruska ho nejvíce zajímá Oděsa, křižovatka ras,národů i jazyků,která obohatila světovou kulturu o vynikající talenty.
    Dříve zastrčený libeňský autor se stává osobností evropské kultury, je středem zájmu a těší se nečekané popularitě.
    Díky plachosti snad i vrozené bojácnosti je obrovskou publicitou nejprve sklíčen. Z obav před nesprávnou interpretací svých děl (o jejichž svízelné genezi neměli obdivovatelé ani potuchy) vytváří ke své tvorbě vlastní autorský komentář, jenž ovšem vedle skutečného "sebeodhalení" skrývá v sobě další mylné interpretace a automystifikace. Uveřejňuje nesčetné množství pozoruhodných interviewů, článků a poznámek, týkajících se nejen jeho tvorby, ale i umělců mu příbuzných: Lhotáka, Smetany, Jíry, Chaby, Andrleho aj.
    Současně s tím objasňuje stavební principy své tvorby, pokouší se "obnažit" metodu montáže a koláže. V polemice s Jarmilou Glazarovou obhajuje tvůrčí význam slangu a zároveň připouští, že jazyk spisovný je přirozenou "vyrovnávkou", která tvůrčí význam slangu odráží. Teprve z napětí "vyniká motiv obyčejného člověka, ta pražská ironie, jež je jakoby zraňována spisovnou řečí". Znovu a znovu osvětluje princip pábení."Správná informace musí být nepravděpodobná a matoucí.
    Protože já považuji i to moje psaní za informaci,jedno vím, že musí být překvapující. Proto jsem si nejen vymyslel, ale i doplnil pojem pábení. Pábitel je člověk, který se snaží dosáhnout přímo a rovnou podstaty právě za cenu nepravděpodobnosti své výpovědi a její matoucí horlivosti, pábitel, který nikdy nemá apriorní pohled, teprve až potom, až se vymluvil, teprve potom, dodatečně, a posteriori se ukáže, co pravdivé a krásné je v tom proudu hovoru. Je to vlastně starý Šklovského postřeh ,ozvláštnění' jako místa posunu v umělecké informaci."
    Zraňující styl své prózy zdůvodňuje ironií, jež v tvůrčím zaujetí míří k podstatě: "Jsem vlastně okrádač mrtvol a vylupovač vznešených sarkofágů. To je vlastně můj charakter a v tom jsem novátor a experimentátor, pořád šmíruju, kde se co dá od mrtvých i živých spisovatelů a malířů ukrást a potom jak liška zametající ocasem zahladit stopy, které by vedly na místo činu."
    Výrazem procesu "sebeuvědomování" vůči sobě i vůči čtenářům jsou Morytáty a legendy (1968). Zařazuje sem i prameny starší - například již zmíněnou Legenda o Kainovi - fejeton o reakci čtenářů na svou tvorbu, ale i úvahy aktuálnější.
    Montáž a koláž, kdysi princip konstruktivní, je zasazena do širšíchsouvislostí literárních a filozofických. Zajímá-li někoho tento hlubší pohled do Hrabalovy literární "kuchyně", nechť sleduje další výklad s námi.
    Teoretickou inspirace u Hrabala nelze přeceňovat, abychom nedopadli jako někteří vykladači Dostojevského, kteří jeho romány interpretovali jako cestu k filozofickému hledání.Umění má svou zvláštní platnost a nelze je redukovat na jiné obory. Hrabal to vyjadřuje aforisticky: "Hlavní chybou filozofie bylo, že hledala. Netřeba hledat. Vše od věčnosti je nalezeno, je tu, je samozřejmostí."
    V živém ruchu šedesátých let bylo navázání duchovního kontaktu s moderní filozofiií nutné. Osamostatnění fenomenálně pojatých a tvarově vyhrocených detailů( jde o již zmíněnou Platónovu tézi), zdůvodňuje Jaspers v teorii šifer. Problém lidské existence nelze objasnit bez systému šifer a znaků, v nichž je dán základ transcendence, převtělení světa předmětů ve svět vnímání.V tomto poznání jsou zdůvodněny i dříve intuitivní pokusy odhalit "předmětnou tělesnost šifer a symbolů".Nejosobnější psychické stavy, jakými jsou deprese, ztroskotání, osamělost, odcizení, promítají se touto cestou do situací nadosobních,mezních, jsou "zhmotněny" a spjaty s obecnými zájmy a požadavky lidstva.
    Ale nejde jen o výběr materiálů z každodenní banality, ale o jazyk, jako nástroj literatury. V Morytátech a legendách připomíná Hrabal význam jazyka periférie, slangu, krátkých, zobecňujících a lapidárních výroků, jež v sobě zahrnují prvky anonymní zkušenosti,i expresivní způsob vyjadřování. Neboť slang je, jak známo, jazyk v spontánní akci, v bezprostřední schopnosti proměn a náznaků. V něm jsou obsaženy obranné protilátky proti uniformitě byrokratických systémů,vnímání a masové komunikace. Fragmentární záběry vyjadřují plebejsky posměšný názor na svět "nahoře":jimi sestupuje Hrabal do slují slovesné pralátky, z níž roste symbol, alegorie a mýtus: "Vždyť se zřítila nejen nebesa, ale vytratil se mýtus, alegorie, symbol.
    Každý člověk chodí dneska do práce, a tedy nemůže být prohřeškem, když ve volném čase svůj neopakovatelný život chce využít beze zbytku svobodnou imaginací individua, protože člověk nejen nemůže být svoboden na duchu, dokud není svoboden sociálně, jak učil André Breton, ale i jak dodává pan Marysko, že člověk nemůže být svoboden sociálně, pokud nebude svoboden na duchu." (Morytáty a legendy) Náznakem návratu k libeňské etapě je i Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi, jež se stala později základem novely Něžný barbar.Není to jen reakce na tragický osud Boudníkův.
    Hrabal se svým způsobem, prosyceným sebeironií, vrací ke společným svízelným začátkům z let padesátých, kdy Boudník, pracující jako dělník, údržbář a později zaměstnanec tovární propagace, prosazoval směr, zvaný explozionalismus. Jeho základem je přímý kontakt s realitou, s konkrétním procesem výroby.Ocelové odřezky a špony se staly "artefakty", které Boudník přenášel na své abstraktní grafické listy. Jde o formu transformace, která z rozptýlených prvků reality činí symboly sakrálního, filozofického a básnického významu,aniž však přitom ztrácejí svou znakovou "předmětnost". Kdykoliv lze provést na tomto znakovém základě abstrakci, stejně jako lze jazyk vrátit do polohy hmotné, zkušenostní. Ale zdá se, že jsme čtenáře unavili.
    Tuto složitou "semiotickou" záměnu, na jiní potřebují stránky a odstavce, vyjádří Hrabal lehce pomocí anekdoty: "Jednou ve Spálené jsem schoval bernardýna do průjezdu, a když šli chodci, volal jsem do tmavé chodby: ,Punťo, Puntíčku, Punťo...' a lidi se vlídně usmívali do tmy průjezdu, ale když vyběhl beznardýn, děsili se. Jindy jsem do toho samého průjezdu postavil ratlíka, a když šli chodci, vyřítil jsem se a křičel hrůzou: ,Zachraňte se. Nero přetrhl řetěz!' A lidé prchali, a když se dívali zpovzdálí, z průjezdu vyšel zimomřivý ratlíček."
    V Legendě o Egonu Bondym a Vladimíru Boudníkovi se vrací se stejnou lehkostí a ironií k teorii "totálního realismu". Podtrhuje protestní charakter tehdejší tvorby.Líčí zběsilou honbu za náměty a za každodenní inspirací, skrytou v metodě výtvarného explozionalismu. Vladimír Boudník klade důraz na sociální aspekt umění: "Když kreslím na ulici, lidi se začínají vydávat, rozpoutám to samé v nich, co surrealisté docilovali jako jednotlivci. Vždyť i ve skvrně na zdi je Rembrandt chvějivější... a potom je to už divákův obraz. To, co mají surrealisté ve svých knihách, to já mám v tomto malíčku. Ti dnešní nemají prožitek, jen opakují, vyžívají kdysi živé formulky." Jeho vyznání bylo zárodkem pověstných "pouličních akcí" a výtvarných hapeningů.
    Dodatečně si uvědomuje, že tam byl vlastně základ k překonání surrealismu a drsné Kladno a libeňské prostředí působilo zrod nového sebeuvědomění.Tím, že náležel k libeňskému undergroundu, že se musel probojovat nástrahami a risiky svého "umělého osudu", získával předstih před uznávaným autory. Tušil už tehdy, že zahy zase "spadne klec?" V dané fázi hledá Hrabal nosnost zprofanovaných forem výrazu v omšelých prvcích banality, paroduje "vypotřebovaná" slova a významy.V literárním "šuntu" morytátů, popravčích a "smolných" knih,lidových dryáků a pokleslých žánrů objevuje prvky, jež dovedou v novém osvětlení být výrazem tragických situací, dodávají jim symbolickou platnost. Tím se blíží původu a vzniku tradičních legend. Legenda také nevznikla jen sledem událostí a historek, jako kronika. Soustředila se na jediný lidský osud, byla epickým celkem, novou souvislostí.
    Ve chvíli tvůrčího přelomu se Hrabal obrací k poetice starobylých mýtů, jejichž základem je láska, soucit, sebeobětování. Tyto prvky jsou skryty v legendách o životech svatých, v morytátech, v dětských hororech i v lidových baladách. Zvetšelé formy přizpůsobuje hospodskému prostředí, oživuje je dosud svěžím, osobitým viděním: "Legendu o každém člověku je možno zaslechnout nejen v rodině a blízkém i vzdáleném příbuzenstvu, ale legendu si vytváří každý člověk sám o sobě. Tak každý člověk může vyprávět celou sadu legend, aby šťávou imaginace a milosrdné lži doběhl a vnitřně zaokrouhlil a zacelil jistý příběh, který překračuje svou existenci a směřuje k transcendenci."
    Jako vždy se zaměřuje k věci, k podstatě. Hledá místa, kde novodobé "legendy" vznikají.Svatební a pohřební hostiny jsou vhodným místem k ústní tradici rodinné ságy. Avšak hlavním centrem, kde se příběhy vykružují, vnitřně zaokrouhlují a scelují, jsou hospody. Mezi štamgasty se vyprávějí nesčetné legendy, o přítomných a nepřítomných, nebo dokonce o neexistujících lidech, vznikají scény a výstupy. Hospoda je improvizovaným lidovým divadlem.
    Koncem šedesátých let je Hrabal na vrcholu. Stává se populárním i mezi dřívějšími odpůrci a je uznáván i stranickými aparátníky. Některými publicisty je pasován na "žijícího" klasika. Na tuto slávu a popularitu reaguje ironicky. V Morytátu o zavraždění Anežky Hrůzové například čteme: "V Plameni vyšla kritika mého psaní s názvem: Pan Hrabal to má dobrý. Jak vidím, dobrý to moc nemám, protože za to, že jsem do prózy povolal ševce a sladovníka a jím dokázal, že síla literatury může jít přímo z lidí, tak teď dostávám dopisy, které svědčí o všem možném, jenom ne o tom, že pan Hrabal to má dobrý."
    Básník libeňského "podzemí" se tím, že se octl na výsluní veřejnosti, zůstal však v situaci "morálních protikladů".
    Vyjádřil je moudrými slovy:"Staří Indové vyřkli ve Védách dobrou větu: Tat twam asi! Což znamená: To jsi ty! Tedy tento portrét je nejenom portrétem mým, ale i podobiznou každého mého čtenáře, každého člověka vůbec. Lao-c' v knize Tao ten king 500 let před Kristem napsal: ,Znáti své bílé a podržeti své černé, takový jest podnebesí vzor. Znáti svou slávu a podržeti svou hanu, takový člověk je podnebesí údolím.' - Jistý perský král, kterého jeho dvorní básník v oslavné básni přirovnal ke slunci, ten perský král v té básni poznamenal: ,Můj lasanoforos to popírá.' A lasanoforos po persky znamená: nočník. Tedy starší dobře věděli, že portrét člověka je dialekticky sestaven z jeho hanopisu a jeho slávy.
    My ve dvacátém století tíhneme k tomu, abychom na sobě viděli jen tu chválu a na druhých jenom tu hanu. To je počátek zmatku." Dále: "Tato konfrontáž nechce být ničím jiným než oslavou moudrosti starých a kritikou hlouposti současníků, pokud by nebyli také moudří a nevraceli se k dialektickému portrétu člověka jako měřítka všech věcí." Co k tomu dodat? Platí to dodnes.