Příběh dvou copánků

    V pábitelích se zceluje drsná plebejská útočnost se surrealistickým rozšílením. Hrabal nikoliv přemohl, ale přetavil svou dřívější nostalgii v typ lidí, z nichž čpí groteskním škleb ulice.Tím zasel semeno sváru do tehdejší "budovatelské" prózy. To mu závistiví a méně talentovaní literáti nikdy neodpustili. Uvedl do literatury člověka, jehož city jsou odromantizovány a ukázal,jak něha souvisí s krutostí. Sama revoluční ideologie mu zůstala cizí, cestu vzhůru,k radostným zítřkům,ironizuje bezděčně svými postřehy.Grotesknost je jen jednou stranou tragikomické vážnosti.Právě v tom je Hrabalova poctivost a mravní čistota, že ač proti dobovým heslům neprotestoval, ze svých názorů nikdy neslevil.Nesl kůži na trh s šaškovskou ironií a s dryáčnickou vyzývavostí, jíž zakrývala jeho srdce a citlivou duši.
    Zdálo se, že nadále nebude této masky zapotřebí.V šedesátých letech je Hrabal uznáván jako pozoruhodný zjev české prózy, o kterého se čtenáři perou. Jeho tvorba se dostala do kontaktu s tzv. obrodným procesem, jehož představitelé o jeho duševním rozhledu neměli ani tušení. V Tanečních hodinách si Hrabal ověřil možnost jít "nad" pábitelské povídky, rozmáchl se k širšímu epickému celku. Protože však u něj všechno putovalo obráceně, směrem k počátkům, sáhl ke dvěma starším prózám a spojil je v jediný celek, který nazval po "hrabalovsku": Ostře sledované vlaky (1965). Zdánlivě šlo o téma odboje z dob okupace, které se tehdy znovu aktualizovalo. Hrabalovo pojetí historie však není tak černobílé, jak doba žádala. V očích kritiků ho však zachránilo filmové ztvárnění Jiřího Menzela, jež bylo v zahraničí vyznamenán Oscarem. Přišlo to odjinud a nedalo se tudíž nic dělat.
    Ve středu událostí stojí naprosto obyčejný mladík,záškolující se na výpravčího- Miloš Hrma. Namísto, aby se připravoval na "hrdinské poslání", trápí se svými mindráky, dokonce se pokusí o sebevraždu. Má totiž neúspěchy v lásce, trpí tzv. "ejacujatio precox". Na pozadí jeho osobního a "Kainova znamení" se jakoby mimochodem rozvíjí děj. Místem je malá stanička s legračním přednostou, který je chovatelem holubů. Má naději, že ukončí svou kariéru výložkami inspektora.Tu však dochází k incidentu, který vyšetřuje přísný inspektor Podaný jako porušení služební kázně.
    Výpravčí Hubička totiž potiskl při noční službě z recese nádražními razítky zadeček telegrafistky Zdeničky Svaté. Degradace hlavního tématu je znásobena lapidárními výroky:"Inspektorská zahrádka je v prdeli", prohlašuje pan přednosta zklamaně. Zasunout do kanonizované témtické oblasti motiv tak eroticky lascivní bylo značně odvážné. Vyžadovalo to značnou dávku vkusu a taktu.I to vše Hrabal mistrně zvládl. Sexuální tragedii opsal větou "nabrousit si parůžek" a téma odboje podkreslil humornými motivy a postavami.
    Ostře sledované vlaky se staly další variantou jeho "umělého osudu". Před patosem "hrdinství", pře okázalým vyzdvihováním osobní statečnost měl Hrabal zvláštní ostych.Kdysi Hrabal prohodil, že "hrdinství" vzniká ze souhry okolností a že se je uvědomujeme pouze dodatečně, po vykonaném činu. V této souvislosti se tedy znovu nastoluje otázka "umělého osudu".To neznamená podcenění vůle a odvahy, spíše jde o nahodilost toho, jak se hrdinství jeví v dané chvíli a je-li stavěno na odiv později, z historické perspektivy. Toho se týká i motiv sebevraždy, U Hrabala zvlášť palčivý. Život na železniční staničce, jež je dějištěm drobných lidských osudů v poslední fázi okupace, je vylíčen s mistrným koloritem.Všechno, včetně závěrečné pointy,líčící skutečný odboj železničářů, je viděno současně vně i zevnitř; tragické události jsou promíseny s groteskně komickými scénami.
    Téma si Hrabal staví takto:na obou stranách fronty trpí nevinní lidé. Z těchto krutých paradoxů dějin se nelze vysmeknout žádnými gesty, ani sebevraždou,ba ani okázalým hrdinstvím. Hrabal komentuje válku svérázně: "Povídám si, Němci stejně jsou blázni. Nebezpeční blázni. Já jsem byl taky tak trochu blázen, ale na útraty sebe, kdežto Němci pořád na útraty těch druhých." V konkluzi děje dominuje Kantův kategorický imperativ, aktualizuje se mravní vědomí člověka, jemuž nepřítel zabral krajinu dětství a pokazil jeho mateřský jazyk. Ani boj ani nenávist k nepříteli nevyvazuje člověka ze závazků lidskosti.
    V posledním záblesku života si Hrma uvědomuje, že nezabil nepřítele, ale mladého člověka, jakým je on. Zabitý německý voják tiskne k sobě v poslední chvíli medailónek, na jehož jedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis: Bringe Glück. (Pro štěstí.) Tato ironie osudu nemůže být vyvážena ani odplatou, ani uvědoměním si viny. Vlakvedoucí soupravy, která přivezla zbědované lidi po strašném náletu na Drážďany, komentuje toto neštěstí výkřikem: "Měli jste sedět doma, na prdeli..." (Podle faktických údajů se děj odehrává v únoru 1945 ve Vlkavě vedle Dobrovic, kde Hrabal sloužil jako jeden z pěti "ahabrů". [Ausserordentlicher Hilfsarbeiter]. Přednostou staničky byl jakýsi Alois Němeček, který rád pěstoval holuby. Někdy se připomíná i Miloš Mašek, který byl přidělen do staničky spolu s Hrabalem. Jméno "záškoláka" Hrmy vzniklo kontaminací jména Miloše Ledvinky, přítele z hutí, a člena orchestru Národního divadla P. Hrmy.)
    Není bez významu, že dívka, která Miloše Hrmu zbaví psychických zábran, je Němka, jménem Viktoria Freie. (Opět je to autobiografický motiv, vídeňské děvče tohoto jména bylo na praxi v Nymburském pivovaru. Jde cestou "nach Kersko"- do Kerska.)
    Literární historik může doložit, že novela Ostře sledované vlaky byla skutečně složena "ze dvou copánků".Každý copánek však má pramínky další.
    Výchozím bodem byla patrně povídka Dům, který se osvěžoval bleskem, pocházející z let těsně poválečných. V tomto textu se setkáme ještě s obsedantní psychosexuální představivostí.(Přednosta stanice provádí sexuální akt v rytmu vzdalujícího se vlaku, před smrtí si potiskne tělo staničními razítky; z této črty přešel i detail, roztržený vikslajvantový povlak na služebním kanapi.)
    Dalším pramínkem je povídka Fádní stanice (1953), kterou známe pouze z úryvku v souboru Setkání a návštěvy. Jakýsi obchodní cestující baví zaměstnance železniční stanice vyprávěním o nehorázných událostech, které se kdysi přihodily v malé staničce v Dobrovicích. V pábitelském podání, jehož úkolem je "zpříjemnit posluchačům volný čas", vystupují již hlavní postavy a motivy z Ostře sledovaných vlaků: výpravčí a telegrafistka si při noční službě krátí čas zábavou s razítky; přednosta, jenž touží po inspektorské "zahrádce", apod. Líčí se zde také nenadálá návštěva inspektora Podaného. (Jde o autentickou osobu.)
    Druhým "copánkem" je Legenda o Kainovi z roku 1949. Líčí se tu sebevražda mladého muže, sklíčeného milostným neúspěchem. zoufalým činem chce mladý muž dokázat, že člověk má právo vzít si život, neboť tím získavá opodstatněnost i jeho bytí. Znovu se tu objevuje biblický příběh o Kainovi, jehož oběť Hospodin nepřijal. Mladý muž uskutečňuje svůj čin i jako existenciální volbu, chce své bytí uvést do mezní situace, v souladu se svým básnickým určením. Na pozadí příběhu je vzdor proti osudové danosti, zaštítěné vůlí Hospodinovou: rýsuje se tu i protest společenský - odpor k válce a k hromadnému zabíjení.
    Sebevražda,jako "tělesný" znak, působí jako šifra "umělého osudu" a hraje důležitou roli v Hrabalově poetice. Je natolik konkrétní a působivá, že nemusí být navenek nijak zdůvodnitelná.Jako každá životní samozřejmost a danost, která za jistých okolností nabývá význam oběti, někdy i oběti nadosobní.
    Také ve vyznění příběhu z vláky se zračí Hrabalův silný, citem podložený humanismus. Čas, který jsme věnovali rekontsurkci pramenů, nebyl promarněn zbytečně.Dostali jsme se totiž k samému jádru Hrabalovy bytosti i jeho básnické osobnosti.Je to soucit s utrpením lidí i němých tvorů,zvířat,s nimiž autor cítí mystické propojení.
    V osudu "záškoláka" Hrmy je ztělesněn úděl outsidera, jenž má ostych před krásnými lidmi,obdivuje i mladým mužům, kteří se opálení a zvláštně oslnění vracejí z fronty do svých domovů, aby je našli rozvrácené, zničené. Šifrou "utrpení" dojde k mlčenlivému kontaktu mezi ním a esesáckým hejtmanem, jenž má podobu Satana, který se nad člověkem slitoval,aby učinil úlitbu pekelnému poslání.V tom je další důkaz jeho hominismu, lásky k člověku bez rozdílu ras a národů. Ostře sledovanými vlaky se Hrabal zařadil definitivně do literárního kontextu. Je uznán i v ohlasu mezinárodní. Nadále ho nebylo možno umlčovat nebo opomíjet. Tím se změnil celý Hrabalův osud.
    Napsal o tom v knize Kličky na kapesníku: "To, co jsem psal předtím, to bylo jen pro sebe. Ostře sledované vlaky je můj první rukopis, první moje angažovaná literatura, protože najednou mi došlo, že ten můj příběh není jen můj, ale že je to příběh několika, třeba i miliónu lidí, kteří se účastnili té války, nebo museli žít za protektorátu tady... Vědomě jsem to psal jako rukopis, a ne jako krajně subjektivní výpověď. Už jsem počítal se čtenářem a už jsem cítil ten dopad, jak to asi ten čtenář přijme a co asi já mu tam řeknu, aby tím byl dojat, nebo abych mu řekl, že hrdinou mohou být i obyčejní, směšní lidé. Ti zdánlivě poslední jsou u mne ti první."
    Se změnou zorného úhlu souvisí i proměna ztvárnění. Namísto pábitelů, kteří jsou ještě zcela pohlceni zápalem "hovorů", kteří své osudy vidí pod prismatem epizodických výjevů, dospívá Hrabal ke koncepci postav, jež jsou symbolem a výrazem absurdity doby a lidského osudu.
    Tento posun se projevil zejména v Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Jde o montáž ze starších textů a lyrických pokusů, které v nové situaci nabývají neobyčejný význam. Hrabal o této knize napsal:" Chci v ní podat obrázek složité situace dnešní společnosti. V té knížce chci ukázat, jak se mění složení dělníků... Já věřím, že z takového podhoubí by se mohl narodit nový syntetický román."
    V Inzerátu je zachycena doba, které se později začalo říkat "období kultu osobnosti".Na rozdíl vůdců tehdejšího "obrodného procesu", kteří provedli pouze sebekritiku, prožíval Hrabal dobu let padesátých v propadlišti dějin, v trýznivém osobním kómatu. (Náladu z dob politických procesů zachycuje autenticky próza Doktoři sub auspiciis.) Záměrem bylo ukázat, že i v této době žili lidé, kteří se neodcizili "domovnímu řádu lidského bydlení" a kteří už tím, že "nepropadli sémantickému zmatku, ale nazývali věci a události jmény a znaky", zůstali skutečně lidmi.
    Úvodní próza Kafkárna pochází ještě z období "totálního realismu". Prvky extatické obraznosti se ostře střetávají s reportážním, věcným záznamem dojmů a pocitů, podávaných očima "chodce", jenž prochází Starým Městem. Pohled, plyný chaosu a nesmyslných přízraků (Kafkou byl líčen soustavně a s úzkostlivou důkladností) stává se u Hrabala symbolem, metaforou. Je naplněn smrští výrazných detailů, jež svědčí o fantastické pozorovací schopnosti. Smysl dovytváří střih lyrických obrazů, ale i zaslechnutých výroků a hovorových perliček.Svět se tu jeví jako blázinec, jako nepřehledná tříšť osobních pocitů, opileckých výjevů a nočních alotrií.Hlavním rysem fantaskního kaleidoskopu je hledání krásy skryté ve skutečnosti. "Člověk velkoměsta musí mít šatník představ, aby pro narafičenou krásu nespáchal vraždu z vilnosti."
    Inzerát na dům má základní význam pro Hrabalův vývoj: je dotvrzením pravdivosti v jeho "úsilí o zakázané". Odvážil se, ač nestraník, prosvětlit i tabuizované období kultu osobnosti, politických procesů a nesmyslných křivd, formou rentgenového diapozitivu. Jeho "umělý osud" se tak stal osudem společným.
    Také zde vítězí nad převládající krutostí a touhou po moci motiv soucit a lásky k lidem. Vrcholem básnické ironie, která bohužel chybí jeho následovníkům, je próza Anděl, pojednávající o mladém závodčím, jenž mírní krutost předpisů a bezprávnosti vězňů tím, že umožňuje milostné setkání trestankyně s jedním z brigádníků. Výstražným mementem je příběh nešťastné dívky, opilé a zneužité zesurovělými muži, která, ač bezbranná a postavená mimo zákon, vykřikuje své zoufalé: "Nechte mi žít!" V sžíravém smutku Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet, obráží se věčná touha po svobodě, kterou kdysi vyjádřil P. J. Proudhon poselstvím: "Ironie, pravá svobodo, osvobozuješ nás od touhy po moci, od otroctví fanatismu, od úcty k domnělé velikosti, od pověry, od obdivu k sobě."
    Hrabalova ironie jde dále: mimo klad a zápor, mimo dobu nebo ideologii. Snaží se načerpat naději, která je v člověku. Výsměch, obsažený v této ironii, je současně sebeobžalobou.Je svědkem hrůzy a krutosti tohoto století.Z toho však vyplývá i jeho existenciální meta: doba, pokud se jí rozumí jen soubor gest a frazeologie, totiž neexistuje.- Existuje však člověk.