Pražská ironie

    Svou chtí k životu a spontánností hovoru Hrabalovi pábitelé narušují literární konvenci. Usilují o zakázané. Odmítají vnímat okolí jako soubor symbolů a šifer, brání se ideologii, čerpají z konkrétní zkušenosti. Literatura "učesaných" kladných hrdinů byla Hrabalovi cizí. Tím více a příjemněji překvapil literární veřejnost, neboť do literatury vnesl neučesané, nekonvenčního člověka, pocházejícího ze "čtvrtého stavu", tedy z lidu, jehož jménem se tehdy hauzírovalo a který nešel dobře "zakázat". Mnozí čtenáři v "pábitelích" spatřovali své vlastní rysy, které třeba jen tušili nebo obdivovali, viděli v nich zrcadlo sama sebe. Pábitelé s sebou přinášeli i neopakovatelnou pečeť a atmosféru konkrétního prostředí, z něhož vycházejí, ať jde o ocelárnu, dílnu, předměstský bufet, pražskou ulici či sběrnu papíru. Všude,ve sklepeních, kanálech a stokách velkoměsta, za každé životní situace rozpoutávají kouzelnou tvořivou aktivitu slangu,hovoru a řeči. (Výběr scén a situací je mnohdy pitoreskní: mnohé z nich se přímo nabízejí divadelnímu nebo filmovému zpracování.)
    Významovou rovinou Hrabalova pábení se stala tzv. pražská ironie.
    Roste z odstupu lidových vrstev k světu "nahoře", z atavistických kořenů lidové mytologie. Její základní vlastností je humor,smyslu pro hru a improvizované výstupy z ulice.Pražská ironie ožíváe v ovzduší banality. je drsná a syrová. Nepodléhá "kouzlům" i moderního života, nebere si na svědomí jeho frazeologii a uniformitu. Vnímá svět s nadhledem, vyznává svobodu člověka, který nemá co ztratit a jemuž nelze téměř nic ukrást. Je nebojácná,drzá, šklebivá. Světové problémy "tam nahoře" komentuje s humorným odstupem, mezi sebou se baví spontánně a a "od srdce". Prorokem této "pražské ironie" byl samozřejmě Jaroslav Hašek, podle Hrabala "geniální proletář". Jako novinář vycítil Hašek protiautoritativní sílu anonamní anekdoty a dovedl jí využí k zesměšnění dobové frazeologie. Hrabal jako lyrik a intelektuál chápe tento fenomen více existenciálně. "Aby lidský úděl těchto obyvatel činžáků nebyl jen cestou k smrti, aby dosáhl i ve svých vzpomínkách a podmínkách odsouzeníhodné vznešenosti, vytváří si tento člověk na svou obranu šibeniční, absurdní humor, ve kterém si uvědomuje svoje sociální postavení, vytváří si svou ironii, která okamžitě bagatelizuje všechno to, co v krásných slovech přichází a je těmto lidem platné jak mrtvému hudba nebo zimník."
    Zásluhou pražské ironie se tzv. obyčejný člověk vyčleňuje z beztvárné masy, dostává svou tvář nejen jako individuum, ale jako výraz neotřelého, ryzího lidství.
    Na počátku všeho je obdiv.Uviět svět jako tragikomedii a přitom holovat.V pražských hospodách nasbíral Hrabal celou kartotéku parádních konfrontáží, které díky své eidetické paměti uchovává v mysli po dlouhou dobu a přetváří je v slovesný útvar (často podlouhou dobu a formou nesčetných textů a variant). Hrabalovo dílo je totiž jakýmsi "work in progress", nepřetržitou tvorbou, která nikdy není ukončená a nemá v podstatě ani začátek, ani konec. Proto je celek a význam obsažen v kterékoliv části, v každém jednotlivém postřehu. Své postřehy Hrabal vždy výrazně formuje a přetváří v různých etapách tvorby, dbaje pečlivě o to, aby stále byly "umazány prostředím" a zachovali si "osvěžující drzost" původního zážitku.
    Z lůna pražské ironie vyrůstá např. pábitel Emánek, který baví lidi na libeňském předměstí, v jídelních automatech a na ulicích. Je stejně laděný jako balič papíru Haňta, komický svým naivním přístupem ke vzdělanosti; vrcholem a králem pábitelů je ovšem strýc Pepin, prosťáček boží, který svým vyprávěním překonává handicap svého postavení i své existence.
    Pepinovo podání je prosyceno živelnou vitalitou a humorem, vypravěčským temperamentem, jenž nese neutuchající náboj bájivé fantazie a překvapující nehoráznosti.(Když prý Pepin dovyprávěl a pobavil přítomné, mrkl na Bohouška spiklenecky: "To jsem jim do dali..." Byl si tedy vědom, že umí.) V Pepinovi našel Hrabal "lidový typ, který jako božský Dionýsos kráčí životem, raduje se z přílivu neustále čerstvých zážitků, jež absorbuje a vnímá s dostatkem dobrých nervů a chuti k životu." Vrcholem Pepina jako "krále pábitelů" je novela Taneční hodiny pro pokročilé. Původní text měl název Protokoly a byl téměř doslovným záznamem Pepinova vyprávění. V Tanečních hodinách jde o výraznou stylizaci, docilovanou střihem a montáží. Vyprávění vychází z minulosti, ze vzpomínek "rakóského vojáka", ale komentuje i přítomnost, jsou zde narážky na válku v Koreji. Groteskním motivem je Pepinova záliba v tanci s "krasavicemi" lokálů a hospod.To vše vyznívá parodicky, střihem s citáty z Pohlavní zdravovědy pana Batisty. Těmito "střihy" se Hrabal odlišuje do folklórního "vypravěčství", preferovaného kdysi na estrádách. Zůstává věren psaní "proti srsti" a narušuje sled vyprávění střihem. (Na záložce se připomíná, že měl na mysli zpověď paní Molly z Joyceova románu Odysseus, psanou bez interpunkce a vnitřním monologem.)V Tanečních hodinách nejde o symbol lidského údělu, o návrat k "matkám", jako u Joyce, ale o vyprávění starého muže ke krásné dívce.
    Funkce střihu má v této próze ráz mystifikace, zastírá původ vypravěče, ale současně toto podání poetizuje. V Pepinově monologu se akcentuje pábitelské "ozvláštnění":"Svět je pořád tak krásnej, ne že by byl, ale že já ho tak vidím." Vypravěč chce svým podáním" zpříjemnit národu volnej čas", přemoci své "otsiderství" a být "vítěz".Pepin proto vystupuje jako představitel múzy básnické: mísí skutečné a neskutečné, fantazijní a reálné, drsnost s citlivou něhou. Stejně jako ostatní pábitelé(např."naivní malíř" pan Nulíček) je vyprávění dvojznačné. Lze se jím jednak poučit,ale zároveň i pobavit. Právě v této záměrné "nevyzpytatelnosti" se obráží dvojlomý odlesk "pražské ironie". Autor vystupuje v úloze "střihače a zapisovatele vnějších fenomenálních událostí, doplněných vnitřním modelem touhy". Což je součást mystifikace.
    Prolnutím pábitelů s typem pražské ironie se Hrabal dotkl závažných otázek moderní prózy.Patří k nim" mnohostranný záběr skutečnosti,odpsychologizování postav i děje, popřípadě odhalení a "zcizení" šifer a symbolů, destrukci konvenčního a zautomatizovaného vnímání a vyjadřování." To je věta jako hrom.U Hrabala je to jednoduché.Vypravěč se drží "tělesnosti" a předmětnosti jevů, vychází z běžných událostí, je proto stoupence "fenomenálního pojetí", stejně jako moderní světový román. Jenže je tomu rozumět.
    Postupuje metodou kontrastu a zkratky.I v tom je určitý rys "pražské ironie".Autor to nastrojí tak, aby se "vznešené" srazilo s nízkým, obřadné s profánním, aby se oficiální fráze odhalila ve své prázdnotě.Střetáním protikladných rovin se vyjevuje onen zvláštní, pro Čechy příznačný atavistický druh humoru, v němž se mísí tragika i komikou, vážnost s groteskou,faktičnost s ironií. Hrabal je od počátku chápán ne jako protestní básník, ale jako autor odlišující se od tehdy proklamovaných frází.
    Ve čtvrtek, kdy dříve vycházely knihy, se před prodejnou Čs.spisovatle tvořily fronty. Shodou okolností stále tehdy před vedlejším obchodem se zeleninou fronta na brambory. Lidé přebíhali z jedné řady do druhé. Bylo slyšet hlasy. "Na co tu čekáte? Na Hrabala?"-"Né,na brambory!" "A ježišmarjá, já jdu pro Hrabala!"
    Pražská ironie nebyla jen maskou, zakrývající skutečný smysl věcí, ale i výrazem zvláštní, typicky české mentality. Směšuje pevnost dubu i ohebnost rákosu. Je projevem vůle i netečnosti. Je povahově rozeklaná. Váže se však na literaturu, která jde "přímo od lidí", nezávisí na stáří a výchově. Pábitel bývá v jistém smyslu srovnáváno s tvorbou "naivních malířů", cikánských hudebníků a lidových vypravěčů. Z těchto důvodů Hrabal zdůrazňuje "docta ignorantia", učená nevědomost. Ano, "umění neumět", to je to pravé vořechové. "Tak pábení je vyrovnávka proti obřadnosti vzdělání. Ostatně právě vzdělání nakonec odolává až v pábitelích a pábení." Naivní, někdy pouze zkušenostní základ pábitelů koriguje Hrabal aspektem filozofickým a dějinný. "Zdá se, že i sám duch dějin je elektrizován a křtěn, že přitaká tomuhle posunu směrem dolů alespoň v oblasti prózy. Že tedy duch dějin dává genialitu vzdělání lidem jen proto, aby při psaní věděli to nejdůležitější: co nepsat." V této souvislosti připomíná i větu z La'o-tse: "Umět neumět je vrchol; neumět umět je zločin."
    Smyslem "pražské ironie" je nahradit pompézní a učenou "moudrost" převahou "nevědomosti". Fenomén "obyčejnosti" zaměňují někteří chytráci za masu, za rohožku, o kterou by se mohli otírat. Sám kolos moderní informace a komunikace činí člověka z davu jen nepatrnou částečku, odsuzuje ho k průměru. Jen směšností a bláznovstvím se lze vysvobodit ze svěrací kazajky všeobecného blázince. V aktivitě, byť byla jen verbální, má hrdina- pábitel svou historickou šanci.V tom vidí Hrabal podstatu společenské proměny: "Staří a dobří hrdinové odešli, strženi rytmem dějin, čerstvým střídáním epochy. Vždyť se zřítila nejen nebesa s bohem, ale vytratil se i mýtus, alegorie a symbol. Člověk a společnost jsou odkázáni sami na sebe. Tohle je budoucnost jedné iluze. Povolávám do prózy neopotřebované typy, jimiž zůstanou tak dlouho, než budou vystřídány jinačím pohledem."