Od Skřivánka na niti po Perličku na dně

    Díky pábitelům se Hrabalovi, naprosto spontánně a bez pomoci kritiky, podařilo prorazit začarovaný kruh.V roce l959 je připraven v Čs.spisovateli k vydání soubor jeho povídek s názvem Skřivánek na niti.
    Ale osud si s Hrabalem opět nepěkně zahrál. Po jistém oživení po roce l956 nastalo opět "zmrazení", u nás po zákazu románu Josefa Švoreckého Zbabělci, který byl dodatečně prohlášen za ideologickou diverzi. V této situaci byla rozmetána hotová sazba Hrabalovy knížky. Jeho prvotina vyšla s názvem Perlička na dně v roce 1963, ale předstihla ji další kniha,Pábitelé, vydaná v Mladé Frontě.(Byl jí připsán rok 1964.)
    Název "perlička na dně"( Jakob Boehme označil život člověka jako "propast,v níž se zjevuje perlička na dně", což znamená naději) mluví za všechno, co jsme předtím podotkli. Poté následovala celá plejáda knih, čerpaná ze starších zásob: Novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé(l964),Ostře sledované vlaky(1965),Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet(1965) Morytáty a legendy(1968).S fotografem Miroslavem Peterkou vytvořili dílo Toto město je ve společné péči obyvatel(1967).V Mladé frontě vydali antologii české prózy s titulem Bohumil Hrabal uvádí(1967) aj. K těmto vydáním se rychle druží i zahraniční překlady: německý, polský, anglický, holandský, maďarský aj.U nás se Hrabal stává "frontovým" autorem(na jeho knihy se čeká ve frontách) a miláčkem obecenstva.Vzniká nebezpečí,že opomíjený libeňský autor, který byl téměř dvacet let odkázán pouze na "samizdaty", bude uznávaným a žijícím "klasikem" české a evropské prózy.
    Charakter jeho prací plně odpovídá tomu, co jsme v předcházejícím "povídání" uvedli. Koláž a montáž hovorových fragmentů zůstává i nadále stavebním kamenem Hrabalovy poetiky. Dociluje s ní konfrontaci nejrůznějších prostředí i typů, přičemž dynamickým rysem je "diamantové očko fantazie", básnické ztvárnění nejvšednější reality.(Modelem k tomu je centrální povídka Pábitelů, ztělesňující heslo "zázrak pro všední den".Autor tak proniká do světa svých "obyčejných hrdinů", pocházejících ze "čtvrtého stavu", kteří se vlivem událostí ocitají "na smetišti epochy". Tento osobitý, citově podložený zájem o spolubližní, podtrhuje Hrabal v próze Krásná Poldi, čímž podtrhuje základní rysy svého "pábitelství":"To lidi, když jsou vyřízený, to vždycky si naplňují oči krásnými předměty." Fragmetárnost a nahodilost navozují samy o sobě rysy vnitřní souvislosti, nenadálé souvilosti, zdůrazněné mozaikovitou výstavbou.
    Formou autostylizace se autor ztotožňuje s anonymními lidmi z ulice, se sběračem papíru Haňtou( nezaměňovat z pozdějším ztvárněním této postavy v Hlučné samotě, kde má autobiografický charakter) s prosťáčkem, jenž bystře komentuje soudobý "zánik kultury". Přitom však zůstává věren lyrické sebeprojekci a dotahuje příběh pábením na práh touhy a nekonečna.
    V rámci autorské mystifikace zůstává i nadále v roli "zapisovatele událostí", sběratele hovorů, zaslechnutých na ulici nebo v hospodě. Ve skutečnosti jej pábitelský styl dovádí k magickému vzývání mnohorozměrného života, k mystickému prolnutí reality a charismatického Já. Sám formuluje svůj postup takto:
    "Pábitel, když se nedává do řeči s lidmi, baví hovorem sám sebe, podává informace o případech, jejichž význam je zveličen, přesunut, zpřeházen, protože pábitel cedí skutečnost přes diamantové očko inspirace. Pábitel je tak posedlý vyprávěním, že to vypadá, jako by si jazyk sám vybral pábitele, aby jeho ústy spatřil sebe sama a dokázal si, co dovede."
    Od dob Vančurových je takto poprvé akcentována básnická schopnost jazyka a řeči.Základem Hrabalova podání jsou ovšem přesně odpozorované detaily, zachycené s fenomenologickou důkladností a jemností. Nikoliv subjektivní vcítění, ani na odiv stavěné sebevyjádření (což bývá nejčastější iluzí), ale zralá autostylizace, zastiňující osobní přístup poukazem na obecně užívané formule a zákruty řeči. Čtenáře Hrabal ohromuje perfektní znalostí materiálií, čerpaných z nejrůznějších oborů, jež jsou mu vlastní.(Zejména z řemesel a z oboru sladovnického.) Užívá rád odborných výrazů, argotu a hantýrky, jež jsou znakem a symbolem "praktického" vnímání a přístupu k životu u jeho "obyčejných" hrdinů. Akcentuje všední a "nepoetickou" oblast skutečnosti, aby tím účinněji způsobil onen "zázrak proměny". Odhaluje "krásu" banality a dohání ji někdy, zásluhou bájivosti pábitelů, až do roviny groteskní hyperboly."Pábitelé jsou schopni nadsázky, to, co dělají, dělají příliš zamilovaně, takže kráčejí po hranicích směšnosti.Pábitelé jsou neuchopitelní.Jejich tvar je v přítomnosti nejistý, sporný, někdy i zdánlivě nežádoucí, nevhodný."(Záložka ke knize Pábitelé.)
    Ač stylizován do role "umělce života", zůstává Hrabal ve svém nitru melancholikem,zraněným a zranitelným subjektem.Tím více stoupá vliv mystifikující masky,jímž se snaží obhájit svůj magicky laděný styl v záchvěvech naší kulturní politiky.(Jakoby tušil, že není daleko doba, kdy se bude znovu chvět o osud svých děl, jež přirovnává k údělu dosud "nenarozených dětí".) Má však zatím mocné přímluvčí, především své pábitele. Jimi prozrazuje svou mysticky a emocionálně podloženou sounáležitost s ostatními lidmi.Pábitelé totiž chodí po světě jako "moudří blázni" a jsou rozptýleni v kterémkoliv prostředí."Byli to zpravidla lidé, o kterých se mohlo říct,že se zbláznili, že jsou to cvoci, šogři, ač každý, kdo je znal, jistě by to o nich netvrdil doslova." Z toho všeho je patrno, že Hrabal měl na mysli konkrétní podobu pábitelů,že čerpal od jejich "prapředka" a nekorunovaného krále- strýce Pepina.
    Ve společnosti,jež stála na hranici ztroskotávajících sociálních ideálů a průlomu drsných konzumních interesů, proklamuje Hrabal typ člověka nepřizpůsobivého, mizícího v nerozlišitelném davu spolu s ostatními společenskými outsidery. Právě tento typ má v sobě mravní a emocinální vklad, jenž je schopen léčit nemoci přetechnicizovaného a pseudointelktuálního světa. Hrabalovi "pábitelé" jsou bezděčními následovníky tradice"moudrých bláznů" v české literatuře.
    Konfrontace protikladných významových rovin se realizuje sklonem k hovorovému jazyku a slangu, dospívá k autentickému záznamu úryvků a útržků hovorů zaslechnutých na ulici, nebo výstřižků z denního tisku. V útržkovitých, přerývaných výpovědích dochází ke kontrastnímu setkání věcí a představ vznešených a nízkých, obecných a konkrétních, ideálních a reálných, které ve spojení nabývají podoby ironie, grotesky a hyperboly.
    Vyprávění někdy nabývá podoby tragikomické litanie, jež dovoluje radovat se nad průzačnou čistotou a malebností předmětného světa, ale současně truchlit nad mizením a uplýváním ničivého času.
    Svou technikou vychází Hrabalovo "pábení" z dadaistické koláže či montáže. Proud vyprávění a členění drobných fragmentů se řídí "citem a básnickým zaujetím",autor pracuje nůžkami "jako když někdo hraje na housle". Tím stupňuje překvapivost a účinnost podání.
    Princip montáže a koláže je též přirozenou vlastností řeči a anekdotického vyprávění.Extatické situace, jímž je hospodský hovor, vede mluvčí k tomu, aby exponovali své projevy do výrazné zkratky,lapidárního úsloví.Fantazijní rys je dán tím, že hospodská historka je vlastně projekcí událostí do oblasti imaginace,představuje ne to, co člověk je, ale jakým by si přál být. To vede k vyzdvižení epických vrcholů a anekdotických point. Historika, ačkoliv začíná jako banální konstatování a může mít charakter žvástu a tlachu, ožívá a krystalizuje v útvaru, jenž je dokonale vybroušen a vykonstruován. Hlavně Hrabalovou zásluhou dostává toto zcela nezávazné a mravně někdy pochybné anekdotické povídání své místo v literatuře.
    (Tato metoda byla v české literatuře zakořeněna již Jaroslavem Haškem, který ji však uvedel na základě kritiky vlasteneckého patosu a žurnalistické fráze. Tím vzbudil nelibost průměrného čtenáře.Lyrický rodokmem Hrabalova pojetí hospodských pábitelů je mnohem přijatelnější, ale i tak budí protikladné emoce.) Není divu, že se Hrabal k Haškovi vehementně hlásí jako k svému předchůdci.Současně však považuje za svého předchůdce jiného velkého Pražana, píšícího způsobem introspektivním, leč stejně fragmentárním, německého básníka Franze Kafky. Oběma je společná tzv. pražská ironie, fenomenologická přesnost a důslednost, s jakou svými existenciálními protokoly vyjadřují úzkost z absurdity doby a snahu o zachování lidskosti.)Zachycení barvitých detailů a výrazných zvláštností fenomenologickou metodou se stává současně symbolem či šifrou, směřující k hlubším entitám života a skutečnosti. Ale tímto srovnáním jsme se poněkud oddálili od vlastního literárního útvaru. Namísto souvislého příběhu se v pábitelských prózách setkáváme se sérií pitoreskních scén, připomínající svou uvolněnou skladbou americkou filmovou grotesku.Tento postup, zahalený formou nezávazného žvástu a tlachání je veden myšlenkou "zpříjemnit národu volnej čas".
    Pábitelskými povídkami se Hrabal stal tím, koho současná česká literatura dlouho, leč marně hledala: básníkem v próze.