Pábitelé

    Zdálo se, že si Hrabal otevírá cestu k literárnímu uplatnění.Ale nebylo tomu tak. Osudný Rubikon vlastně ani překročen nebyl, jeho pojetí "továrny" bylo naprosto odlišné od proklamované propagace budovatelských úspěchů.
    Mezitím došlo k závažným událostem, které změní běh Hrabalova tvůrčího osudu. Při havárii jeřábu v Poldině huti dne 3. 7. 1952 se utrhlo z kladky kolo a způsobilo mu vážné zranění lebky. Po vyléčení a po osmiměsíční rehabilitaci (část z toho v sanatoriu ve Vráži) nezbylo nic jiného než vzít "náhradní" místo.(Mistr v Poldovce prý řekl žertem:"Hrabal, jděte už dom, nebo nás tu poflákáte všecky.") Od 8. 10. 1954 do 16. 2. 1959 je zaměstnán ve sběrně papíru ve Spálené ulici. (Tento úsek jeho života zachycuje text, nazvaný Hlučná samota.) Další dva roky (1959-1961) působí Hrabal jako kulisák a herec - statista v libeňském divadle S. K. Neumanna. (Odezvou je črta Pražské jesličky z knihy Perlička na dně.)
    Po úrazu v kladenských hutích se Hrabal ocitá na hranici existenciálního traumatu. To, co surrealisté vyvolávali uměle jako součást básnické exaltace, stalo se jeho "neuvěřitelnou skutečností a osudem". Metoda totálního realismu se dostává bezděčně do kontaktu s metodou "paranoidního šílenství".
    Z těchto důvodů bylo vyloučeno, aby uspěl v okruhu "budovatelské prózy", ačkoliv čerpal své náměty přímo z nitra pracovního prostředí. Hrabalova próza se od dobových požadavků odlišuje tak výrazně, že málem byla umlčena.Z hlediska "zářné budoucnosti pracujícího lidu" je Jarmilčin osud výsměchem. Hrabal i nadále stojí mimo hlavní proud, je zaklet ve svém periferním "podzemí".(V té době cítí kontakt s tvorbou spisovatele F.M.Dostojevského, který rovněž psal své povídky "z podzemních bytů" a z petrohradských ulic.) Tvrdošíjný libeňský autor jde dále trnitou cestu zneuznaného "amatéra" a "vyrábí" texty pouze pro nejbližší přátele.
    Píše nejraději na prudkém slunci, jehož oslňující svit mu umožňuje "zírat na bílý papír se zavřeným očima" a tím stupňovat pocit tvůrčí extáze. Po noční šichtě na Kladně využívá volného dopoledne a vleče svůj psací stroj zn.Perkeo na jediné zdejší místo na slunci, na šikmou stříšku kůlny ve dvoře, kvůli níž musel seříznout nohy u stolku i u židle.Přitom je i nadále bardem libeňských hospůdek a králem pivních slavností,hovorů a rituálů. Tiše naslouchá okolním tlachům a historkám, jen občas něco podotkne, ale míří vždy k podstatě a trefí hřebík na hlavičku. Doma se snaží "převést mnohodimenzionální svět do lineárních řádků psacího stroje". V práci, ve skladu papíru ve Spálené ulici prožívá děj budoucí Příliš hlučné samoty. Jeho povaha je nevyzpytatelná.
    Z hlubokého zasnění a z melancholických nálad bývá stržen k hlučným hovorům a pitkám, v nichž je králem, nebo ještě lépe charismatickým prorokem.Halas hospod, výstupů a hovorů, tvoří jarmark řeči, jehož půvab v současné české literatuře dosud čeká na objevení. Zatím však píše i nadále "totálně realistické" verše (tento pojem vytvořil básník a filozof Egon Bondy (vl. jménem Zbyněk Fišera), a Hrabal ho pouze přijal. Ve skutečnosti je tento čas dobou zrání velkého spisovatele. Také v osobním životě dochází u něj k významné změně. Do studeného bytu v přízemí dvorní výstavby v ulici Na Hrázi č. 24 (kdysi tu byla kovárna) přivede v roce l957 svou budoucí ženu Elišku Plevovou, pocházející z německé rodiny z Losin.
    Jako bezprizorná nevysídlená moravská Němka byla paní Eliška zaměstnána nejprve jako provozní v kuchyni hotelu Paříž(toto prostředí bude dějištěm pozdějšího románu Obsluhoval jsem anglického krále) a později v kuřecím grillu u hotelu Palace.) Protože nemá sebemenší naději, že jeho práce budou někdy vydány, píše své texty na průklepový papír od firmy Klofanda, nebo na průpisový papír národního podniku Technoplyn, který si přinesl s sebou z likvidovaného nymburského pivovaru. Na zadní stranu této makulatury zachycuje své zdánlivě anonymní "hovory lidí", které činí součástí literárního "ozvláštnění". Tento písemný materiál, zpracovaný ještě na "německém" stroji zn.Perkeo, která neměla čárky a háčky, je hmotným znakem zvláštního a u nás snad ojedinělého způsobu tvorby, realizované v bezprostředním kontaktu s všední banalitou. Tak vzniká velká část "drsných a rabiátskýché textů" a koláží, jež jsou známkou hluboké vnitřní proměny. Navazují sice na metodu "automatického záznamu", ale přitom se nevyhýbají životní realitě, drsným a syrovým jevům, jež charakterizují dramatické okolnosti. Obraz "socialistického přerodu" v jeho drastické konkrétnosti je pravým opakem toho, co se hlásá navenek. Své básnické "reportáže" sešívá Hrabal v útlé strojopisné svazečky a doplňuje je výtvarnými kolážemi a ilustracemi, vystřiženými z reklamních a módních časopisů.
    V kontaktu s každodenní banalitou, jež ovšem je pouze odvrácenou stránkou nejvyšší abstrakce, dociluje Hrabal "stavu zero", nulté situace, která je předpokladem novátorského pojetí. (Později tento stav zdůvodnil francouzský teoretik Roland Barthes.Znamená oprostit se od dobových požadavků, ale zbavit se autocenzury.)
    Ve skutečnosti to bylo velmi plodné podhoubí Hrabalovy tvorby. V libeňských, v žižkovských, ale i staroměstských hospodách zachycuje povětšinou zamlklý básník ty nejšťavnatější výroky a historky, aby si je vtiskl do své eidetické sluchové paměti a vybavil si je v okamžiku tvůrčí extáze. Proto je tak živě a bezprostředně, v téměř autentické podobě ztvárňuje ve svých povídkách.(Zachytit bezprostřední hovor do prózy se naučil od strýce Pepina, skvělého a temperamentního vypravěče, který jej navštěvoval i v Praze ve staroměstském bytě. Nepatrně stylizované "autentické" hovory vydal Bohumil později v souboru Protokoly a později i knižně pod titulem Utrpení starého Werthera.)
    Díky své mužné,nesentimentální povaze se Hrabala pod vlivem drsných zážitků z kladenských hutí vzdaluje od lyrických výpovědí a proklubává se k próze. Dokladem toho jsou črty a povídky z let padesátých, z nichž některé vznikly "přepisem" předchozích lyrických poém.(Byly záslužně sebrány v edici, symbolicky nazvané Poupata, jež po sovětské okupaci propadla konfiskaci. V současné době tvoří xtý svazek Sebraných spisů.) Hrabův "totálně realistický" způsob je ovšem kontrastem k osvětářské didaktické linii a k falešnému "zmasovění" kultury. Nemůže-li nazývat věci přímo, zahaluje své postřehy šaškovskou ironií. (Jeho nejdůvěrnější přítel Karel Marysko ho proto žertem nazval "kulovou desítkou", neboť mu Hrabalova "hra" připomněla obrázek,na němž vede šašek s rolničkami na řetízku zlého medvěda.)
    Ani povídky a prózy nezapřou ovšem lyrický rodokmen. Vymykají se totiž tak radikálně běžné novinové reportáži, zachycující "život kolem nás", ale i širokým plátnům "historického románu ze současnosti". Jádrem těchto próz je prolínání různorodých epických kontextů, konfrontace "protokolárních" záznamů a lyrické meditace. Hrabal v nich směřuje k formě plynulého, dramaticky členěného proudu řeči, v němž fakta a detaily vyznívají ve své autentické, "syrové" životní podobě. Základem je ovšem bezprostředně vnímaná skutečnost."Realita,její uzliny a přesmyčky byly a jsou mým zdrojem, mou učitelkou. Vracím se k ní a do ní. Ale tím okamžikem mne ovanula peruť šílenství suchou cestou. Je třeba jen znamenat, že realita je pravé, svaté šílenství...Je třeba jen dát jí uzdu a řád."
    Kompozičním principem Hrabalovy prózy zůstává střih, montáž či koláž, epickým základem pak konfrontace protikladných jevů a významů."Poetika událostí" vychází sice z reality, ale směřuje k dojetí,má tedy rodokmen emocionální,lyrický. Své příběhy staví Hrabal z autentických "hovorů", zaslechnutých v dílně, na ulici, v jídelním automatu, ale i v nezvyklých situacích(při jízdě na motocyklu). Sám vystupuje v úloze "střihače a zapisovatele událostí", čímž podtrhuje intersubjektivní, dokumentární charakter své tvorby. Také schopnost drsné a nesentimentální tvůrčí proměny je znakem Hrabalovy silné básnické invence.Tento pozoruhodný způsob stylizace však byl objeven a zhodnocen až tehdy, když se Hrabal vepsal do povědomí veřejnosti zásluhou svérázných vypravěčů, tzv."pábitelů".
    V roce l956 vydal Klub bibliofilů Hrabalovu prozaickou prvotinu, nazvanou Hovory lidí(1956).Útlý svazek obsahuje dvě prózy,vlastně jen hovory a vyprávění,zachycené v nezvyklé situaci: Při cvičné jízdě na motocyklu a na konečné stanici tramvaje. V obou se rýsuje onen zvláštní druh vyprávění, jež bylo označeno jako "pábení".(Slovo samo má zajímavou etymologii:užil ho kdysi básník Vrchlický odcházeje do zahrady si zakouřit-pábit. Do okruhu Hrabalových přátel ho přinesl sečtělý Kamil Lhoták. U Hrabala má "pábení" přenesený význam-znamená fantaskní,poeticky ozvláštněné vyprávění.(Etymologicky snad připomíná i dialektické "bábení".) V "pábitelských" povídkách nenavázal Hrabal na Jarmilku, jejiž text zmizel někde mezi přáteli.
    Předlohou mu byl temperamentní způsob vyprávění strýce Pepina, jehož byl Bohumil tichým obdivovatelem. Jak však uvést "proud mluvené řeči",provázený osobitým temperamentem a zachycující neopakovatelný okamžik či situaci,do literární tvorby? Forma "protokolů" zde nestačí, ta je převedením hlasu a představ do liter příliš statická.Je třeba ji zvýraznit, umocnit. Hrabal geniálně vycítil základní posun:má-li vyprávění umělecky působit,musí být zveličeno,umocněno, musí "zraňovat", překvapovat a zneklidňovat čtenáře. Nelze napodobovat "klasickou" regionální techniku.
    Moderní próza se posunula směrem ke zkratce, metafoře,jazykové charakteristiky. Ty tam jsou rozvláčné úvody a popisy.Vzpomeňme na slova, citovaná na začátku:"Dnes už se nepíše, co lidi nečtou." Estetický účinek nutno vykřesat přímo z neztvárněného jazykového materiálu, z hovorů a výrazů z všedního,praktického života. To neznámená opisovat nebo napodobovat. Jazyk se na uměleckém ztvárnění podílí nejen svými prvky, ale i jejich zřetězením. Právě tento model připomíná jeho rozptýlenou, autentickou tvářnost a hodnotu. Nejčastěji užívanou vrstvou, která charkaterizuje tvořivé vlastnosti řeči, jazyk v akci, je slang.Právě v této oblasti je nejvíce proměn a skrytých utajeným významů, v něm se akceleruje jazyková tvořivost ve výhni každodenního okamžiku.
    Díky "pábení" se Hrabal stává významným tvůrcem a básníkem velkoměstské periférie.Tak významným, že ho nemůže umlčet a popřít ani horda ideologických lokajů a partajních aparátníků. Jádrem pábení zůstaly autentické promluvy, jež jsou formou koláže a montáže povzneseny k vyššímu, symbolickému významu. Pábení je současně tvůrčím principem a souběžně i tvůrčí maskou.
    Umožňuje autorovi, aby se tvářil, že své povídky píše "ve spolupráci s tisíci lidmi, kterým stříhal od jejich úst to, co řekli,s lidmi, z jejichž příběhů a událostí a osudů jen vystříhal kusy jejich životů a udělal z nich do svých textů koláže",ale právě to je součást autorské mystifikace. Nikdy nelze zapřít jeho tvůrčí schopnost střihu, jeho umění poetizovat zdánlivě anonymní hovory ve stylu "pábení".
    Pravý opak však je pravdou. Hovorové fragmenty bylo nutno vyjmout z banálního prostředí a z okamžité situace, vyhrotit tak, aby stály "na špici hovorové akce" a učinit z nich součást povzneseného básnického vidění.Z banálních hovorů vybírá autor extatické situace a výroky, zachycující ve zkratce výrazné příběhy a osudy.(Tento princip přirovnal kritik Emanuel Frynta k bleskové expozici fotografického aparátu tzv. leica-styl.