Jarmilka

    Tvrdá práce v kladenských hutích činí Hrabala nezávislým na literárních polemikách,ale ubírá mu síly a nedává možnost soustředění. Snad proto nacházel formu v básnických poemách a v kratších pracích, v nichž září jeho básnický postřeh a schopnost ozvláštňovat banalitu.
    Z Hrabalových prací z těchto let však vane duch sklíčenosti a zmaru, jež jsou výrazem opuštěnosti,skepse a nedůvěry k nadcházejícím hlubokým niterným i společenským proměnám. (Bolestnost etapy "přerodu" vyjadřuje Hrabal obrazem zlomeného prkna, jehož třísky krutě zabodávají do těla všech zúčastněných. Literární kritika později naznačuje, že jeho tvorba byla v těchto letech jakousi "ponornou říčkou", v níž se skrývá navenek utajované vědomí doby. Odlidštění lidských osudů si uvědomuje nejen sám na sobě, v proměně "mladého pána z pivovaru", jenž z bytu o pěti pokojích odešel do brigádnického baráku v Dříni u Kladna. Leč i v této situaci se projevila u něj mužná odhodlanost, jakýsi vnitřní hlas, velící "vzhůru srdce"! Ten jej učí vzdorovat nepřízni osudu. Odtud plynou i vřelé citové sympatie k outsiderům, vyvržencům,a k lidem, kteří se ne vždy vlastní vinou octli "na smetišti epochy".V libeňské periferii si všimá života cikánských obyvatel Libně a vzpomíná na prostotu a nevinnost snědého děvčete, s níž jeden čas žil a v jejíž důvěřivé naivitě čerpal sílu v době své opuštěnosti.(Srv. povídku Romance z Pábitelů.)
    Črty, poemy a "reportáže" z kladenské huti zůstávají ovšem stále v rukopisech. Čtou se na přátelských schůzkách v Hrabalově obydlí v uliciNa hrázi( kde se říkalo Na hrázi věčnosti),kde se čas od času konají slavnosti piva,nazvané "svatby v domě". Někdo se šel podívat na tabuli vysočanské radnice a v určená data se pak slavily pivní rituály.Pan Vaništa z hospody U Haussmanů udiveně čepoval pivo do obrovkých konví a džberů,jimiž byly tyto přátelské a filozofické schůzky zásobovány. - Jídelníček sestavoval pan Marysko po vzoru klubu pražských recesistů. Na otištění čtených básní a próz však nebyla naděje. Ale Hrabal se nevzdával.
    Tu nadešel porozuhodný okamžik. Ve skřínce Karla Marysky v šatně Národního divadla objevil básník Jiří Kolář Hrabalův rukopis, nazvaný prostě Jarmilka. Našel v ní množství barvitých obrazů a jiskřivých postřehů, proto na ni upozornil kritika Jiřího Weila. Ten s neomylnou jistotou prohlásil, že je to novum v české próze a že autora je třeba podněcovat k další práci. V čem je půvab této prózy, která, jak se později ukázalo, hluboce zapůsobila na Hrabalův literární vývoj? Autor vychází z montáže autentických hovorů, zaslechnutých v dělnických kantinách a v autobusech cestou na Kladno.
    Od dynamického prolnutí kontrastu skutečnosti a poetické litanie došel ke kresbě charakteru, jež je středem této baladické prózy. Je to svačinářka z huti-Jarmilka.( Poté nazval svůj baladický epos parodicky Majitelka hutí, dle u nás známého románu Ohnetova). Zdá se, že touto prací překročil Hrabal hranici "samizdatu" a rozhodl se "překvapit českou veřejnost". (Ani toto překvapení se nekonalo.Rukopis se potuloval po známých a přátelích a byl téměř zapomenut. Vyšel knižně až ve sbírce Pábitelé v roce l964.)
    Pevná baladická forma, opírající se o hlavní hrdinku, nezapře svůj literární rodokmen. Autor se hlásí k Bretonovi a jeho novele Nadja: "V roce 1951 jsem se pokusil vyrovnat se s Nadjou totálně realistickou povídkou Jarmilka. Je to příběh české holky v ocelárně, která dosahuje té samé vznešenosti. Od té chvíle jsem jen a jen v uzlinách reality, která je pro mne stejně tak zázračná jako Bretonova krása, je zrovna tak plná vzpoury i touhy bydlet ve skleněném domě." Tradiční sociální balada mohla spojití kontrastní rysy skutečnosti s monumentální kresbou "dělnické madony"- Jarmilky.
    Ubohého děvčete, jež se stane svobodnou matkou.Nic zlváštního a nic neobyčejného. Jenže v Hrabalově tvorbě neznačí Jarmilka pouze přechod od "křečovité krásy" k "totálnímu realismu". Jde o pravdivý, nesentimentální pohled na lidský typ, uchopený básnicky, jako a symbol.Odklon od Bretona vyjádřil Hrabal žertovně: "Když budu mít štěstí, naposled budu číst Bretona den předtím než umřu. Dneska vidím, že křečovitá krása dostala takovou křeč, že se narovnala."
    Majitelka hutí neznamená jen posun formální. Autor se už dříve inspiroval novou skutečností, ale byly to spíše dojmy a postřehy, roztříštěné záběry továrního života, nikoliv jednotlivými postavami a typy. Jarmilka syntetizuje jednotlivé postřehy v celistvý typ plebejce, jenž je ve své lidské opuštěnosti a sklíčenosti protiváhou oficiálního optimismu tehdejší literatury. Jarmilka je současně postavou a současně i výrazem mýtu- narození synáčka. Primitivita tohoto lidského tvorečka, budoucí matky,a její lidský osud, vzbuzuje dojetí. Je vidět, že ji autor líčí s láskou, nikoliv pro její psychologickou složitost nebo zvláštnost, ale pro ni samu.
    To ji povyšuje do monumentální polohy. Hrabal miluje své proletářské typy takové, jakými ve skutečnosti jsou, bez emfáze, bez obdivu, ale také bez předstírání. Nikoliv z filantropie nebo z nezdravého sentimentu.Tím méně z "ideologických" důvodů. Nejde mu také o psychologii tohoto typu. Jarmilka je dojemné svou prostotou přesto, nebo snad právě proto, že se vyjadřuje neotřelými, někdy dosti obhroublými slovy. Vždyť byla v lásce zklamána a životem se cítí podvedena.Nehldá pomstu. I ve své prostořekosti,jež jde až na hranici vulgárnosti, je milá a přirozená. I v tom se projevuje cudnost Hrabalova stylu, tolik odlišného od dokumentárního, popisného naturalistismu. Hrabalova próza je rozšířena do rozlohy novely, ale skládá se opět z montáže hovorových úseků: jde o zkratkovitost až úsečnou, jež je přetavena hutností a monumentalitou stylu. Ten zazní již v prvních větách: "Jsem zase na huti. Už zdaleka vidím nosičku Jarmilku, jak vleče kbelíky s polívkou. Spěchám jí vstříc, a když se na ni zahledím, klopí oči. Je v šestém měsíci, otvírá ústa, a znovu se přesvědčuji, že ji chybí celá půlka chrupu. Ale ona je prostá a tím i kráska krásek." Mravní hodnoty, jakými jsou obyčejná lidskost a prostota, stávají se výchozí polohou estetickou.
    Svým charakterem se Jarmilka odlišuje od symbolu dělnické madony z let dvacátých, kdy docházelo ke glorifikaci "zářných" vlastností proletariátu. Hrabal nevolí ani drastičnost vulgárního jazyka, jaké známe z tvorby Jehana Rictuse.Tato postva vyrůstá z bezprostředního poznání. Základem byl záběr hovoru kladenské kantýny, kdy si jakási prostomyslná ženská stěžuje na svůj osud. Vykládá přitom, co jí slina na jazyk přinese. Epizodní postavička se mihne v povídce Atomový Princ z roku 1950, v době války v Koreji.Hrabal píše: "U cínového dlouhého stolu seděly uklízečky a svačinářky a podle pohledů, kterými si dávaly znamení, měly ohromnou zábavu s mladou ženskou, která byla komická tím, že co nevěděla, neřekla... a tedy mluvila pravdu." V dalším ději, v němž hrají hlavní roli jiné postavy, upozorní na sebe tato "mladá ženská" několika prostořekými výroky, výkřiky a šťavnatými nadávkami, jimiž klne a naříká na svůj osud. Je to "svobodná matka", kterou její nastávající obelhal. Drsná vitalita jejího mluvního projevu napovídá cosi o rodu pábitelů.
    V Majitelce hutí dochází ke krystalizaci těchto hovorových fragmentů a k jejich dokreslení v celistvý lidský typ. Děj se opírá o dva svorníky: o rozhovor vypravěče s Jarmilkou (kterého ona oslovuje důvěrně "strejdo"), dále o hovory mezi hutníky, jejichž názory vyjdařuje starý poctivý dělník Vašek Průcha (v první verzi je užita autentická postava výtvarníka Hannese Reegena). Důvěřivá naivita a skálopevná víra dělníků v spravedlivější řád byla "socialismem" zklamána,lidé se cítí podvedeni.Dělník Průcha však vychází z minulosti, z krutývch zážitků z koncentračního tábora.V tom smyslu činí Hrabal zřejmě rozšafně ústupek době. Přímá kritika by tehdy neměla vůbec žádnou šanci.
    Ale v dalších momentech a historických narážkách( například na politické procesy) je Hrabalův přístup neobvykle odvážný a otevřený. I tak se chová rozšafně.Komentář nechává postavám a jako vypravěč "zacouvá" do pozadí. To je mu ovšem vzhledem k bdělé cenzuře padesátých let velmái málo platné. Exponuje se výrazně v líčení hromadného utrpení zvířat, uhynulých během transportu v dobytčích vagónech. (Tento motiv je obnoven v novele Ostře sledované vlaky.) Považujeme-li proppojení obou vypravěčských úseků za epickou montáž, lze na rozdíl od "čistých" koláží (např. v próze z padesátých let Mrtvomat) vidět i zde značný posun. Jednotlivé úryvky a fáze hovoru nestojí totiž vedle sebe samostatně,odděleny navzájem, ale jsou propojeny v rámci lineárního podání příběhu. Co však tvoří hlavní fabulační celek? Jarmilčin osud, anebo příběh brigádníka z kladenských hutí?
    Postavení lidského tvora, postiženého osudem a zbaveného souvislostí, typ prosťáčka -to je cílové téma literatury dvacátého století. V Hrabalově Jarmilce je konfrontováno se procesem tzv.přerodu. Kritické momenty jsou zesíleny bezbranností oběti- novodobé "majitelky hutí". Právě ona je ironickým výrazem tzv. "vlastnictví lidu", v němž trpí jako oběti režimu, tak jeho zastánci a "majitelé".
    Jarmilka je psána stylem reportáže, jímž prolíná spodní, lyrická a melodramatická linie.Jím podtrhuje básník Hrabal účinnost svého tématu, jemuž kraluje mystický symbol: beránek boží snímá hříchy světa.Prosťáček Jarmilka vykupuje krutost,nenávist a bezcitnost své doby. Metoda melodického kontrapunktu podtrhuje spodní rys hrabalova zobrazení - víra v život a nevyčerpatelná potřeba soucítění a lásky. Opět se tu promítá Schopenhauerova myšlenka, ovšem v totálně realistickém skutečnostním zakostření. Láska není dána jen radostí, darem mravně pozitivním,ale je provázena utrpením, darem negativním. Jen "totálním" záběrem lze sugestivně prolnout citové dojetí s drastickými záběry hrůzy a krásy života, v kaleidoskopu událostí u martinských pecí,v nichž dochází k osobním tragediím.Úžas nad tímto hrůzným divadlem se mísí s radostným obdivem nad obrovitostí podívané, jíž jsme svědky. Kontrastnost Hrabalova obrazu je podtržena metodou střihu a montáže. Sám o tom později napsal: "Střih a umění koláže je pro mne součást tvorby, dotýká se stylu. Styl je ovšem ještě něčím složitějším, podstatnějším, bytostnějším, je až biologicky spjatý s člověkem." (1984) Z toho je patrno, že koláž a montáž mu byly ne cílem, ale pouze prostředkem jak vyjádřit "mnohostěnnost onoho stylového neladu horizontálním tokem živé řeči, v útržcích zaznamenávajících hřmot ulic a hlučných samot... nerytmické střídání motivů a neladící věty mezi sebou navazující nutné přátelství, tak jako všechny věci a všichni lidé shrnuti a zabaleni do tohoto ohromného prostěradla..."
    Jarmilka je scelením celého trsu tvárných principů. Je krokem k vytvoření postavy a typu, který si uchová své pevné kresebné kontury, aniž je blíže psychologicky charakterizován. Ve své tápavé nejistotě a nedotvořenosti odkrývá postava svůj hluboce lidský obsah - úděl člověka je odvrácenou stranou každodenního hemžení a snažení, ať se jeví pod heslem "budovatelské aktivity", anebo jakoukoliv jinou známkou společenské proměny.
    V Jarmilce objevil Hrabal pozoruhodný rys lidové mytologie. Její svébytnost a protiautoritativní charakter.Rys, který v padesátých letech nebyl a snad ani nemohl být realizován.- V Jarmilce se objevuje náznak k epickému rozninutí hovorovách úseků, v jejich sepětí s postavou vypravěče. Z těchto důvodů Hrabal vyzdvihl "všechny ty, kteří se ještě dovedou smát a zaplakat si nad smyslem světa, kteří svým životem docela ne lehkým oživili literaturu svým barbarským vpádem, a tak naplnili slavné věty filozofů - uměti neuměti".Tím byl učiněn krok k poetice "pábitelů". Novela Jarmilka znamená přelom nejen v Hrabalově tvorbě, ale i ve vývoji české prózy vůbec. Zde se už objevil jako zralý tvůrce a básník