Zázrak pro všední den

    Reportážní mozaika, objevená v drsnému kladenskému prostředí, koresponduje se stylem amerických básníků a spisovatelů, kteří rovněž bezprostředně vyjádřeli své životní zkušenosti.To přiznává Hrabal v jednom interviuwu: "Já jsem na Kladně i jinde zkoumal, jak na člověka, který vyrůstal v příznivých podmínkách, působí nikoliv příznivé prostředí. Šel jsem do toho jako do romantického dobrodružství, a přišel jsem na ohromnou věc, že všichni lidé mají společného jmenovatele. A tak dnes vím, že jsem tak nebo ani o trošku víc než ten člověk, co jede se mnou tramvají, jako ten otcovrah ze Spiše, jako ten zavražděný otec, že každý člověk jsem já."
    Protokoly z kladenských hutí jsou součástí hrabalova konkrétního hominismu, jenž je pokusem odideologizovat fenomen společenského přerodu. Nejde ovšem o potlačení expresívních představ, tím méně o aplikaci metody "socialistického realismu" , která se stejně nikdy nerealizovala. Jde mnohem spíše o převtělení, o přetavení básnické představivosti v novém prostoru a v nové tématické oblasti. Více než exaltovaný Breton a snivý Éluarde se pramenem inspirace stává nyní dramatická poezie Giuseppe Ungarettiho (zvláště poéma Pohřbený přístav) a styl básníka pařížských průchodů Louise Ferdinanda Célina. V této etapě zaznívá svěží hlas amerických spisovatelů, kteří prošli drsnými životními podmínkami. "Američtí autoři (Ring Lardner a E. P. Caldwell) mne nadchli pro psaní na ten způsob, že člověk je k nezničení, že pořád je někde v něm perlička na dně." V téže souvislosti mluví Hrabal o Isaaku Babelovi a Antonu Pavloviči Čechovovi.
    Příchodem na Kladno se mu zjevil nový zorný úhel. Svět se mu jeví jako soubor kontrastů: drsné, surové jevy se ocitají v sousedství něžných,milostných pocitů, banalita všednosti se stává svátkem- což vyvolává překvapivé zvraty. Nesourodé jevy a tvary se setkávají v poetickém kontaktu s konturami tvarů a barev, jež se vyjevují v aktuálním časovém momentu, ač zůstávají většinou nepozorovány. Fragmenty tvarů jsou "ozvláštněny" mozaikovitou stavbou, střihem, řídícím se principem náhod.
    Své působení na Kladně zachytil Hrabal takto: "Bydleli jsme v ubytovně v Dubí a roku 1950 začal můj start v martinských pecích. Pro mne to byl ohromující surrealistický zážitek. Oheň, žíznivé ingoty, zdánlivý chaos, a přece organizace, vytékající proud žhavého železa, měl jsem pocit, že jsem se octl v tajemné džungli, pivo a dobří kamarádi, prostí lidé, ovládající umění žít, dost času i na dobré chlapské vypracování, tato totální realita mě úplně strhovala."
    Totální realita není jen heslem, předpokladem k tvorbě, ale novou uměleckou zkušeností.Otevřít své smysl, prolnout duši intenzivními zážitky, poddat se cele smyslové posedlosti. Obdobně je tomu i ve stylu Henry Millera v Obratníku raka: "Pocit, který se ve mně začíná zhmotňovat, jako by se poslušně podroboval neuniknutelným zákonům. A čím hmotnější a pevnější se stává mé nitro, tím jemnější a výstřednější je okolní hmatatelná skutečnost, z níž jsem se vyloupnul. Na zlomek vteřiny mnou pronikne jasnozřivost, jakou prý může zažít jen epileptik. V té chvíli docela ztrácím iluzi o času a prostoru: svět rozvíjí své drama po polednících, které nemají žádnou osu. V tomto bleskovém okamžiku věčnosti cítím, že vše má své oprávnění, své plné oprávnění."
    Démon tvůrčí posedlosti se u Hrabala zjevuje souběžně s mystickým prolnutím reality. Neznaboh Miller to situuje mimo prostor a čas, ale i on stanul tváří v tvář metafyzickému pocitu věčnosti: "Na polednících času není nespravedlnosti: existuje jen poezie pohybu, která vytváří iluzi pravdy a dramat. Jen se člověk octne tváří v tvář absolutnu, ten velkolepej pocit, díky kterému se Gautama a Ježíš zdají bohy, ztuhne jako rampouch, není absurdní, že si lidé z kopy hnoje vytvářejí růže, ale že ty růže z té či oné příčiny vůbec potřebují. Z té či oné příčiny čeká člověk na zázrak, a v zájmu jeho uskutečnění se brodí v krvi.
    Nechá se vést idejemi, scvrkne se na svůj stín - jen aby se na jednu vteřinu života mohlo přivřít oči před odpornou skutečností."
    Hrabalova mystika má ovšem český, poněkud barokní rodokmen. Ale přesto sdílí s americkými autory přesvědčení, že je nutno unášet se proudem, nevzpírat se čerstvým dojmům a zážitkům, nenechat se spoutat předsudky a zábranami. Život je zázrakem v kterékoliv hodině a v jakékoliv vrstvě. Je třeba se oddat situacím, které nás překvapují, jež předstihují všechno.Oddat se jim třeba s pokorou, která u člověka dvacátého století, jehož opustila přirozenost, působí jako zázrak.