Bra3...

    V době pronásledování a honu na " dekadentní" intelektuály, neschopné přerodu (samo toto pojetí kultury je nesmyslné a plyne z terminologie kultu osobnosti) patří širší próza, nazvaná Doktoři sub auspiciích, napsaná v době tzv. politických procesů. Formou ironické perzifláže líčí autor náladu v kruzích intelektuálů, přívrženců surrealismu a "čisté" poezie, kteří žili ve strachu a v panice, že budou zataženi do inscenovaných procesů s tzv.trockisty.
    Každý pád je předvěstí letu vzhůru. Jako by zazněla věta Schopenhauerova, že "pouze utrpením může být vzmožena vůle, neboť jen v zdeptané a rozvrácené duši zazáří světlo pravdy". Utrpení a zlo světa je tu přece jen k tomu, abychom je překonávali. Trauma, jímž prochází v padesátých letech, v době nejtvrdšího "třídního boje", vede k proměně. Na dně vlastního sebezničení chápe Hrabal skvělou pravdu, že i ostatní prožívají svůj "uměláý osud", že po něčem touží a že trpí souběžně. "Týž, kdo trápí, a týž, kdo je trápen, týž, kdo vysává, a týž, kdo je vysáván, týž, kdo nutně živoří v nedostatku, a týž, kdo hýří v přepychu. To třeba prohlédnout a pak tvé utrpení stane se mým, nejen tvé utrpení, ale utrpení všech."
    V propastném osobním zmatku, ve chvíli drastické proměny hodnot, objevuje Hrabal "perličku na dně".Jak učil Jakob Boehme. A s ní i náboj tvůrčí energie. Koncem roku 1950 se dostává k práci u martinských pecí. Setkává se s hutníky,poznává mezi nimi ryzí, nelomené charaktery.Jejich tvrdá gesta a nesentimentální vztah k životu ho fascinují. To je přítomnost. Něžná hlavička kladenské Poldi, připomínající rozmary vrtošivé dívenky je minulostí. Využívá volného časum po noční šichtě usedá psacímu stroji, aby zachytil prvotní zážitky. Odvrácená tvář huti se mu zjevuje jako podivuhodný zázrak - v dramatické směsi krutosti a něhy, krásy a ošklivosti, hrůzy a útěšné ironie. Ironií osudu to byl on, kdo v té době vyjádřil vlastní charakter přerodu. Sršivý příval skutečnosti ho ohromil, ale neochromil. Hrabal vnímá své okolí v pokoře,cítí, "že se viditelný svět sklápí", a že uvidí i sám sebe jinak,bez předsudků a sebeiluzí.
    Teď už se necítí sám a opuštěný.Absurdita osobního osudu souzní s absurditou doby; z toho pramení rysy nové estetiky, nového básnického přístupu. Ne avatgardní tradice, která je v troskách. Bezprostřední životní zážitek, kerý lze učinit činem básnickým.Pod dojmem "sršivého přilivu skutečnosti".V lyrických "hlášeních" píše Hrabal protokolární záznamy o lidech stejného osudu, o hutnících, přeškolených úřednících, o vykořeněných živnostnících,o vězních, vězeňkyních a vězeňských strážcích.Otevřel prostor, "kde jsou lvi", kam oficiální literatura nemohla. A to byl začátek poznání, že se "neuvěřitelné stalo skutečností".