Příliš sršivé skutečnosti

    Zlom, který Hrabal v padesátých letech prožívá,nezpůsobuje přerušení v literární činnosti. Ba naopak.V té době vzniká paradoxně řada jeho nejcennějších prací. Trauma společenského přerodu, jež ho staví do tvrdého továrního prostředí se nestává peklem, ale "přílivem sršivé skutečnosti". Právě tehdy dospívá dříve regionální lyrik k "nulovému bodu" své tvorby. Pod drtivým tlakem doby a ve vnitřní depresi proměňuje dochází nejen k proměně stylu, ale i žánru. Také tato proměna je poznamenána již zmíněnou teorií "umělého osudu". Takto provádí bilanci celého období: "Ptáte se mě na mou legendární teorii umělého osudu. Ta souvisí s mými lety učednickými.
    Čapek kdysi napsal, že prozaik začíná být spisovatelem až tak kolem čtyřiceti let. Má pravdu. Do té doby má ten, kdo se zajímá nejen o životní styl, ale i o psaní, sám sebe stavět do situací, ve kterých je nerad, které jsou mu proti srsti, co je nad jeho síly. Sám sebe jsem vždycky snažil umístit v takovém zaměstnání, které mne uvádělo v zoufalství... naučil jsem se těmi umělými osudy chápat ty druhé, uměl jsem se dívat kolem sebe a pak teprve dovnitř sebe a tam teprve najít tu jistou fikci, která říká o pravdivosti reality víc než banální skutečnost, jak kdesi říká Fellini..." Pod vlivem " umělého osudu" dochází nejen k poetickému umocnění zážitků, ale k potlačení přirozené úzkosti a strachu z životního ztroskotání, protože proč se bát neúspěchu když jste se octli na dně? Od lopaty vás nelze vyhodit. A právě tehdy nás Hrabal uvádí do světa tvořivé fikce, plné skvělých a povzbuzujících představ. V rámci své rozpoutané tvořivosti nachází kontakt s podobně postiženými lidmi, kteří se rovněž vysvobozovali s pomocí fantazie, v hospodské euforii, v pracovním prostředí. Tento únik je mnohdy iluzí, v níž ztroskotanec nachází poslední útěchu a naději.
    Takový účinek má próza Podvodníci (v knize Perlička na dně), jež v původní název zněl Umělé osudy. Jde o výpověd dvou starců, z nichž jeden vypráví o svých úspěších na operetních podiích, druhý o sobě tvrdí, že byl známým žurnalistou. U obou jde o podvod,sebeklam, který je náležitě odhalen. Leč fikce, kterou si lidé o sobě vytvářejí, je stejně pravdivá jako skutečnost. Lidé mají právo na sebeklam, ironii i mystifikaci. V iluzívním, fantazijním projektu lidsklých osudů je totiž skryta ještě jiná, vyšší pravda- pravda lidské bytosti. Jinak by byl život jen souhrnem událostí, které někoho náhodně "vyhodí" nahoru, jiného srazí dolů. Osud je sloučeninou lidských vidin. Proto je nutno promítnout do vyprávění osobitou iluzi, vvěřit i krásným "lžím", jimiž se bráníme zvůli nadosobního osudu. Vždyť situace, v níž dochází k fantazijnímu průmětu událostí a snu, v níž "pravda" a "lež" nerozeznatelně splývají, je situací du lidskou. Fantasmatický "osud" se stává osudem skutečným."Všechno je docela jinačí, než se to jeví a je. Všechno je na gumičce perspektivy, i samotný život je iluze, deformace, perspektiva..."
    Fantastika se v některých případech promítá i to životních osudů a událostí. 4. prosince 1949 se Bohumil Hrabal přihlásil na brigádu v rámci náboru administrativních pracovníků do výroby. Nebylo to odhodlání lehké. "Doktor" se ocitá ve dvojím traumatu. Na jedné straně se mu zhroutil svět mládí a "sladký" nymburský život, k němuž byl vázán nesčetnými citovými pouty a v němž nalezl lyrickou inspiraci. Náhle se ocitá v rozporné situaci brigádníka, odkázaného na manuální práci s lopatou. Literárně se dosud neprojevil, cítí se nepochopeným básníkem a "venkovanem".
    Navazuje přátelské styky s básníkem Jiřím Kolářem (1946) a s kritikem Jiřím Weilem (1949).Setkává se s výtvarníky surrealististy kteří jsou ovšem politikcy podezřelí. (Příslušnost k Bretonovi a surrealismu byla kvalifikována jako trockismus.) V tzv. socialistickém realismu pro ně není místa. Nezbývá nic než prát dále pro sebe a pro okruh nejbližších přátel. Trápí se tím, že dosud nic v životě nedokázal. Prožívá i zklamání v lásce ke "krásné židovičce". V hračkářském závodě bratří Zinnerů, který přešel do n. p. Zdar,seznámil se s Blankou Krauseovou, prodavačkou v obchodním domě na Smíchově. Byla o polovinu let mladší: pětatřicetiletý doktor práv,zbavený zaměstnání, básník, který dosud nic nepublikoval, jí zaimponoval pouze dočasně. Ale i krátká milostná smršť Hrabala spalovala. Čekal na Blanku před domem U modré štiky v Karlově ulici, kde bydlela, dumal o ní i o sobě v nedalekém hostinci U bílého zajíce v Liliové ulici. Kvůli ní se zřejmě přihlásil do tanečních hodin pro pokročilé, jednou ve Spálené ulici, podruhé na Vyšehradě u mistra Kociána. Leč marně.
    Žádnou obětí nebylo možno získat srdce lehkomyslné dívky, jež po chvílích utrpení se chtěla veselit a žít. Jeho "Perle"( během války strávila rok v terezínském ghettu) je věnována sbírka veršů, nazvaná Barvotisky. Je to hrst sonetů, z nichž prosvítá lehká parodie na milostné téma: je označena tovární značkou -"krásnou Poldi". Touto metafofrou vyjadřuje autor kontrastně rozpor mezi jemností mladé ženy a "syrovostí" drsné životní reality.
    Přetlak z nedořešených konfliktů vzrůstá. Na Kladno Hrabal utekl patrně i před rodinou a především - sám před sebou. Začal věřit v úděl Kaina, biblického vyhnance a běžence.( Svědčí o tom list Blance, který ovšem nikdy neodeslal a vlepil jej mezi účetní blankety firmy Zdar. (Byl objeven náhodou, když se vrchní list odlepil.) Jde o výšleh zoufalství, žalu, bolesti a neuhasitelné touhy. Ústí však v pevné rozhodnutí: "Je třeba být tvrdý jako diamant- pokračovat na cestě bláznovství." Zážitky z barákového tábora v Dříni u Kladna znamenají v Hrabalově životě důležitý zlom. Ocitl se v těsném a nedobrovolném kontaktu s lidmi, kteří se octli v opovržení.Byli "trestáni" tvrdou prací a nelidskými podmínkami.
    Na jemnou duši ironického "pierota" to působí kontrastně,drasticky. Srdce je pusté, city jsou odromantizovány. Hrabal je prosyscen nicotou. Znamená to návrat k počátkům, k původním lyrickým pokusům? Znovu a znovu si prověřuje svůj milostný vztah ke světu,obrací se ke svému nitru s otázkou. Neuzavírá se však svěžím dojmům. Pod dojmem "sršivé skutečnosti" ustupují tradiční výrazové prostředky: symbol, básnická metafora, citová imprese do pozadí. Namísto toho zachycuje bystře střípky a záblesky neznámé a dříve netušené reality. Kladenská zkušenost je taková, jaká je: drsná, nelítostná,krutá, ale v něčem prostá, nelomená a proto krásná. V drastických kontrastech se zračí jádro jeho budoucí poetiky.
    Zdá se, že jen intenzivně naslouchá, jak se skuteční lidé baví, jak myslí a jak hovoří. Dobová hesla a fráze se z ttéto perspektivu jeví směšná a nicotná. Jak tento rozpor zachytit? Proklamace nestačí, patetické metafory "svazáckých" básníků jsou plytké. Jediné, co zbývá je reportážní záznam, blesková momentka, fotografický záběr, zkratka.
    Osobně není tento přerod bez rizika, literárně hrozí neúspěchem a ztroskotáním. Kam byla odváta ona sladká, nezávazná hra se slovy, v níž si libovali ještě v období snivého "polabského poetismu"? Pryč jsou i sladkobolné, melancholické i trochu narcistní verše Ztracené uličky. Hrabal chápe dokolní "přerod" jako osobní pád, jako trest za nespáchanou vinu. Do života lidí jeho druhu vpadá"duch socialistického budování" jako ničivý tajfun. Střídá se jen doba práce a odpočinku. Noční šichty, námaha, vyčerpávající i časově, nedovolují ani psát, ani myslet. Jak brigádník cítí nicotu bytí, jež se proměnuje v automatismus: "Jen jídlo, šaty, soulož, práce. A zívání, co dělat, než nadejde čas jít spát," zaznívá dobové svědectví.Cítí se jako před branami dantovského pekla. Nezná den a noc, všude jen bezduché, neúprosné bdění, strnulé a utkvělé civění, bez myšlenky a bez citu.
    Schizoidní situaci, v níž se Hrabal octl po příchodu na Kladno, vyjadřují verše, jež připojuje na závěr poemy Krásná Poldi(l951):
    Ó bratři,
    lartpurart bratři,
    sliční jako entartete Kunst,
    pravdiví jako slavík
    zvrhlí jako růže.
    Bez trhliny v mozku opravdu
    dnes nelze žít.
    Nelze nás odvšivit od svobody.