Umělý osud

    Dějiny mladému poetovi nepřály, aby si dále žil svůj "sladký" život v městečku, oddával se zasnění, psal milostnou poezii,osvěžoval se procházkami po břehu Labe, hrál na klavír v pětipokojovém nymburského bytě a občas zajížděl do Prahy ke zkouškám a na přednášky. Vichr událostí zachvátil Evropu na několik generací. Osud národa se octlv "mezní situaci" bytí či nebytí, což obracejí život lidí naruby. V této době se aktualizuje fenomén "umělého osudu", jenž se promítne do Hrabalova života i do tvorby. Tento podivuhodný fenomén vzniká nejprve impulsívně, jako důsledek povahového "outsiderství", proti němuž staví jedinec odhodlání vytrvat a vůli.
    Později se situace komplikuuje."Umělý osud" je výrazem fantazijního přístupu k událostem, formu vnitřní svobody, jež se upíná k "touze a lásce", i v nepříznivých společenských podmínkách. Kdy Hrabalův "umělý osud" vzniká? Čím se projevuje v Hrabalově tvorbě? Je "umělý osud" výrazem protestu proti režimu, vzdorem vůči převratné době,hrdou distancí,anebo je pouze úhybným manévrem, skrytým smiřováním s danými poměry?
    (Při procházce po labské navigaci jsme se pana Hrabala zeptal na význam "umělého osudu".- Byl to protest, nesouhlas s daným osudem ? Po jistém zamlčení přišla odpověď: "Mou devízou byla rozkoš,slast, touha.S tím souvisí i touha po kráse.")
    Připomeňme však původní situaci. Do života studentů, vyžívajících se v recesi a v lehkovážné atmosféře "mládí republiky", zasáhly dějinné události: nacismus,okupace, perzekuce a uzavření českých vysokých škol.To vše působí chmurně a depresívně. Zklamání, rozčarování ze západních spojenců, trauma zrady a opuštěnosti zasáhly hluboko do života národa. Mládež byla sražena na kolena.
    Rozvrat doléhá i do doposud klidného a idylického Nymburka. Čas totiž nelze zastavit - běží neúprosně dál, ale jeví se náhle jako ničivá hra neznámých, nadpřirozených sil.
    Nedostudovaný právník (dvakrát byl vrácen od "malého" rigoróza) se vrací z Prahy domů. Nejprve "sladovničil" u otce v pivovaru, pak našel příležitostné zaměstnaní jako písař u místního notáře. ( Tehdy došlo k setkání se slečnou Viktorií Freie, Vídeňačkou, která byla v pivovaře na praxi.Srv. Ostře sledované vlaky a Krasosmutnění. Náladu v notářství zachytil Hrabal ve sbírce Pábitelé.) Jenže opisovat lustra z pozemkových knih Bohumila dlouho nebavilo. V září 1940 se na čas uchytil v Praze na Eckertově obchodní škole, kde se naučil výborně psát na stroji.(To byl vklad pro budoucí literární činnost.) Protektorátní pracovní úřad ho však "vyhmátl" a poslal znovu do Nymburka jako skladníka Spotřebního družstva železničních zaměstnanců. Ani tam dlouho nevydržel a musel "k lopatě", jako pomocný dělník železniční stavby. Nikdo netušil, že se mu železnice stane na dlouhou dobu osudem.
    Hrabalovy zážitky se zprvu neliší od ostatních mladých lidí v "totálním nasazení". Nejistota, věčné provizórium, malost a ubohost prostředí, v němž vládne jen podlost a shrbená ochota přisluhovačů,to byla škola života u většiny protektorátní "ztracené generace". V té době prožívá Bohumil hlubokou krizi duševní, plynoucí ze sexuálního zklamání. Jelikož má sklon k mytizaci osobních zážitků, stylizuje se do postavy biblického Kaina, proklatce, jehož zápalnou oběť Hospodin nepřijal a odvrátil od ní svoji tvář.
    U dráhy procházel tvrdou školou "praktického výcviku". Zprvu je zaměstnán v kanceláři "vrchní stavby", kde zakresloval plány vleček a zakládal archív. Pak byl přeložen na trať z Poříčan do Nymburka, kde podbíjel kolejnice. Později o této životní fázi napsal: "To byla krásná práce! Zamiloval jsem si partu traťmistra.Polovička jich byli krajánci, kteří prošli evropským povodím a neustále kráčeli proti tokům velkých řek a po tocích potůčků, a přeli se o tyrolských říčkách, které ani na mapě nejsou, a přitom jsme měnili kolejnice a podbíjeli pražce." Přechod od "sladkého snění"k drsnému životu dělníka nebyl snadný. Hrabala to však nezlomilo, ba přinutilo ho to hledat poetický způsob vidění přímo v hlušině života,uprostřed všedních okamžiků. Také později jako "záškolák" ve fukci výpravčího měl smysly otevřené, dovedl se inspirovat nepředvídanými zážitky a zkušenostmi.
    Obdivuhodná eidetická paměť mu dovolila zachytit výrazné mluvní projevy a nuance hovorové řeči.Píše o tom: "Naše trať v jedné fázi vedla kolem trati jiného traťmistra, kde pracovala zase jinačí parta, a ta zase podbíjela a přitom neustále hrála divadlo, protože většina byli ochotníci z okolních vsí. Tak když tyhle party pracovaly vedle sebe, vznikaly tak krásné hovory, že jsem užasle naslouchal."
    Splynutí lyrické exaltace s "reportážním" zachycením reality není jednoduché.Pomocnými chůdy je expresivita anonymních vypravěčů. Přitom je základní impulz dán evokací nálad a rituálů jednotlivých prostředí. To je základní akord další Hrabalovy orientace. Vytržení z nymburského prostředí, změna způsobu života, vynucená okolnostmi, stává se mu vysvobozením, jako dobrodružný zážitek. Hrabal netrpí ublíženectvím a nepropadá rezignaci. Netváří se uraženě jako "zesurovělý pierot"( tímto výrazem podtrhuje Václav Černý Hrabalův "přerod" v kladenské huti), ale uchovává si"zamilovaný vztah ke světu",jenž je podmínkou,aby dále básnicky vnímal svět a citově se "vbourával do skutečnosti".
    Jen pod zorným úhlem lásky se dostaneme k podstatě jevů, je nám viditelné to, co jiní míjejí bez povšimnutí. Často cituje slova Novalisova, že "jen milovaný předmět je středem Rajské zahrady". Jeho silný lyrický rodokmen, naplněný "milostným" obdivem k viditelnému světu, obohacuje se nyní tím, co přichází "od obyčejných lidí, kteří "cedí skutečnost přes diamantové očko fantazie". V jejich přítomnosti se "neuvěřitelné stává skutkem",zdá se, že jsme neustále překvapováni i zaskakováni peripetiemi příběhů.
    V jednom interviewu o tom napsal: "Já aspoň jsem všechno, o čem jsem psal, žil, nebo jsem se tak intenzívně vžil do toho, co se stalo těm druhým, že jsem s tím splynul... Proto jsou tito mí lidé pro mne měřítkem všech věcí, dokonce při psaní vycházím právě z toho, co jsem kde slyšel. Ne všechno, ale vždycky jen to, co se podobá už artefaktu anebo z čeho lze artefakt dotažením udělat."
    V této rovině rozvíjí Hrabal svůj "umělý osud", jenž dovoluje zbavovat každodenní okamžiky banality a proměnovat je v dramatické události.Rozdíl od skutečného osudu, který je dán událostmi, je v tom, že tento si uvědomujeme pouze dodatečně. "Umělý osud" žijmeme,za pomoci vůle a básnického talentu ihned. Umělý osud však není únik ani oddálení opd skutečnosti. Znamená jen prokousávat se banálním povrchem k podstatě.Nelze vždy čekat, až se podstata sama vyjeví, nutno tomu napomáhat svými tvořivými schopnostmi a vůlí.Své pojetí opírá Hrabal o Platónovu zásadu, že "jedině vyhnáním jednotlivin do krajnosti vyjevuje se podstata věci".Umělecký proces nezačíná až v tichu pracovny, která byla Hrabalovi odepřena, ale přímo v surovině životní.
    Učinit, aby se "neuvěřitelné stálo skutkem", znamená překonat neovladatelnou danost okolností souběhem vůle a fantazie. V každé, i v nejhorší chvíli rozhoduje se člověk jak žít a zdali své zážitky procítit. Koncepce "umělého osudu" vychází se už vstříc poetice "pábení". Jaká je vazba mezi jeho "umělými osudy" a mezi osudy skutečnými? "Byl jeden čas v mém životě, kdy jsem považoval za základ nejen psaní, ale i života slzavé údolí, tolik jsem se natrápil s mezními situacemi, které přicházely zvenčí jako lidský osud (teprve v mezních situacích si člověk dodatečně uvědomuje svůj život jako "osud", pozn. R.P.), nebo které jsem si vyvolal tím, že jsem hnal svůj charakter až na pokraj pomatení. Dnes ale vím, že pouze pravému osudu se člověk nemůže bránit. Avšak že nemám právo vyvolávat umělý osud sám sobě a těm druhým." Práce u dráhy začala mladého "záškoláka" bavit. Byl vybrán, aby dvakrát týdně šlapal drezínu traťmistrovi, který kontroloval stav trati. Rozhodl se, že u železniční služby zůstane. Aby se mohl stát výpravčím, nastoupil na místo asistenta u traťmistra na nymburském nádraží; asi za půl roku byl dán k dispozici návěštnímu mistrovi, kde sestavoval rozvážný účet. Zde vlastně začíná jeho cesťácká nebo spíše cestovatelská praxe, která jak se zdá vyhovovala jeho toulavé povaze.Měl k dispozici služební jízdenku na všechny tratě (kontroloval semafory a jejich součásti), mohl se pohybovat volně a velice snadno poznávat nejrůznější prostředí. Potom se bludná pouť "záškoláka" a čekatele Hrabala ustaluje. Odchází do kurzu pro výpravčí do Hradce Králové, kde také krátký čas bydlel. Po absolvování kurzu nastoupil do malé staničky v Dobrovicích. Před koncem války, po vážném onemocnění, byl jmenován výpravčím ve staničce Kostomlaty mezi Lysou a Nymburkem. (Děj se obráží v Legendě o Kainovi a v Ostře sledovaných vlacích.)
    Osvobození a květen 1945 zastihly Hrabala v Kostomlatech, kde musel ještě dva měsíce sloužit. (Svědectvím je Květnový morytát a Legenda o Kainovi.) Po kratším pobytu v Nymburce (opět próza Kmotříček z Krasosmutnění) odjíždí znovu do Prahy, aby dokončil studium práv. Pod vlivem dobové nálady vstoupil v roce 1945 do komunistické strany, ale po roce z ní opět vystoupil. Pocit osvobození, tak toužebně očekávaný, ho zklamal. Na půl roku byl odveden na vojenské cvičení do Soběslavi, posádkou byl pak v Bzenci.Krátký čas působil jako pojišťovací agent u dosti podivného Živnostenského fondu. (Tuto etapu zachycují autobiografické motivy v pracích Andělské oči, Bambino di Praga 1947 aj.) Povolání "cesťáka", jež ho nutilo vemluvat se v přízeň lidí se příčilo jeho vrozené plachosti. Mobilizovalo to opět jeho výbušnou vůli k překonání ostychu. I v tom je kus "umělého osudu".
    Nezůstat v závětří, riskovat, překonávat se činem, znásilňovat trpný osud, vítězit sám nad sebou.Být "frajer", stejně jako ti, které obdivoval a jimž se chtěl vyrovnat.V tvorbě to znamená nevzdávat se,jít za směrem své duše. Osvěžovat se, být zasažen bleskem. O svém "prozření" Hrabal napsal: "A přesto jsem dovedl v jiném prostředí žít a nakonec si zamilovat všechny lidi, se kterými jsem pracoval. Shledal jsem ale hlavně, že lidé tam dole jsou také plaší, jako jsem já, ale jejich plachost je cudností, kterou zakrývají to, že jsou vlastně hodní a dobří, že se za to stydí, že dobrota se ve světě už jaksi nenosí." Překotné události však Hrabala zaskakují.Nebyl čas v klidu a pomaleji uzrát.Po válce se mu podařilo dokončit studium práv(l946) a získává akademický titul.
    Na jeho outsiderském postavení to však nic nezmění. Dva roky působí jako obchodní cestující u firmy Harry K. Klofanda, obchod drogistickým zbožím a hračkami, v kanceláři na Národní třídě. Přitom cestuje jako agent u firmy Haase a spol.,a prodává ohňostroje, prskavky a bengálské ohně. V roce 1949 je zaměstnán v obchodu s hračkami bratří Zinnerů, který byl začleněn do národního podniku Zdar, a pomáhá jej likvidovat.Pak odchází "na brigádu" na Kladno.
    Neustále mění bydliště. V Praze bydlel nejprve v domě U zvonu na Staroměstském náměstí, v domě, kde byl pohřební ústav Schönbach (jehož firemní junior byl členem Klubu pražských recesistů). Asi na dva měsíce našel podnájem v Jáchymově ulici, naproti bývalé židovské škole. Přitom občas dojížděl do Nymburka. Nakonec zakotvil, nepočítáme-li přechodné ubytování v barácích brigádníků v Dříni a v Dubé u Kladna, na libeňské periférii. Našel si byt ve dvoře domu č. 24 v ulici Na hrázi, zvaném u Fialů, v bývalé kovářské dílně. Po čase vzal do podnájmu výtvarníka Vladimíra Boudníka.
    Nějakou dobu bydlel u něj v ulici Na hrázi(kde se žertovně říkalo Na hrázi věčnosti) i přítel z mládí, hudebník a violončelista orchestru Národního divadla Karel Marysko. "Umělý osud" má sebezáchovný význam i pro období přelomu, v němž dochází k výměně generací a ke střetu protikladné umělecké orientace. Ve zdrsnělých poměrech padesátých let se situace blíží vyhlazovací válce "krysích klanů", jež ničí duchovní život i normální lidskou existenci.