Mladý muž zasažený bleskem

    Bezmezný vztek a sklon k výstřednostem však k tvorbě nestačí. V době Protektorátu se národ se vzpomatovává z duchovního marasmu, do něhož byl sražen rozpadem republiky. Ovzduší dříve klidného městečka nemohlo zabránit působení zvrácených "světových událostí". Požadavek "křečovité krásy" uvolňuje pouze prostor pro metafory nadávek a spílání, slovních provokací. Ale současně je znát slabost takového jednostranného protestu a touha po něčem jiném.
    Mládež hledá jiný druh úniku před hloupou propagandou. A tím je i hloubavá pasivita, náboženský mysticismus, odevzdání. Oba principy, extáze a mystická odevzdanost, se v Hrabalově tvorbě kříží a ostře střetávají. Výstřední provokace a rouhačství se u něj mísí s idylickým rozvlněním nálad a s pokorným obdivem ke konturám barokní mystiky. "Bůh není k slyšení, pouze urážkou," slyšíme v próze, v níž líčí opileckou orgii několika mladíků na hřbitově (Slavná Wantochova legenda).
    Polarita je sice opakem souměrnosti - avšak nemusí být devizou rozpornosti. Nelze věčně opakovat model psychické rozeklanosti, kterou tak geniálně vyjádřil už Dostojevský. Rozpornost doby vede k "fenomenálnímu" pojetí reality, ke tvaru,v němž "vnitřní" splývá s "vnějším" a subjekt prolíná s objektem. Polarita obou pólů, lyrické extáze a mysticka odevzdanost, je předznamenáním nového typu básnické tvorby.
    Pro další etapu je důležitá ona próza z cyklu Poupata, která byla nazvána Dům, který se osvěžoval bleskem. Je inspirována novelou Reného Crevela Těžká smrt. (Jde o silný, autenticky motivovaný román francouzského surrealisty, jenž sám skončil sebevraždou. Pojednává o psychickém dramatu mladého muže, který je sžírán jiným druhem vášně, než je láska k ženě. Příznačný je zde oidipovský komplex, vedoucí až k nenávisti k matce, která mu přílišnou starostlivostí a péčí ubírá prostor a znemožňuje vlastní existenci.) Hrabalův text vyznívá jako volná parafráze Crevelova poselství. Příběh Domu, který se osvěžoval bleskem je situován na malou železniční staničku, přednosta spáchá sebevraždu, ale předtím si potiskne tělo služebními razítky. ( Tyto motivy byly transformovány v novele Ostře sledované vlaky.) Spojovacím motivem děje je román Těžká smrt, kniha,kterou jakýsi čtenář zapomněl v kupé projíždějícího vagónu. Motiv "muže zasaženého bleskem" sahá až k bibli, k příběhu o zázračném "převrácení" celníka Šavla, jenž byl na cestě do Damašku zasažen "poslem Božím"-bleskem a tím se zbavil nevyléčitelné choroby-epilepsie. Z dřívějšího pronásledovatele křesťanů se stal horlivý šiřitel křestanství a pozdější zakladatel svaté církve-apoštol Pavel.
    Touha po transcendenci, která v chlapectví měla ráz mystického sebeobětování, mísí se u Hrabala s motivemu kainovského vzdoru, nabývá ráz protestní vyzývavosti. Vedle surrealistů opírá se Hrabal o expresívní styl Luise Ferdinanda Célina, jehož dva romány, Cesta do hlubin noci a Smrt na úvěr vyšly v češtině už v letech třicátých. Vnitřní život, zbavený zjemnělé psychologie, transponuje Célin do polohy paranoického "rozšílení" (sám utrpěl v první světové válce zranění lebky) a volí styl litanické zpovědi. Intenzita jeho expresívního stylu, užívající i slangové výrazy, odkrývá s útočnou otevřeností tabuizované oblasti společnosti i jednotlivce. Demaskuje zejména obecně respektovanou mravní prudérii a konvenci.
    Vzdor a nenávist není rysem jediným. Hrabal dosud své městečko miluje, cítí se k němu vázán poutem domova.Zůstává mu zdrojem vizuálně-estetických dojmů,básnickým Edenem, rozkošným "dívánem" představivosti, kterou může pochopit jen obyvatel maloměsta.Ani biedermayerovkou zdobnost provinciálního prostředí tehdy neodmítá,nezavrhuje, neohrožuje ji převratem, ale sklání se k ní s obdivem, kochá se její rozbujelou tvářností, hledaje roztroušené zlomky tvaru, jimiž lze obrodit již vyčerpané pole moderního umění.Snad i z rodového "maloměšťanství" vyplyne později skeptický vztah k politické a umělecké "avantgardě".
    K navození "milostného" vztahu ke skutečnosti přispívá i Schopenhauerova téze, vyjádřená ve spise Metafyzika lásky. (Jde o kapitolu z 2. svazku spisu Svět jako vůle a představa.) Za pravý a nezničitelný rys lidského já určuje filozof vůli. Chtění a snažení je základem bytí člověka, lze je přirovnat k neuhasitelné žízni. Týká se jak světa představ, tak i rysů tělesných, kam náleží i pud pohlavní, to jest láska. Podle tohoto myslitele (kterého Hrabal pro jeho drobnou postavu připodobňoval ke strýci Pepinovi) je láska a soucit nejvyššm projevem člověka jako "já" i jako druhu:je součástí jeho transcendence. Zárukou této lásky je nezničitelnosti naší vůle, jádro bytosti a její přetrvání.Jen je-li člověk jat svou vůlí a trvalou touhou po kráse, je obestřen kouzlem svobody.
    Nezabývali bychom se těmito prameny Hrabalovy bytosti tak důkladně, kdyby nebyly jeho devízou po celou jeho tvorbu i pro celý život. Zde jsou základy jeho "milostného vztahu ke světu", i básnická schopnost vidět věci "diamantovým očkem fantasie", tak, jak je "normální" lidé nevidí. K tomu přistupuje soucit, pozornost k lidem,kteří se ať právem, či neprávem octli na smetišti epochy, ve kterých, a právě v nich, kteří se octli na dně, objevíme "perličku na dně". (Zde je vliv zhořeleckého mystika Jakoba Boehma,podle něhož člověk až dně propasti nachází "perličku" své duše.) Zrušení světa a hluboká degradace lidských hodnot na počátku Protektorátu probudily hlubší zájem o dílo filozofa Ladislava Klímy.
    Jeho Vlastní životopis (1937) a Filozofické sešity (1939) četl Hrabal někdy na počátku války.Klíma vychází z pojmu egodeismus; člověk se sám sobě stává bohem, neboť se vůlí (chtěním) osvobozuje od závislosti na vnějších poměrech. Klímův egodeismus překonává pocit odcizení, který se zmocňuje subjektu v nepřátelském světě. Je-li svět nicotou, pak neexistuje, jsoucí jsou pouze mé duševní stavy."Co neleží na mých cestách - to pro mne neexistuje." (Zde se Klíma zřetelně odvolává na filozofii Friedricha Nietzscheho.) Pojetí krásy jako absolutní hodnoty odpovídá i Klímovu "dynamickému ateismu", v němž má základní význam princip "hry". Hra vystupuje do popředí jako "vyrovnávka" dějin i jako převratný fenomen lidských osudů. Také s tímto pramenem se u Hrabala ještě mnohokrát setkáváme.Člověk se v bohatství svých určení chová s rozhodností a sebevědomím virtuózního hráče: snaží se obsáhnout i veřejné a politické poměry, učí se být sociálním,chytrým, politicky obratným. Pozitivní vyústění ludibriozity nalézá Hrabal v tvořivosti umělecké.Tím překračuje počáteční ohraničení a dotýká se sociálních aspektů tvůrčích i existenciálních.