Zelené barety

    Oba přátelé, z nichž jeden je poučenější v hudbě a v poezii, druhý zase ryzejší, snivější a mocnější talent básnický, vzývají "prokleté básníky" a snaží se je napodobit, žít jejich příkladem. Po vzoru André Bretona a surrealistů nosí zelené barety, aby jimi provokovali okolí.Bohumil si nechá dokonce obarvit vlasy na zeleno. Na malém městečku v českém Polabí být"prokletým" není snadné. Všechno s sebou nese jakýsi komický, parodický nádech. Jejich touha po výstřednosti byla omlouvána jako výbušnost mládí.
    První verše jsou nepříliš výrazné,lokální,sentimentální. Svěží postřehy jsou pohlcovány a milostnou deziluzí, přemíra snivosti nahrazována "drsností a rabiátskostí: "Chtěl bych se proměnit v držiče snu a fantazie, podříznout teplým slzám chřtán, dát vzejít veršům prostým jako forzýtie a zůstat svůj a sám." Je to gesto, které pouze připomíná výraznost surrealismu. Dnes ovšem vidíme jasněji.Už v prvních Hrabalových verších objevujeme "brutální" detaily, jež svědčí o silném básnickém vidění.Kontrast života a smrti, krásy a ošklivosti, něhy a drsnosti. Jakoby připomínaly dilema jednoho ze zakladatelů dadaismu,Tristana Tzary: "V člověku bere lázeň Bůh společně s čističem stok."
    Vůdčím rysem surrealismu tehdy byla tzv. "křečovitá krása".Na nymburské básníky zapůsobila formulace Vítězslava Nezvala, kterou převzal od André Bretona: "Krása buď bude křečovitá, nebo nebude vůbec." ( Jde ovšem o nepřesný překlad francouzského výrazu "la beauté sera convulsive.) Když nymburští začátečníci měli za sebou deset rukopisných sešitků, odhodlali se zajet do Prahy za tehdy vedoucím zjevem generace, Kamilem Bednářem. Jeho Slovo k mladým mělo v té době ještě velký ohlas, byl autoritou stejně jako vůdčí zjev avantgardy, Karek Teige. Čekalo je vak hořké zklamání. Verdikt obou znalců byl shodný: měkký, opožděný surrealismus. Když se mladí básníci vraceli z Prahy domů, do provinčního městečka v Polabí, stali se hned na nádraží svědky události, které přiřkli symbolický význam. Někomu upadla z kola králičí kůže, vycpaná a plná červů; jakýsi pes přiběhl a položil jim ji k nohám. Tato událost jim byla šifrou, věštbou, znamením: Jako s tou králičí kožkou, tak to dopadne i s naší poezií. - Ale psali horlivě dál.
    Hrabal, jakkoliv zmaten a rozvrácen nelichotivým odsudkem, chce si dokázat, že něco dovede, nepropadá malomyslnosti; píše se zuřivou tvrdošíjností. Do soutěže Melantrichu nabídl svou první sbírku Granátové jablko. Bez úspěchu.
    Literární život v "městečku, kde se zastavil čas, byl totiž mizivý. Podařilo se však sice otisknout v nymburských Občanských listech několik básní, v nichž sice stále vychází z osobního lyrického melodramatu, ale základem učiní přírodní impresi, obdiv k viditelnému světu. Téma milostné deziluze nabývá perspektivy " pouťové růže, zavěšené jako chvojí a girlandy na vesnickém bále." I to však byl krůček k vlastnímu výrazu.
    Své lyrické pokusy shrnul do sbírky, jež měla vyjít pod názvem Ztracená ulička. (Obsahovala verše z let 1934-1939.) Chystala se ji vydat firma Hrádek v Nymburce, avšak po roce 1948, kdy byla tiskárna zrušena, zbyly z ní jen kartáčové otisky. Také příznačný projev nepřízně osudu. Ztracená ulička vychází z atmosféry malého města, snaží se vystihnout jeho kolorit, čerpá především z milostného rozčarování. Ozvuky poetismu těžícího ze zvukové stránky slov a z rysů surrealistického "rozšílení", drastického spojení nesourodé obraznosti, jsou provázeny lehce dekadentním nádechem. (Všechno to plyne z lokálního koloritu: Bohumil navštěvoval hrob nymburského odáka Otakara Theera. V městečku žil i básník Jan z Wojkovicz, který byl travale upoután na lůžko. Jmenoval se Jan Nebeský a lidově se mu říkalo "nebeský Honza".)
    Po příchodu do Prahy (1934) se Bohumil snažil zvavit se lokálního omezení.Otevřely se mu neznámé, nepoznané prameny poznání: cítil, že se octl na prahu naprosto jiného světa. Hrabalovo básnické cítění se setkává s poměrně složitou literární situací.Věnujme jí několik slov.
    V druhé polovině třicátých let zaznamenává česká poezie významné stadium, v němž vrcholí vývoj celého půlstoletí. Jde o krizi tzv. avantgardy, jež nebyla motivována jen literárně, ale také společensky.Z moderních směrů zůstává dosud populární surrealismus a dadaismus. Na rozdíl od "sladké Francie" (kde surrealismus navazuje na dadaismus z let dvacátých) zdomácnil u nás surrealismus později, až v letech třicátých. Chce překonat povrchní impresionistické dojmy a nálady; detailně "rozbitá" realita má působit dojem tajemství, odhalení hlubin podvědomí. Surrealisté se inspirují oblastí snů a vidin, které zaznamenávají formou záznamů, pěstují tzv. automatické texty, jež vycházejí z asociace obrazů a představ.V letech třicátých navštívili zakladatelé tohoto směru, André Breton s Paulem Eluardem Prahu. Ohlas jejich vystoupení byl značný. Vítězslav Nezval spolu s Jindřichem Honzlem přeložili v roce 1939 Bretonovy eseje Spojité nádoby, další rok vychází překlad novely Nadja, která inspirovala Hrabala při psaní prózy Jarmilka.
    Není divu, že tyto duchovní a básnické proudy upoutaly pozornost adepta, přicházejícího z provincionálního městečka.
    Vedle surrealismu ho upoutal i dadaismus, především negací literární a umělecké tradice.Do popředí se dostává kaleidoskop střípků a záběrů skutečnosti, hra nápadů a podnětů. ("V nesmyslnosti náhod je jediný smysl nonsensu, který si říká umění," praví Tristan Tzara.) Vynálezem dadaismu je výtvarná i slovesná koláž, montáž, jež způsobuje náhodná setkání. Základením tvorby je fragment, vyňatý z mozaikovitého celku. Všechny podněty se v nymburském prostředí ohlašují zprostředkovaně. Teprve během nacistické okupace nabývají svůj protestní význam, neboť moderní směry byly zakazovány a pronásledovány po pověstné výstavě "Die entartete Kunst" (Zvrhlé umění) spolu s kubismem, dadaismem, futurismem, impresionismem a jinými moderními směry.
    Dadaismus a surrealismu však nebyl ve čtyřicátých letech zcela původní. Aktuálním se stala spíše tzv. paranoická kritika, propagovaná španělským malířem, žíjícím později v USA, Salvadorem Dalim. Díky paranoickému rozšílení tvoří umělec excentrickou akcí, brutálním činem, jímž se jakoby "vbourává do skutečnosti", pod povrch všednosti a banality. Vyzývavé a šokující happeningy se stávají součástí tvorby; navazují bezprostřední kontakt s všední skutečností a slouží k překonání často libovolné interpretace snů a automatických záznamů surrealismu. Je třeba podtrhnout, že Bohumil Hrabal se inspiruje spíše impulsy výtvarnými než literárními.Svůj vztah k paranoicko-kritické metodě připomíná na prahu let padesátých v doslovu k básni Krásná Poldi: "Metoda paranoicko-kritická zbavuje mne úvěru, protože metoda paranoicko-kritická používá zevního světa, aby získala platnost myšlence. Zkušenost zevního světa jí slouží za důkaz a ilustraci a je učiněna služebnicí našeho ducha, soustavnou objektivací blouznivých asociací."
    Od surrealistického "rozšílení" vede totiž přímá cesta k "zesurovění", k překonání lyrické rozcitlivělosti. Už v v mládí sahá ke skandálním akcím, k mladistvým provokacím. (Později jako elév kurzu pro staniční úředníky přešel přes náměstí v Hradci Králové ve slavnostní uniformě, ale bos, aby si dokázal, že je "frajer" a že to dokáže.)
    Na návrat k Bretonovi a k surrealistickému nonkonformismu už je pozdě. V přejímání techto vlivů se u Hrabala projevuje spíše "geniální nepochopení" ( J. Kroutvora), což znamená spíše přetvoření a negace dřívějších postupů.Rozhodujícím momentem je Hrabalova základní devíza, že pokrok v umění a v poezii představovali vždy rebelové, buřiči, "prokletí básníci", kacíři, kteří narušovali konvence a budili ze spaní přívržence statu quo. "Myšlenka, že musíme zabít otce, abychom přežili, pokud se tvůrčí činnosti týče, je přirozenou a uznávanou estetickou realitou."