Městečko, kde se zastavil čas

    V mladí Bohumila Hrabala zaujímá přední místo starý Nymburk. Ztracená krása městečka, kde se zastavil čas, se stala zdrojem básnický vjemů, jejichž počátky se ztrácejí v nedohlednu. Teskné večery na břehu Labe, dlouhé procházky po navigaci, která znamená něco jako městská promenáda, pohled na vzrostlé stromy na březích Zálabí, potulky kolem starých hradeb města Nymburka.To vše milovali stejně jako "ztracenou uličku" Na Valech, kde jsou na domky přilepeny kůlničky a chlívečky, maličké zahrádky s altánky, kde kvetou na malinké ploše tulipány a kde jsou miniaturní zahrádky, neboť celý kraj žije tu ze zeleniny, řemesla a obchodu, kde keře a stromky tvoří miniaturní, zdrobňující kulisy jako na laguně Goldoniho, a když se v nich objeví člověk, tak vypadá, že je obrovský... Tolik ploch a barev je na každém tom domečku a na každé kůlničce, jako by to namaloval jakýsi naivistický malíř, který chtěl úmyslně vyplýtvat celou paletu, nebo jako by to ve stavu vrcholné inspirace vykreslil malíř-modernista...Tak líčí svůj básnický Eden Hrabal.
    Na odvrácené straně městečka se stýká příroda s civilizací ve zvláštní,nesourodé směsi: zde zápasí město s venkovem a vše dostává bizarní tvar. A hle! Koncem let třicátých sedí na schůdkách miniaturního domečku v ulici na Malých Valech dva mladíci, syn místního kapelníka a holiče pana Maryska se synem nájemce pivovaru Hrabalem a čtou si básně. Nosí zelené barety a říkají si surrealisté. Jsou opojeni mládím, jsou světem sami pro sebe; nevšímají si opovržlivých pohledů, jimiž je častuje městečko, jež náleží trhovcům a pěstitelům zeleniny.
    Bohumil Hrabal se narodil 28. 3. 1914 v Brně. V raném dětství vyrůstal u dědečka Tomáše Kiliána v malém domku na Balbince v Židenicích. Svůj rod odvozuje(snad žertem) od francouzského vojáka, který prý byl za napoleonských válek zraněn, "zapletl" se s Moravankou a zůstal zde natrvalo. V roce 1917 se Marie Kiliánová, tehdy matka tříletého synka, seznámila s účetním pivovaru Františkem Hrabalem. Vzali se a Bohumil přišel do Polné. Odtud čerpal své dětské dojmy a vzpomínky. Měl červený kabátek a klobouk s kohoutím peřím a byl jako chlapec tesklivý, leč neposedný; dvakrát utekl z domova, dvakrát se mohl při koupání utopit.
    V roce 1920 se Hrabalovi přestěhovali do Nymburka.Otec se zde stal správcem, později nájemcem městského pivovaru. Bohumila překvapovaly "události" ze života rozvíjejícího se městečka. V roce 1921 vytáhli v Zálabí utopeného člověka; ve statku u Lízalů bydleli deputátníci v maštali - zde poznal krutost tehdejší bídy. (Své zážitky popsal později v knize Krasosmutnění.) Snivý, zadumaný chlapec neustále utíkal z domova a toulal se po okolí. Obdivoval mohutné stromy v pivovarské zahradě, ale nejraději naslouchal povídání sladovníků v šalandě. Zdánlivě bezúčelné "lajdání" bylo nejúrodnější půdou pro dětské snění a rozvoj představivosti.
    Škola byla pro chlapce utrpením; patřil k nepozorným žákům, kteří stále myslí na něco jiného. Na gymnázium ho rodiče dali do Brna. Bohumil hned v primě propadl z několika předmětů. Uškodila mu též špatná známka z mravů; svou zamlklost a roztržitost odreagovával šaškovskými, výstředními kousky, jimiž bavil spolužáky. Otec ho proto vzal zpátky do Nymburka na reálku,s žertovným podotknutím: "Máš propadat v Brně, budeš propadat v Nymburce." Tato slova se bohužel uskutečnila. Propadl v kvartě a pak ještě jednou. Neúspěchy ve škole a stálý strach z "propadání" probudily v chlapci zvláštní pocit viny a outsiderství.(V té době měl Bohumil bratříčka Slávka.) Později si význam stálého "propadání" uvědomoval hlouběji, filozoficky. Naučil se sám sebe přemáhat, ovládat svůj osud vůlí. Přeskakoval například po pukajícím ledu přes tající Labe a šeptal si:"Sursum corda!",vzhůru srdce! Zprvu neprojevoval žádný zájem o literaturu. (Propadl také z češtiny.) Nečetl nic než kliftonky a nikkarterovky, měl rád idylické humoresky Karla Tůmy Z českých mlýnů. Miloval však biblické příběhy a paraboly.
    Z Nymburka zajížděl na prázdniny k babičce a dědovi do Brna. Naučil se brněnskému dialektu, tzv. "plotně", pozoroval pohřby a načerpal mnohé dojmy, které později použil ve vyjádření fantastického "aviatického stylu", podobného imaginativním obrazům Chagallovým. V nymburském prostředí, reprezentovaném maloměstskou honorací, trpěl přehnanou starostlivostí matky, která mu věnovala zvláštní péči. Jako by mu chtěla odplatit vynucené oddálení v ranném dětství. Chlapec však zatrpkl a obrnil se vzpurným, a mlčenlivým pohledem, z něhož ostatní četli vzdor. Jeho živý temperament se projevil pouze při fotbalových zápasech(hrál za dorost Polobanu Nymburk) a při návštěvách okolních hostinců, kam doprovázel otce. Zatímco pan správec pomáhal majitelům a šenkýřům s účetnictvím, ohromoval synek hosty v šenku "závoděním" v pití piva a vyprávěním různých historek. Ve chvíli radostné euforie překonával vrozený ostych, zbavoval se traumatu ze školních neúspěchů, stává se alespoň na okamžik "vítězem".
    V roce 1924 došlo v rodině pana správce k důležité události.Objevil se zde otcův bratr, strýc Pepin. Přijel pouze na návštěvu na čtrnáct dní, ale zůstal u nich do konce života.Strýc byl drobný, nepatrný člověk, povoláním švec a pomocný sladovnický dělník.Za jeho prostotou se skrývala nebývala chytrost a inteligence. "Boží člověk",dalo by se říci. Pravý opak svého přičinlivého a poměrně úspěšného bratra. Pepin byl outsider, a tím byl Bohumilovi blízký. Překvapoval své okolí spontánním vyprávěním, příběhy, jež navazovaly na sebe a čerpaly ze zážitků bývalého "rakóského vojáka". Mluvil hlasitě a expresívně, jakoby stále křičel. Na pivovarském dvoře i v domácnosti ho bylo plno. Jako starý "mládenec" nezanedbával ani "krásy světa": rád tančil a byl obdivovatelem "krasavic", obsluhujících v nymburských hostincích. Strýcův elán a temperament plachého a samotářského chlapce fasciunovaly. Mezi oběma "outsidery" nastalo sblížení.Hrabal o tom později napsal: "Můj opravdickej otec byl strejček Pepin... věčně u nás seděl a vyprávěl a byl toho plnej. A on vám seděl u stolu a koukal do stropu a viděl to, co vypravoval, tam nahoře. Jenom to reprodukoval. Přitom se i opakoval, ale pokaždý to bylo znovu - vono. Byl posedlej svými příběhy a znovu a znovu je čet ze stropu a my jsme se znovu a znovu váleli smíchy."
    V Nymburce žil Bohumil volně, parádil se jako flaneur, jako "mladý pán z pivovaru".V sobotu a v neděli chodil do hospůdek v Záblatí hrát karty a biliár, v hostinci Pod mostem koncertoval na klavír.S místní kapelou troubil na trumpetu. Na nymburské reálce konečně odmaturoval s "dostatečným" prospěchem. Pak přišla Praha!
    Aby se mohl zapsat na právnickou fakultu, absolvoval doplňovací kurz z latiny. Tu se projevil jeho fenomenální jazykový talent: během půl roku se naučil latinsky tak, že mohl číst v originále Ovidia! Tu se změnila jeho dosavadní netečnost vůči vzdělání. Začal přímo hltat knihy o filozofii a umění, shání kdejakou monografii o moderním umění.
    Práva ho nebavila hned od počátku. Na filozofické fakultě poslouchal lekce J. L. Fischera o Schopenhauerovi, zapisoval si přednášky z filozofie a z dějin umění. Nejvíce ho vábilo výtvarnictví, neboť v sobě objevil vynikající vizuální paměť a představivost.(O vynikající vizuální paměti svědčí i tento detail. Impresionista Manet má postavu veslaře, jemuž cíp vousu visí splihle dolů. Hrabal k tomu žertovně dodává "jako by mu z vousů ještě odkapávala kořalka".) Teigova kniha Svět, který voní mu otevřela průzor do moderního umění. Jako v horečce čte "prokleté básníky". Upoutal ho Rimbaud, Verlain a hlavně Mallarméa, jenž provedl revoluci v oblasti básnického jazyka! Nymburský malíř Antonín Frýdl mu věnoval Kantovy Základy k metafyzice mravů. Tím se Bohumilovi změnil svět: zvnitřnění a filozofické hloubání se stalo neodmyslitelnou součástí jeho mysli. (K filozofické orientaci přispěla zvláštní náhoda: v antikvariátě v Kaprově ulici zakoupil Schopenhauera Svět jako vůle a představa a Metafyziku lásky- šifrováno z pozůstalosti filozofa Ladislava Klímy! Těmito dvěma body je určeno i jeho další duchovní směřování.)
    Hrabalův vztah k filozofii je dán citovým prožitkem. Nevidí v ní abstrakní systémy, je záležitostí existenciálního pocitu, hledání identity. Myšlenky filozofů osobitě prožívá, doplňuje je vlastními postřehy a nápady.Jednotlivé pasáže cituje zpaměti, německé v jazyce originálu. Některé postřehy si vrývá do paměti tak silně, že si je pamatuje po celý život. Příchodem do Prahy se Bohumilovi otevřela dosud neznámá magická oblast: miluje svět staroměstských uliček a zákoutí Na Františku. Pravidelně ještě zajíždí do Nymburka;také zde se věnuje zejména četbě a zajímá se o dějiny umění. Jeho přítel Karel Marysko líčí první setkání s ním takto:"Ležel v tmavém suterénu přikryt dekou a četl Machiavelliho Vladaře. Dovedl o všem poutavě vyprávět."
    Oba mladíci si navzájem předčítají své nesmělé, leč nevšední a pozoruhodné literární pokusy. Bezprostředním podnětem k lyrickým výjevům bylo, jako u mnoha mladých lidí, milostné zklamání.Bohumil se zamiloval do dcerky z domku ze Zálabí. Marně, jeho láska nebyla opětována. Rozčarován a nešťasten se rozhodl vyjádřit tesknou náladu v básni. V kanceláři pivovaru našel opuštěný psací stroj. Rozhodující okamžik vylíčil později: "...S velikou hrůzou jsem usedl v opuštěné kanceláři nymburského pivovaru s ručením omezeným, v sobotu a v neděli jsem natočil účtenku a zíral jsem na bílou plochu papíru a neuměl jsem psát na psacím stroji, a tak jsem hledal písmenka a venku pršelo, a já jsem tedy napsal své první slovo ...Prší... čekal jsem se zdviženýma prstama, co mi to první slovo hodí za slovo další...,a dočkal jsem se a napsal jsem ...slzy... a pak ... kapou a rychle jsem vyklepal písmenka na tom psacím stroji značky Underwood... po víčkách oken ...a chvíli napjatého jiskřivého ticha jsem psal dál... a kouř zalévá město... a srdce mi bušilo a spánky tikaly a vyťukal jsem... modravým studem..." První verše mají patinu bezprostředního zážitku:smutek z osamocenosti a mladistvé rozcitlivění.
    Zdaleka však připomínají i metodu automatického záznamu, známou z poetiky surrealismu. Autor se mimovolně poddává volné asociaci, bezděčnému sledu vjemů a obrazů. Ačkoliv přísahají na Bretona, Éluarda, Nezvala, žijí mladí nymburší "básníci" po svém. Věří v náhodu a podivuhodná setkání, ale svým způsobem milují i své zaostalé městečko.Smiřují se bezděčně s postavením regionálních básníků; netuší, že se pro ně i pro ostatní pomalu zastavuje čas.