Hrabal

Koridor smrti Bohumila Hrabala (Náhoda,nebo sebevražda?)
    Vrátit se, odkud jsi přišel,co je na tom těžkého?
    Seneca, O klidu duševním
   
    Noviny dne 3.února 1997 oznamují: "Spisovatel Bohumil Hrabal zemřel pádem z okna z 5.patra ortopedické kliniky nemocnice Na Bulovce v půl třetí odpoledne nešťastnou náhodou, když krmil holuby."
    Primář ortopedické kliniky, kde byl spisovatel hospitalizován, k tomu dodává: "K neštěstí došlo v době poledního klidu, kdy byl Hrabal na pokoji sám. Pacient si zde léčil vertebragenní algický syndrom se silnými bolestmi kloubů a zad. V pondělí 3.2. podlehl patrně své slabůstce - krmení ptáků. Vylezl přitom na okno a vypadl z něj. Dopadl přímo u vrat kliniky. Lékaři byli u něho takřka okamžitě, ale mohli pouze konstatovat smrt.- Hrabal byl přitom v dobrém psychickém stavu, předpokládali jsme, že by z nemocnice mohl být propuštěn do dvou-tří týdnů, až se zlepší počasí.(V té době totiž panovaly třeskuté mrazy.) Ráno jsem s ním mluvil a děkoval za vše, co jsme pro něj udělali."
    Ve stejném duchu zněl nález policie: "Šlo o nešťastnou náhodu. Cizí zavinění zcela vyloučeno. V těle dotyčného nebyl zjištěn alkohol, ani vliv utišujících prostředků." -
    Oficiálním komuniké měl být případ uzavřen. Čtenářská veřejnost však uchlácholena nebyla: je tu totiž příliš mnoho nejasností. Především ten stůl, přistrčený k oknu, který prý se při krmení holubů zvrátil. Proč by pacient na stůl vůbec lezl? Parapety u okna v nemocničním pokoji měří 35-40 cm a jsou ve výši, kam člověk hravě dosáhne, aniž by se nahýbal. Proč si tedy nemohoucí spisovatel přisunoval ke stolu pracně židli, aby se mohl vysoukat až na okraj okna celým tělem? Jakápak záhadná "libůstka" ho k tomu vedla? A proč pacient, trpící maniakální depresí, zůstal v kritické době v pokoji sám?
    13. února se s "králem pábitelů" ( tímto slovem označoval autor svůj způsob vyprávění a fantazijní hrdiny svých povídek) rozloučili čtenáři. Davy čtenářů, kteří dříve stály fronty na Hrabalovy spisy, naplnily velkou obřadní síň krematoria. Skupina přátel, známých, herci a filmaři, z vládní garnitury jen ministr kultury. Z Paříže přijel výtvarník Jiří Kolář. Cikánská kapela zahrála svému příznivci a autorovi tesknou dumku: Cikánský pláč.-
    U Zlatého tygra, v hostinci, kam spisovatel pravidelně docházel, se konala smuteční panychida, jak jinak než ve formě "pivní slavnosti". Novináři zvědavě nahlíželi k vyhraženému stolu pod "malými" parohy, jenže On tam již neseděl. Následovalo několik teskných nekrologů a hladina zájmu se uzavřela.
    Myslící lidé jsou znepokojeni otázkou: šlo skutečně o nešťastnou náhodu, nebo o dokonanou sebevraždu? Tato otázka není tak nepodstatná, jak se na první pohled zdá. Motiv smrti a odchodu ze života se stal spisovatelovi v poslední době obsedantní představou. Všichni, kdož stáli Bohumilovi Hrabalovi nejblíže, potvrzují, že mluvil o sebevraždě tak často, že se tomu pomalu přestávalo věřit. Básníci přece vždy poněkud přehánějí a nadsazují. Nejbližším přátelům pan Hrabal sdělil, že se už dříve pokusil vyklonit ven, ale hromada knih přistavených k oknu se prý sesula.
    Jsou tu ovšem i názory protikladné. Málokdo dovedl vychutnat život a přítomný okamžik tak jako on.-"Vám se asi bude těžko umírat," říkali mu lidé v Kersku. Žil vždy naplno a "na plný plyn", snažil se vystihnout zajímavé jevy a události a dovedl je a bleskově pojmenovat. Měl srdce otevřené k trpícím a nejubožejším, soucit byl mu nejvyšší formou lásky. V poslední době byl nadmíru sklíčen. Nemoc stagnuje. Klouby ho bolely, je stižen občasnými záchvaty dny. Obratle v páteři trnou, v hlavě neustále hučí. Ozvala se totiž stará nemoc po úrazu lebky na kladenských hutích: rozsev zánětu nervů. Stále tíživěji pociťoval Hrabal osamělost, krutost a nemohoucnost stáří. - "Já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám," prohlašoval kdysi hrdě. Jenže to už dávno neplatí.
    Bratr Slávek zemřel v roce l987, v srpnu téhož roku skonala po jeho žena Eliška, zvaná Pipsi. Ne vždy si rozuměli a nervózní manžel prý několikrát volal taxi a balil si už kufry, pokaždé si to dobře rozmyslel. Jako senzitiv "lehce diskorzívní" povahy potřeboval vedle sebe oddanou a trpělivou bytost, jakou paní Eliška byla. V listopadu l988 odešel i jeho věrný druh z dob mládí Karel Marysko. Na dva mladé přátele, kteří ho na cestách doprovázeli, byl nezvykle něžný, jakoby tušil, že brzy bude závislý na jejich pomoci. Vždyť i na Hrad pro vyznamenání musel jet na vozíčku.
    Přitom byl Hrabal povahy mužné, nesentimentální, sám k sobě byl tvrdý a neobyčejně houževnatý. Přemáhal bolest a bránil se únavě a rezignaci. Se železnou pravidelností se vždy dovlekl do pivnice U Zlatého tygra v Husově ulici kde, jak sám říkal, mohl mít i "přistýlku". "Hospoda není holubník", bylo oblíbené rčení štamgastů. Odchod z hospody nebyl v poslední době bez komplikací. Tělesné útrapy jsou někdy kruté a bezohledné. "To že je pan Hrabal? To není pan Hrabal!", vykřikla něžná obdivovatelka, když viděla, že si před vstupem do taxíku ulehčuje na ulici u zdi. Ale byl to on.
    Básník, jenž až do poslední chvíle miloval svou "hlučnou samotu" a zdá se, že bez ní nemohl být. Potřeboval ji nejen duševně, ale i fyzicky, stejně jako množství drobných hospodských rituálů. Tato závislost byla osudová. Chvíli seděl, upíjeje pivo, četl noviny. Zdánlivě netečně poslouchal okolní rozhovory. Jakmile vycítil něco zajímavého, zprávu, podnět, informaci, chňapl po tom a dovodil svůj pozoruhodný postřeh. Z banality povýšil detail do roviny fantazie, aniž propadl básnické exaltaci. Jeho znalosti světového umějí, přesnost a dokonalost paměti byly přímo geniální. Namísto někdy otupující pivní seance se v Hrabalově přítomnosti realizovala pozorná tvůrčí improvizace, vznikla "hospodská Sorbonna". Co na tom, že svou vnitřní nezvozitu a vrozenou plachost zakrýval mnohdy hysteriónstvím či drsnými, periferními slovy a gesty. Své nejlepší "já" vkládal Bohumil Hrabal vždy pouze do svého "psaní", do literatury, která mu byla posedlostí i životním posláním. Říci před ním, že byl někdo "písař", čili po německu "šrajbr", znamenalo vždy nejvyšší uznání. Byl proto literatuře a slovesné tvorbě (v tom počítaje i hovory v hostincích) až fatálně oddán. Tento svůj prostor si úzkostlivě chránil, někdy za cenu určité deklasace a ústupků vůči době. Své dosud nevydané spisy prohlašoval, sám bezdětný, za své "nenarozené děti".
    To vše ho časem opustilo. Namluvili mu- a on tomu snad uvěřil, že v této době už nemá cenu psát, že je s psaním konec. - Spolu s nakladatelem svých spisů "pohřbívali" literaturu a kladli knihy do otevřeného hrobu. Opět jeden z rituálů, z nichž se skládalo i nejitimnější soukromí. Depresivní melancholií zakrýval spíše předstíranou než skutečnou rezignací."Už není důvod psát, už v tom psaní není žádná zábava, hravost a chuť, už mi to nic neříká..." prohlašoval smutně. Při životě ho držely snad jenom jeho "kočenky", bloudící po kerském polesí, které ho vždy očekávaly u autobusu, když přijížděl, a doprovázely jej až ke stavení. Kdo se hovoří se zvířaty, kamarádí se s Bohem...
    Až došlo k hospitalizaci na ortopedii na Bulovce.
    O tom jeden z přátel píše: "Koncem listopadu(1996) byl pan Hrabal naposled u Tygra, přinesl jsem mu fotografie z Berlína.(l3.a 15.listopadu ho dva přátelé doprovázeli na přednášku do Berlína. Tam Hrabal naposled zazářil. Všechny udivovalo, jaké má znalosti nejen o literatuře a umění, ale i o dějinách a kultuře německého národa. Naposled se setkal i se svou dlouholetou přítelkyni a překladatelku Susanou Rothovou. Byla už dlouho těžce nemocná a nyní se octla na pokraji duševních i tělesných sil. - Podzimní krajina poblíže Wannsee tvořila k tomuto setkání tesknou kulisu. Vila, kde spisovatel bydlel, byla umístěna v parku, poblíže jezera. Nedaleko byl pomník a hrob básníka Heinricha Kleista, který se v těchto místech zastřelil. Hrabal mu záviděl takovou lehkou smrt, rychlou, básnickou: "Kdybych tak byl poručík Lermontov a měl bouchačku," prohodil prý temně.
    "Bylo to velkolepé a poslední," halasil za několik dní U Tygra, jakoby se nic nestalo, jako by to byl pouze návrat z jedné úspěšné zahraniční cesty. Ne, nebylo lehké Hrabalovi porozumět. Tím těžší bylo pochopit.
    Pak nabyly události rychlý spád. V neděli l. prosince se snad v Kersku nějak přepil a poranil si nohu. V úterý se namísto k Tygrovi dal odvézt na ortopedii na Bulovku.
    Odjakživa měl z nemocnice hrůzu. Už dříve zde několikrát pobyl, většinou na neurologii, aby se ukryl před výslechy a šikanováním. Ale to mohl chodit a byl poměrně zdráv. Nyní trčel na lůžku bez pohybu jako Lazar: "Je to karate!", prohlašoval. - "Nečekal jsem to. Je to děsivý, ale má to logiku. Odsud už se nedostanu."- "Ladím se tu na smrt", říkával trpce. "Jako když rafičkou ladíte příslušnou vlnu radia... když tu tak ležíte ty dlouhé dny a hodiny sám, tak se vám všechno vrací, ty zasuté obrazy z dětství, i to, co jsem napsal, všechno vás to pronásleduje, místy je to děsivě delirantní, to dětství v Brně, to mé opilství..."
    Lékaře vítal se šaškovskou ironií:"Pro mne už žádná vizita, sežeňte kněze. Já se už naladil na smrt...Goethe, když mu kněz uděloval poslední pomazání, řekl: ,A ještě mi namažte polobotky, mám před sebou dlouhou cestu!°" - Při vizitě žertoval: "Jste tady nade mnou jako na obraze Rembranta Anatomie doktora Tulpeho. A přitom jsem řecká galéra, co se rozpadla, potopila na mořské dno, protože mám v čudu trup, rozlomená žebra. Ale to jsem já... Jsem prostě daun."
    Zpočátku se jeho stav lepšil, vypadalo to, že bude zase chodit. Jenže pak došlo ke stagnaci. Pacient byl netrpělivý, odmítal rehabilitaci a nadobro se vzdával. Neustále žil vzpomínkou, která, jak praví Novalis, je jen druhou přítomností. Čas od času propadal rezignaci: " Udělal jsem všechno, co jsem udělat měl, tak co ještě tady?" A dodával jakoby z jiného světa: "Můj zájem odvanul, všechno se uzavřelo, všechno má svůj čas. - Kaněc filma."
    Člověk, svou povahou neklidný až neurotický, jenž na procházkách přímo "letěl" a zvládl hravě i několik kilometrů denně, cítil se pohřben zaživa, uzavřen v kleci, odkud není úniku. " Tak se dnes asi ještě stavíte U Tygra," říkal teskně. Ke všemu byl Hrabal jak sám říkal "Wetterkrank", trpěl neuralgií, která citlivě reaguje na počasí. A zima byla tehdy krutá, dni pošmourné, zamlžené, mrazivě netečečné. Ani záblesk slunečního svitu.
    V posledních dnech přivezli do jeho pokoje člověka se zmrzačenýma nohama, napůl v bezvědomí. Trýznil se sousedovým sténáním a představoval si hrůzu dlouhého utrpení.-" A co bude se mnou, až mne propustí z nemocnice?" ptal se sám sebe. - "Kladruby, mezi vozíčkáře? To mi raději nechtějí říci."
    Snad i ten chmurný zimní čas uspíšil rozhodnutí. Přistavený stůl a židlička se staly šifrou tragické volby. Bohumil Hrabal zemřel, jako by si to sám napsal.
    Motiv dobrovolné smrti se objevuje častokrát v Hrabalově díle.
    Již v surrealistickém období byl inspirován románem Reného Crevela Těžká smrt (autor skončil sebevraždou) a po vzoru biblického Kaina hodlá oslovit Boha třeba i urážkou. Podobně motivuje sebevražedný pokus mladého výpravčího, v Legendě o Kainovi(l949), která byla transformována i v novele Ostře sledované vlaky (1964). Hra se smrtí je navenek motivovávna eroticko-sexuálním selháním, ale ve skutečnosti je výrazem pochyb a rozpolcenosti duševního Já. (Podle vlastního vyjádření se Hrabal sám v mládí o sebevraždu nepokusil.) V Legendě o Kainovi k této motivaci přistupuje rys mystický, je to svévolný rouhačský čin, sklon k smrtelnému hříchu, vzpoura proti Božímu pořádku. Úděl Kaina- člověka, jehož oběť Hospodin nepřijal a učinil z něj štvance a vyvržence, je pokusem dosáhnout transcendence, dotknout se nelibě Boha a tím získat jeho pozornost.
    Motiv smrti se pozoruhodným způsobem transformuje i v Příliš hlučné samotě.(Na rozdíl od Legendy o Kainovi byla tato próza původně napsána volným veršem, čímž snad chtěl Hrabal naznačit návrat k lyrickým počátkům.) Sebezánik je jedním z projevů svobody a paradoxně i výrazem "vyššího" poznání, šifrou, obrazem znovuzrození. "Jen smrt dává světlo životu"- to je mottem této prózy, která zachytila nejen obranu před fantomem dějin, jevícími se jako nesmyslná pulzace, ale i jako "mezní stadium" lidské existence. Fantaskní smrt baliče papíru Haňty (později je tento motiv na přání "poradců" vypuštěn) je jediným možným svobodným rozhodnutím.( Jde patrně o variaci na Kantův " vyšší mravní zákon v člověku".) Hrabal zdůvodňuje hrdinovo rozhodnutí takto: "Tak mě to učil Jakob Boehme, že ten pravej duch v člověku se rodí z ohně, že má ty svoje vlastnosti ve světle života, kterej vyvěrá z vohně, protože takovej oheň ten povstává zase ze smrti, vychází z umírání, ve kterým ale zůstal ten nepřátelský žal, ten můj stesk ležící na dně v podstatě ohně kterej se podobá smrti, která vydává to pravý světlo života."
    A k tomu lze dojít jen odhalením clony. "Abych ukojila svoji zvědavost, půjdu teď tam, abych viděla věci, o kterých mne nemohl poučit ani sám Leibnitz," praví v jedné části knihy pruská královna Charlotta Žofie.
    Vytanula Hrabalovi na mysli tato věta, vyjadřující touhu prozkoumat nepoznatelné, nahládnout za zástěnu posledních tajemství i to podmračné zimní odpoledne 3. února 1997?
    Konečné rozhodnutí je povahy existenciální. Nevyčerpává se gestem, byť sebelépe psychicky či samoticky motivovaným. Je závislé na nezvratném spojení náhod a tendencí, pohnutek a událostí, na spojitosti, které říkáme osud. Bohumil Hrabal snášel dlouho tlak nepřízně a nepochopení, dovedl odolávat době i poměrům. Svůj přístup k lidem i k životu volil podle toho, co prospívalo tvorbě.
    Přitom měl víru v nadosobní poslání, hrdost i pokoru lidí vyvolených. "Cítím, že jsem takové dítě Boží", prohlašoval."Takový ten muž, který má otisk palce něčeho vyššího, co je víc než stát, co je víc než strana. Jsem maličký Sokrates, až na ten bolehlav." ( Kličky na kapesníku.) Podle Karla Maryska už v první třídě proslul Bohumil osobitým prožitkem novozákonních příběhů. Učitele náboženství překvapil jeho "objev", že Panna Maria musela být sestrou Ducha Svatého. Symbolem tohoto příbuzenství prý jsou ptáci, holubice: "Prostřednictvím holubice došla k Panně Marii zvěst o zrození Ježíše a jako holoubkové přicházelo zvěstování apoštolů a poselství Ducha Svatého." - V době nejhlubší beznaděje stylizoval se do role libeňského Ježíška. I sebemenší detaily a události vnímal mysticky, esenciálně, proměňoval je ve sváteční rituály. Jen proto mohl tak dlouho a vytrvale psát pouze "do šuplíku", bez naděje na uveřejnění. Na konci svého literárního působení se však obrací k Hospodinu s výčitkou sv.Augustina: "Ó pane, ty mne rveš, ó pane, rveš mne, Hořící!"
    Svět moderního člověka bývá zastírán gesty a mystifikující maskou. Hrané či skutečné předstírání je ochrannou sítí před nástrahami a nepřízní okolí. Hrabal si uchoval duši dítěte, ale ctill i lest a chytrost prohnaného Oddysea. Jediným čistým a tudíž i pravým výrazem jeho nitra se stala literatura, výpověď, způsob označení. Jen tak mohl bezelstně, nikoliv ovšem prostoduše, vyzradit na sebe tolik zlého a nepříznivého, aby v druhých, v lidech životem odstrčených a ublížených, objevoval "perličku na dně". Hrabalův vstup do literatury byl nejednoduchý, poznamenán nevůlí a nepřízní doby. Svou první knihu vydal v osmačtyřiceti letech. I potom publikoval pouze "o přestávkách", během "oteplování". Přizpůsobení a ústupky chápal jako nezbytnost, osudovou danost. Lamentace a fňukání nahrazoval humorem a anekdotou. "Mohu si stěžovat v umývárce na Hlavním nádraží, u pátého kohoutku...Já bývám krutý i sám na sebe...A je hodně spisovatelů, kteří píšou hlavně proto, aby nespáchali sebevraždu, nebo aby se necítili bídně, na dně." Kličky na kapesníku.
    Polemiku s dobou vedl prostřednictvím svého stylu - pábení. Jen tak se "neuvěřitelné se stalo skutkem" a bývalý literární outsider byl uznán a proti vůli mocných oslavován. Poetika "pábitelů" učinila Quijota české prózy nezranitelným. Zaujal odtažitý a tím vlastně i dizidentský vztah k době. ("Di sideo" znamená "sedím stranou".) "To moje pábení, to je moje obrana proti politice, to je vlastně moje politika...můj způsob psaní," prohlašuje v próze Veřejná sebevražda.
    Potom však nemá sil, aby pokračoval v tvůrčím konfliktu s dobou. Běh času se snaží zachytit alespoň žurnalisticky, sponánní improvizací, poutavým podáním vzpomínek, psaných - a la prima. Jeho "literární reportáže" komentují vzrušené záchvěvy doby. Proměňují se v lyrizující letrismus, v Listy Dubence.(Dubenka je přátelská přezdívka pro americkou studentku slavistiky April Criffordovou.) Čtenáři, zvyklí na esenciální "pábení" jsou však zklamáni. Mluví se dokonce o jeho tvůrčí krizi. V těchto letech často připomíná Leibnitzovu větu o "melancholii věčné stavby", v níž každé vítězství je předem předurčeno k pádu. Nová generace nutně ničí vše, co vytvořily ty předcházející. Současný společenský přesun vidí přesněji, jasnozřivěji. Úpadek zájmu o literaturu nahrazuje přednáškami, přijímá pocty z ciziny: je vyznamenám rytířským řádem z Francie, jmenován čestným doktorem univerzity v Padově. Uniká mu jen Nobelova cena za literaturu, ač je na ni mnohonásobně navrhován. Literatura jako umění je "pohřbívána" i ve světovém měřítku.
    Stárnoucí básník recituje svého miláčka, "chuligána" Jesenina, zná jej skoro celého zpaměti. Připomíná si verše: "Domů zas přijdu. Radostí cizí se potěším, v zelený večer pod oknem se vrátím, a pak se jim tam oběsím." -A na Bulovce týden před smrtí vzpomíná Hrabal dumku, která začíná: "Přimhouřil už večer černé brvy. Čísi koně stojí u mých vrat. Nepropil jsem včera mladost svoji? Nepřestal tě včera míti rád?" A končí verčem: "Nevrž, nesup trojko opožděná! Kam to odplul život celičký ? Snad už zítra nemocniční cela zkonejší mé srdce navždycky." A se zvláštním dojetím Hrabal dodává: "Hlavičko má bujná, kučeravá, kam jsi mne to, kam až dovedla!" -Jesenin si, jak známo, podřezal si žíly v petrohradském hotelu a pro jistotu se ještě oběsil.
    Zmíněnou báseň psal Jesenin v nemocnici Na Poljance
    Záhadný odchod Bohumila Hrabala ovšem nelze redukovat jen na literární reminiscence. Jeseninovo romantické gesto je pouze jedním kamínkem z mozaiky dojmů a pocitů, které nakonec rozhodovaly. U Hrabala hrají roli niterně procítěné myšlenky, týkající se svobody, existence, zrození a smrti. V tomto smyslu si připomíná filozofa Jasperse a jeho pojetí kritických, čili "mezních" situací: "Stigma existence v tomto směru jsou: Svoboda, rozhodnutí, volba, komunikace, tvrdošíjná vůle, odevzdání, uzavření do sebe, otevření se celému světu, obrácení, absolutní vědomí, nálada...láska." (Bohumil Hrabal: Několik vět.) Na konci tělesného Já se objevuje naléhavá snaha dosíci "absolutního vědomí".
    To ovšem neznamená trvalý sklon k suiciditě, nebo náhodný výkyv z psychické rovnováhy. Spíše jde o stoickou snahu nabýt klidu duševního neustálou myšlenkou na smrt. O tom máme jen útržkovitá svědectví z posledních návštěv v nemocnici. "V poslední době prožívám stavy "mimovědomí", říkal."Na několik hodin, zvláště pozdě k ránu.-"Ale to není bezvědomí, rozumíte?" - Snad v chvílích "mimovědomí" pan Hrabal pocítil, že už je někde jinde.
    Právě 3.února dozrál k činu, jenž byl zřejmě jeho poslední svobodnou volbou. Určitou roli sehrála možná i okolnost, že nemocniční pokoj byl v pátém patře. Během dvou měsíců vystřídal Hrabal asi tři místa. Nakonec je znovu přemístěn do pokoje č.ll v pátém poschodí, odkud byla vyhlídka na Libeň, Vysočany a Žižkov. (V této části Prahy prožil svá nejplodnější léta.) V pokoji byl většinu doby sám, aby ho nerušily návštavy od sousedů, mohl poslouchat rozhlas a televizi. Pro pacienta s maniakální depresí však samota a odloučenost není právě tou nejsprávnější terapií.
    Náhodná okolnost, že pokoj byl pátém poschodí, mohla mít pro člověka, jenž věšil v symboliku času a prostředí roli osudovou. Znalec životopisů nejrůznějších spisovatelů si všiml, že u mnoha předchůdců je páté poschodí jakousi výzvou. "Kolikrát jsem chtěl skočit z pátého patra, z toho mého bytu, kde mne bolí každá cimra (je míněn byt v Sokolnikách, odkud odešla i Hrabalova žena Pipsi), ale vždycky anděl mě v poslední chvíli zachrání, stáhne mě tak, jak chtěl z pátého patra skočit můj doktor Franz Kafka, tam z Maison Oppelt, kam se vchází ze Staromáku... taky ho asi bolel svět a bolel jej i jeho život, tak jak chtěl taky z pátého patra skočit Malt Laurids Brigg, taky ho bolel v Paříži svět." (Kouzelná flétna)
    Páté patro se mohlo stát určujícím stigmatem, jemuž se podřizuje mysl tělesně trpícího člověka. Představa pádu z okna splývá s vidinou kosmického bezčasí, v němž konec je zároveň i začátkem a smrt je jen stínovým obrazem života. "Konstantin Biebl skočil z okna, napřed ale si, a to bylo dávno předtím, nechal namalovat od Štýrského obraz muže padajícího pozpátku z okna, jako když obrátíš stránku." (Listopadový uragán)
    V nemocniční nečinnosti pronásledují Hrabala bludné představy a fantasmatické vize. Klíčový význam mají v této fázi Zápisky Malta Laudrise Brigga Rainera Maria Rilkeho. (Svědčí o tom i výtisk s podškrtnutými partiemi, který byl nalezen v Hrabalově pozůstalosti.) Rilkeho autentický hrdina si v pařížské nemocnici otázku: "Je možné, že jsme navzdory vynálezům a pokroku, navzdory kultuře, nic podstatného dosud neviděli, nepoznali a nevyslovili? Že celé světové dějiny byly pochopeny nesprávně?" - Ano, je to možné, odpovídá Rilke. Teprve v osamělém tichu nemocničního pokoje pochopil Arvers jsoucno v jeho absurditě, ve spojení blaženosti a hrůzy. Děs je přítomen v každičkém okamžiku bytí. "Můj Bože, kdyby se něco z toho dalo sdělit, ale bylo by to pak, bylo by to pak? Ne, je to jen za cenu osamělosti." - A právě tyto partie jsou Bohumilem Hrabalem podtrženy.
    Maltovy Zápisky jsou neseny představou velké, "vlastní" smrti, kterou si každý jedinec nese v sobě sám, odokamžiku zrození. Tato představa je proto obecnou metou, dosažitelnou každému člověku. Jen smrt je vysvobouzením z věčného strachu a z hrůzy omezené existence. Blaženství zániku! Představa posmrtného života je rozprostřena s hlubokým procítěním a s mučivou skepsí sebezkoumajícího nitra. - Rilkeho Zápisky se ovšem liší od tzv. orfismu, jak jej vytvořila a chápala antika. (Antický orfismus vycházel z představy, že posmrtný život není pokračováním strastiplné pouti pozemské, nýbrž že je jediným životem vlastním, blaženým. Teprve potom se duše vtělí do jiného těla, buď zvířecího či lidského.)
    Modernímu básníkovi je víra v tuto inkarnaci cizí. Smrt chápe ryze individuálně (každý si nese svou smrt v sobě), i když i ona je inertní součástí lidského Já a tudíž i poslední možností svobodného rozhodnutí. Strachu a úzkosti, těchto mučivých průvodců života a smrti, se lze zbavit jen stálým vyptáváním na smrt a na podstatu života. Pro Rilka je život pouze přípravou, v smrti je esence hrůzy i blaženosti, smrtí život sice končí, ale současně i začíná.
    Tyto sugestivní formulace Hrabal prožívá, když provádí bilanci své tvorby pod úhlem věčnosti. Vždyť u jedinců, kteří vzývají radostné zážitky a a pocity rozkoše (Kundera by řekl "podivuhodnou lehkost bytí") vyvstává s neobyčejnou naléhavostí otázka, "jak já se budu chovat, až přijde ten můj čas".- (Podobnou kolisi prožíval každý, kdo je trvale okouzlen životními zážitky jako Ernst Hemingwway, jenž, jak známo, nalehl na ústí své lovecké pušky.) Hrabal se tváří smířlivěji: "Vždyť vlastně smrt, ne, to vyptávání se sebe sama, je hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti, že už řešení té smrti je počátek myšlení v krásném a o krásném, protože vychutnávat si nesmyslnost té své cesty, která stejně končí předčasným odchodem, ten požitek a zážitek svého zmaru, to naplňuje člověka hořkostí a tedy krásou." (Obsluhoval jsem anglického krále)
    Nutkání k "ukojení kosmické zvědavosti", k dosažení "vrcholu prázdnoty" stupňuje se tělesným utrpením, bezdnadějí, ztrátou tvořivých kontaktů. Smrt se stává Hrabalovi obsedantní představou. To se obráží i v poslední fázi tvorby.
    Konečnou bilanci cítí jako vrchol cesty, konec boje a tedy i jako vítězství: "Uvítězil jsem se, dosáhl vrcholu prázdnoty, jak to učil Lao-c." (Listopadový uragán) - Jakýsi mladý muž, který si sáhl na život, odpověděl prý na otázku psychiatra, proč tak učinil: "Zachtělo se mi ještě intenzívněji žít." (Třínohý kůň na dostihová dráze)
    Už při cestě do USA pocítil prý touhu skočit do "řítících se vod Potomacu", a nebylo to jen literární gesto. Musel to však odložit, stejně jako "tu svou dávnou pitomou touhu vychutnat si, domyslet to, co ještě nepoznal, i když se jako dítě dvakrát topil". Věčnou pulzaci života a smrti nachází v kopuli románského kostelíka, v níž holubi po věky očekávají svou smrt. Na tomto místě se ukládají vrstvy mrtvých ptáků, generace po generaci, k věčnému spánku. "Zatímco dole zbyde z jejich kostí a peří jen guano a humus, nahoře ti mrtví holubi jakoby ladně rozevřeli křídla jako vějíře a stočili hlavičky tak, jak je naaranžovala sama holubí smrtka..."(Veřejná sebevražda)
    Vyptávání se na smrt a propast "věčnosti" se u Hrabala stává čímsi všudypřítomným, prosakuje ze sféry duchovní do oblasti pocitové i existenciální. V próze Aurora na mělčině, napsané v záchvatu dějinné skepse (svět se neměnní, neboť návraty stále slaví vítězství), vychutnává autor okamžiky, kdy stál na prahu života a smrti (dvakrát málem utonul) a kdy se pocit absurdity a bilance stal součástí jeho naturelu. Jako introskeptivní typ odmítl Hrabal utěšnou rezignací nebo povrchní morální "vědomí". V té době však ještě věří v sílu svého "psaní", v dojetí jež vyvolává ve čtenáři, akcentuje pocit "absolutní pýchy", v níž jako by vtělil své Já do zvláštností stylu: "Tak můj styl mladého muže a nakonec i spisovatele zvedá se z mýtických hloubek a rozvíjí se mimo moji odpovědnost, je to dekorativní hlas neznámého a tajemného těla, funguju jako nutnost, jakoby podoben květinovému výhonku k hranicím těla a světa...jak napsal pan Roland Barthes jakoby o mně."
    I tento instinkt a sebedůvěra však jeno skončí.
    Ztotožnění existence a tvorby, nemá-li být sebelživým přeludem a hříčkou vědomí musí najít svůj výraz. Symbolem, spojujícím obě dimenze, je u Hrabala motiv "cesty", vinoucí se v různých podobách celým jeho dílem. V posledních chvílích se tento motiv vsakuje do obrazu chodby, koridoru, vedoucího do kosmického bezčasí.
    Představou posmrtného života se zabývá Moodyho kniha Život po smrti a Hackettův Lazarův syndrom, které Hrabal rovněž mnohokrát cituje. Moody pečlivě zachycuje stavy lidí, kteří prodělali tzv. "klinickou smrt". Okamžiky, kdy se "duše" odpoutává od těla, popisují pacienti jako cestu tunelem, na jehož konci panuje oslnivé světlo, jež všechno proniká a naplňuje člověka láskou. Tyto poznatky podivuhodně korespondují s obrazem Hieronyma Bosche, nazvaným Vize ze záhrobí. Obraz symbolizuje směs hrůzy i blaženství, utrpení a rozkoše. Pozadí tvoří světlo, záře, pocházející z jiných, mimozemských sfér. ( Buzzatiho monografie o Hieronymu Boschovi, vydaná v nakladatelství Odeon 1982, se rovněž nalézá ve spisovatelově knihovně. Stránka s výřezem "koridoru", jímž lidské duše vcházejí do empyrea, do prostoru nebeského blaženství a sídla Boha, byla dokonce založena prázdným listem papíru. To svědčí o tom, že právě tomuto výřazu věnoval Hrabal zvláštní pozornost.)
    Pozoruhodná je i technická koncepce Boschova obrazu. "Koridor" či tunel je koncipován cylindricky, perpektivu tvoří jednotlivé nebeské sféry. Tímto způsobem směřuje současně směr vzhůru, do nebe, ale současně vede směrem zemi, k pádu. Tento směr Boschovy vize jistě neunikl bedlivé pozornosti pozorovatele.
    Představa "koridoru" však zračí i ve Zpovědi Malta Maugrise Brigga. Je-li člověku smrt vrozena, pak si lze "vlastní smrt" vyzvednout a tím zachránit svou integritu. Smrt totiž může být nazírána i jako počátek života nového.( V tom smyslu exponuje svou vizi Hackettův Lazarův syndrom, jenž se také nachází ve výběru Hrabalovy četby.) Horší než smrt je totiž strach ze smrti. Přemoci strach, který naplňuje naše životy úzkostí, znamená přivolat smrt činem, svobodným rozhodnutím.
    Je zajímavé, že slovo "koridor" hraje i u Rilka dominantní úlohu. Hrdina,jenž umírá v pařížském chorobinci, slyší řeholnici, která volá kohosi ven na chodbu. Namísto správného "koridor" však primitivní žena vysloví slovo chybně jako "kollidor". Z toho důvodu byl Arvers nucen své umírání odsunout. Považoval totiž za nutné, aby omyl byl opraven a slovo "koridor" vysloveno správně. "Neboť byl básník a nenáviděl přibližnost." Vždyť komu jinému než básníkovi záleží na tom, aby správností slov učinil zadost pravdě. I smrt musí tedy počkat. Básník si nechce odnášet s sebou jako poslední dojem fakt, že svět jde dále nedbale dál. Také světu by mohlo a mělo záležet na pravdě.
    Magický význam slova "koridor", stvrzený R.M. Rilkem a Hieronymem Boschem, je inspirací k záhadě smrti Bohumila Hrabala. Oba umělecké projevy, jak literární, tak výtvarný, byly průsečíkem jeho nejniternějšího zájmu. Koridor označuje konec, ale současně i počátek: jím se lze prodrat z ohraničenosti bytí, za hranice konečného Já, k novým formám existence. Koridor symbolizuje projekti tvořivého ducha do substance dějin, zhodnocuje postavení jedince z hledika příštích generací i života sui generis.
    Koridor smrti Bohumila Hrabala je výrazem neobvyklé, zřídka vídané básnické odpovědnosti. Jeho čin ovšem daleko překračuje oblast literatury, stával se fenomenem fatálním a existenciálním, řečeno s Heiddeggerem, záležitostí bytí. Bylo by nesmyslné ztotožnit Hrabalův "koridor" s chorobnou suiciditiou, jež je z křesťanského hlediska těžkým hříchem. Smrt svého blízkého přítele Vladimíra Boudníka charakterizoval Bohumil Hrabal jako "sebezabití": "Ve chvíli morálních situací protikladů si Vladimír utáhl mašli, aby si zvykl na nebezpečí (stále totiž doufal, že někdo přijde a "vrátí" ho do života), aby si odpočinul, dosáhl nevědomí a pak aby se pokusil podívat se na sebe, na svět, na svoji práci z jiného úhlu, jinak. Tak Vladimír sám na sobě dělal téměř vědecké pokusy obnovování života zničením..." (Život bez smokingu). Také Hrabalův čin byl vlastně "sebezabitím", vznikl souhrnem představ, vůle i náhody. Možná si v rozhodující chvíli zašeptal jako kdysi v dětství, kyž překonával strach přeskakuje řeku po plovoucích krách z jedné strany na druhou: "Musíš! Musíš!"- "Sursum corda- Vzhůru srdce!" Možná tomu bylo jinak, ale rozhodně nešlo jen o podivnou libůstku nebo snahu "nakrmit ptáčky". Až do poslední chvíle zůstal totiž Hrabal "frajerem", tvůrcem a myslitelem, jenž dotýkaje se hvězd a okrajů "neznáma" volí pád, aby uviděl svět i sama sebe "z druhé strany zrcadla".
    Krutostí smrti stvrdil pravdu svého literárního poselství.