Artur a Xena

Artur a Xena (Konec krále bohémy)
    Ředitel Aufenberg odvezl Longena do hotelu Alcron ve Štěpánské ulici, aby se tu mohl vykoupat, osvěžit, trochu si odpočinout po jednom strašném flámu. Nešlo o dobré srdce pana ředitele, ale o úspěch připravovaného filmu Naše jedenáctka. Bylo třeba dokončit poslední scény a chyběl závěr scénáře. Dopadlo to ovšem jinak.
    Spolu s Vlastou Burianem, jenž hrál s obrovským úspěchem ve filmu C.k. polní maršálek (v Berlíně mluvil komik perfektní libereckou němčinou), začal Emil Artur Longen hvězdou české filmové veselohry. To neznáte Hadimršku, Anton Špelec, ostrostřelec, Hrdinný kapitán Korkorán, to byly hity, jež táhnou diváky. Longen nechtěl žít ve stínu "krále komiků": podceňoval ho a posměšně mu říkal "koníčkář", pro jeho zálibu v dostihových koních. Sám jako dramatik a klaun se Buriánovými úspěchy cítil zaskočen. Vytloukal proto putyky a ubíjel svou energii na pustých alotriích a flámech.
    Ředitel firmy, která nový projekt financovala, však věděl, že ztracený den filmování znamená ztrátu peněz. Hledal neukázněného scenáristu nejprve v jeho vilce ve Vysoké Lhotě u Pyšel, a když tam nebyl, nezbylo než putovat po pražských lokálech. Konečně ho natrefili v zapadlé žižkovské putyce. Longen byl však v hrozném stavu. Vytáhli ho odtud téměř násilím. Bil se a kopal kolem sebe, pokoušel se své trýznitele dokonce kousnout. Teprve po šálku černé kávy se poněkud uklidnil a nechal se odvézt do hotelu. Jakmile v rychle najatém pokoji usedl ke stolu a vzal do ruky pero, křečovitě se zhroutil.
    Přítomní to zprvu považovali za jeden z jeho mimických kousků- jako excentrický klaun dovedl Longen předstírat jakoukoliv nemoc, imitoval i epileptický záchvat. Za chvíli však přítomní upadli v rozpacích. je to následek včerejšího řádění? Tentokrát to vypadalo vážně. Někdo radil použít čaje, jiný tišící prostředky. Nic z toho nepomohlo. Vytáhlý klaun s protáhlou lebkou naříkal stále hlasitěji a svíjel se bolestí. To už přestávala legrace. Ředitel Aufenberg zavolal taxi a vezl Longena do pyšelské vily.
    Nazítří, dne 26.dubna, E.A.Longen v benešovské nemocnici zemřel. Akutní zánět a perforace žaludečního vředu ukončily život člověka, jenž nikde neměl klid a uspokojení. Malíře, kabaretiéra, klauna, dramatika a filmového scenaristy. Bylo mu necelých jedenapadesát let.
    Longen žil v pravém slova smyslu "zběsilý" život. Považoval se za posledního pražského bohéma. Flámoval, zpíjel se, řádil, jako by chtěl utišit uvnitř jakéhosi červa. Přitom nebyl zdráv. Trpěl žaludečními křečemi, ale nenechal si poradit. Smál se nemoci i doktorům. K snídani si oblíbil tatarský biftek, t.j. nastrouhané syrové hovězí maso, kořeněné, promíchané s cibulí a ochucené kečupem. Když mu tuto krmi lékaři zakázali a doporučili sklenku mléka, říkal smutně Sauerovi: "S tímhle jsme, Franto, měli začít dřív."
    Jeho poslední flám netrval tři dny, jako obvykle, ale celý týden. Už 17.dubna se Longen objevil v bytě u Sauera na Žižkově. Hned u dveří hartusil: "Cos to psal, ty krávo, za nesmysly?" (Vůči svým kamarádům nešetřil Longen nadávkami.) Pak tvrdil, že spolu musí projednat něco důležitého, ale bylo vidět, že mu tane na mysli něco jiného: "Víš, ty troubo, že za měsíc to bude osm let, co Xena odešla?"
    Obyvatelé Žižkova nejsou sentimentální, neuroní slzu zbytečně. Sauer věděl, co vrtá Longenovi hlavou, obával se srdcelomných nářků a výstupů. Věděl také co Longen, je-li v ráži, dokáže. Artur a Xena byli herecké manželství, šli společně do angažmá, potákali se s nouzí, soutěžili, záviděli si. Šlo o hereckou symbiózu, která trvá, i když se manželství rozpadne.
    Už rok před tragickou událostí žili odloučeně. Xena odmítla jít s Longenem do venkovského hnízda, kde o stárnoucí herečku nikdo nezavadí. Dva roky čekala Xena na angažmá, stále marně. V Praze měla alespoň hlouček obdivovatelů, kteří v ní viděli stále hvězdu poválečné éry: Matku vrahovu v Kischově skeči, slavnou Tonku Šibenici. Herečka i bez angažmá musí být na očích, jako trvalá výčitka.
    Po tragické smrti Xeny Longenové (l928) se Artur záhy vzpamatoval. Aby přehlušil výčitky svědomí a zabránil klevetám napsal o sobě a o ní životopisný román - Herečka. Trochu pamflet, trochu vzpomínky na společné soužití. Známé lidi z kumštýřské branže pojmenoval průhlednými pseudonymy: Míla Dolan = Vlasta Burian. Kabaretní ředitel Bolmír = Karel Hašler. Herec a klaun Moderna = Ferenc Futurista aj. Drama dvou hereckých individualit, provázené napětím, nervozitou, ale i bídou, soupeřením ctižádostivých, zneuznávaných osobností, tvoří pozoruhodnou náplň románu. Pozdější sebevraždu své ženy vysvětloval Longen hereckým paradoxem: "Xena chtěla být absolutní herečkou. Když jí vzali možnost hrát na scéně, začala hrát v životě. Ale absolutním hercem je jen Bůh. Ten ztrácí své Já v osudech lidí. Neexistuje- jen hraje..."
    V prosinci téhož roku, kdy Xena odešla, se Artur znovu oženil. Svědkem na svatbě mu byl tehdy nejpopulárnější český komik - Vlasta Burian. Palčivých vzpomínek se však nezbavil. Přepadaly ho vždy, když cítil, že zaprodává talent za peníze. Hmotně se mu u filmu dařilo obstojně. Nedovede se však smířit s tím, že namísto "umění" dělá řemeslo, že jeho filmy jsou jen zábavou pro nasycené měštáky, že Revoluční scéna byla jen dobovou iluzí. Kam se poděly jeho sny o divadle pro lidové masy, kam se vytratila mstivá snaha nastavit zrcadlo keťasům a zazobancům? V duchu si přeříkával inscenace Revoluční scény: Vojcek, Dáma a vrah, Tanec smrti, Švejk...S tím vším byla spojena Xena. Byla bludičkou, přeludem, který ho doprovázel na svízelné pouti avantgardního umění. Často jí šeptal: "V životě muže je mnoho lásek, ale jen jediná je opravdová." To vše se vymstilo, když Xena navždy odešla. Nemohl ji vymazat z mysli, aniž by ztratil sám sebe.
   
    Výročí Xeniny smrti se stalo vždy záminkou k pustým, nikdy nekončícím pitkám. Franta Sauer podrobně popsal onen poslední flám: - Hned na Žižkově jsme "pumpli" magistrátního úředníka Šindeláře, a získali peníze na víno U Waldhansů v Husově ulici. Artur tam slíbil vinárnici, že jí namaluje obraz, a hned si vybral zálohu." ( K tomu malé vysvětlení: do uměleckého světa vstoupil Longen jako malíř pod jménem Pittermann. Zúčastnil se výstavy Osmy, ale protože otec mu zakázal malovat, ukazoval své věci v přístěnku za plentou. Nikdy to otci nezapomněl a prohlašoval, že je levobočkem hraběcím a k notáři Pittermannovi z Vlašimi že byl dán pouze na vychování. Představoval se zásadně "hrabě Artur Longen".)
    Poté oba kumpáni sestupovali z "hornatého" Žižkova dolů do Prahy. Nedošli daleko. Blízko okresního soudu zapadli kamsi do vinárny. Tam je chtěli vyhodit, znali totiž Longena jako pověstného kravalistu. Ale byl tam i portýr od Kulaté báby a ten se za ně zaručil. Dostali však jen černou kávu s rumem. Přitom vznikla hádka, během které se Sauer vytratil. Tušil, jak to všechno skončí.
    Následujícího dne, v sobotu ráno l8. dubna, navštívil Sauer Pepíka Šolce v Sokolské ulici. Byl to dobrý kamarád, bývalý typograf, který se přiženil na hospodu a přál umělcům a bohémům dovedl počkat s placením. Tentokrát však byl navýsost rozzloben. Chýlilo se k poledni a bylo třeba připravit stoly na oběd. Přitom zoufale ukázal na tři spáče, kteří se nedali ničím vyrušit. Jedním z nich byl Longen: "Ráno mi ještě za šera ztropil před hospodou kravál, rumploval holí o roletu a křičel:Patról!", stěžoval si hostinský. Nezbylo než vpustit hlučné kumpány dovnitř. - "Ty pacholku, mne se tak lehce nezbavíš," syčel Longen v povznesené náladě. "Tebe budu strašit i po smrti." - Pak všichni tři vypili pivo a teď chrápou jako zabití," konstatoval nešťastný hostinský. Sauer raději zmizel, dříve než se Longen probudil.
    V pondělí 2O. dubna se Franta stavěl U Jelínků v Charvátově ulici. Byla to oblíbená "třeboňská" hospůdka. Chodili sem malíř Jaroslav Panuška a sochař Vlastimil Amort, svého času tu sedával i Jaroslav Hašek. Výčepní hlásil Sauerovi hned u vchodu, že se po něm shání Longen. Byl tu hned ráno a stál prý už sotva na nohou.
    Ve čtvrtek 24.4., tedy týden po Longenově příjezdu, se Sauer vracel z Českého Brodu, kde prodával své knihy. Zašel do žižkovské hospody U kulaté báby. Majitelka hned rozčileně hlásila: "Včera tu byl pan Longen, ale nenašel vás. Nadával mi a urážel hosty. Přijde namazanej a hraje mi tu tyátr. V kuchyni jsem mu nalila polévku s knedlíčkama, aby se vzpamatoval. Odstrčitl to, prej - Takový pomeje hrabě Longen nežere!" -Chtěl kafe s rumem a cpal se mi do lokálu, aby tam zase vyprovokoval nějakou výtržnost," nadávala rozdurděná hostinská. "Musela jsem se vykoupit štamprlí Martellu. A to si říká inteligent!"
    Sauer ani dobrá žena netušili, s jakými přízraky Longen na nočních toulkách potýká, jaký žal se snaží utopit.
    Cítil náhle úděsnou prázdnotu. Potřeboval mít u sebe Xenu, ženu, kamarádku, herečku, která mu jediná rozuměla a byla schopna nejen akceptovat, ale i dotvářet jeho nápady. Snad tehdy netušil, že je na konci své bludné cesty.
    I při svém rozháraném způsobu životě byl Longen až kupodivu pracovitý. Po každé pitce se brzy vzmátořil, sedl a psal třabas do rána. Čsto z nápadu, na jeden zátah, vznikla řada scének, filmů a inscenačních návrhů. Měl evropský rozhled i úroveň. Chtěl dělat moderní proletářské divadlo, třebas i na ulici.Inscenoval scény, při nichž urážel obecenstvo. Jeho tvorba se skládala z protichůdných komponentů, byl vlastně jakýmsi předchůdcem tzv.avantgardy. Málokdo mu rozuměl. Ani on sám sobě nikoliv.
    Skvělé nápady chrlil lehkomyslně, jakoby letmo, bezděčně, ale často trefil hřebík na hlavičku. Názorově vyšel z anarchismu, byl buřič a revolucionář: "Civilizace? Velkolepý podvod, aby se zakryl vnitřní rozklad. Lidský duch chcípá na skrčeninu. Umění bylo degradováno na civilizační prostředek, kterým buržoazie zaslepuje davy a krmí jejich lačnost po zábavě." Zdálo se mu, že přišel přiliš brzy. Vyžíval se proto v provokacích a gestech, více než v tvorbě.(Dnes by možná náležel mezi Dharmovy vandráky, nebo mezi příslušníky "zbité generace".) Takto zůstal jen "posledním bohémem", romantikem pragmatického věku.
   
    Jeho andělem strážným byla Xena. Vlastním jménem Polyxena Marková, na divadelních prknech byla zrozena.Otec byl ředitelem venkovské společnosti a chtěl z ní mít zpěvačku. Xena se zamilovala do Artura. Přijel z Paříže a vypadal jako švihák. Výrazné rysy, tvář tesaná z mramoru, živá gesta, jiskrné oči. Pro jeho snědou pleť mu říkala - Indián. Vyprávěl o Francii, maloval tam kdesi na jihu a napodoboval "průhlednou viditelnost" arléských kumštýřů. V italském Brindisi pracoval u zahradníka. Mladé milovnice od venkovské společnosti si tento znalec pařížských šantánů, ctitel šansoniérky Mistinguetky a obdivovatel pařížských "apačů", ani nevšimnul. To ji dráždilo. Snažila se vzbudit pozornost kousavým poznámkami. To neušlo bdělému otci."Běda ti, jestli si s tímhle chlapem něco začneš," varoval. Ale výstrahy jsou v lásce obvykle marné. Podařilo se jí světáka ulovit. Vzali se a odešli z domova. Principál Marek však Longena nenáviděl.
    Xena byla vychována k naprosté oddanosti vůči divadlu, ale měla přitom smysl i pro Longenovy nápady. Překypovali energií a odvahou. Neváhali stanout před mátožným publikem v hospodě, kde Longen upoutat pozornost šokujícími kousky. Nevadilo jim neznámé prostředí ani cizí jazyk. Zpívali a předváděli písně a tance pařížských "apačů", imitovali postavy z periférie, připomínali kriminální historky velkoměsta. Longen udivoval mrštností a obratností téměř akrobatickou (předváděl "žabího muže", srazil si nohou s hlavy klobouk, zaujal mimickými studiemi, "zápasem se židlí", "loupáním banánu" a pod.). Nic je nemohlo přemoci, nic deprimovat, dokud drželi spolu: Artur a Xena.
    Jeden druhého nejen inspirovali, ale i týrali. Oba měli totiž smysl pro ironii a sarkasmus. Smáli se na účet druhých. Jejich domácnost byla dějištěm prudkých střetů, peripetií odchodů a návratů, hlučných hádek a usmiřování. Jako dva blázni, uzavření v jedné cele. Dalo se to nazvat láskou - ale i peklem.
    Dopadlo to, jak dopadnout muselo. Rozešli se a zkusili žít každý po svém. Došlo k události, jež znamenala definitivní tečku. V noci z 25. na 26. května l928 skočila Xena z okna svého žižkovského bytu. Její zoufalý čin byl pro pražskou veřejnost záhadou. Za viníka byl pochopitelně označován Longen, který se znovu oženil s mladou dívkou. Ale i ona žila s jiným, s mladým, tehdy nezaměstnaným žurnalistou- Rudou Kolářem. ( V hloučku jejích obdivovatelů byl i divadelní kritik Mudr.Jan Klepetář. V Longenově románu má přezdívku Mudroch, podle jeho medické zkratky. Nezapůsobila na duševní krizi vnímavé herečky i výše zmíněšná vražedná aféra? )
    U sebevraždy se vždy hledají příčiny a lidé se marně ptají: proč? Longen se na to pokusil odpovědět ve své knize a jeho odpověď byla zároveň obhajobou.-Po svatbě prožili mnoho krásných chvil.Byli v Paříži, v Berlíně, v Lubljani. Artur byl jazykový fenomen, mluvil perfektně několika jazyky. Byl pozorný a obětavý a co nejdůležitější- měl zájem i o její herecký talent. Přijímali angažmá jen ve dvou, ačkoliv ona v cizím prostředí mohla hrát pouze "němé" role. Odpouštěla mu za to občasnou nevěru. Tak to ostatně v divadelních kruzích bývá.-
    Na počátku světové války se vrátili do Prahy. Po létech kabaretního putování (i s Jaroslavem Haškem jako konferenciérem) se Longen usadil v malém sále v hotelu Adria na Václavském náměstí. Kabaret jménem BUM soustředil nejlepší komiky tehdejší Prahy: Vlastu Buriana, Emana Fialu a jeho bratra Františka (Ference Futuristu), Sašu Rašilova a Karla Nolla. Longen byl ředitelem, režisérem i výtvarníkem. Psal drobné scénky a aktovky, občas zaskakoval jako excentrik a imitátor. Společně s Xenou předváděli v kabaretu Lucerna tance a písně pařížských apačů. Pak přišel vrchol: Revoluční scéna. První avantgardní scéna v Praze, proletářské divadlo v centru města! Osou repertoáru jsou sociální dramata Verhaerena, Bouhéliera a Augusta Strindberga, hry Antonína Macka, Haškův Švejk a reportážní skeče Egona E.Kische: Tonka Šibenice, Aféra plukovníka Rédla aj. Revoluční scéna se stala senzací divadelní Prahy. Longen překvapoval, ironizoval vlasteneckou nabubřelost i zastaralé Rakousko.
    V titulních rolích excelovala Xena: Skvělá Tonka Šibenice, nepřekonatelná Matka vrahova aj. Výtěčná v roli prostitutky v Bouhélierově hře Otroci. Její výkony ji učinily jednou z neobdivovanějších divadelních hvězd dvacátých let, šlágrem Prahy."Odkud se vzal onen vroucí rys proletářské citovosti?", ptá se kritika a vyzdvihuje typ Xenina herectví: "Patří k herečkám velké sytosti,hloubky a temperamentu!" píše Josef Kodíček."Hraje holky z ulice, ale dovede jim dát jakýsi delikátní lyrismus," prohlašuje jiný. ( E.E.Kisch se stal jejím oddaným přítelem a ctitelem. Na Xenin pohřeb přiletěl až z Holandska.)
    Leč začalo tiché, leč neúprosné soupeření protikladných hereckých osobností. Žádný dát přednost tomu druhému. Žádný se nechtěl obětovat, žádný nechtěl ustoupit. Každý musel být první! Sláva naplnila jejich srdce žárlivou nevraživostí.
    Xena dosáhla mety, které Artur nedosáhl. Uznání a popularity ve "vážném" umění. Projevila o ni zájem i "kamenná divadla". Režisér K.H.Hilar ji pozval ke zkoušce do Národního. - Vysmívala se Longenovi, že zůstal kabaretiérem a píše plytké veselohry pro oblíbeného komika-"koníčkáře". Leč i divadelní kliky zapracovaly. "Hraje holky z ulice a chtěla by být primadonou ve Zlaté kapličce? Záhy nato Xena onemocněla. Následovala "zrada" i nejbližšího druha. Artur byl příliš zaujat sám sebou, než aby se mohl starat o její problémy. Po pádu Revoluční scény si našel angažmá v Berlíně, v průbojném kabaretu Hanse Janowitze. Mluvil výtečně německy, na Xenu zbyly pouze "němé" role.
    Po návratu se Longen uchytil v Rokoku a musel slevit ze svých divadelních plánů. Vybudoval hvězdnou dráhu "svého" komika Vlasty Buriana. Psal mu "na tělo" množství skečů a her, které ho proslavily doma i ve světě: C.k.polní maršálek, Funebrák (tu jen přepracoval), Ministr a jeho dítě (tu psali společně s Haškem) aj.
    Pro Xenu nebylo v tomto komediálním repertoáru místa. Zůstala opět bez angažmá. Zklamání a nečinnost probouzejí předrážděnost. Úlevu najde v drogách. Jen sladce snít a spát. Ve chvílích probuzení si šeptá: "Chci a musím být milována. V tom je smysl mého života..."
    Dohodli se na rozvodu. Xena bydlí krátce u známých herců Mengrových, pak se přestěhuje k milenci na Žižkov. Dvaadvacetiletým nezaměstnaný novinář však má co dělat sám se sebou. Odchází často do města shánět práci. Xena vyhledává kavárny a vinárny, kde nachází stále stejné lidi a slyší tytéž hovory. Depresi utišuje dávkami kokainu a morfia. Chtěla se jednou otrávit, ale zchránili ji, vypumpovali žaludek. Přemýšlí o něčem spolehlivějším. Znovu a znovu těká po Praze, z místa na místo. Migréna a bolesti hlavy se stupňují. Závěr její tragédie vylíčil opět Franta Sauer.
    -Poslední večer jsme seděli v Tůmovce. (Kumštýřská kavárna v Lazarské ulici). Xena,zprvu veselá, kývla na číšníka:"Nemáte pyramidon?" Neměl.Tu se ve dveřích objevil básník Jaroslav Bednář, povoláním lékárník."Máte ještě lékárnu otevřenu?""Už ne, milostivá.Ale Adamova lékárna na Václavském náměstí má noční službu." Xena odešla.
    Asi za půl hodiny volá telefon."Pan Sauer? Tady Všeobecná nemocnice.Paní Longenová prosí, abyste ihned přišel."-Považoval jsem to za vtip. U vedlejšího stolu seděl číšník Pták.-Nešel bys se mnou do nemocnice?-V přijímací kanceláři seděla na dlouhé lavici Xena."Když jsem došla k lékárně, všechno se se mnou zatočilo, nohy pode mnou podklesly...Franto, prosím, doprovoďte mě do Adrie." Adrie, to je dějiště její slávy. Největších uměleckých triumfů. Připomnělo jí to Longena? Sauer najímá v hotelu pokoj."Neříkejte nic Arturovi.Rozrušilo by ho to.Potřebuje klid.Přijel by určitě za mnou do Prahy."
    Stále tajně doufala, že ji někdo zavolá, že ji odtud vysvobodí.
    Druhý den přišel Sauer do Adrie v poledne. Paní Xena právě odešla.Čekala prý do půl jedné, zanechala tu dopis. Sauer pohlédl na adresu. Byl určen Arturovi.
    Sauer se ihned vydal na Žižkov do Bořivojovy ulice. Xena nebyla doma, odešla prý s nějakou herečkou z divadla Akropolis. Franta zběhal několik podniků, ale Xenu nazastihl. Ke třetí hodině ranní zapadl do žižkovské noční kavárny U Linhartů, kde se také říkalo U města Velvar. Tam se dozvěděl hroznou zprávu: Xena Longenová skočila z okna.
    Čekala v prázdném bytě, kam nikdo nepřišel. Rudolf prý zase sháněl "zaměstnání". Zůstala sama.V ranním rozbřesku na chodníku viděl Sauer temnou skvrnu. Vzpomněl na její slova: "Chci a musím být milována. Já potřebuji lásku..."
    Druhý den ráno našel Longen v Pyšelích ve schránce dopis, který mu den předtím Xena psala v Adrii. Četl v něm: "Přijeď pro mne. Odvezeš si mne, Arture! - Xena." Vsedl do nejbližšího vlaku a rozjel se do Prahy.
    Poledne ovšem není vhodná doba pro návštěvy. Stavěl se v hostinci U starého námořníka v Perunově ulici na Vinohradech. Podle starého zvyku rozevřel při jídle noviny. Jeho oči padly na tučně vytištěný titulek: "To není možné... Xena!"
   
    Vyběhl ven na ulici a počínal si jako šílený...
   
    Kniha obsahuje další kapitoly o záhadách umělecké tvorby a ze života spisovatelů, např. tragický konec Viléma Mrštíka, o sexuální tragedii L.N.Tolstého aj.