O literatuře faktu

Ve studii o literatuře faktu charakterizuje její autor především specifické rysy tohoto nového a v posledních letech velmi proměnlivého a čtenářsky i autorsky přitažlivého literárního žánru. Je si ovšem vědom toho, že autentická fakta, realita bezprostředně zachycovaná, se prosazovala v literatuře odedávna. Například ve dvacátých letech tato problematika byla velmi živá v souvislosti s diskusemi o krizi románu a možnostech reportáže. Studie je však orientována hlavně k současnosti. Na příkladech z české i přeložené literatury autor uvažuje o tom, jaké jsou specifické rysy literatury faktu. A dále rozebírá, jak rozmanitě fungují fakta v literatuře vůbec - v románu nebo v různých popularizačních publikacích. Tato studie se může stát podnětným příspěvkem do aktuálních teoretických diskusí a průvodcem orientujícím ve vyhledávané oblasti současné četby.

Bohumil Hrabal

Česká literární monografie, zahrnující tvůrčí vývoj spisovatele Bohumila Hrabala a jeho biografii. V daném kontextu jsou zde poprvé zachyceny i svazky, které dříve vycházely pouze v tzv. "samizdatech". Autor líčí i některé momenty ze spisovatelova vnitřního života a tvůrčí problémy, které nasbíral během své mnohaleté známosti a přátelství s Bohumilem Hrabalem. Souhrn těchto poznatků zachycuje stručná monografie, vycházející pod titulem ... a neuvěřitelné se stalo skutkem. Viz!

Josef Kadlec

Literární monografie o spisovateli poválečné generace, který zachycuje dobu pomocí psychologických postupů. Autor zabírá šíře i do pocitů poválečné doby, podává portrét předního představitele literární rusistiky prof. Bohumila Mathesia.

Pražská mozaika Franze Kafky

Spisovatele a pražského rodáka Franze Kafku potkal zvláštní osud. Během svého krátkého života (1883 - 1924) byl téměř neznám: nevydané rukopisy se četly pouze v úzkém kruhu posluchačů. V přílišné úzkostlivosti a sebekritičnosti napsal autor závěť, v níž přikázal zachované rukopisy zničit a až na výjimky nikdy nevydávat. Jeho přítel a vydavatel Max Brod však této vůle prozíravě neposlechl a tak se lidstvu zjevilo literární dílo, jež se stalo základem moderní literatury. Milióny lidí na celém světě, v Evropě, v Americe i v Asii nacházejí v díle tohoto básníka vyjádřeny pocity odcizení a osamělosti, typické pro člověka 20. Století. Při vyslovení jména Franze Kafky se vybaví Praha, toto podivuhodné město ve středu Evropy, město tajemné, imaginární, charismatické, ale dotčené i katastrofickými zásahy dějin a krizí moderní civilizace. Toto město nebylo Kafkovi jen kulisou, ale i zdrojem hlubokých citových a filozofických zážitků. Proto je zdrojem tvorby, jež na "rozbitou" skutečnost reaguje nejen poetikou fragmentu a koláží, ale osobitou mytologií a symbolikou. Překonal zajetí svého prostředí a ghetta a stal se výrazem kontaktů mezi německou a českou literaturou pražské provenience.

Pražská dobrodružství E.E.Kische

Kisch se sám bránil tomu, aby byl označován za "zuřivého reportéra". Viděl v tom jisté podceňování a znevážení své práce. Vycházel z toho, že extrovertní literatura, která vychází přímo z životní empirie, z přesného a pečlivého pozorování okolí, která nahlíží i do skrytých zákoutí, není o nic méně hodnotná než ta, která se prosazuje programově, subjektivními gesty, "povzneseným" básnickým výrazem a stylotvorným úsilím.
Ale tím otázky nad Kischem zdaleka nekončí. Bývá rovněž nazýván "klasickým žurnalistou", čímž se rozumí vyšší úroveň novinářské práce, anebo dokonce záměna žurnalistických forem s formami uměleckými. Ale nemá-li být výraz "klasický" pouze mrtvým stupněm dosažené dokonalosti, jak jej vlastně chápat? Chtěl Kisch naznačit, že je něco jiného než zpravodaj, novinář a reportér? Že se jeho práce vymyká službě a potřebám denního tisku? Že dosahuje tradičních kvalit uměleckých? Zdá se, že pod tímto pojmem rozuměl Kisch něco naprosto jiného: ve své antologii Klasický žurnalismus (Klassischer Journalismus, Berlin 1923) chápe reportáž jako novou specifickou estetickou kvalitu, která hluboce ovlivní i dosavadní literární tvorbu. Proto vedle ryze novinářských forem: soudniček, pamfletu a fejetonu, čerpá "reportážní" prvky z oblasti literatury faktu: z politických článků, z dopisů, konfesí. Uvádí i práce klasiků "dokumentární beletrie": E. Zolly, E. T. A. Hoffmanna, F.M. Dostojevského. Jeho záměrem bylo ukázat význam novinářské faktografie z hlediska pravdivosti výrazu. Nemá proto na mysli jen druhové odlišení reportáže, ale vzájemné propojení, přesahy, digrese. Označení Kische za "klasického žurnalistu" je významově nepřesné a lze je chápat pouze přibližně.
V druhé polovině dvacátých 20. stol. let se probouzí teoretický zájem o reportáž, která je považována za jednu ze základních forem revolučního umění. V souhlase s dobovými názory o protikladnosti laboratorního umění a umělecké představivosti je reportáž (stejně jako např. plakát, film, fotografie) stavěna do ostrého protikladu k tradičním formám uměleckým. Zdůrazňuje se její aktuálnost (zaměření na techniku, organizaci průmyslu, hospodářství apod.) avšak rezignuje se na dalsí možnosti umělecké typizace, vyjadřující psychické pocity. Nutno podotknout, že nový vztah k faktu, projevující se zejména v reportáži, proniká i do ostatních druhů umění, dokonce i do románu. (Srov. např. spisovatele Sinclaira Lewise, Johna dos Passose, Uptona Sinclaira aj.) Základem vlny Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit), je poetika fragmentu, která se ostře střetává s estetikou psychologického symbolu. (To je důležité v období expresionismu, který znamenal obranu člověka vůči válce a ideologii. )

Comenius Redivivus

Osobnost Jana Ámose Komenského je chápána jako všestranná osobnost , která se do dějin vzdělanost zapsala pracemi pedagogickými, pansofickými a náboženskými. Poněkud stranou zůstal jeho význam jako průkopníka nového pojetí jazyka na základě teorie znaku - semiotiky. …Jako každý genius šel Komenský k pramenům - a ty nalezl v logice řeči a vyjadřováním v jazykové přesnosti, jež je základem výchovy a vzdělání. Jako myslitel navazuje na antiku a všiml si již v HERBORNU postřehu o znakovosti jazyka, což umožnilo rozčlenit vztahy mezi slovem - znakem a předmětem. Z toho odvodil zásady obrazného vyučování , jež ve svém základu popírá zásady scholastiky, založené na odtržení pojmů od světa věcí a předmětů. Tato studie byla inspirována objevem děl sv. Augustina o znaku a znakovosti, pocházejících z knihovny heidelberského kurfiřta, kterou měl mladý Komenský k dispozici. Dnes jsou tyto spisy uchovávány ve Vatikánské bibliotéce v Římě.

Resumé
Comenius unter dem Gesichtspunkt der Zeichentheorie
Diese Arbeit stellt sich das Ziel, einen Aspekt im Lebenswerk des Jan Amos Komensky hervorzuheben: seine Sprachauffassung, die unter dem Gesichtspunkt der Zeichentheorie, resp. Der Semiotik präsentiert werden soll. Diese Position begreifen wir als methodologische und philosopshische Grundlage, die es gestattet, pphilosophische, tehologische, p#adagogische, linguistische und literarische Werke komplex und nicht nut unter dem Blickwinkle eines einzelnen Fachtgebietes zu betrachten.
Es ist bekannt, dass Komensky die Welt unter dem Aspekt der Sprache erörtert. Sein sprachdidaktisches Handbuch Janua linguarum reserata wurde zum Grundstein für ddie weltweite Resonanz auf sein Werk. Vielfach beruft er sich begreiflicherweise auf die magische Kraft der Worte im Evangelium, in der Heiligen Schrift und in den Schriften des Kirchenväter (besonders des Hl. Augustinus), aber ebenso auf die Werke seiner Vorgänger und Zeitgenossen. Dank des weiten Horisonts und der Konsequenz seines Denken wuchs der junge Joannes Nivnicensis zu einen Gelehrten heran, der kein blosser Polyglott und Sprachdidaktiker war, sondern Sprachwissensachftler und Sprachpphilosoph im wahrsten Sinne des Wortes…
Diese Konzeption stützt sich deshalb auf einen konkreten Archivfund, der der Aufmerksamkeit der Forscher erstaunlicherweise über Jahre hinweg entgangen ist. Es handelt sich dabei namentlich um den Enflu3 der Schriften des Hlg. Augustinus Aurelius, der zu Komenskys "Lieblingsautor" wurde. Mit dessen Werk, das nicht nur Elemente des Neoplatonismus, sondern, und das speziell, auch Grundlagen der Zeichetheorie enthielt, schlo3 der junge Student offenbar in der Heidelberger Kurfürstenbibliothek (Bibliotheca Palatina) Bekanntschaft, falls er sie nicht bereits in Herborn entdeckt hatte.

Comenius and semitics
The aim of this work is to emphasiese just one aspect of a lifetime´s endeavour. John Amos Comenius´ conception of language,viewed from sign theory, or semiotics. This approuach is seen as a methodological and philosophical basis that enables us to wiew Comenius´ philosophical, theological, pedagogical, linguistic and literary work compositely, not merely from the standpoint af the individual disciplines….
Hence our conception is based on a specific archival disovery which, amazingly, has escaped the attention of researchers for zears. The main thing is the influence of Augustinus Aurelius, who became Comenius´"darling" and whose works, with their elements of neo-Platonism and, particularly, the foundations of sign theory, came to the young student a notice probably at the Bibliotheca Palatina in Heidelberg, if he had not already found them in Herborn.

Česká literatura v evropském kontextu

Byl to F.X.Šalda, kdo charakterizoval na počátku 20. století kritéria české literatury ve vztahu k literatuře evropské. Ve srovnávacích dějinách dominovalo však hledisko genetické, vztahové. Autor se pokouší nastolit hledisko strukturní: na podkladě srování tendencí a literárních útvarů. Na pozadí evropského kontextu pojednává např. o tzv. sociálním románu od Sabiny k Šlejharovi. Na Krausovi a Brechtovi si všímá vztahu epiky a dramatu v období expresionismu. Dále sleduje pojetí literární syntézy u F.X.Šaldy a B. Václavka, obraz ruské revoluce u Šolochova a Jaroslava Kratochvíla, srovnává románovou fikci Thomase Manna a Karla Čapka, zastavuje se u psychologického románu u Řezáče a Ladislava Fukse. Stati metodologicky spojuje závěrečná úvaha O srovnávací typologji, která umožňuje srovnání jevů z různých jazykových a společenských kontextů. Autor podnětně kritizuje dosavadní komparatistiku a hledá nové možnosti.

Koridor smrti Bohumila Hrabala

Básník, jenž až do poslední chvíle miloval svou "hlučnou samotu" a zdá se, že bez ní nemohl být. Potřeboval ji nejen duševně, ale i fyzicky, stejně jako množství drobných hospodských rituálů. Tato závislost byla osudová. Chvíli seděl, upíjeje pivo, četl noviny. Zdánlivě netečně poslouchal okolní rozhovory. Jakmile vycítil něco zajímavého, zprávu, podnět, informaci, ujal se hovoru a rozvedl jej v pozoruhodný postřeh. Z banality povýšil detail do roviny fantazie, aniž propadl básnické exaltaci. Jeho znalosti světového umění, přesnost a dokonalost paměti byly přímo geniální. Namísto někdy otupující pivní seance se v Hrabalově přítomnosti realizovala pozorná tvůrčí improvizace, vznikla "hospodská Sorbonna". Co na tom, že svou vnitřní nezvozitu a vrozenou plachost zakrýval mnohdy hysteriónstvím či drsnými, periferními slovy a gesty. Uprostřed tragického životního osamění našel vizi koridoru (paralelně s obrazem Hyeronyma Bosche) jako cestu k věčnosti.

Artur a Xena     Hrabal    

Vilém Mrštík

Monografie z edice ODKAZY, která líčí umělecký zápas bratří Mrštíků, zvláště Viléma Mrštíka, za uznání literární a umělecké. Znázorňuje tuhý boj za prosazení Maryšy v Národním divadle, kde se stala typickým dramatem realistického typu. Charakterizuje tvorbu Viléma Mrštíka jako výtvarného a literárního kritika. Dále přibližuje spolupráci obou bratří na společném díle, jež nese název Rok na vsi. V závěru líčí lidskou a uměleckou tragedii Viléma Mrštíkam který zemřel uštván českými literárními poměry.

Na přelomu století

Podtitul knihy Soubor statí o vývojovém rytmu literatury let devadesátých naznačuje problematiku těchto studií. Základem této práce je přesvědčivá argumentace a zejména materiálově bohatě doložený rozbor, dokazující, že kořeny avantgardní literatury 30. let a literatury poválečné spočívají právě v tzv. modernismu 90. let a přelomu století, a že právě toto období je pramenem pozdějšího vývoje .
O symbolismu, dekadenci a secesi a o vůdčích osobnostech kultury a umění 90. let bylo již mnoho napsáno. Předkládaná publikace usiluje o celistvý, komplexní pohled na toto klíčové období. Autor ve svém výzkumu postupuje analyticky a metodicky, na podkladě podrobného studia dobových materiálů. K představě kulturní atmosféry 90. let dospívá oživením některých historických problémů dílčích ( rekonstrukce sporu Šalda - Mrštík, básnická autostylizace u V. Dyka a P. Bezruče apod.) Autor "neoprašuje zašlou slávu secese a symbolismu", ale objevuje původní pohnutky a předpoklady i jejich význam pro moderní literaturu.

Sedmkrát o próze

Soubor sedmi studií Radka Pytlíka přináší sedm pohledů na náš román sociální i socialistický. Nejde o pohledy náhodné nebo příležitostné, protože autor se touto problematikou zabývá již po léta. Zajímá se především o to, co spojuje a sbližuje starší vývojovu etapu našeho společenského románu z konce minulého století s románovou tvorbou třicátých let.
Autor přistupuje k tradičním otázkám zcela novým způsobem. V jednotlivých studiích nevytváří portréty autorů, ani monografický průřez tvorby. Jde mu především o vysledování prvků a momentů, jež směřují k obecnějším aspektům proměn analyzovaných románových typů. Chce přivést k zamyšlení nad cestami, jimiž se ve svém vývoji brala naše sociálně orientovaná próza od Staškových pokusů o nového románového hrdinů přes Jiráskovy románové kroniky, žánrové kresby Ignáta Herrmanna, tvorbu J. K. Šlejhara, Olbrachtova Nikolu Šuhaje, až po nové zpodobování převratných historických chvil v románu Jaroslava Kratochvíla Prameny nebo v Nástupu Václava Řezáče.
Radko Pytlík ve svých studiích na základě analýzy konkrétního materiálu naznačuje tedy ty složité cesty, jimiž procházel český román sociální. Ukazuje na charakter proměn prózy, na její přerod provázený vývojem postojů, názorů i uměleckých prostředků a umožňuje tak čtenáři lépe porozumět románové tvorbě nejen minulosti, ale i přítomnosti.

Jaroslav Karochvíl - Literární osobnost a dějiny

Literární monografie díla spisovatele Jaroslava Kratochvíla, autor knihy povídek z názvem Vesnice a historicko - dokumentární práce Cesta revoluce (1922) a legionářského románu Prameny (1934). Vedle rozboru metody literárních prací Kratochvílových (otázka dějinné pravdy) dotýká se autor podstatných otázek vzniku samostatného čsl. státu, a to zejména problematiky českých a slovenských legií v Rusku. Ve spojení s levicovou pozicí, jež se stavěla proti intervenci legií v období bolševického převratu, stal se Kratochvíl antipodem avanturistického generála Radoly Gajdy. V intencích T.G. Masaryka a tzv. Hradu vystoupil proti Gajdovi ve chvíli, kdy se tento generál stal představitelem profašistických bojůvek.

... a neuvěřitelné se stalo skutkem

Bohumil Hrabal, kdysi neznámý libeňský autor, byl jedním z největších českých a evropských spisovatelů dvacátého století. Vytvořil svéráznou poetiku pábitelů, vypravěčů s obrovskou fantazií, podle kterých si lidé dělají představu o Češích a o národní povaze. Svým náhlým odchodem překvapil a zaskočil naši i světovou veřejnost. "Byl jako z jiného světa, protože nepsal o české politice, ale o českém národním životě," napsal The Daily Telegraph. "Hrabal nikdy neopustil svět malých lidí a navzdory fantazii se nikdy neuchyloval do fantastična," píše Die Welt.
Také všesvětový New York Times vzpomněl Hrabala: "Psal o životě obyčejných lidí a intelektuálů z bizarní perspektivy. Měl rád Čechy a češtinu a tuto lásku vnesl do svých děl."- Doma byl Hrabal znám i jako stálý host mnohých hospod s restaurací. Měl rád pivo a hospodské vyprávění. Podařilo se mu překročit hranici mezi tvůrcem a publikem. Mnoho lidí ho znalo a každý se k němu hlásil. Popularita ho unavovala a proto občas unikal do své "hlučné samoty". Prohlašoval, že je pouze zapisovatelem anonymních hovorů, které zaslechl od ostatních. To je mýlka. Ve skutečnosti to byl jeden z nejsložitějších a nejrafinovanějších tvůrců Evropy.
Nechceme však "objevovat" Hrabala, není to zapotřebí. Chcete-li se dozvět, jak se "neuvěřitelné stalo skutkem", začtěte se do příběhu o Bohumilu Hrabalovi. A nám, kteří jsme ne vlastní zásluhou byli svědky, dosud zní v uších výkřik z letenské Formanky: "Pane vrchní, co jste to přinesl v půllitru za krásu! To pivo s nádhernou pěnou! To není pěna, to je šlehaná smetana, to není smetana, to je chladivý puding, to není puding, to je sám parádní gól! Pane vrchní, ta vaše Formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je Betlémská kaple, ve které každý host hovorem stává se tím, kým býval, nebo chtěl by být, pane vrchní, ta vaše hospoda, to je hlučná a hlučící samota, ve které nejlíp se sní..."

Městečko, kde se zastavil čas     Zelené barety     Mladý muž zasažený bleskem     Umělý osud     Příliš sršivé skutečnosti     Bra3...     Zázrak pro všední den     Bambini di Praga     Jarmilka     Pábitelé     Od skřivánka ....     Pražská ironie     Příběh dvou copánků     Vědomí souvislosti     ... a neuvěřitelné se stalo skutkem     Vzpomínka je druhá přítomnost     Něžný barbar     Melancholie věčné stavby