Návrat

    Ten, kdo při čtení novin nepřehlédne ani rubriku Drobné zprávy z domova, mohl si v ranním vydání Tribuny dne 20. 12. 1920 povšimnout této noticky: "Jaroslav Hašek zase v Praze. Včera zažila kavárna Union nemalé překvapení; zčistajasna, jako blesk z modrého nebe, octl se v ní Jaroslav Hašek, vrátivší se po pětiletém pobytu v Rusku, tolikráte již prohlášený za mrtvého, jindy zas prohlašovaný za bolševického komisaře... Jestliže někdo z širší veřejnosti neví, kdo je Jaroslav Hašek, nelze mu to jen tak krátce vysvětlit. Tato lokálka je ostatně psána jen jako oznámení přátelům."
    Návratu populárního pražského bohéma a tajemného "bolševického komisaře" si nepovšimli jen přátelé, ale i protivníci. "Lidový komisař Hašek," píše zanedlouho Čas, "vrátivší se nedávno ženat z Ruska, studuje v přítomné době horlivě republikánskou Prahu. Komunistické ideje šíří zatím velmi idylicky. V kroužku starých známých, s nimiž kdysi zakládal Stranu mírného pokroku v mezích zákona a s nimiž se nyní po letech ve své kavárně šťastně shledal, rozdává a prodává brožury a autografy, jež jdou prý čile na odbyt. Nejnověji, sděluje jistý pražský list, přistoupil prý humoristický komunista Hašek za člena Armády spásy. V řadách této, jako dobrý voják Švejk, zahájil činnost již nošením standart v pouličních průvodech. Komisařství vžilo se patrně lidovému komisaři Haškovi tak už do krve, že nemůže být bez armády. Škoda že se mu kladenská garda rozběhla. Takto přesedlal trochu neobratně: čelem k ocasu nové komisařské brůny." Znevažující narážky byly vlastně dobře mířenými insinuacemi, snažícíme se zasáhnout na zranitelných místech. Narážka, že se "vrátil ženat z Ruska", má charakter udání. Upozornění na "přesedlání k ocasu nové komisařské brůny" a na "kladenskou gardu" mělo také své opodstatnění.
    Rozštěpením sociálně demokratické strany na podzim 1920 dostoupila krize republikánské levice svého vrcholu. Po demisi sociálně demokratické vlády došlo ke jmenování vlády úřednické v čele s bývalým šéfem moravského místodržitelství Černým. Radikální část strany spoléhajíce na většinu obsadila tiskárnu. Policie hájí formální nárok bývalého vedení; dne 9. prosince 1920 došlo k demonstraci před Lidovým domem a policie ji rozehnala. Na protest proti tomuto zásahu do "dělnických práv" vypukla na mnoha místech generální stávka. Byly obsazovány závody, zabírány velkostatky, na Kladně vznikla sovětská republika. Dojde v mladé republice k podobným excesům, jako na východním Slovensku nebo v sousedním Bavorsku? Prezident a vláda odmítli s levicí jednat, dokud nebude stávka zažehnána. Představitelé levice, kteří svým vystoupením dostatečně prokázali svoji převahu, stávku odvolali. Policejní hlídky a kordóny četníků pak rázně potlačovaly tu a tma vyskakující ohýnky, zatýkaly rebely a odváděly je do věznic. Několik levicových politiků bylo zatčeno a uvězněno.
    Do této situace se vraceli z Ruska poslední zajatci, včetně bývalých "rudoarmějců". Hašek byl jako reemigrant poslán do karanténního tábora v Pardubicích, čímž ztratil kontakty. Když nasedl do nejbližšího rychlíku na Prahu, bylo po "revoluci". Tušil, co ho po návratu domů očekává. Ale když se objevila silueta města, zjihl a začal své družce něco vykládat. Vstal a rozčileně chodil po kupé. Mluvil s ní rusky, nedbaje pozornosti, kterou tím vzbudil u spolucestujících.
    Na pražském nádraží podivný pár vystoupil. Hašek měl na hlavě beranici, oblečen byl v dlouhý tmavý zimník a obut do vysokých filcových bot špinavě šedé barvy. To, co ho čekalo, bylo opět hrozné nedorozumění. Kdosi mu poradil, aby se ubytovali v hotelu Neptun v Čelakovského sadech u Národního muzea. Hašek pak odjel do města ve fiakru zkoumat terén. Poznával známé ulice a budovy a vzrušeně vnímal atmosféru republikánské Prahy, jako by chtěl dohnat všechno, co zameškal. Na bývalé Ferdinandce radostně říkal: "Tak to je teď naše Národní třída!" Fiakr zastavil před kavárnou Union, kde čekalo poměrně rozpačité přijetí.
    Sedl si jako starý host do malé komůrky u kuchyně a čekal, " co to udělá". Pan Patera chodil od jednoho "šamgasta" k druhému a šeptal do ucha spiklenecky:" Bratr Hašek se vrátil z Ruska." Hašek seděl u stolu, dole spousta prádných lahví od piva objímal se sestarými kamarády. Svou ruskou družku představoval obřadně: "Kněžna Lvova". A dodal:" Zachránil jsem ji před bolševiky." Pro návrat "rudého" komisaře byla nejméně příhodná chvíle. Chystal se velezrádný proces s představiteli kladenské "sovětské republiky". (Toho se týkala narážka v noticce Času na "kladenskou gardu", která se mu prý rozběhla. Nerozběhla se, seděli skoro všichni v jedné cele na Pankráci. Mezi nimi Josef Handlíř, který byl určen k tomu, aby přijímal a ubytovával navrátivší se rudoarmějce.) Bylo to strašné zklamání. Hašek dostal v Moskvě spoustu agitačního materiálu, ale jen asi 1 500 inflačních německých marek na cestu a pro první chvíle. Zachránilo ho, že několik dnů před jeho příchodem vydal Karel Vika v Ottově nakladatelství Dva tucty povídek. O "posmrtné" vydání autora již několikrát prohlášeného za mrtvého byl dosti značný zájem. Hašek tak dostal 2 000 korun, které použil na zaplacení hotelu, ale pak byl zcela bez peněz. Republika, pro jejíž samostatnost ve válce nasazoval život, ho neznala. Byl se v situaci bezdomovce jako ve starém mocnářství. Alexandra Lvova líčí první dojmy takto: - Druhého dne Jaroslav dlouho vyspával. V poledne se začal strojit. Vzal si rubašku, kterou opásal řemenem, kalhoty zastrkal do vysokých bot, byly to obrovské filcové pimy, oblékl zimník, který dostal v Moskvě, a na hlavu čepici se štítkem.
    Políbil mne a řekl, že přijde brzy. A skutečně - asi za tři hodiny byl zpátky. Vypadal smutně a praštil čepicí na postel: "Tak jsme všechno prohráli, Šuro. Přijeli jsme pozdě. Ty, na které jsem se měl obrátit, pozavírali. A ti, kteří zůstali, mi vůbec nevěří, tvrdí, že o ničem nevědí." Vypadalo to, že se dá do pláče. Utěšovala jsem ho, jak jsem mohla: "Pojedeme přece zpátky do Ruska, je tam práce, maminka a všichni nás tam měli rádi. Tady není ani pořádná zima, venku prší a je bláto." - Ale Jaroslav seděl bez zájmu. Pak se zvedl, rubašku vyměnil za košili bez kravaty, vzal si polobotky, sako, kabát a povídal, že přijde. Jenže tentokrát přišel až za tři dny. Uválený, roztrhaný. Přivedl s sebou pana Longena a jeho ženu Xenu. Představil mi je. Byli moc milí a pozvali nás na zítřejší Štědrý den. Jaroslav mezitím usnul a Longenovi odešli." Po návratu čekalo Haška strašně rozčarování. Byl znovu vyvržencem, psancem, jako v zajetí. A to v osvobozené republice! Všechna víra a naděje na svobodný život po pádu Rakouska se ukázala jako iluze. Alespoň pro někoho.
    Dveře sociálně demokratické levice se rovněž uzavřely, snad považovali Haška za provokatéra. Setkal se s nedůvěrou a lhostejným chladem i od dřívějších kamarádů. Karel Toman, básník a bývalý anarchista, mu odmítl podat ruku, také on uslyšel o zvěrstvech "rudých komisařů". Bývalý druh Rudolf Medek, nyní plukovník čsl.armády, s ním odmítl sedět U Petříků u jednoho stolu. Nikdo si nedovedl přestavit, jak hluboce tím Hašek trpěl. Karlu Novému prohlásil: "Neměl jsem se vracet. Tady mne lidi nenávidí." A chtěl prý se zabít.
    Na parníku, cestou do vlasti, se poprvé po dlouhé době lehce opil. Setkal se tu s Čechy, a když se rozkřiklo, že pod jménem Staidl se skrývá Jaroslav Hašek, nedalo se tomu zabránit. Všichni chtěli mít Haška takového, jakého ho znali před válkou. Veselého, rozjařeného humoristu. Také v Pardubicích v karanténě několikrát šel na pivo, ale vracel se vždy střízlivý. Alkohol už mu nemohl poskytnout útěchu, ani radostné uvolnění. Něco v něm vyhaslo.
    Této proměny si všiml E. A. Longen. Vylíčil v Unionce Haškově družce idylu českých vánoc se stromkem a rybí polévkou tak věrně, že nemohla odmítnout pozvání na večeři. Během návštěvy chtěl Haška přimět, aby mu něco napsal pro zahajující Revoluční scénu. O štědrovečerním setkání Longen píše: "Nezúčastnil jsem se hovoru a pozoroval jsem Haška, jenž mne překvapil nápadnou horlivostí, kterou hleděl vyvolat dojem předválečného bohéma. Tím více nebyl. Jeho potutelné úsměvy pozbyly měkkosti a vábivé srdečnosti a zraky chytrácky mžouraly s posupným výsměchem. Haškova ústa chrlila zábavná slova, ale oči se zřejmě posluchačům vysmívaly. Jeho zjev i pohyby nabyly mnoho tvrdé hranatosti a v tváři zachvěl se mu občas opovržlivý úsměšek. I záchvěv mrzutosti chvílemi přeběhl Haškovým vzezřením. Tu se rychle napil. Pil nervózně, bez ustání, bez požitku, i napil se často několikrát za sebou, jako by chtěl odplavit jakýsi nepříjemný stav, jenž ho asi přepadal ve společnosti."
    Byl znechucen, otráven, unaven až k smrti. Z podezdřívání a nedůvěry. Ani v kruhu přátel už neměl sílu na politické debaty. Dramatik Arnošt Dvořák a malíř Košvanec se vyptávali na Sověty a jeho rudoarmějskou minulost. Ale Hašek jen pil, pil zle a nezřízeně. - Nikdy před válkou jsem Haška v takovém stavu neviděl, vypráví Longen. - Pil a zpíval, pil a nadával. Nadával nám a celému světu. V největším opilství neztrácel jistou dávku vědomí a zachoval si vtip, byť i drastický a nevybraný. Pokusil jsem se zaujmout Haška hovorem: "Jardo, napiš nám nějakou veselohru pro Revoluční scénu. Třeba z ruského života. Zaplatíme ti to dobře. - Kdo je revoluční? Obyčejná hovada jste a nepleťte se do revoluce! - Prudkou ranou srazil ze stolu sklenice a zasmál se. -
    Máte Revoluční scénu, Revoluční třídu, náměstí Revoluce, ale všem vám tady chybí revoluční duch!" Jeho trpkost a hněv snesly se na hlavu levice, v jejíž nerozhodnosti a politické naivitě viděl pozůstatky české spolkařské tradice: "Víc kecat než dělat. To byla vždycky naše tragédie," říkával prý hořce.
    Když paní Šura navrhla, že by snad mohli vrátit do Ruska, nechtěl o tom ani slyšet: "Úřady vědí, že jsem se vrátil, a tak nás už pryč nepustí. Museli bychom utíkat. Naši situaci by v Rusku nepochopili, viděli by ve mně zrádce, který zbaběle utekl z boje."
    Kořeny své mizérie spatřoval Hašek v středostavovské malosti a malichernosti české politiky. O tom praví Šura: "Nechtěla jsem se s tím smířit, ale Jaroslav jen vrtěl odmítavě hlavou. Prý neznám českou povahu. Když jí někdo ukáže sílu, zalekne se. Dlouho jí to trvá, než se vzpamatuje a jde do toho hlava nehlava. A nejhorší nepřítel je česká byrokracie. Vykládal, že to tu není jako u nás, kde na stovky kilometrů bylo pár carských úředníků. Zde prý se má určitá skupina, a dosti velká, vcelku dobře. A ti nechtějí nic riskovat. Bojí se, že by přišli o to, co mají. Říkal jim přicmrďálkové. Jmenoval, kolik habsburských byrokratů již zase úřaduje v republice, a přímo sršel nenávistí. Vykládal, jak si z nich dělal srandu a že mu to teď budou chtít oplatit." (Autentičnost těchto výroků berme s rezervou, byly dodatečně upravovány a stylizovány. Přesto vystihují situaci, v níž se Hašek po návratu do vlasti octl.
    Opět se octl bez prostředků, znovu krutě platil za dějinné nedorozumění. Stejně jako za Rakouska je sledován policií. Civilní strážník Pajer podává hlášení o jeho chování a podezřelých kontaktech s bývalými anarchisty: "Že by byl Hašek předsedou sdružení internovaných a uvězněných, není zde známo, nýbrž tímto je Körber...Co se týče intervence u Zemské správy politické, již Hašek vedl, není zde nic známo, že by byl svolával nějaký tábor lidu...Útoky na vládu nejsou v nynější době žádnou zvláštností, poněvadž na všech schůzích, hlavně však komunistických, se útočí na vládu hlavně pana ministerského předsedy Černého."
    Jako vždy se v nepřehledné situaci brání humorem a ironií. Když se ho hned v prosinci 1920 pkusil bývalý spolupracovník z Moskvy František Beneš obhájit fejetonem v Právu lidu a připravit mu tak půdu k návratu, připojil k tomu Hašek svou první "zpověď". Má název Dušička Jaroslava Haška vypravuje. Vzpomíná si, že před válkou za svou tvorbu sklízel jen posměch a podceňování. "V 35 letech měla jsem za sebou 18 let pilné, plodné práce o roku 1914 zaplavovala jsem svými satirami, humoreskami a povídkami všechny české časopisy. Měla jsem velký okruh čtenářstva. Vyplňovala jsem celá čísla humoristických časopisů tím způsobem, že jsem užívala nejrůznějších pseudonymů. Ale moji čtenáři mne v tom většinou poznali. Myslela jsem si tedy naivně, že jsem spisovatelem.- Nedělaj tady dlouhé výklady. Čím byli doopravdy ?- Zarazila jsem se. Nahmátla jsem v kapse nekrolog a vyhrkla jsem zmateně: S odpuštěním, opilcem s baculatýma rukama."
    Haškova ironie je v této "zpovědi" ještě dosti krotká a nezvykle sentimentální, což plyne z toho, že byly napsána už v Irkutsku, v srpnu 1920. Tehdy se mu dostal do rukou agrární Venkov, v němž si jako málokterý smrtelník mohl číst svůj vlastní nekrolog. Byl nelichotivý, měl nadpis: Zrádce. Autor, jeden z bývalých "přátel" Jaroslav Kolman-Cassius, zde pod dojmem zprávy, že Hašek zahynul při rvačce opilých námořníků v Oděse, vykreslil zlý portrét šaška a "opilce s baculatýma rukama", který vždy ochotně zrazoval všechno, co měl: ženu, vlast i umění.
    Haška se hluboce dotkl titul "šašek" i to, jak bývalí přátelé hrubě překrucují jeho úmysly: "V posmrtné vzpomínce, kterou mi věnoval můj přítel, spílali mi opilců a akrobatů života. Užili i slova šašek. Hašek-šašek, tak mi nadávali na ulicích, dřív než jsem začal chodit do školy, proto mne to pranic nepřekvapilo. Zaživa ryla jsem také ráda do lidí a řekla jsem o svých bližních leccos jedovatého. Zásadně ale ryla jsem do živých. Kritizovala jsem ostře a zesměšňovala jsem všechno, s čím se odvážili na veřejnost. Soukromého špinavého prádla jsem se nedotkla. Nechytla jsem se toho, že pan N. N. měl milenku a že se opil tam a tam. Stačilo, že proslovil to a to." Sarkastická ironie a mystifikace se po návratu stala zbraní protiútoku, mnohem účinější než sentimentální obhajoba. Projevuje se ve fejetonu Jak jsem se setkal s autorem mého nekrologu.
    Vypráví v něm, že se jako domnělá "mrtvola" rozhodl strašit naivního pisálka. Ironií se obrnil proti zvědavým dotazům republikánských novinářů na svou sovětskou minulost. Když se ho v kavárně U Zlaté husy fejetonistka Národní politiky Olga Fastrová zeptala, jestli je pravda, že bolševici jedí lidské maso, odpověděl jí vtipnou plejádou receptů "z kuchařky" lidojedů, že tazatelce přešla chuť bavit se s ním na podobná témata. Na vážněji míněné dotazy odpovídá vyhýbavě, nebo je obratně zamluví.
    Mystifikace a ironie se stává hlavním rysem Haškovy činnosti po návratu do republiky. Je výrazem hlubokého rozčarování.
    Marně se pokouší uchytit, všude z něho mají strach. Nikde, až na výjimky, ho nechtějí tisknout. Rozhodl se, že se vrátí na prkna kabaretu. Už v Unionce slíbil Longenovi, že něco napíše pro Revoluční scénu v Adrii. Ale Longen "smrdí korunou", přijímá proto angažmá v Červené sedmě, jejíž ředitel mu nabízí 100 Kč za veselé číslo v kabaretu a může mu dát hned 500 Kč zálohy.
    Haškovi zalichotilo, že se opět ukáže v kabaretní scéně. Čte tu jednu ze svých "zpovědí", fejeton Jak jsem se setkal s autorem svého nekrologu. Před časem mu tuto práci otiskl jeho obdivovatel šéfredaktor Kodíček v Tribuně jako počátek seriálu se senzačním podtitulem: Z tajemství mého pobytu v Rusku.
    Ředitelství kabaretu vylepilo plakáty, že spisovatel Jaroslav Hašek bude v Červené sedmě vyprávět o "bolševické minulosti". Očekávaná senzace se však nedostavila. Návštěvníci neviděli krví zbroceného sovětského komisaře, zkroceného v měšťáckém kabaretu, ale dobráckého, unaveného člověka v pomačkaných šatech.
    Básník Michal Mareš přišel na zkoušku prvního představení. V lóži šerého sálu seděl muž, v němž mladík poznal Jaroslava Haška, kterého znal z anarchistického hnutí. Na vedlejší židli stála sklenice a láhev sodovky. Mareš, chtěje zakrýt rozpaky, věnoval mu exemplář své právě vyšlé sbírky básní Přicházím z periférie. "Hašek básním nevěnoval žádnou pozornost. Listoval nepřítomně v malé knížce, tvářil se strnule, obličej měl nehybný. Položil knihu vedle láhve se sodovkou a pravil nehlasně, aniž na mne pohlédl: No jo, básničky... chtějí tu se mnou dělat nějaký tyátr, povzdychl. Člověk může být v tomto světě volný jen jako idiot. Přejel si rukou pomalu přes obličej, jako by chtěl setřít nějakou zatoulanou kapku potu. Přitom řekl krátce - s pevně sevřenými rty: Svoloč! - Přiznám se, byl jsem zmaten," vypráví Mareš. "Řekl jsem, ze musím na ředitelství. Ale Hašek mi už neodpovídal. Díval se několik okamžiků strnule skrze mne, potom zavřel oči a zaklonil se v židli. - Když jsem šel asi po dvaceti minutách zase kolem lóže, v níž seděl Hašek, měl oba lokty podepřeny o zábradlí a obličej v dlaních. Spal? Plakal? Nevím. Faktem je, že nechtěl nic vidět ani slyšet."
    Žerty a posměšky bývalého "krále bohémy" ztrácejí svou razanci, nevázanost a lehkost. Jsou naplněny trpkostí a sarkastickou ironií. "Výlet do dějin", jak Hašek nazývá svou sibiřskou anabázi, ho řádně poznamenal. Často přicházel na scénu unavený, zválený, s nečistou obuví: jeho vystoupení jsou čím dál tím ledabylejší. Ředitel kabaretu naléhá, kdy už konečně začne mluvit také o "bolševické" minulosti. Hašek váhá. Pak ohlásí na neděli dopoledne přednášku O mravech a životě v Mongolsku. Obecenstvo čeká politickou satiru a posměch, humorista však zcela vážně a dosti nezáživně vykládá o geografických zajímavostech Sibiře; očekávané politické narážky nepřicházejí. Po tomto fiasku z 16. ledna 1921 je Hašek z Červené sedmy propuštěn.
    Policejnímu konfidentovi, který se zde vyptával na jeho politická stanoviska sdělili na ředitelství, že "Hašek je člověk naprosto bezcharakterní, který jde tam, kde mu více platí". Možná, že to mysleli v dobrém.
    Vystoupení na prknech kabaretu Haškovi pověst nezlepšilo, spíše naopak. Dále je vydán nečekaným urážkám a insinuacím. Podle Gustava Janoucha šla nenávist a msta proti bezmocnému tak daleko, že ho na Václavském náměstí obklopil dav zfanatizovaných legionářů, napadali ho a dokonce inzultovali.
    Vystoupením v Sedmě si však rozlil ocet též u koryfejů levice a u představitelů tzv.proletářského umění. Také bývalý anarchista St. K. Neumann neporozumněl jeho ironii a domníval se, že svým humorem profanuje "vážnost" revoluce. "Švandista se vrátil z Ruska," píše starý bouřlivák, nyní rada na ministerstvu školství v Kmeni. "Jaroslav Hašek, vrátiv se do starého prostředí, je zase ten starý a přesvědčen, že švanda musí být.
    Aby překlenul vlnu nepochopení a nepřátelství, nasazuje si Hašek starou "švejkovskou" masku - hraje dále šaškovskou komedii, aby zakryl trpké, hluboké rozčarování.
    Ukazuje se, že ve volbě této masky měl šťastnou ruku; netrvá dlouho, a je opět "králem" bohémy. Po létech asketického sebezapření cítí potřebné uvolnění. Jakoby se opět zrodil ten starý posměváček a šibal, který nic na světě nebere vážně, ani sám sebe. Jeho šaškovské gesto však tentokrát obsahuje i něco navíc: trpkou ironii a i sebeironii, obrat k pudovým kořenům své bytosti. Zdá se, že Hašek hledá sebe sama. Ale to není po všech těch zkušenostech snadné. Od prvního dnů po návratu je opět tím starým tulákem bez domova. Stěhuje se opět z místa na místo. Z hotelu Neptun ke kvartýrské do Cimburkovy ulice na Žižkově. Šura se však nesnáší s bytnou a při první příležitosti dostávají výpověď pro neplacení nájemného. V nejhorší chvíli mu pomohl kamarád, anarchista, pašerák a "žižkovský peripatetik" Franta Sauer. Jelikož tentokrát selhala "Černá ruka", sdržužení, jež pomáhalo chudým lidem k bydlení, ubytuje Haška i Šuru v pokoji svého bytu v Jeronýmově ulice č. 3 (dnes č. 8) - čp. 324, na Žižkově,v domě U zlatého anděla. Nebylo to tak nezištné, kují spolu neustále nějaké plány.
    Tři roky se Hašek nedotkl alkoholu, ale nenapsal víc než hrst propagandistických článků. Jeho humor ztěžkl, do jeho jazyka se vkrádají rusismy a vulgarismy. Nemůže se stále "strefit" do situace v republice. Jeho nálada ostře kontrastuje s vlnami naivního poválečného nacionalismu. Je spálen bezmocnou hořkostí a nenávistí. Zdá se, že vše v životě prohrál, že nemá proč žít. Jeho melancholie je bezdená, maniální. Jako by už na ničem nezáleželo. Přitom je opět v trapné finanční nouzi. Psaním krátkých povídek a humoresek se v Čechách uživit nelze. Je na prahu rezignace.
    V záblesku nostalgické vzpomínky vyklíčí v něm prudká něha k Jarmile a k synovi. První setkání nešťastných manželů je nesmírně komplikované. Tehdy si Hašek poprvé uvědomuje, že nikdy nemůže odčinit, co svým odchodem způsobil. Skutečnost, že se v Rusku znovu oženil, vysvětluje jako "strašné nedorozumění". Dětsky bezelstně bojuje o ztracenou lásku, o svůj vztah k chlapci.
    Konejší Jarmilu drobnými důvěrnostmi, zdůrazňuje svou citovou upřímnost, chválí její literární práce. Prosí ji zároveň, zda by mu nemohla pomoci svými styky a známostmi; jakmile se sám uchytí, prosazuje její povídky ve známých redakcích a terorizuje jimi oddaného ctitele svého talentu Josefa Kodíčka. Snaží se, aby Jarmila zapomněla, že jejich vztah byl přerván, že mezi nimi leží celý věk, naplněný bouřlivými událostmi. V dopisech se opět ozývají staré sliby a prosby za odpuštění. Svůj obnovený důvěrný vztah nazval poeticky "krásný máj na stará kolena".
    Z rozsáhlejší korespondence vyjímáme jen první naléhavý dopis, z něhož je patrna tíha jeho postavení i vůle vysvobodit se z něho. "Po tom psaní, které jsem dostal teprve dnes, poněvadž já chodím psát fejetony jedině jednou za týden, slibuji ti, že budu pořádným člověkem. Bude to prvni slib, který splním, a prosím tě, pomoz mně, máš-li tolik vlivu, abych dostal někde sebenepatrnější místo. Pití úplně zanechám, což jde velice dobře, poněvadž na Rusi jsem po celá léta, kdy jsem byl ve službách u bolševiků, ničeho nepil. Nemysli si, že jsem tě, Jarmilko, neměl rád. Miluji tě stále. Jak se to vlastně všechno stalo, co jsi vylíčila ve svém dopise, jest záhadou osudů života. Je to taková zatracená křivka. Dnes mně ponejprv věř. Že jsem ti neodpověděl, bylo i mně samotnému záhadou. Chtěl jsem psát, ale neodvážil jsem se. Jak jsem mohl napsat, že bych rád viděl tebe i svého syna, když jsem opravdu tak sešlý a ošumělý jako jeden z rodiny vagabundů, kteři jsou ale také lidmi. Neodjížděj z Prahy, Jarmilko! Prosim tě o schůzku, jestli se za mne nestydíš. V Červené sedmě už nevystupuju. Moje fotografie je z padělaného pasu v Rusku, kdy jsem utíkal domů. Buď ubezpečena, že miluji svého syna. Obrázek, který jsem nosil v Rusku, ti posilám. Tvou fotografii jsem bohužel neměl, a jestli bych ji měl, přivezl bych ji též s sebou. S tím děvčetem je to strašné nedorozumění. Poraď mně, co dělat. Dej hubičku za mne synovi. - Míťa, který se vzdal, čili konec tuláka."
    Zprvu Jarmilu chrání, nechce ji kompromitovat, snaží se i před ní vzbudit dojem, že z Ruska prchl před bolševiky. Po několika setkáních se mu stává znovu nejbližší důvěrnicí. Svěřuje se jí, že je pronásledován civilními detektivy, že dostal obsílku k soudu, patrně pro přečin dvojženství, že se nachladil na májovém táboru lidu. Při jiné příležitosti se zmiňuje, že pražské prostředí nepůsobí dobře na jeho zdravotní stav a že s malířem Panuškou hledá letní byt na Ondřejovsku; v květnu oznamuje, že má letní byt zajištěn na Mělnicku. V červnu si stěžuje, že trpí záchvaty zimnice.
    Při jedné schůzce dochází k dojemnému setkání se synem. Hašek poznává už devítiletého Ríšu, jehož kadeř nosil v medailónu se svou podobiznou nosil po celou dobu pobytu v Rusku. Hladí chlapci nesměle vlasy a vyká mu. Chlapec nic neví, řekli mu, že tatínek padl někde v Rusku. Teprve za měsíc se dozví, že ten pán, kterého maminka představila jako "pana redaktora z Tribuny", byl jeho otec. I nyni ho maminka musela zavázat mlčením, aby doma nic nevyzradil.
    Na prázdninách, kam za nimi "pan redaktor" přijel, poznává, že táta je vlastně milý, vtipný a zajímavý člověk. Dovede vypravovat o všem. Přináší mu knihu Tři muži se žralokem a vepíše tam prosté věnování: "Drahému synovi, Jaroslav Hašek." Ale to bylo naposled, co tátu spatřil. Pak už si Hašek ničím nepřipomíná minulost, dělá zase jen to, co ho baví. Každé ráno chodí na Žižkov nakupovat na trh. Bývá v bačkorách, rozhalen, na hlavě starý klobouk. Jen babky na trhu uviděly jeho koš, už se usmívaly. Pan spisovatel měl pro každého uznání, bral i nahnilou zeleninu, jen aby prodávající nepřišel ke škodě. Pak odskočí do hospůdky U Kamenáče na skleničku a potom už zasedne ke psaní nebo se věnuje nakladatelskému podnikání se svým domácím Frantou Sauerem. Chodili do útulné vinárničky U Waldhansů na Žižkově v Karlově ulici (dnes Seifertova.) Občas zašli k Jelínkovi do Charvátovy ulice, kde bylo příjemné posezení u řízného třeboňského piva. Nejčastěji však chodili do žižkovské hospůdky U Kroužků, kde měl Sauer velkou "známost". Když přišel nějaké mecenáš, nastaly hody.
    Otevírá se poslední, závěrečná kapitola Haškovy literární činnosti. Už kdyi v Unionce, kam denně chodil psát, slíbil Longenovi za příslušnou zálohu veselou aktovku pro scénu v Adrii. Pak na to v návalu práce zapomněl. Se Sauerem vydali ve společném podniku knihu Tři muži se žralokem. Chystá též knížku druhou, která má vyjít v Tribuně. Hatina mu nabídl, že otiskne seriál reportáží o jeho návratu z Ruska pod titulem I vyklepal prach z obuvi své... Měla to být náhrada za spis Švejk na svaté Rusi, který si Hatina objednal už dříve?
    Také spolupráce s Tribunou musela být něčím vykoupena. Publikum chtělo slyšet o řádění "rudých sovětských komisařů". Tu dostal Hašek nápad: promluví o "tajemství svého pobytu v Rusku", ale užije přitom starou osvědčenou metodou humorné autoironie. Stalo se. Seriál v Tribuně vyšel pod senzačním názvem Velitelem města Bugulmy.
    Namísto zvěrstev komisařů a hrůzách občanské války nalézáme tu krotké, humorné vyprávění o trampotách, které ho čekaly, když se stal sovětským hodnostářem města a musel se potýkat s bláznivým velitelem tverského jezdeckého pluku Jerochymovem.
    Kombinuje zde ironicky laděnou "zpověď" s karikaturou tupých nevzdělanců a "třídně" zakalených revolucionářů. Zdá se, že v této kombinace spočívá nový fabulační prostor. Jeho výsledkem je zvláštní typ flegmatu, smutný a bezbranný úsměv nad lidskou krutostí a hloupostí, kterou se vyznačuje bezmezná touha vládnout nad lidmi. Flegma všqak neznamená rezignaci. V tom je osten Haškova sarkasmu a ironie. Výrazem dějinných paradoxů je závěrečná část, nazvaná Před revolučním tribunálem východní fronty. Autor tu líčí konflikt mezi dvěma koncepcemi revoluce: lidskou, plnou soucitu a pochopení i k nepřátelům, a "bolševicky" tvrdou, nesmyslně nelidskou a podezdřívavou vůči každému, kdo má jiné mínění. Tu první představuje sebeironicky Hašek, druhou satiricky Jerochymov. Pro slabost vůči poraženému nepříteli byl Hašek souzen revolučním tribunálem a udání poslal Jerochymov. Pak ,u Hašek připomene, jak spolu pili a kouřili machorku. Tím Jerochymov zrozpačitěl a přiznal, že udání psal opilý, čímž se ze žalobce stal obžalovaný. Nenadálým obratem jsou zaskočeni i členové tribunálu, kteří už měli předem připravený rozsudek. Závěrečná pasáž odkrývá Haškovo "dějinné" flegma: "Dlouho se do noci mluvilo pro a proti o každém návrhu, až konečně dopadlo to tak, že Jerochymov dostal přísnou důtku s upozorněním, že kdyby se to ještě jednou opakovalo, že bude proti němu použito nejpřísnějšího trestu. - Během celého líčení Jerochymov spal.
    Ráno Revoluční tribunál východní fronty odjel, a když se Agapov se mnou loučil, řekl ještě jednou ironicky: Jak bys vlka nekrmil, vždy do lesa hledí. Smotri brat, a to hlava dolů! Potřásl jsem si se všemi ruce."
    V této větě jako by se slilo Haškovo životní poznání a jeho reakce na složitou situaci po návratu do vlasti. Pomsta a nenávist mají totiž jedno společné - obracejí se vždy proti slabému a bezbrannému. A jakákoliv hromadná euforie, je-li vedena pouze ideologií, která se má "vyrovnat" s minulostí, je neblahá a vede k osobnímu i národnímu fiasku. To se týká lidí i "velkých" dějinných převratů a událostí. Je-li doba charakterizována jen "revolučním" patosem, smyšlenými symboly a šiframi, nestojí za to, aby byla brána vážně. Pouze člověk a lidský obsah jí dávají právo na existenci.