Rudá Evropa

    Hašek se opět ocitl v bezvýchodné situaci. Návrat domů byl zvláště po vyhlášení samostatné čsl. republiky, pro kterou dva roky bojoval a nasazoval život, velmi problematický. Musel čekat, že bude doma stejně jako v Rusku označen za velezrádce. Do legií se už vrátit nemohl a bojovat proti prostým ruským lidem nechtěl. V neřešitelné situaci reaguje jako vždy impulzívně a poněkud alergicky. ( Když mu Strombach přikázal, aby se ihned dostavil do Penzy, odpověděl Hašek stručným telegramem:"Polib mi prdel.")
    Rozhodl se, že raději zůstane natrvalo v Rusku. (Konec konců to byla jedna z jeho mladistvých představ, že se stane v Rusku konzulem.)
    Nyní šlo samozřejmě o něco zcela jiného. Zákruty osudu mohou být krutě ironické a absurdní. Hašek se musel zžít s novým prostředím, přizpůsobit se své vynucené "emigraci" i za cenu sebezapření, za cenu ztráty své příslovečné ironie a kriticismu. Bývalý humorista a bohém se má stát vážným a odpovědným funkcionářem Rudé armády. Rozverný pražský bohém a piják byl donucen k naprosté abstinenci. To znamená obrat o stoosmdesát stupňů.
    Také jeho druh z České družiny a cvičitel kyjevského Sokola, jeden z nejschopnějších legionářských velitelů, prožívá osobní konflikt s dějinami. Výsledek je tragický. Nad tatarskou stepí u vesničky Aksakovo zazněl suše, v noci na 26. října 1918, osamělý výstřel. Hašek v téže době vstupuje do městečka Bugulmy jako třetí pomocník sovětského velitele města Širokova. Své "sovětské" údobí osvětli Hašek později v seriálu, nazvaném Velitelem města Bugulmy. (Při otištění v Tribuně byl opatřen podtitulem: Z tajemství mého pobytu v Rusku.) Vcelku se hodují s jeho životními zkušenostmi. Po toulkách tatarskými vesnicemi se Haškovi podařilo prodrat do Simbirska, kde se přihlásil na Revolučním vojenském sovětu. Byl znovu "kádrován", dokonce snad jako "podezřelý" Čechoslovák zavřen, ale po svědectví jakéhosi kamaráda z legií byl vyslán "na zkoušku" jako organizátor do nově obsazeného městečka Bugulmy.
    Jako tělesnou stráž mu dali asi dvanáct polodivokých Čuvašů. Aby se vyhnuli frontě, plavili se zprvu po Volze, pak po řece Kamži do Čistopole. Odtud doklopýtali po zablácených cestách do Bugulmy. Máme-li věřit pozdějšímu sebeironickému podání, které však v detailech i smyslu odpovídá realitě, dával Hašek vždy přednost zdravému rozumu i lidskosti. Narazil však na neústupnost a zavilost některých sovětských velitelů, k nimž patři náčelník města Jerochymov. Tupý "radikál" a opilec uplatňuje revoluční příkazů s drsností a lstivostí primitiva. Přenáší plnění sovětských nařízení tvrdě a neústupně, takže jejich smysl obrací v pravý opak. Má-li například rozkaz vymýtit analfebitismus, rozkáže, že kdo se do tří dnů nenaučí číst a psát, bude zastřelen. Když dostane "seshora" příkaz, aby získal "válečné zajatce", opatří si je prostě tím, že několik vážených místních občanů zavře do kozího chlívku.
    (Po otištění ruského překladu Haškových povídek si stěžovala skupina veteránů Páté armády, která kdysi operovala právě v této oblasti, že autor prý pomluvil revoluci. Některé postavy a události byly asi skutečně překresleny humornou nadsázkou, ale nikoliv zcela vymyšleny. Radikální velitel tverského jezdeckého pluku skutečně existoval a octl se před revolučním tribuálem pro opilství: nejmenoval se ovšem Jerochymov, ale Jerochym. Také na Haškovu akci při úklidu kasáren pro petrohradských jízdní pluk, při níž využil pomoci řeholnic místního kláštera, si pamětníci vzpomínají. ( Děj je zachycen v Povídce Krestnyj chod.) (S Vasilijem Sorokinem, jenž je v jedné povídce představen jako bývalý eser a člen revolučního tribunálu, jsem v roce 1957 hovořil osobně. Potvrdil mi, že se Hašek jednání ribunálu účastnil a dělal si horlivě poznámky. "Byl to dobrý člověk a kamrád," potvrdil mi průkopník revoluce žijící tehdy v ústraní.)
    Koncem prosince je Hašek povolán do politicikého oddělení páté sibiřské armády a je přidělen k frontovému velitelství 26. divize. Po dobytí Ufy je pak jmenován ředitelem tiskárny, jež byla dříve majetkem jakéhosi Jackeviče.
    Tam se poznal s ruskou dívkou Alexandrou Lvovou, prostou nakladačku v tiskárně. Armádní komisař, Čech, začal k chodit k její matce do rodiny a zdálo se, že zde konečně poznal i chuť domova. V březnu 1919 Pátá armáda pod tlakem Kolčakovských vojsk vyklidila Ufu. Hašek stál u vozu, kam se nakládaly věci z tiskárny a odcházel jako jeden z posledních. V táborech zajatců, obývajících velká kasárna u nádraží, se objevil tyfus. Také Hašek onecmocněl a Alexandra (Šura) ho ošetřovala. Tiskárna byla dopravována na železničním vagóně do Belebeje a Rudá armáda ustoupila až k Buzuluku. Navíc byl vlak ohrožován pozorovacími letadly kolčakovců. Teprve po návratu do blízkosti města Samary se Hašek pomalu uzdravoval.
    Téhož roku uzavřel se Šurou, snad z vděčnosti za její obětavost a věrnost, sňatek. Stalo se to v Krasnojarsku, v bývalém Jakatěrinnburku. Hašek prohlásil, že je svobodný a žádné závazky a děti nemá. (Že by zapomněl, že se svou první ženou Jarmilou, s níž od roku l912 nežil, nikdy nebyl rozveden? Nikoliv. Vždyť medailonek, dárek od Jarmily, s vlásky jejich synka Ríši nosil stále na hrudi. Projevil se v tom jeho sklon k mystifikacím, který nedělal rozdíl co je v umění a co v životě? Nebo se už cítil na druhém břehu a předpokládal, že se do Prahy snad nikdy nevrátí? Mezitím se fronty občanské války v Rusku přesunují dále na východ. Štáb páté armády, který byl určitou dobu umísten v Jekatěrinburgu, přesídlil dále na východ, do Irkutska.
    Někteří lidé si Haškovy zážitky ve válce a revoluci ztotožnují s Osudy dobrého vojáka Švejka. Naznačují, že si ze dělal z bolševiků legraci, podobně jako dříve ze starého Rakouska. Nebylo tomu tak. Nebylo by to ani možné. Doba byla příliš vážná a situace sovětského režimu kritická. Inspekční dohled v armádě musel být tvrdý a neúprosný, aby se různorodá organizace udržela pohromadě. Za opilství mohl komisař zastřelit provinilce bez soudu. Většině "rudých" komisařů chyběl smysl pro humor a každý špým by považovali za urážku revoluce. Hašek si možná uvědomoval, že šlápl vedle, ale nedalo se na tom nic změnit.
    Nutno konstatovat, že revoluce byla tehdy mladá a trpěla nedostatkem inteligence. Dovedla si proto vzdělanců vážit, zvláště když stáli na její straně. Hašek uměl psát a znal několik jazyků. Paradoxem je, že právě zde snad poprvé v životě se mu dostalo důvěry a ocenění. Teorie se tehdy moc nevyžadovalo, stačila prostá oddanost revoluci. Skutečnost, že po celou dobu Hašek nepil, lze považovat za pokus zanechat neblahé náklonnosti. Očití svědkové říkají, že prý v té době do značné míry zvážněl. Začal nový život. Neměl už čas řešit staré problémy, nemohl si dovolit propadnout pochybnostem.
    Navštěvoval mítingy, řečnil, organizoval práci mezi cizozemci- zajatci, které válečný vichr zavál na nekonečné pláně a stepi Sibiře a asijského Ruska. Měl na starosti oddělení pro cizozemce, přicházející z různých zajateckých táborů. Využíval zdařilo svých cestopisných i jazykových znalostí. Na propagačním oddělení vydávali německo - maďarský časopis Sturm - Roham, přispíval do listu Rudý střelec(Krasnyj strelok), pokoušel se redigovat dokonce časopis v jazyce burjato - mongolském a kontaktoval se s čínskými dobrovolníky. Záhy se stal nepostradatelnou osobou politického oddělení.
    Přitom zůstal stále měkkým, družným a vstřícným člověkem. Jeden z nejbližších spolupracovníků vyprávěl Karlu Kreibichovi, že Hašek během cesty připravoval specielní guláš z husí, které věšeli pod vagón, aby je udrželi stále čerstvé. Marxističtí teoretikové (Arnošt Kolman, Gončarská ) se o něm vyslovovali skepticky. Stát se "uvědomělým marxistou" bránila prý jeho stálá roztěkanost, která ovšem byla na druhé straně příčinou jeho trvalé radosti ze života. Nevzdal se své zlehčující ironie. Mluvilo-li se o politice, nikdo nevěděl, zda mluví vážně, nebo si dělá legraci.
    Během své činnosti navázal Hašek několik důležitých kontaktů se sovětskými armádními činiteli. Mezi ně patřil zejména tehdejší ministr vojenství Lev Trocký, který prý na inspekční cestě na Sibiři u Haška přespával. Nelze říci, co je na tom pravdy. Faktem je, že myšlenka Rudé Evropy, tedy představa, že osamocená revoluce v Rusku je bez pomoci Západu odsouzena k zániku, tedy koncepce, zastávaná "Internacionálním oddělení" se připisuje právě Trockému. A Hašek ji dsůedně hájil a propagoval ji v listu Rudá Evropa. Kdyby snad zůstal v Rusku, stal by se zcela jistě obětí stalinských represálií. Česká literatura by tak měla o jednoho "mučeníka" víc, ale neměli bychom Osudy dobrého vojáka Švejka.
    Všechny zprávy nasvědčují tomu, že i při svých vysokých funkcích zůstával velkorysým člověkem, shovívavým a velkomyslným k poraženým, věrným i starým přátelům. Zajímavou vzpomínku otiskl legionář Vladimír Brikcius: "Když se evakuovalo čsl. vojsko ze Sibiře na východ a dále, onecmocněl jsem skvrnitým tyfem a zůstal ve vojenské nemocnici na Znamenském předměstí v Irkutsku. Když jsem zase mohl chodit a vyšel do města, padla na mně hrůza. Po našich ani památky, všude bolševici! Vydal jsem se na cestu do Jakutska...Myslel jsem, že jsem došel daleko z dosahu bolševického režimu a přijal jsem místo účetního v hospodářském družstvu...Do vesnice přijel jednoho dne jízdní oddíl, zvěstovatel bolševické vlády, která nařídil sbírat pozůstatky bílé armády. Vojáci byli většinou Maďaři. Mezi nimi byl jeden Slovák, bývalý legionář, jenž mne znal ze štábu 3.čsl divize z Krasnojarska a učinil na mne udání. Přišli si pro mne do kanceláře a odvezli do Verchovenska. Tam jsem byl uvězněn.
    Zavřeli mne do stodoly, kde se již tísnilo mnoho vězňů z nejrůznějších stavů...Smířil jsem se již se svým osudem a v beznaději jsem hleděl okénkem ve dveřích přes dvůr na protější budovu, kde byly kanceláře komisařovy. Uslyšel jsem hučení auta.Po chvíli vystoupil z auta průvod, v jehož čele kráčela tvář mně velice známá. Je to možné? Je to Hašek? Skutečně.
    Jardo!- vykřikl jsem...
    Když mne Hašek poznal, stiskl mi ruku a povídá:"Nazdar chlapče, co tady děláš? Chceš ject domů?" To bych si přál!
    No tak, pojedeš se mnou do Irkutska a tam to nějak sfouknem!
    To byl konec naší debaty a také konec mého utrpení. Do vězení jsem již nešel.V Irkutsku to Hašek ,sfouk tak, že mně dal dokumenty, s nimiž jsem se dostal přes celou Sibiř a přes Rusko až do Jamburgu, kde jsem opustil sovětské Rusko, a prostřednictvím Amerického Červeného kříže jsem se dostal do vlasti přes Baltické moře a přes Německo." Tak se choval Jaroslav Hašek v roli "krvavého" politického komisaře.
    Přes povzbudivé zprávy z domova, kde se po počáteční vlně "vlasteneckého" nadšení situace znovu radikalizovala (nastal boj proti válečným keťasům, zabírání bytů a přidělování lidem potřebným, tzv.Černá ruka), neprojevil Hašek snahu vrátit se domů. Snad se bál nedůvěry, ostýchal se setkání s bývalými legionáři, kteří zaujímali v republice významné postavení,, snad se obával i komplikací osobních. Nedůvěřoval ani dětinsky naivní sociálně demokratické levici, do jejíhož čela se etablovali i jeho bývalí nepřátelé z Ruska. (Alois Muna, Hais a pod.). Někteří delegáti kongresu III. internacionály, kteří přijeli do Moskvy, však naléhali, aby byl Hašek "vrácen" domů.( B.Šmeral, I.Olbracht) Nechce-li jít dobrovolně, ať se mu to uloží stranickým příkazem. Na své poslední armádní štaci, v Irkutsku, byl čím dál tím zasmušilejší, nečetl ani řádku a stále hleděl na Jenisej. Hovořil snad o tom, že napíše román, v němž by popsal osud rakouského vojáka "jablíčka" od zázemí až na sibiřské pláně.
    Na psaní nebylo v této situaci ani pomyšlení. Vypadal starší, než byl. Nosil starou neforemnou blůzu, z bot vylézaly modré onuce. Bydleli se Šurou v malém domku na břehu Angary, společně s Němcem Brumanem a Číňanem Ši-Čan-Chanem. Ve volných chvílích chodil rybařit k Čertovu jezeru. Seděl obvykle sám, ohrnutý límec, pobrukoval si písničky. Co se mu honilo hlavou?
    Tu znovu zasáhl do Haškova života osud. Evropa se revolucionizovala. Sovětské vedení rozhodlo, aby se komunisté -cizozemci, vrátili domů. Měli splnit "internacionální" povinnost.
    Někdo si vzpomněl i na Jaroslava Haška. V té době píše moskevským představitelům dopis, v němž odmítá hanlivé nařčení, že se "přimazal" ke komunismu. "Oni nemohou sami se obejít bez ideologie slova přimazat se. Oni se hleděli přimazat k Rakousku, pak k caru. potom se přimazali k francouzskému a anglickému kapitálu, i k soudr. Tuzarovi. Co se týká posledního, zde velice těžko usoudit, kdo se ke komu přimazal. Ať žijí političtí keťasové!" Z dopisu je zřejmé, že se Haškovi domů příliš nechtělo. Ale rozhodla disciplina. 24. října 1920 odjíždí s ruskou družkou Alexandrou Lvovou z Irkutska do Moskvy. Na tři dny ještě zajeli navštívit příbuzné a známé do Ufy. Vlaky však nejezdily pravidelně a na některé stanici museli prodlít i několik dní. Jednou šli na procházku do lesa. Tu se objevili vlci. Vylezli na stromy a čekali, až vlci odběhnou. Po chvíli Šura marně hledala svého společníka. Až se z jednoho stromu ozvalo chrápání. Její druh tu v nepohodlné poloze tvrdě usnul.
    Do Moskvy přijeli 27. listopadu. Hašek prý byl rozezlen, neboť mu ve vlaku ukradli rusko - čínský slovník. Na sovětském úřadě vyplnil "anketní list" a byl odeslán přes Narvu, Baltské moře a Gdaňsk do Československa.(Patrně vedla cesta přes Berlín, protože přes polské území vedla fronta.) Když pobývali jako navrátilci v "odvšivovací" karanténě v Pardubicích, došlo v republice k rozhodujícímu politickému zvratu. Osud si s Jaroslavem Haškem opět jednou nepěkně zahrál.
    Po dobu dvou let pobytu v Rudé armádě vykonal spoustu organizační práce, zúčastnil se množství schůzí a setkání, zastával i dost významné funkce. Mělo to pouze jeden háček. S výjimkou referátů a politických článků nenapsal nic, co by stálo za zmínku.