Blbým synem německého kolonisty z Turkestánu

    Jsou okamžiky, kdy si vichřice dějin zahraje s lidsou bytostí jako vítr s hrstí suchého listí: odvane ho hned sem, hned tam, a nakonec jí mrští jako přebytečným smetím v proudu času. Ruská bouře zamíchala takto se životy téměř padesáti tisíci československých legionářů.
    Kdo se mohl tehdy postavit Němcům na odpor? Rudá armáda byla v plenkách, odkázaná na výcvik německých a madarských zajatců. Jedinou vycvičenou a ukázněnou jednotkou byly čsl. legie a ty měly odjet do Francie. Sociálně demokratická Rada dělníků a vojáků v Kyjevě proto povolává narychle všechny Čechy a Slováky do zbraně. Proti Němcům, za revoluční čsl. vojsko! Do čela staví pařížskou Národní radu T.G. Masaryka. Jenže ta jejich očekávání zklamala. Trvá dále na spojenci vyžadovaném transportu na západní frontu. Nezbylo, než agitovat pro nyní již nepopulární myšlenku ozbrojeného odboje v legiích. Proti vůli Odbočky čsl. Národní rady.
    Po odchodu legií nastává v Kyjevě chaos. Německé vojsko za pomoci ukrajinského diktátora Skoropadského provádí likvidaci místních sovětů. U Bachmače se 6. hanáucký pluk dostává chtě nechtě do boje s německými vojsky. Také Hašek se ještě 1.3. 1918 zúčastnil bojů na linii Brjansk-Konotop, ale pak dostaly legie rozkaz k ústupu. To uspíšilo jeho rozhodnutí. V bezvýchodné situaci dává opět přednost úniku. Odchází z legií a odjíždí se sociálním demokratem Břetislavem Hůlou do Moskvy, kde se hlásí v přízemí domu v Sadovo Kudrinské 4 v redakci listu Průkopník.
    Cestou se ještě staví v Charkově u sochařů Strejčka a Kubeše, u nichž pracoval Haškův švagr Sláva Mayer. Je pln energie a dobré nálady. "To jsem rád, že jsem vás zastihl v Charkově," hlásí živě. "Mám k dispozici dva redakční vagóny, vezmu vás s sebou. Seber Slávu a jedem!" -"Já ho tady nemám, snaží se udržet Němce." -"To je blázen. Jak můžeš bojovat s Němcem, když tě Ukrajinci kopají do zadnice. Ale za chvíli budou mít Němců plné zuby, jako my. Ale bez Slávy nepojedu. Pošlu pro kluky, vytáhneme kulomety a nehnem se z místa, dokud Sláva nepřijede.-
    Nakonec se přece jen dal pohnout k odjezdu, vždyť švagr Sláva byl raněn a nebyl by schopen transportu.-
    Tehdy dosud věřil, že se podaří odvrátit legie od cesty do Francie a přimět je k boji s Němci na ruské frontě.
    V Moskvě přijali levicové novináře velice ochotně. Věřili, že ruská revoluce způsobí převrat v Evropě a spolupráce zahraničních žurnalistů tu byla vítána. V prvním čísle nového časopisu Průkopník uveřejnil Hašek stať Proč se jede do Francie? a v dalším čísle Otevřený list prof. Masarykovi. Zapřisahá jej," vůdce českých revolucionářů", aby zamezil odjezdu do Francie. Přitom je plně stržen tempem ruské revoluce. Moskva žije ruchem mítingů a táborů. V jízdárně Alexejevského vojenského učiliště naslouchají slovům revolucionáře Uljanova, zvaného Lenin. Přiškrceným hlasem, ale ostře řezanými výroky, vyhlašuje ůVálku válce". Ale to, zdá se, už Haškovi nevadí. Jediným řešením i české otázky bude revoluce světová. Společně s levicovými sociálními demokraty se hlásí u předsedy sovětu Sverdlova radí o vydávání českých novin. (Podle Mengra se však setkali se Sverdlovem v české restauraci na Arbatském náměstí.
    Čeští komunisté Haškovi nikdy nezapomněli jeho legionářskou minulost. Sami přečkávali válku v zajateckých táborech a čekali, až válečné střetnutí skončí. Při tomto neustálém "kádrování" je Haškovi půda v Moskvě politicky horká. Odjíždí proto s Jaroslavem Strombachem na Volhu. V Samaře, kam dojeli v dubnu 1918, našli ještě větší chaos. Město je důležitým železničním uzlem ve středním Povolží. Nádraží bylo přeplněno vlakovými soupravami, každý se chtěl přednostně odjet před druhými. Soustředily se zde konzervativní pluky srbské, ruští anarchisté, eseři, menševici aj. Všichni čekali, jak se situace vyvine.
    Na hlavní ulici Dvorjanská před hotelem San Remo je Nabornaja komisija čs. krasnoj armii. V ní sedí nakrátko ostříhaný muž s černými vlasy a s lulkou, který sepisuje dobrovolníky pro boj s Němci. Zajel kvůli tomu i do Moskvy na poradu s komisařem pro zahraniční věci G.V.Čičerinem. Předtím jetě vyrovnal své učty s Odbočkou čsl. Národní rady v Rusku. ocitli se nyní na opačném pólu vývoje. Vedle starých "brášků" (Švec, Husák a spol.), se do vedení dostali avanturisté. Na schůzi vedení legií byl 14. dubna 1918 přečten dopis, v němž Hašek oznamuje vystoupení z legií. "Oznamuji tímto, že nesouhlasím s politickou Odbočky čsl. Národní rady a s odjezdem našeho vojska do Francie. Proto prohlašuji, že vystupuji z českého vojska do té doby, pokud nezavládne v něm a v celé vedení Národní rady jiný směr. Prosím, aby toto mé rozhodnutí bylo vzato na vědomí. Budu i nadále pracovat pro revoluci v Rakousku a na osvobození našeho národa.-Jaroslav Hašek v.r." Ani po rozchodu s Odbočkou neztrácí Hašek ze zřetele osud čsl. vojska v ruské bouři. Právě proto, že je v legiích na 70 procent socialistů, je mravní povinností zůstat v Rusku.
    Jako náborový komisař v Samaře vidí svou úlohu odloupnout prosté vojáka od starých carských důstojníků. V té chvíli už má nůž na krku. Zůstat v Rusku, znamenalo by bojovat se sověty, anebo se přidat na jejich stranu. Hašek zvolil tuto cestu, jeho protipól, Radola Gajda ( falešný "kapitán" a později fašista), právě tu opačnou. Po skončení války se legie octly v patové situaci. Cesta na Západ byly blokována chaosem v železniční dopravě. Přidat se k Rusům se českým lidem nechtělo, válka ztratila smysl, vždyť doma byla mezitím vyhlášena samostatná Československá republika. Zbývala ještě třetí, ta nejfantastičtější možnost. Vynutit si cestu na východ "vlastním pořádkem", mocenskými prostředky.
    A tuto nejhorší možnost, strašlivou cestu na Východ po sibiřské magistrále, tzv. anabázi, zvolilo politické vedení. Masaryk a pařížská Národní rada trvali na vyhlášené "neutralitě", ale vývoj dal za pravdu avanturistům.
    25. května 1918 došlo na železniční stanici v Čeljabinsku k vážnému incidentu. (Kdosi z projíždějícího vlaku zajatců vyhodil železný podstavec, který zranil jednoho z "brášků". Německy zajatec byl dopaden a lynčován. Tím začalo vojenské střetnutí se sověty.)
    Jaroslav Hašek, jeden z prvních průkopníků ozbrojeného odboje, je komunistickými radikály, kteří většinou čekali v táborech "až jako to dopadne", prohlášen za zrádce. Tradiční česká záliba v "kádrování" zde slavila orgie. Podobně tvrdě a nespravedlivě je odsuzován čsl. legionáři. Haškova agitace byla posuzována jako "rozbíječství" v už tak dost chatrně stmelovaném "korpusu". Básník Rudolf Medek, budoucí kulturní správce Čsl.legií, kreslí v Čsl. vojáku Haškův "šaškovský profil":"Dnes vidím, že je to Tvůj osud, smutný osud tvé amorfní duše i bezcharakterního, lhostejného lidství. Tvoje rolničky šaškovy našly smutný předmět v této vojně, je to tvůj nehnusnější vtip, jenž se nazývá škodit našemu hnutí a dělat mu uvnitř i navenek ostudu." A byli to kdysi přátelé, kteří ještě nedávno sedávali v Kyjevě v útulné vinárničce.
    Nastala chvíle, která zasila do lidských srdcí rozdíly a nenávist. Dříve došel Hašek mezi svými uznání, nyní ho čekaly jen urážky. Byl prohlášen za velezrádce lidmi, kteří také svého času také "zradili" císaře. Hašek si ujasnil, že se dál nemůže potácet mezi znepřátelenými stranami. Tupé a neúprosné "pro" nebo "proti" na hraně dějin ho znervózňovalo. Opět se ozvalo jeho jednostranné "sociální cítění", jež nemusí být v politice vždy dobrým rádcem. Volba padla jednoznačně na stranu ruské, tehdy se říkalo "světové" revoluce.
    Každé zásadní rozhodnutí učiněné v chaosu "velké doby" v sobě obsahuje zárodek mystifikace. Rozvášněnému, roztrpčenému davu je nutno stále předhazovat další oběti. Došlo i na Jaroslava Haška. Bývalý dobrovolec a přední činitel legií, jenž otevřeně vyznal své názory, byl prohlášen za dezertéra a zrádce. (Polní soud čsl. legií v Omsku nelenil a vystavil zatykač, prý na rozkaz novopečeného "plukovníka" Radoly Gajdy, že každý, kdo by Haška spatřil, je povinen ho zadržet a předat polnímu soudu. Bylo to 25. července 1918. Kostky byly vrženy.
    Tehdy šlo o život. Hašek sáhl, jako vždy v rozhodných chvílích, po masce tuláka a idota. Legie nastupují nikoliv proti Němcům, jak se domníval, ale proti sovětům a ruské revoluci. To bylo hrozné zklamání. Legie stojí před Samarou a Rudá armáda ustupuje. Po pádu Samary se v Haškovi probouzí starý tulák. Probíjí se na vlastní pěst a prchá do tatarské Mordvy. Před chytrými legionářskými hlídkami, které procházely okolím, se vydává za "blbého od narození syna německého kolonisty z Turkestanu".
    Tentokrát už nejde o nezávaznou bohémskou hru, ani o šaškovskou masku. Je to hra o život. Tento "dadaistický" převlek byl ve skutečnosti velmi důmyslně promyšlen. Hašek sice mluvil rusky, ale podle přízvuku by ho všichni poznali. Nemohl se proto vydávat za Rusa. Kdyby mluvil česky, byl by považován za zajatce nebo za dezertéra. Nadto byl v legiích dosti známou osobností a mohl být od bývalých "brášků" snadno poznán. Postava "němého" synka německého kolonisty, jichž bylo v Povolží mnoho, se zdála nejbezpečnější. Umožnila mu splynout s množstvím, ztratit se mezi dobráckým tatarským obyvatelstvem. Jednou, když se střetl s legionářskou hlídku, sehnul se, přestrojený za rolníka, pod vůz, jakoby sbíral rozsypané zrní. To mu zachranilo život. Doba, kdy se potlouká v okolí Samary na území tataské Mordvy, je jednou z periodicky se opakujících tuláckých "anabazí". Současně je to snad nejzáhadnějších období Haškova životopisu. Co se asi v jeho duši tenkrát odehrálo!
    Máme-li věřit pamětníkům, skrýval se nějaký čas na ďači profesora Kanonyikina, pocházejícího z Buzuluku.( V redakci samarského časopisu se kdysi seznámil se studentkou Olgou Miněnkovou-Orlovskou, která se ho v těžké situaci ujala a zavedla ho ke Kanonykinovým. Dalo by se mluvit o tmě pod svícnem, neboť majitel ďači" byl členem protisovětské samarské vlády.) Že by Hašek při občasných inspekcích legionářských hlídek hrál Švejka a posílal výsměšné vzkazy poručíku Čečkovi, jak tvrdí Menger, je nesmysl. Maskovaný "idiot" a bezprizorný blázen totiž není blbec, jak někteří prostodušní vykladači usuzují. Je to lidská situace.
    Ani úkryt u Kanonykinů se Haškovi nezdál dost bezpečný. Proto se vydává dále na východ, do vesnic obývaných tatarskými Mordvíny. Kdysi tulák a nyní ubohý běženec nachází úkryt mezi obyčejnými lidmi, kteří nechápou žádnou idologii a nevnímají dost dobře, co se vlastně kolm nich děje. Ruští lidé považují trestance za člověka zvlášť nešťastného a mají k němu soucit. Příslušníci tatarských menšin měli pak přirozenou náklonnost k dezertérům. Vyhnanec, běhoun, je u nich považován za člověka svým způsobem "vynikajícího" a je jimi obdařen potravou a milosrdenstvím. V povídce Jubilejní vzpomínka vylíčil Hašek tyto nové "cestovní" zážitky: -Před polednem došel jsem do nějaké tatarské vesnice, přešel ji, ale za vesnicí dohnal mne tatrský občan a spustil na mně zcela stručně:" Běžíš?", po kterémžto krátkém proslovu vložil mi do rukou bochníček chleba a zas se otočil s pozdravem na další cestu: Masalam Malejkum! Asi za půl hodiny dohonil mě jiný Tatar z téže vesnice, který strašně lámanou ruštinou mě upozornil, abych šel ne po silnici, ale dolů údolím k říčce do lesů, a potom nahoru po břehu, přičemž kolikrát po sobě mně říkal:"Kozáky, silnice, jest kozak, kolja barasin." Při loučení mi dal balíček machorky, krabičku zápalek a arch papíru na kouření, přičemž dodal:" Tatar chudá, generála svoloč, gener kichnet."
    V těchto několika větách je skryto jádro Haškova názoru na svět. Není nesnadné pochopit, že se on, bývalý tulák, anarchista a příslušník zproletarizované inteligence, přichýlil k hnutí hladovějících mas. Z toho plyne, že vypjaté "mezní" situaci musel jít do ilegality, aby mohl splynout s množství. Anonymita byla v té chvíli dobrodiním. U vnímavého člověka a tvůrce však nešlo pouze o úkryt, šlo o jistou fázi poznání. Maska "blbého od narození syna německého kolonisty z Turkestanu je při důslednosti Haškovy povahy, která své krajní stanovisko demonstruje vždy též životním postojem, s rizikem ztráty dosavadní prestiže a společenského postavení, byla novou fází jeho "sociálního cítění". Od sympatií k tulákům a "vyvrhelům" slušné společnosti, od nechuti k "myšlenkovému měšťáctví" dochází Hašek k pochopení instinktů a nálad sibiřského obyvatelstva staré Rusi. Jako jeden z mála českých tvůrců vystihl, co zůstalo v západní kultuře dlouho utajeno: nezvyklé, bezforemné a hrozivé "tajemství východu."
    Fatální Haškův pocit, jenž vychází z jeho elementárních poznatků, projevuje se i v Osudech dobrého vojáka Švejka. Bez nich je Švejk nesrozumitelný a jeho neotřesitelný klid i zdánlivá "pasivita", s níž vzhlídí k událostem, jež "vytvářejí" dějiny je považován za mravní ochablost, zbabělost, touhu přikrčit se přežít. V surové, nedefinovatelné podobě prožitku však i umění žít a přežít patří k základním projevům lidskosti. Pochiopit to, znamená rozumět situaci, na kterou je teno bohorovný klid reakcí a pochoppit zákonitosti komiky a ironie, jež vzápětí umožňují obrat od Švejkovy "pasivity" a skepse k reakci naprosto protichůdné, k aktivitě sice verbální, leč myšlenkově plodné a a prozíravé. Tento " filozofický" nadhled Haškův byl dlouho zakryt závojem nepochopení a nedorozumění.
    (Později se ukázalo, že i bezejmenní tatarští hostitelé ve Velké Kamence měli své jméno. Byl to místní obecní písař Jakov Fjodorovič Dorogojčenkov, jenž měl na starosti stavbu školy a najímal dělníky na pálení cihel. U něho pracoval a pobýval nějaký čas i český žurnalista Hašek, skrývající se zde před svými rozlícenými krajany.)
    V okamžiku, kdy mu podle jeho vlastních slov "na každém kroku hrozil mat", mu zachránila život "švejkovská" maska.