České vojsko

    Co je obsahem satiry Klub českých Pickwicků? Proč tento článek pobouřil představitele Odbočky tak, že se dožadovali "soudního" zakročení? Hašek přisoudil vedoucím představitelům odboje samozvanectví a herostratovský motiv. Jakoby se v něm znovu ozval starý anarchistický bouřlivák. Věc má i druhou stránku: Hašek odhalil vnějškový, "operetní" charakter vedení české revoluce v Rusku.
    Haškův pamflet vůči "novopečeným samozvancům z řad stolní společnosti v kavárně na Podvalské ulici v Kyjevě", kteří "počínajíce si rafinovaně a chytře, provedli starému vedení Svazu pravou politickou kopnikiádu", byla vzpourou proti politickým praktikám ve velení vojska vůbec. Autor Klubu českých Pickwicků je znovu oním starým ironickým Haškem, jenž nehledí napravo ani nalevo, řeže nalevo i napravo bez ohledu na osoby a na své postavení. Dá se říci, že tu znovu narodil Hašek ironik a pamfletista.
    Charakterizuje mimoděk vleklou nemoc české politiky a jejích představitelů: neúměrné velikášství, nezdravou ctižádost a neochotu sloužit věci. Navíc nedostatek sebekritiky a opravdovosti, touhu po osobní kariéře, vydávané za boj za "vyšší zájmy". Vezmeme - li v úvahu, že Haškova satira měla polemický záměr, pak tato satira přesahuje význam dobové polemiky. Pro Haška to však znamená politický propad. Starý Svaz český spolků na Rusi se stáhl do ústraní. Poslanec Dürich byl odvolán.- Vývoj otevřel cestu politickým demagogům a manipulátorům.
    Dochází k situaci, mnohokrát se opakující v Haškově životě. Neobstál sice ve "zkoušce státníkově", ale obstál ve zkoušce charakteru.
    Tváří v tvář vojsku se jeho osobní krize mění v službu ideálu českého ozbrojeného odboje. Nenechává se potupit ani odradit, ačkoliv slyší hlasy: "Hašek je člověk bezcharakterní, patřící k lidem, pro které by měl být zřízen zvláštní koncentrační tábor trestanecký". V té době je metoda politických autodafé dosud v plenkách a Hašek neztrácí naději, že se očistí. Jako podezřelý odbojník je překládán z místa na místo. Od sedmé roty 1. pluku Jana Husi je odvelen ke kulometnému oddílu záložního praporu, odtud ke kulometnému oddílu pluku a teprve v červenci 1917 přidělen do kanceláře pluku jako písař.
    Největším překvapením je pro bývalého dobrovolníka a revolucionáře změněná podoba vojska. Pařížská Národní rada byla uznána za samosprávný orgán a vyhlásila mobilizaci. Masovou složkou vojska se stávají nedobrovolně mobilizovaní vojáci, mezi nimi i váhavci, kteří opatrně vyčkávají, aby si neznemožnili návrat domů. Novopečené legionáře lze snadněji usměrnit v duchu vojenské kázně a subordinace. Jednotu korpusu stmeloval svou mužnou odvahou prof. Masaryk, který dovedl vojsko strhnout svým odhodlaným protirakouským postojem a nadchnout přesvědčivou argumentací. Před odjezdem z Ruska vyzval Masaryk vojsko k odvážnému boji proti centrálním mocnostem. Na život a na smrt. měli se znovu vrátit na frontu. K tomu měl vůdce zahraničníhoi odboje jeden důležitý argument: legie jsou zárukou vzniku samostatného čsl. státu na rozvalinách Rakousko-Uherska. Tento stát se stane představitelem demokracie ve střední Evropě.Také doma se na jaře 1917 mění situace, manifest spisovatelů žádá samostatnost.
    Díky nové diplomatické pozici získlávají čsl.legie uznání a pozornost světové veřejnosti. V rámci Kerenského ofenzívy svádí Čechoslováci bitvu u vesničky Cecové a u Zborova. Několik tisíc necvičených,vintovkami a lehkými kulomety vyzbrojených nadšenců způsobuje porážku mnohonásobné přesily německých a rakouských vojsk, opatřených těžkými zbraněmi. Tento čin měl značný mezinárodní ohlas. Mocnosti se začínají dívat na korpus jako na sílu, opoerující v Rusku, a začínají s ním počítat.
    Ani pozoruhodné vystoupení Čechoslováků nemohlo zastavit rozklad ruské fronty. Přesto se stal Zborov mezníkem, alespoň ve vnitřním vývoji čsl. odboje. Narovnal páteře, pozdvihl po staletí utlačované sebevědomí. Před tím se sklonil i dosavadní skeptik a odvěký kritik národní povahy. Také on chápe nutnost podřídit se myšlence jednoty a bojeschopnosti vojska.
    Jako přímý účastník bitvy u Zborova získal Hašek brzy ztracenou důvěru. V červnových dnech se s prvním plukem přesunuje do oblasti Cecové a Zborova, kde pomáhá při obnovování zákopů a zúčastňuje se přípravy bojových operací. Události byly dostatečnou prověrkou charakterů. Rozkazem 1. stř. pluku Mistra Jana Husi z 21. října je za zásluhy v bitvě a v tarnopolském ústupu vyznamenán medailí Sv. Jiří čtvrtého stupně.
    V srpnu 1917 je na návrh svého přítele z Družiny, poručíka Švece, zvolen sekretářem plukovního komitétu. Tyto vojenské rady měly být zárukou demokratičnosti čsl. vojska a pozůstatkem jeho revoluční minulosti. Hašek se stal předsedou zábavního výboru, organizuje vojenské slavnosti, vystupuje jako konferenciér.
    Brzy se opět chápe pera. Když je pluk po vysilujících bojích poslán na odpočinek do Berezna, Labuně a Berdičeva, navázal Hašek spojení s Čechoslovanem. Uveřejňuje zde humoresky, v nichž zesměšňuje habsburskou dynastii a vyrovnává se s nerozhodností a zbabělostí opatrníků, kteří dosud váhali. Z projevu na manifestaci prvého pluku, která se koná 10. října 1917, vysvítá, že trvá na revolučním charakteru čsl. odboje: "Nesmíme na nic jiného myslet než na rozbití staré monarchie. Na naši revoluční akci musíme myslet každou hodinu a každou chvíli, celé své snažení a všechnu práci věnovat své dějinné pomstě a touze zničit a dobít prokleté soustátí," volá téměř fanaticky. Manifestace byla ukončena zpěvem Rudého praporu.
    Ukrajinská fronta se dále neodvratně hroutí. Ruští vojáci hromadně opouštějí zákopy a utíkají domů, ke svým ženám, do svých zemljanek.
    Tyto události nezůstaly bez vlivu na náladu českého vojska. V této době se čím dál tím častěji ozývá obvinění, že prolomení fronty zavinili bolševici, najatí k rozvratu Němci.
    Chování ruských vojáků je Haškovi nepochopitelné, ale cítí, že se v v Rusku děje něco děsivého, což nelze posuzovat očima malého národa: "Najde se někdy psycholog," píše v Dopise z fronty 15. srpna 1917, "který by řekl vše, co se dálo v duši vojáků těch gvardějských pluků, kteří odešli z okopů, zahodili pušky do žita a šli drancovat týlová skladiště prádla, cukru a machorky, kteří vyházeli patrony ze sumek, aby tam měli místo pro konzervy z vydrancovaných skladů v Jezerné, Tarnopoli a jinde, kteří zanechali okopy nechráněné a do jednoho dobrovolně odešli a klidně proudem odcházeli z pozic, nic nedbajíce, že na některé části pozic stojí jejich druzi, které po jejich dobrovolném odchodu obklopují vlny Němců a Rakušanů, že tam stojí jako ojedinělé ostrůvky, vzdorujíce obrovské přesile nepřátel, opuštěni ode všech, bez naděje na podporu."
    V zápisech ze schůzí plukovního výboru jsou zachycena některá Haškova vystoupení. 29. srpna 1917 přijímá např. plukovní komitét na jeho návrh rezoluci o zachování neutrality v otázkách vnitřní ruské politiky, což bylo v intencích profesora Masaryka a pařížské Národní rady. V ßerezně žije i nadále klidně pro svou práci a využívá znalostí ruštiny k tomu, aby se v cizím prostředí zařídit jako doma. Majitelkou zámečku, v němž byl ubytován štáb prvního pluku, byla jakási stará šlechtična. Hospodářství spravovaly dvě dospělé dcery, jediným mužským členem rodiny byl jejich strýc, nepatrný slabomyslný člověk; s ním se Hašek spřátelil, strýc mu prý vyřezal čibuk. Na verandě postranní budovy úřadoval v kanceláři pluku; ale neměl na tuto práci mnoho času, stále podle slov pamětníků "o něčem přemýšlel a přitom mocně dýmal z krátké dýmky".
    Jeho vážnost a autorita dále stoupá. Rozkazem č. 1103 dne 7. září je Jaroslav Hašek jmenován přísedícím do plukovního soudu. Začátkem listopadu 1917 se jako delegát prvního pluku stává členem brigádního komitétu. 15. listopadu vystupuje opět jako redakční spolupracovník kyjevského Čechoslovanu. Svou literární a organizační prací si znovu dobývá význačné postavení v českém odboji.
    Na podzim 1917 odešel Hašek od pluku, neboť měl poradit při zakládání polní knihovničky. Z Berdičeva, kam odejel na schůzi brigádního komitétu, se však zpátky k útvaru nevrátil; jen zasvěcenci věděli, z jakých důvodů odjel do Kyjeva. Byl vyzván kontrarozvědkou třetí armády, aby pomohl identifikovat zatčeného muže, který se vydával za Alexandra Osipoviče Maška, měšťana z Taškentu. K velkému překvapení v něm Hašek poznal starého rakouského policejního agenta - provokatéra, kdysi nasazeného k dohledu nad českými anarchisty. Jaké to bylo shledání! Hašek brzy uveřejnil o setkání se svým "fízlem" humoresku Po stopách státní policie v Praze. Vypráví humorným způsobem, že se Mašek pokoušel vetřít mezi anarchisty, nejprve jako italský anarchista Pietro Perri, uprchlý ze sevastopolské pevnosti v Rusku, později jako severočeský mučedník Matějíček alias Miřička. Nakonec autor upozorňuje, že "Alexandr Mašek se toho času nalézá v Rusku, kde se velice zajímá o českou otázku". Opět tedy jedna z fantaskních záhad Haškova životopisu, podobně jako makodonský vojvoda Klimeš či " přítel Hanuška". Náhoda, která vypadá jako fantazie, ale kterou mohl inscenovat jen život. V Kyjevě ho zastihují zprávy o revoluci v Petrohradě a vyjednávání sovětské vlády s Němci o možnosti uzavřít separátní mír. To by znamenalo konec boje i legií. České části hledají zoufale východisko ze situace. Zdlouhavého průběhu jednání v Brest-Litevsku využívá německý generální štáb a připravuje vpád na Ukrajinu. Situace se nesmírně komplikuje. Hrozí nebezpečí, že legie utonou v ruské bouři.
    To se nesrovává s mezinárodní koncepcí čsl. Národní rady v Paříži. Masaryk prohlašuje legie za součást francouzské armády a uzavírá se sovětskou vládou dohodu o přepravě čsl. vojsk ze země. V souhlase s novými předpisy se stírá starý dobrovolnický charakter vojska a nastává rozpad "bratrských" vztahů mezi mužstvem a důstojníky. Mladí důstojníci jsou oslněni zázračnou kariérou. Po odchodu ruských velitelů se z "bratrů" praporčíků a podporučíků přes noc stávají plukovníci a generálové. Opírají svou autoritu o vojíny hlavně o důstojníky a vojíny z řad čerstvě mobilizovaných. V této chvíli Hašek zazmatkoval. V ruském chaosu nachází zárodky budoucího revolučního procesu ve vlasti. Také nálada doma se přirozeně radikalizuje.
    Hašek horečně propaguje názor, že boj s Rakouskem nutno zakončit za každou cenu, i v boji muže proti muži, na život a na smrt." Nebudeme se omlouvat, že nejsme velezrádci. Naopak, my budeme také do všech podrobností velezrádně jednat!"( Fejeton s názvem Bylo by velmi smutné...) Ve svých článcích a fejetonech propaguje boj se zbraní v ruce. V jakékoliv opatrnosti a taktice vidí vliv "slabošské české dekadence". Přísahá i na revoluci, která přispěje k osvobození národa. Tvrdě útočí proti bolševické vládě, neboť právě ona přispěla k rozvratu protiněmecké fronty. Podle Fr. Langra se přiklání k romantickému plánu, podle něhož se měly legie probít přes Kavkaz a Persii do Rakousko-Uherska. Spolu s některými důstojníky, mezi nimiž byl i jeho přítel poručík Švec, vypracovává řád "teroristických skupin československých", které se měly v případě, že bude uzavřen separátní mír, probít až do Rakouska a provádět zde partyzánské akce: zabíjet ministry, odstřelovat členy panovnického rodu, ničit železnice, vyhazovat důležité mosty a tunely, živit tak sociální nepokoje. V Haškovi se instinktivně probouzí starý anarchistický rebel.
    Události se překotně vyvíjejí. Den poté, kdy vyšel Haškův fejeton, v němž líčí obraz lidového ozbrojeného povstání v Praze, vpadla německá vojska na Ukrajinu. Situace je i nadále nepřehledná. 6. hanácký pluk se u Bachměče staví na odpor německé ofenzívě, shodou okolností po boku nově se utvořivších trup Rudé armády. Postupně se totiž mění názor sovětská vlády na válku. To mělo pochopitelně vliv na Haška, jenž do poslední chvíle snil o rozbití nenáviděného Rakouska, a to důsledně, s pomocí domácího lidového povstání.
    Komu by se zdála tato myšlenková úvaha nepochopitelná, měl by si uvědomit, že ve válce, vzhledem k utrpení a strádání, dochází vždy k podstatným sociálním proměnám. Obyvatelstvo, zbídačelé nouzí a deprimované zprávami o smrti svých blízkýách, hledá východisko v sociálních bouřích a v násilném převratu.-Kdo by měl vycítit tyto nálady lépe a citlivěji, než starý hlasatel vzpoury! Tím se znovu dostal do rozporu s politikou Odbočky čsl.Národní rady v Rusku. Jako kritik české povahy viděl zrady vedení legií v jejich "myšlenkovém měšťáctví".."Dívali se na všechno zvysoka, sami si namlouvali, že udávají tón, a počítali se mezi horní vrstvy národa, nepovažovali se za lid, který tomu říkal, že si hrají na pány."
    Počáteční napětí se mění v otevřené nepřátelství. Znovu se otevírají staré rány, Haškův pocit křivdy a nechuť k politické samolibosti a samozvanectví, kterou kdysi odhalil v satiře Klub českých Pickwicků.
    Rozbor "myšlenkového měšťáctví" ho přivedl k myšlence, že jediná síla, která je schopna důsledně uskutečnit protirakouský převrat je dělnictvo. Jedině ono má totiž onu "nepokornou povahu", která je nutná k dobytí samostatnosti. "Není divu, že je dnes český dělník revolucionářem," píše v článku Černožluté vánoce českého dělníka, "on prošel trpkou školou dělnického hnutí a válka, která byla proti němu namířena, zocelila ho. Byla to neúprosná životní zkouška, ve které český člověk, kdy hrozily rakouské šibenice, zachoval si pevný, nezdolný charakter a nesklonil se před Rakouskem."
    V rozhodujícím okamžiku však Hašek pořádně zazmatkoval. Zapomněl na dřívejší rozpory s levicovými socialisty a spolu s nimi hájí názor, že legie v zájmu obnovení protiněmecké fronty musí zůstat v Rusku. Z toho důvodu mění dříve kritický názor na ruskou revoluci. V společném boji proti rakousko-německým vojskům vidí záštitu ve velkém slovanském spojenci. Odchod legií do Francie proto charakterizuje jako zradu národní věci.
    Ač jsou Haškovy představy poněkud unáhlené, mají svou logiku. Vytýkat mu lze všechno možné, jen ne podlé a sobecké úmysly. I jeho omyly svědčí o radikalismu, o neobyčejné konsekventnosti jeho povahy. Své přesvědčení hájil vždy důsledně, nehledě na osoby a na případné následky. Tímto postupem se musel rozejít s legiemi.
    Znovu se zde projevil neblaze Haškův radikalismus. V politice nemusí být vždy dobrým rádcem, nepřehledná situace vyžaduje trpělivost a taktiku. Ztrativ tak důvěru v legiích, s nimiž po dva roky žil a bojoval, neměl ji pochopitelně u levých sociálních demokratů - komunistů, kteří po celou dobu čekali v zajateckých táborech jak válka dopadne. Tím se Hašek nechtěně dostal mezi dvě žhavá želízka osudového dějinného střetnutí. Rozhoduje s opět citově, na základě svého instinktu a podle již zmíněného "sociálního cítění". Východiskem ze slepé uličky dějin se stává víra v novodobý socialismus, "jenž přestal být utopií a stal se novou kulturní vírou, náboženstvím velké vnitřní pravdy, jež konečně může malého člověka učinit šťastným a zprostit ho společenského děsu".
    To, co před válkou kritizoval a odmítal jako sociálně demokratický fideismu, mělo se v průběhu dějin stát skutečností. Ale každá iluze, byť sebenadějnější, zůstává vždy klamná. Resentiment a politicky neurčité "sociálního cítění", recidívy anarchistického radikalismu, to vše se stalo v osudové chvíli špatným rádcem. Kdo se jednou dostane pod kola dějin, musí počítat s tím, že bude rozdrcen aniž se může bránit. Hra náhod tu a tam rozdrtí i nevinného idealistu.
    Ztráta kritičnosti a příznačné ironie se Haškovi v následujícím období krutě nevyplatila.
   
    Blbým synem německého kolonisty z Turkestanu
    Jsou okamžiky, kdy si vichřice dějin zahraje s lidsou bytostí jako vítr s hrstí suchého listí: odvane ho hned sem, hned tam, a nakonec jí mrští jako přebytečným smetím v proudu času. Ruská bouře zamíchala takto se životy téměř padesáti tisíci československých legionářů.
    Kdo se mohl tehdy postavit Němcům na odpor? Rudá armáda byla v plenkách, odkázaná na výcvik německých a madarských zajatců. Jedinou vycvičenou a ukázněnou jednotkou byly čsl. legie a ty měly odjet do Francie. Sociálně demokratická Rada dělníků a vojáků v Kyjevě proto povolává narychle všechny Čechy a Slováky do zbraně. Proti Němcům, za revoluční čsl. vojsko! Do čela staví pařížskou Národní radu T.G. Masaryka. Jenže ta jejich očekávání zklamala. Trvá dále na spojenci vyžadovaném transportu na západní frontu. Nezbylo, než agitovat pro nyní již nepopulární myšlenku ozbrojeného odboje v legiích. Proti vůli Odbočky čsl. Národní rady.
    Po odchodu legií nastává v Kyjevě chaos. Německé vojsko za pomoci ukrajinského diktátora Skoropadského provádí likvidaci místních sovětů. U Bachmače se 6. hanáucký pluk dostává chtě nechtě do boje s německými vojsky. Také Hašek se ještě 1.3. 1918 zúčastnil bojů na linii Brjansk-Konotop, ale pak dostaly legie rozkaz k ústupu. To uspíšilo jeho rozhodnutí. V bezvýchodné situaci dává opět přednost úniku. Odchází z legií a odjíždí se sociálním demokratem Břetislavem Hůlou do Moskvy, kde se hlásí v přízemí domu v Sadovo Kudrinské 4 v redakci listu Průkopník.
    Cestou se ještě staví v Charkově u sochařů Strejčka a Kubeše, u nichž pracoval Haškův švagr Sláva Mayer. Je pln energie a dobré nálady. "To jsem rád, že jsem vás zastihl v Charkově," hlásí živě. "Mám k dispozici dva redakční vagóny, vezmu vás s sebou. Seber Slávu a jedem!" -"Já ho tady nemám, snaží se udržet Němce." -"To je blázen. Jak můžeš bojovat s Němcem, když tě Ukrajinci kopají do zadnice. Ale za chvíli budou mít Němců plné zuby, jako my. Ale bez Slávy nepojedu. Pošlu pro kluky, vytáhneme kulomety a nehnem se z místa, dokud Sláva nepřijede.- Nakonec se přece jen dal pohnout k odjezdu, vždyť švagr Sláva byl raněn a nebyl by schopen transportu.-
    Tehdy dosud věřil, že se podaří odvrátit legie od cesty do Francie a přimět je k boji s Němci na ruské frontě.
    V Moskvě přijali levicové novináře velice ochotně. Věřili, že ruská revoluce způsobí převrat v Evropě a spolupráce zahraničních žurnalistů tu byla vítána. V prvním čísle nového časopisu Průkopník uveřejnil Hašek stať Proč se jede do Francie? a v dalším čísle Otevřený list prof. Masarykovi. Zapřisahá jej," vůdce českých revolucionářů", aby zamezil odjezdu do Francie. Přitom je plně stržen tempem ruské revoluce. Moskva žije ruchem mítingů a táborů. V jízdárně Alexejevského vojenského učiliště naslouchají slovům revolucionáře Uljanova, zvaného Lenin. Přiškrceným hlasem, ale ostře řezanými výroky, vyhlašuje ůVálku válce". Ale to, zdá se, už Haškovi nevadí. Jediným řešením i české otázky bude revoluce světová. Společně s levicovými sociálními demokraty se hlásí u předsedy sovětu Sverdlova radí o vydávání českých novin. (Podle Mengra se však setkali se Sverdlovem v české restauraci na Arbatském náměstí.
    Čeští komunisté Haškovi nikdy nezapomněli jeho legionářskou minulost. Sami přečkávali válku v zajateckých táborech a čekali, až válečné střetnutí skončí. Při tomto neustálém "kádrování" je Haškovi půda v Moskvě politicky horká. Odjíždí proto s Jaroslavem Strombachem na Volhu. V Samaře, kam dojeli v dubnu 1918, našli ještě větší chaos. Město je důležitým železničním uzlem ve středním Povolží. Nádraží bylo přeplněno vlakovými soupravami, každý se chtěl přednostně odjet před druhými. Soustředily se zde konzervativní pluky srbské, ruští anarchisté, eseři, menševici aj. Všichni čekali, jak se situace vyvine.
    Na hlavní ulici Dvorjanská před hotelem San Remo je Nabornaja komisija čs. krasnoj armii. V ní sedí nakrátko ostříhaný muž s černými vlasy a s lulkou, který sepisuje dobrovolníky pro boj s Němci. Zajel kvůli tomu i do Moskvy na poradu s komisařem pro zahraniční věci G.V.Čičerinem. Předtím jetě vyrovnal své učty s Odbočkou čsl. Národní rady v Rusku. ocitli se nyní na opačném pólu vývoje. Vedle starých "brášků" (Švec, Husák a spol.), se do vedení dostali avanturisté. Na schůzi vedení legií byl 14. dubna 1918 přečten dopis, v němž Hašek oznamuje vystoupení z legií. "Oznamuji tímto, že nesouhlasím s politickou Odbočky čsl. Národní rady a s odjezdem našeho vojska do Francie. Proto prohlašuji, že vystupuji z českého vojska do té doby, pokud nezavládne v něm a v celé vedení Národní rady jiný směr. Prosím, aby toto mé rozhodnutí bylo vzato na vědomí. Budu i nadále pracovat pro revoluci v Rakousku a na osvobození našeho národa.-Jaroslav Hašek v.r." Ani po rozchodu s Odbočkou neztrácí Hašek ze zřetele osud čsl. vojska v ruské bouři. Právě proto, že je v legiích na 70 procent socialistů, je mravní povinností zůstat v Rusku.
    Jako náborový komisař v Samaře vidí svou úlohu odloupnout prosté vojáka od starých carských důstojníků. V té chvíli už má nůž na krku. Zůstat v Rusku, znamenalo by bojovat se sověty, anebo se přidat na jejich stranu. Hašek zvolil tuto cestu, jeho protipól, Radola Gajda ( falešný "kapitán" a později fašista), právě tu opačnou. Po skončení války se legie octly v patové situaci. Cesta na Západ byly blokována chaosem v železniční dopravě. Přidat se k Rusům se českým lidem nechtělo, válka ztratila smysl, vždyť doma byla mezitím vyhlášena samostatná Československá republika. Zbývala ještě třetí, ta nejfantastičtější možnost. Vynutit si cestu na východ "vlastním pořádkem", mocenskými prostředky.
    A tuto nejhorší možnost, strašlivou cestu na Východ po sibiřské magistrále, tzv. anabázi, zvolilo politické vedení. Masaryk a pařížská Národní rada trvali na vyhlášené "neutralitě", ale vývoj dal za pravdu avanturistům.
    25. května 1918 došlo na železniční stanici v Čeljabinsku k vážnému incidentu. (Kdosi z projíždějícího vlaku zajatců vyhodil železný podstavec, který zranil jednoho z "brášků". Německy zajatec byl dopaden a lynčován. Tím začalo vojenské střetnutí se sověty.)
    Jaroslav Hašek, jeden z prvních průkopníků ozbrojeného odboje, je komunistickými radikály, kteří většinou čekali v táborech "až jako to dopadne", prohlášen za zrádce. Tradiční česká záliba v "kádrování" zde slavila orgie. Podobně tvrdě a nespravedlivě je odsuzován čsl. legionáři. Haškova agitace byla posuzována jako "rozbíječství" v už tak dost chatrně stmelovaném "korpusu". Básník Rudolf Medek, budoucí kulturní správce Čsl.legií, kreslí v Čsl. vojáku Haškův "šaškovský profil":"Dnes vidím, že je to Tvůj osud, smutný osud tvé amorfní duše i bezcharakterního, lhostejného lidství. Tvoje rolničky šaškovy našly smutný předmět v této vojně, je to tvůj nehnusnější vtip, jenž se nazývá škodit našemu hnutí a dělat mu uvnitř i navenek ostudu." A byli to kdysi přátelé, kteří ještě nedávno sedávali v Kyjevě v útulné vinárničce.
    Nastala chvíle, která zasila do lidských srdcí rozdíly a nenávist. Dříve došel Hašek mezi svými uznání, nyní ho čekaly jen urážky. Byl prohlášen za velezrádce lidmi, kteří také svého času také "zradili" císaře. Hašek si ujasnil, že se dál nemůže potácet mezi znepřátelenými stranami. Tupé a neúprosné "pro" nebo "proti" na hraně dějin ho znervózňovalo. Opět se ozvalo jeho jednostranné "sociální cítění", jež nemusí být v politice vždy dobrým rádcem. Volba padla jednoznačně na stranu ruské, tehdy se říkalo "světové" revoluce.
    Každé zásadní rozhodnutí učiněné v chaosu "velké doby" v sobě obsahuje zárodek mystifikace. Rozvášněnému, roztrpčenému davu je nutno stále předhazovat další oběti. Došlo i na Jaroslava Haška. Bývalý dobrovolec a přední činitel legií, jenž otevřeně vyznal své názory, byl prohlášen za dezertéra a zrádce. (Polní soud čsl. legií v Omsku nelenil a vystavil zatykač, prý na rozkaz novopečeného "plukovníka" Radoly Gajdy, že každý, kdo by Haška spatřil, je povinen ho zadržet a předat polnímu soudu. Bylo to 25. července 1918. Kostky byly vrženy.
    Tehdy šlo o život. Hašek sáhl, jako vždy v rozhodných chvílích, po masce tuláka a idota. Legie nastupují nikoliv proti Němcům, jak se domníval, ale proti sovětům a ruské revoluci. To bylo hrozné zklamání. Legie stojí před Samarou a Rudá armáda ustupuje. Po pádu Samary se v Haškovi probouzí starý tulák. Probíjí se na vlastní pěst a prchá do tatarské Mordvy. Před chytrými legionářskými hlídkami, které procházely okolím, se vydává za "blbého od narození syna německého kolonisty z Turkestanu".
    Tentokrát už nejde o nezávaznou bohémskou hru, ani o šaškovskou masku. Je to hra o život. Tento "dadaistický" převlek byl ve skutečnosti velmi důmyslně promyšlen. Hašek sice mluvil rusky, ale podle přízvuku by ho všichni poznali. Nemohl se proto vydávat za Rusa. Kdyby mluvil česky, byl by považován za zajatce nebo za dezertéra. Nadto byl v legiích dosti známou osobností a mohl být od bývalých "brášků" snadno poznán. Postava "němého" synka německého kolonisty, jichž bylo v Povolží mnoho, se zdála nejbezpečnější. Umožnila mu splynout s množstvím, ztratit se mezi dobráckým tatarským obyvatelstvem. Jednou, když se střetl s legionářskou hlídku, sehnul se, přestrojený za rolníka, pod vůz, jakoby sbíral rozsypané zrní. To mu zachranilo život.
    Doba, kdy se potlouká v okolí Samary na území tataské Mordvy, je jednou z periodicky se opakujících tuláckých "anabazí". Současně je to snad nejzáhadnějších období Haškova životopisu. Co se asi v jeho duši tenkrát odehrálo!
    Máme-li věřit pamětníkům, skrýval se nějaký čas na ďači profesora Kanonyikina, pocházejícího z Buzuluku.( V redakci samarského časopisu se kdysi seznámil se studentkou Olgou Miněnkovou-Orlovskou, která se ho v těžké situaci ujala a zavedla ho ke Kanonykinovým. Dalo by se mluvit o tmě pod svícnem, neboť majitel ďači" byl členem protisovětské samarské vlády.) Že by Hašek při občasných inspekcích legionářských hlídek hrál Švejka a posílal výsměšné vzkazy poručíku Čečkovi, jak tvrdí Menger, je nesmysl. Maskovaný "idiot" a bezprizorný blázen totiž není blbec, jak někteří prostodušní vykladači usuzují. Je to lidská situace.
    Ani úkryt u Kanonykinů se Haškovi nezdál dost bezpečný. Proto se vydává dále na východ, do vesnic obývaných tatarskými Mordvíny. Kdysi tulák a nyní ubohý běženec nachází úkryt mezi obyčejnými lidmi, kteří nechápou žádnou idologii a nevnímají dost dobře, co se vlastně kolm nich děje. Ruští lidé považují trestance za člověka zvlášť nešťastného a mají k němu soucit. Příslušníci tatarských menšin měli pak přirozenou náklonnost k dezertérům. Vyhnanec, běhoun, je u nich považován za člověka svým způsobem "vynikajícího" a je jimi obdařen potravou a milosrdenstvím. V povídce Jubilejní vzpomínka vylíčil Hašek tyto nové "cestovní" zážitky: -Před polednem došel jsem do nějaké tatarské vesnice, přešel ji, ale za vesnicí dohnal mne tatrský občan a spustil na mně zcela stručně:" Běžíš?", po kterémžto krátkém proslovu vložil mi do rukou bochníček chleba a zas se otočil s pozdravem na další cestu: Masalam Malejkum! Asi za půl hodiny dohonil mě jiný Tatar z téže vesnice, který strašně lámanou ruštinou mě upozornil, abych šel ne po silnici, ale dolů údolím k říčce do lesů, a potom nahoru po břehu, přičemž kolikrát po sobě mně říkal:"Kozáky, silnice, jest kozak, kolja barasin." Při loučení mi dal balíček machorky, krabičku zápalek a arch papíru na kouření, přičemž dodal:" Tatar chudá, generála svoloč, gener kichnet."
    V těchto několika větách je skryto jádro Haškova názoru na svět. Není nesnadné pochopit, že se on, bývalý tulák, anarchista a příslušník zproletarizované inteligence, přichýlil k hnutí hladovějících mas. Z toho plyne, že vypjaté "mezní" situaci musel jít do ilegality, aby mohl splynout s množství. Anonymita byla v té chvíli dobrodiním. U vnímavého člověka a tvůrce však nešlo pouze o úkryt, šlo o jistou fázi poznání. Maska "blbého od narození syna německého kolonisty z Turkestanu je při důslednosti Haškovy povahy, která své krajní stanovisko demonstruje vždy též životním postojem, s rizikem ztráty dosavadní prestiže a společenského postavení, byla novou fází jeho "sociálního cítění". Od sympatií k tulákům a "vyvrhelům" slušné společnosti, od nechuti k "myšlenkovému měšťáctví" dochází Hašek k pochopení instinktů a nálad sibiřského obyvatelstva staré Rusi. Jako jeden z mála českých tvůrců vystihl, co zůstalo v západní kultuře dlouho utajeno: nezvyklé, bezforemné a hrozivé "tajemství východu."
    Fatální Haškův pocit, jenž vychází z jeho elementárních poznatků, projevuje se i v Osudech dobrého vojáka Švejka. Bez nich je Švejk nesrozumitelný a jeho neotřesitelný klid i zdánlivá "pasivita", s níž vzhlídí k událostem, jež "vytvářejí" dějiny je považován za mravní ochablost, zbabělost, touhu přikrčit se přežít. V surové, nedefinovatelné podobě prožitku však i umění žít a přežít patří k základním projevům lidskosti. Pochiopit to, znamená rozumět situaci, na kterou je teno bohorovný klid reakcí a pochoppit zákonitosti komiky a ironie, jež vzápětí umožňují obrat od Švejkovy "pasivity" a skepse k reakci naprosto protichůdné, k aktivitě sice verbální, leč myšlenkově plodné a a prozíravé. Tento " filozofický" nadhled Haškův byl dlouho zakryt závojem nepochopení a nedorozumění.
    (Později se ukázalo, že i bezejmenní tatarští hostitelé ve Velké Kamence měli své jméno. Byl to místní obecní písař Jakov Fjodorovič Dorogojčenkov, jenž měl na starosti stavbu školy a najímal dělníky na pálení cihel. U něho pracoval a pobýval nějaký čas i český žurnalista Hašek, skrývající se zde před svými rozlícenými krajany.)
    V okamžiku, kdy mu podle jeho vlastních slov "na každém kroku hrozil mat", mu zachránila život "švejkovská" maska.