Sarajevo

    Dějiny nezůstávají trvale uzavřeny v imaginární oblasti lidského vědomí. Vystupují napovrch událostmi, jež se zmocňují současníků se surovou naléhavostí, drtí jejich myšlení, ohrožují jejich fyzickou existenci. Někdy jsou záminky náhodné a nepříliš významné.
    28. června 1914 byl v Sarajevě, hlavním městě Bosny, zabit rakouský arcivévoda Ferdinand d°Este. Pachatelem atentátu byl člen tajného sdružení, srbský student Gavrilo Principe. Nikdo u dvora následníka neměl rád, ale rakouští a němečtí militaristé to vzali jako záminku k vypovězení války Srbsku.
    Jaroslav Hašek v ten červnový den sotva tušil, jak se změní chod dějin a jak zasáhnou válečné události do života milionů. V den sarajevského atentátu byl s Josefem Ladou na výletě podél potoka Kačáku. Nejprve navštívili četnického rytmistra Rottra, proslulého cvičitele policejních psů, s nímž se Hašek seznámil v redakci Světa zvířat. Z Kladna se dali směrem k Nouzovu a k potoku Kačáku, pak po proudu potoka dolů. Jaroslav prý měl básnickou náladu, běhal po mezích a snažil se jmenovat všechny polní květiny, které natrhal. V Drahenicích si je podezřívavě prohlíželi, neboť budili dojem potulných šlejfířů.
    Podle anekdot o Haškovi se zdá, jako by se od počátku díval na válku očima Švejka, ale to je omyl. Válka ho zastihla nepřipraveného, zbavila ho možnosti žít bohémským způsobem. Politická situace se vyhrotila do jednoduchých pro a proti a literární život pohasl.Dělat si žerty z poměrů znamenalo pohrávat si s vojenskými soudy. A navíc hrozí Haškovi odvod a odchod na frontu. Satirický talent, zbavený publikačních možností, uchyluje se k humoresce a grotesce. Čtenáři Humoristických listů, Světozoru a Zlaté Prahy jsou oslňováni množstvím fantaskních asociací, gejzírem groteskních nápadů a situací. (Srov. kupříkladu seriál Šťastný domov, parodující Šimáčkúv rodinný časopis a ženskou emancipaci, otištěný ve Veselé Praze, a cyklus Moje drahá přítelkyně Julča, který je kabinetní ukázkou zvířecí humoresky.) Pro rozvinutí bohémského způsobu života je politická situace nejméně vhodná. Pražské ilustrované časopisy přinášejí zprávy z bojiště, v nemocnicích se objevují první ranění ze srbské fronty.
    V Praze začíná to být pro rebela a bývalého anarchistu nebezpečné. Kamarádi radí, aby zmizel z Prahy. Hašek odjíždí hned po vyhlášení války v létě 1914 k příteli Václavu Hrnčířovi do Jasené u Jaroměře. Příhody, které zažil na žních u Samků (jejichž Aninka byla Hrnčířovou nevěstou), popsal v povídce Nebezpečný pracovník. Zdržel se zde asi měsíc. Venkovské hospody U Vlášků, U Samků a U Rudštaků v Šestajovicích byly jen slabou náhradou za pražské krčmy. Když za ním přijel kavárník Ladislav Jančák, podnikli výlet do České Skalice a Babiččina údolí. V Náchodě uspořádal Hašek v hostinci U Beránka dobrovolnou sbírku pro české spisovatele uvržené válkou do bídy. Peníze propil. Pak způsobil v lázních delikt s německy mluvícími četníky, kterým se chlubil, že byl v Rusku zatčen a považován za špióna. Teprve na zákrok jednoho náchodského advokáta se incident podařilo urovnat. (Policejní protokoly tuto příhodu nezaznamenávají. Píseň Když jsme táhli k Jaroměři zůstala ve Švejkovi reminiscencí na tento pobyt.)
    V Praze se neudrží a dále provokuje. Snad aby si dokázal, že ani válečné poměry nejsou schopny spoutat jeho gaminský temperament. Svědčí o tom následující příhoda.
    V listopadu 1914 ruská vojska protrhla haličskou frontu, což pražská veřejnost komentovala fámou, že "v Náchodě se už mluví rusky".Ve společnosti vznikl spor o to, zda noční vrátný v hostinci U Valšů je konfidentem policie. Hašek se okamžitě rozhodl, že se o tom osobně přesvědčí. Ubytoval se v tomto starénm zájezdním hostinci v ulici Karolíny Světlé (dříve Poštovská), a do přihlašovací knihy zapsal: "Jaroslav Hašek, kupec, v Kyjevě narozený a z Moskvy přicházející." Ještě téže noci byl zatčen a odveden na komisařství. Před známým policejním úředníkem zdůvodňoval falešný záznam tím, že se chtěl přesvědčit, zda jsou "policejní opatření stran evidence cizích příslušníků v době válečné řádně prováděna". Pro policii dopadla zkouška dobře, pro Haška hůře. Byl vážně napomenut a odsouzen k 5 dnům vězení. V době od 7. - 12. prosince 1914 znovu pociťuje, jak chutná chleba v rakouském kriminále.( Zážitky z policejního výslechu a zkušenosti z vězení na počátku války se později staly jádrem úvodních kapitol Osudů dobrého vojáka Švejka.)
    Zanedlouho to "s Rakouskem bylo už tak špatný", že si vzpomnělo i na Jaroslava Haška. V rámci příprav na protiofenzívu na haličské frontě povolán před odvodní komisi a přidělen k prvé náhradní rotě 91. pěšího pluku, sídlem v Českých Budějovicích. Před odvodní komisí se chová laxně a podává nepravdivé a neúplné údaje. Tak např. uvádí, že z "jazyků" ovládá pouze češtinu, ačkoli psal a mluvil rusky a německy, hovořil maďarsky, polsky a francouzsky. Stejně lehkovážně přiznává stav "svobodný", ačkoliv nebyl rozveden a byl otcem dvouletého synka.
    V Haškovi se na počátku války ozývá starý anarchista a rebel. Souběžně s tím se projevuje zvážnění, jeho tvář vyjadřuje trpkost a hořkost z osobní tragédie. Zdá se však, že dobře cítí nadcházející změnu poměrů i dosah blížící se historické kolize. Jestliže si někdo myslí, že před odvodní komisí dělal Hašek Švejka a vydával se za blba, hluboce se mýlí. Jeho "revmatismus" byl považován za simulanství a to bylo u českých branců běžné. (Ve Švejkovi použil skutečný příběh Zdeňka Matěje Kuděje, který hrál duševně nepříčetného tak přesvědčivě, že unikl frontě a stal se sluhou u vídeňského arcibiskupa.) Slavný den "asentu" popsal Josef Lada: "K večeru přišel Hašek od odvodu v pravé rekrutské náladě a sotva poděkoval na můj pozdrav, když jsem mu otevíral. Potom kolem mne odcházel nevšímavě do své ubikace a na můj naléhavý dotaz, jak to s ním u odvodu dopadlo, odpověděl mi konečně s despektem, že s každým umazaným civilistou nemluví, a zavřel se v kuchyni, kde si počal svým komickým nehudebním hlasem zpívat vojenské písně. Od té doby se mnou jednal jako s méněcenným člověkem, ne jako se svým kvartýrským, a brzy se také ode mne odstěhoval a do svého odchodu k regimentu už u mne nebydlil."
    O tom, že si uvědomoval i tragickou vážnost historické situace, svědčí věnování, vepsané do knihy Průvodčí cizinců:" Milý příteli Hrnčíři Vašku! V těch dobách truchlivých, kdy mapa Evropy se mění, prý nad vše jiné humor se zde cení. Toť úsudek je trochu nelidský, když humor bývá tragický...A to bude osud tvůj, dál bude Tebe strašit podpis můj- Jaroslav Hašek." Po odvodu se snaží odchod na frontu děj se co děj oddálit. Nejvážnějším způsobem bylo "onemocnění", o němž nás zpravuje Longen. Hašek prý krvácel z nosu tak značně, že musel být převezen do nemocnice. (Z týdenního pobytu ve Vinohradské nemocnici (31. 1. - 9. 2. 1915) se zachoval chorobopis. Diagnóza zní: epistaxe (krvácení z nosu) - a bolesti hlavy. Je nebezpečí, že jsou zachváceny ledviny. Váha 71,60 kg. Nemocný vypije 35 i více sklenic piva denně! Otec zemřel v 63 letech po operaci na chirurgii, matka marasmem v 73letech. Pacient bydlel naposled na Královských Vinohradech, Lužická 23. (Jde o byt E. A. Longena, odkud ho do nemocnice převezli.) Lékař ve Všeobecné nemocnici (podle Lady to byl dr. Trýb, známý brněnský spisovatel) se ho snažili udržet v ústavu co nejdéle. Hašek prý jim utekl, protože nesnášel abstinentní dietu. Pobytem v nemocnici si oddálil odjezd k pluku téměř o 14 dní. (Původně měl rukovat už 1. února 1915).
    Poslední chvíle civilu strávil Hašek v hostinci Na Bidýlku ve Spálené ulici. K všeobecnému překvapení poručil, aby mu přinesli k pití vodu. Byl zprvu zamyšlený, teprve k půlnoci se rozjařil a začal zpívat vojenské písně. Očitý svědek vypráví: "Povykoval, že nás všechny postřílí a potáhne do Budějovic pěšky. Věřilo se mu to stejně málo, jako to, že se opil čistou vodou, zvláště když se zjistilo, že na chodbě k záchodku stavěl mu číšník vždy sklenku slivovice." Druhý den ráno sedl na vlak a jel do Budějovic.
    O pobytu v Budějovicích se vypráví mnoho historek, ale pravděpodobnější je Haškovo vlastní podání. Podle jedné anekdoty přišel Hašek k "supravitě" (superarbitrační komisi) opilý a řekl vrchnímu lékaři nějakou nehoráznost, proto byl poslán ze školy k setnině. Dle jiné verze napsal na dveře vojenského baráku: "Já se tu nic nebavím, v tom baráku smradlavým." Čemu věřit? Hašek popisuje poměry ve škole jednoročních dobrovolníků v povídce Gott strafe Engeland. Velitelem byl horlivý hejtman Adamička, bratr velitele jízdní stráže pražské policie. Ten chtěl vyzdobit učebnu "vlasteneckými" nápisy a přikázal Haškovi, aby jako básník k tomu sestavil nějaké verše. Večer se Adamička zhrozil, když na stěně četl tento nápis: "Zum Befehl an der Wand, Gott strafe Engeland! Herr Gott ist mobilisiert - und mit seinem Name, mit Engeland ist Amen." Autor doznává: "Dostal jsem za ty verše 30 dní smíšeného vězení, vyšetřovali mě dokonce pro urážku náboženství a nakonec mne poslali s tím příjemným "nejbližším bataliónem" na pozici."
    Ze školy jednoročních dobrovolníků v horním patře mariánských kasáren byl Hašek skutečně vyloučen, snad proto, že podobně jako románový Marek chodil po Budějovicích s "marodenbuchem" a navštěvoval četné hostince. Po příhodě s "kankenbuchem" byl přeložen ke kuchyni. Ihned se však hlásil k "marodvizitě" a dostal se do posádkového špitálu, který byl v landvéráckých kasárnách u nádraží v Schnerlingově ulici. (Fotografii z vojenské nemocnice přinesl Světozor dne 30. 4. 1915. Nalézáme tu Jaroslava Haška vážného, zasmušilého, s vouskem pod nosem, jako v dobách anarchistického hnutí. Chtěl tím připomenout svůj bývalý antimilitarismus?)
    Velitel nemocnice Mudr. Peterka mu byl nakloněn a snažil se jej udržet co nejdéle. Přeložil ho proto do rehabilitačního oddělení v baráku na Lineckém předměstí. Tam se Hašek seznámil s redaktorem A. Hetzlem, muzikantem Gáňou Šrámkem a profesorem Bohumilem Šafářem, jedním z překladatelů Rabelaise. Podle Františka Skřivánka docházel i v civilu do výčepu hotelu U Slunce, do hostince U Míčanů, u Novotných, u Žáků a v České chalupě. (Zde také diktoval humoresku Aféra s teploměrem, v níž zachytil prostředí vojenské nemocnice, a povídku Aféra s křečkem, kterou redaktor Skružný otiskl v Humoristických listech.
    Spolu s Vildou Volkem navštěvovali budějovické hospody. Zpívali ruské písně a několikrát je patrola odvedla do kasáren. Haškovy osudy tedy v mnohém připomínají vyprávění jednoročního dobrovolníka Marka. (Také Hašek narukoval v ve skořicovém zimníku a ve vysokých botách, což nebylo nic divného, neboť na začátku války měla rakouská armáda nedostatek stejnokrojů.) Jenže pohodlný pobyt v nemocnici si zkaztil. Zdržel se společností ve vinárně Pod věží. Protože měl obavy vrátit se pozdě v noci do kasáren, vzal jej dopravní inspektor Šat k sobě do Protivína. Tam pobyl Hašek několik dní a pak se vydal pěšky do Budějovic. Stejně jako Švejk z Putimi do Putimi putoval i jeho autor vstříc neznámému osudu. Za Zliví u Protivína ho zastavil četník a po krátké výměně názorů se sbratřili a opili se v hospodě U Ruského cara při císařské silnici. Po tomto "výletě" ( nebyl to však pokus o dezerci?), nezbylo Mudr. Peterkovi než ho odvelet zpátky k setnině.
    Ještě jednou se pokusil o dezerci..Píše o tom ve vzpomínce: "Vyhodili mne na začátku války z důstojnické školy 91. pěšího pluku, pak mně odpárali i ty jednoročácké nášivky, a zatímco druzí moji bývalí kolegové dostávali titul kadetů a fähnrichů a padali jako mouchy na všech frontách, seděl jsem zavřen v kasárenské base v Budějovicích i v Mostu nad Litavou, a když mne pustili nakonec a chtěli odpravit s marškumpačkami do pole, skrýval jsem se ve stohu a přežil tak tři marškumpačky. Pak jsem simuloval, že mám padoucnici, a byli by mne málem zastřelili, kdybych se nebyl dobrovolně přihlásil do pole."
    Jak vidno utekl těsně před odjezdem na frontu ještě jednou.
    Major Wenzel na něj učinil trestní oznámení a proto strávil Hašek cestu z Budějovic do Vídně a dále z Mostu nad Litavou v arestantském vagóně, stejně jako ve Švejkovi. -.
    Jeho vojenské osudy se tedy v mnohém shodují s příběhem jednoročního dobrovolníka Marka. Podle šikovatele Vaňka přišel Hašek k setnině s nelichotivým posudkem: "Haschek Jaroslaus, nach seiner Angabe Schriftleiter-setzer." V závorce prý bylo připsáno (Ein Schwindler und Betrüger). Toto označení se shoduje s pověstnou poznámkou p. v. (politisch verdächtigt), s níž přichází ke kumpanii jednoroční dobrovolník Marek.)
    Když poznal marnost úsilí o dezerci, mění Hašek taktiku. Snaží se dostat co nejblíže k frontě, aby mohl přeběhnout.(Podle Hájka prohlásil ještě v Praze, když bydlel u cestovatele Friče: "Dám se na vojnu a přeběhnu k Rusům".) Ve verších, které 25. února 1915 vpisuje do památníku dceři hostinského U Míčanů, píše elegicky: "A srdce tvé, jež mohlo vřele kdes v rodné zemi milovat, jak utichlo a ztichlo navždy; zničeno všechno, cos měl rád!" Ještě před odchodem z Budějovic vepsal příteli Skřivánkovi jako věnování do knihy Můj obchod se psy tato slova: "Za několik minut odjíždím kamsi daleko. Možná, že se vrátím jako kozácký ataman. Budu-li však pověšen, pošlu Ti pro štěstí kus svého provazu."
    Nemilou vzpomínku měl na Haška budějovický knihkupec pan Svátek. Jednou v povznesené náladě mu autor slíbil, že za 30 či 50 korun nebude dávat vojenské humoresky jinému než jemu. (Když se po válce objevil na trhu Švejk, přihlásil se budějovický knihkupec o svá práva. Hašek mu pochopitelně ani neodpověděl.)
    Zanedlouho měl zcela jiné starosti než psát humoresky pro pana Svátka. Kolem 5. května byl totiž zařazen do pochodového praporu (maršbatalionu), který byl odvelen do výcvikového tábora v Mostu nad Litavou; tím začala jeho osobní, tragická válečná odysea.
    V armádě překonal svou anarchistickou minulost. Na vlastní kůži přesvědčil, že vzpoura, byť sebelépe míněná, nemá naději, když není podporována masou vojáků. Válka se promítla do jeho duše hlouběji, než je ochoten si připustit. Bohém, anarchista a antimilitarista, potýkající se s rakouskou policií, se ocitá v prostředí tuhého vojenského drilu. A to ještě s pošramocenou pověstí, jako superarbitrovaný jednoroční dobrovolník. Měl plnit rozkazy podle hesla: "Maul halten und weiter dienen". V bleděmodré uniformě s "papouškovitými" výložkami pochopil, co je to moderní mocenský systém a jak obtížné je s jeho aparátem bojovat.
    Doba, kdy válka znamenala ryk bitev, cinkot rejtarských palašů a riziko zápolení, je ta tam. Bylo to také nesmyslné, ale byla možnost úniku. Někdo zvítězil, někdo chytře uhnul, jiný padl. Moderní válka nezná vítězů ani poražených. Na obou stranách fronty řádí chaos, vši a úplavice.
    V moderní době se systém zmocňuje jedince totálně, je totiž svou povahou absolutní. Obkličuje ho byrokratickou evidencí, obtěžuje ho opakovanými odvody, cvičeními, hlášením. V dobách konfliktu formuje masy, zpracovává jejich vědomí válečnou ideologií. Tím ho pomalu připravuje, aby se stal kolečkem válečné mašinérie. Vojensko - byrokratický systém, jenž je nadřazen občanským právům a zákonům, proniká všude a působí depresívním dojmem. Za války se lidí zmocňuje strach, beznaděj, pocit obklíčení, z něhož není úniku. "Světodějné" události vystupují i do vnitřního života jednotlivce, zvláště když se neúprosně blíží fronta, dějiště hromadného zániku: úzkost platí od dob první světové války k základnímu pocitu moderní existence. Druhá světová válka rozšířila tento pocit i na dříve tolerované "zázemí".)
    Z Haškova výrazu, jak jej zachycuje snímek z cesty na frontu, čiší smutek a zoufalství. Oči hledí mrtvě do dálky, do tváře je vepsána beznaděj. Jak podstatně se tato tvář liší od usměvavé a groteskně "odlidštěné" grimasy dobrého vojáka Švejka! Kdo tento rozdíl nevidí, nemůže nikdy porozumět hloubce Haškovy ironie.
    V Mostu nad Litavou, resp. v nedalekém dřevěném barákovém táboře Kyrályhidě, poznává Hašek několik postav, jejichž jména i některé charakteristické rysy převzal a umělecky ztvárnil ve svém románu.
    Byl zařazen do 3. setniny 12. praporu, která vedle vycvičených vojáků přibírala i různé "zuwachsy" z trestných rot a arestů. Jejím velitelem byl setník Wimmer, jehož krátce před odjezdem na frontu vystřídal nadporučík Lukáš (psal se tehdy německy Lukas). Lukáš později převzal velení nad celým praporem 91. pluku. Nadporučík Lukáš prý při té příležitosti Haškovi domlouval, aby zanechal pití a Hašek mu to slíbil.
    Podle vyprávění, které podle zápisů šikovatele Vaňka zachytil spisovatel Jan Morávek, byl nadporučík Lukáš přísný, přímý a nebojácný člověk, vědomý si své zodpovědnosti, obávaný a uznávaný velitel. K vojákům byl spravedlivý, ale strohé vojenské vystupování znemožnilo, aby ho podřízení měli rádi. V mnohém to odpovídá Haškově portrétu vylíčenému v románu. Jen jeho vztah k ženám je humorně překreslen. Nadporučík Lukáš byl rodem Pražák, ale nevystupoval nikdy ani jako Čech, ani jako Němec. Jeho povaha mu však způsobovala mnohé potíže, byl pro svoji neústupnost několikrát vynechán při služebním postupu.
    Původní velitel praporu, hejtmau Sagner, byl naproti tomu člověk všemi mastmi mazaný, elegantní a protřelý. Protežoval Čechy, pokud tím ovšem neškodil sám sobě. Nepříliš příznivou charakteristiku podává o něm archív 91. pluku. V duchu vedení války se vojsko chovalo bezohledně a nelítostně i vůči civilnímu obyvatelstvu.
    Rovněž major Wenzel je postavou ze skutečnosti. V zápiscích, které jsou hlavním zdrojem našich vědomostí o tomto období Haškova života, se šikovatel Vaněk zmiňuje o tom, že náhradní prapor, v němž byl zařazen i Hašek, táhl od Samboru po Sokal pod vedením "bláznivého majora Wenzla". V satirikově blízkém okolí vystupuje i kadet Biegler, v románě zpodobený jako ctižádostivý mladík se šlechtickým erbem, na němž je "čapí křídlo s rybím ocasem". Jan Biegler byl velitelem jedné čety 3. setniny. Snad nejpopulárnější záporná postava románu, omezený "poloprďoch" poručík Dub, měl prý předlohu v záložním poručíkovi Mechálkovi, jenž stále opakoval úsloví: "Vy mě neznáte, ale až mě poznáte, vy budete brečet." (Podle jiné verze jím mohl být jakýsi nadporučík Kreibich, o němž Haškovi vyprávěl učitele Jakl z Dolního města. Brněnští by v něm rádi uviděli jazykovědce profesora Františka Trávníčka.)
    Skutečnou osobou byl polní kurát Eybl, v románě Ibl, který se dokonce na setkání s Haškem upamatoval. Románový poručík Dub byl podle Eybla plukovním lékařem a měl velké starosti se ženěním. Lukáš se prý ve Vídni seznámil se svou budoucí nevěstou, sestrou kadeta Bieglera. Také polní kurát Lacina měl "skutečnou" předlohu.
    Neznamená to nic jiného, než se postavy v románě krystalizují u Haška z mlžiny vzpomínek a představ, nikoliv pouze z opozorovaných detailů. Reálné "předchůdce" měly i postavy vojínů a poddůstojníků. Patří sem především autor zmíněných vzpomínek, účetní šikovatel Jan Vaněk, povoláním drogista z Kralup, typický rakouský ulejvák a přítel všech podobných ulejváků. Podobně jako většina týlových poddůstojníků a důstojníků pamatuje při zásobování především na vlastní prospěch. Hašek, jenž byl přidělen k rotnímu štábu, se s ním důvěrně seznámil. Pomáhal mu v kanceláři a brzy se stal pro Vaňka téměř nepostradatelnou silou. (Pobyt v kanceláři setniny a přítomnost ve štábu, kde byl ordonancí, má velký význam pro kompozici románu. Zde se Hašek seznamuje s listinným materiálem, jehož citací demonstruje rozklad rakouského válečného tažení. Jedná se o různé zásobovací předpisy, pokyny a depeše, či propagační tiskoviny).
    V kanceláři setniny se stýkal též se sluhou (čili buršem) nadporučíka Lukáše Františkem Strašlipkou, o kterém se také říká, že byl životní předlohou Švejka. Strašlipka byl mladý chlapec modrých očí (narozen 1890, zemřel 1949), který žádnou zábavu nezkazil. Hašek, Strašlipka a jakýsi Masopust, ptáčník z Malé Strany, tvořili veselý trojlístek a zaháněli smutek a sklíčenost, která se vojáků zmocňovala tím více, čím více se blížili frontě. Na příbuznost se Švejkem se soudí z toho, že Strašlipka rád vyprávěl různé příběhy ze života a anekdoty, začínající úslovím: "To já znal jednoho..." Hašek se o něm zmiňuje i v básni, psané cestou na frontu: Nejstrašnější však z válečné té psoty jsou - Strašlipkovy staré anekdoty."
    Osudy 3. marškumpanie po odchodu z Mostu nad Litavou poznáme ze zápisků šikovatele Vaňka. 27. června 1915 vyrazila jednotka z Brucku po železnici směrem na haličské bojiště. Nechybělo mnoho, a odjela by bez Haška. Ačkoli byl již tři dny před odjezdem zákaz opouštění tábora, chyběl při odjezdu četař Malovec - a jednoroční dobrovolník Hašek.
    Pak se vojska přesouvala přes Raab do Budapešti a z Budapešti na Hatvan, Füzesabony a Miškovec. Vlakem dojeli až do haličského Sanoku. Pochodová linie přesně odpovídá postupu v románu. Autor Švejka dbal úzkostlivě na místopis, aby tím více uvolnil prostor pro fantazii v groteskní a satirické transformaci postav. Haškovu náladu vystihují verše, které psal cestou ba frontu. Postrádají zcela humor švejkovského ladění. Jsou nostalgickou vzpomínkou na domov a na Jarmilu, která s tříletým chlapcem žije u rodičů v Praze a kterou nepřestal mít rád.
    "Tím milejší mně proto každá zpráva
    z milých mně míst; i vyplň přání moje,
    by člověk, když vší naděje se vzdává,
    přec dostal jsem zas jednou psaní tvoje."
    Haškovy "listy důvěrné" nebyly nikdy odeslány a našly svého adresáta až po pisatelově smrti, což je dalším důkazem jeho osobní tragédie. Ze železniční křižovatky Sanok postupoval dvanáctý náhradní prapor na frontu pěšky. Hašek byl mezitím znovu "povýšen", stal se spolu s jednoročákem Bílkem "viehtreiberem", tj. honákem dobytka. Podle vojenských záznamů ho už 25. května 1915 uznala superarbitrační komise za schopného vykonávat jen strážní a lehčí službu. Hašek toho využil a denně se hlásí marod; vykonával službu v kanceláři a při namáhavých pochodech se rád přitočil k týlovým částem.
    Někde u Samboru ho očekávala další funkce. Byl ustanoven "kvartýrmachrem" čili ubytovatelem. (Zde je další paralela s Osudy dobrého vojáka Švejka. V oné části, kdy Hašek opouští štáb setniny, se Švejk vzdaluje z rotní kanceláře, neboť je vyslán jako ubytovatel do kraje pod Felštýnem a upadá do "rakouského zajetí".)
    K roli ubytovatele měl Hašek všechny předpoklady: mluví slušně rusky, zná Halič dosti zevrubně již z dob svých dobrodružných cest a potulek.
    Potom se pochodový prapor vydal ze Samboru na Ščerš a Gologór, kde se setkává s kmenovými částmi pluku. Mezitím je Hašek obdařen další funkcí. Stává se ordonancí neboli spojkou čety.
    Záložní pochodový prapor přibyl do města Gologór 11. 7. 1915 a doplnil řady 91. pluku.(Tam byl teprve Hašek zařazen do 11. kumpanie, jak ubvedl ve svém románu.) Pluk se přesunul na sever k železniční stanici Zóltanka a odtud na Sókal.
    Oblast Sókalu, významného železničního uzlu v Haliči, tvořila důležité rakouské předmostí na východním břehu řeky Bugu, a byla proto stále napadána ruskými vojsky. V ohni těchto útoků se octl i třetí prapor 91. pluku, který byl 20. července navečer vyslán do přední linie.
    Tam překvapilo vojáky peklo, jež si nelze představit ani v nejstrašnějším snu. Nešťastný 91. pluk byl v boji zcela zdecimován. Během týdenního boje ke konci července 1915 ztratila například setnina nadporučíka Lukáše více než polovinu mužů. 1. srpna byl proto pluk poslán do zálohy, do krajiny kolem města Zdzary, severně na březích Bugu. Vojáci, kteří přežili masakr, tam odpočívali a zotavovali se. Hašek zde napsal básně O vších, V rezervě a Pláč gefreitera. Po bojích u Sókalu byl totiž Hašek povýšen na svobodníka (Gefreiter). Je dokonce navržen na stříbrnou medaili za statečnost. V bitvě u Sókalu zajali totiž s nadporučíkem Lukášem houf ruských vojáků. Nemuselo to být žádné hrdinství. Ruští vojáci byli nespokojeni s mizerným zásobováním a dobrovolně se dávali zajmout. Hašek, který znal dobře rusky, dohodl se prý s velitelem ruského oddílu, jímž byl jakýsi profesor z Petrohradu, a převedl dobrovolné zajatce (asi 300 mužů) na velitelství pluku do Sókalu. Haškův návrat v čele zajatců zde způsobil zmatek. Velitel pluku, ztřeštěný major Wenzel, se domníval, že Rusové prorazili frontu, a utekl, strhnuv s sebou celé brigádní velitelství. V archívech 91. pluku existují doklady o tom, že čeští vojáci odmítali položit život "za císaře a jeho rodinu". Mnozí hledali příležitost, jak přeběhnout na stranu Rusů, anebo se dostat do zajetí. Obé bylo spojeno se značným rizikem, navrátilcům hrozila smrt. Každý čekal na vhodnou příležitost. Haškovi se tato možnost naskytla v bitvě u Chorupan dne 24. 9. 1915.
    Ještě jednou osvědčil na rakouské straně osobní neohroženost. 91. pluk byl znovu nasazen na frontu u Dubna dne 11. září 1915. Při ústupu od Pogorelce k Chorupanům převedl Hašek celý prapor přes řeku Ikvu. Vyzvěděl totiž od místních obyvatel, kde je brod, a přispěl tak k záchraně kamarádů. (Za tento čin mu měl být odpuštěn trest tříletého žaláře, k němuž byl odsouzen pro dezerci v Mostu nad Litavou. Této amnestie se však už nedočkal.)
    Spád událostí zachycují zápisky účetního šikovatele Vaňka:
    17. září - Vaněk je s Haškem a s jakýmsi Krejčím, hercem, vyslán na noční patrolu k nepřátelským pozicím. Vrací se však bez Haška, který se ztratil a objevil se u jednotky až druhou noc. (Nešlo už tehdy o nezdařený pokus přeběhnout do ruských zákopů ?)
    23. září. - Fasuje se rum, špek, deky, dvojnásobná dávka chleba a čaje. Něco je ve vzduchu." Podle Vaňka však nic nenasvědčuje tomu, že by se Hašek chystal přeběhnout. Má službu u telefonu a naslouchá pozorně, co hovoří pluk s brigádou. Vaněk bydlí v okopu společně s hornistou Šmídem. Hašek naproti s Františkem Strašlipkou. S nimi je ubytován i pes nadporučíka Lukáše, kterého "zajali" ve vsi Torbowice. Vaněk cítí, že se blíží útok, a prochází zákopem. Pověstný tyran poručík Mechálek zde na stráži usnul.
    24. září - Časně ráno, jakmile vystoupila mlha, objevili se Rusové. Poplach! Hašek, který navzdory rozkazu spal svlečený, prohodí ospale: "Nó, snad nebude tak zle." Lukáš vzrušeně vykřikuje na čtvrtou četu, aby zajišťovala bočně, a dává povel k ústupu.
    Ruská vojska prolomila frontu na úseku bráněném 91. plukem. Je zle. Lukáš se chce domluvit s velitelstvím bataliónu, že úsek obsazený jeho jednotkou byl napaden. Vojáci ve zmatku prchají. Při ústupu Lukáš zahlédne Jaroslava Haška, který se Strašlipkou zvolna vylézá ze zákopu. Hašek si přitom ještě pomalu váže onuce a obouvá boty. Lukáš netrpělivě pobízí, aby si pospíšili, Strašlipka má totiž jeho vak s proviantem. Hašek však odmlouvá: "Já mám oteklou nohu a musím si ji utáhnout, abych mohl lépe utíkat." Pak se oba ztrácejí Lukášovi z dohledu. Dne 24. září ráno se Jaroslav Hašek spolu s Františkem Strašlipkou, se 135 mrtvými, 285 raněnými a 509 nezvěstnými příslušníky 91. pluku rozloučil s rakouskou armádou.
    Na jeho jméno si nechtěně vzpomněl šikovatel Vaněk. Byl totiž povolán k polnímu soudu k výslechu, co vlastně ví o Jaroslavu Haškovi. Ten prý napsal nějaký vlastizrádný článek o císaři Františku Josefovi I.