Můjpřítel Hanuška

    EXKURS
    Zpráva o zadrženi a zatčení
    Pres.: 5.12.1913 Čj.172863
    Byl dne: 4.12.1913 4 hod. odp.
    Jméno: Jaroslav Hašek, spisovatel,1883, ženatý, katolík
    rodem: Praha, 30. 4.1883
    příslušný: Mydlovary, okr. České Budějovice
    bytem: 0
    zadržen: od c. k. strážník Antonín Novotný
    c. k. polic. okr. komisařství V. byl předveden a zatčen: pro bezpřístřeší
    kde: Pod Kinského zahradou
    Se zatčeným následují spisy: 0
    Jeho vlastní věci: 1 haléř, absolutorium, různé papíry, 1 notes, taška na spisy, různé noty, domovský list čj.101, vyd. 5. 4.1910 v Mydlovarech. Corpus delicti: 0
    Popis osoby: postava prostř. obličej kulatý vlasy hnědé oči hnědé nos ostrý zuby zdravé vousy nemá zvláštní znamení nemá
    šat - tmavý šat, bílou čepici
    rodiče: Josef, Kateřina roz. Jarešová
    sourozenci: Bohuslav, manželka Jarmila, roz. Mayer,
    syn: Richard, žije odloučeně
    mluvi: česky, německy, francouzsky, maďarsky, rusky, polsky
    Byl převezen ve věznici dne 4. 12. 1913 o 3/4 na 5, č. cely 15.
    Zatčení bylo nařízeno podepsaným.
    podpis nečitelný
    Pres: 5.12.1913
    Zdráv a chůze schopen
    MUDr. Kvasnička
    (jinou rukou)
    V hostinci 596/III. učinil útratu přes 4 K, a poněvadž nemohl zaplatit, zanechal tam zimník, takže hostinský neučinil trestni oznámeni. Udal, že bydli na Kr. Vinohradech, v Havličkově ulici 56, u vdovy po pastorovi Opočenském, což se prokázalo nepravdivé; neni tam hlášen.
    Jaroslav Hašek - se odevzdává
    s vlastními věcmi Departementu IV. Komisařství V., 4. 12. 1913
    (podpis nečitelný)
    (jinou rukou)
    Dpt. IV. sem ráno 5. 12. 1913 telefonaval, aby tam ihned byly poslány spisy č.156207 (Opočenský a Hašek), že prý je tam Hašek ve vazbě; spisy tam byly ihned poslány a dle zdejší knížky p. koncip. Reichertem převzaty, avšak nyní při spisech nejsou, ač Opočenský a Hašek dosud nesložili pokutu, k níž zde byli odsouzeni.
    Dpt. IV.
    Ku připojení zapůjčených tam spisů 156207
    Komisařství III. 9.12.1913 (2 nečit. podpisy)
    (jinou rukou)
   
    Dostavil se Zdeněk Kuděj, spisovatel, bytem Praha 2, Dittrichova G, a žádá o vydání zadrženého, jehož se ujme a jenž bude u něho bydliti. Jaroslav Hašek budiž napomenut a propuštěn. (jinou rukou)
    Propuštěn 5.12.1913 o 3/4 na 13 hod. C. K. Komisařství III, č.156207
    Jak k zadržení intelektuálního "bezdomovce" došlo, vypráví Kuděj. Hašek šel do Prahy z Košíř, patrně z vily Boženky, kde bydlel u cestovatele Friče. Na Újezdě se zastavil v hostinci, v němž sedělo několik zedníků z nedaleké stavby. Neměli však peníze a hodlali odejít. Hašek nechtěl ztratit společnost a slíbil, že za všechny zaplatí. Později se ukázalo, že nemá ani krejcar. Nechal proto v zástavě kabát. Venku bylo zima a pršelo. Pod Kinskou zahradou potkal dobráckého policajta, který se ho ptal, proč že nemá ani kabát. Hašek si postěžoval, že mu ho sebrali v hostinci. Strážník, pobouřen takovou necitelností, šel věc ihned vyšetřit. Hostinská mu ovšem pověděla, jak se věci mají. Tu strážník, cítě se podveden, Haška zjistil. Když se přišlo na to, že nemá řádné bydliště, zadržel ho pro "bezpřístřeší".
    Druhý den došel na komisařství Kuděj a odvedl Haška k Ladovi do Dittrichovy ulice. Nejdříve se však stavěli na Karlově náměstí u redaktora Viky, zaměstnaného v Ottově nakladatelství. Tam se konala malá porada. Bylo konstatováno, že Haška nelze nechat v takové bídě, ale že nemá smysl mu dát peníze do ruky. Účastníci porady usoudili, že bude nejlépe, když spolu s mladým Ottou, synem nakladatele, ustaví jakousi kuratelu, aby Hašek dostával jen drobnější částky na nejnutnější výživu. Nadace byla stanovena ve výši zálohy na proponovanou knihu dětských črt a povídek. Text kontraktu je psán Haškovou rukou: "Světozor, 5.12.1913. Souhlasím, aby honorář za knížku drobných prací vyplacen byl p. K. Vikovi, Z. M. Kudějovi a J. B. Ottovi. Uznávám, že tito jmenovaní pánové chtějí obnosu takto získaného užíti jedině k mému prospěchu a zříkám se dobrovolně osobního práva na přijímání honorářů. Do knihy dám čtvrtinu nových prací, dosud nikde neotištěných. Prohlášení toto jsem sám napsal a podepsal zcela dobrovolně při střízlivém rozumu. Podpisy: Vika, Kuděj, Otto Jaroslav Hašek."
    Kuratela se dne 27. 3. 1914 změnila v řádnou smlouvu na svazek humoresek, jež vydá Ottovo nakladatelství. Rukopis připravované knížky se přes válku u syna nakladatele ztratil. Karel Vika namísto něho sebral soubor cestopisných povídek Haškových a nazval je Dva tucty povídek. (Svazek vyšel koncem roku 1920, kdy byl Hašek v Rusku.)
    Uvedená událost svědčí o tom, že Hašek, po rozchodu s Jarmilou a po smrti matky se stává opět tulákem. Stejně jako předtím nedbal na domluvy a dobře míněné rady. Věděl své. Žije dál výstředně a nespoutaně, jak si zvykl a jak to vyhovovalo jeho literární činnosti. Objevují se však i příznaky únavy a rozcitlivění. Dále sice žertuje a baví obecenstvo, ale stále častěji vypadává z role. Záchvaty melancholie, skepse a deprese se stupňují; za maskou klauna se objevuje trpící člověk.
    Pro pochopení Haškova citového života jsou důležité jeho povídky o zvířatech. Na jaře 1913 otiskuje seriál prací, jejichž nostalgie a sebeironie vypovídá o trpkém životním pocitu. V povídce O slepičce idealistce zesměšňuje ctižádost a feminismus; v črtě O nejošklivějším psu Balabánovi vyjadřuje sympatie k osamělému, opovrhovanému, navenek ošklivému psíkovi-vyvrheli. Autoportrétu se blíží povídka O spletené rosničce. Ubohá malá rosnička se nemůže přizpůsobit koncertu starších usedlých žab, sborově kvákajících na břehu rybníka. Při útěku z prostředí úšklebků a nepřátelství je chycena do zajetí, kde má prorokovat povětrnost. Ale tam dělá vše obráceně. Ne ze zlé vůle, neumí prostě kvákat z donucení. Teprve když uteče ven, vyleze na nejvyšší větev lípy a v dešti, proti zvykům rosniček, se ozve její svobodné: kvák! Zdá se, že zde Hašek perzonifikuje i svůj vlastní osud, střet s okolím a marnou touhu po svobodě. Wilma Warausová píše, že v té době navštívili s manželem Montmartr. Zábava vázla, čekalo se na hlavní číslo programu. "Konečně přišel Hašek: Půjčte mi šesták. - Od té doby, co jsem ho viděla ve vršovickém bytě, hodně sešel. Rozchod s Jarmilou a se synem mu jistě nebyl lhostejný. Přisedl k našemu stolu a ptal se po Jarmile. Řekla jsem mu, že se má dobře a chlapeček je hezký, je mu podobný. Na Haškovi bylo patrno rozčilení, obvinil Jarmiliny rodiče, že ho se ženou rozvedli a vzali mu syna. Tchán ho vlastně oklamal, slíbil, že ho finančně zajistí, a nedodržel slovo. Dostalo se mi těžkého úkolu hájit starého pána. Pokud vím, nechtěl tříštit rodinný majetek. Žádnému z dětí nedal věno. Jmění se mělo rozdělit až po smrti rodičů. Hašek mne žádal, abych působila na Jarmilu. Ať se k němu vrátí. Nevím, jestli se tehdy hosté dočkali Haškova proslovu. My ne. Na mé přání jsme brzy odešli."
    Toto svědectví ukazuje, že Hašek nebyl tak lehkovážný, jak ho vylíčila anekdotická legenda. Na dně jeho povahy se usazuje skepse a zoufalství. Právě proto upadá do výstředností, jež jsou mu narkotikem, ventilem, jimiž se uvolňuje přetlak depresívních nálad. Proměnilvost a rozkolísanost nálad byla záminkou k pochybnostem o Haškově charakteru. Velmi často se ve sporech a konfliktech, které sám vyvolal, přidával na stranu protivníka, a tím "zrazoval" své bývalé kamarády. Tak ho alespoň vylíčil Longen. Jenže na Haška nelze brát metr jako na běžného člověka. Všechno, i morálka a charakter, je podřízeno nevyčerpatelnému instinktu - tvorbě - spojenému s hledáním nápadů a podnětů ze setkání s pozoruhodnými lidmi. Longen se snaží dokázat, že v Haškovi dřímal běs nenávisti k lidem, zvláště pak k měšťákům, běs, který se v alkoholickém opojení obracel i proti lidem nejbližším. Mluvil však možná jen o sobě.
    Hašek s neomylnou přesností vybírá právě to, co pro své uspokojení a pro svou tvorbu potřebuje. V tom je, pravda, i jistý děs a omezenost geniality.
    V galerii Haškových přátel a známých nenalezneme mnoho básníků a literátů, spíše sochařů a malířů. Nejvíce ho však přitahují lidé výstřední, excentričtí, různí dobrodruhové a světoběžníci. Patřil k nim zmíněný Stáňa Zeman, ale i Richard Šimanovský, Kudějův druh z Ameriky, s nímž se Hašek setkal už jako drogistický učeň a s nímž podnikal veselé výpravy, nejvíce do kořalny U Halánků, kterou nazýval "střediskem české inteligence". Šimanovského otec byl vynálezcem a výrobcem zdravotního čaje proti záduše, kašli a souchotinám, který se prodával pod jménem Březohorské prsní thé Panny Marie Svatohorské. Z výnosného "kšeftu" zakoupil na Vinohradech dům, Hašek prý tam někdy přespával. Pak se starým pánem jel do Prahy na kočárku taženém dvěma strakatými poníky, a byl středem pozornosti.
    K jiným bizarním známostem patřil Ferdinand Mestek (de Podskal), mužík z pražské ulice, s nímž se Hašek seznámil ve Světě zvířat. Mestek byl pozoruhodný tím, že své pohnuté životní osudy dovedl vyprávět s nepohnutou tváří. K údivu známých vyvolával Hašek na Invalidovně reklamu Mestekovu "blešímu divadlu"; stejně bohorovně pomáhal bývalému anarchistovi Sauerovi při pašování cukerínu. Výpočet podivuhodných známostí Haškových tím zdaleka není vyčerpán. Seznámil se s cirkusovým principálem Jaklem i s jeho "zeťákem", zápasníkem z Arény Karlasem. K věštkyni a chiromantce Cleo de Merode, jež se jmenovala jako bývalá milenka belgického krále, zavedl Haška Richardův bratri Karel Šimanovský, který se rovněž zabýval věštbou a astrologií. Bizarní jevy a podivní lidé Haška přitahovali.
    Mezi nejpodivuhodnější známosti patří "Haškův přítel Hanuška". Menger se domnívá, že to byl tulák, zloděj a revertent, jménem Oldřich Zounek. Longen ho nazývá Matýskem. Sauer tvrdí, že to byl Haškův nejlepší přítel. Setkali se prý v zapadlé krčmě v Košířích. (Vysoké lovecké boty, které si Hašek před odchodem od Friče "vypůjčil", prodal Hanuška v Josefské čtvrti. Hanuška prý o tom Sauerovi vyprávěl:
    "Bylo to v Židech v kořalně, zrovna když jsem byl na luftě asi tři tejdny. Víš, byl jsem na Pankráci zaháknutej, třináct májovejch (měsíců) za blbej letňáček (letní byt). Dařilo se mně moc mizerně, kamarádi byli v tahu, tak jsem sám jen tak srabařil; nějaká ta půda, sklep nebo jenom trhačka bylo moje celý živobytí. Rozflákanej jsem byl jako dnes. Tu přišel do tý kořalny Jarda. Říkali mu pan redaktor. Přised si ke mně a nechal nalejt všem. Myslel jsem, že je to ňákej venkovskej prachovej křapík, tak jsem ho chtěl udělat, voklepám ho a von mně zašeptá do ucha: Nech to, kamaráde, tady, pojďme na záchod a máš to pohodlnější; tady by jsi se moh blamovat. Tam mně ukázal všecky kapsy; byly děravý, až na jednu, a tam měl poslední zlatku. Řek, když budu upřimnej a všechno mu řeknu, že mi pomůže. Člověče, čuměl jsem jako vůl, žádnej fízl by si některejch maličkostí ani nevšim, a von furt: Lžeš, je to tak a tak! Vono to vopravdu bylo tak, jak to von vysvětlil. Vod těch čas, kamaráde, Jardovi ani slovo nelžu, víš, vono je to marný; já nevím, jak to je, ale von ti akorát na všecko přijde. Vono se říká, že je učenej a že má dobrou palici, ale sakra, dyť jsou jiný taky učený a jsou to hovada..."
    Podle Haškovy povídky trvalo přátelství s Hanuškou od "bavorského výletu". Na této toulce Hašek onecmocněl s horečkou a tento tulák se ho ujal. Odnesl ho do stohu, vyhrabal lůžko, a přikládal mu obklady. Protože neměl při sobě ani kus hadru, roztrhal svou špinavou košili, namočil ji do vody a udělal svému druhovi "křížový obklad". Pak šel do vesnice shánět živobytí. Za hodinu nebo za dvě přinesl různé hadry, bandasku s mlékem a chléb. To všechno kdesi ukradl. Čtrnáct dní však Haška ošetřoval a sháněl živobytí, čímž mu zachránil život.
    Znovu se setkali kolem roku 1907. "Byl jsem právě vyšetřován kvůli tomu, že při jedné pouliční demonstraci nešťastnou náhodou upadl jeden policejní strážník hlavou na mou hůl. Dozorce vězňů v novoměstské trestnici Hovorka, který byl otcem všech, ve vyšetřovací vazbě umístil mne v oddělení různých živlů. Většinou byli to samí zlodějové ze řemesla. Jeden z nich měl přezdívku Hanuška a nevěděl jsem, že se stane mým přítelem, až když pln soucitu nad mým osudem prohlásil, že až půjde konkařit, že v kbelíku na polévku propašuje mně viržinko. Měl modré oči, dobrácký pohled, usměvavou tvář, a to jsou vlastnosti, při nichž člověk zapomene, že mu hloupá společnost řekne, že jest to unfér spřátelit se se zlodějem."
    Nikdy už asi nezjistíme, zda byl tulák Hanuška postavou skutečnou, nebo jen výmyslem. Je tomu tak s mnoha Haškovými figurami a s různými jeho "záhadami". Zajímá nás, jakou má postava tuláka v povídce roli. Hašnuška slouží ke konfrontaci ubohého, bezprizorného vyhnance s usedlými tatíky sedícími u piva U Fleků. Hanuška prý projevil přání podívat se alespoň jednou mezi "mlaskající české břichopásky, sedící v pivnici U Fleků": "Měl tuto jedinou touhu, jen to jediné přání, podívat se také tam, do zdroje české politiky, ku prameni českých buržoů."
    Zatímco blahobytné měšťácké obecenstvo váhá, zda má vložit do kasičky na ošacení chudých školních dětí pár haléřů, vhodí tam tulák Hanuška celou korunu, svůj poslední peníz, se slovy "ať se mají chudáčkové". Povídka končí elegicky. "Na rohu Myslíkovy ulice šli proti nám dva páni, jeden z nich poklepal mu na rameno (detektiv Hatina) a řekl: Hanuško, půjdete se mnou, už vás hledáme kvůli tomu margarínu.
    Tak jsem přišel o půl jedenácté hodině noční 27. srpna opět o svého přítele Hanušku." Povídka Můj přítel Hanuška i okolnosti s tím spojené odkrývají, co bylo jádrem Haškova sociálního cítění.Nebyla to v žádném případě ideologie, ani nějaká politická koncepce. Člověk lze redukovat na touhu po moci, na bohatství a bažení po rozkoši. Nelze mu však naordinovat radost a vědomí, zrcadlící se v jiných očích. Říká-li Čapek, že člověk je "zoon politikon", tvor politický, myslí se tím zároveň, že je tvorem společenským. Jedině v ohlasu našeho působení lze pocítit štěstí, v zrcadlení svého "já" u druhých cítíme uspokojení. Nejvyšší měrou citu je soucit. Bez tohoto alespoň elementárního sociálního cítění by neměli lidé působit v politice a ve veřejném životě. Být "sociálním" se však nepodaří každému. Překračovat hranice všelidské citovosti nad úroveň pouhé filantropie, objevovat u ztracených existencí onu skrytou "perličku na dně", jak říkal Jakob Boehme, se daří jen velkým tvůrcům. Pro Haška to bylo mravním imperativem, nikoliv jen příkazem plynoucím z obecně přijaté morálky či náboženství..
    To vše vypovídá záhadná postava "tuláka Hanušky". Ať už to byl nebo nebyl Haškův "nejlepší přítel", nebo jen literární vidina, otevírá nám pohled do satirikova nitra a stává se klíčem k jeho pozdějším životním rozhodnutím. Ne z glorifikace lumpenproletariátu, ale z prosté pozornosti k životu a jeho mnohotvárnosti bratřil se Hašek s lidmi, kteří byli něčím zajímaví, kteří si uchovali elemntární jádro lidskosti. Nevadil mu otrhaný zevnějšek, ani nedostatek vzdělání. Neváhal připíjet se zloději a tuláky, budícími ošklivost a pohoršení. Pohyboval se ve společnosti vagabundů, pasáků, prostitutek, zkrachovalých řemeslníčků, které vyhledával a nacházel v reálném prostředí, v zaplivaných a zakouřených krčmách, vinárnách, tančírnách a nočních doupatech.
    Z tohoto poznání roste základní Haškův postřeh: tuláci, kteří ztrácejí z obzoru fiktivní cíle a zájmy, kteří utrpěli příkoří a byli vyřazeni z životního zápasu, kteří se ne vlastní zásluhou ocitli "na dně", zůstávají výraznými lidskými typy. Toho si všiml Jaroslav Durych v bystrém eseji o Osudech dobrého vojáka Švejka: "Přirozená pudová vnímavost pro reálné zážitky jest tu ve specifické českosti podána s radostnou úplností, ale bylo by třeba uvésti ještě mnoho citátů z líčení prostředí tohoto malého českého člověka z pražské periférie, jichž je v knize nadbytek a která ukazují sympatie autorovy k těm drobným pasákům a zlodějům nejen proto, že jsou pronásledováni zákonem, ale pro vlastní půvab a specifické vlastnosti jejich řemesla. Miluje pasáky pro jejich pasáctví, zloděje pro jejich zlodějství, a touto svou láskou takřka očišťuje a pozdvihuje tyto věci, smiřuje s nimi a vyrovnává je s jinými řemesly a živnostmi, jež dřívější řád společenský kladl nejvýše."
    Nejsou tyto vnitřní sympatie k lidem bez rozdílu, citlivý smysl pro rozdílnost povah, pro skrytou tvářnost věcí a osudů, zvláštním rysem Haškova erotismu, komplikovaného, utajovaného a podivuhodně vyklíčivšího?