Pražské dada

    Odchod od rodiny ho roztrpčil na nejvyšší míru. Opět se octl v beznadějném stavu, přespává u kamarádů nebo v Montmartru. Kabaretní vystoupení a bohémské výstřednosti, "úředně" stvrzené pobytem v blázinci, ho neuspokojují. Hašek byl svými přáteli nazáván umělcem života, ale nikdo nechápal, čím je tato pověst vykoupena. Poddával se sice i nadále přítomné chvíli, nechal se strhnout vždy okamžitým nápadem. Ale stavy bujarého rozjaření se střídají stále rychleji s maniakálními depresemi, s hlubokými záchvaty melancholie. V tom byla i příčina jeho pijanství a úniku do prostředí hospodské zábavy. Jeho radost ze života je vykoupena hlubokými propady. To se týká i Haškova pijanství. Nikdy si nenaříkal, nestěžoval na hmotný nedostatek, nehledal u druhých útěchu. A přece v pozůstalosti najdeme i lístek přímo alarmující: "Pane redaktore! Račte laskavě sdělit p. Opočenskému, zdali již jest vypočítán honorář. Jsem opět ve velké bídě."
    Koncem května 1912 učinil pokus vrátit se k tuláckému životu. Snad se chtěl zachránit únikem, útéci před známými lidmi i před tím, co ho trýznilo a skličovalo. Potulky po Čechách, konané v doprovodu starého zálesáka americké prérie Zdeňka Matěje Kuděje, mu mají vrátit pocit volnosti a proměňují se v pravé dadaistické výlety. Jsou se zájmem sledovány širší veřejnosti. Trampoty cestování popsal pak Kuděj v knize Ve dvou se to lépe táhne, pak Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře. Kdo se tím chce prokousat, ať si to přečte. Haškův profil se tu rozplizne ve snůšku rádoby šprýmovných anekdot, bez hlubšího smyslu. Autor spisu Bídné dny hodně slevil na své literární úrovni.
    Referujme však raději o průběhu těchto cest. Nejprve jeli oba přátelé vlakem do Zbuzan, pak šli pěšky kolem Krahulovské šachty k Dušníkám a odtud do Nučic. V Nučicích přenocovali a ráno se dali vlakem do Berouna. Odtud šli zase pěšky ke Staré Huti a k Novému Jáchymovu. Byl horký letní den, a proto se v jáchymovském rybníce vykoupali, pro obveselení přítomných hostů v dámských koupacích úborech, dokumentární snímek poslali příteli Josefu Stivínovi do Práva lidu. (Byl později otištěn též v časopise Svět a Světozor.) Text k obrázku nepostrádá důvtip: "Dvě ztracené existence v tomto úboru oživují poezii v neprobádaných dosud krajích Podbrdska. Příjemné styky s bezpečnostními orgány každodenně." Na druhé straně je Haškovou rukou připsáno: "To jsou následky Svojsíkovy výchovy..."
    Pobyt v Novém Jáchymově si prodloužili výletem na Leontýnov a pak se dali směrem na Křivoklát, Rakovník a Zbiroh. Cílem cesty byla Plzeň, kde chtěli navštívit redaktora Pelanta. (Karel Pelant byl jedním ze stoupenců strany mírného pokroku a v plzeňském Směru otiskl fejeton o Jaroslavu Haškovi. Ten s ním nejprve naoko polemizuje, což je mu záminkou k tomu, aby připomněl ovzduší strany mírného pokroku, a posléze posílá do Plzně v humoristickém duchu psané Dopisy z Prahy.) Pelant je však přijal proti očekávání zdrženlivě. Počestný redaktor se zalekl dvou divoce vyhlížejících tuláků a po několika flámech se nechal před nimi zapřít. Do Prahy přichází od Kuděje zpráva o dalších osudech cestovatelů: "Byli jsme od Plzně hanebně odraženi a cestujeme v nepořádku k Rokycanům."
    Vyčítala-li rozčilená manželka Haškovi, že jeho hospodští kumpáni by kvůli němu nedali kvinde ani lehké holce, jistě poněkud přeháněla. Neplatilo to přinejmenším o čtyrlístku věrných kamarádů, kteří tvořili literární i hospodářskou komunou. Svorníkem jim byl nezdolný temperament Jaroslava Haška. Gustav Roger Opočenský pak poskytl útulek v pohostinném matčině bytě v Havlíčkově ulici( dnes Bělehradská) na Vinohradech.
    Úzký tříposchoďový baráček a malý byt po zemřelém pastorovi s temnou, stísněnou kuchyňkou stal se jim útočištěm i pracovnou. "Scházeli jsme se v nočních hodinách v některé kavárně nebo hospůdce, nebyly-li právě toho dne naše cesty společné, jak se obyčejně stávalo. Tichými uličkami hořejšího Nového Města stoupali jsme k laskavému domu, který nás již očekával. Po schodech ani v bytě jsme již mnoho řečí nenadělali, abychom nebudili lidi, kteří chtěli a potřebovali spát; ráno jsme každý dostali svůj koflíček čaje a krajíček chleba se sádlem (moje matka byla šetrná žena, a dovedla hospodařit s tím málem, co měla) a pak jsme se zase ubírali vinohradskými ulicemi, plnými slunečního jasu a ranního shonu a hluku, dolů do Prahy. Hašek šel obyčejně psát někam do kavárny svou denní humoresku." (G.R.Opočenský)
    Když matka Opočenského odjela na venek ke vdané dceři, nastěhoval se sem přátelský čtyřlístek natrvalo: "První se přistěhoval Hašek (neberte to stěhování doslova); některé prázdniny tu býval i Z. M. Kuděj, také Otakar Hanuš sem chodil přespávat. Úlohu vrchního majordoma zastával nám někdy věrně oddaný Vincenc Diviš, častěji Richard Šimanovský, veselý kumpán a kamarád na slovo vzatý, druh Kudějův z Ameriky a výrobce zdravotního likéru a bylinných pokroutek, který nás jimi obdarovával, když už nebylo nic jiného... Jednou nás překvapil svou návštěvou Franta Gellner, který tenkrát byl tuším již v Brně v Lidovkách a přijel se podívat na Prahu. Našel nás tehdy ve stavu značné sklíčenosti: bylo již odpoledne a naše komuna byla bez zásob, bez peněz a - bez úvěru. Nebylo ani na ty vuřty na paprice, které dovedl tak výborně připravovat Zdeněk, jenž kromě jiných znalostí znamenitě ovládal i umění kuchařské. Trojnásob vítaný host zasmál se naší bezútěšné situaci a za chvíli se již vracel Richard, obtížený uzenářským a pekařským zbožím a hlavně řádným džbánem smíchovského z Hotýlku."
    Družina se proměnila v literární manufakturu, když někdo sehnal nějakou práci, např. výrobu Hynkových Vojenských kalendářů. Rukopis pořídili rukou společnou a nerozdílnou za pouhé tři dny, někdy až dlouho do noci. Hašek s Kudějem psali humoresky, Opočenský lepil veršíčky a Hanuš (syn kapelníka Trnečka) texty k vojenským pochodům.
    V družné zábavě, která je nakloněna k nejztřeštěnějším nápadům, okřívá Hašek po hluboké životní krizi.
    Z nově objevených dokumentů vyplývá, že se Hašek podílel dále na činnosti žižkovského divadla Deklarace, že zde režíroval a hrál, někdy i ženské role, až do listopadu 1912. (Oznamuje tu dokonce vlastní hru Darebák, která však nebyla nalezena a asi ani hrána.) U herce Františka Trnky z divadla Deklarace v Chelčického ulici na Žižkově krátce bydlel. Není známo, jakým byl Hašek hercem, ale zdá se, že těžištěm jeho úspěchů byl spíše kabaret a politická parodie.
    V létě 1912 se vydal ve společnosti herců z divadla Deklarace do povltaví. Navštívil "střed Evropy", to jest Živohošť, Sv. Jan v proudech, Neveklovsko a Sedlčansko. Koncem července se octli bez peněz v Kamýku nad Vltavou. 25. 7. 1912 učinil hostinský Bárta z Kamýku udání, "že redaktor novin p. Jaroslav Hašek učinil tyto dny ve společnosti jednoho pána a jedné slečny dluh 38 korun za stravu, byt a pivo a doutníky po 3 dny a noci, aniž by byli účtovali, a jsou všichni nezvěstní. Prosím o vypátrání, zdaliž jest skutečně redaktorem a kde v Praze bydlí?" C. k. zemské četnické velitelství zahájilo pátrání, podle hesla Čím větší prkotina, tím obrovitější akce.(To platí i dnes.) V zápisu čteme popis zúčastněných: "Domnělý Hašek je asi 28/30letý, 171 cm vysoký, štíhlý, má kaštanové vlasy, vousy žádné, oholený, kulatý obličej, šedé oči, obočí blond, dobře živený, tupý, rovný nos, zdravé zuby, oděný ve světle zelený vlněný šat, šněrovací boty, šedivou čepici a vydával se za redaktora. Druhý byl asi 25/26letý, štíhlý, asi 168 cm vysoký, měl kaštanové, krátce stříhané vlasy, blond knírek, kulatý obličej, dobře živený, modré oči, blond obočí, prostředně velký, špičatý nos, zdravé zuby, měl na sobě světle šedé šaty, šedivou čepici a vydával se za studenta. Ženská osoba je asi 20letá, 160 cm vysoká, štíhlá, má kaštanové vlasy a obočí, šedé oči, malý, špičatý nos, malá ústa, měla na sobě bílou blůzu, šedou sukni, bílý slaměný klobouk s tmavou stuhou, šněrovací botky a vydávala se za sestru Haškovu. Podle údajů Bártových měli pachatelé vzhled inteligentních osob a je domněnka, že dotyční náležejí k nějaké divadelní společnosti."
    Pátrání po bydlišti Jaroslava Haška dává dohromady slušný fascikl. (V záplavě spisů se vytrácí záznam, že hned 30. 7. 1912, po návratu do Prahy, zaslal Hašek hostinskému Bártovi částku 40 K a ten vzal své udání zpět.)
    Hašek se mezitím potlouká po Praze. Pobývá u několika nám neznámých kvartýrských (20. 8. 1912 bydlí např. na Král. Vinohradech č.181, u p. Adamíry) nebo přespává u nejbližších přátel. Všechny udivuje svou skromností a nenáročností. O jeho chování ve svém bytě na Král. Vinohradech píše např. G. R. Opočenský: "Jaroslav byl neuvěřitelně skromný: ani v zimě nespal na pohovce jinak, než přikryt svým zimníkem, pod hlavou starý srolovaný kobereček; polštáře důsledně a rozhořčeně odmítal právě jako přikrývky."
    Letní Praha ho otravuje, podniká příležitostné cesty různými směry, spojené s kabaretními vystoupeními. Byl pozván do zámečku hrabat Dobřanských v Libici, ale vracel se nespokojen. Všude byl na obtíž. Neznámí mecenáši mu koupili lístek do Prahy, ale Hašek jel na druhou stranu. Chtěl navštívit Františka Jiráka, vrchního z Montmartru, jenž působil dočasně v hotelu Firkušný v Golčově Jeníkově. Na nádraží v Německém Brodu potkal bratra svého přítele Julia Schmitta a ten ho pozval k rodičům. To mu přišlo draho, Hašek u nich bydlel několik neděl a nechtěl se hnout. Domů? Vždyť domov žádný neměl. Dělal různé výlety, např. do Chotěboře, kde se ubytoval v Panském domě U Kubánků, na Doubravce navštívil mlýn, kde se prý narodil Ignát Herrmann atd.
    Na korespondenčním lístku z 12.9.1912 ho zdraví do Brodu herecká družina z divadla Deklarace. Podepsána je též jakási Udy Lillin, Kasinotänzerin. Hašek píše do Prahy Egonu E. Kischovi: "Pošli nějaké židovské výrazy, vydávám se za sionistu." Vtipem zahaluje své existenční problémy. Dostavila se též stará tulácká choroba- revmatismus. Hašek, dříve tulák ze záliby, z rozkoše, stává se v těchto letech skutečným "bezdomovcem".
    Jeho intelektuální diskvalifikace se dále stupňuje. 31. října 1912, v době balkánské války, účinkoval například na akademii ženského odboru Sokola v Turnově jako řečník Strany mírného pokroku. Nesplnil však očekávání, publikum nepobavil. Zesměšňoval však dočasné vítězství Srbů a mluvil o ubohých sociálních a hygienických poměrech na Balkáně. Místními Sokoly byl hnán přes celou zahradní restaurací, dokonce prý inzultován.
    Bezohlednost Haškových vtipů, anekdot, jeho ironie, byla mylně považována za cynismus, nechuť k mravním zásadám a idálům. Dokonce i jako projev zloby a nenávisti k lidem. Skepse a ironie, i kdyby byla sebelépe a oduševněji motivována, působí na iluzívní českou povahu alergicky. Hašek se znovu cítí jako vyděděnec, nesmí ani vidět svého novorozeného synka.
    Když se konečně z trapkého potulování po Čechách vrátil, ujal se ho přítel z mládí Ladislav Hájek. Ten si mezitím vzal Fuchsovu Žofinku a po smrti tchána se stal spolumajitelem firmy a šéfredaktorem časopisu, jehož redakce byla nyní na Národní třídě.. Blahobytný, úspěšný podnikatel ujal se o vánocích nešťastného druha."Byl jsem asi dva měsíce ženat, když na počátku zimy v roce 1912 ke mně přišel básník Opočenský: Poslouchej, Jardu nemůžeme tak nechat, vezmi ho k sobě, udělej to nenápadně, poslechne Tě. Může ti vést list a nejlépe by bylo, kdyby mohl tady někde u Vás bydlet a jíst, a musil bys být na něho přísný, nikam ho nepustit. - Promluvil jsem se ženou. Měla ho ráda, získal si ji, když bydlel ve vile Svět zvířat. Sama se zaň přimlouvala. Měli jsme v té době jenom posluhovačku. V pokojíku pro služku nikdo nebydlil. - Smluvili jsme se, že v noci proň zajdu. A později zašli jsme večer do Montmartru. Hašek seděl u dlouhého stolu a přednášel jednu ze svých nesouvislých řečí. Přiběhl ihned k nám. Radovali jsme se ze setkání. - A to já půjdu dnes s Vámi, vyspím se třeba u Vás někde na zemi. - Vzali jsme Haška k sobě. Trpěl skutečně revmatismem.
    Práce v redakci Světa zvířat se ujal nový redaktor s vervou, podobně jako u bývalého šéfa. Také Hájek se choval protektorsky. Brával svého druha do společnosti, povolil nějaké to pivo u Brejšků nebo v Kopmance. (Z té doby pochází onen snímek, kterak Hašek u Brejšků ledoval. Při stávce novinářů se Hašek vsadil s restauratérem, že vydrží celé odpoledne sekat a skládat led z vozu na ulici. Okolostojící čumily častoval prý slovy: "Jen se dobře dívejte, čím se dneska musí živit český spisovatel!" Snímek byl později otištěn i ve Světozoru.)
    Na jaře 1913 chodívali s Hájkem do starobylé malostranské hospůdky U krále brabantského, a když bylo teplé počasí, sedávali na terase Zlaté studně, kde tenorista Leitzer při kytaře zpíval staropražské písničky.
    Když Lada potřeboval humoresku pro Karikatury, musel si Haška od Hájka "vypůjčit"; obvykle pouze na tři hodiny. Tolik času bylo potřebí k tomu, aby došli do Flašnerovy Kopmanky, kde Hašek v útulném prostředí načrtl povídku, vypil dvě až tři piva a vrátil se zpět do redakce na Ferdinandku.
    Jednoho dne však nepospíchal. "Prorazil jsem blokádu," chlubil se s úsměvem a nastěhoval se k Ladovi do Dittrichovy ulice č.6. Provedl totiž Hájkovi nepěkný kousek. V jeho nepřítomnosti si vypůjčil nové jezdecké boty a promenoval se v nich po pražském korze. Nenechal se ujařmit. Zřejmě ho omrzelo dělat nádenickou práci ve "zvířecím" časopise a být vděčný za to, že ho někdo chce učinit "řádným" člověkem.
    V roce 1913 opakují oba přátelé cesty po středních Čechách. Tentokrát směřují do Posázaví, kde hodlali navštívit barytonistu Drvotu, člena Longenova kabaretu. Příběhy z této cesty zachytil Hašek v povídce Český Baedeker a Kuděj jim věnoval druhý díl vzpomínek Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře. Pravděpodobně jeli nejprve parníkem do Štěchovic, zde vystoupili a dali se podle Sázavy na Kamenný přívoz, kde strávili několik dní v obydlí Mistra Drvoty. Odtud se dali přes Ládví do Hrusic; zamýšleli navštívit Josefa Ladu. Toho však tam nezastihli. Vydali se proto podle Sázavy přes Hoření Kostelec, Týnec, Hvězdonice, Kácov a Ledeč na Zruči a odtud až ke Kutné Hoře. Podle Kudějova líčení nešlo o tuláckou pouť v pravém slova smyslu, spíše o jakýsi rozverný letní výlet, spojený s návštěvou známých.
    Při svých pobytech u kamarádů byl Hašek neobyčejně skromný.
    O této vlastnosti Haškově vypráví i malíř Lada, který ho ubytoval v kuchyňce svého malého bytu v Dittrichově ulici. Oba se povahově shodli, krátili si čas hrami a zábavami. Vymýšleli např. neznámý jazyk, skládali společně operu (Lada improvizoval na harmoniku, Hašek vyprávěl libreto Jak Kolumbus objevil Ameriku); na ulici překvapovali kolemjdoucí hlasitými hádkami, přičemž Hašek představoval bohatého a zatvrzelého sedláka, který nechce dovolit, aby se jeho syn Václav oženil s Anežkou, dcerou chudého chalupníka Lady apod.
    Dětinské hrátky zanechaly stopy i na jejich tvorbě. Lada vypráví: "Hašek psal snadno a lehce. Na jeho humoresky bylo opravdu možno si počkat a mohl psát kdekoliv: v tramvaji, v hospodě, v kavárně, ať se tam hlučelo sebevíce. Při všem ještě provozoval jakýsi druh literární ekvilibristiky. Jednou psal v kavárně Union nějakou humoresku a za šesták si mohl každý známý host vymyslit jakékoliv jméno a Hašek ho hned v příští větě použil, aniž porušil srozumitelnost děje.
    Když u mne bydlil, psával obyčejně od čtvrté hodiny odpolední. Sám si to vždy určil, když po jedné hodině přicházel do mé pracovny lehnout si ještě na otoman. Vskutku, přesně ve čtyři hodiny slezl rychle z otomanu a už se dal do psaní. Někdy měl motiv předem vymyšlený, ale obyčejně si jej vymýšlel, teprve když už seděl u stolu. Co bude psát, tím si nikdy hlavu nelámal. Chvilku seděl nehybně, upíraje oči do čistého papíru, a potom začal psát. Psal rychle, bez dlouhých intervalů, tím svým čitelným, úhledným rukopisem až do šesti hodin, kdy pravidelně už bývala humoreska hotova a s ní pak rychle spěchal do některé redakce, aby ji proměnil za bernou minci. Hašek dával přednost vyplacení honoráře z ruky do ruky třebas s určitou ztrátou, raději než by čekal až po otištění, kdy se teprve vypočítal honorář podle řádků."
    Méně s Haškem pořídili ti, kdo to mysleli "vážně" a chtěli ho polepšit. Takový záměr měl přírodopisec a cestovatel A. V. Frič, u nějž Hašek nějaký čas ve vile Božence v Košířích bydlel. Exotické prostředí, jímž byl cestovatel obklopen, Haška lákalo. Skamarádil se i s pravým jihoamerickým Indiánem kmene Čomakoko, kterého Frič přivezl z jedné své výpravy. Praví se, že Frič Haška jednou zavřel, opatřil zásobami a nařezal mu asi 500 bílých čtvrtek, aby mohl psát. Když se vrátil domů, byl vězeň pryč. Čtvrtky, prázdné a nepopsané, byly složeny do papírových lodiček, které byly rozestavěny po nábytku.
    Změnil se v průběhu let Haškův vztah k literatuře? Podle Sauera Hašek beletrii, tj. romány a poezii, v té době už nečetl. Dával přednost odborným příručkám, archeologickým knihám o původu člověka, vědeckým pojednáním. Zná Heverochovu Nauku o podivínech a lidech výstředních, obírá se misionářskými cestopisy, zajímá se o astrologii a chiromantii. Nezřídka otevírá stránky Ottova Slovníku naučného, špendlíkem vyhledá nějaké heslo a napíše podle něj humoresku, vyšperkovanou "vědeckými" detaily. "Byly to recepty z kuchařky, které vášnivě četl. Byl to katechismus a slabikář pro nejmenší děti obecné školy, který někde sehnal a v němž jsem jej viděl často pohroužena.
    Miloval kritiky pana Sekaniny v Národní politice, která byla vůbec jeho oblíbeným listem. Sám tvrdil se zcela vážnou tváří, že na něho z vyšší literatury působí nejvíce Yvonna (pseudonym Olgy Fastrové) a Pavla Moudrá. Měl politický rozhled, neboť se vždy informoval o současné politické situaci z listů nad jiné povolaných: z odborných Listů obuvnických, z Listů koželužských, z pivovarského časopisu Kvas a z Hostimila. Nad biblí se vždy dobromyslně usmíval a byl jejím volným vykladačem. Četl zuřivě Brehmův Život zvířat a Kronenzeitung, který mu byl milý svými zprávami o podrobnostech života korunního prince Rudolfa. Ale nejmilejší jeho četbou byly inzeráty v Národní politice. Těm věnoval mnoho času a obíral se jimi vždy důkladně. Díval se do rubriky Dopisy, hledá-li ještě Irča Lexu, nebo nezamilovala-li se do něj nějaká ,dáma s velurovým kloboukem." Pak býval vždy zklamán: četl Nabídnutí k sňatku, Věci obchodní, Byty a velmi rád četl nakonec Všeobecného oznamovatele."
    Princip hry je Haškovi současně i principem tvorby. Proto tuto hru rozvíjí s vervou a s plnou vážností. Lada tvrdí, že prý od něj Hašek jednou "koupil" na sv.Josefa jeho svátek: "Tak jsme se domluvili, že mi Hašek dá za můj svátek 10 korun a plácli jsme si. Potom jsem hned Haškovi přál všechno dobré a on si šel vzít lepší kravatu. A vůbec se choval jako člověk, který má svátek: od listonoše přijal poštu a zabavil všechny mně adresované pohlednice a přání k svátku; zabavil také bábovku, kterou mi ctí a darem přinesla správcová domu. Dal si také v restauraci lepší oběd a hned potom jsme se dali na potulky kavárnami a hospodami. Všude Haškovi přáli všechno nejlepší, hostili ho cigáry i kávou s rumem, pivem i vínem; hráli mu na klavír i na tahací harmoniku; zpívali mu a tančili s ním tehdy oblíbené tango, zapalovali na jeho počest bengál; stříleli z kapslových pistolek a čertví co všechno ještě.
    Hašek zářil a pořád mi jen šeptal: Takhle se slaví svátek! Ty bys to byl jistě neužil a ani koza by při Tvým svátku nezamečela. Po půlnoci jsme se dostali ještě do vinárny Petříkovy, kde jakýsi Haškův ctitel objednal na jeho počest deset lahví mělnického vína. Ale z těch už Hašek ani nelízl předně proto, že po půlnoci už neměl svátek a za druhé vůbec neměl právo na nějaké dárky, protože mi svátek nezaplatil! Když jsem to řekl Kudějovi, že Hašek slavil svátek na dluh, rozpálil se spravedlivým hněvem a rychle zabavil ze všech dárků, co se ještě dalo. Marně mi Hašek nabízel těch deset korun: já je nepřijal a žádal zpět pohlednice, bábovku a všechny osobní gratulace, jež přijal. Musil mi je odříkat všechny, tak jak je od rána až do půlnoci přijímal, a dal jsem si dobrý pozor, aby z některých přání něco nevynechal pro sebe - pokud jsem se ovšem na to pamatoval. - Zdá se mi vlastně, že jsme ještě neměli dost rozumu."
    K jeho radostem života patřilo též kuchtění: "Nezapomněli jsme ani na obvyklou vyšívanou kuchařinku nad plotnu s nápisem Dej kuchařce do kuchyně, chceš-li míti plnou vůně! - S nápisem však nebyl Hašek spokojen, brumlal, že je to mdlé, a musí prý to nějak zkombinovat s heslem: Dej krávě do drštky, vona dá do dížky! aby to přece bylo trochu jadrnější...Vařit tedy uměl opravdu skvěle! Měli jsme k tomu knedlíky, na něž Hašek zadělal na jednom z mých starších kreslících prken".
    Ani v nejhorší situaci života si Hašek nedal vzít živelnou radost ze života, jež je spojena s uměním hodně vidět a svobodně žít. Svou představu prosazoval a hájil sice impulzívně, ale zato důsledně. Razance, s níž vždy unikal ze skličujících poměrů, připomíná přírodní živel. Jeho tvorba se nikdy neřídí záměrem, směrem, odmítá předem přijaté kompoziční a stylové konstrukce. To všechno má totiž v krvi, vládne perem a jazykem sice intuitivně, ale s naprostou jistotou a sebevědomím genia. Z jeho prací vyvěrá energie, hravost, radost, která překonává literární formu. Není jisto, zda byl básníkem "prokletým", i když leccos z jeho života tomu nasvědčuje. Ale faktem zůstává, že tragické okolnosti životní v sobě dovedl přemoci a proměnit v obveselující komické efekty.
    V průběhu první světové války realizují velkou obrodu v umění švýcarští dadisté. Také oni vycházejí ze hry, povyšují náhodu, banalitu a negaci světa na základní princip tvorby. Popřením tvůrčí kazuistiky reagují na krach jedné etapy evropské civilizace. Dadisté objevili kouzlo náhody, osvěžili uměníí půvabem nevědomosti. Žvatlavým "dada" manifestovali svou obrodnou roli v dějinách umění.
    Za několik let se v Curychu zrodí manifest, který tuto provokativní "nevědomost" včlení do moderního umění: "Spát na břitvě a na blechách v říji, cestovat v barometru, chcát jako pinkalinka, dělat vylomeniny, být idiotem, brát sprchy svatých minutek, být bit, mít vždycky poslední štych, křičet opak toho, co říká druhý, být reakční místností a lázní Boha, který každý den bere lázeň v nás společně s čističem stok, toť život dadaisty." Tento směr se nazývá dadaismus a jeho prorokem je Tristan Tzara.
    Nikdo z nich pochopitelně nevěděl o rozverném bohémovi a lidovém humoristovi z provinciální Prahy. A přece právě Hašek byl dadaistou ještě před tím, než byl dadaismus ve světě uznán. Jenže zde nebyl nikdo, kdo by to pochopil.