Nová hvězda:Kabaret!

    Milovníci nevázané bohémské zábavy četli na jaře 1912 za okny Zvěřinova hostince, který přesídlil z Vinohrad na Újezd ke smíchovským kasárnám, tento plakát:
    UMĚNÍ Z DIVADLA
    Strana mírného pokroku v mezích zákona, pozorujíc marné pokusy našich divadel něco kalého zahráti, rozhodla se sama podati ruku umění a
    přinésti obecenstvu tvorbu dramatickou směrů úplně nových.
    Strana mírného pokroku v mezích zákona učiniti to může tím spíše, že ve svém středu hostí vynikající dramaturgy i herce vysokých kvalit, a vystoupí na veřejnost ve čtvrtek dne 27. 3. v divadelním sále restaurace Zvěřinovy na Újezdě proti akcízu kusem
    HORA OLIVETSKÁ
    ANEB
    VÝPRAVA ČECHŮ V JERUZALÉMĚ
   
    Veliká hra výpravná, místy též drama o třech aktech. Sepsali: Jaroslav Hašek, František Langer, Josef Mach. Autoři hrají. Děj v Jeruzalémě za doby současné.
   
    Kabaret byl v předválečných letech novou vymožeností v oboru divadla a zábavy. Každý nový jev v umění se vrací k syrovému životnímu základu a k pramenům tvorby. Někde to je literární "periférie", oblast pokleslého vkusu a "lidové zábavy". Spolu s obratnými diletanty, řemeslníky a dobrodruhy lákal kabaret umělce, kteří se ne vlastní vinou octli na dně. U kolébky českého kabaretu stáli Karel Hašler, vyloučený člen Národního divadla, nedostudovaný právník Jiří Červený, technik Eda Bass a malíř Pittermann, uměleckým jménem Emil Artur Longen. Vedle nich se objevuje lidový humorista Jaroslav Hašek.
    Autor na plakátu připomíná, že obecenstvo bude překvapeno "tvorbou dramatických směrů úplně nových". Kaberet nejen že konkuroval repertoáru "kamenných divadel", ale zatlačoval i dosud populární hospody se "zpěváčky". I lidová zábava si žádá ducha a nemůže se natrvalo spokojit s otrlým hospodským komediantstvím. Kabaret jako nový typ umění k nám přišel z Paříže přes Německo. V pařížském kabaretu Rudolfa Salise Chat noir (Černá kočka) účinkovali význační francouzští literáti té doby: Zola, Rops, Daudet, Copée, P. Adam, Fr. Mistral a vznikaly zde verše a popěvky, ironizující současné poměry v politice a v umění.
    V Praze musel zápasit s dohasínající slávou zpěvních síní, v nichž kralovali oblíbení komikové a zpěváci: Rak, Šmíd, Tichý, Zeffi, Sodoma, bratři Hartmannové aj. Typem kabaretu, který se přizpůsobil této domácí tradici, využívaje sentimentálních staropražských nálad, byl zpěvní a hudební kabaret Hašlerův v Lucerně a v Rokoku.
    Na tradici literárního kabaretu navazovala Červená sedma, ale i ta časem podlehla komerčnímu tlaku a přizpůsobila se domácímu vkusu.
    Kabaret bohémské literární a herecké družiny Haškovy má zcela zvláštní postavení. Je to vysoce intelektuální produkce, jež má ráz dadaistické hry a dětské bezprostřednosti. Začalo to vlastně už na schůzích strany mírného pokroku, ačkoli strana byla spíše politickou parodií a neměla na zřeteli vlastní dramatickou tvorbu. Hrálo se obyčejně v hospodském sálu na nízkém podiu, u něhož stál klavír. Ani diváci se nepodobali divadelnímu obecenstvu. Chodívali sem denní návštěvníci hostince, nebo známí a přátelé, kteří se o představení dozvěděli z ústního podání nebo z novin. Zpočátku, když se hrálo ještě ve Zvěřinově restauraci, byli spoluautory aktovek vedle Haška i básník a obratný veršotepec Josef Mach a František Langer, který tehdy ani netušil, že jednou stane uznávaným dramatikem. Vítán byl i přínos jednoho ze zakladatelů strany mírného pokroku Eduarda Drobílka.
    Byla to legrace, těžící z narážek na literární a politické aktuality. Návaznost těchto produkcí se Stranou mírného pokroku je zřejmá. Ve hře Hora Olivetská vystupuje prof. Drtina s tezí, že "pokrok se jen bez násilí děje". Hry jsou prosyceny touž ironií, jako Haškovy volební projevy. Hlavní postavou je literát Quido Maria Vyskočil. Zápletka jiné hry se točí kolem obrazů Alfonse Muchy a kolem tehdejší aféry s krádeží obrazu Mony Lisy. V dalších hrách vystupují i politikové a veřejní činitelé: profesor Masaryk, prof. Drtina aj. Jindy je satirické ostří zakryto fyzikálními názvy: Pevnost a Pružnost. (Postava dobrého vojáka Švejka svědčí o tom, že už v roce 1912 byl Švejk značně populární.) Kabaret dostal později jméno U bratří Makabejských, neboť se nešetřilo ani biblickými náměty a paralelami. Bohémská družina si dávala různá jména, jako např. Bratrstvo Jana Mydláře, kata měst pražských aj.
    Součástí programu byly i Haškovy "osvětové" přednášky. Na jednom ze zachovaných plakátů čteme, že "redaktor Světa zvířat Jaroslav Hašek vystoupí s přednáškou O svatých ze stanoviska národohospodářského. Dotazy, diskuse a slušná polemika jsou vítány. Po vyčerpání programu následuje "neděle". Hašek vystupoval i jako konferenciér, čerpal ze svých kynologických zkušeností, hovořil znalecky "o výcviku policejních psů", srovnávaje drezúru zvířat s "policejními špicly" a pod.
    Když v dubnu 1912 konal přednášky u Zvěřinů, kteří mezitím přesídlili na Smíchov ke hřbitovu, byl Hašek řádným členem Longenovy kabaretní družiny, která vystupuje v tehdy populárním Montmartru v Řetězové ulici, nebo v Kopmance v ulici Templářské, poblíž kostela svatého Jakuba. Vzkřísit kouzlo těchto populárních bohémských krčem se už asi nikdy nepodaří. Jejich půvab byl spojen s mládím generace před první světovou válkou. Montmartre si zařídil známý pražský zpěvák Josef Waltner. Uprostřed staroměstských hospůdek měl jeho podnik nejlepší předpoklady, aby se stal střediskem umělecké bohémy. Byl vhodně umístěn v zapadlé Řetězové uličce, v domě u Tří divých. Místnosti vybavil malíř V. H. Brunner odvážně erotickými kresbami, František Kysela přispěl malbou, v níž se skrývala parodie na nastupující kubismus. V programu vystupovali herci a zpěváci, kteří sem docházeli po představení. Časem angažoval Waltner stálé účinkující z řad nezaměstnaných herců; mezi nimi byli E. A. Longen, Xena Longenová, zpívající tehdy oblíbené šansony pařížských apačů, tenorista Jan Leitzer, barytonista Drvota aj. Chodili sem i členové královéhradecké studentské skupiny Červená sedma: Červený, Balling, Dréman, Hvížďálek. Nechyběl přirozeně ani nerozlučný čtyrlístek, Hašek, Opočenský, Kuděj, Hanuš.
    Hašek byl v Montmartru nejen denním, ale dokonce i nočním hostem. Nezřídka tu i přespával na plyšovém sedadle v některém zastrčeném koutě. Majitel i vrchní číšník s ním měli různé zkušenosti. Hašek sem obvykle zakončoval svou obvyklou noční pouť, na černou kávu, když byl předtím v náladě. "Dostal-li se po několika pivech do podroušeného stavu, napřed málomluvný, začal rozvazovat, rozpovídal se, byl veselý, sdílný, spokojený a byl nejpříjemnějším společníkem. Jestli ovšem včas nepřestal a vymetal už několikátý lokál, býval hlučný, hádavý a nebezpečný svému okolí, ovšem jen tím, že nejistýma rukama vyšplichoval pivo okolo sebe. Josef Waltner, svědek nadmíru povolaný, protože Hašek často v jeho Montmartru končíval ráno své putování, ho dodnes obdivuje, že v souboji s alkoholem skoro nikdy nepodlehl úplně," vypráví očitý svědek. Někdy si Waltner přál, aby umělci dělali program za večeři. Hašek se vzbouřil a choval se po svém. Vracel se například jednou ze svých toulek po Čechách, usedl na pódium a začal si před obecenstvem, které očekávalo bůhvíjaké šprýmy, pomalu zouvat boty a pečlivě rozvazovat špinavé onuce. Po takových excesech majitel Haškovi vstup do podniku zakázal, neboť jeho chování prý uráží slušné hosty. Hašek však k Montmartru lnul "jako dítě k matce" a nedal se odradit. Bylo až dojemné, když stál v noci před podnikem, přecházeje i v dešti a nepohodě po ulici, dokud se nedočkal vlivného přímluvčího, který ho dovnitř propašoval.
    Byv vyhoštěn z Montmartru, uchyloval se do starobylé Kopmannky v uličce Templářské, kam kvůli dobrému velkopopovickému pivu a hostinskému Karlu Flašnerovi chodili mnozí populární umělci. Za Haškem se trousili Na Balkán (tento název dostala Kopmannka v době balkánských válek) jeho nejvěrnější přátelé, literáti a malíři. Komické výstupy a přednášky se tu střídaly s hudebními produkcemi, když k pianu usedal oblíbený skladatel sokolských pochodů Karel Pospíšil; jindy rozbouřil klávesnici domácí pianista Hahn. Hašek se ujímal slova o přestávkách. Hovořil o svých toulkách "střední Evropou", jak říkal cestám po Čechách, které podnikal se Z. M. Kudějem. Jako "pěstitel balkánských vztahů" zesměšňoval rakouskou velmocenskou politiku, aby dokázal, že neztratil styk s aktuálními událostmi.
    Ještě roku 1913 zvou pražské Zajímavé noviny své čtenáře do kabaretu Nirvána v restauraci Na Balkáně. Referent lituje, že již "opadává veselá nálada, kterou tam dříve vyvolávali přední naši literáti Hanuš, Hašek, Opočenský. Zůstal pouze neúnavný a první náš básník a humorista Jaroslav Hašek, který večery zachraňuje."
    Haškovo působení mělo téměř profesionální úroveň, což potvrzuje i František Langer: "V Kravíně viděli voliči před sebou skoro kabaretního kandidáta. Hraje svou řeč s pokukováním po posluchačích a s podšitým úsměvem na zardělé tváři, každou úspěšnou reakci kvituje a podporuje úsměvem ještě širším, a je viditelně šťastný, vyvolá-li pořádnou salvu nespoutaného chechtotu. Obyčejně jej nechává vybouřit a využije chvilky, aby se osvěžil pořádným douškem. Jindy hraje smrtelnou vážnost politického řečníka a věci naprosto lhostejné pronáší zvýšeným hlasem, provází je fanatickým tlučením do stolu, rozmáchlými gesty a vyzývavým i přísným rozhlížením se po obecenstvu, zda se někdo odvažuje namítat něco, jak by právě pronesl nejradikálnější pravdu nebo vyslovil největší objev. Využívá plně své výhody osvědčeného humoristy, proto se nijak neostýchá a dopřává si dost času a rozběhu, který místo aby nudil, se proměňuje v obecenstvu v napjaté očekávání, cože tím řečník chystá a co z toho vyleze. Hraje rád a hraje si rád a je zřejmé, že mu tato role poskytuje dokonalý požitek."
    Vystoupení se odbývala při běžném provozu hostinské živnosti a při stolním zařízení. Herci museli nejprve vytrhnout posluchače z mátožné, pivní nálady, přehlušit šum hostince, zaujmout a popřípadě rozesmát. Moment kontemplace je nahrazen tvůrčí ekvilibristikou, s bezprostředním ohlasem a účastí publika. To Haškovi vyhovovalo, potřeboval slyšet potlesk a okamžitou reakci obecenstva. Přitom je současně hercem i autorem, demonstruje nápad a tvořivou činnost v akci. V dobách avantgardního divadla se tomuto způsobu začalo říkat "inspirované herectví", ještě později v letech šedesátých "autorské divadlo".
    Po velkém úspěchu v Montmartru a Na Balkáně, kde šlo o známé prostředí a dosti kompaktní bohémské obecenstvo, účinkuje jako konferenciér profesionálně s kabaretní družinou Longenovou v Praze i na zájezdech, např. v Plzni. Jakkoli jeho vystoupení kritika přijala blahosklonně, vylíčil je Longen jako naprosté fiasko. Hašek prý se choval lhostejně a chvílemi jakoby zapomínal, že je na scéně. Přednášel o choleře a o následcích této nemoci s takovou vědeckou důkladností, že několik posluchačů muselo z ošklivosti odejít ze sálu.
    Na svá kabaretní vystoupení byl neobyčejně pyšný, i když je snad poněkud přeceňoval. Chyběla mu totiž reprodukční kázeň, která je nutná při profesionálním kontaktu s obecenstvem. Tak aspoň hovoří E.A. Longen, který si ho po této stránce více všímal. Hašek zůstával i na jevišti sám sebou, bez zájmu na hereckém účinku, nemínil se podbízet mimikou či grimasami. Mohl-li však uplatnit nějaký originální nápad či aforismus, nahrazoval jimi herecké gesto.
    Hašek velmi nelibě nesl, když se někdo vyjádřil o jeho hereckých schopnostech nepříznivě. Viděl v tom jen konkurenční zášť. Ostatně těžko říci, jak by jeho vystoupení byla přijat dnes, v době, kdy se náhoda a inspirace staly předpokladem vystoupení. Z toho, že Hašek miloval kabaret, jako scénickou verbální improvizaci, usuzují někteří, že v jeho psychice bylo cosi hereckého. Eduard Bass to formuluje jako tzv. herecký paradox: "V Haškovi byli vždy dva lidé. Jeden si dělal blázna a druhý se na to díval. Ten druhý Hašek, jemuž jen málo lidí dovedlo pohlédnout do tváře, uzřel se strašnou jistotou nicotnost lidského života, a poznav ji, snažil se ji popřít, umlčet, obejít, obelstít šprýmy, které dal provokovat oním Haškem prvním. Jeho velkolepá komedie byla tragická."