Strana mírného pokroku jde do voleb

    Nedlouho potom, co vznikl náčrt Švejka, dochází k vrcholnému rozkvětu Haškovy parodie a mystifikace ve Straně mírného pokroku v mezích zákona. Bezprostředním podnětem k totmu "politickému" vystoupení bohémy byla zdánlivě nepatrná událost: doplňovací volby do říšské rady v 10. vinohradském okrese, jež byly stanoveny na půli června. Dějištěm se stal nevelký podnik pana Zvěřiny v Korunní ulici na Vinohradech.
    Nápad prý pochází od Haškova druha a úředníka pražské Techniky Eduarda Drobílka. Zvěřinova hospoda byla pro něj do jisté míry podnikem rodinným. Drobílek totiž zamiloval do dcery hostinského Boženky. Majitel měl více dcer a proto se tu žertovně říkalo U šesti stehen. Navíc čepoval pan Zvěřina řízné pivo a měl smysl pro zábavu mladých hostů. Sídlil nejprve v zahradě za Národním domem na Vinohradech, později se usídlil na místě starobylého Kravína. (Na tomto místě byl statek už ve XII. století, později výletní restaurace a taneční sál.)
    Před volebním obdobím čekala pana Zvěřinu tvrdá konkurence. Všechna protější nároží byla obsazena již zavedenými podniky, v každém byla volební kancelář nějaké strany. Konaly se zde schůze, střídali agitátoři a kortešové, vařil se "volební" guláš, vše k rozvoji politického ruchu a k prospěchu hostinských živností. V této chvíli připadl někdo na myšlenku založit novou stranu, která by pomohla zvýšit zájem o dosud "nepolitický" hostinec pana Zvěřiny.
    Podle Františka Langra byl iniciátorem této parodie Eduard Drobílek,jako organizátor a vtipný komentátor. Není divu, že se kolem něho a Haška soustředila skupina bohémských štamgastů: Ing. Kún, psychiatr dr. Foerster, překladatel Gottwald, básníci Josef Mach a Luis Křikava, dramatik František Langer a jiní. Na volební a politickou činnost, míněno ovšem ironicky, byl nejlépe připraven Jaroslav Hašek. Byl to vtipný novinář a glosátor politického zákulisí. V jeho tvorbě se už dříve objevují určité náznaky parodie na českou politiku. V pamfletu Schůze politického klubu strany státoprávní, který sepsali společně s anarchistou Václavem Křížkem, se objevuje formule "mírný pokrok v mezích zákona". Výraz "pivní politika", který charakterizuje nejen prostředí, ale i charakter tehdejší politiky, nalézáme ve verších věnovaných stolní společnosti Želva už z roku 1906:
    "Vzdělanost, páni? Hlavní věcí pivo.
    Rád chodím tam, kde hlučno je a živo...
    Náš národ kostel, v kterém hoří svíce,
    té svíčky jméno Velké Popovice...
    Bud Želvě zdar! Nechť na Karla si zvyká,
    já hodně piji - toť má politika."
   
    Není divu, že to byl právě Jaroslav Hašek, kdo mohl stanovit program nové strany a rozvinout jej směrem. Byl také okamžitě vyvolen jako poslanecký kandidát a podařilo se mu přesvědčivě zdůvodnit název, skládající se ze slov "mírný", "pokrok", "mez" a "zákon", což sjednoceno v jediný celek, udávalo rámcový program strany. Zásluhou vynikající řečnické pohotovosti svého kandidáta získala neobvyklá hospodská zábava širší ohlas a popularitu. Při Haškových projevech se vystřídali příslušníci bohémy, kamarádi anarchisté, spisovatelé, malíři i náhodní zvědavce. (Po volbách se sem zapadli osvěžit Haškovou ironií i propadlí kandidáti Škatula a Viktor Dyk.) Strana mírného pokroku se stala i senzací Prahy; vedle všudypřítomného reportéra E. E. Kische a žurnalisty Arna Laurina zavítal prý do Kravína v doprovodu Maxe Broda i tehdy zcela neznámý mladík noblesního zevnějšku - Franz Kafka.
    Strana měla tedy program, zvolila výkonný výbor, ale i hymnu, hbitě sepsanou Josefem Machem. Zpívala na počátku každé schůze a nápěv byl vzat podle známé anarchistické písně Milión paží v tmách se vzpjalo:
    "Milión kandidátů vstalo,
    by oklamán byl dobrý lid,
    by voličstvo jim hlasy dalo,
    prý ochotně je chtějí vzít.
    Nechť prudký pokrok chtějí jiní,
    násilím zvracet světa řád;
    my pokrok mírný chceme nyní,
    pan Hašek je náš kandidát! Atd.
   
    Haškovy řečnické výkony charakterizuje Frant. Langer: "V neděli večer byl hostinec plný. Sešlo se množství našich známých, kumštýřů, novinářů, bohémů, ale také slušných občanů z přilehlých ulic, které zlákalo známé jméno Haškovo nebo jméno neznámé politické strany. Hašek se dostavil čistě umytý a střízlivý a hodinu před začátkem, jako celý ústřední výbor. Úderem osmé byla výborem zapěna slavnostní hymna Milión kandidátů vstalo a po ní dr. Grünberger zahájil schůzi podle všech formalit, které jediný z nás znal, a obřadně představil voličům osobu kandidátovu.
    Potom spustil Hašek. Vylíčil se sám v nejpříznivějších barvách jako nejvhodnější kandidát na poslanecké křeslo a na poslanecké diety za okres Královské Vinohrady, vykládal svůj program se spoustou slibů a reforem, tupil jiné strany, podezříval protikandidáty, všechno jak se patří na řádného uchazeče o takovou důstojnost. Dr. Grünberger, který schůzi řídil, ji občas přerušoval na pět, deset minut, aby si řečník mohl jít ulehčit a číšník roznést nové pivo. S těmito pauzami a s odpověďmi na dotazy a na námitky Hašek mluvil dobře tři hodiny...
    Plakáty vylepené v oknech před každou schůzí hlásaly, jak naše strana číselně vzrůstá po tisícovkách a o čem že bude Hašek večer mluvit. Ten se ovšem podle toho neřídil a mluvil, co ho napadlo. Někdy se dost obstojně držel nějakého tématu, jindy skákal z jednoho na druhé, někdy to bylo zbrusu nové, jindy opakoval, s čím měl už dříve úspěch nebo nač už narazil v nějaké své povídce.
    Celkem jsme vyslechli řeči o různých světcích, o boji proti alkoholismu, o pravosti Královédvorského rukopisu, o užitečnosti misionářů a o jiných jevech současné společnosti. Pranýřoval státem podporované nebo trpěné zlořády, jako je dvacetihaléř domovníkům za otvírání domu v noci nebo jako je vstupné do veřejných záchodků a pokutování o své zdraví pečujících chudých občanů, kteří na toto vstupné nemají a použijí jiného místa, ještě veřejnějšího. Vymýšlel si velkolepé sliby, kterými lákal voliče nejrůznějších zaměstnání i protichůdných zájmů, a tajemnými narážkami pro příští večer sliboval různá odhalení o protikandidátech až do zločinů a do vražd babiček."
    V projevech Hašek citoval zcela autentické fráze, obraty a klišé, jichž užívali táboroví řečníci, žurnalisté a volební kortešové. Těžil z toho, čemu se říká "komika nechtěného". Zvetšelý rétorický patos let sedmdesátých a osmdesátých, žargon úvodníků a provolání, hantýrku schůzí, obraty žurnalistických polemik octly se v zrcadle ironie a parodie. Dobová blbost se tu octla na pranýři.
    (Aktuálním podnětem k celé akci byl volební kartel, utvořený u příležitosti doplňovacích voleb ve vinohradském okrese roku 1911. Ještě 3. dubna žehrá České slovo na "nemravné kompromisy", jichž se prý dopustila sociální demokracie při posledních volbách v roce 1907. Za několik týdnů se strana národně sociální spolčila se stranou svobodomyslnou (mladočeskou), aby oslabila vyhlídky sociálního demokrata Škatuly a radikálního státoprávníka Viktora Dyka.)
    Haškova mystifikace zde ožívá v rovině politických a volebních sloganů. Řečník zapřísahá a slibuje, připisuje smyšlené výroky a citáty různým autoritám (například že "banány jsou pokrmem budoucnosti" prý řekl Palacký). Navrhuje, že se zasadí o zestátnění domovníků a o zesplavnění Vltavy; obávaje se případných provokací zakázal si, aby "koruna" byla zatahována do debaty. ( Jde o slovní hříčku: v rakouském parlamentě nebylo dovoleno dotýkat se dynastických záležitostí.) Vtipné narážky a detaily byly "ozvláštněny" a podtrženy patetickým přednesem.
    Ani nejdokonalejší záznam však nezachytí zvláštní atmosféru těchto improvizací. Haškova řeč plyne v mohutných tirádách, aby namísto připravovaného velkolepého závěru skončila nějakou banalitou. Je plna zámlk a očekávání; často řečník nevěděl kudy kam, a chytal se výkřiku z obecenstva, aby ho využil k osobním útokům a insinuacím.
    Apelativní rys a kontakt s publikem byla navozen bombastickými řečnickými otázkami, vložkami a epizodami; mluvčí se často dovolává přítomných svědků, povolává k utvrzení svých vývodů další aktéry, vytváří nečekané zápletky, o nichž se nikdy nevědělo, jak vlastně skončí.
    O něco později dostal Hašek nabídku od nakladatele Ločáka, aby sepsal své projevy v rozsáhlém spise. Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona (název sám je parodií na "vědecké" socilogické metody Emanuela Chalupného) koncipuje Hašek jako směs barvité historie, karikaturních portrétů osobností veřejného života a vzpomínek na život bohémy. Vzniká tak mozaika humorných postřehů, z nichž některé dosahují daleko do budoucnosti. Sem vložil autor i záznamy z "apoštolské a misionářské cesty tří členů strany mírného pokroku do Uher. Celé dílo vzniká na podzim 1911 a na jaře 1912. Převážnou část spisu diktoval Hašek Jse ženě Jarmile. Dějiny strany mírného pokroku jsou vrcholem Haškovy parodie a automystifikace. Mistrně ovládá obě stránky parodie: napodobení, jež je tím dokonalejší, čím věrněji vystihuje skutečnost. Druhou stránkou parodie je nadsázka, zesměšnění. Mezi oběma póly bývá někdy sotva znatelný rozdíl. Dějiny strany mírného pokroku jsou vlastně karikujícím "autoportrétem" veřejného života své doby. Doba je podána jako chaos "dějinných" událostí a drobných pražských lokalit; karikatury politických a uměleckých činitelů jsou založeny na kontrastu mezi oficiálním působením na veřejnosti a mezi skrytou osobní intimitou; humoristickým základem je vyprávění ze života bohémy, obraz příbuzných i přátel a vlastní sebeironický portrét autora. Všechny tyto vrstvy propojuje nezávazná bohémská férie.
    Hašek v tomto spise nešetřil nikoho. Jmenuje známé i osobnosti veřejného života. Hraje si na "dvorního" blázna, před nímž si nikdo není jistý: "Když jsem sháněl prameny k této obsáhlé historii nové strany, dozvěděli se tak mnozí, že budou v knize uvedeni, a tu počínali si velice různě. Některý z těchto mužů právě by si tam přál být, neboť domníval se tenkrát, že to bude jakási bibliografie, ve které budou velebeny zásluhy každého jednotlivce. Jiní opět uslyševše, že o nich bude řeč, volali výhružně: jen se opovaž! Přejděme nyní k třetí řadě lidí. Ti, když se dozvěděli, že o nich budu psát, klepali se v pravém slova smyslu strachy. To byli lidé, kteří vědí, čeho jsem schopen..."
    Tento neohroženě "cynický", demaskující pamflet odkrývá zákulisí, nazývá věci jak jsou. Odhaluje změt floskulí a frází, jimiž je masa voličů obelhávána, a učí čtenáře nazírat na politický život se zdravou skepsí. (Obráží se v ní pochopitelně i Haškova anarchistická minulost. Státní a politické instituce nevyjadřují totiž ideály, nýbrž vazby. Představují normy, ktré lze hájit a držet pouze s dávkou osobní marnivosti a přetvářky.) Z hlediska této sarkastické ironie se česká politika jeví taková, jaká je, totiž uboze malá, partikulární, kompromisnická, směšná. Iluzí je však i "revoluční" perspektiva, pokud není provázena skutky.
    Analýzu doby provádí Hašek odvážně a důsledně, s pomocí bohémské mystifikace. Metodou je parodie "doby" a běžných jazykových prostředků: patetické rétoriky a novinářské fráze. Přitom neztrácí smysl pro přiléhavý karikující detail, jak vidno z portrétu Karla Pelanta: "Neboť byly doby, kdy v jedné kavárně, kde se čepovalo i plzeňské, když všichni již odešli, sedával sám malý muž se skřipcem, pil plzeňské a zpíval do tichého, opuštěného sálu Marseillaisu! Byl to Karel Pelant, mystik, antialkoholik, ateista, duchoborec, muž xbojující proti prostituci a revolucionář, vůdce myslících duší, které hádají se po kavárnách, debatujíce u malých stolků za okny kavárny, aby bylo na ně viděti z ulice, oni hrdí, nadšení, proniknutí opojnou slávou sami nad sebou, bořící při černé kávě světy, vztyčující nové prapory. A co z toho všeho? Teď píšeš, příteli Pelante, do Moravského jihu anekdoty, pro které mého dědečka vyhodili od Primasů, poněvadž byly staré, sedíš v redakci plzeňského realistického listu, děláš špatné epigramy a někde u Škvrňan na stráni vzpomínáš na svůj plodný život, kdy o tobě psali do Sv. Vojtěcha, kdy bral jsi pánaboha starým penzistúm, svíčkovým babám, výměnkářům, kostelníkům, kdy byl jsi ve Volné myšlence a poškleboval se na veřejných schůzích ministrantům.
    Ubohý Pelante! Osud tě zavál právě do Plzně i s tím tvým tajným hříchem být naoko abstinentem a milovat přitom plzeňské pivo!"
    Parodické zeměšnění klade důraz na věcný, "vědecký" a "historický" charakter spisu. Chronologický postup "kroniky" zapojuje do hry množství dat, detailů a událostí, čímž historie nabývá podoby vířivého chaosu věcí a událostí bez významové heiarchie. Smysl dějin, "historická kontinuita" událostí, je zastoupena myšlenkou "mírného pokroku v mezích zákona". Ve spojení s každodenní banalitou jsou dějiny depatetizovány a nivelizovány, konfrontovány s každodenními detaily z životní praxe.
    Princip této konfrontace osvětluje tento úryvek: "Na Vinohradech nešťastný kupec Horálek rozdává Bibli kralickou mezi své přátele a známé po hospodách a vypůjčuje si od nich peníze. Anglikánská církev kupuje v Praze duše po jedné libře. V Nuslích v Heroldových lázních křtí adventisté nahé staré baby, v Makedonii vypuká revoluce, makedonští povstalci vyhazují do povětří mosty u Bitolje a Soluně, z hradčanského paláce arcibiskupského padá kominík do dvora, vzbouřená válečná ruská loď Potěmkin bombarduje rumunské pobřeží, na Labi pro malou výši vody ukazují hladové kameny, agent provokatér Mašek vydává se v redakci Komuny za italského anarchistu Pietra Perriho, uprchnuvšího ze Sevastopole v Rusku... atd. atd."
    Lehkost bohémské improvizace stává se zde principem stylistickým. V Dějinách strany mírného pokroku mění Hašek dosavadní způsob tvorby. V satirách a humoreskách je omezován rozměrem a tradicí humoresky, popřípadě zábavného podčárníku. Na tom závisí i vedení děje a poněkud stereotypní kombinace zápletky.
    Nyní má naprostou volnost. Může vlastně poprvé rozvinout svůj talent v epické šíři, v satiricko - mystifikující podobě. Využil přitom novinové faktografie i hospodské historky, připodobnil se nezávaznému klábosení, žvástu. Epický princip, zdánlivě protikladný satirickému, nabývá zde nové podoby.
    Takové podání umožňuje čerpat z kontrastních významových rovin: z repertoáru politických a novinových frází a z rezervoáru obecného vyjadřování a lidového jazyka.
    Improvizace je v moderní době význačným příznakem stylistickým a sémantickým. Vzniká dojem nedotvořeného textu, jenž nese pečeť okamžiku. Z jeho pohotových kandidátských řečí a projevů lze vyčíst i konkrétní situaci a atmosféru, v níž tyto hry, či happeningy, vznikaly. Haškův akcent na spontánnost a bezprostřednost podání, na okamžitou tvůrčí inspiraci, která není vázána předem vytčenými záměry a normami, je progresívním činem uměleckým.
    Smysl díla, jež odhaluje bídu české politiky a veřejného života, nebyl ve své době pochopen. Nakladatel se nakonec ani neodvážil spis vydat, neboť se obával skandálu a soudní dohry. Haškův sarkasmus mohl být doceněn jen v rámci nezávazné bohémské hry. Zůstalo bez povšimnutí, že dobové mystifikace lze odhalit a zesměšnit zase jen mystifikací.
    Dějiny strany mírného porkoku vyšly až více než půl století po svém vzniku a došly velkého, evropského ohlasu. Zůstalo proto utajeno, že Hašek už před první světovou válkou došel k nejúčinnější formě zesměšnění: k odhalení doby jejími vlastními prostředky.