Pitomec u kumpanie

    Pro citovou krizi, která Haška poznamenala cejchem nešťastného člověka, nelze zapomínat na jeho tvorbu. Právě v letech 1911-1912 dochází k pracovnímu vypětí, jež překonává všechna další období. Mezi více než stovkou povídek a humoresek by se neměl ztratit malý lístek s nadpisem Pitomec u kumpanie, jenž byl v povznesené náladě zaznamenán, zahozen, později naštěstí pečlivě uhlazen a uschován. Na tomto lístku se objevuje první náčrt Švejka.
    Zrod tohoto nápadu zachytila Jarmila Hašková: "Jednoho květnového večera se vrátil Hašek domů značně zmožen, ale měl ještě tolik síly a vůle, aby si několika slovy načrtl tvůrčí nápad, který ho stále pronásledoval. Sotva se ráno vzbudil, hned se sháněl po malém kousku papíru, na němž, jak tvrdil, měl zaznamenán geniální nápad, který však ke své hrůze do rána zapomněl. Mezitím jsem papírek hodila do smetí. Hašek se jal onen záznam hledat a byl nesmírně rád, když pomačkaný papír našel. Opatrně jej zvedl, přečetl si obsah a opět jej zmačkal a zahodil. Papírek jsem znovu zvedla a uschovala. Na osmerce je zřetelně napsán a pod škrtnut nadpis povídky: Pitomec u kumpanie. Pod tím je věta, kterou lze přečíst: Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako pořádný vojín. Potom následuje několik nečitelných slov."
    Zachytit vznik nahodilého nápadu je věc ošidná a komplikovaná. Vždyť i ty nejoriginálnější nápady byly obvykle převzaty odjinud, ne-li z lidové tradice. Cervantesův Don Quijote, humorné zápletky Boccacciova Dekameronu i Goethův Faust měly dávné a dávné předchůdce. Po předloze Pitomce u kumpanie jako by se slehla zem. V dřívější Haškově tvorbě se sice mihnou jednotlivé prvky a motivy, jež jakoby k této postavě směřovaly, (modré, bezelstné oči), objeví se i postava chytrého cikána a lidového filuty, ale to jsou pouhé náznaky. Z nich se vyloupl Švejk jakoby zázrakem. V tehdejší antimilitaristické literatuře se ovšem vyskytují podobné náměty a objevují se i postavy s groteskními rysy.
    Při listování starými novinami by se snad podařilo ověřit genealogii tohoto nápadu. V Dělnické besídce Práva lidu z 16. 4. 1905 nalézáme například humoresku Vojenská čest, kterou do Simplicissima, mnichovského satirického časopisu, napsal jakýsi Korfiz Holm. Vystupuje zde vojín, který se navenek tváří budižkničemu: tím paroduje zásady vojenského drilu. Také Ivan Olbracht, tehdy vídeňský novinář, napsal satiru Historie Emanuela Umáčeného s groteskním námětem. Zřejmě šlo o téma, které v té době, jak se říká, plulo ve vzduchu.
    Zrodil se tento nápad z Haškovy osobní zkušenosti? Do dnešního dne se nepodařilo dokázat, že Hašek už před válkou vykonával vojenskou službu."Čtyřikrát byl Míťa u odvodu a nikdy ho nevzali," píše Jarmila. Menger se domnívá, že byl Hašek na vojně v Tridentu, ale jen několik neděl, než byl superarbitrován pro "blbost". Josef Mach, který zde sloužil, však tuto zprávu vyvrací. (V Osudech se objevuje jakýsi plukovník Habermaier, který sloužil v Tridentu před 12 lety - tedy v roce 1903, v době Haškova "bavolského výletu"!)
    Nově nalezený vojenský list je dokladem, že k c. k. domobraně Hašek narukoval až v únoru roku 1915. Vojenskou terminologii a hantýrku mohl znát i z doslechu, patrně od přítele Josefa Macha. Proč se mu představa "pitomce u kumpanie" vynořila právě v roce 1911?
    Každému myslícímu člověku muselo být v té době jasné, že se schyluje k válce. Militarismus patřil k neostřejším projevům velmocenské rozpínavosti. Ukázalo se to v rusko- japonské válce a v okupaci Bosny a Hercegoviny Rakouskem. V duchu hesla Rozděl a panuj vysílá armádní velení do vojenských akcí proti Jihoslovanům převážně slovanské pluky. Mladí čeští chlapci však nemíní obětovat život za zájmy tzv. "širší vlasti". Ústupná česká politika pobuřuje zejména revoluční intelektuály. Hašek zaútočil ostře proti vídeňské vládní politice. V satirických alegoriích parafrázuje misionářské cestopisy po Mongolsku a Číně, přičemž osud Mongolska, porobeného čínskými císaři a generály, je průhlednou narážkou na rakouské poměry. Komentuje výsměšně anexi Bosny a Hercegoviny, v Karikaturách otiskuje satiru na pověstný záhřebský proces, inscenovaný rakouskou vládou v roce 1909. (Pomocí padělaných dokumentů a falešných svědků, jimiž byli nastrčení policejní agenti, byla chorvatská a srbská menšina obviněna z velezrádných kontaktů se srbským královstvím. Proces odhalil Masaryk jako velmocenskou provokaci.)
    Zájem o Balkán byl u Haška zesílen osobními kontakty s chorvatskými a srbskými studenty. Scházeli se ponejvíce v Ruské kavárně v Legerově ulici, ale i v jiných podnicích. Haškovy známosti měly spilkleneckou příchuť, neboť mnozí z účastníků těchto večírků byli za války zatčeni jako velezrádci. (Pro výtržnost v Bendově kavárně byl Hašek předveden na policejní komisařství spolu s jakýmsi Rudolfem Giuniem. V jeho společnosti byli i další chorvatští a srbští studenti: Peter Srbič, právník Mirko Korolija, Theodor Novakovič, právník Marko Vrbanič a Zvonimír Barviani. O osobu Rudolfa Giunia projevilo zájem presidium místodržítelství; tento redaktor chorvatských novin stál a za války spolu s Klofáčem před soudem pro obvinění z velezrady.)
    O těchto stycích neměla bujará bohémská společnost ani tušení. Teprve policejní archív odhalil pozadí Haškovy účasti v antimilitaristickém hnutí. Vzhledem k stagnaci trpné české politiky se hnutí mladých stalo nejradikálnějším protestem proti rakouské nadvládě. Je to pochopitelné. Vojenský dril a rakouská armáda byly symbolem útisku, národního i sociálního. Služební řečí byla němčina, prostí slovanští chlapci nerozuměli a byli hrubě šikanováni. Vojenská situace vzbuzovala i generační napětí. Mládež se distancuje od svých partajních vůdců.
    Konflikt mladých antimilitaristů s velmocenskou politikou vyvrcholil v monstrózních "velezrádných" procesech. První postihl skupinu národně sociální mládeže kolem časopisu Mladé proudy, v jejímž čele stojí redaktoři Emil Špatný a Alois Hatina, Haškovi osobní přátelé. Proces byl zahájen 30. června 1909 a bylo v něm odsouzeno 44 obžalovaných; redaktoři Mladých proudů dostali po dvou letech žaláře. Druhým procesem byli postiženi mladí anarchisté, třetím ohniskem odporu byla mládež sociálně demokratická. V souvislosti s druhým procesem proti mladým anarchistům byl Hašek sledován. Proces byl inscenován ve dnech 30. až 31. května 1911. Jeho hrdinou byl Vlastimil Borek, převezený v poutech do Prahy z námořního přístavu Pulje, kde sloužil. O Haškovi se zmiňuje hlášení, které z pražského policejního ředitelství jde přímo na presidium místodržitelství: "V roce 1910 byl předveden na policejní ředitelství, poněvadž se dotazoval v Albrechtských kasárnách po známém anarchistovi Borkovi, který udánlivě byl dodán jako jednoroční dobrovolník z Pulje ke garnizónnímu soudu. Dne 11.12. 1911 byla u něho provedena domovní prohlídka s negativním výsledkem."
    Průběh této domovní prohlídky vylíčila Jarmila Hašková: "Jednou v roce 1911, v době antimilitaristického procesu, vrátil se Míťa domů až k ránu. "Nikdo mne nehledal, miláčku?" "Ne, nikdo." "Poslyš, vozili mne po kasárnách a konfrontovali s vojáky. Zítra asi dostaneme domovní prohlídku."
    "Prokristapána!" "Blázínku, taková domovní prohlídka, to je legrace. Uvidíš." Rozednívalo se, když jsme usnuli. Probudilo nás silné zvonění..."
    Časně zrána vytáhli policejní úředníci mladé manžele z postele, ale zrozpačitěli, když viděli Haškův ironický klid. Posměšně jim radil, kde mají hledat. Prohledali knihovnu, dívali se pod koberec, šťourali i v kamnech a nakonec, když nemohli nic najít, zabavili Jarmilinu dívčí korespondenci. Protože jako dívka byla dobrým archivářem a uschovávala každičký útržek popsaného papíru, měla policie s jejími milostnými dopisy velkou práci, neboť se vše překládalo do němčiny a posílalo do Vídně. (Ve fejetonu Kolik kdo má kolem krku, otištěném za války v Čechoslovanu l9l6, zmiňuje se Hašek o další prohlídce, která byla vykonána brzy po vyhlášení světové války. Tu vedli známí pražští komisaři Klíma a Slavíček.) V té době otiskl Hašek v časopise Svět několik pozoruhodných "vážných" úvah, v nichý napadal zejména světoznámé vojevůdce a dobyvatele. V myšlenkovém náryse se zde objevuje protiklad mezi utrpením obyčejných lidí a "slávou" Napoleona, kterého jende tyrolský sedlák, jemuž padl syn u Lipska, oslovil:"Velký řezníku!"
    Tyto okolnosti přispěly k oživení zapadlého opileckého nápadu "pitomce u kumpanie", který Hašek ztvárnil a rozvinul v groteskně satirickém seriálu o dobrém vojáku Švejkovi. Není náhodou, že Švejk získal hned od počátku nesmírnou popularitu. (Lidé si často kladou otázku, odkud vzal Hašek jméno Švejk. Je tu několik možností. Menger tvrdí, že šlo o poslance agrární strany za Kutnou Horu Josefa Švejka. Existuje i jiná možnost. Z dětství se Hašek znal s jakýmsi Josefem Švejkem, jenž bydlel v témže domě jako Haškovi na rohu Sokolské a ulice Na bojišti. Jeho otec byl domovníkem v domě č.16, kde se nacházel hostinec U kalicha. Hašek tento pochybný podnik navštívil několikrát a někdy v roce 1911 zde se zájmem naslouchal vyprávění veteránů, pamětníků bosensko-hercegovinského tažení. Při této příležitosti za něj "otec Švejk" zaplatil útratu a pozval k nim do bytu. Zde se znovu setkal s Josefem. Jejich osudy ve válce byly podobné, oba upadli do zajetí a octli se v legiích, ovšem každý u jiné části. Jméno samo o sobě ještě nic neříká, hlavní roli hrála fantazie a způsob ztvárnění.) Ani původní nápad nebyl rozhodující, vždyť takových nápadů měl Hašek plno a nechal je prostě zapadnout. Ve Švejkovi však hned od počátku tušil něco velkého. (Tato postava se objevuje i v zábavách Haškovy bohémské družiny, nejvíce ve hře Pevnost, ale i jiné.)
    Po třech povídkách tohoto seriálu, jen byl otiskován v Karikaturách (Švejk stojí proti Itálii, Švejk opatřuje mešní víno a Superarbitrační řízení s dobrým vojákem Švejkem), přenesl autor Švejka, patrně z finančních důvodů, do konkurenčního listu Dobrá kopa. Lada jeho přátelé se proto pokusili Švejka "zabít". Pod záměrně zkomoleným jménem Jaroslav Ašek otiskli dokončení pod názvem Vojáka Švejka sláva i smrt. Jejich úmysl překazila cenzura, která stať zabavila. Nebo byl i tento zákaz pouhou mystifikací? Pokračování v Dobré kopě uvedl autor krátkým úvodem: "Kdo doposud neví ničeho o dobrém vojáku Švejkovi, tomu snad dostačí tato charakteristika poctivého vojáka. Dobrý voják Švejk slouží až do roztrhání těla, jak se na vojně říká. Přitom však vyvádí v horlivosti, jak chce sloužit císaři pánu až do posledního vzdechu, takové skopičiny, že ho chtěli již poslat domů. Vzpíral se ze vší síly tomu, aby byl superarbitrován, a když již superarbitrační řízení mělo s ním být skončeno a superarbitrační komise se usnesla, aby byl poslán domů, tu noc utekl z nemocnice a dezentýroval, jen aby mohl ještě dál sloužit císaři pánu až do posledního vzdechu. Vrátil se za čtrnáct dní do kasáren a tam řekl: Poslušně hlásím, že jsem utekl, abych mohl dál sloužit na vojně. Řekl to se svým obvyklým úsměvem na své dobrácké kulaté tváři a také jako obyčejně laskavě přitom hleděl na vojenské pány. Zavřeli ho na půl roku, a poněvadž nechtěl z vojny a nemohli s ním nic pro jeho služební horlivost pořídit, přeložili ho od jeho 104. pluku do arzenálu."
    Už z těchto slov je zřejmé, že hlavním rysem Švejka je ironie. Kdo má zravým rozum nemůže brát jeho "poctivost" a "vlasteneckou" horlivost sloužit v rakouské armádě vážně. Tato ironie je však zakryta groteskní maskou.
    Seriál Švejkových příhod je parodií na různé druhy vojsk rakouské armády. Švejkova formule, že chce "sloužit císaři pánu do roztrhání těla na zemi, na moři i ve vzduchu" je perzifláží rakouské vojenské přísahy, zvazující sloužit "na zemi, na moři i ve vzduchu". Od běžné antimilitaristické tématiky se však Haškova satira liší zvláštním, groteskně mystifikujícím vyzněním postavy Švejka. V pracích Machových, Šrámkových a Mahenových se odpor k militarismu projevuje formou lyrického,"senzualistického" protestu. Hrdinové trpí útlakem a a pocitují újmu nad tím, že jsou omezováni ve svém individálním cítění svobody. Švejk naproti tomu absurditu poměrů nevnímá, necítí, chová se, jako by mu nevadila. Jako "hodný vojín" se do služby v armádě přímo žene. Přitom je jeho "vlastenectví" nutno chápat ironicky, neboť jde o prostoduchého idiota, superarbitrovaného pro blbost.
    Ironické a groteskní charakteristice Švekka odpovídá i jeho chování. Tím, že až příliš horlivě vykonává příkazy a rozkazy, dovádí je ad absurdnum a odhaluje tím vlastně bezduchost a nesmyslnost subordinace. Jakmile se Švejk objevuje na scéně, je vážnost armády ve psí. Provádí totiž takové skopičiny, že přehnanou snahou působí eráru škodu a uvádí celý vojenský systém ve zmatek. Ve Švejkovi je ukryt princip komické záměny: groteskní blbost je zrcadlem blbosti mocenského systému, a to zrcadlem jasným a výrazným. ( V prvotním načrtu Švejk je zdůrazněn princip ironického přehodnocení: nedospívá se k dokonalosti mystifikující masky Švejka poválečného, v němž "blbost" skutečná nerozeznatelně splývá s blbostí předstíranou.) Idiotský úsměv a snaha být "řádným" vojínem činí Švejka nezranitelným. Švejk jde k odvodu "se srdcem veselým" a proti násilí se brání dobráckým, odzbrojujícím pohledem modrých očí. Nikdo však neví, co si o tom má myslet. Švejk paroduje vojenský dril humorným způsobem. Je naprosto nezávislý na tom, co se děje kolem. Ironická "blbost" Švejkova zesměšňuje systém, zakožený na bezduchém vykonávání "vyšších" příkazů. Gesto "usmívajícího se idiota" výrazem absurdity a krize současné civilizace.
    V tom je jedinečnost a geniální jednoduchost Haškova nápadu. Armádě nehrozí jen nepřítel, má možnost rozložit se i zevnitř. Hlavním nebezpečím každé armády jsou její vlastní vojáci. Hrdina Hoře z rozumu, nositel romantické vzpoury devatenáctého století, patří do etapy válek a revolucí lokálně omezených. Ve věku globálnáích systémů, v nichž není možnost úniku, získává svou roli groteskní klaun, zakrývající svůj vnitřní odpor šaškovskou maskou. Moderní klaun není "hrdinou" a nestává se vzorem. Jeho groteskní grimasa je napovrch cynická, neforemná, necitelná k lidskému neštěstí. Nemá ani koncepci budoucnosti, nechce svět zlepšit ani napravit. Dovede však bořit.
    Maska idiota však není pouze únikem, rysem obraným, ale i prvkem intelektuální aktivitou. Nesnáží se s obecně panující iluzí, je projevem drsné pravdivosti žití. Mocnou zbraní bezbranných a bezmocných. Mluvou umlčených. Blázen a idiot, který se zbavuje své "normální" zátěže, vyjadřuje převahu elementárních hodnot v absurdní situaci. Vystupuje na scénu tehdy, kdy není místo pro diskuzi a polemiku.Když nerozhodují argumenty. Když se vlády zmocňuje chaos, kdys vládne zlo a hrozí liodstvu zánik. V té chvíli je "černý" humor nejen výrazenm ironie a skepse, ale zároveň i nezdolné, osvěžující vitality. A ta je v tomto okamžiku sebezáchovná.
    Groteskně ironický základ "pitomce u kumpanie" byl ve Švejkovi zvýrazněn. Zbývalo naplnit jej obsedantní verbální aktivitou, vyrovnávající groteskní sarkasmua s obveselující linií historek a vyprávění. A tu objevil Hašek až v hravé improvizaci Strany mírného pokroku v mezích zákona. Rozhraní mezi obludnou groteskou a epikou, mezi satirou a humorem, je v předválečném Švejkovi ještě patrné. Sloučit je v celistvý, monumentální proud vyprávění podařilo se až v promluvách poválečného Švejka. Vytořil typ "moudrého blázna", jenž odhalí hrůzu a děs dvacátého století.