Psychiatrická záhada

    Na Haškovu satiru nebyla tehdejší česka literátura připravena. V devadesátých letech l9. století se sice vytvářejí podmínky pro výraznost stylu a svobodu individua, ale to vše bylo v Čechách skromné a přiškrcené. Na situaci "prokletých básníků", kteří se svými extatickými projevy rozjitřují a otevírají své smysly (Rimbaud),nebylo v Čechách místo. ( Vyskytl se sice český "dandy" Artur Brejský, který chtěl napodobit gesta Oscara Wilda, ale to byla spíše kuriozita, než aby byl brán vážně.) Ryzí a originální bohémský postoj, který realizuje Hašek, byl chápán duševní úchylka, jako povahové podivínství či opilecká výstřednost, možná i skrytá infantilita. Doba sice ocenila odvahu a útočnost Haškovy satiry, ale nic víc. K tomu podotkl František Langer: "Aby se ocenila nadreálnost jeho šklebivého typu, grotesek a perzifláží, vyvedených často až do vyzývavé nesmyslnosti - tak bych dnes charakterizoval to nejlepší z jeho humoresek, musila uplynout desetiletí, musel přijít futurismus a dadaismus, zvláště ten, expresionismus a ještě všelijaké jiné, abstraktnější proudy. A ovšem konečně mezi Haška a mezi nás musel vstoupit Švejk, v kterém Haškův úšklebek nad světem a jeho lhostejnost ke stylu byly pozvednuty až k monumentalitě, aby se přestalo vzpomínat na všechny ty bývalé námitky."
    Haškovy gaminské kousky a mystifikace jsou předobrazem pozdějších dadaistických happeningů a výletů, v nichž hraje roli náhoda jako základní princip umělecké tvorby.Za tento předstih zaplatil svou osobní tragedií. Navenek žije nadále lehkovážným životem. V jeho společnosti jsou výtvarníci, sochaři a malíři: V.H.Brunner, Fr.Kysela, E.A.Longen, K.Rélink, K.Stroff, Vl.Amort, J.Štursa, O.Nejedlý aj. Právě ti přinášeli do Čech ducha pařížského Montmartru, s nímž se seznámili na studijních pobytech. Známé literáty Hašek nevyhledával, přátele si vybíral spíše pro lidské vlastnosti. Velmi na něho působil František Gellner svou rozvahou a střízlivou racionalitou: měl svým způsobem rád i Karla Tomana (Bernáška), Jiřího Mahena (Vančuru), znal K.H.Hilara (Bakuleho) a jiné.
    Tíseň a nejistota životního provizória musela být neustále, znovu a znovu přehlušována. Nejbližší přátelé si povšimli, že býval velmi často zachmuřen, že trpěl depresemi a propadal melancholii. Nikdy se však dlouho netrápil. Z bezvýchodné situace se vysvobozuje šaškovským kouskem, nebo mávnutím ruky. Čím dál tím víc propadá alkoholu. Haškův paradox tkví v tom, že jeho gaminská maska nebyla jen povrchem, ale že vyvěrala z pohnutek duševních. Byla výsledkem přetlaku tragických pocitů životních. Hašek nebyl smíšek, většinou přehlušoval propasti života ironií a groteskním úšklebkem. Nutno zaznamenat i momenty, v nichž se odkrývá temné sociální pozadí bohémských výstředností. Dochází totiž k vážné krizi jeho mladého manželství.
    Jarmila Hašková, jediný svědek jeho duševní intimity, prohlašuje, že Jaroslav byl v jádru vážný, ba smutný člověk. Své soužití s nepolepšitelným bohémem líčí takto: "...To už Grýša neměl tolik nadějí v budoucnost, byl zoufalý, že přes svou píli, nadání, úspěch a krásné sliby ze všech stran nemůže být živ. Zoufalý člověk provádí všelicos, nad čím šťastní lidé pokrčí rameny nebo i nosem. Zvlášť je-li zoufalý člověk ctižádostivý a hrdý a umí-li pro kus chleba udělat ze svého umění i řemeslo. Trpěl. Můžete-li si představit, jak trpěl. A pil. Můžete si představit, jak pil. Není to žádný klep a mohu to o něm napsat, protože to o něm psali přede mnou i jiní. Jenže oni nepsali, že trpěl. A že přestával pít, kdykoliv se na něho usmálo štěstí."
    Nedostatek prostředků a ztroskotání v manželství stupňuje jeho situaci až v manio-depresívní stavy. Zdá se, že ho nikdo nechápe, že nerozumí ani sám sobě. Jedná proto impulzívně aby se tohoto tísnivého tlaku zbavil. Kdykoliv se mu podaří alkoholem zaplašit depresi a melancholii, zmocňuje se ho euforie, někdy až přehnaná, a opět způsobí nějakou nepředloženost.
    Ale těchto momentů ubývá. Toulky a alkohol ničí všechna dobrá předsevzetí.
    Charakteristický je příběh Jak Hašek čekal na Jarmilu, který vyprávěl Eduard Bass: - Jednoho dne Hašek přišel k Brejškům. "Dejte mi pivo, a hned zaplatím." Bylo pobouření, proč ten spěch." Nezdržujte mě, já dnes nemohu zůstat. Jarmilka je v divadle a já slíbil, že pro ni o půl desáté přijdu. Bude čekat na nábřeží."- To bylo devět hodin, a protože pivo vypil naráz, koupil si nové.Toť se ví, všichni naléhali, aby poseděl déle. Bránil se výmluvou na povinnosti něžného manžela. Když odbíjelo půl, dal si ještě jednu." Jarmilka je hodné děvče, ona chvilku počká...", utěšoval se, ale už se pochichtával nad tím, že zase vytváří nějakou trapnou situaci podle svého gusta. V jedenáct hodin vynadal celé společnosti, jací jsme necitové, že ho držíme v hospodě, zatímco venku prší a nebohá Jarmilka už půldruhé hodiny přešlapuje v nečase na nábřeží...Někdo se snažil namítnout, že paní Jarmilka z toho má rozum a že jistě šla už domů. "A to ji neznáte," rozkřikl se Hašek, "to je tak oddaná bytost, že tam bude stát tak dlouho, dokud nepřijdu..."- Ve dvě hodiny prohlásil, že musí někam jít, že takhle nemůže přijít k Národnímu na rande. I dával si v Montmartru střídavě černou kávu s rumem, černou kávu bez rumu a rum bez černé kávy...O šesté hodině ranní opětoval, že se nemůže objevit na dostaveníčku jen tak. "Koupím Jarmilce kytku. Má ráda květiny. Pojďme na Uhelný trh." I procházel se dlouho mezi květinářskými stánky, než našel kořenáč s nejkrásnějšími karafiáty pro Jarmilku.
    " Je půl sedmé, už tam musím jít. Nechte mne už být, bando lotrovská. Jarmilka tam přechází na nábřeží už devět hodin. Už ji asi bolejí nožičky. Ale není nic hezčího, než když žena dostane po ránu svěží vonný květ."- Odkymácel se do Národní třídy... Večer jsme se zase slezli U Brejšků. A najednou se otevřou dveře a v nich se objeví- Hašek. Beze slova dopadne na židli a před sebe klade opatrně mezi sklenice kořenáč s nejkrásnějšími karafiáty. Nepodařilo se přimět ho k hovoru. Apaticky poslouchal, co se kolem mluví, hlídal karafiáty, aby je nikdo nepřevrhl, a teprv když bila půlnoc, rozhlédl se po nás s opovržením a odplivnuv si zasykl: "Vy chytráci, když si pomyslím, že Jarmilka na mne čeká..." -O tři dny později potkali Jaroslava Haška v Sirkové ulici (dnes Melantrichova). Loudal se nevyspalý po chodníku, mžoural zimomřivě očima a v pravé ruce drýžel několik uvadlých květů karafiátů. Stonky visely ochable dolů a na jejich konci se houpal chuchvaleček hlíny kolem kořínků.-
    To je jen humorná stránka Haškova bohémského manželství. Postupně se mu alkohol stává nutností, úlevou i narkotikem, ale současně i životním problémem. Tento ventil, jenž uvolňuje přetlak přecitlivělosti a skepse, hrozí sebezáhubou. Menger nazývá Haškovu náladu ruským slovem "chandra". Myslí tím situaci, kdy člověk sedí sám a pije, což je mnohem hroznější a nebezpečnější, než konzumace ve společnosti. Dr. R. K., Haškův kamarád a jeho "osobní lékař", se vyjádřil přesněji: "Hašek pil a chcete-li i chlastal, ale ani já, ani nikdo druhý vám neřekne, proč pil a proč tolik pil. Můžeme hádat, můžeme se domnívat, můžeme posuzovat i kombinovat, ale všude tam, kde věda selhává, začnou radit baby. Tak tomu také je v Haškově případě. Vy jistě znáte onu diluviální průpovídku, že hranice mezi genialitou a šílenstvím bývají jemnější a ostřejší než ostří břitvy."
    Doložme to nyní událostí, jež dostala ironický název Psychiatrická záhada.
    Po nedobrovolném odchodu ze Světa zvířat nemohl už Hašek nikde získat stálé zaměstnání. Bránila mu v tom až bezohledná upřímnost,s níž vyjadřoval své názory, ostentativní nechuť smiřovat se s lidskou hloupostí. Hájek mu sice chtěl přepustit své místo redaktora v Poděbradech, přemluvil ho, aby se představil funkcionářům a představenstvu. Před večerní schůzkou se Hašek tak rozjařil v místním hotelu, že začal zpívat jakousi maďarskou písničku. Schůze představenstva se konala v Hájkově bytě. Hašek se konečně dostavil, ale mlčel a po starém zvyku začal "bagovat" zbytek doutníku. To působilo na přítomné hodnostáře přímo otřesně. Pánové se ho pak vážným hlasem zeptali, jak si představuje další vedení listu. Nedávaje se odradit zděšenými posuňky Hájkovými, prohlásil Hašek rezolutně, že se už nesmí v listě objevovat ty stupidní archeologické články jako dosud. Po tomto prohlášení nastaly rozpaky. Autorem těchto článků byl totiž vlivný a vážený občan, jenž měl v předsednictvu mnoho přátel a známých. Žadatele samozřejmě odmítli. Když mu Hájek vyčítal, že svým chováním znemožnil sebe i jeho, reagoval Hašek rozčileně a okamžitě odešel zpět do restaurace hotelu.
    Ve snaze udržet byt na Klamovce a finančně si pomoci učinil ještě pokus podnikat na vlastní pěst. Zařídil si totiž vlastní komisionářský obchod se psy pod honosnou firmou Kynologický ústav. Našel si místo ve Švédské ulici v Košířích. Byla to vlastně nekalá konkurence, nedaleko závodu pana Fuchse ve vile Pod Klamovkou. Některé zkušenosti ze své obchodní praxe a postavu sluhy Čížka, jenž barvil a upravoval psy, zachytil pak v seriálu povídek Můj obchod se psy a v příslušných partiích ve Švejkovi.
    Mezi mystifikacemi v literatuře a v životě je ovšem rozdíl. Jeho činnost kvalifikoval c.a k. okresní soud jako podvod. Po několika podezřelých nákupech a machinacích, byl Jaroslav Hašek společně s paní Jarmilou, na kterou byla firma napsána, obžalován a ocitl se před soudem. Po dlouhých tahanicích, v nichž se utopily naděje na výnosný podnik, oznamuje konečně advokát a přítel JUDr. Papoušek, že "c. k. zemský trestní soud v Praze zrušil odsuzující rozsudek první instance a vynesl rozsudek osvobozující ohledně Vás a Vaší choti". Ale to se psal už březen 1912.
    Na prahu osudného roku 1911 se Hašek po krátkém zajetí ve "šťastném domově" opět usvobozuje. Proráží sice hradby své mladé domácnosti, ale tím se ocitá znovu v beznadějné situaci. Nejsou peníze na zaplacení činže ve smíchovském bytě. Tchán, jenž v jeho návratu k bohémskému životu viděl naplnění svých chmurných proroctví, odmítá ho nadále podporovat. Ruší pronájem bytu v Košířích a odváží nábytek do malého bytu ve Vršovicích, do domu, kde bydlela jakási jejich tetička. Nejvíce zanevřela na nezdárného zetě paní Mayerová. Rodiče činí na dceru nátlak, aby svého muže opustila, neboť je to výtržník, nepolepšitelný pijan a konec konců i "bankrotář". Hvězda životního štěstí a úspěchu se nezadržitelně řítí k zemi.
    Krize manželství se prohlubuje. Jarmila vyčítá, že ji Hašek není schopen uživit, jak sliboval. Vyhrožuje, že se odstěhuje do pohodlí a jistoty domů na Vinohrady. Jaroslav ji zapřísahá, aby to nečinila. Ale jeho slova platí čím dál tím méně.
    Příčiny hluboké krize jsou snad ještě hlubší. Paní Milena, Jarmilina sestra, tvrdila, že Hašek dostal na svých toulkách pohlavní chorobu (kapavku), jejíž příznaky zanedbal a neléčil. Možná, že touto jeho nezodpovědností( nebo nedopatřením) trpěla i Jarmila. Faktem je, že v roce 1911 se ocitla ve Všeobecné nemocnici. Její léčebný protokol se sice nenalezl, ale osvětlil by mnoho. Především Haškova plachost vůči ženám, která nebyla vyvolána infantilismem, jak naznačují životopisci (např. Břetislav Ludvík), ale dlouhodobým psychickým komplexem. Vysvětlil by se jeho až panický strach a ostych před rodiči Mayerovými, zvláště před paní Josefou, který svědčí o pocitu provinění a komplexu méněcennosti. Reakcí na to jsou občasné záchvaty a maniakální způsob chování.
    Těmito momenty lze dokreslit Haškovu "psychiatrickou záhadu". Povídku s tímto názvem otiskl v dubnu 1911 v časopise Karikatury. Pan Hurych, předseda abstinentního sdružení, se vrací ze schůze přes Karlův most domů. Tu uslyší zezdola od řeky výkřiky. Nahne se přes zábradlí, aby se podíval, co se děje. Tu se objeví šlechetný zachránce, kadeřník Bílek ze Smíchova, a tahá domnělého sebevraha ze zábradlí dolů. Marně se pan Hurych vymlouvá, že si nechtěl vzít život, že jen poslouchal, kdo to od řeky volá. Zachránce je však neúprosný, uchopí ho a zavolá stráž. Pan Hurych se vzpírá marně. Přivolaná stráž ho odvede na komisařství, odkud je poslán do blázince. Tam se zdrží půldruhého roku, neboť dokud lékaři nezjistí u pacienta vědomí duševní poruchy, nelze ho prohlásit za uzdraveného.
    Základem humoresky je skutečná událost..
    Dne 10. 2. 1911 přineslo České slovo lokálku: "Na dnešek v noci chtěl se vrhnout ze zábradlí Karlova mostu do Vltavy 30letý Jaroslav H. Divadelní vlásenkář pan Eduard Brauer jej strhl zpět. Policejní lékař shledal silnou nervózu. Dotyčný byl dopraven do ústavu pro choromyslné." V souboru protokolů z policejního archívu pak nacházíme doplňující údaje."Dne 9. února 1911 ve 3/4 na 2 v noci přestoupil novinový reportér Českého slova Jaroslav Hašek, nar. 1883, katolík, ženatý, do Mydlovar okr. Budějovice příslušný, bytem na Smíchově č.1125, zábradlí Karlova mostu, aby se odtud v sebevražedném úmyslu vrhl do Vltavy. Bylo mu však v tom zabráněno kadeřníkem Eduardem Brauerem, bytem..., který ho pevně držel a odevzdal c. k. bezpečnostnímu nadstrážníkovi Frant. Melechovi. Poněvadž však Hašek na strážnici projevoval rozčilené chování, byl prohlédnut panem c. k. polic. lékařem dr. Kalmusem a převezen jakožto choromyslný, neboť bylo možno se obávat, že se stane obecně nebezpečným, v doprovodu c. k. bezpečnostního nadstrážníka Heinricha Hlinky do c. k. českého zemského ústavu pro choromyslné. Haškova manželka byla o tom vyrozuměna. ("Šlechetný zachránce" pan Eduard Brauer byl skutečnou osobou: vrchním vlásenkářem Národního divadla. Tehdy to byl již starší pán.)
    V archívu c. k. zemského ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici se zachoval dokument, obsahující zprávu o lékařském vyšetření na policejním komisařství, a chorobopis z pobytu v blázinci. Objevují se tu rozpory, které znemožňují říci o případu více, než bylo naznačeno ve zmíněné humoresce, jež měla zřejmě zamést stopy po události obratnou mystifikací. Na policejním komisařství dotyčný nejprve přiznává sebevražedný úmysl:
    "Připouští, že se chtěl utopit, mrzí prý ho svět. Utekl ve zlosti. Nevrlý. Již v kvartě propadl, byl v obchodní a prý exportní akademii (sic!) ve Vídni, prý s výtečným prospěchem. Sobě nebezpečný."
    (Prohlášení, že absolvoval konzulární akademii ve Vídni, je jedna z dalších Haškových automystifikacím která se objevuje vždy v extatických situacích Haškova života.) Na druhý den, při převzetí do ústavu pro choromyslné, Hašek výpověď náhle mění : "Pacient si vzpomíná, že byl ve velmi mnoha lokálech, pil tam pivo a všady něco vína. Ví, že někam lezl, snad na kandelábr, ale pamatuje se prý nejasně, kterak vylezl na tento. Chtěl prý asi způsobit efekt na kolemjdoucí, aby viděl, co budou dělat." Sebevražedný úmysl rozhodně popírá.
    Ani žádný z ostatních zápisů, jež jsou zaznamenány v chorobopise, není důkazem duševní choroby. "12. 2. - je nemocný úplně klidný, lucidní a požádal, aby směl pracovat a se zaměstnávat. 17. 2. nemocný zaměstnává se rovnáním archívu chorobopisů, kteroužto práci ochotně po celý den koná. Přitom činí si sem tam poznámky, prý sbírá materiál pro svoji literární práci.
    26. 2. Chce zůstat nějaký čas v ústavě, aby prý si odvykl pití.
    27. 2. - je propuštěn vyléčený."
    Podle znění chorobopisu lze z celé události téměř s jistotou vyloučit nějakou vážnou duševní poruchu. Šlo však pouze o Haškův výstřední kousek, který byl "šlechetným zachráncem" poněkud špatně pochopen? Nelze totiž vyloučit možnost, že incident na Karlově mostě byl skutečně pokusem o sebevraždu, nebo alespoň výhrůžkou, ktrerou chtěl Hašek zastrašit Jarmilu. Shrňme nyní dostupné údaje:
    1. Při vyšetření na policejním komisařství přiznává, že se chtěl utopit a že utekl z domova ve zlosti.
    2. Druhý den, zastrašen převozem do blázince považuje vše za žert.
    "Chtěl způsobit efekt na kolemjdoucí, aby viděl, co budou dělat." Tomuto výkladu zůstal věren i později. Tvrdí, že prý ho chtěli dostat do psychiatrického ústavu schválně, protože dělal ve svých humoreskách špatné vtipy na policejní lékaře.
    3. V životopisných anekdotách se objevuje ještě další výklad. Haškovi prý poradili, aby ze sebe udělal blázna, neboť se vyhne odsouzení za zaviněný úpadek obchodu se psy.( V tom případě však bylo nutno chránit především Jarmilu, na jejíž jméno byla firma zapsána.)
    4. Podle humoresky šlo o nevinnou příhodu, o nedorozumění. Tedy další pokus zamést stopy humornou mystifikací.
    Je možno si vybrat tu či onu možnost. Máme věřit Haškovu bezprostřednímu přiznáni, že ho mrzí svět, tedy by šlo o sebevražedný pokus, nebo pozdějšímu zahalení nemilého případu? Šlo o depresívní záchvat,vyvolaný domácí hádkou, anebo o nevinný žert a potyčku s policejním strážníkem?
    Čtěme však protokol znovu: "Odešel prý v 5 hod. z domova a nevrátil se domů, takže manželka večer ho na policejním ředitelství hledala." Tato věta je dalším otazníkem nad uvedenou záhadou. Hledala by Jarmila svého muže ještě týž večer na policejním ředitelství, kdyby šlo o běžný odchod do hospody? Vzpomeňme na její sebevědomé a hrdé vystupování. Jestliže se ještě týž večer ptá na policejním ředitelství a shání po manželovi, který odešel odpoledne ve zlosti někam do hospody, je pravděpodobné, že hádka skončila zakončena něčím výjimečným, nějakou zlou hrozbou, výhrůžkou.
    Nezbývá než si vytvořit tuto hypotézu:
    Jarmila prohlašuje, že se vrátí k rodičům; Jaroslav hledá v rozepři co nejsilnější argument, aby jí v tom zabránil. Něco si udělám! Jeho slova však už neplatí. Potuluje se po hospodách a po vinárnách, kde hledá zapomnění. Pitím a alkoholem se deprese stupňuje. Když se octne při návratu domů na Karlově mostě náhle sám, vzpomene si na svůj slib. Zazmatkuje a vyleze na mostě na kandelábr. Při pohledu do tmavých vod plynoucí řeky zaváhá. Tu se přiblíží náhodný chodec. Hašek šaškuje a předvádí roli sebevraha. Nastane zápas, bitka s šlechetným vlásenkářem i s přivolanou hlídkou. Při výslechu na policejním komisařství si uvědomuje, že má na krku další incident, o němž možná budou psát noviny. Vypovídá sklesle, v záchvatu trudomyslnosti: "Nevrlý. Již v kvartě propadl... Sobě nebezpečný..."
    Druhý den vystřízliví, a aby nevypadal směšně, svádí vinu na alkohol. Chce se v ústavu vyléčit z notorického návyku. Včerejší trapnou událost zahaluje vtipem, ironií: "Domnívá se, že ho dali proto do ústavu, poněvadž dělal špatné vtipy na policejní lékaře."
    Zápisy z ústavu i z policejního archívu však bohužel nedávají jasnou odpověď na otázku, kde v době incidentu Hašek bydlel. Při zadržení 9. 2.1911 udává totiž adresu: Smíchov 1125, tedy starý byt pod Klamovkou, v jehož blízkosti měl svůj obchod se psy. 27. 2. je převzat z ústavu pro choromyslné manželkou, která však bydlí na Král. Vinohradech, Komenského 23 (dnes Belgická), což je dům rodiny Mayerovy!
    Důležité je také, jakým směrem šel Hašek z noční procházky, při níž došlo k zmíněné události. Podle Boučkovy anekdoty byl ve vinárně Bernardiho na Maltézkém náměstí na Malé Straně (dnes U Malířů). (To odpovídá znění policejního protokolu: "Byl prý ve vinárně Pomšily a pak Bonnárdyho."-Patrně jde o přepis.) Vracel-li se domů z Malé Strany přes Karlův most, nemohl jít přece směrem na Smíchov, do starého bytu; šel jistě směrem ku středu Prahy, tedy buď k matce na Vinohrady, nebo do náhradního bytu ve Vršovicích.
    Z uvedeného vyplývá: Jarmila zřejmě v osudné výměně názorů pohrozila, že jde k rodičům na Vinohrady, kam Hašek nechtěl, nebo dokonce nesměl docházet. Ponížení a pocit beznaděje vystupňovaly jeho nervozitu k zoufalství. Psychiatrická záhada, ať byla skutečným pokusem o sebevraždu, anebo pouze silným rozrušením nervů, je obrazem hluboké psychické krize.
    Účelu však bylo dosaženo. Po zmíněné události se k němu Jarmila opět vrací. Dokonce ho už předtím několikrát navštívila v ústavu pro choromyslné a přiměla k návštěvě i svého otce. Tchán, dojat Haškovým pokáním a nadšen myšlenkou, že se v ústavu vyléčí z alkoholismu, zaplatil mu zde pobyt v I. třídě. Také pro Haška znamená léčba v ústavu jisté uklidnění, proto se brání tomu, aby byl předčasně propuštěn. ( Vzpomeňme na epizodu, kdy Švejk při odchodu z blázince reklamuje svůj nárok na oběd.)
    Humorná mystifikace však tentokrát nemohla zamést stopy a zakrýt trapný životní neúspěch. Bezvýchodnost Haškova postavení je totiž fatální. Už nemá sílu, aby se osudu vzepřel. Do domu v Komenského ulici na Vinohradech se nikdy nenastěhoval. Po krátkém období klidu opět vrací k bohémským a tuláckým zvykům.
    3. 5. 1911 konstatuje strážnik Šnajdr, že Jaroslav Hašek bydlí u matky ve Velehradské čp. 1411. Tutéž adresu nalézáme na dalším hlášení: "C. k. inspektor stráže Jos. Zeman udává Jar. Haška pro rušení nočního klidu, protože dne 14. července od 3/4 na 3 ranní v ulici U vodárny na Král. Vinohradech střílel z dětské pistolky, opatřené vždy při každé ráně zátkou, čímž vznikla vždy tak silná rána jako z revolveru. Pistolka byla zabavena a jako corpus delicti přiložena." O vypátrání bydliště Jaroslava Haška žádá též okresní soud na Smíchově, zřejmě aby mu mohl dodatečně oznámit, že on a jeho manželka jsou oprávněni vést komisionářský obchod se psy. Ale 31. 8. 1911 už Hašek u matky nebydlí. Policie po něm pátrá na tzv. žurnalistické burze v restauraci U Choděrů a U Brejšků, ale ani tam prý nikdo nic neví. V přípisech a hlášeních nastává byrokratická honička, k níž se připojuje i okresní hejtmanství v Budějovicích, které rovněž žádá o vypátrání adresy. (Patrně chtělo vymáhat na Haškovi vojenskou taxu, kterou platily osoby zproštěné vojenské služby.) Svazek policejních raportů je konečně ukončen zprávou, že Jaroslav Hašek přesídlil již začátkem roku do Vršovic (sic!), že však tam dosud není hlášen. Teprve koncem roku hlásí policejní ředitelství tuto adresu: Vršovice 363.
    Na začátku následujícího roku je hladina pátrání opět rozrušena dotazem c. k. zemského ústavu pro choromyslné na adresu bývalého chovance. Konečně ukončí zmatek kolem této věci c. k. strážník Sládek Franz hlášením, psaným krásnou "úřední češtinou": "Bydly tam." (Vršovice 363). Za několik dní se však ukáže, že se c. k. strážník Sládek Franz setsakramentsky zmýlil. Hašek totiž před policií svůj vršovický byt utajil. Nechtěl, aby se Jarmila dozvěděla o jeho deliktech. Slíbil přece, že se tentokráte dojista polepší. Učiní poslední pokus jak zachránit rodinný život, uchovat za každou cenu dekorum a klid v domácnosti. Je to pokus založit rodinu. Tragedii obou šťastných milenců a nešťastných manželů odhaluje svědectví Vilmy Warausové, důvěrné přítelkyně paní Jarmily: "Když Grýša byl opět bez zaměstnání a neměli peníze, rodiče najali byt ve Vršovicích, v domě, kde bydlí teta, a nábytek tam odvezli. Ji vzali domů. Působili na ni rozumovými důvody a tvrdým nátlakem, aby s Haškem přerušila všechny styky, aby se ho úplně vzdala, a vynutili z ní slib, že je tentokrát určitě poslechne. Podvolila se na čas, ale potom se zase potkali a sešli a začali spolu chodit jako za svobodna, tajně se scházeli. A teď čekají děcko.- Když se to rodiče dozvěděli a první rozčilení minulo, uznali, že už není čemu bránit, a dovolili, aby se nastěhovali do vršovického bytu."
    Aby dokázal, že to s polepšením myslí vážně, učiní další pokus získat zaměstnání. V listopadu 1911 se stává výpomocným redaktorem denních zpráv v Českém slově. (3. ledna 1912 je oficiálně vyznačen v seznamu redaktorů.) I tentokrát chápe své postavení sebeironicky. Ve fejetonu Jeden den v redakci Českého slova si pochvaluje: "Nejvhodnější místo v každé redakci politického časopisu, odkud může člověk sledovat jako z úkrytu všechny politické tahy a triky, jest místo lokálního zpravodaje. Ty děláš jako lokální zpravodaj do vražd a zlámaných noh a jiného pěkného neštěstí, ale přitom můžeš pěkně pozorovat, co se kolem tebe děje."
    Povolání lokálního reportéra, jež ho nutilo být neustále ve styku s každodenním ruchem velkoměsta, bylo neslučitelné s řádným rodinným životem. Největším zdrojem všech informací jsou - vedle policejního ředitelství a soudní síně - pražské hospody. E. E. Kisch vylíčil činnost tzv. novinářské burzy v restauraci U Choděrů a U Brejšků, kde si zpravodajové různých listů vyměňovali informace od soudu a lokálky. Mezi nimi hrál prim Hašek, jehož zde vrchní číšník uctivě nazývá "panem redaktorem"; čile vyměňuje a prodává své zprávy a lokálky, dvě piva za kus. Jejich cenu v novinářských kruzích snižovalo všeobecně panující mínění, že Hašek si některé zprávy sám vymýšlí.
    Zůstává přes noc v redakční místnosti ve Zlaté huse, hraje karty dole v restauraci, navštěvuje plesy a zábavy, aby poznal známé osobnosti, pídí se po aktualitách a zvláštnostech. Alkohol, který mu pomáhal dostat se do stavu euforie a který potřeboval k překonání únavy z novinářské dřiny, stává se jeho nepřítelem.
    Také loňský pokus založit "kynologický ústavů má neblahé důsledky.
    V prní instanci byl odsouzen, šlo zřejmě o "padělání" rodokmenů, nebo dokonce drobné krádeže zvířat, jež provozoval v Košířích jeho sluha Čížek. (Teprve 9. března 1912 dostává vyrozumění od svého advokáta Judr. Papouška, že c.k. zemský co trestní soud v Praze odsuzující rozsudek zrušil a vynesl rozsudek osvobozující.) Trpí pocitem doživotního smolaře. Na co sáhl, všechno přišlo vniveč.
    Krize manželství se prohlubuje. V té době propuká Haškova deprese, jejíž kořeny nejsme schopni pochopit. Jaké jsou příčiny jeho ostychu před tchánem a tchyní? Faktem je, že se v době jejího těhotenství Hašek Jarmile vzdaluje. Útěchu hledá v alkoholu. Z této pochází i zpráva, otištěná v časopise Čech 18.1.1912: " Úraz novináře. Včera před šestou hodinou večerní klesl náhle na Karlově náměstí redaktor Českého slova pan Jaroslav Hašek k zemi a tak vážně se zranil na hlavě, že zůstal ležet v bezvědomí. Nebožák byl dopraven do blízkého domu a přiveden k vědomí. Byl dopraven do redakce." A Večerník k tomu dodává:"Pádem utrpěl zranění".
    Ve vršovickém bytě zatím trpí nešťastná, opuštěná žena, stín bývalé sebevědomé Jarmily, píše do redakce vzkazy plné výčitek a zklamání. Jeden z těchto listů je psán ihned po smrti Haškovy matky: "Nezameškej pohřeb, bylo by to hanebné a neodpustitelné.- A večer přijď ke mně, nebo si budu myslet, že mě chceš také docela opustit. Víš, že Tě mám jediná na světě ráda a nikoho jiného jenom Tebe. A je mi Tě líto. A poplač si, můžeš-li doma. Vím, žes ji měl rád, ale je to ta Tvoje hrozná nedbalost ve všem. Tam neplač. Mysleli by, že hraješ komedii. A přijď ke mně." Dopis má datum 24.1.1914 a byl odeslán - z Vinohradské nemocnice! Klinický zápis se nedochoval, i když by jistě mnoho napověděl. Je snad ztráta matky a Jarmilina nemoc dalším důvodem, živícím červa, kterého se Hašek pokoušel utopit v alkoholu?
    Je zajímavé, že ani nehlubší duševní propast nemá vliv na snížení kvality tvorby, spíše naopak. Jakoby se v niterném skeptikovi a pesimistovi na dně duše probouzely životodárné látky, které křísí fantazii a dávají jeho umění zvláštní půvab a ráz.
    V Českém slově bravurně hýří fantazií v lokálních zprávách a drobných informacích. Vyzdvihuje fakta z banality a vytváří na jejich základě miniaturní "básně v próze" (jak je nazval Bohumil Hrabal), což dociluje jen nepatrnými posuny a stylovými finesami. Navozuje lokalitám senzační příchuť, aby vzbudil zájem čtenářů. (Jeho článek O strašidlech v Košířích vyvolal dokonce interpelaci v parlamentě.) Komičnosti je dosaženo komickým zvratem, obrácením smyslu v nesmysl a naopak, či znevážením údaje ironickým paradoxem. Zpravodaj Českého slova napsal například tuto lokálku, která působí jako výsměch: "Oběť antimilitarismu. Chodník na Palackého třídě ve Vršovicích jest velice antimilitaristický. Sklouzl na něm včera poručík pěšího pluku č. 73 František Kohla a vymkl si nohu. S chodníkem zavedeno přísné vyšetřování."
    Mnohé dobové materiály byly pak rozvedeny v Haškových humoreskách, nebo se v geniální Haškově paměti uchovaly a slouží jako faktografický arzenál v líčení Osudů dobrého vojáka Švejka. Takovou historku připomíná noticka O nešťastném svědkovi."Někdo má jako svědek neštěstí, že když chce dokazovat něčí nevinu, uvázne tam, zaplete se ve svých výpovědích tak, že se počne třást a nakonec vyjde najevo, že on má v tom také prsty. Podobný případ stal se včera v noci na hradčanské policejní strážnici. Předcházela mu rvačka, pěkná, zcela krásná rvačka na půdě historické, na Hradčanech, v ovzduší starých prejzů a podloubí, na Pohořelci v čís.139. Tam jest hostinec, stojící již dávno a dávno a od pradávna jsou tam bitky ne sice na denním pořádku, nýbrž jen od případu k případu, když totiž mezi hosty objeví se většina toužící po tom, aby mohli se v historickém ovzduší zápasů a bojů uplatnit. Zde Švédové průlomem v hradbách vpadli do Prahy, zde utkali se Francouzi, tu zápasilo vojsko krále Fridricha pruského i Pasovští zde kdysi byli biti, zbili tu hordy cizích žoldnéřů i domácích a včera se tam pral Josef Kapalín, 3lletý nádeník z Břevnova. Rval se tam úporně pro starou slávu hatamanskou a rozbil hostinskému Aloisu Tichému hlavu sklenicí a bil do toho s plnou energií, pokud nepřišla policejní stráž a nezatkla ho a neodváděla s sebou. Kdo mně dokáže mou nevinu? zvolal Kapalín do příšerného ticha Hradčan. - Já, Pepíčku, ozvalo se z hloučku rozprášených a ku stráži přistoupil 32letý dělník z Břevnova Kycl. Vy nikam nepůjdete! protestovala stráž. Já přísahám bohu všemohoucímu, zvolal Kycl, že půjdu svědčit, že je můj přítel nevinný jako lilie. A nyní počíná vlastní neštěstí nebohého svědka. Tím okamžikem, kdy se stal z obyčejného občana svědek, šťastná hvězda se odvrátila od Kycla.
    Při příchodu stráže sudičky šťastně vyvedly ho rychle ven na ulici, ale nyní vrací se Kycl do spárů spravedlnosti, do jámy lví na hradčanské policejní strážnici. A již jest s Kapalínem v malém prostoru před stolem s úředními akty a mluví hrubě, ale přesvědčivě. Dopouští se několikanásobné urážky stráží a hlásá slavně, že je nevinen jeho druh Kapalín, že on sám, Kycl, by měl být zavřen místo něho, ale že ho nechytili, ani když on, Kycl, měl v ruce nůž. A také bych s ním někomu pověděl, kdyby říkal, že Kapalín je vinnej, on je anděl nevinnej, ale já jsem potvora, vašnostové. Kapalín se nepere. A dopadlo to tak, jak se jinak nedalo čekat. Smutně, tragicky, zle, krutě, hrozně a bědně. Vřelé přátelství mezi oběma druhy nedošlo odměny. Oba dle osvědčeného hesla- Vinnej, nevinnej, berte po řadě-, které provolávali při rvačce, zůstali ve vazbě. Slzou kropím tyto řádky, neboť vím, že žádná z hradčanských ulic nebude přesto nazvána ulicí Kyclovou."
    Závěrečné rčení se objevuje ve Švejkovi v podání sapéra Vodičky.
    Ale ani bohémské výtržnosti a incidenty, jež jsou důsledkem pijáckých bakchanálií, nebyly příčinou vyhazovu z redakce Českého slova. Způsobilo to nekompromisní, odvážné stanovisko v sociálním boji pražských zaměstnanců tramvají. Ant.Bouček vypráví: "Bylo to někdy v roce 1912. V Praze bylo před stávkou zřízenců elektrických drah. Jako redaktor Českého slova chodil Hašek na schůze zřízenců a záhy se s nimi skamarádil. Přišel také na schůzi v Riegrových sadech na Vinohradech, kde se mluvilo prudce proti správní radě a všeobecná nálada byla pro stávku. Málo chybělo a Hašek byl by k ní dopomohl. Když zástupci organizace radili k ústupnosti, zdvihne se pojednou Hašek a přihlásí se o slovo. Dlouho nemluvil, ale schůze skončila skandálem. Prohlásil prostě: Nevěřte jim, zradili stávku, protože jsou podplaceni správní radou! Já jsem spisovatel Jaroslav Hašek, redaktor Českého slova, a prohlašuji, že se stávkovat bude! - Byl z toho chaos a - Hašek druhý den přestal být redaktorem Českého slova. Zaplatili mu raději na čtvrt roku předem, jen aby už šel..."
    Tato historka se doslova a do písmene kryje se skutečností. Druhý den po vystoupení na noční stávkové schůzi čekaly v redakci kyselé tváře na rychlo sehnané "poroty". Ta mu oznámila, že list na jeho služby dále nereflektuje. Porušil totiž nehorázným způsobem stranickou disciplinu.(Hašek se "pomstil" satirou Jak jsem vystoupil ze strany národně sociální.) Ale co naplat, od 7. února 1912 je "na hodinu" propuštěn a ocitl se opět dlažbě. Navázal sice kontakt i se sociálně demokratickým tiskem, ale ani tam nezískal důvěru. Humoristovi a "kandidátovi strany mírného pokroku" už nikdo neuvěří.
    Jako jediná útěcha mu zůstala ona "zrádná chiméra", příčina jeho "prokletí", které obětoval vše, co měl: talent, kariéru, rodinné štěstí.
    V té době podepisuje smlouvu s Hejdou a Tučkem na knihu Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky, na svou první knihu, a současně uzavírá smlouvu na soubor Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest a domova.Má štěstí, že se ilustrace ujal tehdy populární kreslíř Karel Stroff. Souběžně vycházejí Haškovy starší humoresky pod názvem Trampoty pana Tenkráta ve Vilímkově humoristické knihovně.
    Jenže nahodilé soubory starších povídek a humoresek nejsou s to ho mohlo uspokojit. Věnuje se proto dokončení svého "velkého" aktuálního spisu, se vznosným názvem Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, který začal psát ještě za účasti své ženy Jarmily. (20.4.1912 sděluje Karlu Pelantovi, že Dějiny jsou již napsány.
    Ale ani určitý literární ohlas, byť slabý a zdušený, mu nestačí. Po odchodu z domova se vrací na prkna kabertu. Vystupuje v divadle Deklarace (jako režisér i "herec") a stává se členem herecké asociace. Politickými a národohospodářskými "přednáškami" baví společnost ve Waltnerově Montmartru i v Sochůrkově Kopmance.(Nájemcem se zde byl vynikající hostinský Flašner, bývalý číšník z podzemí Louvru.)
    Rozpadu manželství už nešlo zabránil. Vliv rodiny Jarmiliny je příliš silný a zdá se, že rodiče mají kategorické argumenty, jimž nelze odporovaat. Sliby, že zajistí Jarmilu a dítě, nesplnil. Krátce po narození syna v dubnu 1912 Jaroslav Jarmilu definitivně opouští. Když prý do vršovického bytu přišli na rodiče Mayerovi, uvítal je prý Hašek radostně, leč trochu rozpačitě. Nabídl se, že dojde pro pivo, ale dlouho nepřicházel. Neobjevil se doma ani večer, ani druhého dne. Rodiče si proto odvezli Jarmilku v šestinedělí i s dítětem z vršovického bytu domů na Vinohrady, později do rodinné vily v Dejvicích.
    Příčina rozchodu je tedy "vysvětlena" opět anekdotou, která se vyprávěla mezi vinohradskými herci v kavárně Hlavovce. Tchán prý mu dal zeti určitou částku, aby šel koupit dětský kočárek. Hašek však skoro všechny peníze prohrál v kartách. Náhle se štěstí obrátilo a vyhrál tolik, že mohl koupit kočárky tři. Podle jiné verze šťastný Hašek chodil po hospodách, ukazoval novorozeně a prohlašoval: "Narodil se mi syn. Je celý červeňoučký, na zádech má chloupky. Otec naprosto zdráv." Pak prý nemluvně v hospodě zapomněl.
    Věcně a střízlivě líčí rozpad Haškova manželství Wilma Warausová: "Po odchodu z Českého slova se Hašek octl bez zaměstnání. Cítil, že zvlášť po narození malého Ríši by rodinu neuživil. Stejně tak věděl, že jestliže odejde, ujme se ženy a děcka rodina Mayerova. Tak se skutečně stalo." Povídka Psychiatrická záhada odhaluje tragické stíny Haškovy lehkomyslnosti. Jeho touha po úniku je fatální a neúprosná, řídí se záchvěvem náhody. V jediném okamžiku prohrává vše, čeho s nadlidským úsilím dosáhl. Způsob, jímž prosazuje náklonnost k bohémskému životu, je nesmírně konsekventní. Na "normální" lidi působí až otřesně a nepochopitelně, bývá vykládán jako duševní abnormalita. V rodinném životě se tento způsob jeví jako drsná, brutální síla, která rozvrací vše, s čím přišel do styku.
    Jarmila však na lásku ke Grýšovi vzpomínala vždy s tesknou nostalgií, tím spíše, že se už v životě s ničím tak silným a velkým nesetkala. Když vychladla trpkost vzpomínky, uvědomila si i jinou stránku Haškovy povahy, která mu bránila přizpůsobit se pravidlům tzv. slušné společnosti. V článku Profil mrtvého druha píše: "Hašek byl génius a jeho díla se rodila z okamžitých nápadů. Jeho práce byla abnormální, originální a živá. Šel vlastní kamenitou cestou a prošlapával ji, nedbaje pokřiku, že touto cestou choditi se zapovídá. Je-li duch jednou úchylným, je úchylným vůbec. To příroda neomezuje se jen na chvíle, v kterých dá člověku do ruky pero. Úchylnost trvá, i když je odloží, a proto je i život člověka s úchylnou duší úměrný jeho tvorbě. Na takového člověka musíme hledět jiným zorným úhlem, než jakým se díváme na člověka průměrného. Mimo literární tvorbu je abnormalita Haškovy duše v tom, že neměl vědomí zodpovědnosti. Byl to nedostatek, kterým platil svou originalitu. Měl vřelé srdce, čistou duši, a tak leccos pošlapal, protože nevěděl."