Ze Světa zvířat do Českého slova a naopak

    Lze si Haškův život představit i jako sled groteskních scének a výjevů, s fatálním úmyslem dělat si legraci z druhých i ze sebe sama, ohromovat hospodské posluchače a inscenovat neuvěřitelné situace. I z pouhé maličkosti dovedl Hašek vyvést povedenou taškařici.
    František Langer zachytil vznik jednoho takového anekdotického "špílce": -Vyšel jsem jednou z Perštýna od Petříků do Montmartru v Řětězové ulici. Na rohu Bartolomějské byla tehdy prkenná stěna s plakáty a pod ní napříč chodníku leželo nehybné tělo. Nad ním stál nešťastný Hašek v dešti v haveloku a když viděl kamaráda spustil:" Chlapče, stala se hrozná věc, já jsem ho zabil. Ten chlap mě zezadu přepadl, já ho praštil holí přes hlavu a on se svalil na zem mrtvý...Jsem vrah, za chvíli mě zatknou a oběsí." Langer ho utěšoval, že je ten chlap jen řádně opilý, leč marně. Museli tělo přitáhnout k ústí okapové roury, ze které crčela voda proudem, ale ležící ani teď nejevli známky života. "Vidíš, je dočista mrtvý, zabil jsem ho, jsem vrah." A začal křičet do noci: "Patról, patról!"- Objevila se dvojice strážníků."Co se stalo, pane Hašku?" -
    "Neprohlížejte ho, je načisto mrtvý, já jsem ho zabil, zatkněte mě pro vraždu."- "Jen jdou, pane Hašek, klidně do Montmartru, my se o chlapa postaráme." Voda totiž působila na domnělou "mrtvolu" alespoň tolik, že začala plést nohama.- V Monmartru Hašek příhodu dokreslil:" Tak ti strážníci tělo postavili, a každý z jedné strany ho vlekli pryč. Byla to hrozná podívaná, takové prznění mrtvého, že jsem se nemohl zdržet a zařval jsem na ně: "Co to děláte, vy surovci! Kam vedete tu mrtvolu?" -
    Svědek přiznává, že ve vinárně musel Haškovi dosvědčit pravdivost jeho výroku před policajty o prznění mrtvoly, čímž trefně vyzněla anekdotická pointa příběhu... Zde jsme u pramene nesčetných haškovských anekdot a mystifikací.
    Tímto způsobem vznikl bohémský mýtus, v němž Hašek vystupuje čouběžně jako autor a jako postava literárního díla. Také tvorba totiž odpovídala principu nezávazné hry, v níž se každodenní banalita střídá s fantazií, praktické zájmy a cíle jsou přehlušeny neukojitelnou honbou za nápady a karikaturními náměty. Hra se do značné míry odlišuje od pravidel morálky, má své zvláštní zákony a nebere ohled na psychologické okolnosti. Uvolňuje však přirozené prameny vitality, živelný temperament, pudové základy bytosti. Kamarádi měli Haška rádi především pro jeho živelný temperament, bleskurychlé rakce, i když byl někdy necitelný a dovedl udělat lecjakou skopičinu. Přinášel však do společnost legraci a vtip a z toho si mohl každý načerpat kolik chtěl.
    Málokdo z nich ovšem tušil, že Hašek do této hry zahrnoval všechno, co měl, že s fatální důsledností vytvářel podmínky pro vznik humorných situací. Jeho životní příběhy nejsou jen předpokladem tvorby, ale již vlastní tvorbou. Jeho život byl svým způsobem i "druhem" literatury. To je odvrácena strana jeho ostentativního nezájmu o literární problémy. Hašek byl originál a nezávisel na dobovém úsilí. Pro něj vždy a všude rozhoduje lidský element, člověk, v tomto smyslu škrtl "dobu" a "problémy".
    Neche dělat "umění", vždyť hlásá, že píše jen pro peníze. Tím živěji a spontánněji si však "hraje" uprostřed své bohémské družiny, jejíž kompaktnost je založena na variacích této univerzální hry, na vymýšlení a na temperamentním prožití výstředních kousků. Všestrannost a rozmanitost této hry dovoluje Haškovi, aby se jí oddal cele, celou svou bytostí.
    Za bláznivou ztřeštěností Haškových extravagancí můžeme ovšem tušit stísněné podmínky sociální, nejistotu, strach a neustálý nedostatek peněz. Jen občas prosvitnou momenty, jež svědčí o trapných okolnostech materiálních, což se jeví nepatřičné u bohéma a humoristy, rozsévajícího smích a pohodu.
    V záznamu z počátku roku 1908 například čteme: " Víc jsem nesehnal než 11 zlatých. Jsem blízek zoufalství. Je mi hrozně. Tento týden bydlím u pana Drobílka, Palackého 37." Stále nemá stálé bydliště. Přespává u známých a kamarádů, mezi něž patří i Eduard Drobílek, pozdější spiritus agens Strany mírného pokroku v mezich zákona. A právě tohoto období se zřejmě týká nedatovaný lístek, v němž Hašek píše: "Milý Edo, já Ti co nejdřív ty věci vyplatím. Připadá mně, že jsem se musel zbláznit. Prosím Tě, neudávej mne."
    Hašek vzal zřejmě u Drobílků do "úschovy" nějaké cenné předměty, které pak v momentální tísni dal do zastavárny. Tento záznam vrhá světlo i na drsný rub Haškovy veselé bohémy, ukazuje, že se často ocitl v situacích, z nichž neviděl východisko a musel se vydávat za blázna, za mentálně ropolcené individuum. Eduar Bass napsal, že v Haškovi byly dvě bytosti, z nichž jedna si hraje a druhá se na ni dívá. Zapomněl pouze dodat, že jedna se snažila oklamat tu druhou. Nebyly to totiž jen momenty sociální, jež uvrhly Haška na dno existenční nejistoty.
    V životopisech bývají temné momenty buď zamlčovány, nebo odvrhovány jinam. Zvláště česká literární historie si potrpí na vytváření svatozáří, zamlčujíc a přikrašlujíc fakta, která by potřísnila trpitelský diadém. Národ se neměl dovědět, že Karel Havlíček Borovský, zatímco úpěl v Brixenu, hrál mnohý večer s policejním strážmistrem karty. Stejně tak byla každá zmínka o milostném životě Boženy Němcové chápána jako útok na její mučednickou památku. A přece tito lidé žili, měli svou každodennost, své chvilky, radosti, naděje, uspokojení.
    František Langer, který dobře znal hmotné literární poměry, připomněl, že Hašek měl na svou dobu docela slušné příjmy. Za otištěnou humoresku dostával 2-4 zlaté, což sice nebyly žádné velké peníze, ale Hašek takovou humoresku napsal jednu denně. Neustálý nedostatek byl u něho způsoben povahovou lehkomyslností, živelnou potřebou prožívat vždy znovu pocit bohémských bakchanálií, vidět svět ve fantaskním zveličení noci, v alkoholickém oparu.
    Také bitky s policií nebyly motivovány vždy vzpourou proti rakouskému byrokratickému režimu. Byly průvodním zjevem jeho nočního tuláctví, jeho pojetí života jako hry. Z některých policejních zápisů vyplývá, že Hašek jsa v podroušeném stavu prostě nesnesl, aby se mu někdo postavil na odpor.
    "28. prosince 1907 ve čtvrt na tři v noci je spisovatel J. Hašek, bez vyznání, svobodný, atd. zadržen strážníky Ant. Hullanem a Janem Hlouškou pro totální opilství. Při sobě má jen rukavice. Po vystřízlivění propuštěn."
    Dne 7. 8. 1908 hlásí nadstrážníci Ebert a Kopp: "Téhož dne o 3. hod. ranní seděli v kavárně Jansově na Král. Vinohradech, Rubešova č. 1, hosté, a to: Jaroslav Hašek, spisovatel (obvyklá osobní data protokolu), Fr. Bezecný, dvorní lesník v Bělehradě, tč. na dovolené v Praze a Rudolf Roubíček, profesor krasopisu. Asi o 3/4 na 4 dostali se řečení do hádky, při které byl p. Roubíček od Haška rukou do úst udeřen (jinou rukou připsáno a od Bezecného do oka), takže utrpěl poranění dle přiloženého vysvědčení. Jako svědky uvádí poraněný: Josefa Balouna, sklepníka v řečené kavárně, a Annu Balounovou, sestru výše uvedeného."- "Dne 2. 8. 1908 sděluje se Okr. soudu pro přestupky v Praze ku zahájení trestního řízení, že J. Hašek až dosud nebyl vypátrán." V jiném protokolu je jako bydliště uvedena vila Klamovka v Košířích. Tento údaj otevírá cestu k dalším Haškovým osudům.
    Jestliže na policejním komisařství v červenci 1908 delikvent udává, že je redaktorem Českého slova, nelhal, i když nemluvil plnou pravdu. Dříve než opustil anarchistické hnutí, navázal totiž kontakt s Mladými proudy, listem národně sociální mládeže, který sledoval zejména problém antimilitarismu. Redaktoři tohoto listu, Alois Hatina a Emil Špatný, byli hrdiny pozdějšího procesu s odbojnou mládeží. Shodou okolností to byli Haškovi dobří přátelé. V rámci tohoto spojení se Hašek seznamuje s národně sociálními poslanci Stříbrným, Buřívalem, Chocem. V roce 1908 proniká za podpory redaktora Karla Půlpána se svými satirami a humoreskami do Českého slova. (Přitom nepřerušil dřívější kontakty se sociálně demokratickým Právem lidu, neboť stále doufal, že se tu uchytí.) Na podzim roku 1908 však nacházíme Haška ve volební kanceláři národně sociální strany pro doplňovací volby na Královských Vinohradech. V hostinci Na Valdeku, v útulném, vytopeném lokále, poznává bývalý anarchista v praxi, jak se "dělá" politika. Je zasvěcován do tajů politických chachinací a předvolebních komplotů, najímá volební korteše a naháněče, vylepuje agitační plakáty a pomáhá vařit pověstný "volební guláš". Ačkoliv po volbách musel odejít, za zkušenost to stálo.
    Večer po vinohradských volbách se v hostinci U Zlatého litru potkal Hašek s Ladislavem Hájkem, jenž byl redaktorem časopisu Svět zvířat. Bydlel ve vile pod Klamovkou, kde byl současně umístěn i psinec. O tomto setkání Hájek vypráví: "Vesel jako jindy, sršel Hašek vtipy, ale svěřil se mi, že nemá kde spát. Venku byla zima a Jarda měl rozbité boty. Zželelo se mi přítele z bohémských dob, pozval jsem Haška do vily Svět zvířat, v níž jsem tehdy bydlel ve svém pokoji.
    Dal jsem Jardovi druhé své boty, nechal ho u sebe spát a Hašek se mi nabízel, že by mi ve Světě zvířat pomohl, že by se rád dostal ze života, v němž je. Nemohl jsem ovšem Haškovi nic určitého nabídnout. Sám jsem měl k bytu a stravě ve Světě zvířat tehdy 100 K měsíčně. Usnuli jsme spolu zase po dlouhé době na společné posteli. Ráno jsem nechal od Haška něco napsat, ukázal jsem práci šéfovi a prosil, zda bychom mu nemohli aspoň něčím měsíčně přispět, že by nám pomáhal v redakci. Šéf můj návrh přijal, a mohl jsem Haškovi nabídnout 30 zlatých za jeho spolupráci v redakci. A Hašek to přijal. Radostně vyšlápl si do Prahy zase v dobrých botách a několik dnů skutečně řádně spolupracoval v redakci."
    Jako pomocná síla nastoupil Hašek ve Světě zvířat, stejně jako si předtím přilepšoval v redakci Zieglosserova Ženského obzoru, dokonce patrně i v jakémsi Knihařském obzoru, Hostimilu apod. Zanedlouho však došlo mezi přáteli k roztržce. Hájek byl současně nápadníkem dcerušky majitele listu Žofinky. To, co bylo zpočátku výhodou, ukázalo se později jako nevýhoda. Pan Fuchs byl totiž nejen starostlivý otec, ale i zdatný podnikatel. Ve svém listě panoval jako diktátor, v redaktorech viděl své nádeníky. Tím spíše si dovoloval na Hájka, který měl být členem rodiny. Po jedné velké hádce se Hájek s časopisem rozžehnal a našel si místo v Poděbradech. Tajně doufal, že jeho přítel odejde s ním a nechá Fuchse na holičkách. Leč chyba lávky. Hašek ho "zradil". Vždyť mu zasvitla naděje na stálé místo a konečně se bude moci ucházet o Jarmilu! Zůstal tedy ve Světě zvířat natrvalo. Byl tu tak říkajíc pod deputát, na byt a stravu, a aby se z redakce neztrácel, dostával od Fuchse dva tupláky piva denně. Vypadal nesmírně spokojeně. Také pan Fuchs si ho zprvu nemohl vynachválit. Hašek měl novinářský čich, dal časopisu švih, zpestřoval rubriku Zajímavosti ze života zvířat, zlepšil beletristickou část "zvířecími" humoreskami a založil Veselý koutek zvířat.
    Zvykl si i na prchlivost šéfa a přizpůsobil se patriarchálním poměrům. (Později ovšem nazývá vilu Svět zvířat "blázincem za branou".) V neděli jezdil s panem Fuchsem a se Žofinkou na výlety autem, v týdnu doprovází šéfa do Prahy na obchodní jednání. Stal se tak nepostradatelným, že nejen řídil časopis a psal články, ale dohlížel i na přilehlý psinec. Přátelé, kteří ho v Košířích navštívili, byli udiveni tím, že konejšil svárlivé psy a hrál si se svým miláčkem, cvičenou opící Julčou.
    Zvířata Hašek miloval snad víc než lidi. Dovedl je celé hodiny bedlivě pozorovat. Jejich zvyky a reakce mu sloužily k vytváření kouzelných humoristických situací i ke karikatuře některých lidských vlastností. Občas sebral některého hafana z psince Světa zvířat a šel s ním do Prahy na "reklamní obchůzku". o tom vypráví Karel Vika, jenž byl tehdy redaktorem v Ottově nakladatelství. Hašek ho překvapil v bytě s obrovitou žíhanou dogou a žádal stroze o foršus. Trapné jednání uspíšilo zavrčení hrozivého zvířete. " Kuš, potvoro. Je cvičená na lidi," podotkl Hašek namátkou. Zážitky z psince pod Klamovkou byly Haškovi východiskem k lepšímu pochopení džungle politického života. Jako redaktor Světa zvířat získal po čtyřletém čekání souhlas Jarmiliných rodičů. Když pan Mayer uviděl skutečně jeho vůli najít si stálé zaměstnání, smířil se s ním. Horší to bylo s Jarmilinou matkou. Ta ho nikdy neměla ráda, nemohla mu zapomenout pijáckou povahu a rozpustilost, ani kdyby klečel na kolenou.
    Aby si rodiče udobřil, vstoupil Hašek opět do katolické církve. Dne 23. 5.1910 uzavírají proto sňatek v chrámu sv. Ludmily na Vinohradech. Snoubence oddal farář František Škarda. Za svědky byli Václav Kogner a architekt Josef Mayer. Tchán přislibil, že novomanželům zařídí byt v novostavbě na Plzeňské ulici, poblíž vily pod Klamovkou. V slunném, leč krátkém období společných začátků odjíždějí Jaroslav s Jarmilou na svatební cestu; nebyla daleká, vedla jen do motolského údolí.
    Jak to dopadalo po svatbě? Vydržel Hašek ve svém zaměstnání? Svět zvířat byl zábavný a popularizující list pro chovatele zvířat, majitele psů, králíků, drůbeže. Prakticky to byl ceník zvířecích exemplářů, které se nacházely v psinci Světa zvířat. Vedle drobných rad a pokynů přinášel články a zajímavosti, většinou nepůvodní, překlady z cizích, hlavně německých žurnálů.
    Hájek, jenž byl lyrikem nevelkého talentu, ale cítil se být básníkem, chtěl časopis povznést na literární úroveň. Jeho námaha je však vzhledem k triviálnímu zaměření listu marná. Hašek ironicky poznamenal: "Nynější redaktor tohoto časopisu Hájek píše sice také básničky, ale básníkem přece jen není. Teď píše veršíky o srnkách, o holubech, o malých loveckých psech a píše je se stejnou živostí, jako když kdysi psal báseň: Můj tatík lámal kamení a lámal až do umdlení, ačkoliv jeho tatík byl ředitelem spořitelny v Domažlicích." (Kapitola Svět zvířat v Dějinách strany mírného pokroku.)
    Hašek se naproti tomu zdánlivě přizpůsobuje okolnostem. Triviální banalita kynologického věstníku ho neuráží, dokonce ji svým způsobem vychutnává. V prostředí, které by "skutečného" básníka otrávilo a ubilo, se cítí ve své kůži. Přírodovědné "zajímavosti" a zoologické drobničky jsou mu podnětem k fantazijním výmyslům a mystifikacím.
    Jde na to opatrně. Nejprve rozšiřuje obsah listu výběrem senzačních článků a zajímavostí ze života zvířat. Vtipně komentuje zvířecími zvyky a "vlastnostmi", přičemž s chutí využívá nadsázky. Dozvíme se například, že tygr nemá rád zvuk gramofonu, slon naproti tomu hudbu miluje a jiné bláhovosti. Po čase vstupuje do říše přírodovědných poznatků jako ničím neomezený humorista, jako mystifikátor. Z nedostatku druhů, obsažených v Brehmovi, začíná si zvířata vymýšlet. V rámci mystifikace nezná hranic. Proniká i do oblasti věcných sdělení a vědeckých výzkumů. Záhy bystře vyciťuje, že jeho doménou budou objevy či jevy dosud neklasifikované a neprozkoumané. Píše proto o neznámých prahorních blechách, o nově objevených diluviálních ještěrech, tzv. idiotosaurech apod. V Osudech dobrého vojáka Švejka popsal svou činnost ve vyprávění jednoročního dobrovolníka Marka:
    "Chtěje poskytnouti obecenstvu něco úplně nového, vymýšlel jsem si zvířata. Měli do té doby přírodopisci zdání o nějaké bleše inženýra Khúna, kterou jsem našel v jantaru a která byla úplně slepá, poněvadž žila na podzimním prehistorickém krtkovi, který byl také slepý, poněvadž jeho prababička se spářila, jak jsem psal, s podzemním slepým macarátem jeskynním z Postojenské jeskyně, která v té době zasahovala až na nynější Baltický oceán? - Z této nepatrné události vyvinula se veliká polemika mezi Časem a Čechem, poněvadž Čech v Rozmanitostech ve svém fejetonu, cituje článek o bleše mnou objevené, prohlásil: Co Bůh činí, dobře činí. Čas přirozeně čistě realisticky rozbil celou mou blechu i s velebným Čechem a od té doby zdálo se, že mne opouští šťastná hvězda vynálezcova a objevitele nových stvoření. Abonenti Světa zvířat začali se znepokojovat."
    V časopise Svět zvířat není na první pohled patrné, kde se jedná o "kachnu" a kde o pouhou zajímavost. To také není důležité: autenticita faktu či zprávy je pro Haška východiskem k fantazijní akci, k zesměšnění. Teprve časový odstup a vědomí, že se jedná o výtvor Haškův, dává těmto "objevům" humornou náplň. Po čase se nad touto mystifikující činností stahují mraky. Zoologická veřejnost si nedala líbit tak nehorázné zasahování do její kompetence. Došlo k polemikám s různými přírodovědeckými časopisy, které poukazovaly na neodbornost a nehodnověrnost zpráv.
    Nezbylo, než aby pan Fuchs nastartoval své auto a zajel do Poděbrad pro Hájka. Hašek tu sice ještě dva měsíce pobyl a pak dostal vyhazov. Ve Světě zvířat odhalil Hašek mimoděk důležitý rys moderního humoru. Jeho základem není básnická, fantazijní destrukce, ale nepatrné pootočení autentického faktu v rukou mystifikátora. V rámci Haškovy bohémské hry byla "skutečnost" posunuta a strukturována tak, že stačilo sáhnout do chaosu všednosti a banality pro zárodky komických akcí. Bohémská hra tak vlastně bezděčně přechází v tvorbu.
    (Obdobou Haškovy mystifikace by bylo tzv. "hovadno" u Voskovce a Wericha, nebo "vědecká" parodie v Divadle Járy Cimrmana.
    Díky pojetí života a tvorby jako hry nachází Hašek zárodky tvaru ve skutečnosti samé, v její všední, autentické podobě. Nemusí je vymýšlet a trapně deformovat. Humor vytváří Hašek bezprostředně z "autentické" skutečnosti. Není vázán tradicí, nepřistupuje k materiálu s předem připraveným záměrem, ale vnímá ho v rámci svého duchovního dobrodružství. Geniální paměť (pocházející z rodové tradice matematiků) umožnila mu vybavit si fakta a detaily vždy na pravném místě a v pravý okamžik.
    Bohémská hra sice Haška oddaluje od literárních kruhů, ale zároveň ho činí svébytným tvůrcem: otevírá jeho smysly aktuálním podnětům, učí ho pohotově reagovat na nepředvídané okolnosti, na nečekané podněty podvědomí. Každá hra je ve své podstatě komplementární, neúplná a nedokonalá, naléhavě volá po spoluúčasti, po přítomnosti spoluhráče, posluchače, čtenáře. Proto Hašek potřeboval mít kolem sebe bohémskou společnost, aby mohl psát, aby mohl tvořit. Jsme možná v rozpacích, máme-li "výmyslům" ve Světě zvířat přikládat literární význam. Možná, že šlo jen o zábavu, která těží z bizarnosti věcí a z životních náhod. Spíše než "tvorbě" se jeho mystifikace blíží dnešnímu happeningu, flexu, uliční akci, humorným kreacím všedního dne, jejichž cíl a zaměření mizí v nedohlednu. Každopádně je Haškova činnost výrazem obrovité tvůrčí fantazie, uměním prožívat přítomný čas s pomocí hry a fantazie, která nezná překážek a zábran, neuznává však ani hranice, umění.
    V roce 1913 uveřejnil vídeňský žurnalista Karl Kraus senzační, hodnověrně se tvářící novinářskou kachnu. Byla to lokálka o důlním psovi, tzv. Grubenhundovi, který prý štěkáním zvěstuje posun půdy. Veřejnost byla pobavena tím, že byla ošálena vtipnou mystifikací, a proto přisoudila autorovi této lokálky slávu objevitele. Neprávem. Mystifikace totiž už byla objevena.