Dvé matek už mi nevěří..

    Také v osobním životě se Hašek rozhoduje impulzívně, nerozmýšlí se příliš, jaké bude mít jeho chování důsledky. To mu způsobuje mnohé nepříjemnosti. Nedovede se přizpůsobit průměru, neuznává mentalitu spořádaných a "slušných" lidí. Vystihuje však bezpečně náladu okamžiku, stává se oblíbeným společníkem, jenž svými nápady zaujal vždy zájem posluchačů.
    S neznámými lidmi se seznamoval většinou nějakým výpadem nebo urážkou. Pak provedl překvapující obrat, nasadil svou srdečnou výmluvnost a dotyčného si usmířil. Tím byl obvykle dán důvod k přípitku. Sám to zdůvodňoval takto: "Není nic horšího, než snažit se někomu zalíbit a tvářit se lepším, tím ho nejsnáze znudíš. Ukážeš-li se však lepším, než se tváříš, začnou si tě lidé vážit."
    Základním rysem jeho povahy je náhlá změna nálady, proměnlivost. Proto byl pro okolí nepochopitelný, pochybovalo se o jeho charakteru. V obrovském množstvím tváří, jež si v bohémském okruhu nasazoval, se ztrácelo jeho nitro. Haškovi se nerozumělo, ačkoliv k povaze anarchisty a revolucionáře existoval jednoduchý klíč: dětská upřímnost a cit.
    Tento klíč objevila shodou okolností dívka z měšťanské vinohradské rodiny - Jarmila Mayerová. Když se jeden známý, chtěje se zbavit nepříjemného soka, vyslovil, že Hašek je přece bezcharakterní, Jarmila se ho prudce zastala: "Je to příliš hluboká a uzavřená povaha, než aby měla své přednosti vyloženy na talířku pro každého, kdo přijde."
    Láska, tento jediný romantický rys Haškovy povahy, odkrývá jeho nitro způsobem téměř dojemným. Namísto bohéma a ironika vidíme náhle milého, pozorného chlapce, až naivně upřímného a bezprostředního.
    Jaroslav nebyl typ dobyvatele, jeho erotismus byl nesmírně komplikovaný. (Snad k tomu přispěl vrozený infantilismus, snad nešťastné setkání s cikánkou na kopanicích.) Jeho lásky se dají spočítat na prstech jedné ruky. Krátký čas chodil s jakousi Aninkou Wimmrovou, s kterou se seznámil v hostinci U královny Anglické ve Vladislavově ulici, kam docházel do spolku domažlických rodáků s Ladislavem Hájkem. Ale známost netrvala dlouho, nemohl prý pochopit, jak někdo může s děvčetem mluvit stále o jedné a téže věci.
    Při návratu z balkánské cesty se Hašek seznámil v moravském Helfštýně s rodinou místního učitele Hajniše, kde se mu věnovala jejich dcera Slávka. V dubnu následujícího roku se díval v hloučku Pražanů na slavnostní průvod ševců, táhnoucích od Primasů z Václavského náměstí na nuselskou Fidlovačku, když tu se náhle Slávka objevila. Hašek se nabídl, že jí ukáže Prahu. Vyvinula se z toho známost. Energická Slávka, která byla žákyní Ženského výrobního spolku, představila zajímavého cestovatele a spisovatele trojici kamarádek, Máně Bubelové, Heleně Milotové a Jarmile Mayerové.
    Obtloustlý, růžolící mladík s téměř dětským obličejem, ozdobeným tmavým knírkem, čekával na dívky za rohem u budovy techniky, neboť schůzky děvčat s chlapci byly školním řádem přísně zakázány. Jedna ze skupiny dívek, Vilma Warausová, vzpomíná: "Takže jsme i my poznaly toho dobrodružného chlapce a bedlivě jej pozorovaly. Nevypadal sice romanticky, byl velmi hezký, hnědooký, s vlnitými kaštanovými vlasy, tváře téměř dívčí s hebkou, růžovou pletí. Vypadal zdravě, dobře živený a vyrovnaný. Kráčel poněkud nakloněný s nedbalou pohodlností, buclatou, bílou rukou svíral lulku a špulil rty; když řekl něco dobrého, malé oči se mu ještě zúžily v zatajovaném smíchu."
    Jaroslav byl především výborným kamarádem, vždy vtipným, milým, plným zájmu. Slávka sice k němu chodila i do bytu, ale nebylo to nic vážného. Jinak žádnou z kroužku dívek nijak zvlášť nevyznamenával. Připadal jim však zajímavý. Objevovaly s ním svět pražských šantánů a zábavních podniků, svět, který lákal příchutí zakázaného ovoce. Podnikali výlety do okolí Prahy a navštěvovali předměstské hostince. Jejich společník se zajímal o literaturu. V malé hospůdce nad Radlicemi jim předčítal svůj seriál humoresek Utrpení pana Tenkráta. Děvčata byla poněkud zaražena drastickou, podle jejich názoru nehoráznou pointou, ale nedala na sobě nic znát. Vždyť v této době začíná emancipace, a přátelství s bývalým tulákem, bohémem a anarchistou bylo něco kuriózního. Jiného názoru však byli rodiče. Heleně Milotové a Jarmile Mayerové doma zakázali, aby se s Haškem stýkaly. Zavržený společník si smutně posteskl: "... dvé matek už mně nevěří, dvé matek na mne s despektem teď hledí, ani mne nezvou k večeři..."
    Nic však nepodněcuje touhu po sbližení tolik, jako zákazy a zábrany. Snad právě proto si dívky partnera prohodily. Slávka byla exaltovaná, povrchní, střídala jednoho chlapce za druhým. Z dívčího čtverlístku proto zvítězila Jarmila, právě ta, které nejvíc bránili. V srdci mladé dívky vyklíčil cit. Do svého deníku si hned po prvém setkání poznamenává: "Vypadá jako vagabund, ale má takový příjemný výraz tváře."
    Když se blíž seznámili, zjistili, že mají hodně společného. Scházeli se potají v Ústřední škole dělnické u sv.jindřicha na kurzech ruštiny, které vedl prof. Váňa. Jarmila byla inteligentní, bystrá a pohotová, a co je u mladé dívky nejvíce pozoruhodné, měla smysl pro Haškovu ironii. Snad k tomu přispívala skutečnost, že pocházela z uměleckého prostředí, otec Mayer byl majitelem štukatérského závodu a dva její bratři byli architekti. Nevadila jí ani Haškova nevázanost, nad kterou se rodiče pohoršovali, domnívala se, že ho svým vlivem polepší a změní. (Teprve později se ukázalo, že to není možné. Hašek zůstal stále neukázněný a neovladatelný.) Oba měli zájem o literaturu a učili se ruštině v kursech, které pořádala Ústřední škola dělnická ve škole u sv. Jindřicha. Chodívali po starém židovském hřbitově, kde mezi křivě stojícími a pokácenými náhrobními kameny opakovali pravidla ruské gramatiky, zejména větu: "Učitel žáka miluje", přičemž učitelem byl Jaroslav a žákem Jarmila.
    O prázdninách roku 1906, když Jarmila odjela k příbuzným do Libáně, se odloučením změnily původní sympatie v lásku. Ve veršovaném dopise do Libáně ze srpna t. r. se Jaroslav žertovně stylizuje do pozice oněginské, ale za melancholickou pózou se skrývá klíčící cit:
    "A fádně žiji, leccos píši,
    v pochybných krčmách sedávám,
    kde starý chlapik na citeru
    truchlivé verše hrává nám..."
   
    V témže dopise tvrdí, že plánuje cestu do Dánska, ale zůstalo jen u slov. Čím dál tím víc je upoután k Praze. V závěru listu píše: "Těším se, že přijedete. Budeme spolu chodit, i kdybyste se bála."
    Čeho se měla bát? Domácích rozbrojů a nepříjemností. Pocházela ze spořádadané mešťanské rodiny. V Komenského ulici na Vinohradech (dnes Belgická čp. 276) měli Mayerovi třípatrový dům; v něm byla štukatérská dílna firmy Antonín Rédl a spol., kde byl pan Mayer společníkem. (V jeho dílně se vyučil štukatérem i František Fiala, později známý komik Ferenc Futurista. Ten dělal Haškovi a Jarmile poslíčka lásky.)
    Jarmilin otec to nemyslel zle. Byl to řemeslník ze staré školy, navenek drsný, rád si zakřičel, ale v podstatě dobrák. Vyšel z malých poměrů - otec byl mlynářským dělníkem v šítkovských mlýnech- a dovedl si nabytého majetku vážit. Dbal na to, aby si děti uměly v životě poradit. Umožnil jim všem vzdělání, ale chtěl, aby znaly i řemeslo a mohly se případně uživit i prací rukou. Jaké asi bylo jeho zklamání, když se jeho jediná dcera seznámila s propuštěným redaktorem. Spisovatel je v Čechách vždy mizerná partie a tenhle byl navíc anarchistou! Ale Jarmila šla jako poblouzená za svým Grýšou, jak ho z lásky nazývala. (Ztělesňoval její dívčí idol - Richarda Lví srdce, Grýša byla zkratka tohoto jména.) Pro ni to byl obdivuhodný, statečný miláček. Když si na výletě pod Svatým Janem u skály vymkla nohu, odnesl ji on sám na železniční stanici Srbsko. Na podzim roku 1906, když se po velké domácí hádce u Mayerů na čas rozešli, napsala přítelkyni:
   
    "Věř mi, Grýša je můj kat, a přec, vždyť mě míval rád.
    Od dob, co jsem kvinde dala, jenom jednou jsem se smála."
    Zpočátku ji děsily jeho cynické názory, nemohla se smířit s jeho popěračstvím. "Seznámila jsem se s mladým mužem. Někdy tak divně mluví, že mu ani nerozumím," parafrázoval její tehdejší pocity Hašek ve fejetonu Z deníku naivního děvčete. Později si zvykla i na jeho ironický způsob vyjadřování. Obdivovala se obratnosti a lehkosti, s kterou psal. (Později, po ztroskotaném manželství, se snažila psát stejně lehce, ale na to její talent nestačil. Její povídky jsou milé, ale nepřesáhly hranice tzv. ženské literatury.)
    Jaroslav se v jejích očích stal hrdinou. V dubnu 1907 řečnil v Ústí nad Orlicí a jako pravý rytíř - anarchista jí sliboval "hlavu klerikála dr. Myslivce". To už byl mezi nimi důvěrný vztah, možná velká láska. Snad i v očích rodičů dostal Hašek částečně milost.
    Avšak všechno zhatila nepředvídaná událost, o níž jsme se zmínili. Po jedné anarchistické demonstraci, byl Hašek zatčen a jeho jméno se octlo v novinách; těžče dosažený soulad s rodinou Mayerovou byl opět narušen. Hašek musí svou milostnou korepondenci svěřovat dobré kamarádce Heleně Milotové. Píše už opatrněji:"Velectěná slečno!
    Prosím Vás, prokažte mně tu laskavost a jděte navštivit Jarmilu a ji potěšit. Já totiž nacházím se právě ve vyšetřovaci vazbě a přede mnou na stole nacházi se lékařský nález: dass der eingelieferte Inguisit Hašek Jaroslav zu Fasten, Tragen von Eisen und zu Handarbeiten geeignet ist. Jsem ve vyšetřováni pro shluknutí a pro vybízení, aby strážnikovi natloukli, kteréžto věci měl jsem spáchat po táboru lidu dne 1. května v zahradě na Slovanech. Chtěl jsem podat do Dne referát o průběhu táboru, ale zatím podali raport o mně Iokálkářům. Vyšetřovací vazba nebude trvat dlouho, ale prozatim řekněte Jarmile, aby mne přišla dopoledne navštívit, a jděte tam hned, jakmile tento lístek dostanete. Řekněte jí, že na ni stále vzpomínám a že se těším, až zas vyjdu ven na svobodu. Bude to hned, jakmile vyslechnou svědky. Jděte tam prosím Vás a potěšte ji. Jděte tam hned a ukažte jí ten lístek. Vzpomínám stále na ni. Život můj pohybuje se mezi praženou polévkou, kterou mám každý den k snídani a mezi šoulemi, jak se totiž nazývá obdivuhodná směs hrachu a krup! Dohromady se tomu říká filosofie života. Jarmilu líbám a Vás pozdravuji.
    Dejte Jarmě hubičku za mne! Jar. Hašek -Ať mně píše psaní." Srážka s policajty a pobyt v rakouské věznici nemohl mu v očích Jarmily ublížit, statečný odpor byl něčím povznášejícím. Hašek se dovedl zalichotit a vyhovět praktickým stránkám dívčiny povahy. Učinil ji svou literární důvěrnicí a napsal jí plnou moc, aby vyzvedávala jeho honoráře. Na jeho vizitce je připsáno: "Velectěný pane redaktore! Račte laskavě vydati poukázku na honorář za práci uveřejněnou ve Vašem ct. listě doručitelce tohoto lístku sl. Jarmile Mayerové. Znamenám se -Vám oddaný... (Platí pro všechny redakce.)"
   
    V srpnu nastoupil Hašek měsíční vězení. V dopisech sděluje podrobnosti z vězeňského života, a protože očekával porozumění, zbavuje se zábran. Zjevuje se, jakým byl, bez přetvářky a bez masky.
    "14. září s botami ať mně pošlou také překládací límec a nějakou pěknou kravatu a ať Tobě dají klíč od bytu, abych mohl domů, poněvadž nevím, zda-li bude matka doma. Půjdu se převléct. Mohli byste mě pak pozvat k obědu. Pozdravuji všechny vaše lidi i moje. Slečně Bubelové vyřiď můj srdečný pozdrav. Nevím sice, mohou-li kriminálníci srdečně pozdravovat, ale snad to jde. Pokud se týče toho, abych psal básně zde, to je nemožné. Což chceš, abych šel znovu lepit pytlíky ? Prosím Tě, miláčku, podívej se, co dělají štěňata, která jsem dal na vychování k slečně Klatovské."
    Další dopis z vězení je psán formou vázanou:
    "Je život krásný, teď to teprv vidím,
    proč dřív jsem neznal kriminál.
    Toť nevzdělanost, za kterou se stydím,
    dřív jsem se mříží trochu bál.
    Ba, je zde krásně, denně bochník chleba,
    v pondělí knedlík veliký,
    praženku ráno, vody víc než třeba,
    v té plavou dobře knedlíky.
    Kapusta, čočka, z jáhel naše rýže,
    i maso bývá v neděli.
    Neštěstí všechny k sobě víže,
    co chutná, dobře věděli.
    A kvůli zdraví, bychom dobře vytrávili,
    se procházíme po dvoře,
    zda na svobodě jsme tak dobře žili ?
    Pán Bůh se směje nahoře.
    A zdi tu máme, stráž nás dobře střeží,
    Nám nemůže se nic teď stát,
    a kdyby nepřítel byl pode věží,
    za nás se stráže půjdou rvát.
    I oholit se můžem týdně dáti,
    ob čtrnáct dní se vykoupat,
    na holení stát tu i haléře platí,
    a za to pořeže nás rád.
    A vidíš, drahá, nevděk vládne světem,
    nikdo si toho neváží,
    a když ho pustí, běží domů letem,
    na cestě baby poráží.
    Jen vrabci, věrni stravě v kriminálu,
    pod okny denně šveholí
    a zbytkům odtud pějí chválu
    a nechce se jim do polí."
   
    (Dopisy jsou podepsány jménem Míťa. Tato přezdívka byla obdobou jména ruského revolucionáře-anarchisty Michaila Bakunina.)
    Čím více dcera vinohradského štukatéra hořela pro anarchistického buřiče, tím více ji zrazovali rodiče. Zvláště matka byla neoblomná. Zakázali dceři, aby s Haškem mluvila, dokud nevystoupí z anarchistického hnutí a nenajde si nějaké stálé místo. (A to ještě nevěděli, že Hašek jako anarchista vystoupil z katolické církve!)
    První část Jaroslav poměrně snadno splnil. Po nešťastném extempore vystupuje z redakce Komuny a hledá si zaměstnání v jiné redakci. Ale tam se ukázala zeď, přes kterou se neskákalo. Všude se posměváčka báli, aby jim neudělal domácí revoluci, neboť jeho výstřednost a nebojácnost byla všeobecně známa. Jako anarchista se vyjadřoval otevřeně a nebral si servítky. Správci knihovny Národního muze dr. Řezníčkovi v roce 1907 píše:
    "Vaše blahorodi!
    Nabízím Vám své služby.
    Mám praxi za sebou. Redigoval jsem časopis Komunu a Chuďasa, a ačkoliv nejsem přímo anarchistou, redigoval jsem je anarclaisticky.
    Byli byste spokojeni se stářím 25 let ?" atd.
   
    O zaměstnání však nemůže nikde zavadit, nikde nechtějí posměváčka, jemuž nic není svaté. Nešťastní milenci se musejí scházet potají, píší si prostřednictvím přátel a přítelkyň. V dopisech, které jsou zřejmě určeny do rukou rodičů, snaží se Jaroslav zlepšit jejich mínění o sobě lichotivými obraty: "Drahá Jarmilo! Nemyslete si, že chci rušit klid ve Vaší domácnosti. Vážím si zcela mínění Vašeho pana otce, kterému vyhovím, aby nebylo u Vás doma nějakých výstupů. Přestanu působit v anarchistickém hnutí a budu pracovat jedině v literatuře, popřípadě vstoupím do redakcí listů, s jejichž programem Váš pan otec souhlasí. Pak mně nebude moci nikdo říct, že
    Vám zakazuje se mnou mluvit...
    Mám tu naději, že když opustím anarchistické hnutí, nebude ani Vaše paní matka ničeho namítat, abych s Vámi chodil. Váš pan otec teprve ne, poněvadž poznal jsem, že proti mně ničeho nemá, že vystupuje jedině proti anarchistickým zásadám.
    Vás přece miluji víc než nějaká hesla! Proto řekněte laskavě panu otci, že ho prosím, aby nemluvil o minulosti, když přítomnost jest jiná. Řekněte panu otci, že ho prosím, aby Vám zítra dovolil přijít k Sokolovně v deset hodin. Budu vskutku rád, když zmizí opovržlivé výroky Vaší paní matky, které si velice vážím, ačkoliv ona dosud mne dle všeho nikdy nechválila. Vím, že jí jako matce záleží na Vašem štěstí, miláčku, a proto nechám té nebezpečné chůze v anarchistických botách a navléknu si pohodlnější střevíce dle přání Vašeho pana otce.
    Sám zítra odpoledne bych rád promluvil s Vaším panem otcem a jemu vysvětlil, že nechci páchat žádných politických výstředností a že se budu řídit dle své poslední rozmluvy s ním. Proto přijďte zítra v deset hodin k Sokolovně na Vinohradech.
    Líbá Vás Jaroslav."
    Na schůzce s panem Mayerem slíbil, že se umoudří a že si konečně najde nějaké místo: "Vymohl jsem během půldruhahodinového hovoru s Tvým tatínkem alespoň to, že mně dal ruku na to, že budu-li slušně oděn, budu-li mít jen třebas nepatrné místo, ale přec jen stálé místo, nebude bránit naší známosti, neboť řekl, že má mne, když odvrhneme všechno minulé, rád. Za druhé dal mně ruku, že si smíme dopisovat, a za třetí, že bude s Tebou vlídně zacházet. Já mu naproti tomu slíbil, že si místo zaopatřím, ale nesliboval jsem tak jako na jaře, nýbrž opravdově, poněvadž tenkrát jsem se o nic nestaral, kdežto teď se opravdu starám."
    Jaroslavovy naděje na existenční zabezpečení jsou posíleny tím, že navázal známosti se sociálně demokratickými redaktory. Píše proto pln naděje:" V Právu lidu určitě mně slíbili místo, a to posl. Soukup i dr. Winter. Pravili, že tak nečiní ze žádné sentimentality, nýbrž prostě že by mne bylo škoda. A proto, než mně zaopatří něco definitivního, umístí mne někde na dopolední zaměstnání. Mám psát do všech sociálně demokratických časopisů. Dr. Krejčí mne ubezpečil, že bude mě tisknout alespoň jednou za týden, pokud to bude možné, a dr. Šmeral šel dokonce tak daleko, že mne vyzval, abych jel s ním do Kladna, kde měli konferenci včera redaktoři sociálně demokratických listů.
    Tak jsem včerejší večer strávil na Kladně. Představil mne asi patnácti sociálně demokratickým redaktorům."
    Sliby - chyby. Ani sociální demokraté jich nejsou ušetřeni. Naděje na zaopatření věčného bohéma i protentokrát pohasly. Nezbylo než pomoci si znovu výmyslem, mystifikací. Hašek prohlásil, že místo v kladenské filiální redakci je hotová věc. Později ovšem musel tuto fámu dementovat. Jarmile důvěrně sděluje:"Rozhlásíme, že jsem se vrátil z Kladna."
    Přes opravdovou snahu vést "řádný" život vězí Jaroslav už příliš v tuláckých a bohémských botách než aby se mohl změnit. Svým impulzívním chováním si způsobuje nepříjemnosti. Dělá jednu nepředloženost za druhou. Vraceje se z flámu v časných ranních hodinách zazvonil v záchvatu lítostivé nálady u Mayerovic domu na Vinohradech. Vyzpovídal se jen rozespalé domovnici, neboť ta ho nahoru nepustila. Zapřisáhl ji, aby to nikomu nepověděla. Ráno samozřejmě všichni věděli, v jakém stavu si "pan spisovatel" přišel v noci říkat o ruku slečny domácích. Dveře rodiny Mayerových mu byly znovu uzavřeny.
    Bezprostřednost a spontánnost působí na ostatní jako drzost a bezohlednost, zvláště když si někdo neuvědomuje následky svého nepředloženého chování. Velkorysost a citová hloubka Haškovy povahy zůstala pro většinu současníků skryta neproniknutelným tajemstvím.
    Jeho přítel lékař B.H. napsal o něm Jiřímu Mahenovi:" Hašek byl anima pia s ďáblem alkoholu v krvi." A měl pravdu. Ač je povahou dítě, nedovede se srovnat se svým okolím. Povahově byl Hašek bezelstný a upřímný, ale střídá své nálady tak, že přesahuje míru lehkomyslnosti a nezodpovědnosti. Naivita a spontánnost je též součástí jeho tragicky komplikovaného erotismu. Důvěřivá Jarmila mu zpočátku je ochotna všechno odpustit, omlouvá ho a věří v jeho obrovský talent. Hašek ji chlácholí představou o budoucím společném životě: "Dnes vidím, že když se dva mají rádi jako my, když se tak milují, chodí spolu, povídají si, svěřují, líbají se, teskní po sobě, objímají, hledají čtverlístky, tulí se k sobě, dávají své hlavičky jeden druhému na rameno, do klína, tisknou se s neurčitou představou, jak to bude hezké, až budou spolu spát, kdy je jim rozkoší cítit teplo druhého a při tom všem když se nestydí za své vášnivé vzdechy a rozumí jeden druhému jako my, řeknou si všechno, nad čím by se zastavovali přísní moralisté, kdy má jeden o druhého strach a kdy bez sebe nemohou žít, tu dnes vidím, že je to pravá láska, ne platonická a ne zas smyslná, směs z obou pojmů, něco, čemu, miláčku, rozumíme tak dobře oba, když sedíme vedle sebe a objímáme se a ty děláš: pst!"
    Jen milující bytost je schopna ho pochopit takového, jaký byl, ona jediná plně doceňuje jeho citovost a otevřenost. Svěřuje se i se sexuálním pokleskem z mládí, o něšťastném setkání na myjavských kopanicích: "To dělalo to, že jsem dřív měl rád jednoho kamaráda Slováka Čulena a že jsem s ním pořád chodil a pak s Hájkem a oba tvrdili, že mě mají radši než svého vlastního bratra (Čulen ani toho neměl). Věř mně, miláčku, měl jsem rád jen Tebe, Jarmilo, a mám Tě rád, miluji Tě a nikdy jsem žádnou ženu nemiloval ani tu cikánku, ani tu Maryšku, třeba jsem s poslední spal na seně na kopanicích u Myjavy v Nitranské stolici. Nikdy si na ni nevzpomínám, nemohu ani na ni si vzpomenout, poněvadž jsem ji nemiloval a ona mě také ne, poněvadž milovala četníka, který si ji za čtrnáct dní vzal. Víš, miláčku, tamější děvčata jsou velice smyslná a celý den by nic jiného nedělala, jen spala s šohaji. Šohajové ale robotují na polích a na děvčata si moc nevzpomenou. Ony ale mají tak vyvinutou smyslnost, že slepě poslouchají jen své náklonnosti (vím, že zas děláš ,pst!`, když to čteš, ale nezlob se, miláčku), na mou duši, že já sám za nic nemoh.
    Viděli jsme se dvakrát a podruhé již mně sama nabídla, abych spal u jejích rodičů s ní na půdě. Byl jsem tenkrát takový nezkušený jinoch, že bych se byl ani tam na půdu neodvážil, ale ona sama. Víš, sloužila ve Vídni, chodila tančit s vojáky a svatá nebyla, nemám jí to za zlé. Nebyla prostitutka, která pro hospodářský prospěch vzdá se výborného práva na volnost poddati se nebo odmítnouti. To je prostituce, neboť tu není vinna smyslnost, nýbrž hospodářská nevolnost. Ona ale ze smyslné náklonnosti, bez prospěchu hospodářského spala se mnou jako druhý den s četníkem, svým ženichem, kterého stejně snad nemilovala, jako nemilovala mne a kohokoli, kdo sloužil jí jen k ukojení. Že jsem se tenkrát usmíval, můj miláčku, jistě ne, ani jsem se nechlubil, nebyl jsem žádný vítěz, byl jsem toliko nezkušený, bylo mně osmnáct let pryč nebo devatenáct, nikdy jsem tak neměl ženu u sebe, která mně všechno nabízela, o čem jsem již věděl, ale neznal ze zkušenosti... A věř mně, že co s Tebou chodím, nikdy jsem s žádnou ženou nespal ani vteřinu, poněvadž dnes pro mne nikdo jiný neexistuje než jen ty, můj miláčku, a že jen Ty mě máš ráda a miluješ a ostatní ženy že pro mne neznamenají ani jednu šupinku Tvé kůže. Prosím Tě, napiš mně, že mně odpouštíš ty doby, kdy jsem s Tebou nechodil, a že kdybys Ty, můj miláčku, byla na mém místě v těch kopanicích, že by sis nemohla pomoct a že bys třeba také šla na mém místě s tou cikánkou v době, kdy jsem žádnou ženu nemiloval, kdy jsem myslel, že láska je jen koitus."
    Ani v nejzávažnějším vztahu svého života nemohl Hašek přemoci bohémskou nezodpovědnost. Dává se strhnout dětskou, přímo maniakální proměnlivostí. V okamžiku dovede přetrhat vše, co dříve pracně budoval. Vzápětí nato přichází pokání, znovu slibuje, zapřisahá se a vymlouvá: "Můj miláčku! Slibuji ti a věř mně, že nikdy neprovedu, co by nám mohlo škodit. Vždyť vím, že bys tolik trpěla, moje Jarmo. Trpíš tak jako tak jen kvůli mně, ale věř, že ti vše vynahradím, co se stalo, a že se jednou budem spolu mnoho smát lecčemus, co dnes připadá nám nesmírně tragickým. A vynahradím ti všechen tvůj bol, miloušku, všechna ta příkoří, která na Tobě pášu. Nesmírně Tě miluji a teskní se mi po Tobě. A jednou, doufám brzy, budu Ti vyprávět, jak jsem kolikrát si myslel, proč nejsem bohat, právě tak si myslel jako Ty, tak všechno s Tebou prožíval, moje nejdražší..."
    Jarmile dává Hašek nahlédnout i na rub své bohémské ležérnosti, naznačuje svůj existenční propad, tíži nejistoty a zoufalství nad tím, že stále nemůže získat zaměstnání. Uchází se dokonce i o místo obecního tajemníka v Sobotce, ale dostal je jakýsi úředník ze Slaného. Co naplat, že byl už známým a populárním humoristou. Pokouší se dobýt těměř všechny existující listy a časopisy ( s výjimkou konzervativních), slibuje, že získá místo i v Právu lidu: "V Právu lidu chtějí na mně deset fejetonů. V Rašpli pět povídek a do každého čísla fejeton." Jeho vadou je nedbalost vůči penězům. Nedokáže je však udržet a tak je dlužen každému, na koho se podívá. Také Jarmila se patrně jeho stálým věřitelem. Jelikož měla z domova jen malé kapesné, vypůjčuje si pro něj zřejmě i větší částky."Mrzí mne přece, že jsem víc nesehnal, moje zlatá. No, prozatím tedy jsi snad spokojena. Jen abys byla už zdráva. Piš mi věrně. Je mně smutno, hrůzostrašně smutno. Psala jsi tolik tragicky. Bylo to tak hrozné. Vytrvalým věřitelem byla i sestřenice Marie. Téměř v každém dopise najdeme větu: "Dám na Mařčino, zaplatím dluh Mařce," jednou dokonce je řeč o rodinném náramku, který Jaroslav v nouzi patrně dal do zastavárny.
    (Objevují se i delikty vážnější, jež jsou následkem Haškovy nepředloženosti, ale o tom až později.)
    Aby se milenci nemohli scházet, poslali rodiče Jarmilu k příbuzným do Libáně. Peripetie jejich milostného vztahu se odehrávají v korespondenci.( Dopisy Jarmiliny se až na výjimkly nezachovaly.) Hašek má jeden cíl: učinit Jarmilu svou důvěrnicí a účastnicí životních a literárních zápasů. Jaroslav Jarmilu v Libáni několikrát navštívil. Zpáteční cestu líčí s humornou nadsázkou: "Přibyl jsem šťastně bez událostí. Ve vagónu byli samí starcové až na jednoho četníka, a ten četník vezl k soudu ty ctihodné stařečky. Pak v Kopidlně jsem šel do hospody, považ si to. Párky smrděly a pivo bylo tak odporné, že jsem stěží vypil sklenici. Nato jsem cestoval a jel až do Českého Brodu s několika agrárníky, kteří se mě vyptávali, jaký je ječmen u Libáně. Pravil jsem, že ječmen je řídký, žito dlouhé a že je poměrně dost sucho. Ostatně každá půda že je dobrá, když se pořádně hnojí. Bohužel, u nás neznají ještě naši lidé systematického využitkování půdy, do toho mají bít hromy! Nakonec jsem jim řekl, že jedu do Roudnice kupovat mašinu na odstřeďování máku (můj vlastní výmysl). Velice se o to interesovali, tak jsem jim řekl, že ze všech plodin zemských má mák největší budoucnost. Dnes, povídám, užívá se makového oleje jen v malířství nebo lakýrnictví, ale zítra, pozítří? Kdož to může vědět... Ptali se mě o radu, jaký šestiřádkový stroj na hnojení mají koupit. Vysvětlil jsem jim, že osmiřádkový. Byli z toho poučeni nadosmrti, poněvadž pak převedli rychle řeč na jiné pole. Z ječmene, hnoje a strojů hnojících přešli na hasiče, z hasičů na jakési prase, osm neděl staré, kteréžto selátko narodilo se jednomu z nich v místě Křinci, a z toho vrhli se na Mistra z Husi, jehož oslavu přivedli do styku se seletem. Svině, matka, zakousla to sele, řekl jeho majitel, zrovna když jsem držel lampióny o oslavě Jana Husa na náměstí. Řekl jsem, že to nebyla svině obyčejná, že to byla svině macecha.
    Vašnosti, řekl balšán, jak to víte, že to sele nebylo její? Máma chcípla na červinku, tak jsme dítě dali k cucání řezníkově svini. Tím jsem získal reputaci nanovo!" Jindy se z nedostatku prostředků vrací do Prahy pěšky.
    "Jakživ jsem tak nezmokl jako včera večer na cestě z Říčan ku Praze. Asi hodinu před Průhonicemi strhla se průtrž mračen, silnice tam je v dolíku a naráz byl ten dolík naplněn hučícími vodami, které mně dosahovaly až po kolena. Ze strání řítila se voda. Blesky šlehaly temnotou. A v tom řádění živlů, které podráželo nohy a bylo úchvatně krásné, zazněl náhle silný zpěv:
    Já jsem velký hříšník, k tomu se přiznávám,
    že jsem boha hněval, že jsem boha hněval.
    Ach, copak já dělám. Boha jsem rozhněval.
    Tebe, můj Ježišku, i Ducha svatého, i Ducha svatého,
    Tebe, Tvou matičku, matičko Kristova, Ty mne
    neopouštěj, u synáčka svého, u synáčka svého,
    za mne se přimlouvej.
   
    Šel jsem po hlase a pod stromem při záhybu, kde vody se řítily nejprudčeji, uviděl jsem černou postavu. Byl to průhonický kaplan, který v úzkých vylezl na strom a úpěnlivě zpíval. Mezi ním a mnou rozpředla se pak rozmluva. Je to vaše skladba, tázal jsem se.- Milý pane, odpověděl zpěvák na stromě, lépe byste udělal, kdybyste mně pomohl zpívat. To se může stát, řekl jsem a dal se do zpěvu: Každý farář taky rád s kuchařkou jí salát - vidíte, řekl jsem, příroda se hněvá a já zpívám takové nemravnosti. Rozumíte tomu opisu jíst salát, velebný pane? Přirozené nyní bude, že pánbůh sešle na mne hrom v této chvíli. Poněvadž ale věda a církev si odporují, tu fyzické zákony z opozice proti církvi a bohu budou se držet přesně svého stanoviska a hrom udeří do stromu, na kterém sedíte, neboť jste nejvyšším bodem v tomto okolí. Po těch slovech brodil jsem se dál silnicí a zmizel v temnotách. Jen z proudů vod pádících k zemi doléhalo za mnou: Přimlouvej se, matko, přimlouvej se k synu, aby mu můj Ježíšek, aby mu můj Ježíšek odpustil tu vinu. -
    Déšť pomalu ustával, bystrým pochodem v dobré náladě a vzpomínaje na Tebe hnal jsem se ku Praze, kam jsem bez další příhody dorazil."
    Aby dodal svým zprávám z Prahy důvěryhodnosti, zahrál pisatel občas na strunu kajícné lítosti a pokání:
    "Ani nevíš, jak mne to trápí, když si vzpomenu, jak jsem byl lehkomyslný, jak jsem hrál karty a chodil do hospody. Teď jdu občas do kavárny nebo na výstavu a pilně pracuji." Jinde píše s hrdostí: "Zase píši nyní do Venkova dlouhou věc, do Obzoru již jsem napsal. A zítra budu psát do Národních listů. Do Národní politiky ale psát nebudu, to je největší pitomost, jak tu rubriku zábavnou vede Žák. Jsou tam takové hovadiny, že by se člověk styděl vidět své jméno vedle takového pitomce. Jsem poměrně s letošními výsledky spokojen. Nyní se jedná mně o to proniknouti do Zlaté Prahy, Lumíru a Zvonu. Rozhodně proniknu. Také něco napíši pro Švandu dudáka a vezmu si nazpátek onu věc. Dnes už přece lidé znají mé jméno a přičiním se, aby až jednou lidé ukazujíce si na Tebe řeknou: To je paní Jarmila Hašková, říkali tak s úctou."
    Milostnou naléhavostí i temperamentem si Hašek pochopitelně dobyl srdce milujícího děvčete. Jarmila stála doma při Grýšovi neochvějně a byla ochotna prosadit sňatek přes všechny překážky. Dvakrát prý kvůli němu utekla z domova, přespávajíc pak u přítelkyň. Proto ji o příštích prázdninách poslali rodiče k provdané sestře až na Moravu do Přerova. Ale milující srdce nelze rozdělit.
    Hříčkou náhody se konečně podařilo prolomit smůlu. Hašek měl sice nepatrné, leč stálé místo v časopise Svět zvířat. Šlo o jakýsi věstník, který vydával pan Fuchs, majitel psince na Klamovce. V dopise Jarmilině matce, datovaném 9. 8.1909 s dětinskou pýchou sděluje: "Musím se dokonce pochválit, ačkoliv vlastní chvála... Dnes mám stálé místo a 80 zl. měsíčně kromě toho, co si vypíšu v jiných novinách..." A dodává poněkud farizejsky: "Děkuji srdečně Vám i panu choti, že jste mě uvedli do pořádného života."
    Starostlivému panu Mayerovi to však dostačovalo. Po další schůzce s budoucím tchánem, která skončila dlouhou procházkou do Riegrových sadů, píše Jaroslav do Přerova pln radosti: "Nemůžeš si ani pomyslet. Tvůj tatínek dovolil, abych si Tě směl vzít!"